Domácí práce a ne/spravedlnost

Transkript

Univerzita Karlova v Praze
Fakulta sociálních věd
Institut sociologických studií
závěrečná zpráva z výzkumného kolokvia
zaměření Sociální konstrukce identit
Kolektiv autorů:
Petra Čaníková, Pavla Gründlerová,
Vladimíra Kardová, Firdes Luksová
Verze 5
v Praze, dne 31.12.2005
P. Čaníková, P. Gründlerová, V. Kardová, F. Luksová
OBSAH
SEZNAM TABULEK A GRAFŮ ......................................................................................... 1
1. ÚVOD ............................................................................................................................ 2
2. METODOLOGIE A POSTUP PRACÍ .......................................................................... 3
2.1
Teoretická příprava ............................................................................................ 3
2.2
Sběr dat............................................................................................................... 3
2.3
Vypravěči a jejich rodiny ................................................................................... 4
2.3.1
Tisovi.................................................................................................................. 5
2.3.2
Lípovi ................................................................................................................. 6
2.3.3
Vrbovi................................................................................................................. 6
2.3.4
Jasanovi .............................................................................................................. 6
2.3.5
Platanovi............................................................................................................. 6
2.4
Zpracování dat.................................................................................................... 6
3. ANALYTICKÁ ČÁST .................................................................................................. 8
3.1
Domácí práce...................................................................................................... 8
3.2
Kritéria rozdělení domácích prací ...................................................................... 9
3.3
Kdo domácí práce vykonává ............................................................................ 10
3.4
Konstruování mužství a ženství – genderová identita...................................... 12
3.4.1
Linda – rodinná harmonie ................................................................................ 12
3.4.2
Libor – důraz na volnost................................................................................... 14
3.5
Péče o děti ........................................................................................................ 16
3.5.1
Očekávání vůči partnerovi ............................................................................... 19
3.5.2
Pohled do minulosti.......................................................................................... 20
3.5.3
Představa o rodinách vrstevníků, formulace představy o ideálu ...................... 21
3.6
Uvědomování si ne/spravedlnosti dělby povinností......................................... 22
3.7
Očekávání a vývoj situace................................................................................ 27
4. ZÁVĚR......................................................................................................................... 29
5. ODKAZOVÝ APARÁT .............................................................................................. 30
SEZNAM TABULEK A GRAFŮ
Tabulka 1: Přehled vypravěčů a jejich rodin ....................................................... 5
Tabulka 2: Možné podoby vztahu domácích prací a péče o děti ...................... 17
Tabulka 3: Ospravedlňování rozdělení péče o dítě .......................................... 22
Tabulka 4: Kauzální model grounded theory pro fenomén Pocit nespravedlnosti
z rozdělení domácích prací............................................................................... 24
1
1. ÚVOD
Domácí práce jsou tématem, které souvisí se životem každého z nás: denně
vykonáváme některé domácí práce, čas od času se ve svých rodinách účastníme
debat, o tom, kterou práci kdo bude vykonávat a jak často. V dřívějších dobách bylo
typické, že muž chodil do práce a svým výdělkem rodinu zajišťoval materiálně,
zatímco žena pečovala o domácnost a rodinu. Během posledních 50-ti let však došlo
k masovému nástupu žen na trh práce, což jim zároveň znemožnilo zvládat všechny
povinnosti spojené se zajištěním chodu domácnosti a vznikl tak prostor pro vznik
rozporů. Hovoří se o spravedlivém, resp. nespravedlivém rozdělení domácích prací
mezi muže a ženu. Tyto skutečnosti nás přivedly k tématu našeho výzkumu: „domácí
práce a ne/spravedlnost“.
Na počátku výzkumu jsme si stanovily cíle, které jsme se následně snažily
níže popsanými metodami postihnout. Zaměřovaly jsme se hlavně na zkoumání
osobních zkušeností mužů a žen s dělením a prožíváním domácích prací v jejich
současných žitých podmínkách a v jejich vzpomínkách. Našim hlavním cílem,
kterého jsme se snažily držet po celou dobu našeho bádání, bylo sledovat, jak se ve
vyprávěních promítá problém ne/rovnosti a ne/spravedlnosti mezi muži a ženami a
v rozdělení jejich rolí. [Vodochodský 2005]
Každá z nás si zvolila v tomto širokém tématu vlastní okruh zájmu, což bylo
užitečné v prvních fázích výzkumu. Své cíle jsme se však po uskutečnění prvních
rozhovorů a po prvním zpracování dat rozhodly omezit a zúžit. Svou pozornost jsme
v závěru zaměřily na tři základní tématické oblasti: (1) konstruování mužství a
ženství; (2) péče o děti a dělení se o ni; (3) vnímání a popisování ne/spravedlnosti.
2
2. METODOLOGIE A POSTUP PRACÍ
Postup našich prací byl inspirován principy „zakotvené teorie“ (grounded
theory) a výzkumnými metodami jednoho z jejích zakladatelů – Anselma Strausse,
který patřil k zástupcům symbolického interakcionismu a pragmatismu v tradici
chicagské školy. Strauss „vycházel z pragmatické pozice, v níž se vytváří vztah
oboustranného konstituování poznávajícího subjektu a světa v pohybu. Výzkumník
konstruuje zkoumané objekty a vztahy mezi nimi v procesu experimentování
s možnými explanacemi.“ Prosazoval tedy „uplatňování apriorních teoretických
představ a teoretickou přípravu pomocí studia literatury o předmětu“. [Hendl
2005:243]
2.1 Teoretická příprava
Zmíněná teoretická příprava probíhala v našem případě průběžnou konzultací
teoretických představ, které každá z nás k tématu domácích prací apriori měla.
Dříve, než jsme se pustily do samotného získávání nových dat, provedly jsme navíc
rešerši dostupné literatury1, která se vztahuje k domácích pracím. Pro základní
orientaci v tématu nám byly pomocí texty založené kvantitativně. Jelikož se ale
publikací a článků věnujících se problematice domácích prací vyskytuje velké
množství, orientovaly jsme náš výběr v konečné fázi především podtématem
ne/spravedlnosti a kvalitativními výzkumnými metodami. Z těchto textů jsme čerpaly
při vytváření scénáře pro naše rozhovory a také později při zpracovávání jednotlivých
podkapitol tohoto textu (viz použitá literatura).
2.2 Sběr dat
Analytická část tohoto textu je založena na kvalitativních hloubkových
rozhovorech, které jsme velmi volně tématicky navigovaly pomocí již zmíněného
společného scénáře (osnovy) směrem k domácím pracím. Scénář vznikl na základě
zkušeností se třemi provedenými pilotními rozhovory (se dvěma ženami a jedním
mužem). Konečná podoba scénáře obsahuje následující body, které se pak v různé
1
Pro nalezení literatury jsme použily internetové vyhledavače (např. www.google.com) a vyhledávací
databáze univerzitní knihovny (http://knihovna.jinonice.cuni.cz), některé publikace jsme si zapůjčily mj.
v dalších pražských knihovnách a v příručních knihovnách pedagogů FSV UK.
3
míře a v různých podobách (v závislosti na vypravěči) objevily v jednotlivých
rozhovorech:
•
Představení výzkumu
•
Popis běžných dnů v domácnosti vypravěče
•
Orientace na činnosti prováděné v rodině (domácnosti) a jejich rozvedení
(rozdělení prací, rozdělení času, vztah k jednotlivým činnostem, konkrétní
příklady fungování rodiny včetně případných konfliktů)
•
Vzpomínání na původní rodinu (vlastní i partnerovy)
•
Vzpomínání na začátky vztahu, proměny v čase
•
Představa o běžném (normálním) fungování u vrstevníků. Ideální představa
•
Narážka na ne/spravedlnost, ne/spokojenost, ne/rovnost rozdělení, hodnocení
Posledním bodem scénáře byla také poznámka pro tazatele:
•
Sepsání Field notes pro ostatní tazatele (rodinná „anamnéza“, vztah tazatele
k vypravěčům
(ne/znalost
rodinných
poměrů),
poznámky
k okolnostem
rozhovoru a k významným pasážím rozhovoru apod.)
2.3 Vypravěči a jejich rodiny
První tři rozhovory byly uskutečněny jako pilotní, za účelem učinění zkušenosti
s dotazováním na téma domácí práce a sestavení jednotné osnovy rozhovorů, kterou
by pak použily všechny čtyři tazatelky. Jelikož byly rozhovory poměrně zdařilé, byly
zařazeny k ostatním rozhovorům a zpracovány k analýze. Výjimku činí rozhovor
s paní Markétou. Tento rozhovor byl nakonec použit pouze pro vytvoření scénáře pro
ostatní rozhovory a z analýzy byl poté vyřazen. Tento rozhovor totiž patřil do
původně zamýšlené skupiny „rodiny s autistickými dětmi“. Tato kategorie byla jako
celek z výzkumu vypuštěna, protože by bylo nad naše momentální možnosti nasytit
vzorek v této kategorii a zpracovat takové množství rozhovorů. Navíc se ukázaly
ostatní rozhovory jako plné zajímavých dat, a proto jsme se rozhodly rozvíjet spíše
ostatní skupiny vypravěčů – bezdětné páry, rodiny s malými dětmi, rodiny s
dospělými dětmi.
4
Našim cílem bylo provést rozhovory jednotlivě s oběma partnery nebo
manžely, abychom zamezily zamlčování některých témat a názorů v přítomnosti
partnera, také pro snazší moderování rozhovoru a kvůli následnému porovnání
pohledů mužů a žen na stejnou situaci. Výběr vypravěčů byl prováděn na základě
úsudku tazatele (prvotní znalosti o rodině) o podobné náročnosti současného
zaměstnání partnerů. Předpokládáme totiž, že v případě podobně náročného
zaměstnání partnerů se mohou vyskytnout pocity nespravedlnosti, pokud se jedná o
rozdělení domácích prací (předpokládáme-li zároveň, že je toto rozdělení tzv.
tradiční, běžné – větší část činností a odpovědnost za ně leží na ženě [Čermáková a
kol. 2002]). Potenciál nespokojenosti a pocitu nespravedlnosti, který nás zajímá, je
tedy u takové skupiny vypravěčů velký.
Takových rozhovorů se nám nakonec podařilo zajistit deset, v pěti různých
domácnostech. Přehled našich vypravěčů naleznete v Tabulce 1 a v následujícím
přehledu charakteristik jednotlivých domácností.
Rodina2
Platanovi
Lípovi
Vrbovi
Jasanovi
Tisovi
(pilotní)
Tabulka 1: Přehled vypravěčů a jejich rodin
Muž
Žena
Děti (věk)
Tazatel
Prokop Patricie 2 děti (6 a 5 let)
Pavla Gründlerová
Libor
Linda
2 synové (19 a 23 let) Firdes Luksová
Václav
Veronika 2 dcery (19 a 23 let)
Petra Čaníková
Jindra
Jana
0
Vladimíra Kardová
Tomáš Tereza
0
Pavla Gründlerová
Morušovi3 (pilotní)
-
Markéta
2 děti (10 a 15 let)
Petra Čaníková
2.3.1 Tisovi
V domácnosti Tisových byly provedeny dva ze tří pilotních rozhovorů. Tomáš i
Tereza jsou zaměstnáni na plný úvazek. Tisovi spolu začali chodit před osmi lety,
společnou domácnost sdílí jeden rok, nedávno se vzali. Oběma je mezi 25 – 30 roky,
jsou bezdětní. Bydlí v malém bytě (2+1). Tereza má vysokoškolské vzdělání (nyní
dokončuje při zaměstnání druhou VŠ), Tomáš má středoškolské vzdělání
s maturitou.
2
Jména vypravěčů a rodin byla změněna. Každému páru a jejich domácnosti bylo přiřazeno jedno
počáteční písmeno.
3
Rozhovor byl z analýzy vyřazen.
5
2.3.2 Lípovi
Manželům Lípovým je kolem 45 let, mají dva syny (Láďa 19 let a Luděk 23
let), kteří stále s rodiči bydlí. Společnou domácnost sdílí 27 let. Žijí v bytě 3+1. Linda
se věnuje pracovním aktivitám nepravidelně, „živitelem rodiny“ je Libor, který má
zkrácenou, ale pravidelnou pracovní dobu.
2.3.3 Vrbovi
Manželům Vrbovým je 49 let, mají dvě dcery (Viktorie 23 let a Viola 19 let).
Poznali se přibližně před 28 lety, společnou domácnost sdílí asi 26 let. Veronika má
trvalé zaměstnání s pravidelnou pracovní dobou, Václavovo zaměstnání obnáší
nepravidelnou pracovní dobu a časté služební cesty. Manželé žijí v rodinném domě
s mladší dcerou.
2.3.4 Jasanovi
Jasanovi nejsou zatím manželé (příjmení přesto ponecháváme shodné), jsou
bezdětní, oběma je 29 let. Společnou domácnost sdílejí přibližně rok a půl, bydlí
zatím v garsonce. Oba mají stálé zaměstnání, Jana v nedávné době vyměnila práci
za časově (a obecně) náročnější, srovnatelnou s Jindrovou prací.
2.3.5 Platanovi
Patricie je zaměstnána na plný úvazek a k tomu má ještě další pracovní
aktivity na půl úvazku. Prokop vyměnil zaměstnání na plný úvazek za jiné před
dvěma měsíci od konání rozhovoru. Oběma manželům je 31 let, oba mají
středoškolské vzdělání s maturitou. Domácnost sdílejí osm let, znají se deset let.
Mají spolu dvě děti (Pavlínka 6 let a Petřík 5 let)
Pro účely našeho výzkumu jsem se rozhodly zůstat „pouze“ u sběru dat
pomocí hloubkových rozhovorů, protože jak se domníváme, tato metoda nám jako
jediná umožňuje zjistit postoje lidí k domácím pracím a k jejich rozdělení v jejich
vlastních domácnostech.
2.4 Zpracování dat
Uskutečněné rozhovory jsme průběžně přepisovaly a kódovaly s pomocí
počítačového programu Atlas.ti (verze 4.1). Naše kódování probíhalo podobně, jak je
popsána analýza v grounded theory. Skládalo se postupně z otevřeného kódování
(pojmenování podobných jevů stejným označením, s cílem tématického rozkrytí
6
textu), axiálního kódování (s cílem odhalit vztahy mezi různými kategoriemi,
stimulovat uvažování o propojení mezi koncepty a tématy a opustit některá témata a
jiná zkoumat do větší hloubky) a selektivního kódování (nalezení ústřední kategorie,
její rozvíjení, vztažení k ostatním kategoriím a tématům a integrace výsledků).
(Strauss, Corbinová 1999; Hendl 2005) Seznam kódů jsme v počátku kódování
(otevřené a axiální) sdílely a průběžně jej rozšiřovaly. Selektivní kódování (a
částečně i axiální) už probíhalo odděleně v závislosti na tématech (centrálních
kategoriích), které jsme si každá zvolila. Výběr těchto témat přitom probíhal tak,
abychom zaplnily „bílá místa“, která se nám zdála být v prozkoumané literatuře.
V jedné části naší analýzy (konstruování mužství / ženství) jsme se nechaly
inspirovat členskou kategorizační analýzou (Membership Categorization). Ta vychází
z etnometodologické perspektivy, že interpretace a interpretovaná situace od sebe
nejsou v sociálním světě odděleny, ale právě tím, že lidé dávají určité situaci nějaký
význam a smysl, ji současně vytvářejí – akt interpretace se stává součástí situace
samotné. Tento přístup je tak v rozporu s tzv. „realistickým přístupem“ (Baker 1997),
který vychází z předpokladu, že zde existují nějaké předem dané informace určitého
druhu (např. přesvědčení, přístupy, vědění, perspektivy), které je třeba z
respondenta „vyextrahovat“. Pro tento přístup je typická představa, že od toho, co
respondent říká, je přímá cesta k realitě, tedy že respondentovy myšlenky (či
přesvědčení apod.) jsou přímo vyjadřovány skrze jazyk, který tak hraje pouze úlohu
prostředníka.
Dle Sackse (Baker 1997), který jako první začíná zkoumat jazykové interakce
z etnometodologického
hlediska
pomocí
konverzační
analýzy,
je
součástí
uchopování světa mimo jiné začleňování věcí, lidí, událostí apod. do kategorií.
V daném kulturním kontextu mají lidé k dispozici určité kategorie, určité prostředky,
kterými je možné svět uchopit – a které tak ale představují zároveň i omezení.
Kategorizační aktivita jednotlivce tak není zcela volná, ale je dána kontextem
komunity, ve které se pohybuje a ve které funguje velké množství vzorců a
stereotypů. Kategorie ale nelze nahlížet jako neměnné entity, naopak je s nimi
možno neustále pracovat, posouvat je, vytvářet nové kategorie.
Kategorie, které členové při kategorizování světa používají, mohou tvořit sady
či kolekce. To jsou kategorie, které členové používají společně, které spolu souvisí,
které k sobě patří. Takovou kolekcí je například „nukleární rodina“, kam patří
7
kategorie „máma“, „táta“ a „děti“.
Při kategorizování jsou navíc k dispozici vždy
alespoň dvě kolekce – členové tak při konkrétní kategorizaci používají určité
kategorie, zatímco jiné ne. Sacks dále poukazuje na to, že existují tzv. „kategoriálně
vázané aktivity“, u nichž platí oboustranný vztah – daná aktivita implikuje vázanou
aktivitu a naopak. Pozicování (srovnej např. Davies, Harré 2001) je pak také jedním
ze způsobů, kterým může mluvčí pozicovat sám sebe v relaci k ostatním lidem – (ale
stejně tak i například k osobě výzkumníka) – právě použitím určité kategorie mluvčí
umisťuje do určité pozice nejen sebe, ale i druhé lidi – dává jim tak místo nejen
v promluvě, ale i ve světě. Z dané perspektivy také sám pohlíží na svět.
3. ANALYTICKÁ ČÁST
3.1 Domácí práce
Otázkou rozdělení povinností spojených s chodem domácnosti a rodiny se již
z nejrůznějších úhlů pohledu zabývala řada autorů i autorek. Definici pojmu domácí
práce nacházíme v české odborné literatuře např. u H. Křížkové, která je definuje
jako neplacenou práci vykonávanou v domácnosti, přičemž produkty této práce – ať
už zboží nebo služby – slouží výhradně k potřebám jejích členů [Křížková 2002: 17].
K této obecné definici je však možné domácí práce charakterizovat i řadou dalších
typických vlastností. Často se hovoří o tom, že jde o práce jakoby samozřejmé (okolí
počítá s tím, že budou vykonány), dále je typické, že tyto práce nemají příliš vysoký
kredit. P. Hejnová domácí práce ve svém pojednání výstižně označila za „neviditelné“
[Hejnová 2002], a stejně je označují také někteří naši vypravěči. Jiná autorka
připomíná, že jde převážně o práce rutinní, nejčastěji se opakující činnosti a dále
uvádí, že jsou domácí práce nejen časově relativně náročné, ale zároveň není
zpravidla možné odložit je na pozdější dobu [Chaloupková 2005: 59].
Mnohdy se nemluví obecně pouze o domácích pracích jako takových, ale dále
se dělí na „ženské“ a „mužské“, podle toho, kdo je v rodině zpravidla vykonává. Mezi
typicky ženské práce počítáme praní, žehlení a úklid. Mezi mužské se pak řadí
opravy v domácnosti, popř. nakupování a občasná pomoc při úklidu. Společná bývá
péče o dítě, resp. děti. V závislosti na tomto rozdělení nelze souhlasit s tvrzením, že
mužské domácí práce mizí díky tomu, že je možné zajistit je prostřednictvím
placených služeb, protože stejná situace je dnes i v případě ženských domácích
prací. Stejně tak je možné předplatit si služby spojené s hlídáním dětí, na kterých se
zpravidla jak muž tak žena podílí v rámci možností společně.
8
Jedním z posledních trendů je i zkoumání otázky pronikání žen do světa
mužů, tj. na trh práce a naopak snaha mužů přiblížit se více rodině. Tento trend je
patrný především u mladé generace, které se pokouší o rovnoměrné rozložení
domácích prací [Čermáková a kol. 2002]. O tomto tématu však bude řeč ještě
později.
V případě, že je prováděn výzkum týkající se rozdělení domácích prací, je
samozřejmě především v moci výzkumníka, jak si sám domácí práce definuje, jaké
činnosti podle něj tento termín zahrnuje a dále jejich rozdělení může taktéž měřit na
základě mnoha ukazatelů jako je např. doba strávená jejich výkonem, do jaké míry je
daná činnost rutinní apod. V našem výzkumu jsme se snažily nechat prostor pro
definici „prací spojených s chodem rodiny“ maximálně otevřený a bereme v úvahu
především ty činnosti, které v této souvislosti uváděli naši vypravěči.
3.2 Kritéria rozdělení domácích prací
Způsob dělení domácích prací je jistě závislý na mnoha faktorech. V první
řadě můžeme jmenovat strukturu rodiny, tzn. jsou-li práce děleny pouze mezi muže a
ženu, či účastní-li se jich taktéž děti, jsou-li v rodině přítomné, tak i například
prarodiče, či jiní členové širší rodiny. Výzkumný tým Sociologického ústavu však
v jednom ze svých výzkumů dochází k názoru, že většina všech domácích prací je
vykonávána ženou a zbytek rodiny se zapojuje pouze má-li čas a chuť [Čermáková a
kol. 2002]. To potvrzují také příběhy našich vypravěčů.
Vlivný se ukazuje také přístup uznávající za významný cyklus vývoje rodiny –
zatímco před narozením dětí je rozdělení domácích povinností pokládáno za
víceméně rovnoměrné, příchodem ženy na mateřskou dovolenou se většina
povinností přesouvá na ni, zatímco muž v tu dobu převážně zastává funkci živitele
rodiny. Jak děti rostou, jsou postupně zapojovány do péče o domácnost. Až do této
fáze aktivita ženy narůstá, zatímco muž se podílí na domácích pracích stále ve stejné
míře. Změna přichází až v posledním období, tzv. fázi opuštěného hnízda, kdy se
muž začíná věnovat domácím pracím více, zatímco u ženy objem vykonaných prací
již zůstává na stejné úrovni jako ve fázi předchozí [Hašková 2003].
Značný vliv na uspořádání povinností v rodině má také postavení jedince na
trhu práce, tzn. druh zaměstnání, jeho náročnost a výše příjmu. V České republice
9
nacházíme především dvou-příjmové rodiny, tzn., že jak muž tak i žena jsou
ekonomicky aktivní. Vedle toho se ale stále projevuje představa, že muž má
především zastávat funkci živitele rodiny, zatímco žena je pověřená péčí o
domácnost a rodinu a z toho pak vychází i fakt, že muži jsou na trhu práce
ohodnoceni lépe, než ženy [Hašková a kol. 2003]. Tato skutečnost musí mít zpětně
vliv na to, že muž se snaží především úspěšně působit na trhu práce a žena má
spíše za úkol věnovat se rodině a jejím potřebám. V praxi samozřejmě nastávají
případy, kdy mají oba partneři srovnatelné příjmy, a potom by mělo dojít i
k rovnoměrnému rozdělení domácích povinností. Čím vyšší je příjem ženy, tím méně
času věnuje domácím pracím a péči o rodinu a naopak, čím nižší je příjem muže
oproti jeho partnerce, tím více je zapojen do péče o domácnost a rodinu
[Chaloupková 2005].
Svůj význam v dělení povinností spojených s chodem domácnosti má i
dosažené vzdělání, což dokazují studie, podle kterých platí tvrzení, že čím vyšší
vzdělání jedinec má, tím méně času tráví domácími pracemi. V protikladu k tomu ale
nelze tvrdit, že ženy s vyšším sociálně-ekonomickým statusem věnují domácnosti
méně času než ženy s nižším sociálně-ekonomickým statusem [Chaloupková 2005].
O mužích - vysokoškolácích však bylo zjištěno, že se domácím pracím věnují méně,
než ostatní a to navíc pouze v případech, kdy opravdu musí [Maříková 2000].
Rodinám vysokoškolsky vzdělaných partnerů se blíže věnoval I. Možný [Možný
1983].
Vliv těchto faktorů a v principu i jejich provázanost dokládá řada provedených
výzkumů. Například již byla ověřena hypotéza, že čím více času věnuje jedinec své
práci, tím méně se pak věnuje výkonu domácích prací. Stejně tak platí, že
s příchodem dětí do rodiny narůstá zapojení ženy do péče o ni a stoupá doba
strávená domácími pracemi [Chaloupková 2005].
3.3 Kdo domácí práce vykonává
V předcházejících odstavcích byly zmíněny faktory ovlivňující rozdělení
domácích prací. Otázkou ale stále zůstává, kdo tedy opravdu a jak dlouho či jak
často domácí práce ve skutečnosti vykonává. Některé souvislosti již byly uvedeny
výše, ale přesto pro lepší ilustraci bude třeba využít konkrétní údaje. Potřebná data je
možné získat například z výzkumného šetření ISSP „Rodina a gender role“, které
10
proběhlo v roce 2002. Podle něj ženy v české společnosti stráví výkonem domácích
prací každý týden dvakrát více času než muži. Na druhé straně ale bylo zjištěno, že
zároveň klesá počet žen, jež tráví péčí o domácnost více jak 20 hodin týdně, zatímco
muži se na těchto aktivitách podílejí stále ve stejné míře jako v dřívějších dobách.
Velice zajímavým zjištěním tohoto šetření bylo tvrzení, že v rodinách, kde se ženy
nevěnují domácím pracím ve větší míře, neplatí pravidlo, že by tyto povinnosti
přebírali muži, avšak i oni pak věnují péči o domácnost méně času [Chaloupková
2005]. Jiný výzkum, ze kterého vychází H. Maříková, ale přinesl zase zjištění, že tam,
kde se žena věnuje kariéře, a nemůže tedy strávit tolik času péčí o rodinu, její
povinnosti přebírá muž [Maříková 2000]. Předpokladem zde může být, že věnuje-li
se tedy žena kariéře, není v jejích silách dominovat i v péči o domácnost. Ve
skutečnosti se však ukázalo, že i v případech dvoukariérových rodin se žena věnuje
domácím pracím třikrát více než muž. Pro muže z dvoukariérových manželství přesto
hovoří fakt, že pomáhají v domácnosti více, než muži z ostatních rodin [Maříková
2000].
Ač výzkumy ukazují, že některé práce jsou pokládány spíše za ženské a jiné
zase za mužské, lze stejně tak říci, že záleží i na dohodě v každé domácnosti, kdo se
bude o co starat. Tento přístup může vznikat především u prací, které vyžadují
určitou zručnost, jako jsou především opravy ať už nábytku, spotřebičů, domu apod.
V případě, že je muž zručný, bude jistě o tyto věci pečovat. Naopak se ale setkáme i
s muži, kteří dávají přednost vaření, nakupování, nebo se raději starají o děti.
Jací jsou ale muži, kteří jsou ochotni dělit se se svou partnerkou o domácí
práce? Podle výpovědí respondentů není důležité, zda jedinci stál za vzor pomáhající
otec či zda ho jeho rodiče v dětství učili s domácími pracemi pomáhat. Manželky
mužů, kteří pomáhají v domácnosti však vidí hlavní vliv pramenící z jejich dětství,
obzvláště ze vzpomínek spojených s matkou. U mužů, kteří v dospělosti pomáhají
v domácnosti v těchto vzpomínkách dominuje nepřítomný otec, který doma vůbec
nepomáhal a matka, jež musela vše zvládat sama, což bylo velice obtížné. Zajímavé
je, že nebyla prokázána souvislost mezi dobou strávenou v práci či výší příjmu a
faktem, zda doma muž pomáhal nebo nepomáhal [Hochschild, 1990].
V principu jen omezeně pomáhá s domácími pracemi někdo z širší rodiny.
V případě, že se tak stává, jde nejčastěji o babičku a to zpravidla v rodinách
11
dvoukariérových párů, kde jsou obyčejně oba rodiče vysokoškoláci [více viz Možný,
1983].
3.4 Konstruování mužství a ženství – genderová identita
Nezřídka se způsob rozdělení domácích prací vysvětluje i na základě
genderové identity, tzn. v tom smyslu, že ženy jsou pokládány za pečovatelky o
domácnost i rodinu a její členy a muž je právě ona hlava rodiny, jejímž hlavním
úkolem je rodinu především ekonomicky zajistit. Otázkou ale je, do jaké míry se tento
model v naší společnosti v současné době vyskytuje, protože ve skutečnosti má žena
za úkol skloubit své pracovní povinnosti s úkoly spojenými s chodem domácnosti a
péčí o rodinu.
S tradičním (stereotypním) rozdělením rolí v rodině „muž má vydělávat peníze
a žena se má starat o domácnost a rodinu“ souhlasí 60 % mužů a 48 % žen [výzkum
„Rodina 96“ In: Maříková (2000)] Tento názor není u mužů nijak závislý na věku,
zatímco u žen je zřetelná výjimečnost věkové skupiny nad 60 let, která s tímto
názorem souhlasí v 63 % oproti 45 % shodně souhlasících ostatních ženských
věkových skupin. Je tedy zřejmé, že určitý posun v názorovém spektru tohoto typu
nastal. Nedochází však k němu až v současnosti, nýbrž se utvářel po několik
posledních desetiletí. S tím také souvisí fakt, že se stoupajícím vzděláním u žen
vzrůstá nesouhlas s tímto tradičním rozdělením rolí (mezi ženami se základním
vzděláním
souhlasí
s tradičním
rozdělením
70
%
žen,
mezi
ženami
s vysokoškolským vzděláním pouze 22 %). [Maříková 2000].
Pojďme se teď podívat, jak se stereotypy o tom, jací jsou muži a co dělají, a
jaké jsou ženy a co dělají, promítají v našich rozhovorech. Jak je samotnými
vypravěči nahlíženo ono „mužství“ či „ženství“? A skrze jakou optiku a v jakém
kontextu? Podíváme se na to očima Lindy a Libora.
3.4.1 Linda – rodinná harmonie
Linda se pozicuje jako žena v domácnosti, která doma dělá to, co „normální
žena v domácnosti“ – „úklid, žehlení, klasika. Praní, absolutní klasika“. O mužích se
zmiňuje, když potřebuje zdůraznit, že nikdo jiný se u nich doma do domácích prací
příliš nehrne – „z vlastní potřeby chlapi v naší domácnosti nic nedělaj. Tam je potřeba
12
stimulovat, Lenko, aby oni najednou chtěli něco udělat.“ Zmíněné oslovení má dát
posluchačkám (tou je nejen Lenka, která je zde vlastně navíc jako nezúčastněný
posluchač, ale také té, která se ptá) radu, jak „na to“ – tedy jak na „muže“, kteří sami
od sebe nic neudělají. Je potřeba „dotlouct“ alespoň jednoho ze tří (Linda žije
s manželem a se dvěma syny), když je potřeba udělat „takové ty těžší práce“.
V zápětí si ale odporuje, když říká, že v domácnosti vlastně žádné těžké práce
nejsou, takže „hoví všichni tři“.
Linda se tedy prezentuje jako žena, která má na starosti skoro celou
domácnost – „pan domácnosti“ se občas podílí na vaření, ovšem pouze když má
náladu. Mytí oken, malování – „to jsem já“. Tuto svou „těžkou“ pozici ještě upevňuje:
„Ano, mám velice těžký život, jak tak poslouchám.“ Na druhou stranu dodává, že
manžel byl na začátku vztahu jiný – dokonce vynikající, hlavně v péči o děti a
v každodenních starostech, což je podle ní dáno jeho výchovou. „To uměl, to měl
z rodiny, ze své rodiny“.
Významným faktem ale je, že odešla do „domácnosti“ dobrovolně, dokonce
z pozice ředitelky velké společnosti a že je vlastně takhle na volné noze spokojená.
Jediné, co jí úplně nevyhovuje, je finanční situace, tíha finančního zabezpečení
rodiny tak leží na bedrech Liborovi. Na to logicky navazuje její představa toho, že
muž by měl především poskytnout rodině zabezpečení. Tím nejdůležitějším a
zároveň nejnutnějším, co však musí muž mít, je společná řeč, která ústí v rodinnou
harmonii, na jejímž vytváření by se muž měl spolupodílet. „A v každé rodině by se
chlap měl starat o ty chlapské věci – za prvé podržet manželku v jakékoliv situaci,
zajistit, to jsme říkali, to je to první.“ Pokud je společná řeč, tak pak lze vyřešit
všechno – není problém dosáhnout kompromisu.
K rodinné harmonii však velkou měrou přispívá právě ŽENA – ale taková
žena, která nalezne vnitřní souhlas sama se sebou, který se pak automaticky přenáší
na manžela, na děti a na vztahy kolem ve všech směrech. To znamená žena, která je
spokojená sama se sebou, která nemá komplexy na rozdíl od všech ostatních (žen i
mužů). Neboť jsou to především chlapi, kteří trpí vnitřním podceňováním, které
kamuflují tím, „jako že je king“. Žena je tak Lindou konstruována jako bytost více
emoční, zatímco muže specifikuje především to, že je poháněn egem a ješitností. A
pokud se nakonec i chlap snaží najít svou vnitřní rovnováhu (což je pro ženy
„přirozené“), „tak pak vůbec není co řešit“.
13
Pro Lindu tedy mužská úloha spočívá především v tom, aby byl schopen
zabezpečit rodinu. Úloze ženy v domácnosti se nebrání, v podstatě jí to tak vyhovuje,
i když si stěžuje na nedostatek pomoci s domácností od ostatních členů rodiny.
Nejdůležitější a „skutečnou“ hodnotou, která všechno ostatní překrývá a která dává
výše zmíněné nespokojenosti úplně jiný rozměr, je rodinná harmonie.
3.4.2 Libor – důraz na volnost
Libor začíná své vyprávění odkazem: „no znáš naši rodinu, různě se chodilo
do práce, do školy, různě se vracelo z práce, kroužky, ještě když jsme byli děcka, to
se víceméně přeneslo do dalších rodin.“ Nastiňuje tak atmosféru domácnosti, ve
které má každý člen svůj režim, svoje zájmy, dochází až k reflexi: „v tomhle jako
rodina jsme dost uzavřený, až takový individualistický.“ Poukazuje přitom na to, že
v některých rodinách to může fungovat odlišně třeba v tom, že někde může být až
povinností se sejít na společný oběd či večeři. To však není „jejich“ případ, jak
zdůrazňuje. Naopak, z vyprávění je patrné, že pro Libora je důležitá právě tato
volnost, neuzavřenost, kterou směřuje především vůči dětem – „Tím spíš, že kluci už
jsou teďka velký, každý z nich má svoje zájmy, já jim do nich nelezu. Jsou dost velký,
aby si dělali co chtějí, a než abych jim organizoval čas, to jsem jim nikdy nebránil,
aby si dělali co chtějí dělat, maximálně je můžu podporovat nebo nepodporovat, ale
ne jim do toho mluvit, že jo.“ Od toho se také odvíjí to, že ani domácí povinnosti
nejsou nějak přesně rozdělené, neexistuje u nich na to žádný rozvrh. Z faktu, že
Linda přestala chodit do práce a zůstala v domácnosti, tak jen „přirozeně“ postupem
času vyplynulo, že tím pádem dělá většinu domácích prací. Tento „fakt“ je ještě na
jiném místě rozhovoru „ospravedlňován“ tak, že toto rozdělení je dle Libora „vyloženě
dáno“ tím, že Linda je doma a tak „má víc času než já“. A zřejmě to není až tak
náročné, protože „kdybych doma seděl já, tak bych asi já dělal třeba domácí práce,
kdyby ona vydělávala. Já s tím nemám absolutně žádné problémy si třeba vyžehlit
nebo tak.“ Punc „pravdivosti“ těchto jeho slov je pak vytvořen tím, že v době, kdy
současně oba vydělávali, tak to měli rozdělené „půl na půl“.
Libor se v domácnosti podílí „půl na půl“ na vaření, většinou obstarává
nákupy, ale ostatní práce připisuje převážně Lindě. Oproti Lindě má naopak pocit, že
na mytí oken se podílejí spolu. S Lindou pak zastává stejný názor v tom, že děti se
na domácích pracích podílí, jen když „je k něčemu dokopem“, což je ale „u
14
dvacetiletých kluků“ normální. Na jedné straně tak můžeme sledovat, že děti (kluci)
jsou Liborem považovány za samostatné bytosti – „mají svůj život, svoji hlavu“, ale
pokud by se jim nechala úplná svoboda, tak by v domácnosti vůbec nic neudělali. Na
jedné straně tak Libor říká, že se jim nikdy „nesnažil mluvit do jejich záležitostí, že to
je jejich věc, jak si uspořádají svůj život,“ ale na druhé straně „směrem do tý rodiny
jim občas řekneš, vyluxuj, umyj nádobí, zajdi na nákup nebo něco takového“. Tomu
ale předchází společná domluva s Lindou o to, co je potřeba a „kluci se potom na
tom podílej nebo ne. A většinou ne, že jo.“ V tomto případě se již Libor staví do
pozice rodiče – rodiče rozhodují o tom, co je potřeba, protože „dětičky, ty by
neudělaly nic, ty by zplesnivěly ve svém pokoji prostě. Dokud najdou jediné čisté
ponožky a slipy ve skříni, tak je absolutně nic nezajímá tady z toho“. Zároveň se však
staví i do role „chápajícího“ a zároveň i někoho, kdo byl (nebo je jako muž) ve stejné
pozici – „já to chápu, že mají svoje zájmy a tohleto nějak neberou za důležitý.“ Stejně
tak on, když bydlel s rodiči, tak měl svoje zájmy a domácí práce ho příliš nezajímaly.
Libor ve svém vyprávění také prezentuje názor, že klasické manželství,
v pojetí dřívějších dob, dávno zaniklo. „To strohé rozdělení prací, možná se to drží
nebo nedrží, v Praze si myslím, o to víc to zaniklo, možná se to drží na menších
městech. Ženské práce, mužské práce, to zaniklo.“ Reflektuje to z pozice člověka,
který již něco prožil („už se považuju v těch 47 za starší trošičku osobu“), což ho činí
schopným porovnávat. „I vliv techniky, jestliže dřív se pralo v pračce, ždímalo, já
nevím máchalo a takový věci. Což i my jsme teda pomáhali mamince. Dnes to akorát
hodíš do automatky, pak se akorát hádáš o to, kdo to pověsí na šňůru.“Tímto
způsobem se opět vrací k tomu, že dnes již ty domácí práce nejsou tak náročné, jako
bývaly, částečně je i bagatelizuje:
„Vaření, tak žádný rozdělávání ohně v kamnech, že jo, štípání dříví, tak to strčíš
domikrovlnky nebo hotové jídlo ohřeješ. Nebo když dřív naše maminka poctivě každý
týden krájela čerstvé domácí nudle, sušila, tak to už asi dneska moc lidí nedělá
domácí nudle, nebo pečení a tohle. Jednodušší je koupit hotovou bábovku než ji
prostě udělat. Postupně to odumírá, si myslím, s technickým pokrokem, když máš
myčku nádobí, jo? Tak se nedohaduješ, kdo ho umyje, maximálně kdo ho z tý myčky
vyndá a nastrká na poličky. Dneska už vyloženě ty domácí práce už nejsou takový
bič, jak to kdysi bylo.“
Linda a Libor tak zapadají do tradičního modelu, kde muž je živitelem rodiny a
žena se stará o domácnost. Tyto pozice jsou ještě vyhraněnější v tom, že Linda
15
nemá pevné zaměstnání – tím, že tráví většinu času doma, ji jaksi předurčuje k tomu,
že domácí práce jsou její doménou. Liborovi pak zase nezbývá nic jiného, než „hrát“
roli živitele a poskytovat rodině finanční zabezpečení. To je však jen jeden
z možných modelů, ostatní manželské páry, se kterými jsme dělaly rozhovory,
představují odlišné modely. Je zřejmé, že od toho se pak odvíjí i konstrukce ženské a
mužské identity ve vyprávěních. V této práci bohužel není dostatek prostoru,
abychom se věnovali „všem“ našim vypravěčům takto podrobně, což by ale přineslo
určitě velmi zajímavé poznatky. Manželé Lípovi nám tak pomohli poodkrýt roušku
tajemství toho, jak tito „naši“ vypravěči ve svých vyprávěních vlastně „dělají“ mužství
a ženství – ať už skrze vlastní genderovou příslušnost či skrze stereotypy, které ve
svých vyprávěních vědomě či nevědomě (re)prezentují.
Na závěr této kapitolky si dovolíme formulovat závěr, který sice není možná
úplně zřejmý z předchozí ilustrace postupu analýzy, ale který vyplynul z analýzy
všech 10 rozhovorů. Že totiž jak ženy, tak muži ve svých vyprávěních konstruují a
vykazují určité stereotypní představy o mužství resp. ženství. Tyto stereotypy mohou
být prezentovány jednak skrze představy o typicky „mužské“ či typicky „ženské“
práci, jednak ale také skrze určité „atributy“ či vlastnosti, které jsou mužům či ženám
vědomě či nevědomě ve vyprávěních připisovány.
3.5 Péče o děti
Péče o děti je v případě tématu domácích prací v principu samostatnou
podkapitolou. Řada odborníků ji zkoumá odděleně od zbytku domácích prací jakými
jsou kupříkladu praní, žehlení, nakupování, uklízení apod. To je zřejmě jeden
z důvodů, proč se na tuto oblast mnohdy nevztahují obecné závěry platící pro ostatní
domácí povinnosti. Jelikož jsme během kladení otázek vypravěčům nechali volný
prostor pro definování pojmu „domácí práce“ (apod.), objevilo se v našich
rozhovorech také téma rodičovství a především péče o děti. Tato činnost není
vypravěči chápána jako jedna z „prací“, ale je to kategorie činností, které s domácími
pracemi velmi úzce souvisejí, a žádný z vypravěčů se jí nevyhnul (u vypravěčů, kteří
jsou již rodiči se objevila samovolně, u mladých bezdětných párů z části po přímém
dotazu).
Pavla: …když řeknu domácí práce, co si pod tím všechno vybavíš?
16
Prokop: Domácí práce? Tak klasicky, co mě první napadlo je utírání prachu, nevím
proč. Domácí práce, to je vaření, praní, žehlení, luxování, vytírání, nakupování... i ten
prach samozřejmě, ten je v tom uklízení jako celkově, na co ještě jsem mohl
zapomenout... to je todleto. Nevím jestli třeba starání se o děti není úplně jiná
skupina, která je mimo těch domácích prací.
Pavla: To nevím, jak to vnímáš....
Prokop: Já právě nevím, já si myslím, že to je úplně jiná kategorie. Že tomu se nedá
říct práce, že to je úplně něco jinýho, byť to samozřejmě vyžaduje nějakou aktivitu a
může to bejt i těžší pro toho člověka než tydlety vyjmenovaný činnosti, ale tohle si
pod tím představím.
V uvedeném příkladu vidíme, že i přes určité vyčlenění péče o děti ze skupiny
domácích prací a zpochybnění takového pojmenování nadřazené kategorie, si
vypravěč tyto aktivity vybavuje a asociuje. Někteří vypravěči dokonce mohou zařadit
péči o děti do následujícího schématu:
Linda: …Když jsem doma, tak normálně co žena v domácnosti.
Firdes: Tak já nevím co dělá žena v domácnosti?
Linda: Ty to nevíš ještě? (…) Úklid, žehlení, klasika. Praní. Absolutní klasika. Ale
většinu času stejně čtu nebo se zabývám sebou. (…) No, kolem dětí už neskáču,
takže to je vlastně polovička toho všeho, takže zůstává ten úklid, domácí práce
nějaký.
Pro Lindu starost o děti znamenala polovinu všech jejích činností, které
vykonávala v roli ženy a matky. Domácí práce dokonce řadí na stejnou úroveň jako
péči o děti. Její výpověď můžeme případně interpretovat také tak, že domácí práce
znamenají z poloviny péči o děti a z druhé poloviny všechny ostatní činnosti spojené
s chodem domácnosti. Pro znázornění možných vztahů mezi kategoriemi domácí
práce a péče o děti používáme Tabulku 2.
Tabulka 2: Možné podoby vztahu domácích prací a péče o děti
Činnosti rodičů
Péče o děti
Domácí práce
Domácí práce
Péče o děti
Ostatní činnosti
Vidíme tedy, že kategorie péče o děti je pro vypravěče poměrně významná a
proto jsme se, na rozdíl od jiných autorů, rozhodly věnovat se jí jako samostatnému
17
tématu v přímé souvislosti s rozdělením prací v domácnosti mezi partnery.
Podívejme se nyní na to, jak rodiče hovoří o své péči o děti a jak racionalizují a
ospravedlňují své současné rozdělení péče o potomky.
Pro oblast péče o děti je typické, na rozdíl od jiných činností spojených
s chodem rodiny, že se na ní do značné míry podílí spolu s matkou i otec. Tento
trend se začal v západních zemích objevovat již v 60. letech minulého století, kdy
muž přestával být jediným živitelem rodiny a stává se láskyplným, pečujícím otcem a
zároveň se snaží o dítě i prakticky pečovat – hraje si s ním, krmí jej, ukládá do
postýlky, ošetřuje atd. [Singleton, Maher, 2004]. Singleton a Maher na základě
mezigeneračního srovnání mužů narozených v letech 1946 – 1964, 1965 – 1979 a
mužů narozených v roce 1980 a dále, ukázali, že teprve muži z druhé zkoumané
generace se začali věnovat péči o děti a jinak se domácím pracím relativně vyhýbali
(resp. byli ochotni pomoci, ale nepřebírají za domácnost stejnou odpovědnost jako
jejich ženy, které jsou tedy tímto nuceny, aby výkon domácích prací řídily, a z velké
části i vykonávaly) [Singleton, Maher, 2004].
Bez ohledu na to, v jaké rodinné situaci se naši vypravěči (rodiče) vyskytují,
můžeme v jejich vyprávěních sledovat několik linií racionalizace a ospravedlňování
současného rozdělení péče o děti. Patří mezi ně:
•
Očekávání vůči partnerovi
•
Pohled do minulosti
•
Představa o rodinách vrstevníků
•
Formulace představy o ideálu
•
Hypotetická situace: muž na mateřské dovolené
Pomocí těchto pěti kategorií, které rodiče ve svých vyprávěních naplňují
konkrétními příběhy, a ke kterým se především nějakým způsobem vymezují a
vztahují, něco dělají (Austin 2000). Tímto mechanismem vytvářejí a pojmenovávají
jinak skrytou kategorii, kterou si můžeme označit jako „to, co (ne)považují za
normální“. Nyní si na příkladech ukážeme, jak vztahy mezi těmito kategoriemi
vypadají.
18
3.5.1 Očekávání vůči partnerovi
Pokud ženy svým partnerům odpouštějí vykonávání některých domácích
prací, a upravují svá očekávání vůči nim v této oblasti, úplně odlišně se chovají
pokud jde o výchovu potomků.
Pavla: A lepší znamená, že toho bude dělat víc teda?
Patricie: No, že toho třeba bude dělat víc, nebo že bude takovej jako všímavější vůči
těm k potřebám… tý rodiny a tak…
Pavla: A co jsou potřeby rodiny?
Patricie: Potřeby no. Třeba občas někam jako vyjet všichni nebo tak. Nebo
podniknout nějakou akci dohromady, což podle mě, my vůbec neděláme jako
s dětma. Což mi přijde, že je hrozná škoda. Že třeba se snažím jako jít s dětma třeba
do cirkusu nebo jít s dětma do divadla nebo s nima jet někam já nevim… se podívat
do zoologický a musím říct, že nikdy, nepamatuju si teď¨, jako jednou vlastně,
s náma byl na výletě a to, to byl Péťa ještě mimino v kočáru, tak si nepamatuju, že by
s náma někam takhle jako vyrazil, no. Ale proto teď přičítám, že to bylo prostě tou
prací, že jako… ho to hrozně prostě dostávalo. Že si furt myslim, že to bude lepší no.
Jednou z teorií, která se zabývá problematikou mateřství a péče o děti, byla
vypracována N. Chodorow, jež uvádí, že ač jsou muži schopni o děti pečovat stejně
jako ženy, ony touží po tom stát se matkou více, než muž touží po otcovství, což je
zapříčiněno, tím, že jak dívky, tak chlapci jsou prvně vychovávány matkou a poté,
když dospívají, mají v sobě uložené toto spojení s matkou. Dívky tak touží stát se
matkami, identifikují se s nimi a chlapci se snaží najít si ženu, matku. Tento model
ale nebyl v našich rozhovorech vůbec potvrzen. Krom toho, že vypravěčky
zpochybňovaly možnost, že by se muž byl schopen postarat o potomky ve stejné
míře jako ony, vyžadují a očekávají od svých mužů, že se do péče o děti budou
zapojovat ve větší míře, jak jsme viděli v předcházející ukázce. A nejsou tady pouze
očekávání žen, ale je zde i potřeba mužů, která je vede k tomu trávit čas se svými
dětmi a starat se o ně.
Prokop: No ve svý podstatě ty děti, na ně nějak moc nevidím, nebo přes ten den, že
jo. Ráno je odvezu do školky (…) Pak je vidím až tady jako k večeru (…) Ale fakt je
ten, že třeba Patricie s nima chodí ven, že jo. Nebo když to počasí dovolí, takže pak
je tak podle toho i cejtim ten handicap, že tam jsem prostě…
(…)
19
Prokop: …člověk jako předpokládá, že jako přijde o nějaký ty výhody toho, toho
svobodnýho života, kterej byl třeba předtím, že jo. (…) vono zase pak ty děti ještě
z toho ukrojej jako další kus (…) Říkám no, člověk se toho vzdá a pak se zas může
věnovat těm dětem třeba. Takže nějakou kompenzaci si najde, že jo, ne že ne.
Touha Prokopa trávit se svými dětmi a s manželkou více času, kterou
artikuluje s pomocí ochoty vzdát se dřívějších zálib, není naplněna a současná
situace v jeho rodině je racionalizována nedobrovolným plněním pracovních
povinností mimo rodinu. Tuto racionalizaci provádí Prokop, stejně jako jeho manželka
Patricie. Svým vyprávěním také oba manželé vyjadřují, že vyžadují a považují za
normální to, aby otec trávil se svými dětmi srovnatelné množství času jako jejich
matka (např. poměrem 40:60).
Výzkumníci v hloubkových rozhovorech mnohdy naráží na fakt, že ženy chtějí,
aby si muži uvědomili, že je velice obtížné, aby ony byly zaměstnávány na plný
úvazek a k tomu ještě stihly plně pečovat o děti. Ženy v této souvislosti často hovoří
o vzpomínkách na vlastní dětství, kdy ani jejich pracující matky plně nezvládaly tyto
dva úkoly spojovat [Hochschild, 1990]. To už se ale dostáváme ke druhé kategorii.
3.5.2 Pohled do minulosti
Model A. Hochschild [1990] se ukázal být podobný i v našich vyprávěních.
Cílem vypravěčské strategie ale nebylo obhajovat vlastní „nestíhání“ plnit povinnosti.
Vypravěči se zjevně snažili nalézat podobnosti ve svých původních rodinách a
v rodinách svých partnerů – především ve výchově a v celkové situaci, kterou doma
mohli jako děti pozorovat a následně ji napodobovat nebo se od ní distancovat.
Vypravěči tak hledají vysvětlení současné situace ve své vlastní domácnosti
v rodinné historii. Pomocí vztahování se vůči minulosti ve vzpomínkách na dětství a
na původní rodinu racionalizují a ospravedlňují současný stav.
Václav: Hm (.) Tak daleko víc činností spojených s chodem, s pravidelným chodem
té domácnosti, je na Veronice. Ale to je dané asi i historicky, asi i, asi i tím že, jako
asi bych byl schopen se k tomu já nevim žehlení a k praní dostat, ale protože ta
potřeba nikdy nebyla, tak, nebo nemůžu říct nikdy jo, protože třeba v době kdy moje
maminka byla v práci, třeba ty směny dělala, tak já jsem byl třeba zvyklý si vyžehlit
kalhoty nebo jo prostě košili, když jsem neměl vyžehlenou, tak jsem prostě si ji v tom
prádle našel a vyžehlil, ale třeba už v tom soužití našem s Veronikou, jsem tu potřebu
nikdy neměl, nebo nikdy jsem jakoby k tomu nebyl těmi mechanismy, nechci říct
20
donucen, to by asi znělo špatně, ale, jo, prostě nebyla ta potřeba, tak jsem to neřešil.
Ale asi kdyby ta potřeba vznikla, tak bych, kdybych stál před tím, před tou nutností,
tak bych to udělal. (..)
Singleton a Maher hovoří o tom, že zamýšlí-li se ženy nad srovnáním
rozdělení domácích prací ve své domácnosti a domácnosti svých rodičů, či ostatních
domácností z generace jejích rodičů, mají dojem, že v rámci jejich domácnosti
dochází ke spravedlivějšímu rozdělení daných povinností [Singleton, Maher, 2004].
Tento závěr odpovídá námi sledovanému ospravedlňování fungování současné
domácnosti našich vypravěčů (nejen žen).
3.5.3 Představa o rodinách vrstevníků, formulace představy o ideálu
Během vedení rozhovorů jsme žádali vypravěče, aby nám popsali, jak si
představují, že fungují domácnosti jejich vrstevníků (spolužáků, příbuzných apod.)
Stejně tak se ve vyprávění na pobídku nebo spontánně objevovalo formulování
představy o ideálu. Poslední z vyžádaných kategorií tvořilo předložení hypotetické
situace: představa muže na „mateřské dovolené“, ke které se měli vypravěči
vztáhnout a vyjádřit.
Ukázalo se, že všechny tyto kategorie jsou stejně tak tvůrci kategorie „co je
normální“, jako předchozí dvě. Opět stejným způsobem vypravěči formulovali svůj
vztah ke konkrétním příkladům ze své každodennosti a tím zdůvodňovali,
racionalizovali a ospravedlňovali fungovaní vlastní rodiny. Ukažme si to na jediném
příkladu – ženy, která zatím není matkou.
Tereza: …, tak se takhle bavim s kamarádkama, že některý to maj ty chlapi, jako že
nic doma neudělaj a že jako… fakt neuměj ani vynýst odpadky, ale…
(…)
Pavla: A jak si to představuješ třeba s těma dětma? Umíš si představit, že by šel
Tomáš na mateřskou?
Tereza: Nó, já si jako myslim, nebo jako my jsme se o tom nějak konkrétně ještě
myslim nebavili, a… že si myslim, že by to jako asi jednou, jako né na začátku třeba,
podle toho (já nevim, do roka, dvou toho dítěte asi ne…, si myslim, že fakt to dítě
potřebuje spíš tu mámu na začátku, ale… ale potom bych jako byla ráda, kdyby třeba
jako jsme se o to ňák podělili, né asi že bych byla jako s tim dítětem furt, ale že by
(se to ňák jako udělalo, abychom si to rozdělili oba dva), ale myslim si, že Tomáš má
21
takovou práci, jako kde by to i šlo… jako né třeba teďka v týhle pozici, ale jako že si
myslim, že s těma počítačema se dá pracovat i doma.
Tento úryvek ukazuje na použití všech tří kategorií pro formulaci vlastního
názoru a pro vyjádření představy o ideálu. Přestože Tereza zatím děti nemá, vytváří
si už nyní postoje, které v budoucnu může použít pro racionalizaci a ospravedlňování
své vlastní dělby péče o děti.
V tabulce 3 jsou shrnuty všechny popsané kategorie, které se objevily v
příbězích
našich
vypravěčů.
Je
zde
naznačen
také
vztah
mezi
nimi
a
ospravedlňováním rozdělení péče o děti.
Tabulka 3: Ospravedlňování rozdělení péče o dítě
Očekávání vůči partnerovi
Vztažení se ke
kategorii
Pohled do minulosti
→
Představa o rodinách vrstevníků
Pojmenování
kategorie
„co považuji za
normální“
Formulace představy o ideálu
Hypotetická situace: muž na mateřské dovolené
↔
Racionalizace a ospravedlnění rozdělení péče o dítě ve vlastní domácnosti
Principy ospravedlňování a racionalizace, které jsme ukázali v této kapitole,
představují obecnější princip. Stejné modely, kterými vypravěči zdůvodňovali to, jak
se dělí o péči o své potomky, bychom s největší pravděpodobností mohli nalézt také
při zdůvodňování rozdělení (ostatních) domácích prací. V následující kapitole se ale
budeme věnovat dalšímu tématu, které s rozdělením prací úzce souvisí, a ke
kterému naší prací směřujeme: ne/spravedlnosti.
3.6 Uvědomování si ne/spravedlnosti dělby povinností
Podle závěrů J. Chaloupkové si 60% žen a 10% mužů myslí, že vykonává
více domácích prací, než je spravedlivé. Naopak, jako nespravedlivé „ve svůj
prospěch“ vidí rozdělení 40% mužů a 4% žen. Za spravedlivou pak situaci ve své
domácnosti označilo téměř 40% žen a skoro celá polovina mužů. Zajímavé však je,
22
že jako spravedlivé rozdělení není chápáno dělení povinností na přesnou polovinu,
ale takový stav, kdy žena vykonává 60% všech prací a muž pak zbytek. V případě
vnímání nespravedlnosti z pohledu žen je důležitá délka jejich vztahu, protože čím
delší je, tím méně žena očekává, že se muž bude do péče o domácnost a rodinu
zapojovat a tím pádem i klesá její pocit z nespravedlivého rozdělení. Této situaci pak
jistě napomáhá i rozmělnění domácích povinností mezi jednotlivé členy rodiny,
zejména přichází v úvahu pomoc dětí [Chaloupková 2005].
Naopak, na přímý dotaz na nespravedlivé rozdělení potvrdila tento stav 1/5
žen [Maříková 2000]. Významné je ale i zjištění, že (ne)spravedlnost je chápána pro
všechny domácí práce shodně, protože v případě otázky péče o dítě, popř. děti, celé
¾ dotázaných souhlasí s tím, že je rozdělení jejich povinností v této oblasti
spravedlivé [ibidem].
Jiná autorka tyto závěry potvrzuje: ženám ve většině případů vadí, že muži
nejsou do domácích povinností zapojováni dostatečně a chápou to jako
nespravedlivé. Muži si jsou této nespravedlnosti sice vědomi, ale jejich zapojení
nestoupá, resp. ne dobrovolně, ale pouze není-li zbytí [Maříková 2000]. U žen
naopak pocit spravedlivého rozdělení narůstá podle toho, čím více se muž zapojuje
do jednotlivých druhů domácích prací, zatímco objem vykonané práce není tak
podstatný [Singleton, Maher, 2004].
Jaké jsou ale ukazatele určující spravedlnost, resp. nespravedlnost rozdělení
domácích povinností? V první řadě je tu samozřejmě časová náročnost vykonaných
povinností, ale svou roli hraje i význam, který je dané domácí práci připisován. Stejně
tak je podstatné i srovnání se způsobem fungování ostatních domácností. Velice
důležitý
je poměr
vykonaných nejrutinnějších,
nejstereotypnějších ženských
domácích prací.
Pomocí našich dat a provedené analýzy se můžeme na nastolený problém
podívat pomocí Straussova kauzálního modelu [Tabulka 4]. Fenoménem je přirozeně
právě pocit nespravedlnosti, dále pak vyplývá, že základní příčinnou podmínkou
pocitu nespravedlnosti je aktuální rozdělení domácích prací4.
4
Vznik tohoto rozdělení by mohl být samostatným fenoménem, kde by kauzální podmínky byly
zejména ochota či lenost partnerů, to však není předmětem této části práce
23
Rozdělení vychází ze širšího kontextu a je ovlivněno sociálními návyky, které
si jednotliví partneři přinesli ze své původní rodiny, náročností povolání každého
z partnerů, velikostí rodiny a věkem jejích členů a v neposlední řadě také velikostí a
způsobem bydlení (rozdíl vytváří panelový byt nebo dům se zahradou)5.
Jako
intervenující podmínky jsem identifikovala představy o ideálním rozdělení prací a
individuální hledisko posuzování spravedlnosti (důraz na rovnost časovou, finanční,
poměřování přínosu pro rodinu).
Základem této části práce jsou strategie jednání – způsoby, jakými se partneři
vyrovnávají s pocitem nespravedlnosti. Tyto strategie směřují ke zmírnění nebo
dokonce odstranění pocitu nespravedlnosti, což je také následkem v našem
kauzálním modelu. Nechtěným následkem jsou pak partnerské konflikty. Strategie
můžeme na obecné úrovni rozdělit do dvou kategorií:
•
Aktivní – strategie směřující k změně rozdělení domácích prací
•
Racionalizační
–
pouze
zmírňují
pocit
nespravedlnosti
pomocí
racionalizace stávajícího stavu nebo hledání kompenzace v jiných
oblastech
Tabulka 4: Kauzální model grounded theory pro fenomén Pocit nespravedlnosti
z rozdělení domácích prací.
Fenomén
Pocit nespravedlnosti z rozdělení domácích prací
Příčinná
Rozdělení domácích prací
podmínka
Kontext
Návyky získané v původní rodině, náročnost povolání, počet a věk
členů rodiny, typ bydlení
Intervenující Individuální hledisko posuzování spravedlnosti (důraz na rovnost
podmínky
časovou, finanční, poměřování přínosu pro rodinu)
Představy o ideálním rozdělení prací
Strategie
Racionalizační – směřuje k zmírnění subjektivního pocitu
jednání
nespravedlnosti
Aktivní – směřuje k objektivní změně rozdělení domácích prací
Následky
Zmírnění pocitu nespravedlnosti
Konflikty
5
Naším cílem není podrobněji rozepisovat podmínky rozdělení domácích prací a jeho
nespravedlnosti, vzhledem k bohaté literatuře na toto téma. Viz teoretická část.
24
Partneři si mnohdy jsou vědomi toho, že jejich vzájemné rozdělení domácích
prací není rovnoměrné, na druhou stranu však kvůli této skutečnosti prý nedocházívá
ke konfliktům. V případě, že se konflikty objevují, pramení z pocitů žen, které vnímají
situaci jako nespravedlivou. [Hašková a kol. 2003]. Tyto závěry podporuje i naše
analýza. Na druhé straně H. Maříková předkládá tezi, že většina partnerských
konfliktů vychází právě z neshody o rozdělení domácích prací [Maříková 2000].
Z našich dat spíše vyplývá, že přestože partneři mohou mít různé představy o
rozdělení domácích prací, mohou se řídit racionalizační strategií, subjektivně
zmírňovat svůj pocit nespravedlnosti a konfliktům se vyhýbat.
Použití
obou strategií pro boj s pocitem nespravedlnosti si ukážeme na
výňatcích z rozhovorů. Nejsilnější pocit nespravedlnosti můžeme najít ve vyprávění
Patricie:
Patricie: Né, třeba tó, třeba mi vadí jako ta DĚLBA. Ta dělba tý práce, protože jsem
nepochopila, proč jako JÁ mám bejt vod toho dělat třeba všechno doma a on třeba
nic, tak to jsem jako nepochopila.
Patricie zaujímá aktivní přístup při vypořádání se s tímto pocitem a snaží se
Prokopovi dávat úkoly a zapojovat ho více do domácích povinností. Vede to však ke
konfliktům a nespokojenosti na straně Prokopa, který se přes svou nechuť Patricii
podřizuje a snaží se plnit její požadavky, sám však trpí pocitem rezignace:
Prokop: Ale tak to jako já na tohle jsem rezignoval, prostě s tím nemám problém. Tak
většinou to tak stejně je, že ty ženský buď poroučej a ty chlapi to dělaj a vědí o tom,
nebo to ty ženský dělaj tak, že ty chlapi vo tom ani nevědí a stejně dělaj to co oni
chtěj. Takže to tak beru, že ten člověk stejně bude dělat, co ta ženská chce, tak si
jako ušetří plno problémů s tím a to já vlastně nějak nechci no a nemusím to pak
řešit, že jo. Je to jednodušší tak.
Prokopova snaha se odrazí na Patriciině vnímání pocitu nespravedlnosti a
dochází k jeho dočasnému zmírnění. Možná trvalejší zmírnění pocitu nespravedlnosti
však Patricie nachází pomocí racionalizační strategie:
Patricie: ... mně to třeba mně přišlo, přijde, že třeba… toho dělal víc, ale já si třeba
myslim, nebo si furt řikám, že se to třeba zlepší… že třeba teď změnil tu práci, tak je
takovej víc v pohodě, tak třeba se to zlepší…
Tento předpoklad může být oprávněný vezmeme-li v úvahu zjištění Bolgera
(1990), že konfliktní situace doma a na pracovišti spolu úzce souvisí, a to v tom
25
smyslu, že vzrostou-li konflikty doma, následující den je možné jejich zvýšení
sledovat i na pracovišti a naopak, když se začnou vyskytovat konflikty na pracovišti,
začnou se ve větší míře objevovat i doma [Noor 1997].
Racionalizační strategii můžeme v největší míře najít u Veroniky, která si
nespravedlivé rozdělení domácích prací připouští až teprve při rozhovoru. Je to
jediná strategie, kterou Veronika používá. I v případech, kdy jí něco opravdu vadí
(uklízet manželův nepořádek) raději „skřípe zubama, ale udělá to“ [Veronika].
Veronika: Tak když o tom neuvažuju a prostě to tak dělám automaticky, tak jsem
zvyklá jo, tak mi to ani nepřijde. (.) a zase si, snažím se uvědomovat věci, které jsou
pozitivní, a které jsou přínosem z obou stran třeba spravedlivým (..) a říkám si no,
máme, „máme-li co do úst a máme-li se čím přikrýt" ((citát z Bible, PČ)), tak o nic
nejde.
Další racionalizaci nám předkládá Jana:
Jana: jako to chápu tak, že ženský prostě vždycky musejí dělat víc těch domácích
prací, jo že to vždycky tak bylo a … tak… jako, že, víš, že jsem tak vychovaná, takže
to nepovažuju prostě za nespravedlnost, já si myslím, že si to ty chlapi zase vyberou
jinde, že pak třeba když mají uživit rodinu, prostě, to mi přijde jako odpovědnost a že
oni se stresujou zase tímhle.
Přestože pocit nespravedlnosti je typický především pro ženy, protože
v mnoha případech převážná část domácích prací připadá na ně, není to železným
pravidlem. Muži mohou pociťovat za nespravedlivé manželčiny nároky (Prokop) nebo
jejich měření dvojím metrem. :
Jindra: Tam je zajímavý, že třeba doma, když je nepořádek, tak to hrozně vadí, jo
Janě, ale když ona dělá nepořádek v autě, což vadí hrozně mě, tak to je jí jedno. To
je zajímavý, ne?! (...) To je prostě pro mě naprosto nepochopitelný, že doma to
udělat já, tak jsem prostě mrtvola, to si prostě nedovolím, a nebo když si to dovolím,
tak čekám, kdy to přijde, ale v tom autě to ona bere jako prostě když…
Jindra se přiklání k aktivní strategii a snaží se manželce nedovolit, aby v autě
jedla, případně po ní požaduje úklid.
Ač byla tato část práce soustředěna na vypořádání se s pocitem
nespravedlnosti, je třeba zmínit, že ne u všech respondentů je vůbec patrné, že by
takovýmto pocitem trpěli. Například manželé Lípovi jsou, zdá se, zcela spokojeni jak
s rozdělením domácích prací, tak s celkovým fungováním rodiny.
26
Libor: ... každý udělá, co je potřeba, když zrovna je to potřeba. Že bysme zrovna
dělali nějaké porady týdenní nebo měsíční nad tím, ty uděláš to, to, to a tady
uděláme nějaký rozvrh, napíšeme, to je absolutně scestná cesta. Prostě každý dělá
všechno nebo nic.
Libor tak potvrzuje teorii o komunálních vztazích, kterou vyvinuli Clark a Mills
v roce 1979. V principu je komunální vztah založen na naplňování potřeb toho
druhého a podpora je mu poskytována bez očekávání něčeho na oplátku. Zdá se, že
rodina Lípových se řídí právě tímto typem vztahu. Protipólem je směnný typ vztahu,
kde si lidé poskytují podporu nebo přínos, ale očekávají srovnatelnou odplatu. Projev
podpory tak vytváří dluh [Clark, Grote; 1998].
Na cestu k rodinné spokojenosti nás nejlépe vyprovodí Linda:
Linda: ... A nejhlavnější je ta rodinná harmonie. A všechno ostatní se pak přidá.
Nejdůležitější je mít společnou řeč.
Firdes: a myslíš, že potom ty povinnosti =
Linda: = se řeší automaticky. Absolutně všechno. Takže jde o nějaký kompromis, ale
protože chce, ne protože je donucený. Protože chce.
3.7 Očekávání a vývoj situace
Vysloví-li se pojem „domácí práce“, zpravidla se nám vybaví ne zcela
příjemná, vesměs rutinní činnost, která je ale zpravidla bezodkladná a kterou
budeme muset vykonat bez jakéhokoli nároku na odměnu za ni. Některé výzkumy,
jež se uskutečnily v poslední době, ale přišly se závěrem, že na domácí práce je
nutné nahlížet i z mnohem pozitivnější perspektivy, a to té, že ač ženy (hovoří se
pouze o nich) nemusí mít domácí práce rády, mají radost z toho, že jejich
prostřednictvím pečují o své blízké a zároveň si tak upevňují svou identitu [Spitze,
Loscocco, 2000]. Odpor či chuť do domácích prací však ve značné míře záleží na
individuálním přístupu a nedá se říct, že by toto tvrzení platilo pouze o ženách. I muži
v našem vzorku projevili kladný vztah např. k vaření. O kreativním přístupu, jak si
z domácích prací nedělat nutné zlo se zmiňuje Libor:
Libor: (...) Ale já se snažím dělat všechno, co dělám, dělat rád. Protože některé věci
děláš z donucení, tak se snažíš najít tu lepší stránku. Občas dlouho odkládám, když
se mi do toho nechce třeba a dělám to hodně na poslední chvíli. Když to udělat
musíš, tak musíš, že jo, nemá cenu vzdychat u toho, jak tě to nebaví a nechceš to
dělat, když to stejně děláš.
27
Důležité je, že i jednotlivé ženy vnímají domácí práce jinak. Ve výzkumech
bylo například patrné, že ženy, které jsou v domácnosti, přistupují k domácím pracím
vřeleji, než ty, které musí zvládnout skloubit své zaměstnání s péčí o domácnost a
rodinu [Spitze, Loscocco, 2000]. Tyto závěry korespondují s teorií přetížení role (role
overload), kterou uvádí Ivo Možný. Vyjadřuje obecný stesk na „dvojí břemeno“
zaměstnané ženy, na které zůstala péče o domácnost a přibyla jí práce
v zaměstnání. Opírá se o koncept napětí v roli (role strain): dochází k němu, když
„příliš mnoho vzájemně si konkurujících rolí vyčerpává excesivně zdroje aktéra.“
[Možný 2002:66] Tento koncept jasně prezentuje Patricie, která vyjadřuje nejen
kladný vztah k domácím pracem, ale také narušení tohoto vztahu přetížením:
Patricie: já jsem takovej domácí typ, jakože… ve svý podstatě mi ty práce nevaděj,
ale vadí mi, když to prostě nestíhám ((s důrazem)). Kdybych třeba fakt nechodila do
práce, tak bych byla prostě v úplný pohodě. Protože bych prostě věděla, že moje
práce je DOMA. Že to co udělám doma, je moje práce, a to já si prostě udělám a
bude to všechno v pohodě. Ale tim, že chodim do práce a on TAKY chodí do práce,
tak nevidim důvod, proč já mám teda dělat všechno, nebo prostě… sedmdesát
procent věcí, a on teda skoro nic. A v tom asi je největší ten problém jako.
Budoucí vývoj spravedlnosti rozdělení domácích prací je podmíněn mnoha
různými vlivy, proto se nedá snadno odhadnout. Do sociálních vlivů můžeme
zahrnout návyky z původní rodiny, vliv samotného modelu fungování původní rodiny,
porovnávání s vrstevníky, do individuálních pak vlastní přístup, osobní integrace
společenské normy a vnímání spravedlnosti a v neposlední řadě ochota vnímanou
spravedlnost aplikovat, vytvářet a udržovat. Možná jako ideální by se dal prezentovat
přístup Tomáše.
Tomáš: (...) teď, když Tereza dělá to samý co já, tak se snažim zase já, aby to bylo,
vycházelo tak napůl, no. Kdybych já dělal míň práce, ona dělala víc, tak se snažim
zase toho dělat víc, no. (...) Vycházim z faktu, že nás oba to vůbec nebaví, domácí
práce, takže…
Pavla: ((směji se))
Tomáš: ((s úsměvem)) se snažim v rámci možností to dělat tak napůl, no.
„Možná“ proto, že Tomáš s Terezou jsou zatím teprve krátce oddáni.
28
4. ZÁVĚR
Tato práce chtěla s pomocí analýzy hloubkových rozhovorů zaměřených na
téma „domácí práce“ ukázat, (1) jakými mechanismy vypravěči – běžní lidé –
konstruují „mužství“ a „ženství“. Na příkladu vyprávění manželů Lípových jsme
sledovali, jak se vytváří a jak je popisována kategorie „muž“ a „žena“ a jak je tímto
způsobem také ospravedlňována pozice, ve které se daný vypravěč nachází.
Dalším tématem této práce byla (2) péče o děti. Zajímala nás především
otázka, jak je propojena kategorie „domácí práce“ s péčí o děti a jak vypravěči
s pomocí těchto kategorií ospravedlňují a racionalizují své rozdělení domácích prací.
Ukázali jsme si na pět kategorií, které naši vypravěči používali: (a) očekávání vůči
partnerovi, (b) pohled do minulosti, (c) představa o rodinách vrstevníků, (d) formulace
představy o ideálu a (e) hypotetická situace: muž na mateřské dovolené. Tím, jak se
vypravěči k těmto kategoriím vztahovali, formulovali dříve skrytou kategorii: „co
(ne)považuji za normální“. Ukázali jsme si, že tímto postupem opět vypravěči
ospravedlňují a racionalizují vlastní rozdělení péče o děti, a že tímto způsobem je
možné ospravedlňovat rozdělení také ostatních činností spojených s chodem své
rodiny.
Posledním tématem, ke kterému celá práce směřovala je (3) ne/spravedlnost
spojená s rozdělením prací, které jsou spojeny s chodem domácností. V rozhovorech
jsme
objevily
dvě
strategie,
s jejichž
pomocí
aktéři
vyprávění
formulují
ne/spravedlnost ve vlastních vztazích a s jejichž pomocí se s ne/spravedlností
vyrovnávají. Tyto strategie jsme pojmenovaly jako aktivní a racionalizační. Na
příkladech jsme ukázali, jak je vypravěči používají.
Věříme, že se nám tímto způsobem podařilo odhalit některé dosud nepopsané
rysy, které se objevují v tak širokém tématu, jakými jsou „domácí práce“.
29
5. ODKAZOVÝ APARÁT
AUSTIN, J. L. (2000): Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia
BAKER, C. (1997): Membership Categorization and Interview Accounts. In: D.
Silverman ed., Qualitative Research: Theory, Method and Practice. London:
Thousand Oaks, Sage. Pp. 130 – 43.
BEDNAŘÍKOVÁ, D. (2005): On a ona na miskách vah. Vnímání spravedlivosti dělby
domácích prací. Diplomová práce, Praha: Univerzita Karlova
CLARK, M., GROTE, N. (1998): Distributive Justice Norms and Family Work: What Is
Perceived as Ideal, What Is Applied, and What Predicts Perceived Fairness?
In: Social Justice Research, Vol. 11, No. 3
ČERMÁKOVÁ, M., HAŠKOVÁ, H., KŘÍŽKOVÁ, A., LINKOVÁ, M., MAŘÍKOVÁ, H.
(2002): Podmínky harmonizace práce a rodiny v České republice. Praha: SOÚ
DAVIES, B., HARRÉ, R. (2001): Positioning: The Discursive Production of Selves. In:
Wetherell, M., Taylor. S., Yates S. J. (2002): Discourse, Theory and Practice.
A Reader. London: Sage Publication
HAŠKOVÁ, H., KŘÍŽKOVÁ, A., MAŘÍKOVÁ, H., RADIMOVSKÁ, R. (2003): Rovné
příležitosti mužů a žen při slaďování práce a rodiny? Praha: SOÚ
HEJNOVÁ, P. (2002): Neviditelné domácí práce. Diplomová práce. Praha: Univerzita
Karlova
HENDL, J. (2005): Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál
HOCHSCHILD, A., MACHUNG, A. (1990): The Second Shift. USA, New York: First
Avon Books trade Printing
CHALOUPKOVÁ, J. (2005): „Faktory ovlivňující dělbu domácí práce v českých
domácnostech a hodnocení její spravedlnosti“. In: Sociologický časopis 1: 57
– 77
MAŘÍKOVÁ, H. (ed.) (2000): Proměny současné české rodiny. Praha: Sociologické
nakladatelství
MOŽNÝ, I. (1983): Rodina vysokoškolsky vzdělaných manželů. Brno: FF UJEP
MOŽNÝ, I. (2002): Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství
30
NOOR, N. M. (1997): „The Relationship Between Wives´ Estimates of Time Spent
Doing Housework, Support and Wives´ Well-Being“. In: Journal of Community
& Applied Social Psychology 7: 413 – 423
PECÁKOVÁ, I. (2005):
Muži „na mateřské“. Diplomová práce. Praha: Univerzita
Karlova
SINGLETON, A., MAHER, J. (2004): „The „New man“ Is in te House: Young Men,
Social Change and Housework“. In: The Journal of Men´s Studies 3: 227 –
240
SPITZE, G., LOSCOCCO, K. A. (2000): „The Labor of Sisyphous? Women´s and
Men´s Reaction to Housework“. In: Social Science Quarterly 4: 1087 – 1100
STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. (1999): Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice:
Albert
VODOCHODSKÝ, I. (2005): Problém (ne)rovnosti a (ne)spravedlnosti a současné
podoby partnerských vztahů mužů a žen v české společnosti. Návrh okruhu
témat
pro
Výzkumné
kolokvium.
In:
http://tucnak.fsv.cuni.cz/~hajek/ski/kolokvium/LS2005.htm
31

Domácí práce a ne/spravedlnost

Transkript

Podobné dokumenty

Synopse přednášek ANC I. LS2005/06

O LIDECH, KARTÁCH A DROGÁCH

zde - Hotelová škola Brno

Ikigai- život stojí za to

Prezentace aplikace PowerPoint

1-31 - Taxmeni

Člověk musí nejdřív skočit, Naďa JOHANISOVÁ

Internetové poradenství v praxi – kvalita a

Strejda Petr ()

slajdy v pdf