53 / 2012

weles
53
literární revue
Bolavá
Dvořáčková-Malá
Gabrišová
Kovanda
Mandela
Orálková
Polách
Puu
Skaloš
Slabý
Šanda
Šrámek
Šťastná
weles
obsah
překladatelská huť
poezie
Irena Šťastná
Zuzana Gabrišová
Roman Polách
Anna Bolavá
Živorodky
Lepší člověk
Dál do hloubi pole
Černý rok
…
…
…
…
6
16
28
36
Cesty na sever
…
44
Brandl, Palacký, Nosek a Böckenholt
Z noci
…
…
48
52
Socha dýmu
…
60
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
…
88
Nám neutečeš
…
112
New York z mobilu
…
118
Hlavy a tvary
…
130
próza
Michal Šanda
Lenka Orálková
pásmo
Jaroslav Kovanda
studie
Dana Dvořáčková‑Malá
moták
Nelson Mandela
fotografie
Ondřej Slabý
welesův výtvarník
Alica Bartková
Zápalky
…
132
Metamorfózy
…
140
…
146
šramoty
Vladimír Šrámek
recenze
welesův debut
Jan Skaloš
Aarne Puu
Hruška–Kostelník; Hruška–Polách; Vladislav–Harák;
Fischerová–Suk; Brikcius–Šofar
poezi
Irena Šťastná
Irena Šťastná
Narozena jako Irena Václavíková v roce 1978 v Opavě. Žije v Dobroslavicích na Opavsku.
Absolvovala FPF Slezské univerzity a FF Ostravské univerzity. Poezii a povídky publikovala
v časopisech Host, Protimluv, Psí víno, Tvar, UNI, Literární fórum, Pandora, Viselec, Weles,
Zvuk, v antologiích a almanaších (V srdci černého pavouka, 2000; Cestou, 2004; Antologie
české poezie 1986 – 2006, 2007; Ty, která píšeš – antologie současné české ženské
povídky, česky 2008, portugalsky 2011). Knižně vydala básnické sbírky Zámlky (Host, 2006)
a Všechny tvoje smrti (Literární salon Terezy Riedlbauchové, 2010); otištěné básně jsou
z rukopisné sbírky Živorodky.
Živorodky
/ / /
/ / /
Dlážděný placáky
co kdysi natahali od řeky.
Nechává ty krávy
po kolena v hnoji.
Nohama strouhat
klenutý strop chléva.
V oknech desky.
Zvedala necky plné vody
když praskla žíla.
Peníz – přines honem.
Strčila ho tam
omotala lýtko šátkem
co strhla z hlavy.
Blázen je to
– mávnou nad ním rukou.
Je to jinak.
Bučení zoufalých vemen
mu připomíná tátu.
Prababička (na tom dvorku
celém z kopečka).
8
9
poezi
Irena Šťastná
Irena Šťastná
Živorodky
Živorodky
/ / /
TA
Sotva co zemřel
uviděla jsem jej stát
na vedlejším balkoně
nad dvorem mezi činžáky.
Dneska i jindy pořád
obraz té ženy ležící.
Kouřil tam
ale patřil
už sousedům
ne k nám.
Šedivý v obličeji
za tlustými skly malé oči.
Mohla jsem prý k němu
co jiní dávno ne.
V cestě (ne na ní).
Bez obličeje ale s vlasy
(schválně kryjícími) a
obyčejnou linkou těla.
Řvoucí na ně (za valem
stojící) sraby.
Chápu. A nenávidím.
Pamatuji si z dědy jen
správně ořezané tužky
a těžký stůl.
10
11
poezi
Irena Šťastná
Irena Šťastná
Živorodky
Živorodky
IDARED
/ / /
V břiše: latimérie podivná.
Protahuje údy. Šťouchá kolem sebe.
Má dost času: opeřit se / rozhlédnout
vysmívat se mým ploskám / vydovádět.
Rozmlouvám s ní měkce (jako masitý vlídný
pikolík). Už nezkouším polknout vlastní jazyk.
Uzrála jsem ve veliké výživné jablko.
Dva prsty
dal pod bradu
a palcem obemkl.
Muž
co mě
ten den chtěl.
Bylo to promyšlený.
Proto jsem (pro ten den
tzn. čtvrtek) zapomněla na ženy.
Co na tom že pršelo?
12
13
poezi
Irena Šťastná
Irena Šťastná
Živorodky
Živorodky
ÚNOR
/ / /
Zima dlouhá a ronivá.
Stoná na hřbet.
Sundávají střechu tomu stoletému domu.
Jeho žábry zoufale lapají po dechu.
Tašky na hromadu. Dole se tříští.
A jí to hodně bolí.
Po dětech.
Vítr vytáhl píšťaly.
Táhne dům od domu.
Strká je pod prahy.
Na to ti neskočím
– mumlám zpoza okna.
On vmete plivanec do zad
(spolčený s meluzínou).
Mé oči prosvětlují
plenty záclony noci
i světlomety chatrných pravd
(když lhával z pusy mu trčely klacky).
Už se zlepšuji (to ta zima).
Už nechci vědět
jak to tenkrát bylo.
14
15
Živorodky
PŘED PLÁČEM
Ret koutky dolů
v očích volání
po pomoci.
Můj ret – jeho oči.
Moje oči – jeho ret.
Syn.
16
poezi
Irena Šťastná
17
poezi
Zuzana Gabrišová
Narozena 1978 v Brně, kde vystudovala FF MU a posléze dva roky učila na ZŠ.
V roce 2004 se setkala s korejským zenovým budhismem, roku 2006 složila
mnišské sliby. Žije v Koreji. Prvotina Dekubity vyšla v roce 2002 v edici Tvary
Tvaru (pod pseudonymem Vojtěch Štětka), knižní debut O soli vydaly v roce 2004 Větrné mlýny.
Zuzana Gabrišová
Lepší člověk
27. 9. 2011
klášter Bong Nyeong Sa, výuka súter. třeťák, zbývá ještě rok.
/ / /
/ / /
o vztaženou ruku bychom
si byli dál.
medvídek mýval vypadá jak tlustá liška.
volavky jsou bílé
a veverky mají pruhy.
kotě bez přední nohy mává pahýlkem
a soustředěně zahrabává
svůj mrňavý bobek.
slunce zapadá a já
už nestihnu nikam dojít –
líbeznost načervenalého obzoru
stahuje hrdlo,
ti, kdo ukřivdili, studem pláčou –
míjíme se tiše,
neodbytně jako vlny.
18
19
poezi
Zuzana Gabrišová
Zuzana Gabrišová
Lepší člověk
Lepší člověk
/ / /
/ / /
vyhodily mě z kuchyně, že nejsem
dost rychlá.
že by chtěly, abych všechno uměla,
ale nemají čas mě to učit.
že je to těžký, když nerozumím.
že je jim to fakt líto, ale radši
mám jít trochu uklidit.
někam zamést.
něco vyhodit.
obloha čistá jak hedvábný šátek
a září zbývají jen tři kroky.
venku se myje nádobí
na protější straně místnosti
hlavu složenou na loktech
unavená mniška z vyššího ročníku
spí.
mezi tíhou léta a štípanci zimy
hluboký nádech.
i mně je to líto.
klášterní
HLAVA XXII.
20
21
poezi
Zuzana Gabrišová
Zuzana Gabrišová
Lepší člověk
Lepší člověk
22
/ / /
/ / /
zhltla jsem sedm výtisků
anglicky psaných novin.
Charlie Chaplin prý pravil,
že zblízka je lidský život tragédie
a v běhu staletí komedie.
jestli nás šidíš, mandlooký Buddho,
co zbude soucitnějšího než si dát panáka
a všechna koťata ještě slepá
utopit.
moje americká sestra říká
už si nevěřím v ničem.
kdysi mi snad na lidech záleželo,
teď mám jen strach, jestli jsem
správně položila hrnek.
přežít čtyři roky v sútra klášteře
nebo se venku uchlastat k smrti –
asi jako bratři Wrightovi, když věřili,
že jednou to vzlítne.
23
poezi
Zuzana Gabrišová
Zuzana Gabrišová
Lepší člověk
Lepší člověk
/ / /
/ / /
místo buddhistických textů
čtu Britanniku od A.
uklidňující samozřejmost fakt
„Abdul‑Mejid II“, poslední kalif ottomanský,
„aviation“ – vždycky jsem měla
ráda letadla.
o co prosí korejské ženy Buddhu?
o dobrou školu pro své děti.
pravil – v klášteře se naučte
pravé velkorysosti a pak běžte
a dávejte.
mniši náhle bez příjmu ho
málem lynčovali.
neboj, tati, i když ze mě nebude dalajláma,
aspoň vím, že druhý největší světadíl
je Afrika –
24
kdyby korejské děti odmítaly studovat,
musely bysme pod stromy.
25
poezi
Zuzana Gabrišová
Zuzana Gabrišová
Lepší člověk
Lepší člověk
/ / /
/ / /
teta Pavla
je o dva roky starší než já.
když přebaluje svého ochrnutého
sedmnáctiletého syna,
tak se mrknem na ty tvoje fialky!
lepkavé dusno
nemůžu usnout – nic
tak hroznýho jsem přece neudělala –
jenom –
a ona na mě tehdy tak ječela
v obličeji úplně bílá
a tehdy…
a tehdy…
to přece dokazuje
že dělá chyby
to přece dokazuje
že já
jsem lepší člověk
zkrachovalí investoři
skáčou z oken jak posedlí.
26
27
Lepší člověk
/ / /
o čem se nedá mluvit
dá se psát
někdy ani to ne
kamarádky se vdaly
kamarádi oženili
děti trpí prdíky a pláčou
barák se sám nepostaví
hypotéky nesplatí
co je proti tomu
Korea
až do morku kostí
co je proti tomu
věčné pochybnosti věčné
pády
děti mají prdíky a pláčou
tak jsem začala
znovu psát –
28
poezi
Zuzana Gabrišová
29
poezi
Roman Polách
Narozen 9. 12. 1986 ve Frýdku–Místku. Absolvuje doktorské studium na Ostravské univerzitě
v Ostravě, obor teorie a dějiny české literatury.
Roman Polách
Dál do hloubi pole
VIDÍŠ PŘES ZÁVĚS VĚTVE STROMU
nezřetelně jakési nohy.
Nejsou ani silné, ani
slabé. Ustojí tu chvíli.
A najednou si říkáš, že
tě ty nohy nesou. Jen
vítr, kterej ti chce
rozmlátit okno, je ti
svědkem.
30
SHLÉDLS NA BRNO JAK ŘEČKOVICKÉ LETADÉLKO
a vidíš pod sebou Přívrat, Žabiny.
Straky tě svým klapavým hlasem doprovázejí
i tady. Modlíš se k Brnu, k jejím milým rodičům,
aby se přes vás roztáhlo to cikánské ležení lásky.
Až kolem tebe prolétl modýlek a jak ta straka klepavě
požehnal tvé modlitbě.
(Víti a Tomášovi k jejich svátosti
manželské; 25. 8. 2012)
31
poezi
Roman Polách
Roman Polách
Dál do hloubi pole
Dál do hloubi pole
KE KOSTELU SE BLÍŽÍŠ OD BOKU,
jako bys ho snad mohl odehnat.
Do kroku ti vráží rozmačkané včely jív
a velkopáteční mozečky ořechů.
Jediné, co bys teď opravdu chtěl,
je rozpažit Luciiny ruce stejně upřímně
jako dveře toho kostela.
9. 4. 2012
NA NEBI SE SMAŽÍ NAKLEPANÉ ŘÍZKY MRAKŮ,
točí se ti obratle krční páteře, ten organický flašinet,
nad tebou provinile sklání hřbet jasan jírovec líska –
oči ti padají jak jiřičky a drncá to v tobě, jako když
jste kdysi sedávali na babiččině pračce, která občas
tak mlela hubou a nadávala jako děda. Opodál zahřmělo
a znělo to, jako kdyby někdo od stěny odtáhl skříň.
Potřeba nutného klidu se ti pere se svědomím.
Máš se jí odvděčit pokorou, nebo vřískneš jako ta
jiřička? A co když roztáhneš paže, ta tvá holá křídla, a
přijmeš to? Ale pořád se marně ptáš, zdali je to bohulibé.
10. 5. 2012
32
33
poezi
Roman Polách
Roman Polách
Dál do hloubi pole
Dál do hloubi pole
DNES JSI O ROK A JÁ O DEN STARŠÍ.
V žebrech vašeho rozkládacího
gauče slyším zvenku vítr.
Ohýbá hrušeň, jako by si někdo dlouze,
pracně a pečlivě protahoval na mrazu svaly.
VYSKOČILY HVĚZDY JAKO KOPÝTKA
telatům a tmě odstávaly uši. Slyšel jsem
nedalekou hospodu; celá kurvovala a noc
se nenechala rušit a snášela to daleko lépe
než den a byla drsná jako štěrk.
(Brno 15. 2. 2008)
„KURVA, JARKA, NESER!“
Teta se sestersky směje. Dozní to k nám dolů a
my se smějem taky.
Večer, vesnická tma a my se scházíme u šopy
a hrajeme šipky.
Vyhlížím z plechové střechy, která ještě pálí
polednem. Polena dříví jsou žebřík – hrajeme,
kdo v téhle tmě doběhne dál do hloubi pole.
34
35
poezi
Roman Polách
Roman Polách
Dál do hloubi pole
JEDNOU SE STALO, ŽE V TŘETÍM POKOJI
napadl první sníh.
Jak se má, prošel jsem se jím s Lucií.
Dál do hloubi pole
Tak kouzelně ještě nikdy nenapadlo,
jako kdyby… –
nedopověděla a něžně v teplé ruce
topila sníh.
O TABULKY OKEN KLEPOU MOKRÉ PERKUSE
deště, jakoby neslyšnou prací harddisku.
Nádobí v myčce štěká jak pes na misku
a ty cvičíš náhlou modlitbu. Bože, díváš se?
36
37
poezi
Anna Bolavá
Narodila se v roce 1981 ve Strakonicích. Žije střídavě v Praze a v jižních Čechách. V roce 2006
ukončila studium bohemistiky na FF UK v Praze. Od té doby pracovala jako excerptorka,
korektorka a redaktorka v nakladatelstvích. Publikovala různé texty v Salonu, Tvaru, Hostu
a Literárních novinách. Ve volném čase chodí na ryby, pěstuje červenou řepu, fotí povrchy a píše.
Anna Bolavá
Černý rok
VZKÁZALI Z VESNICE
že už nedýcháš
Prý nedýcháš
a hrudník se ti zvedá
Vlní se sekyra v hlavě
jako nečekaný sen
v pravé poledne
Nepůjdu.
38
ZÍTRA HNED BRZY RÁNO
shodí mě z mostu
Prý je to jako
v průhledné rakvi:
všechno je vidět
Když nechci nakupovat
a nechci prodávat
tak poletím
Nechci se do té doby
vůbec hýbat
šetřím energii
Kulatý most jsem měla
vždycky ráda
39
Anna Bolavá
Černý rok
Černý rok
NA STĚNĚ SKÁLY JE PRÝ NÁPIS
který umí létat
Šli se tam všichni podívat
s batohem na vlak ze dne na den
zmizeli
Od té doby má
déšť mezery a
divně to tu smrdí
je červenec a sucho takové
že by i kámen
vzlétl z prázdné hladiny
40
poezi
Anna Bolavá
KONEČNĚ MÁME NĚCO OPRAVDOVÉHO
ležíme v trávě s klíšťaty a červivými hřiby
skrz stromy prosvítají
začouzené mraky
Někdo z nás lhal a
řekl o tom místu psům
i jejich krev včera
tleskala v jehličí
Ve městě náhle vypnuli proud
komáři zkouší to do oken
jen tak naslepo
přes vanu hozen je
pytel letokruhů
Zítra mám narozeniny
41
poezi
Anna Bolavá
Anna Bolavá
Černý rok
Černý rok
VE SNU JSEM VIDĚLA BUDOUCNOST
zemřeš dle svého přání
velmi pomalu
hluchý a věrný
pod ledem jako dítě zla
Poslouchej chvíli ten zvuk
kap kap kap
že by to byla tvoje krev?
a do vody se vsakovala?
Mlčíš a já už dávno nespím
čekám kdy se zakuckáš
máš krví žlutý polštář
A zítra prý na moře odplouváš
HODNĚ BRZY RÁNO
než skončí sestrám noční směna
rovnáš si kravatu
a na zem pouštíš
průhlednou krabici
od bonbonů
Opouštíš pokoj oknem
na revers
dali ti do žíly
nějaké nové léky
a najednou snadno
roztáhneš mříže rukama
Venku je plno sněhu
blíží se Vánoce
pod oknem budou tvoje stopy
šťastné a veselé!
42
43
Černý rok
ROZCHOD
Dva roky už
nemám jedno oko
a na mých zádech
vyrůstá černý šroub
Veškerá tma mi
vypadla před tebou z tašky
Zmiz odtud
napsals do dopisu
Už nejsi bezobratlá
a šrouby reziví
dámo
je konec
44
poezi
Anna Bolavá
45
Jan Skaloš
Narozen v roce 1975 v Hrochově Týnci. Vystudoval Lesnickou fakultu České zemědělské
univerzity v Praze. V současnosti pracuje na Fakultě životního prostředí ČZU v Praze, zabývá se
historií krajiny a lesa.
Jan Skaloš
THE FAST GREETING
Cesty na sever
Umea° (Švédsko) – Alnarp (Švédsko) – Horní Maxov v Jizerských horách (ČR)
leden 2000–říjen 2003
Goe and catche a falling starre,
tell me
where all the past yeares are?
John Donne
SERVER
Znáš to:
Je to jak za horkých letních nocí:
Nekonečné cvrčení serveru, připomínající
letní cvrkot sarančat,
bude tě doprovázet
za nekonečných nocí
(otočeného zády ke sněhovým vánicím a k domovu)
na tvých předem marných toulkách po síti.
Znáš to.
(Únor 2000)
46
The fast greeting.
Like fast slight sight
outside
the fast train window.
Like a fast glance
at a tree,
bird,
or mountains
passing outside…
…so fastly
As fastly
as we are used to meet the people.
As fastly
as our lives go by.
As fastly
as we are used to live and die.
The fast greeting.
So fast.
Like fast slight sight
outside
our lives…
The fast greeting.
(Březen 2000)
47
Jan Skaloš
Jan Skaloš
Cesty na sever
Cesty na sever
TABÁK
/ / /
Tabák vonící létem,
tabák vonící meteoritů letem
(kolik už je to let?).
Tabák, ta vzpomínka, ale ne cesta zpět.
Tabák vonící nocí, lučním květem,
tabák brach, sedm let jdem spolu světem.
Tabák, jen ten zůstal,
jen ten.
Ta chvíle,
kdy nevíš kudy kam,
ta ještě přijde,
ta přijde.
Ba ne, už ani ten.
STARÉ POHLEDY
(Březen 2000)
48
(22. 7. 2000)
V rozečtených knihách
nalézat
staré pohledy – záložky
po již nežijících ženách.
49
próz
Michal Šanda
Michal Šanda
Narodil se 10. prosince
1965 v Praze. Po studiích na
gymnáziu pracoval mj. jako
čižbář, flašinetář a vazač
vějířů na pštrosí farmě; od roku
1991 je zaměstnán v archivu
pražského Divadelního ústavu.
Vydal (jako autor, spoluautor
či editor) již osmnáct knih
básní, próz, publicistických či
dramatických textů. Naposledy
vyšly knihy „sebraných textů“
Sebrané spí si (Nakladatelství
Petr Štengl, 2012) a drama
Sorento (Větrné mlýny, 2012).
50
Brandl,
Palacký, Nosek
a Böckenholt
BRANDL A PALACKÝ
Když měl roku 1873 přijet František Palacký
do Brna, neřekl nikomu přesný čas příjezdu,
pročež moravský zemský archivář Vincenc
Brandl chodil po tři dny na nádraží ke kaž‑
dému vlaku z Prahy, aby Palackého příjezd
nepropásl, praví legenda. Ve skutečnosti
poslal Palacký telegram, že přijede 11. října
rychlíkem ve 14 : 25, jenomže v archivu brali
devátého výplatu a na Brandla přišlo picací
animo a telegram zmuchlal a zahodil. Čtyři‑
krát do roka, vždycky na konci kvartálu, když
dostal prémie, chodíval si Brandl zadovádět se štěťulema. Obzvlášť si oblíbil Lili
z pufu u Růžového orla. Brandl si s ní zapical a vrátil se do kanceláře se slovy, že
Palacký nepřijel.
Brandlův nadřízený sáhl do šuplíku pro jízdní řád a nalistoval v něm, že
­příš­tí vlak z Prahy přijíždí za půl hodiny, a aby Brandl upaloval na nádraží. Co
měl chudák Brandl dělat, šel do hospody. Na kurvičky už neměl, tak si u Hamáč‑
ků objednal pivo, kontušovku a utopence. Nazítří dopoledne to vzal rovnou
přes Hamáčkovy.
Zase nepřijel.
„Zatrolený Palacký,“ pravil šéf archivu a podal Brandlovi jízdní řád.
Příjezd 11 : 32.
„Že jsem tak smělý, neměli bychom ve fondu na bryčku? Přeci mistra nene‑
cháme jít z nádraží s bagáží pěšky,“ nadhodil Brandl.
Šéf archivu byl uznalý a z portmonky vylovil zlatku.
A hurá k Hamáčkům!
Nazítří ráno přišel Brandl do archivu a tam na něj čekal telegram, že se Mistr
roznemohl a že zůstane v Praze. Brandl telegram zase zmuchlal a zahodil a spě‑
chal do hospody. Včera se tu seznámil s kočím, co vyprávěl srandovní historky
a licousy měl jako Palacký. Čert ví, co to Brandla napadlo; a tak v Moravském
zemském archivu pronesl slavnostní projev u příležitosti zakoupení nové kistny
pro katalogizační lístky kočí Metoděj Čumbala.
S LITERATUROU SE TO MÁ JAKO S NOSKEM,
tím komunistickým ministrem. Ráno vstal, došel si na WC, po včerejšku měl
hovno jako cep, byla recepce na čínské ambasádě a tam servírovali na počest Mao
Ce‑tungových narozenin kobry v rýžovém těstíčku, proto to tvrdý klikatý hovno,
no nic, spláchnul a pustil dráťák, aby zjistil, jestli se ze dne na den nestal z vlád‑
ního behérda vlastizrádcem, teprve potom vzbudil ženu a děti. Oblékl si na sebe
51
próz
Michal Šanda
Michal Šanda
Brandl, Palacký, Nosek a Böckenholt
tesilové kvádro a černé polobotky, před zrcadlem si uvázal šlajfku a vyšel před
dům. Před domem už seděl v šestsettrojce jeho šofér. Co to je za líný chlápky
ochotný hodiny a hodiny prosedět v zaparkovaným autě, tihle panský kočí jsou
verbež, pomyslel si Nosek, když ale nastoupil do šestsettrojky, musel se tvářit po
soudružsku. Na devětadevadesát procent to bude estébák nasazený na něj – kým?
To kdyby Nosek věděl, přitom on sám byl přece ministrem vnitra. Už jenom jak
hltá z umaštěného papíru sekanou, celá šestsettrojka byla načichlá česnekem.
Nosek by ho nejradši postavil do haptáku a sekanou vyhodil z okénka, nevěděl
ovšem, co všechno na něj práská, že si včera nacpal do kapes kobry na doma,
bylo faux pas nevinného rázu, vytáhnout to ale na člověka můžou, pročež seděl
v zasmrděném autě a šofér se cpal a ani ho nenapadlo, že by se měl svého šéfa
zeptat, kam ho má odvézt.
Úskalím prózy je rozvláčnost, čtenář se musí prodrat houštinou nadbytečných
slov, zato poezie si vystačí s trojverším:
Do Žernosek.
Dožer!
Nosek
Brandl, Palacký, Nosek a Böckenholt
a servírka věděla, že mu má přinést kafe s mlékem a kostkou cukru. Nalil kávu do
šálku. Přilil mléko do šálku s kávou. Vhodil cukr do bílé kávy. Lžičkou zamíchal.
Poté se natáhl k pokladně a z pultu si půjčil noviny. Den co den, s neměnnou pra‑
videlností. Měnily se pouze titulky v novinách:
Anglie na pokraji porážky.
Naše udatné vojsko vítězí na Rusi.
Teroristé zaútočili na říšského protektora!
Když se v červnovém podvečeru ubíral Rudolf Böckenholt z banky do kavár‑
ny, byly plakátovací plochy v Kamzíkové uličce polepené jakousi vyhláškou.
V kavárně mu jako obvykle servírka přinesla kafe s mlékem a kostkou cukru.
Nalil kávu do šálku. Přilil mléko do šálku s kávou. Vhodil cukr do bílé kávy. Lžič‑
kou zamíchal. Poté se natáhl k pokladně a z pultu si půjčil noviny, aby si přečetl
včerejší výsledky protektorátní fotbalové ligy. Na titulní straně mu do oka padl
dlouhý seznam popravených. Žádné ze jmen mu nic neříkalo, a tak usrkl kávu
a s potěšením si přečetl reportáž, jak SK Slavia rozdrtila 4 : 1 SK Baťa Zlín.
Nazítří byla u jeho milované kavárny Aron stažená roleta. Kavárník Horo­
witz odcestoval do Osvětimi.
Rudolfu Böckenholtovi se zhroutil svět.
KAVÁRNA ARON
Rudolfu Böckenholtovi bylo pětačtyřicet, bydlel v Praze, a přestože se při sčí‑
tání lidu v roce 1939 přihlásil k německé národnosti, mobilizace do wehrmachtu
se mu kvůli věku vyhnula. Po vypuknutí války nadále docházel do své kan‑
celáře v Legiobance, kde pracoval jako cifršpion. Trojka zůstane trojkou, ať je
v čele státu Beneš nebo Hácha. Čísla nestraní nikomu. Po práci chodíval Rudolf
­Böckenholt do kavárny. Při slunečném počasí to vzal špacírem přes Staroměstské
náměstí, obyčejně si ale cestu zkracoval Kamzíkovou uličkou. Nemusel nic říkat,
52
53
próz
Lenka Orálková
Z noci
CIZINCI
Lenka Orálková
Narodila se v roce 1983
ve Zlíně, vyrůstala v Jarošově
(Uherské Hradiště), nyní
žije ve Valašském Meziříčí.
Studovala na univerzitě
v Olomouci na katedře
divadelních, filmových
a mediálních studií obor teorie
a dějiny dramatických umění.
Pracovala jako redaktorka
ve Valašském deníku,
pak pobývala v Sarajevu,
v současnosti hledá práci.
Publikovala v Textech.
54
Kavárna Galerie stála v boční ulici, skrytá za
korunami stromů. Ležela ve stínu obrovského
obchodního centra, kde často kroužily davy
Bosňanů a mlsně obhlížely výlohy s nejnověj‑
šími módními výstřelky. Galerie poskytovala
příjemné útočiště těm, komu právě obchodní
centrum a naleštěná moderní „kaféčka“ drze
se roztahující po hlavní třídě nebyla po chuti.
Vyhledávali ji pro její lehce bohémskou atmo‑
sféru, příjemnou hudbu, útulnost, vrzající
židle, ořechovou pálenku a šťávu z bezinek.
Scházeli se tu hlavně cizinci, kterým právě
takový obraz Sarajeva vyhovoval. Sarajevo
jako malá zakouřená místnost plná oprýska‑
ného nábytku, barev a inspirace.
Atmosféru kavárny obvykle dotvářely obrazy či fotografie různých místních
umělců, rozvěšené po místnosti. Dnes však byly stěny stejně holé jako trucují‑
cí milenka. A tak jako nahá žena i ony vyvolávaly u některých návštěvníků údiv,
zvědavost, či dokonce nelibost. Kdekdo je toužil zakrýt fotografiemi, obrazy,
zkrátka čímkoli (co sám vytvořil), aby je zbavil té nedůstojné nahoty. Kdekdo si
náhle vzpomněl na svá díla, ukrytá v garážích, ve skříních či v paměti počítače
a čekající na svou příležitost.
Jen obtloustlý shrbený muž, který si stěny už delší dobu prohlížel, byl jejich
nahotou okouzlen. Zdařile to však maskoval. Jak svým nemotorným vzezřením,
jímž trochu připomínal bramboru, tak i svým počínáním. Muž-brambora držel
v ruce pivo a vypoulenýma očima kmital od středu zdi k jejím rohům. Jeho pohy‑
by byly tak trhavé, náhlé a nepředvídatelné, že musely zneklidnit každého, kdo se
právě nacházel poblíž. Někteří návštěvníci proto doufali, že „čumění do zdi“ neví‑
taného hosta brzy unaví a on odejde. Ještě netušili, že právě tento otravný hastroš
má mít dnes večer v Galerii vernisáž.
Když jeho hlava už poněkolikáté obkreslila ve vzduchu tutéž trasu: střed zdi –
jeden roh – druhý roh – střed zdi, otočil se k Harisovi – barmanovi a „galeristovi“
v jed­né osobě –, který právě naléval ořechovou pálenku za úzkým dřevěným pultem,
a křikl na něj: „Může tady být jen jeden! Jen jeden, který se pověsí úplně nahoru!“
I ti, kdo nevládli místním jazykem, si mohli podle špulení rtů, mhouření očí,
mručení a ostatních grimas Harisovy tváře domyslet, že barman tomu druhému,
o kterém teď už věděli, že je malíř, přátelsky domlouvá a rázně ho přesvědčuje
o kvalitě všech jeho pláten. Brambora se zamračila, něco nesouhlasně zabručela
a k úlevě mnohých se odšourala ke dveřím.
Když se za ním zaklaply dveře, místností zašuměla angličtina a návštěv‑
níkům se vrátily klidné, plynulé pohyby, o které je bramborový muž předtím
připravil. Kavárnu brzy zahalil cigaretový kouř a u stolků se začaly vést horlivé
diskuse o umění. Mnozí se malířovu nápadu podivovali.
55
Z noci
Bylo to podivínství? Falešná skromnost? Bál se snad, že se jeho obrazy nebu‑
dou nikomu líbit?
Dohady ohledně mužova počínání však náhle přerušil prudký déšť. Haris
chvíli leštil sklenici, pak strnul, zaklel a rozeběhl se ke dveřím. Ostatní ho
postupně následovali. Vyběhli k malému travnatému plácku, kde – vydány napo‑
spas dešti – ležely obrazy připravené pro večerní výstavu. Hosté je postupně brali
do rukou a spěchali s nimi do kavárny. Běhali tam a zase zpátky. Křičeli a klopý‑
tali jeden přes druhého. Nocí se tak nesly rozčilené výkřiky v různých jazycích.
V katalánštině, španělštině, bosenštině, němčině, češtině…, jen anglická slova,
která ještě před chvílí tak lehce vyplouvala návštěvníkům z úst, najednou chybě‑
la. Cizinci se snažili obrazy co nejrychleji přenést dovnitř. Ve snaze navzájem si
pomoci si však spíš překáželi. Když chtěl jeden druhému ustoupit z cesty, větši‑
nou do ní skočil někomu jinému. Vráželi do sebe, šlapali si na nohy, omlouvali
se, děkovali, kleli a navzájem se popoháněli.
A pak najednou v tom deštivém zmatku někdo vykřikl a všichni se, jeden po
druhém, zastavili. Ruce měli umatlané od barev, a tak už jen bezmocně zírali na
rozpíjející se plátna. Vše se ztrácelo. Věže mešit a kostelů, chodci ve svátečních
šatech, fasády domů, kopce, orlí křídla, svatebčané… Nikdo by už nerozeznal
jeden obraz od druhého. Všechny vypadaly stejně, jako jedna velká barevná skvr‑
na, jedno velké barevné nic. A jak tak sledovali tu zkázu, ani si nevšimli, že bílé
světlo blesku ozářilo siluetu bramborového muže. Stál pod stromy a tiše přihlí‑
žel tomu nočnímu zmatku s takovou lhostejností, jako by se ho nic z toho vůbec
netýkalo.
Zklamaní návštěvníci se postupně vraceli na svá místa. Ze zablácené podla‑
hy sbírali převržené hrníčky, popelníky a kabáty. Když se znovu usadili ke stol‑
kům, zavládlo v místnosti hrobové ticho, které jen občas přerušilo vrznutí židle.
Někdo šel uvařit kávu, někdo nechal kolovat krabičku cigaret. Většina návštěv‑
níků byla promoklá na kůži. Haris seděl na podlaze mezi nedopalky a dlaněmi
56
próz
Lenka Orálková
Lenka Orálková
Z noci
si mnul obličej. Mlčky si vyčítal lehkomyslnost, s jakou nechal plátna napospas
osudu, a pocit provinění v něm prudce vzrostl v okamžiku, kdy se muž‑brambo‑
ra objevil ve dveřích. Zplihlé šedivé vlasy se mu lepily na tvář a jeho odulé prsty
držely obraz překrytý igelitem. Mlčky jej Harisovi podal.
Haris plátno pověsil na hřebík těsně ke stropu, slezl z kovových schůdků
a ustoupil o pár kroků dozadu k ostatním. Tím byla vernisáž zahájena. A zatím‑
co zaražení hosté hleděli vzhůru na ten jeden jediný obraz, bramborový muž
jim strkal do rukou sklenice, naléval do nich pálenku a smál se, až mu zčervena‑
ly tváře.
A v té bouřlivé, deštivé noci zářila nad jejich hlavami babylonská věž.
ANDĚL STRÁŽNÝ
Z hospody ho vyhodili kolem jedenácté. Vrchní už ho několikrát předtím varo‑
vala, že jestli bude obtěžovat ostatní zákazníky – pude! Tady se nesomruje! Potácel
se kolem silnice, která vedla středem vesnice, a nad hlavou mu svítil velký kulatý
měsíc. Mířil domů.
Od té doby, co mu umřela babička, s níž žil, stavení pustlo a postupně se
měnilo ve smradlavou skládku. Okny profukovalo, omítka se odlupovala jako
kůra nemocného stromu a na zemi se mezi zbytky jídel a chuchvalci prachu
povalovaly prázdné láhve. V kuchyni se zabydlela nejrůznější zvířata, navzájem
se požírala, a o ložnici se někdo vyjádřil, že to v ní páchne jako ve středověkém
bordelu.
Jen stará rodinná alba, časopisy o vesmíru a rozbitý dalekohled v rohu poko‑
je byly smutným povzdechem nad tím, že se tu snad v minulosti i žilo.
Dalekohled přivezl Jiřímu před lety starý kněz, který ho našel na faře. Nalo‑
žil přístroj na zrezivělá kolečka a šel s ním přes celou ves. Věděl, že je malý Jirka
do vesmíru blázen.
To je výhoda života na vesnici. V noci jdou vidět hvězdy, říkával později Jiří Tereze.
57
Z noci
Po večerech ji učil rozpoznávat jednotlivá souhvězdí. Když se nahýbala k přístro‑
ji, měsíc jí svítil do vlasů. Nosila je nakrátko, jako kluk.
Tam je Velký vůz, a když otočíš hlavu, uvidíš…
Bože, Jirko, to je takové klišé! Tereza často používala slova, jejichž význam nebyl
Jiřímu tak úplně jasný. Když se na ni díval, měl pocit, jako by snad ani nepochá‑
zela z tohoto světa. Její oči, které měly každé jinou barvu, z ní dělaly téměř nad‑
pozemskou bytost. Až budu bydlet ve městě, koupím si barevné kontaktní čočky, aby to
nebylo poznat. A pak budeš možná jediný člověk na světě, který bude vědět, jak je to do‑
opravdy. V její přítomnosti měl Jiří neustále pocit nedostatečnosti. Když seděla
v křesle, popíjela víno a se zatajeným dechem sledovala jeden z těch dlouhých,
nudných francouzských filmů, zdála se mu tak vzdálená, že měl chuť přinést si
dalekohled, aby si ji mohl přiblížit.
Kvůli ní se myl, kvůli ní se holil, kvůli ní spravil plot a přestal chodit do hos‑
pody. To kvůli ní začal brát ty prášky proti „blbé náladě“. Kvůli ní jezdil dva‑
krát ročně nakupovat oblečení do Brna. Nakonec tam odvezl i Terezu. Vzala si
s sebou jen jednu sportovní tašku. Když vysedala z auta, usmála se na něj a uhla‑
dila si své krátké jemné vlasy, jako to dělávala pokaždé, když mu chtěla sdělit
něco nepříjemného. Zabouchl dveře dřív, než mohla promluvit. Bože, Terezo, to
je takové klišé! Nesebral k těm slovům odvahu. Hleděla na něj přes okýnko jako na
nemocné zvířátko v teráriu. Ještě pořád měla každé oko jiné.
Nastartoval auto a snažil se dostat z Brna co nejrychleji. Namísto toho se
však neustále ocital v zácpě, co chvíli na něj někdo troubil, často vjížděl do sle‑
pých ulic. Když se konečně z města vymotal, měl rozbité zadní světlo a ruce se
mu třásly. Zaparkoval u hospody.
Veronika pohlédla do zrcátka. Těhotenství ji změnilo. Tvář se jí zakulatila a pleť
se zdála být hladší. Přemýšlela, jestli jí při kojení začnou padat vlasy. Tak to už by
mně na hlavě opravdu nic nezbylo. Přetáhla si bezpečnostní pás přes rostoucí břicho,
58
próz
Lenka Orálková
Lenka Orálková
Z noci
zařadila a vyrazila na cestu. V noci řídila ráda. Na silnici nebyl takový provoz jako
za dne a cesta do Brna ubíhala rychle. To Pavel, který se vydal na cestu sice ve
stejnou dobu, ale v opačném směru než Veronika, noční jízdy nesnášel. Temná,
dlouhá cesta ho vždycky deprimovala, a co hůř – uspávala. Ještě se otočil, aby
zamával manželce, a zamířil na hlavní silnici. Vzadu na sedadlech ležely krabice
s lékařskými publikacemi a na sedadle spolujezdce měl připravenou termosku
s horkou kávou. Ani jeden z řidičů netušil, že se mají přibližně za půl hodiny sra‑
zit v jedné bezvýznamné vesničce, o níž nikdy předtím neslyšeli.
Jiří hleděl do stropu, který postupně pohlcovala plíseň, a pomalu mu docházelo,
že už nechce žít. Tušil to už delší dobu. Naplno si to uvědomil minulý pátek,
když na něj soused kvůli mrtvým slepicím poštval hygienu. Kdo to kdy viděl, aby
slepice zdechly hlady? Když vystřelil po jednom z mužů, který se k němu blížil přes
zarostlou zahradu, pomyslel si, že na ničem už nezáleží. Policii se nebránil. Stejně
mě zas pustí, říkal si. A kdyby ne? Není to jedno?
Jeden z policistů s ním kdysi chodil školy. A ve chvíli, kdy se ocitli sami, začal
mu domlouvat. Přitom mu položil ruku na rameno. Jiřímu to bylo protivné, stejně
protivné, jako když totéž gesto udělal začátkem jara velebníček. Stejný mladý farář,
který jeho babičku při pohřbu nazval oddanou matkou. A přitom celá vesnice vědě‑
la, že jeho otce třískala za každou pitomost. A Jiří věděl, že toho má na svědomí
ještě mnohem víc. „Utopila sem ho, hned jak sa narodil, a tvojého tatu sem měla taky uto‑
piť!“ vypadlo z ní těsně před smrtí. Právě zasedli k nedělnímu obědu. Zatímco srkala
nudlovou polévku, v Jiřím se usídlilo přesvědčení, že jakékoli zlo je možné.
Slyšel jste někdy plakat děcko, pane faráři? Jasně že slyšel. Dyť, při křtech ho slyšíte
furt. Ale já ho slyším v noci od potoka. A to je iné.
Měl byste se vyzpovídat.
Z čeho? Komu? Nemožu sa přeca zpovídať z cizích hříchů… Po těchto slovech Jiří
zabodl do stolu rybářský nůž, aby farář pochopil, že návštěva skončila. Věděl, že
59
Z noci
ho tím vystraší. To starý farář, ten byl z jiného těsta! Když Jiří nůž z desky vykrou‑
til, vzpomněl si, co se stalo při pohřební hostině mladého Baďury. Vyprávěl mu
o tom starý Hořínek: Starý Baďura o tom mrtvém klukovi řekl: Stejně byl enem pro
ostudu… On ten kluk totiž vlasně ani nebýl jeho. Farář si tehdá nalél štamprlu, kopl ju do
sebe a pak, jak měl ve zvyku, hlasito mlasknúl. Všecko kolem ztichlo a všeci hleděli enem
naňho. On tú slivovicu potom zase zaštuplovál a najednú sa zničehonic rozpřáhl a rozbil
tú flašu Baďurovi o palicu. Když pak Baďura ležál v nemocnici, zašli za ním esenbáci, že
prý sa musí vyplniť hlášení o napadéní. Ale starý Baďura jim řekl, že sa ožrál a spadl ze
schodů, když šel do sklepa pro zemáky, a ať ho nechajú na pokoju, že má smutek, protože
právě pohřbil syna.
Plíseň se šířila od rohů místnosti, od proděravělých, vymlácených oken. Jiří
hleděl do stropu a pak si ulevil přímo do kalhot. Mlaskl. Nebyl důvod to dál
odkládat. Vypotácel se z domu, rozkopl branku a natáhl se přímo doprostřed sil‑
nice. Potom zavřel oči a čekal.
Chvíli nato se objevila světla a ozvalo se prudké skřípění brzd. Dvě auta
jedoucí proti sobě se zastavila. Jedno z nich jen půl metru od Jiřího.
Ucítil zápach benzínu, otevřel oči a spatřil mladou ženu, jak se k němu blíží.
Břicho měla obepnuté těsným nátělníkem a na něm volnou bílou košili. Ruka‑
ma si zakrývala oči před oslepujícími světly druhého řidiče. Pavel vztekle praštil
dveřmi a sehnul se k Jiřímu.
Je mu něco? zeptala se Veronika a netrpělivě přešlápla.
Je jenom opilý, zavrčel Pavel, v němž podráždění při pohledu na Veroniku
ještě o něco víc vzrostlo. Otočil se k ženě zády, vzal Jiřího za ruce a odtáhl ho na
chodník.
Bože, to je smrad, Veronika si zakryla ústa a zamířila zpátky k vozu.
Když byla silnice zase volná, zamávala na Pavla a pokračovala dál ve své cestě.
Pavel zaparkoval auto na kraji silnice a posadil se na patník hned vedle Jiřího.
Zápach mu v tu chvíli zase tolik nevadil. Prsty poklepával na těžkou termosku,
60
próz
Lenka Orálková
Lenka Orálková
Z noci
pohled měl zabořený do země. Záviděl té neznámé mladé ženě. Z jeho úvah ho
­vyrušil Jiří:
Taky slyšíte od potoka pláč?
Slyším. Někdo, kdo tam bydlí, má malé dítě. Asi ho trápí větry.
Jiří ležel na zemi a hleděl na temnou noční oblohu, prozářenou ostrými
bílými světýlky. Ve zmatku hvězd se nevyznal.
61
pásm
pásm
Fotografie Petr Palarčík
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Jaroslav Kovanda se narodil 26. února 1941. Absolvoval UMPRUM
v Uherském Hradišti, pracoval jako učitel, korektor, kulisák, topič,
jevištní mistr a scénograf. V letech 1997 až 2006 redigoval a vydával časo‑
pis Psí víno. Kromě literatury se věnuje také sochařině, malbě a kresbě.
Od prvotiny Milý bratranče z roku 1990 (OKS Zlín) vydal osm dalších bás‑
nických knih: Zlínská osma (ZUŠ Zlín, 1995), Osiny (vlastním nákladem,
1996), Za oknem Erben (Host, Brno 1999), Legenda o Svedrupovi (Voto‑
bia, Olomouc 2000), Odpolední klid (Host, Brno 2001), Nebe nad kantý‑
nou (Ottobre 12, Velehrad 2002), Chlapec hrající si s krabem (M  A  P  A,
62
Brno 2004) a Výlet na Kost (Protis, Praha 2007). Dále knižně vyšel výbor z jeho
poezie Žádný žebř (Votobia, Olomouc 2005), rozhovor s Radimem Kopáčem Jako
kojený anděl (Ottobre 12, Velehrad 2004), knížka krátkých próz Nejaký Jura Vičík
(Muzejní společnost ve Valašských Kloboukách, 2008), deníková próza Pulec šav‑
lozubý (Artes Liberales, Praha 2009), rýmovaný román – fiktivní kronika jedné
rodiny Gumový betlém (Torst, Praha 2010) a soubor fejetonů a kritických textů
S jazykem od inkoustu (Kniha Zlín, 2010). V rukopise je připravena pro naklada‑
telství Pulchra básnická sbírka Jákobův dvoják, z které jsou vybrány zde otištěné
a názvem sbírky neoznačené básně.
Jan Štolba nazval Kovandu v doslovu básnického výboru Žádný žebř klasikem
povstalým z živlu moravské „antiky“. Je to trefná hyperbola. Kovandův básnický
rukopis je nezaměnitelný, sošný, bájeslovný, robustně neotesaný i uvážlivě cize‑
lovaný a stopa, kterou jeho sbírky v české poezii zanechaly, je znatelná, jakkoliv
možná nevede středem „poetického pole“, ale po jeho okraji – a to nikoliv význa‑
movém –, okraji daném svérázností, nezařaditelností.
Na Kovandovu poezii lze nahlížet různou optikou, lze upřednostnit různé
její aspekty, a tak i sestavit odlišné výbory. Lze se zaměřit na Kovandovo jazyko‑
vé „kutilství“, na jeho zálibu v novotvarech, krajových slovech, zdánlivých pře‑
klepech či přeřeknutích, lámání syntaxe, na to, jak „literátuje“ či „literátá“, abych
použil jeho vlastních termínů. Lze ho však také nechat vyprávět své, rodinné či
zahlédnuté příběhy nebo se vymezovat ke dnešku, v kterém „Bush Saddámovi
pošle cucflek potrubní poštou“…
-pč-
63
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
DVŮR
ZA OKNEM ERBEN
Na umeteném dvoře
prádlo zavěšené Blériotem
vprostřed tmy
žárovka žudro tká
žárovka vápno líčí
košile zmrzlé sbíráme
košile jako nebožtík
ve švech se poslední láme
a my čicháme k počasí v sobě
vzlíná pot
v kuchyni
chlebové bohyni
pára
Večer je navoněn voskem
proplástek pokřikuje po zdech
a v světnici teplo od kamen
Z nerozbitné sklínky
si naléváme víno
vykropené octem
a v světnici teplo od kamen
A ve dvě k ránu vyhazujem bradu
do duchen
a v světnici chladno od kamen
Hle z okna slámka
máč noci osahává Od Héd
fučí Ach kde jest to moje mládí
nevrátí se nik dy s Pátky
strýc Tonek jednovdovec
(komín hučí
zem: pocháby kouří sněhové)
vyklání se k Dražůvkám
a pod každou paží mu svítí do tmy
jedna zavařenina
(Osiny, 1996)
64
65
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
A venku mráz zatímco mráz a mráz
že stromy kůrou dovnitř snad
my s ženou kloužem v peřinách
po žalu s kopce
zatímco strýc vyklání se k Dražůvkám
a pod každou paží mu svítí
jedna zavařenina
jeden ocet
(Za oknem Erben, 1999)
66
TAKOVÁ ŘÍDKÁ KOST
protektorátní neděle
nic se neděje
jenom někteří z odboje
větrají obojek a jarníky
voní naftalín a kočičky
pálené
na pánvi poledne
jenom můj strýc – okresní svatá pustoto –
k obědu jde jak ten galantuomo
kolem srsti S. K. Prštné
a už má trochu kúslé
jenom můj strýc Jan Fila Svedrup zvaný
zdárně zakloněný
a před ním popílek hrne
pár černých holínek
favor nocturnalis:
ta lebka esesní má mušku na čele
a parabelkou míří na kluky
už možná zteřelé
kteří čutají s kostelem
v kaluži…
67
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
Jakmile tedy vytušil
můj strýc Jan Fila Svedrup zvaný
že ten druhý v něm zvedá kvér
větru se nadechl až zmodral
a s rukama rázem opeřenýma vyrazil směr
podrážka bělma
Z OTCE
A než bys napočítal žebra
strýc mu prstem sklivec stáčí
dvěma palci krmí ústa
do stran škubnuv
Z otce si nejvíc pamatuju
pot v zátylku
když angina pectoris většinou v podvečer
nastoupila noční
a začala překládat jeho bolestné vzdechy
v duchu astrofikace
když astrofikace vlastně znamená
překládání knih do jazyků obyvatel jiných planet
z pozinku?
Ach bylo tak bílo na malém vápně
v dubnu
že esesman s masem v místech úsměvu
našel jen urnu
Ach bylo tak bílo
náhle na hřišti v Prštném
jako když v blízkém
výseku u Verbíka
na bílé kachličky – růžové u odpadu –
náhle nasněžil
ten starý pahýl ve výkladu
asparágus
– voce mediterranea
Z otce si nejvíc pamatuju
když v lese U Majáku
nasazoval pařezům páku
až slínovice mňoukala
(Odpolední klid, 2001)
(Legenda o Svedrupovi, 2000)
68
69
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
S DRUŽIČKOU
1957
Svatebčané tančí kolem hnoje.
Nevěsta krásná jako koprovka. Oblohu
ženich tam zvadlým zrakem šaluje u hlohu.
S družičkou zápasím v Archlebově
při tanci v kašlavém foxtrotu.
Strýc Tomáš cpe matku do plotu.
Žárlím. Strýc Tomáš na mne volá: pičo,
napitý u plotu. Lítá mnou lítost,
dotknout se družičky výkon nadlidský.
Říjen… Hlína hltá zbytky za dvorem.
Než zadat si s tím koženým prostorem,
RADĚJI ČETBA 12. 3. 2002
jako by bělouši stínů po zdech běželi
a zatím jen šaronova košile dává pot
jako by natural v té pumpě pulzoval
a zatím jen nenávist menstruuje o překot
v kdejakém palestinském hrdle
ach ten věčný roubík z plastelíny
ten polibek boží co nás rozpaluje doběla
už čtyřicet let si dávám na noc obklad z babela
letopisy všedních zločinů mě neúnavně skličují
jako srdeční vada
(přeložil jan zábrana)
(Chlapec hrající si s krabem, 2004)
radši s ní do kina, řešit Kaspický
problém. Než: každý toho máme dvě putýnky,
radši ze tmy zrakem vyrypovat sputniky?
(Nebe nad kantýnou, 2002)
70
71
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
PO TELEVIZI 20. 2. 2003
poté co hlasatel oznámil
že mně úspory uschly v Union bance
a že Bush Saddámovi pošle cucflek potrubní poštou
a Saddám Bushovi a možná i mně nějaký bezobratlý plyn
vzpomněl jsem si na Ilfovo věčně platné
Žít na takové planetě je jenom ztráta času
vzpomněl jsem si na svůj originál
na tatínka
jenž stáří strávil krmením ptáčků
zatímco jiní trávili čas u žolíků v Sanopsech
anebo jiní překapáváním na svých jachtách
ale nemohla se mým informacím moc smát protože jí částečně
nastřihli ucho
a celou jednu část tváře
– tu kterou jsem po svatbě často tak špatně oholený propocenou a
zaplavenou někdy vzlykáním rozdíral kolikrát tak zaklesnutě? –
museli částečně odtáhnout směrem k nosu
aby jí mohli milimetr dva tenkou žlázu odebrat
tuším že už kdysi Karel Zlín maloval takové dámské portréty
miláčku odpusť mi
ale jenom z obrazů v mém případě ve stylu puzzle
se skládá naše
?
(Chlapec hrající si s krabem, 2004)
stalo se mně to akorát když do krmítka přiletěla
čečetka zimní o které jsem neměl dříve ponětí
13,5 cm dorůstající ptáček s načervenalou čupřinkou
který se za třepetavého letu ozývá kovovým repetivým
čičiči prosím moje žena volala z nemocnice
kde jí vyoperovali naštěstí nezhoubný nádor na slinné žláze
když jsem jí řekl že na to v rodině trpíme
že na to dokonce umřel náš Baryk
trochu se urazila
ale čečetka ji potěšila zejména ve vztahu k té konkurzní podstatě
té banky
a Ilf zejména
72
73
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
NEVÍM
Milanovi Kohoutovi
Jedině Kongres Ateistické Církve se zkratkou KAC
jak jsme plánovali po osmi fernetech s přítelem Wernerem
by mohl v praxi uspět?
Co tomu říkáš Milane ty který nenávidíš všechna náboženství
dokonce i madony s „těma smradama“ v náručích?
Ale když se tak v noci někdy sebeptám
já hluboce nevěřící člověk
i kdybychom měli úspěch
jaký bychom našim kongresmanům Milane
nabídli bonus ke strachu
napadá mne jen Camusovo: Činit dobro bez boha – toť vše
Ale není to Milane právě jen vlasatá pleš
Rus bez vodky bez lásky jakési zárodky
gól sice krásný ale který trhá jen u branky boční síť
Kdybys mě googlem zabil… ten gól lidem zvaný polský dřív?…
74
SLABŠÍ BÁSEŇ
V přestávce mezi třetinami jsem listoval v časopisu
jako správná žena že bych měl vždycky večer odstranit z krku
pokud možno všechny nečistoty
a na dekolt a na prsa použít napínací krém
A ňadra masírovat odspodu nahoru krouživým pohybem
ale pokud možno mimo dvorce a ty pupalky
Též bych měl lépe pečovat o svůj zadeček
aby byl veliký a pevný jako basketbalový míč
jako má Jenifer Lopezová
Že se tak budu víc líbit mužům „dolňákům“ čili pogofilům
Když hokej skončil přepnul jsem na ruský kanál
kde zasmušilí řešili literaturu
V debatě za jakousi lávru promluvil i velice hezký pop
ale to nebylo v debatě podstatné
Podstatné řekl jeden starší mech
že největší rozmach literatury a vůbec umění nastal v Rusku
po první a druhé světové válce
Ale jemu že bude stačit
když literatura a umění vůbec
budou teď u nás slabší
ale lidé se budou mít jakž takž
75
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
76
BŘEZEN
TVOJE ŽENA PÁLÍ LISTÍ
Zem dosud jak na zip
a mozek lesklý jako TONDACH
protější střechy…
Ještě že u sousedů kokrhá kohout
s nohama trochu do O
ale slepic je dvanáct
jako těch původních politruků
je asi takový výkon
jako když se ten chlapík představoval slovy
Kdyby se peníze jmenovaly díčka
tak já jsem nějaký Bezdíček…
Jestli by tedy nakonec nebylo pro tebe lepší
přikrýt se nějakou Turgeněvovou houní
a dát si raději „vodku s jesetřím hřbetem“
„vuj, vuj“ možná…
Něco tak prchavého jako socha dýmu
a do toho už jen z trávy obsílka
a loby ořechů do stráně
a kdesi nářek pily
a ticho jako záděra…
Až na ty vzteky které s tebou lomcují
jak s nějakým na práh odloženým fotbalovým fanouškem
Radši tedy nazpět k soše toho dýmu
stoupajícího snad až z kýlu lodě do oka hurikánu
150 × 60 × 65 vše v centimetrech
již v tom ořechovém dřevu právě hledáš
(Když ovšem tvoje žena ohni pouští žilou
a kouř jako na londži
je ti stále modelem
popravčím František Halas řekl by možná)
77
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
78
PROČ BY SES TRÁPIL
18. 4. 2012
že ti na tom nočním mejdanu
vyhodili paletu oknem?
Nebyls jediný komu opilý Tintoret
prošel jeho rádobyturínským plátnem
Nebyls jediný komu kdy zasmrádl pathos
A proto se klidně dívej z okna na sousedy
kteří právě zabíjejí
na ten obřad pozdvihování vepřových střev
u Stonehenge
Na ty tak tuhé zátylky
jen při soutoku kořalky a krevního obrazu beztak
V noci mráz
meruňka i rododendron v krustě
v noci sen: kdosi mně zakódovaně telefonuje
že nějaký Stan přijel z Ameriky
jestli přijdu na podzemní mítink
do špinavého ucha komusi vysvětluji
že pokud nevypukne nějaká solidní
a vtom se probouzím u postele zase klečí ten Plútarchos
jehož spisy o řeckých a římských slavných personách
už víc jak měsíc hustilka do hlavy
a kdyby tam nebylo tolik zajímavých
tak tu antickou cupaninu už dávno
ty fráze jak byl kdo urozený a kolik sousedů
z jiných vlastí z jiných dědin mečem „vyháčkoval“
či zotročil
aniž by slovo jménem otrok pochopitelně vůbec
takže víc než o tom špatném dřevu jak nazývali staří Číňané vojáky
přemýšlej s radostí o zrádcích
co takhle například Ježíš
anebo do zásoby raději už rovnou Jidáš?
79
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
P. S.
Jak stále jakoby klikou reostatu – abys dojel –
v sobě kočíruješ ten stejnosměrný proud
jak všichni ostatní jak mnoha ostatním
taky se občas myšlenka stane ti lojem:
co tak mít život už radši za sebou
Už před třiceti lety totiž četls
že Země je takový ubohý štetl
za každým plotkem že kdosi čmuká
z kdejakého záchodu že trčí fízlova ruka
a že Při současné síle světového jaderného potenciálu
může být každý člověk zničen nejmíň šedesátkrát
A když jsi to dětem ve škole pak do kůrek přimíchával
– a že se sejdeme příště –
ty děti byly tak malé že ani nerozuměly slovu příště
(nezveličovat nepropojovat význam)
A teď po tolika letech
svět se pochopitelně nezměnil ve svých genech
v nějaký rýžový nákyp
naopak jako bychom skoro všichni chodili návsí
štetlem s vývody nenávisti v taškách kolem sebe
korejský chlapeček z jihu nemůže na prázdniny ke své severní tetě
a Společnost turecko‑kurdského přátelství není taky zrovna
v kurzu
jak rád bys hodil čučku na nějakou srbsko‑albánskou motoristickou
burzu
nebo ve volném času zhlédl utkání ve stolním fotbalu
80
mezi teheránskou střední hotelovkou
a telavivským učilištěm mladých elektrikářů třeba
nikdo nepořádá soustředění violoncellistů Afghánistánu a USA
jenom do rodin (asijského odpisu) tu a tam zamíří střelba
natož aby byl v dohlednu
nějaký mezinárodní mač vládních poradců
ve šprtcu
anebo jenom válení sudů na hoře Arafat sorry
(ach celkem už zbytečný slovní výplet)
A propos jak dopadl ten výlet
čtyř palestinských horolezců se čtyřmi izraelskými
v roce 2003 do Antarktidy
o němž kdysi slyšels…
Jak dopadli jejich tažní psi
nesežrali je náhodou ti cestovatelé cestou?
Asi by San Plesk a Šit a jiné vytíráky
zajímalo určitě víc
než nějaký sir Winton…
81
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
NĚKTERÉ MÉ NEJSTARŠÍ DIÁKY
Marc Chagall ve stáří, aby si neponičil podhoubí vzpomínek, do svého rodného
Vitebska se už podívat nechtěl. Já sice bydlím ve Zlíně jenom na vedlejším kopci,
než je moje rodná Letná, na Lazech, ale už si nepamatuju, kdy naposledy jsem
v té dělnicko‑úřednické kolonce svého mládí byl. Bylo to před deseti lety, kdy
jsme s malířem Josefem R. chtěli zdokumentovat všechny bizarní šopky a besídky
podpírající, tak po chagallovsku, skoro všechny baťovské čtvrtdomky, půldomky
a jednodomky?
Až nedávno přišla za mnou jedna dáma, že její manžel o mně pořád všude
čte a že by se se mnou zase velice rád sešel. Kde bydlíte? Na Letné. A já jsem jí nedo‑
patřením dal svůj telefon. Ačkoliv jsem věděl, s kým budu mít tu čest, protože
člověk se časem zas až tak nemění. Načež mě asi po týdnu prozvonil. Jestli k nim
můžu dvanáctého přijít. Nemůžu, dvanáctého se žením. Ale za čtrnáct dní po
dvanáctém by to možná šlo. Za čtrnáct dní po dvanáctém že tady nebude – dělá
Alsasko‑Lotrinsko; bude na bienále Best of Rieslings. A co další týden? Nemůžu
zase já, v Halenách jsou zaječí hody.
Kývli jsme si, až mně slíbil, že mi ukáže svou sbírku obrazů. Ale ať přijedu tro‑
lejbusem. Abychom si mohli dát nějaký drink. Novomanželku ať neberu. Až příště.
Znalec Letné a strážce pravdy v mých knížkách, bývalý sprinter Vaníček,
určitě pozná, na které zastávce jsem vystoupil a kudy jsem k svému hostiteli šel:
za tamtím keřem mě zvedá do své úrodné náruče paní Javorová, mám tři roky a je
to pro mne zážitek, který si pamatuju dodnes, byť se mi už rozplynul do jakých‑
si modrých tvarů a laskavého tepla. Javorovi se pak odstěhovali do Sezimova
Ústí. Na jejich místo se přistěhovali Jelenovi. Paní Jelenová byla u mojí mamin‑
ky vždycky jenom tá, nanejvýš tá fuchtla. Její muž dřel v dolech na Ostravsku
a tá fuchtla s „točavou“ kabelkou a v oranžovém kožichu si to často štrádovala
kolem našich oken na trolejbus, na hotel Společenský dům. K ní pak po stejném
chodníku často chodívali neznámí, často se rozhlížející muži. Z těch svazků se
82
narodilo něco, co přechovávali v kočáře a oč pečovala především moje spolužač‑
ka Máša Jelenová. Hubená, ustaraná už v dětství, a prádlo měli nepěkné, šedi‑
vé, nové skvrny na plínkách překrývaly se s těmi bývalými. Pan Jelen byl vrásčitý
čtyřicátník a já ho ještě na jednom diáku vidím, jak nezúčastněně u toho kočáru
potahuje z cigarety.
Naproti Jelenům bývala vdova Kühnová s třemi dcerami. Prvorozená se pro‑
vdala za brýlatého pana Grocka, který si jako svatební věno přinesl krabici knih.
Předsvatební noc ale strávila nevěsta s obchodním příručím P. v konzumu na
Krátké ve skladu na pytlech mouky. Vdova byla stručně řečeno „hlavazadelzem“
silnější postavy. Když se však vymódila, když si ještě na asfaltce srovnávala suk‑
ni, jestli jí netrčí někde vzadu kombinačka, stručně řečeno mnohé oko ji zpoza
záclon v okolních oknech sledovalo… S podobnou kráskou jsem ji kdysi viděl
U Malotů v „Akvárku“, jak se jim na klínech hnízdí dva mladíci. Strašné hahaha,
velikou legraci z toho měli ti drobní mladíci.
A ve čtvrtdomku na křižovatce ulic Krátké a Delší, Vaníčku, stará paní Klíčo‑
vá akorát vaří nedělní oběd a tluče smetákem do stropu. A volá nahoru na dce‑
ru, aby už toho souložení nechali, že jí do polívky padá omítka. Kdy jindy než
v neděli dopoledne to mohlo být, když v sobotu se ve Svitu ještě pracovalo…
Což jsem se určitě dozvěděl u nás doma. Maminka byla švadlena a šila pro
ženské z okolí. A já, jelikož jsem měl odmala na některé věci velice růžové ucho –
však mě maminka často při zkouškách zaháněla, protože některé zákaznice, když
se dostaly do ráže, dovedly o tom vyprávět velice poutavě –, jsem si vždycky našel
záminku, abych si vyslechl podstatné: která ženská dává tomu svému jenom
po výplatě, anebo jak tá a tá přebrala muže své dceři, nebo jak starý Čáp, co má
za manželku tu sušinku, tu vychovatelku ve školní družině, je pořád vylepený
v okně a tváře si červení papírem od cikorky a z vlasů že mu ořechový olej jenom
teče, a když jdou mladé ženské od Baťů z ranní směny, tak se tam v okně vždyc‑
ky za cosi táhá…
83
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
Ten můj bývalý známý nebydlel ani v jednodomku, ani v půldomku, natož ve
čtvrtdomku, ale na parcele za plotem z fialově napuštěných zašpičatělých desek
nejmíň sto osmdesát na výšku, a sice ve dvou domech přestavěných ze dvou půl‑
domků. Jeden, jak mně hned u vchodu řekl, pronajímá studentům z UTB, ten,
co zdědil po rodičích a v němž měl v dětském pokoji blahé paměti i ateliér. Úde‑
rem dne a hodiny, kdy jsem odešel do důchodu, odešel jsem i z ateliéru a už jsem se ke své
výtvarné činnosti nikdy nevrátil. A přitom třeba moje obaly jogurtů, které jsem dělal pro
agrokombinát Čubovice, no, co ti budu povídat.
Ale teď že už jenom cestuje. Loni dělali s manželkou Karibik, pak Island,
a před zimou se ještě byli ohřát na francouzské Riviéře. Obul jsem si návleky
a řekl jsem mu, že na svůj věk – Kolik ti je? Sedmdesát pět. – vypadá skvěle, žádné
břicho. Ještě víc se ve svých bermudách vypjal. Tam bys na plážích s břichem moc neu‑
spěl, a pak – my bohatí jsme chudí. Řekl jsem, že jsem byl předloni v Rus… Každým
rokem jsme venku nejmíň třikrát čtyřikrát, máme v zahraničí už spoustu přátel, nedal se
vyrušit. Posaď se. Chceš víno, anebo Jeníka Chodce?
Zapadl jsem do křesílka. Dobře vychlazenou müllerku z Blatničky rozlil do
jemně gravírovaných skleniček, a hned mě zprdl, jakže to držím takový poklad:
Sklínku na víno přece držíme třema prsty za stopku! To víš, my z Lazů, zvyklí na hořčičáky,
snažil jsem se zakrýt svoji neomalenost a vzal si chlebíček, který měl na sobě vysoko
rozkvetlou šunku. A pochopitelně hned mně ukáplo z majonézy na flísku.
Utřel jsem se, on dělal, že nevidí, a „šli jsme do těch obrazů“. Většinou adjus‑
tovaných v těžkých zlacených rámech. Portréty měly krásné pletě, nosní dírky
bez polypů. V zimních krajinách se krásně prášil sníh, zadumaná zákoutí lesních
tišin rentgenovala kalná slunce, na nočních výjevech se v bažinách mezi divoký‑
mi prasaty válely ještě skrojky měsíčků.
V ložnici velikosti hangáru měli kazetový strop, uprostřed krápníky; na jed‑
nom visel křišťálový lustr, který by zabil. Za totáče jsem za něj dal škodovku. Na stol‑
cích svítily staré telefony a na komodě z osmnáctého století poskakovala děvčata
84
v porcelánových spodničkách, shýbajíce se k porcelánovým hlávkám zelí; dámy
v krinolínách necudně ukazovaly pasáčkům kotníky svých nožek a zajíc, který
nesl na zádech v koši veliké vajíčko, měl porcelánové chloupky i na usmívajícím
se rozštěpu. Co tomu říkáš? Z dalších exponátů mě zaujalo několik starožitných
hodin. Na jednom si mosazná figurka vrtala kolínko. Vždycky když dovrtá, odbije
hodina, řekl.
Po prohlídce jsme si opět sedli mezi chlebíčky. Chtěl jsem něco ř…, ale
dozvěděl jsem se, že vždycky už při snídani pečlivě studuje televizní programy,
aby věděl, na kterém kanálu co kvalitního večer dávají. Večer u nás patří televizi
a soboty věnujeme přátelům. Takže kdy zase přijdeš? Příští sobotu od šestnácti hodin by to
šlo, ale další víkend jsme na zájezdě v Londýně, takže leda až po dvacátém třetím…, listo‑
val v hlavě zpaměti a velice se divil, že celý podzim asi nebudu mít čas.
U dveří jsem si sundal návleky a vypadl do tmy. Poprchalo, naštěstí zastávka
trolejbusu byla krytá.
A za jednou šopkou, Vaníčku, se na mě díval Nadin nahý prs – a mně je ako‑
rát sedmnáct a Naďa je o dva roky mladší a učí se manipulantkou ve Svitu. Uhříky
na nose má zasypané dětským pudrem a toho prsu se bojím dotknout. Ve skalce
za cestou, po níž možná přijede trolejbus, můj tatínek akorát vytrhává plevel. Ve
skalce, která už neexistuje. Místo ní je tu parkoviště nejmíň pro tři auta. Nad tou
skalkou zjara trolejbusy vždycky přibrzďovaly, aby se cestující mohli pokochat.
Pan Kratochvíl, řidič trolejbusu, v civilu adventista sedmého dne, býval častým
tatínkovým zákazníkem. Za květinky mu dával hrušky. A za kuchyňským oknem
přímo naproti Walda Stiksů cosi míchá. Nejspíš to bude štolverk, naše dětská
náhrada za bonbóny. Z mléka, krystalového cukru a poválečného margarínu,
v kapse mně pípl mobil Dobijte si TWIST a pokazde dostanete odmenu Treba za dobiti
za 300 Kc budete 4 tydny volat v cele nasi siti od 19 do 7 hodin zdarma
Prší čím dál víc, trolejbus nejede, zalézám tedy hlouběji do zastávky; přichá‑
zejí dvě ženy. Deštníky si nechávají otevřené i pod stříškou a mladší té starší říká:
85
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
Teď už je to lepší, co mně Laďa teho robertka předělal na adaptér, ale před tým sem měla
děsnú spotřebu batérek, paní Kocveldová…
Nic se na té Letné nezměnilo.
A s Laďú je to teď lepší aji v posteli než s Milošem. Akorát že on néni úplně zdravý.
Toť sme to spolu dělali normálně na lůžku, on na mně ležál a naráz cítím, že mňa cosi tlačí
v zádoch. Tak sme sa podívali, a on to byl Laďův zub, on má totiž paradentózu.
Trolejbus přijel, dveře zívly, byl skoro prázdný. Ani nevím, proč jsem si stou‑
pl hned za řidiče. Že by ze zvyku z dětství, že vpředu se vždycky dalo něco nové‑
ho uvidět?
86
NEBYLO JAK O ŽNÍCH…
Žně jsem míval rád. Můj archlebovský strýc Pošťák měl sice jen osm a půl měřice
polí, ale když nastaly žně, nastal frmol. Z Héd na Padělky, z Padělků na Díly,
z Dílů na Odměry anebo na Paní louku – a pořád se jezdilo na vysoko nastlaných
vozech. A na žízeň se vždycky vozilo víno s vodou a cukrem. Jak jinak na Slo‑
vácku! Takže když se na některém z těch „šmrcků“ končívalo, strýc Pošťák zpravi‑
dla nás opilá děcka kde tu se válející po strnisku posbíral, naložil na fůru a jelo se
domů. A horko o žních bývalo tehdy takové, že – jak jsem už kdesi psal – i muchy
mívaly zpoždění…
Nedávno za podobných žňových vedřin jsem jel do vesnice, která má pří‑
davné jméno Suchá. Těšil jsem se, že v hospodě potkám sedláka s viržinkem, jak
mu z krempy u klobouku bude padat zrní do piva. Že se dovím, jak to letos sype
nebo kde obilí porostlo tak, že museli snopy vidlemi od země trhat, třeba.
Seděl jsem tam v hospodě a pil birela… (Kdybych se mohl vrátit ještě k tomu
birelovi, tak na záchodě všude kachle, ručník čerstvý, žádná zeď s pochcaným
térem, se smradlavým podkorytem plným „neodtoku“, vzpomínáte?) U vedlej‑
šího stolu klábosili opálení domorodci staršího vydání, pili pivo – a ukazova‑
li si jak malé holky, jakého kdo má símensa či nokyju. Jednomu se smáli, že
s takovýma ručiskama přece nemože obsluhovat ani džojstyk! Natož neco iné‑
ho. Byli to chlapi od spojů, měli po práci a byli zaprášení jak nejčerstvější znač‑
ková móda.
Poslouchal jsem je, když za mnou přišel jakýsi Laďa s rozpaženýma rukama,
na konci jedné pivo, ve druhé ruma. A že abysme si potykali. Proč ne. Byl o něco
starší, ale ještě si přidával. A že už má hotový hrob, jenom dopsat odkdy dokdy.
Vypadalo to trochu, jako by se do toho zápecí, vlastně záhrobí, už těšil. A taky
říkal, že oba jeho rodiče byli komunisté, ale on že komunisty hrozně nenáviděl.
Že aji za to štrnáct dní seděl v Hradišti. Degradoval esenbáka. Otrhal mu výložky.
Ale tyto dnešní nadávka a nadávka jsou ještě horší!!!
87
pásm
Jaroslav Kovanda
Jaroslav Kovanda
Socha dýmu
Socha dýmu
Šel jsem od něho radši pryč. Obec, v níž jsem se procházel, vypadala, jako
by ji Mountfield olízl. Nikde žádné sprejerské svinstvo, na orientační tabuli hez‑
ky vyvedeno, kde je jaká kaple, kde pramen kyselky a vpravo že stojí zbrusu nový
kostel, jehož základní kámen posvětil sám papež Jan Pavel II. Na obecní vývěs‑
ce zase stálo, že se bude v obci co nevidět konat významná tequilní akce, abych
si při ní nezapomněl koupit losy, že moje seňorita může vyhrát kromě krému na
ruce ještě erotické prádlo. A panák že bude za 24. A na tom požehnaném koste‑
le oznamovali, že se Ježíš Kristus do mne zamiloval! A že v Žarošicích bude opět
Zlatá sobota a po noční mši na té nedělní (v 6.00 hod. ráno) proběhnou opět
ranní chvály! Nezapomnět! A odjezd autobusu že je…
Prostě obec jak ze škatulky. Totální svoboda vyznání. A pořád se někomu
něco nelíbí, pořád se nadává. Jeden můj příbuzný, zakladatel ó ef v Pardubicích,
teď už dokonce vidí úplně rudě. A jiní hnědě. Dokonce tito že by chtěli Systém
(jak tento zvláštní pokus o demokracii nazývají) poslat co nejdřív do Paďous.
Ne že bych si taky občas nezanadával. Například proti tomu nadávka rada‑
ru, proti partě nadávka, která nám vládne, krajně se mi nelíbí ta protiruská noteč‑
ka, která se teď tady všude pěje, ale radši se krotím. Nechci mezi spílače. Ale ani
mezi ty kladné, jestli mně rozumíte. Mezi ty, co ve svatém nadšení spílají zase
nám do levounů, pacifistů či slavjanofilů… Protože jaké já mám vlastně vzdělání?
Jak můžu já ze zlínské Lesní čtvrti dohlídnout na prsty těm, co mají ty IA prověr‑
ky, aby dohlídli na všechny ty dodatky k smluvním dodatkům… Jak můžu z Lesní
čtvrti ovlivnit, ano, ovlivnit tu vševládnou a všeovládající lidskou stupiditu spo‑
léhající na to, že násilí něco zmůže. To násilí, které je nám už po staletí plat prd‑
né, jak říkáme zpravidla my, kterým je po šedesátce… A navíc, vždyť já jsem už
vlastně out. Vždyť já skoro každé ráno vyfasuju sedmnáctiměsíčního vnuka a ces‑
tou do lesa poslouchám, jak mně v nošce za krkem ťuťá a ňuňá, jak se mu v těch
prvních závitcích rodí řeč. Včera dokonce řekl první velice holou větu: čiči pa
(v lehkém překladu: kočka zdrhla). Ano, každé literární začátky jsou těžké. Ale
88
i konce, jak vidno? Vyfasuju a jdu. A někdy se připojí i ten starší, patnáctiletý.
A tuhle ten starší vnuk udělal na jedné lesní stezce nohou tak, jako by do něče‑
ho škaredého stoupl, a ještě s ní jaksi vykloubeně zašmejdil. Povídám, co děláš?,
a on, že tam byl přece otisk pneumatiky! A on (jak už jsem kdesi psal, je teď hroz‑
ně zelený), že tu hnusnou stopu přece musel vyrušit!!! A taky začal velice nadávat
na jednoho brankáře, co teď chytá za Chelseu, že bere za takové nadávka tak straš‑
né peníze, zatímco v Africe každé 4 vteřiny umře děcko hlady!!!
Říkal jsem mu, nadáváš jak ten náš příbuzný, zakladatel ó ef v Pardubicích,
nadáváš jak komunisté, jak ten Laďa. „Co je na tom komunistického?“ řekl mi.
„Dědo, neurážej! Když takové peníze bere miliardář Kellner, který pro lidi aspoň
něco pořádného dělá, tak mi to nevadí. Ale za takové – a nadávka?!“
„Jó, hochu,“ řekl jsem, a na víc jsem se nezmohl.
„Jó, hochu, zeptej se mě radši, proč jsem jel včera v tom vedru do té obce
s přídavným jménem Suchá.“ „Pročs tam teda jel?“ „No protože tam jakási ital‑
ská firma skupovala pole po našich předcích a peníze dávali na ruku. A už se mě
radši na nic neptej.“
89
studi
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země
Slovanů mezi
epickými
příběhy 13. věku
Dana Dvořáčková
(roz. Malá)
Narozena roku 1972.
Působí v Historickém
ústavu Akademie
věd ČR, věnuje se
převážně dějinám 13.
století, panovnickému
dvoru ve středověku
a dvorské‑rytířské kultuře.
Vede Výzkumné centrum
Dvory a rezidence ve
středověku.
90
Bože, ty mi rozum přej,
poté zde o něm povím děj,
ať jeho život i konání
tu zazní v jednom podání.
Vždyť jeho zemi líčí cele,
již psaní bratra kazatele,
kde legenda zní, vyprávění,
což půjčili si, bez prodlení,
když mistr Jindřich Ital
pověst pro mě chystal.
80
85
(Ukázka pochází z připravovaného autorčina
překladu, který vyjde v nakladatelství Argo.)
Veršované vyprávění o slovanském knížeti Vilémovi (Wilhelm von Wenden),
sepsané ve středohornoněmčině konce 13. století v českých zemích, patří k nej‑
výraznějším dílům německé epiky, která vznikala z podpory posledních pře‑
myslovských panovníků. Konkrétně z podpory pražského dvora za vlády krále
Václava II. (1278 – 1305). Dílo je přístupné ve dvou vydáních; nejprve z roku 1876
(Ulrich von Etzenbach, Wilhelm von Wenden, ed. Wendelin Toischer), které obsa‑
huje pouze rukopis H, a poté z roku 1957 (Ulrich von Etzenbach, Wilhelm von
Wenden, ed. Hans‑Fridrich Rosenfeld). Druhé vydání zpřístupňuje oba docho‑
vané rukopisy H a D. Mecenát tohoto panovníka a také již jeho otce Přemysla
Otakara II. (1253 – 1278) motivoval tvorbu epických a lyrických děl, již obdobným
způsobem začala na sklonku 13. století zadávat a podporovat domácí šlechta.
Ke dvoru Přemysla Otakara II. se hlásí nejprve dílo o Vilému Oranžském (zvané
také Arabel) od Ulricha von dem Türlin (asi z poloviny šedesátých let 13. sto‑
letí) a posléze rozsáhlé dílo od Ulricha von Etzenbach s názvem Alexandreida,
které obsahuje 28 000 veršů. Dílo započaté nejspíše v sedmdesátých letech bylo
dokončeno až za vlády Václava II., jemuž je poslední část dedikována. Rukopis
zpřístupnil Wendelin Toischer v roce 1888. Týž středověký poeta sepsal posléze
pro Václava II. epické líčení o Vilémovi (Wilhelm von Wenden), které obsahuje
8 357 veršů, známých ze dvou již citovaných rukopisů. Po vzoru této tvorby
vznikala díla, která iniciovala zmíněná šlechtická nobilita země, například Tri‑
stan od Henricha z Freiberku, věnovaný Rajmundovi z Lichtenburka (ed. Alois
Bernt, Hildesheim–New York 1978), či oslavná epická báseň Rytířská jízda Jana
z Michalovic rovněž od Henricha z Freiberku (překlad Mariel Ryantová, Praha
2005). Všechna uvedená díla patří k významné literární tvorbě v českých zemích
a k výjimečným literárně‑historickým památkám a pramenům. Tato tvorba ovliv‑
nila domácí písemnou kulturu a pozdější staročeskou literární tvorbu v násle‑
dujícím 14. století. Tehdy vznikla například staročeská veršovaná Alexandreida
(Alexandreida. Památky staré literatury české, ed. Václav Vážný, Praha 1963) nebo
91
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
mladší staročeské vyprávění o Tristramovi a Izaldě (Tristram a Izalda, ed. Zdeňka
Tichá, Praha 1980).
Dobový literárně‑rytířský žánr však pronikal na naše území nejprve v podo‑
bě oslavných básní s vazbou na mecenáše a tím epická díla v zásadě předcházel.
Básnické skladby tak hlavně zviditelňovaly donátorovy politické nebo válečné
úspěchy nebo jeho štědrost. K nejstarším památkám v tomto směru a nejstarším
vůbec, jež se pro české země zachovaly, počítáme skladby ze dvora Václava I. od
Reimara von Zweter. Ten na pražském dvoře působil asi v letech 1237 – 1241. Před
příchodem do Čech tvořil v Rakousku a současně pobyl i na dvoře císaře Frid‑
richa II. (1211 – 1250). Za vlády Václavova syna Přemysla Otakara II. (1253 – 1278)
známe básníka Sigehera (mezi padesátými a sedmdesátými lety) a potom Fridri‑
cha von Sonnenburg. Druhý jmenovaný provázel krále patrně i při vojenských
taženích, pokud tak můžeme soudit z básně, v níž oslavuje nevšední tažení krá‑
le proti Uhrům. Text je zpřístupněn v knize Moravo, Čechy, radujte se! (kolektiv
autorů, Praha 1998, báseň č. 52) v překladu Antonína Hartla. S vládou Václava II.
dostoupilo jazykově německé literární umění svého vrcholu. Prosadila se refle‑
xivní lyrika s učenými prvky a hlavně tzv. minnesang – milostná píseň, ve které
byli hlavními postavami rytíř a jeho paní. Za předního představitele této tvorby
se považuje Heinrich von Meißen, zvaný Frauenlob (†1318), působící snad rov‑
něž v blízkosti krále Václava II. Vrchol rozkvětu lyriky na přemyslovském dvoře
přibližují nadto tři milostné básně/písně Václava II., který se zařadil mezi tvůr‑
ce tzv. pozdního minnesangu. Dvě verze překladu těchto básní, od Petra Kopty
a od Sylvie Stanovské, obsahuje opět kniha Moravo, Čechy, radujte se! (s. 21 – 33 a s.
163 – 183). Na pražském dvoře působil ještě přímo doložený Heinrich Klausner,
z jehož produkce se zachovala mariánská legenda, která ale patří k epickému
žánru.
Epická díla, vedle písňové lyriky, pak představují literární trend šířený dvor‑
skou‑rytířskou ideou z anglofrancouzského prostředí, přes německy mluvící
92
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
země až k nám, kde se užívalo v běžném jazyce jak češtiny, tak během 13. století
postupně i němčiny. Německý jazyk totiž s módní rytířskou kulturou prostoupil
dvorské kruhy a část nobility právě ve 13. věku. Zde se prosazoval nejen vznikem
děl, ale primárně sňatky, které Přemyslovci uzavírali s dívkami z německých, či
ještě více z rakouských zemí, a podobně činili i někteří muži z řad domácí šlech‑
ty. S tím se nutně nabízí dvojjazyčnost takových rodin, které pak zároveň mohly
obdobným dílům naslouchat.1
K recipování německé jazykové tvorby však docházelo postupně, což ukazu‑
je samotná produkce. Na dvoře Václava I. totiž básník Reimar von Zweter v jed‑
né skladbě, v překladu Petra Kopty, (Moravo, Čechy, radujte se!, s. 35, báseň č. 150)
říká, že jeho verše obstojí, až když je schválí král (druhá strofa):
„Král, země – dobré obojí.
Jen jedno mrzí mě: mé verše obstojí,
až když je schválí král. Pak teprv zem též tleská.“
Uvedené může naznačovat, že tvorba skutečně nebyla ještě tolik rozšíře‑
na a že ještě nebylo běžné hostit básníka/tvůrce ve svém obydlí či na dvoře, jak
vykládá komentář Václava Boka v publikaci Moravo, Čechy, radujte se! (s. 25). Na
druhou stranu si však těžko myslet, že by na kterémkoli dvoře obstály jiné verše
než takové, které schválil panovník. Nicméně skutečně k rozvoji dvorsko‑rytíř‑
ské literatury dochází u nás výrazně až na dvoře Přemysla Otakara II. a jeho syna
1
Z řad domácí nobility (z doby Přemysla Otakara II.) to byla například z rakouské šlechty Marie
z Hardeggu, manželka Oldřicha z Hradce a matka Oldřicha II. z Hradce. Rodová spojení do
rakouských zemí navázal Vok z Rožmberka, jehož chotí se stala Hedvika ze Schauenberka,
nebo Čéč z Budějovic s Giselou, dcerou Hartmanna z Kuenringu. Bylo by zajímavé doložit
význam při rozšiřování módní rytířské ideje i u královny Kunhuty Štaufské, manželky krále
Václava I., jež ale přišla na pražský dvůr už v dětském věku (mezi lety 1207 – 1211), což tuto
hypotézu limituje.
93
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
Václava II. Se závěrem 13. století pak i ve šlechtickém prostředí. Navíc tvorba na
dvoře Václava II. rozmnožila vznik dalších básní tzv. pozdního minnesangu,
milostné písně, na níž měl podíl sám král. Václavovi II. jsou totiž připisovány tři
skladby, jež společně najdeme v písňovém rukopisu zvaném Codex Manesse. Sou‑
bor, který obsahuje starší díla, byl sestaven přibližně ve třicátých letech 14. století,
a navíc ho provází snad ještě proslulejší obrazová výbava (http://digi.ub.uni‑hei‑
delberg.de/diglit/cpg848). Dvě první básně krále Václava II. pojednávají o nedo‑
stižné lásce muže/rytíře k vyvolené a třetí je typem tak zvaného svítáníčka (alby).
V rámci epiky se pak Václav projevil jako podporovatel (dílo Wilhelm von
Wenden), ostatně obdobně jako již dříve jeho otec, a oba panovníci v ní také vystu‑
pují. Objevují se buď na pozadí příběhu jmenovitě coby mecenáši (Václav II.),
nebo nepřímo, jen v řeči symbolů (Přemysl Otakar II. i Václav II.), kdy jde o zjev‑
nou oslavu vládce. Ulrich von Etzenbach totiž ve svém starším, rozsáhlém díle
Alexandreida panovníka nepřímo oslavuje jako vojevůdce, dobyvatele a váleční‑
ka, přestože hlavním hrdinou je Alexandr. Toto dílo je dodnes přístupné pou‑
ze v německém vydání z konce 19. století. Epos básník dokončil za Václava II.,
na jehož dvoře složil v první polovině devadesátých let druhé líčení – Wilhelm
von Wenden. Zde v roli ideálního vládce a rytíře poznáváme, jak již bylo uvedeno,
Václava II., a navíc je tu v úloze ideální panovnice vyobrazena také Václavova prv‑
ní manželka, královna Guta Habsburská (†1297). Příběh o činech slovanského
knížete Viléma je přístupný zatím rovněž pouze v jazyce svého vzniku.
V epickém vyprávění o Vilémovi zpracoval autor zcela jinou látku, než kte‑
rou se zabýval v Alexandreidě. Odborná literatura si však s podnětem ke vzniku
legendizujícího líčení, a tedy s původem díla příliš rady nevěděla. Téma příbě‑
hu o slovanském knížeti nenavazuje totiž nijak výrazně na literární díla do té
doby známá ani nerozpracovává starší epický příběh či námět, byť hrdinova ces‑
ta za vírou nebyla novým tématem. Zde však ojediněle heroizuje původního slo‑
vanského vládce, jako panovníka, rytíře, poutníka a bojovníka proti Saracénům.
94
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
Z německých badatelů se například Hans‑Joachim Behr domníval, že dílo mělo
podpořit územní expanzi Václava II. do slezských zemí na počátku devadesátých
let 13. století, nebo podle Achima Massera chtěl Václav II. obnovit svůj zájem
o Korutany a Kraňsko, jimž vládl dříve jeho otec. Přímý děj příběhu nás však pri‑
márně seznamuje s knížetem Vilémem z rodu Parritů, který se poté, co zemřel
jeho otec, ujímá vlády. Zároveň usiluje o naplnění sňatku, jenž byl dojednán již
za Vilémova dětství.
(Ukázky pocházejí z připravovaného autorčina překladu, který vyjde v naklada‑
telství Argo.)
Pán opustil zemi, Slovany,2)
nad jiné vládce vážený,
vládl v čase pohanském a teď v kraji slovanském
žal bolest nese, lid plní.
Ten dobrý pohan, líčí oni,
nám zde syna nechává,
jméno Vilém nosívá a věku dvanácti jar
zářný je jinoch stár.
2
105
110
Děj vlastního příběhu začíná od verše 103, neboť na úvod (1 – 102) najdeme prolog, kam
vložil autor modlitbu za sebe a zdar svého díla, přičemž se obrací k Bohu a Svaté Trojici
a žádá o podporu. Současně hned v úvodních čtyřech verších prohlašuje, že kniha bude
šířit ideu křesťanství. Prolog, v. 1 – 102, obsahuje pouze rukopis D, a tedy pouze vydání
Hanse‑Friedricha Rosenfelda z roku 1957.
95
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
V tom roce zná již osiření,3)
teď má nabýt i postavení,
díky otci pannu vzít, stejně starou ženu mít.4)
Pak úžas vzejde ze ctností,
též krásná slova, co spustí!
My víc si o všem povíme,
spolu se nové dozvíme, ten rok se chválou naplní,
hned vyšší získá uznání.
Pohan naplněn ctností,
utichl a tu s důstojností
slavně jej pochovají aktem, jejž uchystají
a chtějí muži šlechetní,
ti věrní rádci jeho dní.
Radit chtějí, dál předávat,
stejně Vilému přispívat, nejvýš hodnost ocenit,
řádně a věrně naplnit.
3
4
115
120
125
130
U dvanáctého roku věku, kdy se Vilém ujímá vlády po smrti otce, lze poukázat na srovnání
s historickými událostmi ze života krále Václava II., na jehož dvoře epický příběh vznikal;
panovník je i v díle opakovaně zmiňován. Václav II. přišel o královského otce v sedmi letech,
když Přemysl Otakar padl v bitvě na Moravském poli roku 1278. Vlády se však Václav ujal až
ve dvanácti letech, když se vrátil do Čech z pobytu v Braniborsku na dvoře svého poručníka
a bratrance Oty V. Dlouhého. Návrat od askánských příbuzných se uskutečnil roku 1283
a mladý panovník se v dědičné zemi ujal (postupně) vlády.
První manželka krále Václava II. Guta Habsburská byla rovněž stejně stará jako její manžel.
96
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
Pán, rytíř i panoš smělý
dle práva se řadit měli,
věrně službu nést. Dítě touží vést,
při obřadu důstojně,
v úctě tradic vzájemně,
vše téhož roku tu předat.
Sám Vilém touží se vydat, z cenných porad se poučit,
svou čest a cenu zúročit.
Přál si za píle a námahy
dojít jen dobra a odvahy;
řádně výchovu propojit, výš od věku dětství jít.
Dálo se, řeknu vám blíže,
žádal si rádce pán, kníže,
radit měli povinně,
rady dávat oddaně, tedy jak dívku přivést
do země a jak ji uvést.
Nato ty pány zkušené,
znalé, jen dobře učené
do síly moudré spojil, s tím tchánu psaní strojil.
Vše zaslal pro přátelství,
ctil lásku, tam přeci tkví.
Dříve se zasnoubit dal,
jak si otec, pán vyžádal, 135
140
145
150
155
160
97
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
a písař, což kázal Vilém,
vše psal na listu bílém,
a vzkázal tchánovi tím:5)
„Sám vaše konání ctím,
též vaši přízeň tu sklízím, 165
také vám sebe nabízím.
Žít chci ku vaší poctě,
váš um chci výšit v úctě.
Mne vaše čest přec do různice
vnesla za otce, mého předchůdce, 170
na vaši dceru pamatuji,
vždyť získala mě a já ji.
Tím vaše děti zjevně
oba jsme takto pevně.
Já utíkal se k vaší záštitě, 175
což péče vaše líčí bohatě,
i otci dostát toužím rád,
více mně dal cenných rad,
pro dítě v pomoc dané.
Napiš mi, moudrý pane, 180
kdy voj mám proto sestavit
a jí se bohatě představit.
Já v té libé činnosti
sám se toužím povznésti,
jak měl bych i rád ukázal.“ 185
5
Verše 163 – 186 jsou zachované v rukopise D.
98
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
Až jednou tchán odepsal.6)
Vilém s péčí příkladně
jízdu chystal nákladně.
Muže ze svého území
hned obeslal psaními, ať je každý předveden,
až na cestu padne den.
Když Vilémovi od tchána
již panna byla vyslána,
tu vedl ji on nákladně do země své slavnostně,
za reje i polního ležení.
Tam stany v přepychu zdobení
stály pro hody a jednání,
jen tak ta záře nezplaní, neb slova by ji nechválila,
v cizině nic o ní nelíčila.
Vždyť ústa znají i zlostná slova,
dnes ale čeká zástup sláva.
6
190
195
200
Stylizovaný dopis upomíná na to, že i Václav II. žádal svého tchána o nevěstu, s níž uzavřel
dětský sňatek poté, co padl v bitvě s tchánem jeho otec. Ostatně také otec Václava II., Přemysl
Otakar II., předjednal spojení s dcerou Rudolfa I. Habsburského roku 1276, když před ním
jakožto římským králem poklekl v ležení u Vídně. Zde přijal zemi v léno a dočasně trval smír
mezi oběma stranami, než došlo k bitvě na Moravském poli. Václav II. však dosáhl vyslání
manželky do Čech až později, přestože oba (dětští manželé z roku 1279) naplnili sňatek
fyzicky v roce 1285 v Chebu. Římský král Rudolf I. vyslal do Čech dceru natrvalo až o dvě léta
později, přesněji roku 1287, srov. Dana DVOŘÁČKOVÁ‑MALÁ, Královský dvůr Václava II.,
České Budějovice 2011, s. 51 – 53.
99
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
Voj ovšem nebude krásnější než nyní zde ženy přišedší,
než s nimi ta panna rozkošná,
již vede družina početná.
Tam oči vše zdraví hravě
a rty sladí červenavě, až muž touží v radosti
po lásce i možnosti.
Mne ústa kdyby prosila,
však by mne touha tížila,
mně pozdrav zde věnovaný měnil bych za vzájemný,
vydal chvíle radosti,
vzal si, líbal rudé rty.
Vilém těšil se, co o tom vím
z panny překrásné, tu povím, že ta, ještě dívka malá,
již cele se krásná zdála.
Dnes jede v jízdě panna,
dnes čeká přijetí ona
od jasných pohanů, té záře našich dnů.
Jak takové skutky vykonat,
jak přijetí důstojně začínat
víc dalo by se povědět ale,
pán konal, my slyšme dále. Nadto se přeci shodneme,
jízdy si nejvíc ceníme,
100
205
210
215
220
225
230
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
pro ni se rytíři ozdobí,
odvahu prokáží, znásobí,
neb v ní je míra nejvyšší, ten je jí pln, ten plnější.
Neb jedou‑li ve voji ladně,
jsou hned vidět lépe a řádně.
Vilém, jinoch smělý,
kolbu a náklad celý chystal i sezení odvážně
(činil chytře, bez bázně
a vše se mistrně vyvedlo),
víc pánů k sobě zasedlo,
kněžny a knížata,
hraběnky i hrabata.
Všem podle postavení,
tak určil posezení
pod závěsy, jež zde tak bohatě
visely pod střechou upnutě,
na každém konci pevně,
tam táhly se uvnitř i zevně.
Kníže byl mála zde dalek.
U stanů zavelel maršálek
pro pány místo, jak se mělo, jak komu řádně náleželo.
Nasytili je pitím i krmí,
což sluhové zruční umí,
neb jsou znalí sklepmistři
v úřadu činní a též bystří, 235
240
245
250
255
260
101
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
že soudek ceněný nejeden
je rázem vypitý i vyjeden.
Jedli na stříbře, na zlatě,
tak přál hostitel, bohatě.
Tóny vesele zazněly, hudba se nesla do polí,
pak turnaj i tance jemné
a kol věnce květů umné,
ústa pod nimi červeně 7)
září ozdobně, líbezně, jako růže, jež zaplane,
náhle, kdy květu dosáhne.
265
270
Když Vilém získá konečně dívku za ženu, poznává během dvorských slavností
vyprávění poutníků, které dříve nikdy neviděl. Jejich líčení o Kristovi jej natolik
osloví a jméno Kristus tak silně zasáhne, že se rozhodne opustit světskou moc.
Vydává se hledat země spojené s Kristem, přičemž touží poznat křesťanskou víru.
Zde je důstojný panovník
a jeho oddaný komorník,
jenž slibuje, že nařízení
nevyzradí za naplnění,
stranit se bude rovněž lži, vždyť by přišel tak o kůži
a smrt by byla v dosahu.
7
595
Verše 269 – 293 se nacházejí pouze v rukopise D.
102
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
Jak sluha vydal přísahu,
kníže pravil hned,
konej tajně, a teď zde o věci další slova
již nechci slyšet znova.
Dál řekl: „Ty na to dbej,
vše nejlépe vykonej.
Teď povím ti, co uděláš, mně šedý šat i boty dáš,
ten, co mají venkovani,
mně, příteli, bez váhání,
hůl vezmi mně i čapku tam,
však potěchu si nechystám! Až oděv a boty dostaneš
a k tomu zbylé nalezneš,
vše mně tajně přines!
Ke mně, říkám, dones.
Jestli učiníš, jak povídám, tobě lásku, náklonnost dám.
Za to, co dík tobě mám,
tebe strádat nenechám!“
600
605
610
615
Rozhodne se odejít tajně. Jeho choť ale záhy objeví poutnický šat, skrytý pod
ložem. Nejprve se snaží Viléma od odloučení zrazovat, nakonec se ale rozhodne
odejít spolu s ním.
Zde kněžna jasná stejně,
ta potom touží svorně.
103
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
Bez lehkomyslnosti
zde ryzí srdce hostí, dobrotou naplněná
i pokorou opředená,
ženství ví, jak má pozdvihnout.
Touží ctnostmi pobídnout
u pána větší smělosti, a neztratit na své cti,
ze svojí cesty víc nesejít.
V srdci radu mínila vzít,
přála si pozemský zisk,
za noci tam, kde ji tisk drahý muž láskyplně.
Sama pak vévodkyně
pažemi pána vábíc
za moci lásky tím víc
jej na ňadra svá přivíjí. Ústa drobná tak rozvíjí,
jak růže rudá, vášnivá,
že k políbení vyzývá.
Nato ptala se pozorně:
„Srdce milé, teď ty mně pověz, jak o celé věci víš,
k čemu ten šat a co ta skrýš,
hůl, čapka, mošna, botů pár,
to komu patří, je to dar?
Vše pod ložem máme a jen stěží nepřiznáme.“
104
890
895
900
905
910
915
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
„Každému,“ pravil na to,
„před žerty je vše skryto,“
a celým tělem, jak to řekl,
k milé ženě se přimkl. Žal by v srdci musel mít
pán teď, kdyby měla jít,
on mínil, že jej přelstila,
ale stalo se, že prosila,
ať hned všechno vyjeví. Že to ztíží, však on ví,
přál si mlčet raději.
Ona v slzách a v naději
jej líbala, ale pán ctil skutek:
„Radost nevzejde, jen smutek, proto, že se toužím vydat v dál,
pro to, co jsem skryl, uschoval.“
Zas slova se jí mísí v pláči,
zas derou se vzlyky řečí,
i přísahu nabízet zkusí, cožpak do smrti musí
prožívat soužení?
Oba stojí zmučení,
každý s bolestí, raněn,
také pán, takto poctěn, jehož chtěla zarazit,
pláčem zdržet, uprosit.
Já přesto povím více,
pláč tížil toho vládce,
920
925
930
935
940
105
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
i on byl srdcem pobízen a též je žalem zasažen,
proto konal, jak muž koná,
když tím láska nesnáz pozná,
když vnese utrpení
a vše v touhu změní. Náhle Vilém pověděl,
snad že víru v sobě měl:
„Ach, sladká paní, nač,
nech už všechen pláč,
jasný obraz tu sleduji, tobě se přec vzdaluji.“
„Na mne však dbej i na zdraví,
co stane se,“ zas praví.
„Ano, má paní,“ odvětil,
též sám sliby v lásce ctil, otočil se a v přemáhání
vydal se k jasné paní,
dal poté ženě líbezné,
co i jemu bylo milené.
Ale přál si, aby přeci vše tajila v té věci,
ani o smutku nic neříkala,
dál veselá zůstávala
mezi služebnictvem svým.
945
950
955
960
965
V průběhu cesty, na kterou se poté oba tajně vydávají, porodí Vilémova choť dva
syny, dvojčata. Kníže však dává děti tajně na vychování do jiné rodiny a kněžna je
106
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
zpravena o jejich úmrtí. Vilém nakonec odchází sám a jeho žena zůstane v zemi,
kde porodila syny. Zde se postupně stane vládkyní. Naproti tomu synové, kteří
zatím vyrostli mimo rodinu, se snaží vypátrat svůj původ, přičemž se stávají
dokonce loupežníky. Panovnice (jejich nic netušící matka) je nemůže přemoci.
Složitou situaci vyřeší teprve příchod Viléma, který se navrací po čtyřiadvaceti
letech jako neznámý poutník. Dostane se do blízkosti své ženy, vypráví jí o křes‑
ťanství a postupně se dává poznat. Děj vrcholí shledáním obou manželů a tím, že
Vilém nakonec potlačí konání synů a přivede je k matce. V závěru se všichni shle‑
dají jako rodina. Příběh se uzavírá, když Vilém přináší do země své ženy křesťan‑
skou víru. Kníže Vilém ji rovněž rozšíří i do původní, zděděné země. Na závěr
odchází spolu s chotí do kláštera. Moc a vládu předává potomkům.
Veršované dílo Wilhelm von Wenden jako epické vyprávění sdružuje prvky dvor‑
ského románu, hrdinného eposu a legendizující motivy panovníkovy poutnické
cesty, včetně činnosti spojené se šířením víry. Všechny tři trendy se v díle vzá‑
jemně prolínají, ale v hodnocení badatelů převažují různá stanoviska. Dílo navíc
zcela vědomě reflektuje i dobové události (historické souvislosti) ze života krále
Václava II., které zjevně posloužily i jako námět zápletky děje. Je to například již
zmiňovaná ztráta otce u dvanáctiletého Viléma, což koresponduje s tím, že Vác‑
lav II. ztratil v sedmi letech otce (Přemysl Otakara II. padl v bitvě na Moravském
poli) a ještě coby nezletilý se ve dvanácti letech stává vládcem dědičné země.
Rovněž Václav II. usiloval o nevěstu z dětství, neboť její vyslání na pražský dvůr
trvalo tchánovi, římskému králi Rudolfu I. Habsburskému (1273 – 1291), několik
let. Nebo právě tato choť Václava II., Guta Habsburská, porodila dvojčata, ovšem
dívku a chlapce. V díle je rovněž zachytitelná reflexe dvorské každodennosti,
například při ceremoniálu dvorských slavností, ať už se jedná o obsluhu při hos‑
tinách nebo turnajovou zábavu, či popisy hudebních nástrojů, látek nebo správy
země s odpovídajícími hodnostáři. Poslední zmiňované ovšem literární věda
107
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
vnímá obvykle jako topos či klišé, které má být trvale přítomno v líčení dvorských
příběhů. Z hlediska historické vědy je to však pohled namnoze jednostranný.
V rámci dobového kontextu, v němž autor dílo složil, se totiž jednalo o prvky,
které tvořily ceremoniální (v postupném rozvoji) a zvykové chování dvorské spo‑
lečnosti. Kdyby naopak nebyly v rámci „scénáře“ slavností či dvorského chování
naplňovány tyto prvky (například hostina, turnaj, tanec), nebyl by vládce sto‑
jící v čele dvora hodnocen jako dobrý (správně jednající) a štědrý panovník, což
jsou hlavní atributy ideálního vladaře. Chování správného a štědrého vládce bylo
totiž velmi často a pečlivě sledováno kronikami či jinou dobovou písemnou pro‑
dukcí, a to právě jako jeden z požadavků na chování vládce a dvora. To, co tedy
může být viděno jako topoi v literatuře, má naopak v rámci mentality středověké
společnosti zcela reálný základ v jejím chování, respektive v takovém, jaké bylo
vyžadováno a uplatňováno na dvoře/ve dvorské společnosti a nutně nemohlo
chybět ani v této písemné produkci. Z toho vyplývá, že angažovaná literární díla
dvorské produkce – psaná pro mecenáše – je nutno vnímat i v širším historickém
kontextu, kde sledujeme jednání lidí ve smyslu dějin mentalit a sociálního cho‑
vání společenství, jež žije v určitém systému a přijímá jeho pravidla. Nejde však
pouze o to, že se bude hledat obraz historických událostí v díle, jak to více méně
činili Behr nebo Masser. Jde naopak o celý literárněhistorický a historický kon‑
text, v němž dané dílo vzniklo. V našem prostředí navíc v souvislosti s jazykově
jinými písemnými díly a důslednějším zohledněním motivací jejich vzniku.
Dodejme, že nezodpovězená otázka příčiny sepsání „Viléma ze země Slova‑
nů“ nemusí být až takovou neznámou. Tematickou látku příběhu totiž započal
Ulrich, jak bylo ukázáno úryvkem překladu v úvodu, na podnět mistra Jindři‑
cha de Walch, tedy Jindřicha Itala. To je původní historická postava, nikoliv jen
jeden z „literárních“ hrdinů díla, a básník se k němu odvolává jako ke zprostřed‑
kovateli snad předlohy, jednoznačně však námětu. Konkrétně se jedná o Jindři‑
cha z Isernie, který bývá ztotožňován (spíše starším bádáním) ještě s královským
108
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
notářem Jindřichem, plebánem z Garsu. Historikové ostatně dodnes diskutu‑
jí, zda se jedná o jednoho, či o dva vzdělané muže. Nicméně Jindřich Iserňan je
znám latinskou písemnou činností v okruhu pražského dvora a jsou mu připiso‑
vány četné formulářové listy (pomocné kancelářské koncepty pro psaní listin),
které vynikají umnou stylizací, a Jindřich je považován za propagátora tohoto
stylu, tak zvané ars dictandi. Další badatelská otázka pro historiky, která je stále
otevřená, je význam Jindřichových listů v okruhu pražského dvora. Víme totiž
pouze částečně, že se jednalo více o stylistická cvičení pro výukové účely než
o přímé kancelářské koncepty. To znamená, že se převážně jedná o cvičení, která
s obsahem reálných listin a faktických událostí nemají mnoho společného, nic‑
méně na některé dobové události mohou reagovat a zjevně i reagují, obdobně
jako některé literární památky. Iserňanovi je totiž v této souvislosti připisová‑
no, že vedl písařskou školu při Vyšehradské kapitule právě v době, kdy přišel
do Prahy a věnoval se zde ars dictandi. Z této činnosti pochází řada listů, v nichž
se Jindřich vyjadřuje o své osobě, o snaze prosadit se u dvora, v kanceláři, nebo
takových, kterými si chtěl vydobýt přízeň vlivných lidí ze dvora či královské rodi‑
ny. Vedle toho je autorem listu, jejž nazýváme a chápeme až jako „manifest pol‑
ským knížatům“. List vznikl v době, kdy král Přemysl Otakar II. hledal spojence
proti římskému králi, tedy v době (1276 – 1278) před bitvou na Moravském poli
(26. srpna 1278). Právě tento list, jenž apeluje na slovanskou příbuznost v zájmu
spojenectví před bitvou s Teutony (proti českému králi se hotovil k boji panov‑
ník Svaté říše římské Rudolf I. Habsburský), může být klíčem k odhalení tématu
epické látky obsažené v díle Wilhelm von Wenden. Dílo totiž vzniká v době, kdy
se obnovuje moc mladého českého krále, syna slavného Přemysla Otakara II.,
tedy Václava II. Autor, který složil nejprve Alexandreidu, nyní opět oslavuje krále
a královský dům přemyslovského panovníka, a koncept oslavy slovanského vlád‑
ce je rozpracováván právě v epickém příběhu o Vilémovi. Klíčové je zde právě to,
že látku pro vyprávění o slovanském knížeti zprostředkoval Ulrichovi Jindřich
109
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
Iserňan, muž, který s ideou slovanských knížat pracuje v onom „manifestu“. List
tedy i přes všechny problematické souvislosti s typem písemnosti jako takové
jednoznačně ukazuje přinejmenším na to, jaká nálada panovala v okolí králov‑
ské kanceláře či královského dvora před bitvou v srpnu 1278. Nemělo by rovněž
zapadnout, že Jindřich z Isernie kromě toho reagoval ve svých spisech i na jiné
politické události ze života Přemysla Otakara II. Psal konkrétně o králově taže‑
ní proti Uhrům na počátku sedmdesátých let, které oslavuje v básni již zmíněný
poeta Fridrich von Sonnenburg. Iserňan rovněž v jednom z latinských listů toto
královo tažení rozebírá, popisuje a oslavně hodnotí.
Veršovaný epický příběh o knížeti Vilémovi tak nabízí celou řadu stá‑
le živých a otevřených zájmových oblastí, kde, počínaje nevšedním čtenářským
zážitkem (mimo jiné i proto, že se nejedná o tradiční dvorský román například
artušovské epiky), zůstává prostor pro studium povahy literárně‑historické, filo‑
logické, a v neposlední řadě i coby historikovy pramenné materie. Konečně, a to
v nemenší míře, i překladatelova zájmu, jenž by tato díla zpřístupnil či otevřel
další diskuzi o teorii překladu. Tedy ve smyslu překladu buď v uměleckém poje‑
tí literárního díla, nebo v doslovném, nerýmovaném překladu zpřístupněném
jak v jazyce originálu, tak v jazyce překladu, který se dotýká podoby kritické pra‑
menné edice. To souvisí také s problematikou (ne)vytváření nových kritických
edic těchto středohornoněmeckých děl, které by zohlednily i stáří dochovaných
rukopisů či mladších opisů. Unikátní, jazykově německá domácí tvorba 13. stole‑
tí nebývá však obvykle středem zájmu našich historiků ani literárních historiků,
a přílišná snaha o její zpřístupnění čtenářům nepanuje ani mezi germanisty. Vše
je tak možné číst, až na výjimky, pouze v německých vydáních. Snaha o přeložení
nebo zpracování a využití těchto děl v historickém a historicko‑literárním kon‑
textu není nijak výrazná. Pouze epická báseň Rytířská jízda Jana z Michalovic vyšla
v doslovném překladu historičky Marie Ryantové (Heinrich von Freiberg, Rytíř‑
ská jízda Jana z Michalovic, Praha 2005). Práce je vybavena předmluvou germanisty
110
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
Václava Boka a obsahuje historicko‑filologický komentář autorky překladu, Vác‑
lava Boka a Leonida Křížka. Stav z(ne)přístupnění děl je tak i nadále setrvalý, a to
i přesto, že na přelomu 13. a 14. století se na našem území tvořilo hned ve třech
jazycích; latinském, německém, a o slovo se postupně hlásila i první staročeská
díla. Latinská tvorba a staročeské literární památky jsou naopak v zájmu badatelů
trvale, snad i pro snazší(?) jazykovou dostupnost, nebo lépe, pro jejich tradiční
využívání jako pramenné materie. A přitom výrazným příkladem vlivu němec‑
ké produkce na domácí tvorbu v českém jazyce je již zmíněná staročeská veršo‑
vaná Alexandreida (nejstarší rukopisné zlomky jsou datovány k roku 1305), která
dokládá zájem o tuto látku ve vyšší společnosti.
Na naznačenou situaci ostatně upozornil částečně již v roce 1996 germani‑
sta a překladatel Jindřich Pokorný článkem v časopise Střední Evropa (Střední
Evropa 46/4, 1995, s. 66 – 82). Dodejme však, že bez vzájemné spolupráce histo‑
riků, germanistů, bohemistů a klasických filologů, která z jeho názorů neplyne,
tedy bez nutné mezioborové spolupráce, budou tato díla, pokud vůbec, sledo‑
vána stále jen v hranicích svých oborů, jež primárně určuje jazyk díla. Celá si‑
tuace je navíc o to tristnější, že se v těchto dílech jedná o výjimečný vhled do
literární tematiky epické látky a v kontextu dvorské‑rytířsko-křesťanské kultu‑
ry i o vhled do dějin mentalit. Zde na příkladu nejvyšší středověké společenské
vrstvy, a to nejen na panovnickém dvoře. Rytířské ideály totiž realizovala v prak‑
tické dovednosti obecně urozená nobilita nejvíce při turnajových hrách, anebo
právě zadáváním tvorby epických či lyrických děl. V nich se realizoval a rozvíjel
vedle literárního děje i samotný žánr, a to souběžně s popisy dobových poža‑
davků na chování rytíře a dvorské společnosti. Idealizace dvorského a rytířské‑
ho chování a rozlišování mezi dobrým a špatným chováním měly proto v těchto
literárních dílech, vedle zábavnosti, také edukativní dopad na posluchače, kteří
se pohybovali v reálném dvorském prostředí. Toto vědomí sounáležitosti rytíř‑
ské společnosti vytvářelo pak pocit výlučnosti a ona exkluzivita uplatňovaná na
111
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
panovnických či aristokratických dvorech vytvářela a konečně i určovala pravidla
chování (Dana Dvořáčková‑Malá–Jan Zelenka, Curia ducis, curia regis. Panovnický
dvůr za vlády Přemyslovců, Praha 2011, s. 194 – 250).
Dodnes také například postrádáme jednotné dílo/ediční řadu, které by při‑
nesly alespoň sumář všech středohornoněmeckých děl se vztahem k pražskému
dvoru a českým zemím. Tuto mezeru částečně vyplňuje záslužná kniha Moravo,
Čechy, radujte se!, jež podává přehled těchto děl i jejich vydání a nabízí překlady
úryvků některých z nich od Karla Babora (Pavel Eisner), Petra Kopty, Antoní‑
na Hartla, Jindřicha Pokorného a Sylvie Stanovské. Ideálního stavu, kdy budeme
mít všechna díla 13. století (se vznikem v českých zemích nebo vztahem k nim)
vydána v souborné edici, přeložena a hlavně průběžně překládána, se však za
současného stavu nedobereme, pokud nedojde k hlubší interdisciplinární spo‑
lupráci všech zmíněných oborů a komparaci jejich výsledků, k čemuž až na světlé
výjimky nedochází, přestože:
Pole je květy zbarvené,
čekají i stany nákladné,
jsou skvostné, jak se patří, nechť každý ty barvy spatří
a zář ať nikdy nepohasne,
neb do klání světlo jasné
rty mnohé vydají početně.
Tím staví se pro boj nádherně, v barvách ohně planoucí
chtějí, silně toužící,
onen dotek rudých úst
a najít štěstí, leč i půst.
112
studi
Dana Dvořáčková‑Malá
Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku
Tam na tom širém poli, kde sladké zvuky zněly,
zpod rukou slyšet struny,
ty libé, zvoucí tóny.
Před těmi, kdo najíždějí,
slyš rohy, tak mocně znějí, i mistry, ti pěkně vyhrávají,
vždy, když muži přicválají
(rytíři a panoši předně,
dle práva i rodu řádně)
ve voji skvělých koní a k poctě místních paní.
1545
1550
1550
1535
1540
113
Nelson Mandela
Nám neutečeš
motá
V nepravidelné rubrice Moták chceme
představovat tvorbu současných či již
zemřelých politických vězňů nebo disidentů.
Nelson Mandela se narodil roku 1918 v malé africké vesnici Mvezu. Jeho otec byl místním náčelníkem
a platil za přísného, ale respektovaného muže. Již jako mladý student se Nelson Mandela zapojil do
politické opozice proti režimu bílé menšiny, která potlačovala politická, sociální a ekonomická práva
jihoafrické černé většiny. V roce 1942 se stal členem Afrického národního kongresu (ANK) a jeho život byl
spjat s bojem proti apartheidu. V roce 1964 byl odsouzen k doživotnímu vězení za spiknutí proti vládě,
propuštěn byl až roku 1990. V roce 1993 získal spolu s Frederikem Willemem de Klerkem Nobelovu
cenu míru. Roku 1994 se stal prvním černošským prezidentem Jihoafrické republiky.
V roce 2010 u nás vyšla v nakladatelství Práh Mandelova autobiografie. Kniha vznikala dvacet let,
a to převážně ve vězení. Mandela si odpykával trest v žaláři na ostrově vyhnanců a jeho spoluvězni text
přepisovali na malé kousky papíru. Když kniha Dlouhá cesta za svobodou roku 1995 vyšla, stala se
okamžitě celosvětovým bestselerem. Úryvek v překladu Milana Orálka nyní přetiskujeme.
Přeložil Stanislav Škoda
„Nenarodil jsem se s touhou po svobodě. Narodil jsem se svobodný – svobodný ve
všech smyslech, které to slovo pro mě tehdy mělo.“
Schůze skončila o půlnoci. Byl jsem vyčerpaný a víc než na kampaň jsem myslel
na teplé jídlo a spánek. V tom okamžiku přistoupil ke mně a Yusufovi policista.
Bylo přitom zřejmé, že neprotestujeme, ale vracíme se domů.
„Kdepak, Mandelo,“ zavolal policista. „Nám neutečeš.“ Pendrekem ukázal
k antonu zaparkovanému opodál a přikázal nám: „Nastupte.“ Nesmírně rád bych
mu vysvětlil, že mám na starosti každodenní průběh kampaně a že se do ní mám
přímo zapojit až mnohem později, ale to by samozřejmě vyznělo absurdně. Díval
jsem se, jak zatýká Yusufa, který se nad ironií té situace rozesmál. Sledovat, jak se
přítel usmívá, zatímco ho odvádí policie, bylo velice půvabné.
O chvíli později jsme už s Yusufem seděli mezi víc než padesáti dobrovolníky
vedenými Flagem Boshielem, které policie přepravovala v nákladních vozech na
stanici z červených cihel známou jako Marshall Square. Jako vůdčí představitelé
Akčního výboru jsme měli strach, že se ostatní budou podivovat naší nepřítom‑
nosti. Také jsem si dělal starosti, kdo teď bude řídit kampaň. Nálada mezi zadrže‑
nými však byla výborná. Už po cestě do vězení se antony kolébaly za zpěvu našich
zvučných hlasů. Zpívali jsme neodolatelně krásnou africkou národní hymnu
„Nkosi Sikelel’ iAfrika“ („Bůh žehnej Africe“).
114
Tu první noc na dvoře vrazil bílý dozorce do jednoho z nás tak surově, že ten člo‑
věk spadl z několika schodů a zlomil si kotník. Protestoval jsem proti takovému
jednání, ale dozorce mi odpověděl tím, že mě nakopl do holeně. Žádali jsme,
aby bylo zraněnému muži poskytnuto lékařské ošetření, a uspořádali jsme proto
malou, leč hlasitou demonstraci. Policisté nám stroze sdělili, že bude‑li zraněný
chtít, může následující den požádat o lékaře. Celou noc pak muž naříkal bolestí.
…
Během psaní jsem znovu prožíval své minulé zážitky. Za těch nocí tichého
psaní jsem znovu vnímal obrazy a zvuky svého mládí v Qunu a Mqhekezweni;
vzrušení a strach z příchodu do Johannesburgu; bouře v Lize mladých; nekoneč‑
ně se vlekoucí „proces s velezrádci“; drama rivonijského procesu. Bylo to jako
bdělý sen a já jsem se jej snažil přenést na papír tak prostě a pravdivě, jak jsem
dovedl.
Mac důmyslně ukryl přepsanou verzi rukopisu do vazby několika zápisní‑
ků, které používal při studiu. Takto se mu podařilo skrýt celý text před dozor‑
ci a v roce 1976, kdy byl propuštěn, jej propašovat na svobodu. Dohodli jsme se,
že nám dá tajně vědět, jakmile bude rukopis bezpečně mimo území Jižní Afriky;
115
Nám neutečeš
teprve pak jsme měli zničit originál. Mezitím jsme si museli nějak poradit s pěti‑
setstránkovým rukopisem. Udělali jsme jedinou věc, která se nám podle naše‑
ho názoru nabízela: zakopali jsme text na zahradě ve vězeňském dvoře. Dohled
ve dvoře byl v té době ledabylý a sporadický. Dozorci většinou seděli a klábosili
v kanceláři na severním konci, odkud nebylo vidět na jižní konec, kde byla ved‑
le samotek malá zahrada. Během ranních procházek jsem toto místo nenápadně
prozkoumal a rozhodl se, že rukopis ukryji právě tam.
Abychom nemuseli kopat velkou díru, domluvili jsme se, že rukopis ukryje‑
me na třech různých místech. Rozdělili jsme jej na dvě menší a jednu větší část,
všechny jsme je zabalili do igelitu a vložili do prázdných krabic od kakaa. Akci
bylo třeba provést rychle, takže jsem požádal Jeffa Masemolu, aby vyrobil nějaké
nástroje na kopání. Za několik dní jsem obdržel několik ostrých železných kolíků.
Jednou ráno jsme se Kathy, Walter, Eddie Daniels a já po snídani nenápad‑
ně přesunuli do zahrady na jižním konci dvora a tam jsme předstírali, že debatu‑
jeme o nějakém politickém tématu. Všichni jsme měli pod košilí část rukopisu.
Na mé znamení jsme se sklonili a začali kopat. Já jsem kopal uprostřed, poblíž
víka průlezového otvoru, který vedl k odpadní trubce. Když jsem se k ní dostal,
vyhloubil jsem pod ní malý prostor a do něj jsem zastrčil největší ze tří krabic.
Ostatní vyhrabali dvě mělčí díry pro své krabice.
Skončili jsme právě včas, abychom se stačili seřadit k pochodu do lomu.
Cestou jsem cítil úlevu, že je rukopis v bezpečném úkrytu. Pak jsem na něj už
nemyslel.
O několik týdnů později jsem hned po budíčku zaslechl ze dvora zvuk, kte‑
rý mě znepokojil: byly to nárazy krumpáčů a lopat o zem. Když nás pustili z cel,
abychom se šli umýt, došel jsem na konec chodby a podařilo se mi vyhlédnout
dveřmi a za roh. A tam, na jižním konci dvora, jsem uviděl pracovní četu z vše‑
obecné sekce. K mému zděšení kopali tito muži na místě, kde byl schován můj
rukopis.
116
motá
Nelson Mandela
Nelson Mandela
Nám neutečeš
Vedení věznice se rozhodlo postavit před samotkami zeď, neboť se přišlo na
to, že vězni v izolaci se mohou dorozumívat s vězni na dvoře. Pracovní četa hlou‑
bila mělký výkop pro betonové základy zdi.
V umývárně se mi podařilo sdělit Walterovi a Kathymu, že se venku kope.
Kathy soudil, že hlavní část rukopisu, jež je ukryta pod rourou, bude pravdě‑
podobně mimo nebezpečí, to však hrozí oběma dalším částem. Když na dvůr
dorazily hrnce s kukuřičnou kaší, dozorci, kteří dohlíželi na pracovní četu, při‑
kázali kopáčům opustit dvůr. Snažili se jim tak zabránit v jakémkoli bratříčková‑
ní s politickými vězni.
S miskami kukuřičné kaše v rukou jsme s Walterem a Kathym poodešli na
jižní konec dvora, jako bychom spolu chtěli něco soukromě probrat. Začátek
výkopu byl už nebezpečně blízko dvěma malým krabicím. V tu chvíli se k nám
připojil Eddie Daniels, protože okamžitě poznal, co se děje.
Dala se udělat jediná věc: všichni čtyři jsme co nejnenápadněji začali kopat
na místě, kde byly ukryty dvě menší části rukopisu. Docela rychle se nám je poda‑
řilo vykopat a zase jsme místo zasypali hlínou. Zachránit hlavní část rukopisu
pod rourou by vyžadovalo více času, ale my jsme se s jistotou domnívali, že jej
nenajdou, protože nebudou při stavbě zdi muset uvolňovat trubku.
Ukryli jsme rukopisy pod košilemi a vrátili jsme se zpátky k celám. Eddie ten
den nešel do lomu, takže jsme mu krabice dali a požádali jsme ho, aby je co nej‑
dřív zničil. Svolil i přesto, že to pro něj znamenalo velké osobní riziko. S vědo‑
mím, že jsme zachránili dvě menší krabice před prozrazením, se mi hned lépe
dýchalo. Na zbývající část rukopisu jsem se ten den snažil při práci nemyslet.
Když jsme se odpoledne vrátili z lomu, nešel jsem se jako obvykle nejdřív
umýt, ale spěchal jsem na vzdálený konec dvora. Snažil jsem se vypadat pokud
možno bezstarostně, ale to, co jsem uviděl, mě vyděsilo. Vězňové vyhloubili
výkop, který se táhl rovnoběžně se zdí izolační sekce, a trubku úplně odstranili.
Při tom museli objevit rukopis.
117
Nám neutečeš
Musel jsem sebou trhnout nebo reagovat nějakým nápadným způsobem.
Aniž jsem si to uvědomil, sledovalo mě v tu chvíli několik dozorců, kteří později
tvrdili, že má reakce potvrzuje, že jsem o rukopisu věděl. Vrátil jsem se do chod‑
by, abych se umyl, a řekl jsem Walterovi a Kathymu, že mám podezření, že byl
rukopis objeven. Eddie se mezitím úspěšně zbavil dvou ostatních částí.
Druhý den brzy ráno mě zavolali do kanceláře velícího důstojníka. Vedle
něho stál vysoký úředník vězeňské služby, který právě dorazil z Pretorie. Bez jaké‑
hokoli pozdravu mi velitel oznámil: „Mandelo, našli jsme váš rukopis.“
Neodpověděl jsem. Velící důstojník sáhl za stůl a vytáhl svazek papírů.
„To je váš rukopis, že ano?“ otázal se. Ani tentokrát jsem neodpověděl.
„Mandelo,“ řekl podrážděně velitel. „My víme, že je to vaše práce.“
„No, ale to musíte nějak dokázat,“ řekl jsem, ale oni se mi vysmáli s tím, že
vědí, že poznámky na okraji pocházejí od Waltera Sisulua a Ahmeda Kathrady.
Znovu jsem řekl, že musejí předložit nějaký důkaz, chtějí‑li nás potrestat.
„Nepotřebujeme důkaz,“ odpověděl velitel. „My máme důkaz.“
118
motá
Nelson Mandela
119
fotogaleri
Ondřej Slabý
New York z mobilu
Ondřej Slabý se narodil 15. 6. 1981 v Brně, kde také žije a pracuje jako
molekulární biolog v onkologickém výzkumu. V roce 2001 krátce stu‑
doval na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Počítá se k volnému sdru‑
žení básníků označovanému jako Královopolský okruh. Vydal básnické
sbírky Nenasytné sítě (Petrov, 2004) a Holobyt (Weles, 2009). Zabývá se
výtvarnou fotografií. Své fotografie prezentoval na několika samostat‑
ných výstavách a jako knižní ilustrace (Vít Slíva, Jiří Staněk, Norbert
Holub). V letech 1998 a 1999 pořizoval oficiální reportáže k setkáním
moravských a českých básníků na hradě Bítově. V letech 2007 až 2010 byl
šéfredaktorem literární revue Weles.
Manhattan
120
121
Broadway
122
123
Polibek
124
125
LOVE ME
126
Ovčí louka
127
WTC 911
128
Coney Island
129
NEW YORK Z MOBILU
42nd Street
Dlouhou dobu jsem se úspěšně snažil vyhýbat se tvorbě jakékoliv obrazové
dokumentace ze svých pracovních cest. Mělo to několik důvodů. Předně mi,
nevím proč, vadí role přiznaného turisty. Fanatické zvěčňování čehokoliv, co
místní míjí bez povšimnutí, takovým přiznáním bezpochyby je. Navíc, ať už se
pohybuji po městě v Japonsku, Číně nebo Spojených státech amerických, a já se
pohybuji po městě, protože civilizace a kultura mi vždy byla bližší než náhodné
a nebezpečné krásy divoké přírody, dvacet centimetrů dlouhý objektiv na hrudi
vnímám jako předmět bránící svobodnému pohybu a především splývání s lid‑
ským hemžením a mravenčením. Z hlediska více obecného mi vadí skutečnost,
jak koincidenční přítomnost fotoaparátu a něčeho potenciálně zajímavého člo‑
věka mentálně zotročuje. Z návštěvy zenové zahrady v chrámu Ryoanji zůstane
jen její 2D trofej pro ukazování známým, které to vůbec nezajímá. Takže proto
na cestách nefotím.
New York představuje místo, kam jsem se chtěl podívat od svých patnácti
let, kdy jsem si koupil průvodce, přestože jsem věděl, že tam nepojedu. Takže
i když konference Regulatory Non‑coding RNAs probíhala v Cold Spring Har‑
bor Laboratory na Long Islandu, rozhodl jsem se dojíždět, a ubytoval se proto
na Upper East Side na Manhattanu, kousek od Central Parku a Metropolitní‑
ho muzea. Byl jsem vnitřně přesvědčen, že musím potkat Woodyho Allena. Na
Manhattanu vám vše připadá povědomé a hlavně neobyčejně fotogenické. Údaj‑
ně je to tím, že tam nenajdete místo, kde by se nenatáčel nějaký film. Když tam
pak stojíte, jako by všechny ty filmy najednou probíhaly kolem vás. Nepamatuji
se, kdy jsem naposled chtěl tak moc něco vyfotit. Hned první večer jsem si stáhl
na iPhone aplikaci Hipstamatic, která umí fotit na čtvercový formát. A pak jsem
fotil. Na mobil. A tak, že nikdo nevěděl, jestli fotím, nebo píšu textovou zprávu,
tak, že jsem do nikoho nenarážel objektivem a mohl v klidu čekat na svůj „rozho‑
dující okamžik“. Woodyho Allena jsem nepotkal. Ale to nevadí, stejně by zrovna
hrál v některém ze svých filmů…
Ondřej Slabý
130
131
welesův výtrarní
Alica Bartková: Hlavy a tvary
Alica Bartková se narodila v roce 1982 v Banské Bystrici a žije tam dosud.
Vystudovala Fakultu humanitních věd a Pedagogickou fakultu Univer‑
zity Mateje Bela v Banské Bystrici. Momentálně je ve svobodném povo‑
lání, doučuje také kresbu v rámci přípravy na vysokou školu. Získala
celkem devět ocenění v literárních soutěžích (Benediktova literárna Prie‑
vidza, Literárne Topoľčany, Literárny salón Trnava, Literárny Zvolen,
Literárne Šurany, Florinova jar, Debut 2011 – finalistka soutěže s nove‑
lou Zabijaci). Publikovala v literárních sbornících na Slovensku i v Česku
a v periodikách Playboy, Rak a Pravda. Na podzim 2012 vychází první část
jejího autorského komiksu ve sborníku vydavatelství BB Komiks, na rok
2013 chystá nakladatelství Gasset autorčinu knižní literární prvotinu –
sbírku povídek Znesiteľná ťažkosť bytia.
132
133
Zápalky
Přeložil František Všetička
/ / /
/ / /
Míjí
tisíce let
nad ránem
znovu napadl
sníh
Mija
tysiące lat
nad ranem
znów spadł
śnieg
134
JARO V KRAKOVĚ
WIOSNA W KRAKOWIE
Paní
jsi
trochu smutná
a trochu veselá
občas ztrácíš náušnice
a občas necháváš
rukavičky v tramvaji
to nic prosím
chovám naději
že to zakrátko pomine
se mnou
je tak rovněž
vždycky na jaře
a zvláště
v máji
Pani
jesteś
trochę smutna
i trochę wesoła
czasem gubisz kolczyki
a czasem zostawiasz
rękawiczki w tramwaju
to nic proszę Pana
mam nadzieję
że wkrótce to minie
ze mną prawie
zawsze na wiosnę
tak jest
a szczególnie
w maju
překladatelská hu
překladatelská hu
Aarne Puu
135
Aarne Puu
Zápalky
Zápalky
/ / /
/ / /
ZÁPALKY
ZAPAŁKI
Tam daleko
a vlastně
velice blízko
zvedaly se Alpy
do údolí padal soumrak
v průzračném tichu
nadcházejícího večera
rozléhal se zpěv cikád
a chvílemi bylo slyšet
tlukot staromódního
psacího stroje
nejsem si jist
ale myslím že
to byl
Graham
Greene
Tam dalej
a właściwie
bardzo blisko
piętrzyły się Alpy
w dolinie zapadał zmierzch
w przeźroczystej ciszy
nadchodzącego wieczoru
rozlegał się śpiew cykad
a czasem dało się słyszeć
stukot staromodnej
maszyny do pisania
nie jestem pewny
ale myślę że
to był
Graham
Greene
Vznětlivé zápalky
se zapalují
někdy nechtíce
bezděčně spontánně
potom rychle hasnou
anebo je hasí
přihlouplé prsty
úředníků
zatímco zápal
v jedné chvíli zachvacuje
celou krabičku
tehdy se říká že
to je revoluce
nebo opačně
Zapalczywe zapałki
zapalają się
czasem niechcący
bezwiednie spontanicznie
potem szybko gasną
albo je gaszą
tępawe palce
urzędników
tymczasem gdy zapał
ogarnia w jednej chwili
całe pudełko
wtedy się mówi że
to rewolucja
albo odwrotnie
136
137
překladatelská hu
Aarne Puu
Aarne Puu
Zápalky
Zápalky
/ / /
/ / /
TROJROZMĚRNÝ BÁSNÍK
„Jurek zemřel“
spatřil jsem kostrbatý
nápis křídou na zdi
dodnes nevím zda
to byl příšerný žert
či se tak stalo
doopravdy
„Jurek umarł“
zobaczyłem koślawy
napis kredą na murze
do dziś nie wiem czy
to makabryczny żart
czy stało się
to naprawdę
V humanistické éře, v době Augustina Olomouckého a za časů Dunajské lite‑
rární společnosti, bylo celkem běžné, že spisovatelé používali několika jazyků.
Představit si něco takového v současnosti je dosti nemyslitelné, a přece – byť výji‑
mečně – takoví umělci existují. Jednou z těchto výjimek je Estonec Aarne Puu,
žijící v polském Krakově. Píše svou poezii polsky, estonsky a rusky. Ve všech
těchto jazycích se cítí jako doma. V polštině debutoval roku 1989 sbírkou Jezero
mé paměti (Jezioro mojej pamięci); následujícího roku vydal v Tallině svůj estonský
debut, jmenuje se Ring on nii pikk (Kruh je tak dlouhý); za deset let po své první pol‑
ské knížce se představil i jako básník píšící rusky, sbírka má název Stírají se hranice
(Stirajutsja grani). Své rodné krajany překládá do polštiny, například Artura Allik‑
saara, Paul‑Eerika Rummo, Jaana Kaplinského (o posledním z nich je dokonce
přesvědčen, že je vážným čekatelem na Nobelovu cenu). Stejně tak estonského
čtenáře obeznamuje s autory polskými, přeložil kupříkladu Adama Bahdaje,
Marii Konopnickou, Stanisława Lema.
Aarne Puu se narodil v Tallině roku 1948. Studoval psychologii a ruskou
filologii na univerzitě v Tartu, kde k jeho učitelům patřil Jurij Lotman. Ani český
kontext mu není vzdálen, znal se s Vladimírem Macurou.
Ruskou filologii si Puu zvolil částečně jako nezbytnost. Když mu byly
tři roky, byla jejich rodina jako kulacká vyvezena na Sibiř, malý Aarne měl tak
ideální podmínky k tomu, aby si dokonale osvojil ruský jazyk. Důvod vyhnanství
byl zřejmý – Arnův děda vlastnil 120 hektarů půdy, což bylo na nepatrný eston‑
ský prostor převelice mnoho. Děda‑Sibirjak na Sibiři zemřel a vnuk‑Sibirjak byl
jakýmsi nedopatřením přesto vybrán na studia ve spřáteleném Polsku. O tom, že
si Rusko neznechutil, svědčí jeho rusky psaná sbírka básní.
Aarne Puu je vystudovaný filolog a jako filolog se živí, vyučuje estonštinu
na Jagellonské univerzitě v Krakově. Rád si hraje se slovy a hledá jejich kořeny.
138
139
překladatelská hu
Aarne Puu
překladatelská hu
Aarne Puu
Zápalky
Často k tomu došlo, když jsem v rozhovoru zadrhl a použil českého výrazu. Aar‑
na to okamžitě zaujalo a začal pátrat po dávné podobě slova. Jednou skončil až
v turečtině.
Přes toto zaujetí tíhne však jeho srdce ke sportu. Je náruživý hráč ping‑pon‑
gu, je v tomto směru vysloveným přeborníkem, jenž má doma nepřeberné množ‑
ství medailí a musí nezbytně třikrát v týdnu cvičit, aby se udržel ve formě. Aarne
touto disciplínou doslova žije a v skrytu se obávám, zda se tak neděje na úkor
jeho odborné práce.
Aarna jsem několikrát viděl a slyšel recitovat vlastní verše. Tradičně předne‑
se tutéž báseň v polštině a posléze v estonštině. Estonština v jeho podání vyznívá
neobyčejně exoticky. Skladbou slov dokonce magicky, jako nějaké zaříkávadlo.
Aarne má pochopitelně své oblíbené básníky, jedním z nich je i Georg
Trakl. Přesvědčil jsem se o tom, když jsme prošli řadou krakovských ulic a stanuli
u vojenské nemocnice, kdysi rakouské, v níž na začátku první světové války zahy‑
nul autor Šebestiána ve snu. Vzdali jsme mu mlčky hold. Bylo to (až na nějaký ten
den) 95 let od Traklovy smrti.
Psát poezii ve třech jazycích a žít postupně ve třech zemích znamená být
jazykově i národnostně roztříštěn. To ovšem není Puův případ, neboť dlouho‑
dobý pobyt v Mickiewiczově vlasti z něj učinil Poláka. Puu se cítí Polákem. Při‑
pomínka Adama Mickiewicze je svým způsobem záludná a přiléhavá zároveň,
neboť tvůrce Pana Tadeáše měl rovněž vzdálené kořeny – pocházel z Litvy.
Pokud jde o povahové rysy, je Aarne tak trochu potměšilec. Loučíme se sice
známým No passaran, ale nejsem si jist, zdali ti moji skunkové, kteří nemají projít,
jsou totožní s jeho. Jeho potutelný úsměv mne znejisťuje a mate zároveň. Stejně
tak si nejsem docela jist, zda jím v estonštině přednesená báseň je totožná s před‑
chozí polskou. Co když je to něco zcela jiného, třeba kupa poetických nadávek?
František Všetička
140
141
Vladimír Šrámek
Metamorfózy
Do černé kávy noci někdo přilil trochu
sněhového mléka a město začalo še‑
dat. Svítalo. Domy si narychlo srovnaly
spánkem zmuchlané fasády. Světlo cá‑
kalo flekance po omítkách. Tu a tam
vrzla okenice a škvírou vylétly k nebi
rozespalé sny. Zacinkaly lžičky v kávě
a první boty se sklouzly po kostkách
příkré ulice směrem dolů, k Mend‑
láku. Jinovatka pod tíhou podrážek
mizela a za chvíli byl chodník stejně
holý jako předešlého večera.
Vedle vchodu do nemocnice ležely na
zemi dvě pomuchlané krabice. Velké,
snad od ledniček, i pořádného chlapa
by dokázaly spolknout. Přitisklé k vě­
142
trákům, ze kterých proudil teplý
vzduch z břicha nemocnice, nebyly ji‑
novatkou pokryty vůbec, a kdyby se
jich někdo neštítil dotknout, zjistil by,
že jsou na omak vlažné. Jenže – lidé se
jim i na úzkém chodníku vyhýbali jak
myši, které vědí, že v pasti chybí špek.
A pokud vůbec pohledem o ty dvě hro‑
mady zavadili, tak se jejich zmrzlé obli‑
čeje stáhly do grimasy ještě zatvrzelejší,
než nasadili toho nevlídného rána, do
grimasy, se kterou chodíváme vyhodit
přetékající košík na odpadky…
Jedna krabice se pohnula a posunula
na bok. Objevil se roztrhaný spacák,
rozložený na vlhkých kartonech. Karel
šramot
se převrátil z boku na bok, ale rychle
zacouval zpět ke zdroji blahodárného
tepla. Kdyby mohl, vlezl by si do roury
teplého větráku celý.
„Ale nejsem kuna ani králík,“ konsta‑
toval suše a chvíli litoval, že nepatří
právě k těmto obyvatelům velkoměsta.
Ti přežívají tyto šílené zimní měsíce
jistě ve větší pohodě než my, bezdo‑
movci. Poodhrnul cíp spacáku a zjistil,
že šalina, která se skřípotem vzdychala
od Mendláku vzhůru, už definitivně
přivezla do Pekařské ráno. Nadzdvihl
se na lokti a z hlasitého chrápání,
které lomcovalo druhou krabicí, po‑
znal, že Franta ještě spí. Zaujmul tedy
znovu původní polohu, ale usnout se
mu už nepodařilo. Hlava třeštila lev‑
ným vínem vypitým po včerejším se‑
tmění, zima si brousila zuby o zmrzlé
klouby a záda bolela jak natažená na
skřipci. Znechuceně odfrkl a vyhrabal
se z doupěte. Vymočil se mezi zapar‑
kovanými auty.
„Au,“ ozvalo se mu za zády a Karel –
proud moče ještě v pohybu – se otočil.
No co, tak si páníček zajede do myčky.
To, co viděl, ho pořádně nadzdvihlo:
„Kreténi, necháte toho?“
Partička puberťáků se školními ruksaky
na zádech se polekaně otočila a pře‑
stala kopat do krabice, pod kterou úpěl
Franta. Když ale poznali, že jim od vrá‑
vorajícího boveráka nic nehrozí, roz‑
chechtali se. Přesto se ale dali na ústup.
Kopali si krabici podél zdi, ale brzy je
to přestalo bavit a nechali ji vprostřed
chodníku. Lidé ji automaticky obchá‑
zeli, jak by tam ten bludný papír stál
odjakživa.
„Franto, Franto, je ti něco?“
Franta se držel za bok, ale nakonec se
posadil.
„To přejde,“ prohlásil a automaticky
hmátl po flaši, která stála opodál, a ob‑
rátil ji prázdným dnem vzhůru. Nic!
Nic! – vztekle mrštil flaškou, až se roz‑
bila o refýž.
„Franto!“ hrozil se Karel, ale v tu chvíli
na ostrůvku stálo jen pár důchodců a ti
se báli i jenom otočit. „Pojď, pojď se
vychcat!“ nabádal Frantu Karel, ale pře‑
stal, když zjistil, že to už nebude třeba.
Frantovy kalhoty dostaly další zásah.
„Je zima! Kurva to je klentra!“ nadá‑
vali oba a titubovali podél zdi. Větráky
143
Vladimír Šrámek
Metamorfózy
na chvíli přerušily dodávku tepla,
a tak oběma nezbylo než se třást, aby
nezmrzli.
„Tady nemůžeme zůstat! Franto!“ za‑
larmoval Karela pud sebezáchovy, vzal
Frantu za rameno a vzájemně se pod‑
pírajíce udělali pár kroků k hlavnímu
vchodu do špitálu. Tam ale narazili do
obrněné dvojice strážných. Ochranka
asi dostala avízo od vrátné, že hrozí
invaze.
„Jdeme se dát ošetřit,“ zkusil to Karel,
ale muž v černém do něj beze slova str‑
čil, a nebýt sloupu, padli by oba.
„Táhněte,“ procedila uniforma mezi
zuby tak, aby to nebylo příliš slyšet. Při‑
stoupil blíž a znova zasyčel: „Táhnětě!
Nebo…!“ a zdvihl obušek do výšky očí.
Franta s Karlem vyvrávorali na ulici,
přešli koleje a nastoupili do přeplněné
šaliny. V tu ránu se měli kde posadit.
Prosím, má úcta – prostřel Frantovi
uvolněné sedadlo Karel. A oba se ro‑
zesmáli chraplavým, nemocným smí‑
chem. A šalina se rozjela. Mendlák, Ví‑
deňská a dál. Na jih…
Na jih! uvědomil si Karel. Na jih! To je
naše šance. Záchrana! A vzpomněl si
144
šramot
Vladimír Šrámek
Metamorfózy
na dávnou dovolenou v Chorvatsku,
kde se opilci flákali po molu celou noc,
ráno nahodili, v poledne opekli rybu
a večer otevřeli kradenou flašu levného
červeného. A tak pořád dokola, aby se
kolo nezadřelo. Jó panečku, na jihu,
v teple, tam se bezdomovcům žije!
Přežívá…
„Na jih, Franto! Jsme zachráněni!“ za‑
mumlal Karel a usnul. Šalina pádila
směrem k Rajhradu, ale pak jí došly ko‑
leje a musela zastavit.
„Vystupovat!“ budil řidič dvojičku
a jednoho po druhém kopl do boty:
„Vystupovat!“
Vypadli z vozu jak kameny.
Slunce se už dávno utrhlo z pout, které
mu v noci nasadili v lomu na Hádech,
a lízalo teď sníh ze Židlochovického
kopce. Svítit ano, hřát ale odmítalo.
Borci přešli ke kraji čtyřproudovky
a začali stopovat. Střídali se ve zdvi‑
hání palce, až jim jeden tirák zastavil.
„Polezte, zdvihat vás nebudu!“ zahu‑
čel směrem k nim a otevřel si další ple‑
chovku s pivem.
„A hergot, parťák!“ napadlo Karla, ale
myslel hlavně na to, aby se s Frantou
dostali nahoru. „Máme tři pokusy jako
na Vánoční laťce v Hustopečích?“ za‑
žertoval, ale řidič nereagoval, zařadil
jedna, a tak to museli zvládnout hned
napodruhé. A zvládli. Uvelebili se ve
vyhřáté kabině a otupěle pozorovali
asfalt, který jim běžel pod nohama jak
zdivočelé schody v obchoďáku.
„Jedeme!“ zaradoval se Karel a dal Fran‑
tovi pořádný štulec.
„Co blbneš?“ ohnal se Franta.
„Helejte chlapi, přestaňte se mi tu
rvát,“ houkl řidič a mohutně říhnul.
A protože si tím říhnutím udělal v ža‑
ludku trochu místa, rychle otevřel další
plechovku.
„Na zdraví,“ podpořil ho Karel, ale ři‑
diče nenapadlo se rozdělit. Sešlápl
plyn a náklaďák zařval jak lví smečka.
A rozběhl se, Pálavu na dohled. V tom
příjemném teple usnuli oba dřív, než
náklaďák zrychlil na stovku.
Tirák začal najednou prudce brzdit,
zastavil, řidič vystartoval a oběhl ka‑
binu. Otevřel dveře a chytil oba za ka‑
báty: „A ven! A šupem! Vy hajzli!“ Karel
nechápal, ale pak ten smrad ucítil i on!
Franta! Zase Franta! Vypadli na krajnici
a náklaďák s řevem odjel. Franta seděl
ve vlastních hovnech, Karel si clonil
oči a pozoroval ležící Pálavu. Jak žen‑
ská, když se chystá – napadlo ho. Vzty‑
čené bradavky Dívčích hradů, rozký‑
vaný bok Děvína. A pohladil ruksak,
který po celou dobu držel pod krkem.
Pohladil ho, protože v něm přibyly dvě
plechovky a taky dvě láhve vodky. Krást
se nemá, ale přežít se musí! – vzpomněl
si na bezdomovské desatero. Vytáhl lá‑
hev se živou vodou a zhluboka se napil.
Pak dal i Frantovi. Střídali se a za chvíli
byli u dna. Prázdná letěla vzduchem jak
skleněný holub. Rozbila se o strom. Ka‑
rel odšrouboval druhou a vyprázdnit ji
trvalo jen o několik okamžiků déle než
v prvním případě. Z toho výkonu se za‑
dýchali oba. Seděli v příkopě a trub‑
kami cév jim teplo začalo znovu prou‑
dit až do nejzazších koutů těla. Mrzli.
Karel se s námahou postavil a oslepil ho
sluneční odraz vodní hladiny.
„Jadran!“ hlesl. „Jsme na místě.“ Vzal
pod křídlem Frantu, za troubení aut
převrávorali silnici a došli na břeh. Ka‑
rel pomohl Frantovi svléct se. Sám šel
taky do trenek a pak si sundal i ty.
145
Metamorfózy
„Pojď, jdem na to, kámo!“
Karel vlezl do vody a udělal pár kroků.
Do očí se mu opíralo středomořské
slunce v plné síle. Nahodilo spoustu
vlasců a na nich se teď třepetaly hřbety
vln. Cítil, jak do něj slaná voda sákne.
146
Jak jeho tělo konzervuje, jak ho dělá
odolným vůči všemu budoucímu. Za‑
stavil se, hladinu u pasu, pohlédl stra‑
nou a ani se nedivil, že se Franta po
jeho boku už také změnil v uschlý, mu‑
mifikovaný strom…
šramot
Vladimír Šrámek
147
recenz
recenze
OSTRAVSKÉ
OBRÁZKY
Petr Hruška:
Darmata
HOST, EDICE ReX
Brno 2012
V pořadí pátá sbír‑
ka ostravského básníka Petra Hruš‑
ky (*1964) Darmata (2012) nepřináší
žádné zásadní zvraty v kontextu jeho
dosavadní tvorby. Jeho poetika zacho‑
vává již dříve osvědčené zákonitosti
a zároveň se v ní uplatňují nové prin‑
cipy, aniž by byla narušena kontinuita
jejího vývoje.
V Hruškových raných sbírkách Obývací
nepokoje (1995), Měsíce (1998) a Vždyc‑
ky se ty dveře zavíraly (2002) se projevo‑
vala značná tematická nevyhraněnost.
Jeho tvorba působila dojmem, jako
kdyby autor své texty tkal z efektiv‑
ních, ale samoúčelných slovních spo‑
jení („tajemná světla kompotů“, „neznámé
polohy vypínačů“ atd.) bez jednotícího
tématu či určujícího klíčového motivu
(týká se především básnických mini‑
atur). Výše popsaná situace se změni‑
la sbírkou Auta vjíždějí do lodí (2007),
v níž je zřetelnější jeho postoj k sociál‑
ním otázkám a v níž obrací pozornost
od motivických jednotlivostí k tema‑
tickému celku.
Ve sbírce Darmata, složené z 36 bás‑
ní psaných volným veršem, se odrá‑
ží svébytná reflexe autorovy životní
empirie, pro kterou je typický vyrov‑
naný a mírně skeptický pohled na
skutečnost. Podobně jako tomu bylo
148
v předchozích sbírkách, zachovává
několik paradigmat, na základě kte‑
rých vzniká jeho poetika; zřetelná
časoprostorová souvislost: topos bý‑
vá zpravidla vyjádřen (byt, hospoda,
park, ubytovna atd.), zatímco chro‑
nos zůstává neměnný. Hruškův bás‑
nický čas ustrnul na půli cesty mezi
minulostí a budoucností, v jedineč‑
ném okamžiku zachyceném v dlouhé
chodbě času.
Výrazněji, než tomu bylo v jeho před‑
chozích knihách, je omezena funkce
epitet, přičemž právě ta nejlépe slouží
k deklaraci autorského postoje. Emo‑
cionální vyhraněností Hruška narušu‑
je svou až antickou ataraxii, v případě
básně Palivo: „Vezmeš piliny / co zůsta‑
ly po stromech / smícháš / s dávno vyjetým
olejem / přepáleným tukem / nevysvíce‑
ným petrolejem / a narveš to / do prázdných
petlahví / se vztekem / na celé vyrabované
město / na celý vybrakovaný život / zavřeš
(…)“. Úspornost autorova básnického
výrazu se projevuje v eliptických slov‑
ních spojeních, jejichž účelné využití
zesiluje celkové vyznění básně. Napří‑
klad v závěru textu nazvaného Herny:
„(…) na schodu před Riem / srdce cihlou“.
S výše zmíněným aspektem autorovy
tvorby souvisí jeho tendence k častěj‑
šímu užívání parataktických větných
vazeb, která ve spojení s lakonickým
básnickým výrazem přirozeně směřu‑
je k pointám. Například v závěru básně
Chlapče: „(…) Řeka byla strašně dlouhá,
/ řval jsi na mě, / chlapče, mával nahni‑
lou větví / a oči jsi měl doširoka otevřené.
/ Jako úvěr.“ Jen zřídka se v Hruškově
nové sbírce vyskytuje humor, autor se spí‑
še uchyluje k ironické nadsázce, například
v textu Odhlučnění: „Firma dole nabízí roze‑
sílání / našich emailů / po naší smrti“ nebo
v závěru básně Zdarma: „(…) vezmi jen osob‑
ní údaje / jestli ještě máš“.
Funkce podtextu je výrazně omezena
a projevuje se jen v několika textech sbírky
(básně Zase my dva nebo Dcera). Sociální
postoj autora je patrný, avšak méně zřetel‑
ný v porovnání s již zmíněnou předcho‑
zí sbírkou Auta vjíždějí do lodí. Ze zadního
plánu do popředí v ní vystupují negativ‑
ní sociální jevy: hráčská závislost, alkoho‑
lismus či úvěrová zadluženost. Důležitý
princip Hruškovy tvorby představuje jeho
svébytná metaforičnost, užívaná zřídka,
ale funkčně (například „varle holé žárovky“
nebo „bílé krajky větví“).
Největším úskalím Hruškovy poezie je prá‑
vě její formální stránka, která od debu‑
tu v polovině devadesátých let prochází
pouze pozvolnou proměnou své stavby.
Hruškův verš slouží pouze k zaznamenání
obsahu, není sám o sobě funkční a nepři‑
náší svébytnou kvalitu, jak tomu bylo
například ve sbírkách Karla Šiktance ze 70.
let. Svými vnějšími znaky se blíží básním
v próze, formálnímu projevu, který si již
našel své místo v kontextu Hruškovy tvor‑
by (cyklus Zelený svetr). Nejen svým for‑
málním výrazem, rozpjatým mezi volným
veršem a básní v próze, ale i podobným
civilizačním pocitem, vyplývajícím ze soci‑
álního prostředí, může připomínat tradici
anglické poezie 80. let, v českém prostře‑
dí zastoupené například v antologii Ostrovy
plovoucí k severu (1989).
Počínaje předchozí sbírkou Auta vjíždějí do
lodí, Hruška zachycuje svým volným ver‑
šem portréty postav (hlídač, stěhovák,
otec vyprovázející dceru na nádraží). Cito‑
vé tóny bez laciného sentimentu, které
v předchozí a v přítomné sbírce zazníva‑
jí, naznačují, že Hruška jako autor začíná
vyzrávat v pozoruhodnou osobnost české
poezie.
Jakub Kostelník
DARMATA
Petr Hruška:
Darmata
HOST, EDICE ReX
Brno 2012
Název poslední sbír‑
ky Petra Hrušky je jas‑
ně příznakový – na první pohled exoticky
vyhlížející Darmata lze snadným posunem
vyložit jako Dramata. Můžeme tedy vní‑
mat určitou obousměrnou transpozici, kdy
lze něco neobyčejného vyložit obyčejně,
ale také přesně naopak, kdy lze obyčejnou,
prostou věc nenápadným sémantickým
posunem vyložit zcela neobyčejně. Může
to být autorský záměr, či naopak naše drzá
svévole číst to takto tvrdohlavě po svém.
Podobně i lyrický subjekt v básni, jež obsa‑
huje ona „ochcaná darmata“, slyší ten obyčej‑
ný hlas chlapce, kterému jeho promluvu
komolí tak prostá vzdálenost přes něko‑
lik kalných peřejí. Již zde můžeme nalézt
jeden z interpretačních klíčů k této kni‑
ze – napětí řeči mezi intimně blízkými či
potencionálně lidsky blízkými osobami.
Oproti předchozím sbírkám zde vystupu‑
je do popředí mnohem více téma lidské
řeči, lépe řečeno – lidská řeč jako konstrukt
149
recenz
recenze
v komunikačním aktu, který tak nutně
potřebujeme všichni realizovat, včetně
básníka, jenž je nucen povšimnout si
určité komunikační deformace, která
je v této době tak zakořeněna.
Ono téma řeči, komunikace je v Dar‑
matech používáno hned v několika
rovinách – ať už je to odposlech zce‑
la zvláštního sociolektu z prostře‑
dí počítačových her či naopak přepis
strojového doslovného překladu emai‑
lu, a k tématu řeči se samozřejmě při‑
pojuje onen akt komunikace, kdy syn
před matkou napodobuje štěkot retrí‑
vra; když postava, o níž lyrický subjekt
referuje, trpí mutismem, tedy náh‑
lou ztrátou řeči způsobenou jakýmsi
traumatem. Můžeme se pak domýšlet,
jaké trauma zasáhne i další postavy
ve fikčním světě básní. Lidé si v této
sbírce marnivě nerozumí, nemluví na
sebe a naopak na sebe křičí, vyhrožují
si, řvou, a když už něco říkají, tak lze
tyto hovory pouze slabě zaslechnout.
I to klení, sakrování, místy rétoric‑
ká poloha v promluvě mají své pevné
a snad i logické místo v oné marnos‑
ti, marnosti omluv a domlouvání. Řeč
a komunikace je zde tedy vyšinuta
z normální, a tedy všeobecně předpo‑
kládané normy.
A právě těmito pojmy se dostáváme
k autorské osobnosti Petra Hrušky,
který nikdy nehledal to normální, to,
co je v dnešním světě kdečím a kde‑
kým normováno, ale naopak hledá to,
co je v posunutém významu, co je jak‑
si laskavě neurvalé, co je jaksi pábitel‑
ské, tedy něžně barbarské. Právě proto
150
mimo onen nový prvek řeči se ve vět‑
šině sbírky objevují motivy u Hrušky
známé. Tajemné hlubiny bytů, mělčiny
domácích stolů, hospody a jejich lahve,
ale také opět velice prosté a až pokorné
postavy. Zmíněná transpozice obyčej‑
ného v neobyčejné, ke které má Hruška
odevždy tendence, se projevuje napří‑
klad v mytizaci oněch tajemných hlu‑
bin bytů, v promluvě k synovi, že i naše
obyčejná těla jsou z kyslíku a uhlíku
pradávných hvězd, v domácím průhle‑
du na ženskou postavu u vodovodního
kohoutku, kdy tento průhled lyric‑
ký subjekt přirovnává k holandským
obrazům atd. Nejde tady ovšem o ony
jaksi hruškovsky stálé motivy prostorů
a postav, ale hlavně o to, co se těchto
prostorů a postav dotýká, nebo spíš –
co je vyvrátí, o co s neopatrností sobě
samým vlastní zaškobrtnou, co jim při‑
pomene váhu a jejich neúplnost v těch
momentech. Váha ryby oživí naše
zápěstí, dokonce i dopis do léčebny je
vyzáblý, tenké dítě pocítí váhu drav‑
ce, ale také dravec pocítí chlapce – ješ‑
tě tedy zbývá jakási protiváha, naděje,
když pocítíme, když se odvážíme při‑
pustit tu váhu, tu vyzáblost. Ať už tím,
že si uvědomíme obyčejnou naléha‑
vost, že se nevyhneme ani té obyčej‑
né pravdě, nebo tím, že si uvědomíme
ty neurčité, neúplné chvíle, proto‑
že vše v dnešním světě míří poblázně‑
ně k úplnosti a reklamní dokonalosti.
V tom vidím zřejmou tematickou kon‑
tinualitu Hruškovy tvorby.
Onu krásnou nedokonalost můžeme
vidět například u obrazu hák krásy, což
je opět cosi konotujícího nehezkost, nepří‑
jemnost, jež nad námi neurčitě visí a může
urvat kus z nás, ale může nás i jistým způ‑
sobem popostrčit k neobyčejné chvíli. Tato
estetika nehezkosti se v Darmatech objevuje
poměrně často na pozadí něčeho velkého,
robustního, existenciálně těžkého a exis‑
tenciálně váženého. Tyto motivy určité
„proti‑váhy“, která nás vyšine, popostrčí,
jsou silným existencialistickým sémantic‑
kým gestem této a předchozí sbírky a bylo
by třeba bližší studie, která by to pro‑
zkoumala detailněji. Kromě oné tematiza‑
ce komunikace se zde objevuje další nový
prvek, jenž ovšem zcela souvisí s vyprázd‑
něností soudobé komunikace – je to posun
k tematice jakési zhovadilosti dnešního sta‑
vu, a není to ani tak téma morálnosti jako
spíše potřeba promluvit, třeba i marně, což
se projevuje zejména v úvodní básni.
Oproti minulé sbírce se také nápadně pro‑
měnil poměr užité interpunkce. Zatímco
v minulé knize převažovala její absence,
zde absentuje pouze v básních, které se
nesou na asociativní vlně volného proudu,
či u oněch e‑mailových a odposlechnutých
básní, u nichž je nutno odstranit inter‑
punkci pro jejich rozvolněný fikční svět.
Absence interpunkce též v několika jiných
typech básní samozřejmě působí jako lyri‑
zující činitel, neboť užití interpunkce zde
konotuje vyprávění – lyrický subjekt je
v této sbírce výrazným vypravěčem, což je
také zcela určující a závažná změna oproti
předchozím knihám.
Závěrem snad postačí vzhledem k Dar‑
matům, a vlastně i k předchozím sbír‑
kám, zmínit to, co vyslovil Milan Kundera
v Nesnesitelné lehkosti bytí, tedy co chce dle
mého názoru Hruška postihnout a o co se
jemnými proměnami své poetiky každou
další knihou snaží: „Slyšet urputné kručení
vlastního břicha ve chvílích milostného dojetí.“
Roman Polách
JÁ MÁM RÁD,
KDYŽ JE TAM ŘEKA
Jan Vladislav: Nebylo
těžké říci ne
RADIOSERVIS, A. S. (EDICE
OSUDY)
Praha 2011
– zaznívá v jedné pasáži knihy, kterou prá‑
vě recenzuji. I domnívám se, že Jan Vladi‑
slav takto připomněl nejen jednotlivé štace
svého bohatého a nelehkého života, leč
také vlastnosti, jež měl společné s vodním
tokem: svobodu plynutí, úskalí zátočin
a nebezpečí povodní, směřování odněkud
někam – k určitému cíli; ale také k moři,
v jehož náručí se v posledku rozplyneme.
Kniha životních vzpomínek Nebylo těžké říci
ne vychází z rozhovorů, jež pro desetidílný
pořad Českého rozhlasu z cyklu Osudy ve
dnech 7. 4. až 25. 4. 2008 s Janem Vladisla‑
vem natočil Jiří Vondráček. Při knižním
přepisu byl zachován mluvní ráz originálu
(včetně častého užití ukazovacích zájmen
či uvozování vět částicemi); poněkud ruši‑
vě však působí opakování některých pasáží
i informací, což by Vladislav jako brilant‑
ní stylista jistě nedopustil, pokud by se
mohl podílet na závěrečné redakci textu.
To však nebylo možné, neboť umírá nece‑
lý rok po ukončení rozhovorů – 3. květ‑
na 2009 ve věku 86 let. (Péčí editorů však
mohly být odstraněny alespoň omyly
151
recenz
recenze
věcné – Maďarská republika rad vzniká
např. již v roce 1919.)
Vladislavovy vzpomínky v podstatě
kopírují běh života tohoto českého
básníka, esejisty, překladatele, edito‑
ra, kulturního činovníka a vůbec čel‑
ného představitele naší nezávislé kul‑
tury v domácím disentu i pozdějším
(francouz­ském) exilu. Chronologicky
za­zna­menaný sled událostí – se spora‑
dickými digresemi – přispívá k dobré
čtenářově orientaci v pamětech (což je
důležité tehdy, když v knize absentuje
jmenný rejstřík).
Z raných zážitků na rodném Slovensku
(Jan Vladislav se jako Ladislav Bam‑
básek narodil 15. 1. 1923 v Hlohovci)
zaujme líčení multietnické mozaiky
vzájemně se prolínajících, obohacují‑
cích (a vůči sobě – ještě – nikoli nevra‑
živých) kultur rodného města nebo
portrét typického prvorepublikového
selfmademana, totiž vlastního otce:
někdejší český legionář se z vyučené‑
ho poštovního poslíčka vlastními sila‑
mi vypracoval až na přednostu pošty ve
Staré Turé.
Exaktnost popisu určitých osob, dějů
a událostí možno odvodit z Vladisla‑
vova zájmu o přírodní vědy (jež zdě‑
dil po svém otci), přesnou a jakoby
mimoděčnou obrazností připome‑
ne se však vynikající esejista a básník.
Existenciálního rozměru poeovského
nevermore dosahuje líčení Vladislavo‑
va loučení s hlohoveckými kamarády
před stěhováním do Staré Turé nebo
i onen „trest za návrat“, když vypravěč
nalézá Hlohovec padesátých let XX.
152
století proměněn k nepoznání v jiné
město s cizími lidmi.
Ódou na zřejmě neprávem karikova‑
né prvorepublikové střední školství je
obraz Vladislavových studií v Novém
Mestě nad Váhom; včetně zdůrazně‑
ní úlohy literatury při rozvoji rodící
se osobnosti: „já jsem tam celé večery
četl.“ Zhlédnutí se v symbolně podané
postavě čarodějova učně, jenž veškeru
svoji moc získává z knížek, připome‑
ne nám slova starodávného Progla‑
su. Za odcházející pokolení Vladislav
zdůrazňuje: „My si vlastně v životě
neuvědomujeme jednu důležitou věc:
že vlastně většinu toho, co poznáme,
poznáme z knih.“
Vzpomínky pokračují tragickým mez‑
níkem let 1938 – 1939, částečně vynu‑
ceným stěhováním do Poličky (včetně
zachycení tamního poněkud xeno‑
fobního maloměstského prostředí),
vylíčením Vladislavových literárních
počátků v kulturní atmosféře protek‑
torátní. Objevíme zde několik velice
inspirativních postřehů: například že
si každá totalita vytváří obdobné ri‑
tuály i anekdoty; že utlačovaní a poni‑
žovaní začasté čekají už jen na smrt
diktátora; že nejvyšším luxusem jes‑
ti mít vlastní charakter; že boj proti
vnější nesvobodě vyvěrá nutně z roz‑
lehlé svobody vnitřní. Že každá těžká
doba prověří stálost charakteru i pře‑
svědčení. Nepevné podléhá, dobré je
tříbeno.
Jako autorovi monografie o životě
a díle Zdeňka Rotrekla mi byly obzvláš‑
tě blízké Vladislavovy soudy stran
postupné devastace demokracie již od roku
1945 – ano ještě před ním: neboť tu jen jiné
podoby nabývá „dědictví Hitlerovo“.
Jako člověk účastnící se kulturního (nejen
literárního, ale také výtvarného) dění, leč
stojící mimo jakékoliv struktury politické
moci podává Vladislav přesvědčivý analy‑
tický obraz proměn naší země a její kultu‑
ry v době totality – obraz sestávající spíše
z výmluvných detailů. Zaujmou jej osob‑
nosti samostatně myslící, nezávislé, stojí‑
cí stranou: Jiří Kolář, Jiří Weil, Jan Patočka.
Kradí přiznaná existenciální úzkost zaznívá
upřímnou bolestí; jdoucí až na hranu a na
dřeň: „že jsem byl někdy na samém konci
svých sil, protože přece jenom se v tom neda‑
lo žít. A občas mě přepadávala myšlenka, že
by bylo lepší s tím dokonce skoncovat.“
Jako jeden z těch, kteří po srpnu 1968
odmítli uzavřít smlouvu s nastupujícím
normalizačním režimem (budeme se mít
trochu dobře, „ale musíme mlčet“), oci‑
tá se Vladislav nejdříve v disentu (mimo
jiné jako vydavatel samizdatové edice Kvart
a signatář Charty 77), a později dokonce
v emigraci.
Díky tomu máme možnost poznat z jeho
svědectví mnohé praktiky totalitního
režimu, na něž se dnes tak rádo zapomí‑
ná (odporný estébák „major Fišer“ se, ač
nedosahuje jeho zkušeností, vzdělání,
noblesy, k Janu Vladislavovi chová jako
přísný otec k nezvedenému dítěti), ale
též zhoubnou přitažlivost totalitaristic‑
kých ideologií pro svobodný západní svět
(na některých katedrách některých univer‑
zit získávají privilegované postavení zase
a jen komunisté).
Z emigrace, již strávil v Sèvres u Paříže (kde
učil nezávislou literaturu východní Evropy
na Vysoké škole sociálních věd), se Jan Vla‑
dislav vrací do Česka až v roce 2003. Ovšem
už od devadesátých let 20. století má náš
čtenář možnost seznámiti se s původním
Vladislavovým dílem básnickým a esejistic‑
kým. Jehož jsou nyní knižně vydané rozhla‑
sové vzpomínky důstojným završením.
O to hlasitěji si nad nimi můžeme postesk‑
nout, jak mnoho nám nyní analytická a kri‑
tická osobnost Vladislavova bude chybět.
V čase, kdy na cynismus mocných odpoví‑
dají takzvaní řadoví občané krátkozrakos‑
tí své paměti. Člověk jisté kultury ducha,
který bezezbytku neumí vytěsnit svědomí,
si může, ba musí i dnes s Janem Vladisla‑
vem říci: „Já poslouchám především sám
sebe, abych věděl, co si musím myslet, co si
sám rozhodnu a za co sám nesu odpověd‑
nost… Patřil jsem také vždycky k těm, kteří
byli v menšině.“
Brno, Tišnov, Ústí nad Labem, Liberec,
Chotěboř, Benátky nad Jizerou – těmi‑
to městy jsem během života prošel. Každé
z nich je neseno svojí řekou. Bez svobody
nelze mi žíti (třebas i s chybami, ale jsou
to mé hříchy a má zodpovědnost). Právě
dočtený svazek je pro mne tudíž knihou
základní a zásadní.
Ivo Harák
153
recenz
recenze
MRAKODRAPY,
NEBO
SARKOFÁGY?
Sylva Fischerová:
Evropa je jako židle
Thonet, Amerika je
pravý úhel
DRUHÉ MĚSTO
Brno 2012
Nedávno jsem na globálním vševě‑
doucím a raději nic nekomentují‑
cím internetu zaregistroval – protože
o jiném druhu percepce se v tomto pří‑
padě nedá uvažovat –, že kdesi v čín‑
ských pustinách bylo vytvořeno cosi
jako starorakouský Salzburg nebo
snad napodobenina císařské vily v hor‑
norakouském Bad Ischlu. Hrázděné
alpské domky, atrapa barokního koste‑
líka, typický gasthof, z kterého se jistě
budou do volných čínských prosto‑
rů linout ländery a hospodské odrho‑
vačky, jež kdysi inspirovaly Mozarta,
Brucknera a Mahlera. Transpozice
jedné lokality, jednoho genia loci, do
nového a zdánlivě zatím nezaplněné‑
ho prostoru, nebo spíš vakua. Transfer
jedné kultury a civilizace jinam. Kupří‑
kladu „přenos Evropy“ na americký
kontinent poté, co ho s nadšením obje‑
vil Kryštof Kolumbus s tlupou najatých
námořníků, a poté, co znavená Evro‑
pa, ten nejmenší a zoufale přelidněný
kontinent, vycítila šanci v amerických
pustinách, aniž brala ohled na domo‑
rodce a jejich letitou a mnohdy více
civilizovanou kulturu. Přitom všechny
154
ty hledačské a marné karavany a exody
lidstva po zemských světadílech jsou
srovnatelné s destrukcí oné prapůvod‑
ní řeči před pádem babylonské věže,
řeči rajské či arkadické, která se po ost‑
rovech v oceánu rozstříkla do smečky
jazyků, v nichž v lepším případě zůstal
pouze otisk onoho originálního, avšak
beznadějně ztraceného dorozumívací‑
ho prostředku, nebo spíš mlčenlivosti
vládnoucí mezi Adamem a Evou v ráji.
A také mezi prarodiči a Bohem.
Od antických dob se evropskou kultu‑
rou a historií vine představa o ní samé,
že je kruhem, labyrintem, do sebe se
zavíjejícím tvarem, jakousi mořskou
lasturou, jež monotónně zní zvukem
vln a nekonečnosti. Klasická filoložka,
ale především výrazná básnířka, spiso‑
vatelka a také filozofka Sylva Fischero‑
vá přirovnává Evropu k židli Thonet,
zatímco při prvním doteku se jí Ame‑
rika jeví jako „pravý úhel“. „Roh vede
za roh, domy jsou tu čtvercové nebo
obdélníkové… rovné čáry, úhlopříčky
protínající ty čtverce: všudypřítomná
požární schodiště.“ A hned na to nava‑
zuje v jejím novém knižním opusu, ve
filozofickém eseji o cestě po Severní
Americe, otázka, kterou si položí nebo
k níž dospěje každý literát: jaké pri‑
vilegium zakládá proces psaní? Není
to rovněž většinou neúplný a často
selhávající transfer onoho původního
otisku naší mateřské řeči/mlčenlivos‑
ti do korpusu literárního díla? A není
to předem prohraný zápas? Fischero‑
vá si obdobně jako každý přemýšli‑
vý Evropan ocitající se v pravoúhlém
a vzdušném, jakoby do výšky a mrakodra‑
pově se vzpínajícím americkém prostoru
zpočátku ujasňuje, kam až může otisková‑
ní a opakování jedné civilizace a její kultu‑
ry vést a od kterého okamžiku může dojít
k obratu zbavenému všech re‑sentimentál‑
ních pocitů a stesků.
Nejsou snad ony železobetonové kon­
struk­ce mrakodrapů (Fischerová jim ovšem
říká svérázně „mrakoškraby“) a vertikál‑
ních městských panoramat melancholic‑
kou vzpomínkou na gotické katedrály
v Chartres nebo Ulmu, na magické stíny
věží v toskánském San Gimignanu? Ne‑
ní americká kultura konglomerátem kul‑
tur evropských, asijských, afrických, není
to jen kráska jedoucí na hřbetu obrovité‑
ho slona, jak ji alegoricky zachytil na slav‑
né würzburské fresce kontinentů Paolo
Tiepolo? Kde je onen americký bod nula,
od něhož by se odvíjelo cosi neopakova‑
telného a specifického, tedy nespočívající‑
ho na onom sloním gigantu odplynuvšího
univerza? Ve filosofické, ale i básnivě em‑
patické komparaci Evropy, či spíš „staré‑
ho světa“ s Amerikou jako světem novým,
stále ještě skýtajícím volný prostor, je ob‑
sažen i fragment na první pohled banál‑
ního příběhu cesty autobusem krajinou,
která se krájí jako chléb. Autobus zasta‑
vuje v neobydlené končině a Evropanka si
chce koupit v bufetu u silnice plechovku
piva. Uvědomuje si však, že se pivo nesmí
v dopravním prostředku pít, a tak ho vrátí
zpět do police v obchodu. Položí ho však
do jiného regálu, čímž po evropsku poru‑
ší typicky americký smysl pro řád a zákon,
v němž mají být všechny předměty na
svých vymezených místech. Prodavačka ji
napadne jako zlodějku. Incident z cesty
končí trapností na obou stranách: v roz‑
pacích Evropanky, která si náhle připa‑
dá jako oběť jakési diskriminace cizinců,
ale rovněž u jejích amerických spolupasa‑
žérů. Všichni se náhle ocitli před něčím,
co rozhraničuje světy. I sám čas se pro au‑
torku a aktérku tohoto drobného pří‑
běhu náhle vynořuje jako dravý netvor,
protože si v busu náhle vybaví pocit dis‑
kriminovaných černochů a přistěhovalců,
pranýřovaných předchozími, ale už po‑
někud usazenými migranty. Všechno se
tu vrství a překrývá; zpráva o náhlé smrti
básnířčina pražského přítele přetvoří zá‑
vrať z mrakodrapů v tíživost mramorových
sarkofágů a masivního dórského sloupoví.
Pilíře americké údajně nejdemokratičtější
ústavy, ve které je zakotveno i právo člově‑
ka na štěstí, se zachvějí. Májin závoj padá
na veduty velkoměst.
Dotkl jsem se pouze jedné z mnoha sfér
tohoto prazvláštního a sympaticky neu‑
končeného, nikoli zavíjejícího se, ale rozví‑
rajícího se putovního eseje, který obsahuje
i jakýsi ovidiovský akcent a sklon být nejen
metaforický, ale rovněž metamorfující.
Sylva Fischerová svou americkou zkuše‑
nost nejen zdárně mixuje a zobecňuje až
s jakýmsi sokratovským zřením, ale dis‑
ponuje i uměním razantního „filmového“
střihu. Text se opravdu čte jedním dechem,
ačkoli si nejsem jist, zda je zapotřebí se
k němu opakovaně vracet.
Jan Suk
155
recenz
recenze
JE TO VÁŽNĚ
VÁŽNÉ… BEZ
LEGRACE
Eugen Brikcius: Můj
nejlepší z možných
životů
PULCHRA
Praha 2012
Jestli si někdo myslí, že když Eugen
Brikcius (1942) napíše svoje „vzpomín‑
ky“, tak to bude vyčerpávající kniha
života, tak vůbec nepochopil „smysl“
tohoto autora s latinským jménem,
který lítá nad českým, potažmo evrop‑
ským literárním životem jako kome‑
ta, jež si čas přeletu stanovuje sama,
bez astronomických tabulek. Brikcius
(dále E. B.) je egoista v tom nejlep‑
ším slova smyslu, činí věci, jež ho baví,
a tím pádem i jeho autobiografie není
žádnou statistickou ročenkou či tele‑
fonním seznamem, jak by se mnohým
vykladačům literatury líbilo.
Ale abych ten správný postup aspoň
trochu dodržel, tak E. B. je spisovate‑
lem, básníkem (čeština, latina, němči‑
na, angličtina), esejistou, filozofem,
výtvarníkem a organizátorem, Evro‑
panem, je autorem cca 15 knih (jed‑
ním z mála českých autorů s erbem) a,
to už není správný postup, pro mno‑
hé je renesanční postavou. Taktéž je
nazýván mystifikátorem, což je ozna‑
čení v jeho případě velice sporné.
Mystifikace je typ podvodu (i když
ne každý podvod v kultuře, a o té je
zde řeč, je zavrženíhodný). E. B. na
156
rozdíl od těch, kdo si vymýšlejí nové
autory a jejich díla a s tím dále pracu‑
jí, se v šedesátých letech nechal jako
mnoho jiných oblouznit heslem Her‑
berta Marcuseho. Ale zatímco napros‑
tá většina obluzených jen opakovala
donekonečna ono „Buďme realisté,
žádejme nemožné“ jako mantru, E. B.
to vzal doslova, protože je čestný muž
(o tom ještě dále). Takže začal po vzo‑
ru českých sokolů vytvářet živé obra‑
zy, které navíc rozpohyboval, ne však
jako akt emancipační, či spíše ideo‑
logický, ale jako akt výtvarný, prav‑
divý a pro vlastní libido slastný. Aby
se to vešlo do nějaké škatulky, tak
k zařazení byl použit existující název
„happening“. Většina happeningů
měla ráz agrese, aktivity E. B. byly však
gándhíovské.
Zhmotnit myšlenku, vdechnout jí ži­
vot, dokázat, že „slovo“ je prvotní a že
bylo na počátku. Jestliže Vodňanský
a Skoumal končí tím, že vyzvednou na
povrch, tedy oživí vyřčením větu „Krá‑
lovna Alžběta beseduje s traktoristy“,
E. B. bude dělat vše pro to, aby se mu
podařilo oficiální hlavu Velké Britá‑
nie opravdu dostat do přímého řečo‑
vého kontaktu s traktoristy. V tomto
případě nejde jen o nějaký model ad
hoc, ale vzhledem k tomu, že britská
mocnářka nezkazila legraci a natoči‑
la „klip“ s agentem 007 pro otevírací
ceremoniál Třicátých letních olympij‑
ských her v Londýně, má toto srovná‑
ní reálný základ. Z čehož vyplývá, že
kdyby nebyl E. B. donucen k emigraci
a třeba kdyby zrovna náhodou netrávil
17. listopadu 1989 či následující dny někde
v arestu, jistě by udělal vše pro to, aby se
skandování „Jakeše / do koše!“ proměnilo
ze slov v činy, ale vkusně a esteticky.
Celé to moje snažení směřuje k tomu, že
E. B. je ideální postava do týmu osvíce‑
ných panovníků, kteří sice vědí, že bez
chleba a her není možné vládnout, ale jde
o to, v jaké podobě ty hry jsou. Nic proti
Entropě Davida Černého, ale „propagač‑
ně umělecké aktivity“ při začátku českého
předsednictví EU v první polovině roku
2009 by pod taktovkou E. B. vypadaly asi
výrazně jinak (tím netvrdím, že by nedošlo
ke skandálu).
S poezií E. B. je to mnohem složitější. Nej‑
dříve je tady to podezření. Přestože pod
textem jeho hesla v internetovém Slovníku
české literatury po roce 1945, který provo‑
zuje Ústav pro českou literaturu AV ČR, je
podepsán Přemysl Blažíček a pod aktuali‑
zací Karel Piorecký, tak tvrzení, že Brikciův
verš je „z novočeské poezie nejbližší veršům
vývojově nejvzdálenějšího A. J. Puchmaje‑
ra“, mně zavání zase tím Marcusem. Nejen
tou dvojicí nejbližší–nejvzdálenější. Že by
E. B. měl opravdu tak dlouhé prsty a dělal
svoji práci zgruntu? Jeho poezie, vztah k ní
a vůbec „příběh básníka Eugena Brikcia“ se
nejvíce podobají novodobému trubadúro‑
vi z Divokého západu, jenž slove Gunstick
Uncle Poeta. Společník Sama Hawkinse
z Pokladu na Stříbrném jezeře veršuje: „Ať
je vítán v této zemi nejslavnější mezi vše‑
mi! Nejznámější ze všech jmen. Hrdina
Old Shatterhand.“ E. B. je taky trubadú‑
rem (truvérem, minnesängrem) nevhodné
doby (2. pád) a v nevhodné době (6. pád),
ve které rytmizovaný, vypracovaný styl, jejž
zdobí „přísné“ metrum, působí jako pěst
na oko. Ale hlavně pro ty, kdo zapomněli,
že epické příběhy byly vždy veršované a že
to ostatní v poezii vzniklo až poté, co se
příběhů chopila próza.
S tím vším je spojeno jakési gentlemanství,
čestnost a slušnost, které z existence E. B.
čiší, přestože jako zaprodanec podepsal
Chartu 77. Nesouvisí to s jeho osobním
životem, o němž nevím ani ň a nezajímá
mě to, je to přirozené směřování k tradici,
k závazku jména a k tvůrčímu rozvoji kon‑
zervativismu. Mají na tom zajisté svůj podíl
i autorova filozofická studia, filozofie je
stále tím závažím, které je kladeno na váhy.
„Svou variantu jsem piloval tak dlouho, až
jsem nakonec mohl opodstatněně konsta‑
tovat, že sice nelze dokázat, že bůh existu‑
je, avšak lze dokázat, že existuje nutně.“
Jakub Šofar
P. S.: Přece si nemůžete vážně myslet, že
bych o téhle knize napsal něco, co by Vám
ji jakkoli přiblížilo. Ani o metr. Ani o deci‑
metr. Ani o píď.
157
beletrie
rozhovory
literární kritika
recenze
literární historie
literární publicistika
polemiky
někdo má tvar
a někdo nemá.
jak jste na tom vy?
V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích,
letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu.
Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně.
Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399
e-mail: [email protected]
Cena pro předplatitele 22,– Kč
www.itvar.cz
159
Výběr z knižní nabídky
vydavatelství Weles
Petr Čermáček
VRSTEVNICE
Vladimír Šrámek
SKOKEM PLAVMO
ISBN 978‑80‑904160‑9‑3
Ilustrace Petr Čermáček
Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
ISBN 978-80-87483-00-8
Ilustrace David David
Formát 15 × 18,5 cm, 149 stran, pevná vazba
Vydáno 2010
Cena 199 Kč
„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑
ňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž
kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“
Martin Stöhr
Rozeběhneš se, odrazíš a letíš... / i bez křídel smíš / při přeskoku švédské bedny/ zažít na zlomek
vteřiny ten / báječný pocit letu... a co na tom, / že přistání se blíží…
Robert Fajkus
PRAŠIVINA
Vít Slíva
KOLOBĚŽKA
ISBN 978-80-904160-6-2
Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
ISBN 978-80-904160-0-0
Ilustrace Miloslav Sonny Halas
Grafická úprava Veronika Klímová
Vydáno 2008
Cena 99 Kč
Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo
Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem:
WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]
.qxd
18.10.2010
mir.qxd
18:24
18.10.2010
vesmir.qxd
vesmir.qxd
vesmir.qxd
StrÆnka 1
18:24
18.10.2010
StrÆnka 1
18:24
StrÆnka 1
Na podzim 2010 vyšlo 61. číslo revue
V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue
18.10.2010 18:24 StrÆnka 1
V říjnu
61.číslo
číslorevue
revue
V říjnu2010
2010vychází
vychází 61.
18.10.2010
StrÆnka
1
V říjnu
2010
vychází 61. číslo revue
18:24
věnované tématu
věnované
tématu
V říjnu 2010věnované
vycházítématu
61. číslo revue
Muž
v
ženě
—
Žena
v
muži
Muž
v
ženě
—
Žena
v
muži
Muž v ženě — Žena v muži
věnované tématu
Muž v ženě — Žena v muži
Muž v ženě — Žena v muži
Z obsahu:
ZZ obsahu:
obsahu:
D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách
lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství,
G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adamvěnované
Kadmon, G.
Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita,
tématu
D.C.Ž.
Hermafrodit
a aandrogyn
vvdějinách
lidstva;
M.-D.Massoni:
Massoni:Surrealismus
Surrealismus
a ženství,
D. Bor:
Ž.
Bor:
Hermafrodit
androgyn
dějinách
lidstva;
a ženství,
Z obsahu:
J. Pechar:
Žena a pravda,
A. Le Brun:
Granátové
jablko,M.-D.
D. Ades: Surrealismus
mužský a ženský,
C. G.
Jung:
Žena
a
Země,
M.
Bregant:
Adam
Kadmon,
G.
Bachelard:
Poetika
snění,
H.
de
Balzac:
Serafita,
C. G. Jung:
Žena
a Země,
M.Goll,
Bregant:
Adam Kadmon,
Bachelard:
snění,
Balzac:
Serafita,
André
Breton
a Ivan
C.a Cahun:
děti,lidstva;
B.G.
Schmitt:
NěkolikPoetika
anagramů
těla,aS.H.
R.de
Suleiman:
D.
Ž. Bor:
Hermafrodit
androgynVzpurné
v dějinách
M.-D. Massoni:
Surrealismus
ženství,
J. Pechar:
Žena
a pravda,
A.
jablko,
D.Ades:
Ades:
Surrealismus
mužský
a ženský,
J. Pechar:
Žena
a apravda,
A.LeLeBrun:
Brun:
Granátové
jablko,
D.
Surrealismus
mužský
a ženský,
Surrealistický
černý
humor:
mužský/ženský,
G.Granátové
Prassinos:
Bellmer,
N.
Kaplan:
Paměti
prostěradel,
C. G. Jung:
Žena
Země,
M. Bregant: Adam
Kadmon, Hans
G. Bachelard:
Poetika
snění,
H. devěštkyně
Balzac: zSerafita,
H.Breton
F. Smith:
O
psychické
bisexualitě,
F.
Dryje:
V
síni
psychogeneze,
M.
Karapanu:
Rien
ne
va
plus,
F.
Ferraro:
André
Breton
a
Ivan
Goll,
C.
Cahun:
Vzpurné
děti,
Schmitt:
Několik
anagramů
těla,
S.
R.
Suleiman:
André
a
Ivan
Goll,
C.
Cahun:
Vzpurné
děti,
B.
Schmitt:
Několik
anagramů
těla,
S.
R.
J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové
jablko, D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, Suleiman:
Zdeníček
obsahu:
Psychická
bisexualita
a
tvořivost,
Světlana:
Dívčí
důležitých
nicotností,
Z. Tomková:
Cyklická
liška,
Surrealistický
černý
humor:
mužský/ženský,
G.
Prassinos:
Hans
Bellmer,
N.anagramů
Paměti
věštkyně
z prostěradel,
Surrealistický černý
humor:
G. Vzpurné
Prassinos:
Bellmer,
N.Kaplan:
Kaplan:
Paměti
věštkyně
z prostěradel,
André
Bretonmužský/ženský,
a Ivan Goll, C. Cahun:
děti, B.Hans
Schmitt:
Několik
těla,
S. R. Suleiman:
J.
Janda:
O
pohlaví
strojů,
K.
Žáčková:
Heroický
erotikon
(Sadismus
a
masochismus
v
díle
Ladislava
Klímy),
D.
Ž.
Bor:
Hermafrodit
a
androgyn
v
dějinách
lidstva;
M.-D.
Massoni:
Surrealismus
a
ženství,
F. Smith:
O psychické
bisexualitě,
F.Dryje:
Dryje:
V síni
síni psychogeneze,
psychogeneze,
Karapanu:
Rien
nene
plus,
F. Ferraro:
Surrealistický
černýbisexualitě,
humor:
mužský/ženský,
G. Prassinos:
Hans Bellmer, N.M.
Kaplan:
Paměti věštkyně
zva
prostěradel,
H. F.H.Smith:
O
psychické
F.
V
M.
Karapanu:
Rien
va
plus,
F. Ferraro:
A.C.
Pizarnik:
Z. Justoň:
a žena:
od
mýtu
k realitě,
Roberts,
B. Solařík:
Nahoře
bez aneb
G.
Jung:Železná
Žena
aapanna,
Země,
M.
Bregant:
Adam
G. Bachelard:
Poetika
snění,
H.
deplus,
Balzac:
Serafita,
H.
F. bisexualita
Smith:
O psychické
bisexualitě,
F. Muž
Dryje:
VKadmon,
síni
psychogeneze,
M. A.
Karapanu:
Rien
ne
va
F. Ferraro:
Psychická
tvořivost,
Světlana:
Dívčí
deníček
důležitých
nicotností,
Z.
Tomková:
Cyklická
liška,
Psychická
bisexualita
a
tvořivost,
Světlana:
Dívčí
deníček
důležitých
nicotností,
Z.
Tomková:
Cyklická
liška,
J.mužský
Bello:
Hamlet,
v dole,
naDívčí
Rusi,deníček
M. Al-Kaddáfí:
Žena,
L. Buñuel,
J. Holky
Pechar:
ŽenaA.a aNowicki:
pravda,
A.Pořádek
Le Brun:
Granátové
jablko,
D. Ades:
Surrealismus
a ženský,
Psychická
bisexualita
tvořivost,
Světlana:
důležitých
nicotností,
Z. Tomková:
Cyklická
liška,
J.
Janda:
O
pohlaví
strojů,
K.
Žáčková:
Heroický
erotikon
(Sadismus
a
masochismus
v
díle
Ladislava
Klímy),
L.Vzpurné
Suková:
Kámen,
žena,
muž
J. Janda: OJ.André
pohlaví
K.
Žáčková:
Heroický
erotikon
(Sadismus
aanagramů
masochismus
díleKlímy),
Ladislava Klímy),
Breton
a Ivan
Goll,
Cahun:
děti,
B. Schmitt:
Několik
S.
R.v Suleiman:
Janda:
Ostrojů,
pohlaví
strojů,
K.C.
Žáčková:
(Sadismus
a masochismus
vtěla,
díleSolařík:
Ladislava
A. Pizarnik:
Železná
panna,
Z.Justoň:
Justoň:
MužHeroický
ažena:
žena:erotikon
od mýtu
mýtu
kBellmer,
realitě,
A.A.
Roberts,
B.
Nahoře
bezbez
aneb
Surrealistický
černý
humor:
mužský/ženský,
G.
Prassinos:
Hans
N.
Kaplan:
Paměti
věštkyně
z
prostěradel,
A. Pizarnik:
Železná
panna,
Z.
Muž
a
od
k
realitě,
Roberts,
B.
Solařík:
aneb
A. Pizarnik: Železná panna, Z. Justoň: Muž a žena: od mýtu k realitě, A. Roberts, B. Solařík: Nahoře bezNahoře
aneb
Vydává:
Sdružení
Analogonu,
Mezivrší 31, 147
00 Praha
4
J.
Bello:
Hamlet,
Holky
v
dole,
A.
Nowicki:
Pořádek
na
Rusi,
M.
Al-Kaddáfí:
Žena,
L.
Buñuel,
H.
F.
Smith:
O
psychické
bisexualitě,
F.
Dryje:
V
síni
psychogeneze,
M.
Karapanu:
Rien
ne
va
plus,
F.
Ferraro:
J. Bello: J.
Hamlet,
HolkyA.v dole,
A. Nowicki:
Pořádek
Rusi,
M.508
Al-Kaddáfí:
Žena,
L. Buñuel,
Bello: Hamlet,
Holky v dole,
Nowicki:
Pořádek
nanaRusi,
M.
Al-Kaddáfí:
Žena,
L. Buñuel,
Vydavatel
+L.
redakce:
tel. 725
577;žena,
[email protected]
Kámen,
muž
Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana:
Dívčí deníček
důležitých
nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška,
L.Suková:
Suková:
Kámen,
žena,
Distribuce: KOSMAS, s. r. o.,
34,Kámen,
120 00 Praha
2muž
(tel:muž
222 510 749; www.kosmas.cz);
L.Lublaňská
Suková:
žena,
J. Janda: O pohlaví
strojů,
K. Žáčková:
erotikon (Sadismus
masochismus
v díle Ladislava Klímy),
předplatné:
Radka
Prošková, Heroický
[email protected],
tel: 608 a274
417; www.analogon.cz
Vydává:
Sdružení
Mezivrší
00 Praha
A. Pizarnik: Železná panna,
Z.Vydává:
Justoň:
Muž Analogonu,
aAnalogonu,
žena: od mýtu
k realitě,
A.
Sdružení
Mezivrší
31,31,
147147
00 Roberts,
Praha
4 B.4 Solařík: Nahoře bez aneb
Sdružení
Analogonu,
Mezivrší
31,
147L.00Buñuel,
Praha J.
4 Bello: Hamlet,
Vydavatel
+ redakce:
tel. 725
725M.508
577;
Holky v dole, A.Vydává:
Nowicki:
na
Rusi,
Al-Kaddáfí:
Žena,
Vydavatel
+Pořádek
redakce:
tel.
508
577;[email protected]
[email protected]
Vydavatel
+
redakce:
tel.
725
508
577;
[email protected]
Distribuce:
KOSMAS,
s.
r.
o.,
Lublaňská
34,
120
00
Praha
2
(tel:
222
510
749;
www.kosmas.cz);
L.
Suková:
Kámen,
žena,
muž
Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz);
předplatné:
Radka
Prošková,
[email protected],
tel:tel:
608
274 274
417;
Distribuce:
KOSMAS,
s. Prošková,
r. o.,
Lublaňská
34, 120 00 Praha
2 (tel:
222 www.analogon.cz
510 www.analogon.cz
749; www.kosmas.cz);
předplatné:
Radka
[email protected],
608
417;
Vydává: Sdružení
Analogonu, Mezivrší 31,
00 Praha
4 www.analogon.cz
předplatné: Radka Prošková,
[email protected],
tel:147608
274 417;
Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected]
Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz);
předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel: 608 274 417; www.analogon.cz
edice poezie
Srdeční výdej
přečerpává verše rychlostí
jedné až dvou básnických sbírek za rok
seznamme se na stránkách
www.srdecnivydej.cz
zve:
nakladatelství Masarykovy univerzity a Vladimír Šrámek
Modlitba za útěk z tržiště
Zříkám se slepoty časopisů.
Chci si lehnout pod strom.
Tohle je jediná povinnost kromě smrti.
Tohle je trvalé štěstí
lehoučkých vánků.
Znenadání
zatřepetá křídly bažant, otočím se a
stihnu ho ještě zahlédnout, jak mizí u vlhkého
okraje cesty.
James Wright
Narodil se 13. 12. 1927 v Martins Ferry v Ohiu, zemřel na rakovinu 25. 3. 1980. Po válečné
vojenské službě v Japonsku vystudoval literaturu a později ji také přednášel. Debutoval
v roce 1957 sbírkou The Green Wall a obdržel za ni prestižní Yale Younger Poets Prize.
Byl sužován depresemi, rozpadlo se mu manželství, z kterého měl dva syny, souběžně s tím
dál psal a poezii také překládal. Kromě jiných ocenění získal v roce 1972 za své Collected
Poems také Pulitzerovu cenu.
Otištěná báseň je ze sbírky The Branch Will Not Break (Tahle větev se nezlomí, 1963),
kterou v překladu Aleše Palána vydalo nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského
v roce 2011.
patron čísl
James Wright
w e l e s 53
Vydává Weles, o. s.
Šéfredaktor: Petr Čermáček
Redakce: Ondřej Slabý, Norbert Holub, Kateřina Tučková,
Martina Čichoňová, Jan Klement, Aleš Kučera, Zuzana Pospíšilová
Redakční spolupráce: Vít Slíva, Robert Fajkus, Vladimír Šrámek,
Radim Kopáč
Grafická úprava: Leoš Knotek
Sazba: Miroslav Švejda
Výtvarný doprovod: Alica Bartková
Fotografická příloha: Ondřej Slabý
Tisk: Arch Brno
Vychází s laskavou podporou
Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna
e-mail: [email protected]
web: www.welesrevue.cz
Registrace MK ČR E17348
ISSN 1214-2948