XX. Nástup liberalismu, nacionalismu a socialismu

XX.české církevní dějiny – Nástup liberalismu,
nacionalismu a socialismu
Konkordát z r. 1855 a nápor liberalismu:
Konkordát z r. 1855 a jeho výhody pro církev: Tento konkordát má dodnes špatný zvuk.
Jeden politizující básník jej nazval „Canossou“ a významný historik Josef Redlich jej
prohlásil za abdikaci státu před církví. Jak tomu bylo skutečně?
Josefinismus vytvořil policejní stát. Konkordát propustil církev z pro ni nedůstojné „státní
služby“, z rakouské „High church“ učinil opět součást světové katolické církve a mezinárodní
smlouvou jí zaručil svobodu. Řím mohl opět nerušeně udržovat styk s biskupy a biskupové
s Římem i se svými věřícími, biskupům byla vrácena jurisdikce nad klérem. Učební plán
teologických fakult směl být sestaven jen se souhlasem církve a ke jmenování profesorů na
nich byla nutná kanonická mise. Farní konkurs se stal církevní záležitostí. Směšné zásahy do
bohoslužebného řádu a do klášterního života byly odstraněny. Jedním slovem: bylo dáno
papeži, co je papežovo.
Proč tedy „Canossa?“ Jsou to jmenovitě dvě kapitoly, které bývají vždy znovu citovány, aby
ospravedlnily tvrzení o abdikaci státu před církví, kapitoly o manželství a škole. Manželství
katolíků bylo tímto konkordátem podřízeno církevnímu zákonodárství, nad školstvím pak
konkordát vyhradil církvi dalekosáhlý dozor. Při bližším zkoumání se věc nejeví tak, jak ji líčí
liberální historie. Co se týká manželství, je třeba především říci, že rozsáhlé oblasti říše, např.
Uhry, znaly jen právo kanonické. Ale i tam, kde platilo občanské právo, nebylo mírnější než
církevní. Pro katolíky neznalo rozluku, ani za předpokladů, kdy ji církevní právo připouštělo.
Zato znalo všechny překážky k manželství včetně kněžského svěcení a řádových slibů. Kromě
toho znalo jednu překážku kanonickému právu zcela neznámou – překážku katolické víry.
Znamenalo to, že v případě státní rozluky nábožensky smíšeného manželství, nemohl
katolický partner uzavřít nové manželství za života bývalého partnera a to ani tehdy,
když první manželství bylo podle církevního práva neplatné. Co se týká církevního
dozoru nad školstvím, nezavedl konkordát vlastně nic nového, neboť klérus měl dohled nad
školou již od josefinské doby. Tento dohled zůstal, nové bylo jen, že klérus už nebyl
podřízen státu, ale Římu.
Liberalismus - boj proti konkordátu, jeho zrušení: Brzy s ukázalo, že konkordát nepřinesl
církvi žádný prospěch, nýbrž naopak ohrozil svobodu církve, která byla již ostatně zákony z r.
1850 do značné míry zajištěna. Konkordát uzavřel absolutistický stát. Když tento
absolutistický stát padl a začal se uplatňovat liberalismus, konkordát, který měl
absolutistický stát podporovat, se stal předmětem útoků a nemohl se udržet.
Ústup absolutistického státu před liberalismem a přebírání moci v monarchii liberály
započaly porážkou Rakouska v Itálii r. 1859. Ruku v ruce s tím šel i boj proti konkordátu a
vůbec kulturní boj. Tento rakouský kulturní boj byl, což je méně známo, úpornější a prudší
než současný kulturní boj ruský a probíhal ve čtyřech etapách: r. 1861 byl vydán
protestantský patent, r. 1868 vyhlášeny květnové zákony, r. 1870 byl konkordát vypovězen a
r. 1874 vydány církevně politické zákony.
Protestantský patent z r. 1861 nelze ještě považovat za projev kulturního boje. Tímto
zákonem se dostalo protestantům po stránce právní plné náboženské rovnoprávnosti. Měli ji
v podstatě již v době předbřeznové. Trnem v oku byla liberálnímu měšťanstvu závislost
učitelstva na duchovní vrchnosti. Konkordátní škola byla viděna v nejtemnějších barvách.
Ne všichni biskupové měli ke škole a k učitelům velkorysý a přátelský postoj jako např.
českobudějovický biskup Jirsík. Mnozí zasahovali svévolně do život školy a budili odpor
učitelstva. Květnový zákon z r. 1868 závislost školy na církvi zrušil. Škola se stala
nadkonfesijní a bylo povoleno jen dvouhodinové vyučování náboženství podle konfesí.
K tomu ještě církev ztratila téměř všechny školy, které dosud měla v rukou. Zavinil to
vnitřní rozklad piaristického řádu. Do správy státu přešlo třináct piaristických gymnázií
v Čechách a na Moravě. Nakonec církvi zbylo sedm gymnazií a osm učitelských ústavů,
kromě toho několik národních a měšťanských škol. Vyučovali v nich jezuité, školští bratři a
příslušnice ženských kongregací. Absolventi církevních škol byli postaveni na roveň
absolventům státních škol, vrchní dozor vykonávaly státní orgány. Bylo zavedeno státní
manželské právo místo kanonického. Prohlášení papežské neomylnosti r. 1870 pak vláda
využila jako záminky k odvolání konkordátu, poněvadž prý se smluvní partner změnil.
Tento důvod ovšem neobstojí z hlediska mezinárodního práva.
Církev pod státním dozorem: Po zrušení konkordátu byly církevně politické poměry
upraveny květnovými zákony, které značně připomínají josefinismus, neboť jimi byla církev
postavena pod přísný státní dozor. Zatímco však josefinismus zaujímal alespoň určitý
náboženský postoj, nyní se stala církev prostředkem k cíli státu, který byl nábožensky
lhostejný. A ti, kteří ji do této trapné situace přivedli se jí ještě vysmívali, nazývajíce ji
„c.k.k. církev“, tj. císařsko-královská-katolická církev. Ve správě svého jmění se stala církev
zcela závislá na státních úřadech. Když o květnových zákonech jednala r. 1874 konference
rakouského episkopátu, většina biskupů před vládou kapitulovala, především vídeňský
arcibiskup. Naproti tomu linecký biskup Rudigier se řídil zásadou, že Boha sluší více
poslouchat než lidi a pustil se do boje. Jeho platnými spojenci byli biskupové českých zemí
v čele s budějovickým Jirsíkem, který až do skončení boje zůstal věrný přesvědčení, že
v zásadních otázkách musí biskupové jednat důsledně, a to za tu cenu, že budou
pronásledováni a žalářováni jako pruští biskupové.Takovým represáliím liberální vlády však
zabránil císař František Josef I., který chtěl vždy zůstat věrným synem církve. Časem si
biskupové, jmenovaní i v našich zemích císařem povětšině z německé šlechty, na státní
poručníkování zvykli. A tak neblahá symbióza „trůnu a oltáře“ pokračovala až do r. 1918.
Rakouský episkopát se dal zneužít i k prohlášením a ke společným pastýřským listům, které
se jevily jako církevní opora vídeňského centralismu. Ve státním rakouském životě,
jmenovitě ve školství a armádě se projevovalo nebezpečné směšování církevně státních forem
s liberální názorovou tolerancí. Gymnazijní profesoři se např. povinně účastnili školních
bohoslužeb, ačkoliv se při vyučování a ve způsobu života nijak netajili svou nevěrou.
Stejné poměry byly i v armádě. To budilo dojem, že celý systém je budován na
pokrytectví. Za takového stavu byly i upřímné snahy o náboženské prohloubení snadno
považovány za maskování politické reakce. Poměr oficiálního Rakouska ke Svatému stolci
byl hodně napjatý. Pius IX. se po vydání květnových zákonů vážně rozmýšlel, nemá-li císaře
exkomunikovat – ale obě strany se snažily udržet navenek zdání dokonalé shody. To ovšem
vedlo k tomu, že veřejné mínění za mnohá opatření vídeňské vlády činilo odpovědným
Řím. Bylo proto náboženským pokrokem, když Lev XIII. zřízením české koleje r. 1884 / od
r. 1929 Nepomucenum/ navázal přímé spojení církve v českých zemích s papežským Římem.
Také opětovné přímé zásahy Lva XIII. ve prospěch cyrilometodějského kultu, který ve
Vídni neradi viděli, měl pro náboženský život v českých zemích, zejména na Moravě velký
význam do budoucna.
Nacionalismus:
Druhý mocný proud, který ovládal tuto dobu a který se odrazil mocně i v církevním životě byl
nacionalismus.
Panslavismus: Když vyslovíme slovo „nacionalismus“, musíme zajít nazpět do počátku 19.
stol. Císařem Josefem II. osvobození selští synkové začali odcházet do města na učení a na
studie a rostli z nich nejen kněží, ale i řemeslníci, obchodníci, učitelé a intelektuálové. Ve
smíšeném, většinou německém prostředí se neasimilovali, spíše se v rostoucí míře cítili jako
apoštolové nové české a slovenské ideologie. Zásluhou vědeckých pracovníků osvícenské
doby v čele s Dobrovským poznali historický význam svého národa a své mateřštiny a
uvědomovali si jazykovou příbuznost různých slovanských národů. K tomu přistoupil
romantismus se svým oceňováním národního svérázu a středověku, jakož i Herderova teze o
významné úloze slovanstva v budoucnosti. Malý slovanský národ, odevšad tísněný mocným
německým sousedem, byl ve svém sebevědomí posílen právě v době napoleonských válek
mohutnými armádami ruské říše, pohybujícími se po celé Evropě a mluvícími příbuznou řečí.
To byly kořeny českého panslavismu, který ovšem pramenil více z romantického pocitu než
z politické koncepce a který rozvážní politikové jako František Palacký, Karel Havlíček a
T.G.Masyryk hodnotili velmi střízlivě, zvláště, když carská despocie rusofilskou náladu
v období imperialismu hodně tlumila.
Cyrilometodějství: Co však zůstalo, byl vyhraněný smysl pro solidaritu všech slovanských
národů, zvláště těch, které tvořily většinu obyvatelstva rakouské monarchie. Jen ojediněle se
objevily pokusy navazovat přímo na pravoslaví. Mnohem významnější pro český
katolicismus, zvláště na Moravě, bylo oživení kultu slovanských učitelů sv. Cyrila a
Metoděje a na něm zbudovaná šťastná syntéza katolicko náboženského a slovansko
nacionálního citového života.
Jako organizované hnutí vystoupilo cyrilometodějství r. 1848, kdy byla v bytě vlasteneckého
kněze Bedřicha hraběte Sylva Taroucy založena Jednota moravská, která následujícího
roku přijala název Národní jednota sv. Cyrila a Metoděje. Mělo to být středisko pro českou
literární tvorbu. Výbor jednoty tvořili z poloviny kněží. Ti od jednoty očekávali, že bude
„buditelem a křísitelem národnosti moravské“ přáli si, aby Jednota vydávala takové knihy,
které by podporovaly náboženské uvědomění. Místo toho někteří radikálové z laických
kruhů navrhovali k vydávání knihy zcela protichůdného směru /Voltaire, Sandová/ a vůbec
chtěli duchovenstvo z vedení spolku vytlačit. Toto napětí vyvrcholilo roztržkou. Kněží
z Jednoty odešli a r. 1850 založili podle vzoru pražského Dědictví sv. Jana „Dědictví sv.
Cyrila a Metoděje“ za účelem šíření dobrých katolických knih.
Přičiněním nadšených kněží, jako byli Ignát Wurm a celá tzv. sušilovská družina,
cyrilometodějský kult nabyl velkého významu a hloubky. Jeho mocnou vzpruhou bylo
cyrilometodějské milenium r. 1863 i další výročí obou bratří r. 1869 a 1885, kdy se na
Velehradě sešly statisícové zástupy věřících. Biskupové se snažili udržet zpočátku kult sv.
bratří v nadnárodní úrovni, ale Němci se nakonec cyrilometodějské úcty zřekli. /Je málo
známé, že velkým podporovatelem cyrilometodějské úcty byl olomoucký arcibiskup kardinál
Fürstenberg. Hájil mimo jiné velehradské poutě proti Vídni, která je chtěla zakázat/. Ta se
stala záležitostí čistě českou a slovanskou. Velký význam pro posílení cyrilometodějského
kultu měla encyklika Lva XIII. „Grande munus“ z r. 1880 na popud djakovského biskupa
Strossmayera. Papež po zásluze vyzvedl zásluhy sv. věrozvěstů a jejich svátek, slavený
dosud jen v některých diecézích rozšířil na celou církev. Na poděkování uspořádali Slované r.
1881 mohutnou pouť do Říma. Pouť měla živý ohlas zvláště a Moravě. Na Sv. Hostýn byl za
velké účasti věřících přinesen obraz, který poutníci v Římě dostali, a na Velehradě byly za
velkého návalu věřících uloženy ostatky sv. Cyrila. Duší cyrilometodějského hnutí od
sedmdesátých let byl pozdější olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan. Hlavně jeho
zásluhou se v takové šíři rozvinul cyrilometodějský kult. Jeho propagaci započal Stojan již
jako bohoslovec prázdninovými sjezdy slovanských bohoslovců, později založil Apoštolát
sv. Cyrila a Metoděje, spolek, který měl přispívat, modlitbou, studiem a podporou misijních
akcí k obnovení církevní jednoty ve smyslu katolickém, hlavně mezi slovanskými národy,
přičemž cyrilometodějská úcta sloužila jako prostředník.Velehrad, kde měl apoštolát
středisko, byl také místem významných unionistických sjezdů. První tři sjezdy /1907,1909,
1911/, sledované nevraživě rakouskou byrokracií, která se lekala chiméry panslavismu, měly
spíše ráz soukromých porad, třebaže se jich účastnili vynikající odborníci téměř všech
slovanských národů. R. 1924 Apoštolát upravil své stanovy tak, že se stal mezinárodním
náboženským spolkem pro šíření zájmu o otázku sjednocení a ujal se jmenovitě v Jugoslávii a
mez Čechy v Americe. Vědecké úkoly spojené s unijním problémem, byly svěřeny Akademii
Velehradské, kterou založil rovněž Stojan. Po první světové válce se konaly na Velehradě
čtyři velké unionistické sjezdy /24,27, 32 a 36/.
Vlastenecká šlechta: Také česká šlechta byla od dob Josefa II. v opozici proti vídeňskému
centralismu. Ke svérázným rysům zemské autonomie Čech a Moravy počítala samozřejmě
práva českého jazyka, i když jej zřídkakdy dobře ovládala. Tento patriotický postoj české a
moravské šlechty a její mecenášství měl zejména v 1. polovině 19. stol. rozhodující význam
pro instituce a díla vzmáhající se české kultury. /Národní museum, dějepisní dílo Fr.
Palackého/. Tato konzervatiní složka českého nacionalismu působila až do 2. pol. 19. stol.,
především v podobě tzv. „staročeské strany“.Od r. 1848 byla na ústupu před radikálním
českým liberalismem, jehož platformou se stala „mladočeská strana“. Konzervativní složka
kladla důraz na katolický, předhusitský český středověk, na tradici přemyslovskou a
lucemburskou a především na velké postavy sv. Václava a Karla IV. Tyto vlivy působí
v českém katolicismu dodnes.
Slabostí katolicko-konzervativního směru bylo, že Čechy s Moravou neměl tak samozřejmě
národně cítící šlechtu jako třeba Polsko a Uhry. I patriotističtí mecenáši doby předbřeznové
mluvili ve svých krizích ponejvíce německy a k českému obrození se stavěli v podstatě spíše
jako objektivní pozorovatelé než jako angažovaní účastníci. To byl fatální důsledek
protireformace 17. století a ovšem i likvidace Albrechta z Valdštejna a jeho kruhu. V r. 1848
se i tato patriotistická šlechta nechala odstrašit výstřelky českého radikálního liberalismu a
ztratila většinu sympatie pro celé české národní hnutí a přenechali je úplně vzmáhajícímu se
českému maloměšťáctvu a nové inteligenci především selského původu. Tímto vývojem
ztratila česká kultura ještě více na své kontinuitě, a to i v oblasti náboženské.
František Palacký /1798 – 1876/: Uprostřed mezi proudem patrioticko konzervativním a
liberálně nacionálním stojí velký historik František Palacký. Pocházel z Hodslavic na
Valašsku ze selské rodiny, hlásící se k Jednotě bratrské, jejíž evangelická tradice se udržela i
v době protireformační, posilována souvěrci na sousedním Slovensku. Přesvědčeným
protestantem, i když teologicky liberálním a navenek tolerantním zůstal Palacký po celý život.
Pro Palackého pojetí českých dějin byl směrodatný německý idealismus se svou filozofií
dějin, jakož i Herderovo pojetí slovanstva. Slované byli Palackému – narozdíl od bojovných
a panovačných Germánů – lidé mírumilovní, žijící ve společenské rovnosti a svobodě, a proto
i předchůdci novodobého demokratického pokroku. Krásné příklady tohoto typu nalézal
Palacký v postavách české reformace, především v Janu Husovi, Petru Chelčickém, Janu
Amosu Komenském. Nedbaje ostré pacifistické kritiky husitů u Chelčického vysoko
vyzvedal husitské války a vůbec v celém husitském období ohraničeném léty 1403 – 1526,
především v „demokratické „ táborské ústavě a v „demokratickém“ duchu Jednoty
bratrské spatřoval vrchol dosavadních českých dějin, směrodatný pro budoucnost
českého národa i Evropy. Tato filozofie dějin mu nebránila ve vědecké objektivitě ani
v umírněném, často spíše konzervativním postoji v každodenních otázkách politického
života.
Za zmínku stojí epizoda z pozdních let velkého historika. Když se r. 1873 slavilo 900. výročí
založení pražského biskupství, byl uspořádán na svátek sv. Václava velký průvod z právě
dostavěného kostela sv. Cyrila Metoděje v Karlíně do svatovítského chrámu, kde byly slavné
bohoslužby, a 1. října byl položen základní kámen k lodi svatovítské katedrály. Palacký se
dostavil 28.září na bohoslužby i k položení základního kamene a byl za to napaden od svých
souvěrců v jejich tisku. Palacký na to odpověděl v „Pokroku“ zvláštní úvahou o náboženství a
víře a napsal v ní mimo jiné: „Jen hrubý nedouk by mohl nevěděti, že veškeren pokrok
vzdělanosti a osvěty po mnohá staletí visel, jako jinde tak i u nás, jedině na církevních
ústavech, že cokoli zjevilo se dělníkův na poli jak naučné literatury, tak i krasoumy,
odchováno bylo původně ve školách duchovenstvem zřízených a vedených, a že z lůna
církve zrodila se i sama univerzita Pražská, kterou přece jen převrácenci z pouhého
zpátečnictví viniti by mohli. Že v běhu tolikera staletí dostali se na stolici biskupskou i
arcibiskupskou v Praze taktéž i lidé důstojenství toho nehodní, a že z lůna církve Římské
vycházelo taktéž snah i skutků v nechvalných, ba žalostných drahně: to já ne co protestant,
ale co nepodjatý a spravedlivý dějin uvažovatel netajil jsem nikdy, jakož i protivníci moji
uznávají, k mému svědectví se dovolávajíce. Ale z toho, že v některém spolku někteří byli zlí,
uzavírati hned, že celý spolek byl zlý, byl by skok netoliko historicky ale i logicky křivý a
nedovolený ...Já pak jsem přesvědčen, že církev jak křesťanská vůbec všude, tak i zvláště
katolická v Čechách způsobila po celý čas pobytu svého nepoměrně více dobrého nežli
zlého. Historie ovšem připomíná vždy více o výtržnostech ve společnosti lidské a o hlučném
rušení předepsaného mravního pořádku, nežli o jeho zachování a o tichém obecenstva
živobytí. Ale tím nikoli nezapírá, nýbrž spíše potvrzuje nesmírnou tohoto převahu,
pokládajíc je jako za pravidlo, ježto rozumí se všude samo sebou“.
Ve zjednodušené a nábožensky zploštělé formě stala se ovšem Palackého filozofie českých
dějin hlavní zbraní vítězného nacionálně liberalistického směru. V rostoucí opozici proti
Vídni, proti šlechtě a proti katolické hierarchii koncentrovala se liberální ideologie stále více
na její negativní, protikatolické aspekty, což Palacký v žádném případě nezamýšlel. K jeho
rozhořčení bylo jeho díla zneužíváno k protiklerikální, protikatolické, ano i protináboženské
propagandě. Tato agitace byla snad hlavní příčinou zlhostejnění širokých vrstev českého
národa. Spravedlnost však žádá, abychom za to nečinili odpovědným Palackého samého.
V novější době velký vliv na široké vrstvy českého národa ve smyslu nacionálně –
liberalisticky zploštělé dějinné filozofie Palackého měl mistr historického románu Alois
Jirásek /1851-1930/. Glorifikaci husitské doby Jirásek věnoval celou řadu svých děl, kdežto
protireformaci vylíčil jako dobu absolutního „temna“. Již předtím se držel do určité míry
téže linie kněžský romanopisec Václav Beneš Třebízský. V této souvislosti je třeba říci, že
krásná literatura nové doby až na malé výjimky zaujala k církvi postoj nepříznivý, ne-li
nepřátelský. Jako agresivní ateistický básník a žurnalista měl velký ohlas na přelomu století
J.S. Machar.
T.G. Masaryk /1850-1937/ : Myšlenkami Palackého byl velmi ovlivněni filozof a sociolog
T.G. Masaryk, zprvu docent vídeňské univerzity a po zřízení samostatné české univerzity
povolaný r. 1882 do Prahy jako profesor. Vyrostl sice v ovzduší barokní zbožnosti slováckého
domova, ale nepříznivé okolnosti způsobily, že se církví rozešel. Sám se r. 1880 stal formálně
příslušníkem Jednoty bratrské, ale spíše se klonil liberální protestantské škole Adolfa
Harnacka, s nímž si dopisoval. Tato jeho religiozita však byla příliš málo nápadná, než aby si
jí všimla česká veřejnost, když se ve svých bojových letech s plnou vervou věnoval
protiklerikální kritice. Tak přispěl k protináboženské agitaci, která mu byla osobě cizí. U
katolické církve mu nejvíce vadila dogmata, o nichž se domníval, že omezují svobodu
lidského myšlení. K povznesení lidského blaha a štěstí je prý potřeba hledat jiné cesty, a ty
nalézal ve svých snahách sociálních a humanitních. Tento svůj humanitní názor se pak
pokoušel ověřit souhlasem české minulosti. V „České otázce“ /1895/ dovozuje, že tato
humanita je totožná s oním ideálem, který se snažili uskutečnit Čeští bratři /Chelčický,
Komenský/ a za nějž Hus podstoupil smrt. Na tuto bratrskou humanitu prý navázali i naši
buditelé. Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, Havlíček pokračovali tam, kde
pobělohorská reakce vývoj přervala. Buditelé prý překlenuli propast mezi přítomností a
minulostí. Tento humanitní ideál, Jednotou bratrskou odkázaný a buditeli z prachu století
vyzvednutý, je podle Masaryka vlastním smyslem českých dějin a českého národního života.
V posledních letech před první světovou válkou polemizoval s Masarykem o tom, jaký je
smysl našich dějin, zejména historik Josef Pekař, aniž se mu však podařilo otřást podstatou
Masarykovy teze, že smysl českých dějin ,,tj. nejdůležitější výtěžek z národní minulosti pro
současnou českou kulturu“ spočívá v síle českého náboženského hnutí /husitství/. Se
založením Československé církve po státním převratu Masaryk nesouhlasil. Spatřoval v ní
podnik nábožensky sterilní, i když se její zakladatelé odvolávali na velikány české reformace i
na Masaryka samotného. Pozitivní stránky své religiozity projevil Masaryk ke konci života
v rozhovorech se spisovatelem Karlem Čapkem, které pak Čapek vydal pod názve „Hovory
s T.G.M.“
Socialismus:
Strukturální změna v české národní pospolitosti: V padesátých a šedesátých letech 19. stol.
došlo k dalekosáhlé změně ve struktuře českého národa na poli hospodářském a sociálním.
Rakouská monarchie přestala být výlučně zemědělským státem a v některých jejích oblastech
se začala vytvářet silnější průmyslová centra, v nichž sesoustředil moderní proletariát.
Těžiště rozvíjejícího se průmyslu leželo od počátku v českých zemích. K přechodu od
manufaktorní výroby ke strojové došlo nejdříve v textilním průmyslu /Liberec, Brno/, pak
v průmyslu potravinářském a pak těžkém průmyslu. Vznikaly průmyslové oblasti nového
typu, hlavně v blízkosti uhelných dolů, kde byly budovány železárny a strojírny /Praha,
Kladno, Ostrava, Brno, Teplice, Most.../. Do těchto míst odešlo za prací mnoho venkovských
lidí,za nimi další, venkov se pomalu vylidňoval.
Podpůrné spolky a politická organizace dělnictva: Čeští lidé, přicházející z venkova byli
nezkušení a snadno se stávali předmětem vykořisťování většinou německých a židovských
zaměstnavatelů, lidsky jen málo nebo vůbec necítících. Třináctihodinová pracovní doba byla
zcela obvyklá, v textilním průmyslu byla téměř polovina osazenstva žen a dokonce 18 % dětí,
někdy i desetiletých. Úmrtnost, zvláště na tuberkulózu byla v dělnických rodinách značná,
byty nezdravé a přeplněné, mzda sotva postačitelná na nejnutnější věci, úplná nevázanost
podnikání nebyla odnikud vyvažována starostí o zaměstnance. Dělníci sáhli tedy
k svépomoci. Počátek učinili tiskaři, když založili r. 1882 v Praze Typografickou besedu. O
rozvoj dělnického hnutí se zasloužili hlavně dr. Kampelík a dr. Chleborád, kteří
zdůrazňovali myšlenku družstevnictví. Na Chleborádův podnět byl založen r. 1868 dělnický
potravní spolek „Oul“. R. 1867 vyšlo první číslo časopisu „Dělník“, ale tento časopis musel
zápasit s nepřízní vlády, která podezírala dělnické spolky a noviny z podvratných snah.
Časopis byl proto brzy zastaven.
Do sedmdesátých let se dělnictvo neuplatnilo jako samostatný politický faktor. České
liberální měšťáctvo si ovšem uvědomovalo, že proletariát představuje velkou rezervu pro
politické akce, a snažilo se jej získat pro svůj program. Tyto snahy ale neměly trvalý úspěch.
V sedmdesátých letech postupně pronikaly do nacionálně orientovaného dělnického hnutí
vlivy marxistického socialismu. Hospodářská krize r. 1873 se projevila poklesem
zaměstnanosti a snižováním mezd a to vedlo ke zradikalizování dělnického hnutí. Dělnictvo
se odvrátilo od liberálního tábora a stále více se názorově přiklánělo k německému
socialismu, v němž byl tehdy už citelný vliv marxistické ideologie. R. 1878 byla v Praze
založena sociálně demokratická dělnická strana, která ve své agitaci poukazovala nejen na
sociální nespravedlnost liberalistického kapitalismu, ale i na nedostatek sociálního cítění u
hospodářských, politických i církevních institucí. Policejní zákroky rakouské státní
administrativy proti socialistické aktivitě, které byly v osmdesátých letech zvláště tvrdé, nijak
nezamezily vzrůst popularity této strany a její ideologie. Vliv sociálnědemokratické strany na
proletariát zesílil zvláště na počátku devadesátých let, když vystoupila s požadavkem
zkrácení pracovní doby a zavedení všeobecného rovného hlasovacího práva. Toto se ještě
netýkalo postoje dělnictva k náboženství. Kdežto v Německu a v rakouských německých
zemích sociální demokraté psali vášnivé polemiky proti církvi a kritizovali neuspokojivou
sociální funkci křesťanství, v českých zemích se projevoval protiklerikální postoj a kritika
křesťanství silněji jen v průmyslových oblastech na severu mezi proletariátem německé
národnosti. Kritický postoj k náboženství, jaký zaujal Karel Marx a jeho žáci nebyl sice ani
mezi socialisty v českých zemích neznámý, ale nenabyl takové intenzity jako v sousedním
Německu. České dělnictvo bylo zaměřeno spíše protiklerikálně než protinábožensky.
Dělnictvo, náboženství a církev: Nás přirozeně nejvíce zajímá, jak se chovali za změněných
poměrů jednotliví dělníci k církvi a jaká byla jejich náboženská praxe. Je na první pohled
zřejmé, že prostředí, v němž se dělnictvo ocitlo, bylo pro jeho náboženský život nepříznivé.
Dělnictvo kolísalo mezi tradiční výchovou k dobrému vztahu vůči církvi a náboženským
hodnotám a mezi kritickým protiklerikálním postojem liberálního měšťáctva, jak je populárně
vyjádřil např. Karel Havlíček. Své sjezdy a projevy dělníci spojovali s náboženskými
projevy a o slavnostních shromážděních dělnických spolků byly celebrovány slavnostní
bohoslužby. Když byl založen potravní spolek Oul, dělnická organizace žádala dokonce
pražského arcibiskupa kardinála Schwarcenberga, aby činnost spolku zahájil slavnou mší
sv. v Týnském chrámu. Pravidlem bylo i svěcení praporů dělnických spolků a nechybělo ani
náboženských proslovů o dělnických schůzích.
Naproti tomu již od počátku nechyběly také proticírkevní projevy. Nepříznivou náladu pro
církev budily i leckteré historické reminiscence, jako vyzvedávání postav české reformace
od Husa ke Komenskému. Mnohem více náboženský život dělnictva ohrožoval změněný
životní styl /hlavně nepřirozeně dlouhou pracovní dobou/ a přervání styků s dosavadním
venkovským prostředím, které pomáhalo udržovat křesťanskou tradici a hodnoty. A tak se u
dělnictva projevovala určitá míra náboženské lhostejnosti. Ta však ještě nebyla taková, aby
měly nějakou odezvu pokusy mladočeských levičáků získat dělnictvo pro ateismus nebo
volnomyšlenkářství. Naopak většina proletářských rodin ještě na počátku 20. stol. byla s
křesťanstvím spojena nejen formálně, nýbrž křesťanské zásady a tradice považovala za vlastní
a za společensky objektivní normu jednání. Ačkoli jeho horlivost v návštěvě bohoslužeb
značně ochladla, zachoval si český proletariát ve své většině křesťanský světový názor i
křesťanské normy jednání. V německém táboře způsobilo mnoho hluku hnutí „Pryč od
Říma“ v letech 1898 – 1908, ale z katolické církve přivedlo do protestantských církví jen
několik desítek tisíc věřících.