ALOIS JIRÁSEK

ALOIS JIRÁSEK
1
O PRAOTCI ČECHOVI
Za vysokými horskými hřebeny Karpat, v úrodné rovině kolem řeky
Visly, se rozkládala Charvátská země, kde v dávných dobách sídlily
početné kmeny Slovanů. Lidí neustále přibývalo a brzy již úrodná
půda a pastviny nedokázaly všechny uživit. Náčelníci a starostové
vedli mezi sebou spory a se svým lidem museli často i bojovat,
aby ochránili svá pole a pastviny.
„Bratře Lechu,“ oslovil jednoho dne vojvoda Čech svého bratra,
„je třeba skončit s věčným dohadováním a tahanicemi o pastviny
a půdu. „Rozhodl jsem se. Svolám svůj kmen a odejdeme hledat
novou zemi, kde bude klid a dostatek všeho, co je potřebné k životu.
Byl bych rád, bratře, kdyby ses ke mně se svým lidem přidal. Bude-li
nás víc, nic nás cestou nepřekvapí.“ „Máš pravdu, bratře,“ souhlasil
Lech, „nebudeme první ani poslední, kdo opouští naše dávná
sídla; někteří náčelníci již odvedli své kmeny směrem
východním, jiní se vydali k jihu.“
2
„My se vydáme směrem západním, tam tuším bohatou, úrodnou
zemi.“ Všichni naložili své věci na vozy tažené volskými spřeženími
a vydali se na dlouhou pouť. Vpředu a vzadu chránili dlouhý zástup
lidu ozbrojení muži na koních, ženy a děti hnaly s sebou stáda
dobytka. Procházeli hlubokými lesy, rozlehlými loukami, obcházeli
nebezpečné bažiny a rozdělávali večer ohně, aby zastrašili dravou
zvěř. Museli překonat tři velké řeky – Odru, Labe a nakonec Vltavu.
„Kdy bude konec naší cesty?“ ptali se lidé vojvody Čecha. „Ženy a děti
již padají únavou a blíží se podzim, do zimy si musíme postavit
obydlí.“
Nacházeli se právě na úpatí hory, kterou pojmenovali Říp. „Zítra
vystoupím na vrchol a porozhlédnu se po kraji,“ slíbil Čech. Časně
ráno již stál na vrcholu hory. Kolem se rozkládala nádherná krajina
s množstvím lesů, luk, s průzračnými řekami, obklopená ze všech
stran hradbou hor. „Jak chcete svou novou zemi pojmenovat?“ ptal
se vojvoda Čech, když za ním vystoupili i ostatní lidé. „Tys nám ji
našel, ať se jmenuje po tobě – Čechy.“
Všichni se hned pustili do práce. Stavěli obydlí, připravovali pole pro
setí, káceli stromy, lovili ryby a zvěř. Lidí přibývalo a jednoho dne
promluvil Čechův bratr Lech: „Vezmu svůj lid a najdeme si vlastní
zemi.“ „Nemohu ti bratře bránit,“ řekl smutně Čech, „ale slib mi, že
neodejdete daleko. Měli bychom si být nablízku, kdyby nás přepadl
nepřítel, můžeme jeden druhému pomoci.“
3
„To slibuji,“ řekl Lech, „půjdeme směrem na východ a za tři dny
zapálíme velký oheň. Podle dýmu poznáte, kde jsme se usadili.“ Lech
dodržel slovo. Hustý kouř velkého ohně bylo po třech dnech vidět
široko daleko. Podle něj dostalo místo název Kouřim a Lech začal
hned budovat pevný hrad.
Naše země dodnes nese jméno Čechy a i dnes, po mnoha staletích si
rádi vyprávíme pověst o našem praotci.
4
O BIVOJI
„Mám starosti,“ svěřila se kněžna Libuše své sestře Kazi, která právě
byla u ní na návštěvě. „Mému lidu škodí hrozné zvíře, obrovský divoký
kanec. Dupe v polích, ničí úrodu a běda pocestnému, který se s ním
setká. Roztrhá svými hroznými tesáky nejen člověka, ale troufá si i na
koně. Mnoho lidí i zvířat už zahubil.“
Sestry se právě procházely v zahradě, když k nim náhle dolehly
vzrušené hlasy z nedalekého hradního nádvoří. Spěchaly se podívat,
co se děje. „Ach, Kazi,“ zvolala Libuše, „to je neuvěřitelné, jakýsi
mladík nese na zádech toho divočáka, o němž jsme právě mluvily.“
Když Kazi spatřila urostlého siláka, tváře jí zčervenaly jako růže. „Znáš
toho člověka?“ ptala se Libuše. „Je to Bivoj, jeho otec Sudivoj byl
dobrý známý našeho otce.“ Bivoj držel kance za uši, a když se přiblížil
ke kněžnám, přehodil ho obrovskou silou přes hlavu na zem, takže
kanec zůstal nehybně ležet. „Sláva Bivojovi,“ volali všichni přítomní.
Ale zvíře ještě zvedlo hlavu a postavilo se na nohy. „Zabij ho, Bivoji!
Ať už je konec jeho řádění,“ ozývalo se z davu. Bivoj vytasil meč
připásaný u boku a probodl kanci srdce.
„Obdivuji tvou sílu a statečnost,“ obrátila se k hrdinovi kněžna Libuše.
„Uspořádáme na tvou počest na Vyšehradě hostinu a musíš
vyprávět, jak jsi nebezpečné zvíře chytil.“
5
Silák Bivoj se poklonil Libuši, ale jeho pohledy stále častěji zalétaly k
její sestře Kazi. Již několikrát se s ní náhodně setkal, líbila se mu,
často na ni myslel, ale nikdy se neodvážil ji oslovit.
„Dlouho jsem kance stopoval,“ vyprávěl Bivoj hostům na Vyšehradě,
„abych vypátral jeho zvyky a věděl, kde se nejčastěji zdržuje. Každý
večer se přicházel napít k jedné bažině.
Vydal jsem se tam, ale nebyl jsem ani v půli cesty, náhle se rozhrnulo
houští a spatřil jsem, jak se ke mně blíží strašlivé kančí tesáky.“ -„To je
hrozné,“ zvolala Kazi, „a neublížil ti?“
„Nestačil jsem ani uchopit luk a šípy, ani vytasit meč, ani pozvednout
oštěp. Nezbylo mi nic jiného, než jít proti rozzuřenému zvířeti holýma
rukama. Podařilo se mi kance popadnout za uši a přehodit si ho na
záda. Trhal sebou, ale držel jsem pevně. Pak jsem se vydal na
Vyšehrad, abych svou kořist složil k nohám kněžny Libuše, a to ostatní
jste už všichni viděli.“
Bivoj nepřiznal, že lov na kance odložil na dobu, kdy bude na
Vyšehradě na návštěvě Kazi, neboť hlavně jí se chtěl svým činem
zalíbit.
Nyní promluvila Libuše: „Za svou statečnost si zasloužíš odměnu. Má
sestra Kazi pro tebe vybrala tento pás zdobený krásným stříbrným
kováním, který patřil našemu otci. Kdykoli povedou tvé kroky
kolem Vyšehradu, vždy tě rádi uvítáme jako milého hosta.“
A jak to bylo dál?
Bivoj využíval pozvání na návštěvu často, až se jednoho dne
konečně odhodlal požádat kněžnu o ruku její sestry Kazi.
Pak byla slavná svatba a manželé spolu žili šťastně
dlouhá léta.
6
7
ALOIS JIRÁSEK
8
ALOIS JIRÁSEK
9
ABOUT FOREFATHER ČECH
Charvat land was situated behind a high Karpat mountains, in
a fertile land by the river Visla, where in the old times a numerous
Slavic tribes were settled. The number of people was increasing
so theirs fertile fields and pastures couldn’t produce enough for all
of them. Because of that there were a lot of disputes between
the tribal chiefs and they had to fight to protect their fields
and pastures.
“Brother Lech,” said forefather Čech to his brother “It is necessary to
end up these eternal hassles and tug-of-wars of fields and pastures.
I have made my decision. I am going to assemble my tribe and we
will leave to look for a new land, where will be peace and everything
we need for living. I would be glad if you join me with your people
because if there is a lot of us nothing will scare us.”
-“You are right, brother”, said Lech “we won’t be first
or last, who leaves theirs homelands. Some
of the tribal chiefs have already taken their tribes
to the east and some of them to the south.”
10
”We will go to the west, I think there is an abundant and fertile land.”
Everyone had loaded their staff to cart pulled by oxen yokes and
began their long journey. Armed men on horsebacks were protecting
long crowd of people from the front side and the back side, women
and children were taking care of cattle. They went through deep
forests, spacious meadows, got around dangerous swamps and
kindled fires at nights to scare wild animals. They had to overcome
three large rivers – Odra, Labe and Vltava. “Where is the end of our
journey?” people were asking forefather Čech. “Women and children
are exhausted and autumn is coming, till winter we have to build our
dwellings.”
They were just on the foot of the mountain, which they called
Říp.”Tomorrow, I will ascend on the top and look around the
landscape,” forefather Čech promised. Early in the morning he stood
on the top of the mountain. He saw a beautiful area with a lot of
woods, meadows, crystal clear rivers, surrounded by mountains.
“How do you want to call this land?” forefather asked others when
they finally arrived on the top. “You have founded it, so we should
call it after you – Čechy (Bohemia).”
Right after that everyone started to work. They built dwellings,
prepared fields for sowing, cut down trees and they hunted fish and
wild animals. The number of people was increasing and one day
Čech’s brother Lech spoke up: “I will lead my people and we will find
our own land.” “I can’t stand in your way brother”, Čech said
sadly, “but promise me that you won’t go far away. We
should be close to each other because if some enemy
had attacked us we would have helped to each
other.” .
11
“I promise”, said Lech, “we will go to the east and in three days
we will kindle big fire. According to smoke you will recognize where
we settled.” Lech kept his word. After three days the smoke of his fire
could be seen from everywhere. Because of that the place where
fire was kindled was called Kouřim (smoke = kouř) Lech started
to build up the monumental castle.
Our country is still called Čechy (Bohemia) and even now, after many
centuries, we are happy to hear about our forefather Čech
12
ABOUT BIVOJ
„I am worried“, confided princess Libuše to her sister Kazi which was
just visiting her. „There is a beast who terrifies and harms my people,
big wild boar. He digs on our fields, completely destroys our plants
and everyone who meet that boar is dead in a sec. With its scary
fangs he can tear human and it is able to attack horse too. There are
many killed people and animals.“
Sisters were just walking in the garden when they heard some
scream which was coming from the nearby castle courtyard. And
they rushed to look what happened. „Ou, Kazi“, exclaimed Libuše,
„that’s unbelievable, there is a young man who carries that boar, we
were talking about before, on his back.” When Kazi finally saw that
young brave and strong man, her cheeks turned into red just like the
roses in their garden. ”Do you know that person?” she asked her sister. “That’s Bivoj, his father Sudivoj was a really good friend of ours
dad.”Bivoj held that beast by its ears and when he came closer to
princesses, he flipped it over his head and threw it on the ground, so
the boar was stunned because of that hit. “Glory to Bivoj!”, everyone
was screaming. However the boar was awake again and stood up on
its legs. “Kill it, Bivoj! It will be finally end of the terror,” could be
heard from the crowd. So Bivoj took a sword and stabbed boar’s
heart.
“I admire your strength and bravery,” Libuše turned to the
hero. “We will organise a celebration in your honour on Vyšehrad and you will tell us about how you
caught that dangerous animal.”
13
Bivoj bowed to Libuše even though his eyes were looking on her
sister Kazi. He had met her several times before, he had actually liked
her and he had been thinking about her quite often. But he had not
been brave enough to talk to her.
“ I was looking for its traces,” he told the guests on Vyšehrad.
“I founded out its habits and I knew exactly where it spent most of its
days. Every night he came back to a swamp to drink.
So one day I went there but I wasn’t even on half of my way when he
jumped out of the bush and its terrible boar fangs were coming to
tear me. “That’s horrible,” said Kazi, “and did the boar hurt you?”
“I couldn’t grab my bow or arrows or whip out my sword either.
The only way I could survive was to catch the boar by hands. I was
really happy when I held it by its ears and threw it on my back. He
was twitching, but I held firmly. Then I went to Vyšehrad to show you
my prey and I think you know the rest of this story.”
But one thing he was lying about was that he timed his hunt
on Kazi’s visit, mainly because he wanted his act to be appreciated by
her.
Libuše spoke up: “For your bravery you deserve some
reward. Kazi chose this belt decorated with beautiful silver fittings,
which belonged to our father. Whenever you will walk
around Vyšehrad you are always welcomed as our favourite guest.”
And what happened next?
Bivoj often used the invitation until the day he was brave
enough to ask Kazi to marry him. Then they
arranged a big wedding and they lived together forever
after.
14
15
ALOIS JIRÁSEK
16