Stáhnout - Ex-centric

Komentáře

Transkript

Stáhnout - Ex-centric
K
Sborník konference Liberec 2014
Vydala:
Architectura
& Galerie Jaroslava Fragnera
Praha 2014
ISBN:
978-80-905782-2-7
Tato publikace vznikla v rámci projektu
Budování partnerství a rozvoj spolupráce
v oblasti architektury mimo tradiční
centra, číslo CZ.1.07/2.4.00/31.0021.
Architektura mimo centra
14.–15.03.2014
LÁZNĚ
OBSAH
Úvod
Reflexe
Přednášky
Architekti
Akce
10
Úvodní slovo
Dan Merta
12
Zahajovací slovo
Jiří Suchomel
16
Periferie je místo,
které je daleko od univerzity
Adam Gebrian
18
Ex-centrické/Excentrické
Hans Ibelings
20
Kvalita architektury –
procedurální jistota namísto právní
jistoty
Jiří Klokočka
22
I mimo tradiční centra mohou vznikat
silná ohniska architektury
Petr Kratochvíl
24
Duch Liberce
Peter Riepl
26
Chvála periferie
Peter Szalay
28
Periferie a centrum
informační společnosti
Filip Šenk
30
Lekce z osvícené diktatury
Petr Volf
34
Na okraji:
slovenské architektonické územie
po roku 2000
Henrieta Moravčíková
42
Poučení z města Columbus v Indianě
Murray Fraser
50
Carme Pigem Barceló
54
Antoni Domicz
58
Irakli Eristavi
62
Zdeněk Fránek
66
Rolf Kuhn
70
Kengo Kuma
74
Antonín Novák
78
John A. O'Reilly
82
Vasa J. Perović
86
Todd Saunders
90
Luigi Snozzi
94
Siiri Vallner & Indrek Peil
98
010
ÚVOD
011
Dan Merta:
Úvodní slovo
Mezinárodní konference za účasti významných světových architektů a teoretiků, která byla uspořádána na závěr výzkumného grantu, jehož nositelem byla
Fakulta umění a architektury Technické
univerzity v Liberci, završila dvouletý průzkum na téma architektury mimo
centra.
*1963
Historik umění a estetik, tajemník Společnosti
Jindřicha Chalupeckého (1999−2008), od roku
2001 ředitel Galerie Jaroslava Fragnera,
zaměřené na prezentaci architektury.
V roce 1992 působil jako spolukurátor turné
Machat a Velíšek; v letech 1993−1996 byl
kurátorem výstavního programu Pražského
hradu (výstavy E. Dietmann, Ch. Boltanski,
K. Gebauer, A. Gormley, Laureáti ceny
Jindřicha Chalupeckého, V. Fiala ad.). V letech
1996–2000 zastával pozici vedoucího odboru
kultury Městské části Praha 3 − Žižkov (obnova
tradice Žižkovského masopustu, Vinohradského
vinobraní ad.); v letech 1998–2000 působil
jako kurátor výstav v galerii Raiffeisen
stavební spořitelny. Spoluzakládal občanská
sdružení Iniciativa za novou Prahu a Tady není
developerovo.
Toto liberecké setkání mělo za úkol prezentovat zkušenosti a poznatky z různých
pozic na základě diverzity pozvaných
řečníků. Ideou pro vytvoření portfolia vyzvaných odborníků a osobností bylo hledání vícera poloh, které by mohly být určitým vodítkem pro vytvoření „závěru“.
Pracovní skupina připravující konferenci
se shodla, že je především třeba pohybovat se ve středoevropském kontextu, jenž má určitá specifická východiska
i pro Českou republiku. Druhou skupinou
byli architekti a teoretici, kteří se tomuto
tématu věnují, či jejich tvorba vzniká přímo v kontextu architektury mimo centra.
Třetí skupinou se stali architekti, s nimiž se setkali členové grantového týmu
během zahraničních cest. Významnou
světovou osobností, zabývající se tímto
tématem již delší období, je nizozemský
teoretik Hans Ibelings, zakladatel architektonické revue A10, která je nejvýznamnější platformou mapující situaci
na okrajích či periferiích. Hansu Ibelingsovi je třeba poděkovat za zájem o bývalý
východní blok a zařazování architektury
z postkomunistických zemí do evropského kontextu.
Sestavování portfolia účastníků konference již vycházela z poznatků, které
jsme průběžně získávali během našeho mapování architektury „na okraji“,
kdy jsme se v současné postindustriální
a globální situaci snažili najít odpovědi
na otázku vztahu centra a periferie. Už
sama tato vymezení lze vnímat z několika
pohledů, a to především po stránce geografické a historické. I z toho důvodu byli
na konferenci přizváni zástupci z Japonska nebo Chile. Tyto země patří k předním světovým lokalitám, kde je možno
se setkat s vysoce kvalitní architekturou
a kde existuje pro její vznik velmi důležitá společenská podpora. Tento světový
kontext je zpětně důležitý pro náš „středoevropský region“ či pouze pro oblast
bývalého Československa.
Konference měla ještě další roviny. První
společenská byla velmi důležitá pro budoucnost, neboť umožnila navázat nové
mezinárodní kontakty, které by měla využít především fakulta architektury pro
udržitelnost této tematiky v rámci studia.
Druhou bylo objevení města Liberce pro
zahraniční účastníky, kteří se mohli seznámit s tímto významným městem, jež
bylo formováno česko-německou historií.
I Liberec je zajímavým příkladem vztahu
centra a periferie, a to zejména v regionálním kontextu.
Aby se účastníci mohli obšírněji seznámit
s tematikou konference, měli možnost
navštívit tři výstavy prezentující toto
téma. Českou situaci představila výstava
připravená předním českým žurnalistou
Petrem Volfem /Místa architektonického
vz(d)oru/, její slovenský pandán připravil kolektiv autorů Slovenské akademie
věd pod vedením Henriety Moravčíkové:
Peter Szalay a Laura Pastoreková. Třetí
výstava prezentovala současnou architekturu Jižního Tyrolska, místa, které se
může zdát skutečně na periferii, mimo
architektonická centra. Opak je ale pravdou. Právě „Baukultur“ v tomto severním
regionu Itálie, jenž byl do roku 1918 součástí Rakouska, je v současnosti na vrcholu. Průzkum architektonické produkce v Jižním Tyrolsku za posledních 15
let by možná mohl dát určité odpovědi
na základní otázky grantového výzkumu:
Zda je to pouze otázkou osvícenosti investora, který potká architekta, jemuž jde
„o architekturu“, či je to plánovaný rozvoj regionu, lokality, města nebo vesnice
na základě politického a společenského
konsenzu v daném místě. Jižní Tyrolsko
kopírovalo architektonický rozvoj za posledních 25 let v okolním Švýcarsku či
Rakousku. Vlastně to bylo velmi jednoduché šíření kvality v rámci rozvoje daného
regionu. Můžeme samozřejmě hovořit
o globálním jazyku, ale také zde můžeme
najít prvky architektonického regionalismu, i když ne v absolutní puristické podobě podle tezí Kennetha Framptona.
Tento sborník nemá být pouhým přepisem přednášek. Ty byly zaznamenány
a budou k dispozici na audiovizuálních
nosičích. Snažili jsme se shromáždit
materiály, které by postihly atmosféru
libereckého setkání, a vyzvali jsme také
řečníky a moderátory k napsání jejich
reflexí.
Již při definování tématu projektu, během jeho realizace i při výběru řečníků jsme si kladli otázku, zda získáme
odpovědi na teze, které stanovil v rukověti badatele garant projektu Petr
Kratochvíl.
Po konferenci panuje názorová shoda, že kvalitu architektury asi nelze
zaručit žádným nařízením. Bude to
stále záviset na osobním přístupu
investora a architekta. Takže zda
vznikne kvalitní architektura v centru či na okraji, může být dost často pouze shodou náhod, myšleno
celoplošně. Pokud existují ohniska, může se z okraje či periferie stát
centrum. Na druhé straně to může
mít i destruktivní význam v rovině
filozofické. Z periferie se stane centrum, které bude přitahovat turistické
nájezdníky, a časem se může zničit
genius loci dané lokality či místa.
Může to dopadnout i tak, jak jsem zažil u kultovního vinařství Gantenbein/
/Bearth&Deplazes ve švýcarském
Fläschi: okolo vinic byl plot a na něm
tabulky se zákazem vstupu i fotografování. Majitel psychicky nevydržel
nápor zájemců o návštěvu architektonické ikony.
V loňském roce jsem se zúčastnil
v Barceloně vyhlášení Ceny Miese
van der Rohe, jehož součástí byla
i debata předních evropských architektů a teoretiků nazvaná Breaking New Ground. Zajímavá sestava,
ale závěr také nebyl definován. Jako
leitmotiv byla nejvíce vyslovována
spojení: ekonomická situace a finanční krize. Myslím si, že k tomu není co
dodávat.
Rád bych poděkoval všem, kteří se
zasloužili o perfektní průběh tohoto
mezinárodního setkání. Od řečníků
a moderátorů až po studenty, kteří
zajišťovali servis pro účastníky konference. Velký dík patří profesoru Suchomelovi, profesoru Kratochvílovi,
Daně Tomášové, Kláře Pučerové, Janu
Tandlerovi a Radku Suchánkovi. Rovněž děkuji řediteli Oblastní galerie
v Liberci Janu Randáčkovi za poskytnutí prostor a zajištění příjemného
průběhu konference.
Praha, duben 2014
012
Úvod
013
Jiří Suchomel:
Zahajovací slovo
Dámy a pánové, vážení hosté,
vítám vás na závěrečné konferenci projektu „Budování partnerství a rozvoj
spolupráce v oblasti architektury mimo
tradiční centra“. Jsem potěšen, že se
scházíme právě zde, v relativně malém
městě na okraji České republiky. Jeho
vývoj byl do značné míry charakteristický pro složitou historii střední Evropy. Budova, ve které se nacházíme, byla jejím
svědkem. Liberec se ale může pochlubit
také novodobou architektonickou tradicí,
která před dvaceti lety vedla k založení
školy architektury na zdejší Technické
univerzitě.
*1944
Po studiu na ČVUT a AVU v Praze, přerušeném
prací pro Gottfrieda Böhma v Cáchách,
nastoupil v roce 1969 do libereckého ateliéru
SIAL, kde pracoval dalších 30 let. Byl lektorem
programu 1. Wiener Architekturseminar
ve Vídni, působil jako hostující profesor
na University of Michigan a Technische
Universität München. Byl lektorem programu
Design International na Université de Québec
v Montrealu a mezinárodní letní školy
na Technische Universität Berlin. V roce 1991
založil spolu s Karlem Hubáčkem a dalšími
obnovený ateliér SIAL, v roce 1994 založil
libereckou Fakultu umění a architektury
a byl jejím prvním děkanem, v současnosti
proděkanem. Zároveň zde vede architektonický
ateliér a architektonickou kancelář, zaměřenou
především na stavební rozvoj univerzity.
V médiích, oslovujících jak odbornou, tak
laickou veřejnost, je významná architektura často asociována s velkými stavbami
ve světových metropolích a ekonomicky
silných regionech. Pozornost je upřena
především na spektakulární díla, která
zaujímají nejen svojí architektonickou
kvalitou, ale také (a často hlavně) svými
fyzickými a finančními rozměry. S nimi
jsou spojena zpravidla jména velkých mezinárodních hvězd, hýčkaných mediálním
světem. Mohlo by se zdát, že nic jiného
významného a zajímavého v architektuře
není. Tento zkreslený dojem pak snadno
získávají i studenti architektury, listující
časopisy či brouzdající na internetu.
V reálném světě ale existuje široká škála
staveb a jiných objektů různého zaměření, vznikajících v podstatně skromnějších
podmínkách, a přesto (či právě proto)
nepostrádajících sílu a působivost. Často
jsou zasazeny do periferních lokalit nebo
do čistě přírodních souvislostí. Na své
okolí proto reagují bezprostředněji než
jejich slovutnější a okázalejší protějšky.
Je možno je číst mnohem snadněji a získávat z nich zřetelná poučení a inspiraci. Jejich tvůrci často nepřitahují zájem
médií, ale o to více si zaslouží povšimnutí a prostoru pro prezentaci vlastních
názorů.
Projekt financovaný z evropského operačního programu „Vzdělání pro konkurenceschopnost“ se snažil tuto situaci
analyzovat a napravit. Byl první prací
tohoto zaměření, rozsahu a finančního
rozměru na Fakultě umění a architektury
Technické univerzity v Liberci.
Za jeho úspěšné zvládnutí vděčíme spolupráci s ostatními projektovými partnery – občanským sdružením Architectura,
Společností pro právní a ekonomické
vzdělávání a architektonickými kancelářemi Kamil Mrva a Knesl+Kynčl.
Náš projekt se chýlí ke konci. Za dva roky
jsme při hledání architektury mimo centra navštívili pětadvacet zemí, uspořádali
přes čtyřicet workshopů, přednášek a seminářů a dvě letní školy se zahraničními
a českými architekty. Založili jsme webové stránky, jež zprostředkovávají naše aktivity zájemcům v češtině a v angličtině.
V pražské Fragnerově galerii jsme vystavili studentské práce z obou letních škol
a podíleli se na semináři a výstavě „Architektura a víno“. Vydali jsme zatím šest
knižních publikací a patnáct dalších je
připraveno do tisku. V této budově máte
zároveň možnost zhlédnout dvě výstavy,
prezentující část naší práce.
Projektu se zúčastnilo více než tisíc studentů, zejména z naší fakulty, ale i z jiných škol architektury. Pracovali v pěti
českých a osmi zahraničních architektonických kancelářích, řešili dvacet semestrálních, bakalářských a diplomových
úkolů spojených s tematikou projektu
a cestovali za architekturou po České republice i po Evropě.
Nakoupili jsme také přes tisíc knih, které
obohatily naši knihovnu. I po skončení
financování bude dopad projektu do naší
činnosti zřetelný. Projeví se například
v dalších přednáškách o navštívených
zemích a v budování mediatéky, shromažďující získanou dokumentaci. Architektura mimo centra je a nadále i bude
předmětem studentských prací na naší
fakultě.
Na cestách jsme navázali kontakty
s mnoha architekty a školami architektury. Řada z nich tu dnes je s námi
a někteří k vám v následujících dnech
promluví. Uslyšíme názory aktivních
architektů i teoretiků architektury
z více než deseti zemí.
Rád bych teď předal slovo našim
vzácným hostům i domácím kolegům.
Přeji nám všem dva skvělé dny plné
diskuse o architektuře.
014
Reflexe
KAPITOLA
016
REFLEXE
1
Adam Gebrian:
Periferie je místo,
které je daleko
od univerzity
*1979
Vystudoval fakultu architektury v Liberci
a postgraduální program SCIFI na SCI-Arc v Los
Angeles (Fulbrightovo stipendium). Studoval
a pracoval v Anglii, ČR, Francii, Nizozemí
a USA. Vydal sborník přednášek 29+3, je
členem redakční rady časopisu Era21. Podílí
se na organizaci Pecha Kucha Nights v Praze,
od roku 2009 moderuje vlastní pořad „Bourání“
na Radio Wave. V letech 2009–2012 působil
na FUA TU v Liberci. Podílel se na přípravě
kandidatury Ostravy na titul Evropské hlavní
město kultury 2015, na vzniku první soukromé
školy architektury v ČR Archip. Pravidelně
publikuje (2010–2013 Lidové noviny, od 2014
Respekt). Byl kurátorem výstav Městské zásahy
Praha, Brno; Ostrov pokladů; Ze života lidí
a domů a Anastomosis.
V Liberci proběhla ve dnech
14.– 15. března konference s názvem Architektura mimo centra. Řada osobností
světové architektury se ve svých přednáškách a následných diskusích snažila
objasnit svoji pozici z pohledu lidí profesně se pohybujících mimo nejvýznamnější
světové metropole.
Po úvodech zakladatele liberecké Fakulty
umění a architektury (jednoho z pořadatelů konference) Jiřího Suchomela
a teoretika architektury Petra Kratochvíla jsme tak mohli po dva dny naslouchat
špičkovým zahraničním architektům
a teoretikům.
První přišla na řadu Carme Pigem
Barceló z kanceláře RCR, jejichž tréninkový atletický stadion v lesích u katalánského města Olot považuji za jednu z nejdůležitějších současných realizací (http://
nubesrosasenarquitectura.blogspot.
cz/2009/01/estadio-de-atletismo-tussols-basil-en.html). Otázce po důvodech
umístění své kanceláře v malém městě se
podivila a nabídla tak jednu z nejpřesvědčivějších odpovědí: „Po studiu ve velkém
městě jsme se přirozeně vrátili do toho
našeho, žádná jiná možnost nebyla, nijak
jsme nad tím nepřemýšleli. Přišlo nám to
úplně automatické. Od našeho profesora jsme do života dostali jednu důležitou
radu: ´Prvního velkého klienta musíte odmítnout. Až za vámi, začínajícími architekty, někdo přijde a bude vám nabízet
obrovský projekt na nesmírně atraktivním místě, odmítněte ho. Je to past. Mnoho talentovaných architektů strávilo první roky své kariéry honbou za chimérou.
Výsledkem bylo pouze spousta zbytečně
utracené energie, kterou mohli věnovat
malým, ale smysluplným projektům.´
Takže když za námi přišel investor a nabízel možnost práce na komplexu o více
než 300 bytů s výhledem na Atlantský
oceán, řekli jsme: Ne.“
V následné diskusi možná nejlépe okomentovala svou situaci: „Osobně za periferii považuji místo, které je vzdálené
od univerzity. To není náš případ.“
Vasa Perović (http://www.bevkperovic.com) z vynikající slovinské kanceláře Bevk & Perović na téma konference
reagoval především výběrem vlastních
realizací, které se nacházely na okrajích
malých měst. Nicméně proti tradičnímu
dělení centrum (ve smyslu něčeho velkého) versus periferie (něco malého) se vymezil dost jasně: „Vy nazýváte centrum
mého života, mého světa periferií? Mám
vás praštit? Pro mě to žádná periferie
není.“
John O’Reilly (www.jorarchitect.com)
„Deset let svého života jsem strávil prací
v Tokiu a v New Yorku. Je skvělé v těchto městech nějakou dobu žít a jsem tomu
rád, ale dnes profesně působím na západním pobřeží Irska, v kraji o rozloze
400 km2, kde žije 12 000 lidí. Spolupracuji s místními profesanty, řemeslníky,
pracuji pro skutečné lidi, kteří se na mě
obracejí s prosbou o řešení jejich problémů. Nejsou to žádné nadnárodní korporace složené z manažerů, jimž na výsledku
častokrát moc nesejde. Jsou to lidé, které
znám, kterým můžu důvěřovat. Věřím,
že se vzájemná důvěra odráží v kvalitě
výsledků.“
Následovala série nádherných atmosférických jevů, důkaz, jak rychle se počasí
na pobřeží Atlantiku může měnit. Noční
hvězdná obloha byla doprovázena mapou
světelného znečištění, respektive množstvím hvězd, které je možné z jednotlivých míst planety zahlédnout. JO’R si
neodpustil rýpnutí do tzv. stararchitektů:
„Z Londýna Zahy Hadid nebo z Rotterdamu Rema Koolhaase příliš mnoho hvězd
neuvidíte.“
Todd Saunders (www.saunders.no)
Svůj pozoruhodný příběh představil Kanaďan, dnes profesně působící v Bergenu. Z Newfoundlandu se po krátkých stážích ve Vídni a Berlíně dostal
017
autostopem z Evropy až do Pekingu. Cestou mu učaroval norský Bergen, kam se
následně vrátil a bez volných finančních
prostředků, velkého rodinného zázemí,
bez znalosti norštiny a s nulovými sociálními kontakty se rozhodl založit zde svou
vlastní architektonickou kancelář. Trvalo
mu to tři roky a poté, co se protloukal různými zaměstnáními, zakoupil dosti daleko od Bergenu (bylo to levnější) malý pozemek, na kterém si postavil víkendové
obydlí, útulnu. Více zde: http://saunders.
no/work/item/8-hardanger-retreat.
Jeho doporučení znělo takto: „Nehledal
jsem klienty, hledal jsem místo, na kterém bych dokázal sám něco realizovat.
Podařilo se to a ta miniaturní stavbička
posloužila jako naše obrovská vizitka.
Nesmírně nám pomohla média – ne ta
odborná, ale populární, určená nejširší
veřejnosti, která o této naší realizaci informovala. Je velmi důležité něco skutečně postavit, něco fyzického. Každý dnes
předvádí sliby, modely, obrázky – většinou nemají příliš velkou hodnotu. Je třeba něčeho skutečného. Tomu se nemůžete jen tak vysmát, to má svou váhu. Pokud
tedy jste na začátku své profesní dráhy,
zkuste co nejdříve něco postavit – může
to být drobnost, ale taky to může být začátek vaší kariéry.“
V Česku se podobným způsobem prosadili např. architekti z liberecké kanceláře Mjolk (viz: http://www.mjolk.cz),
jejichž zástupce arch. Jan Mach strávil
celé dva dny pečlivým posloucháním
vystupujících.
Luigi Snozzi už tradičně hovořil o své
práci v Monte Carassu, malém městečku
v italském kantonu Švýcarska – v Ticinu.
Pokud jste jej dosud nenavštívili, doporučuji. Já v něm byl naposledy roku 2005
a budu si muset návštěvu zopakovat,
vývoj městečka evidentně nestagnuje
a je tak mnoho nového k vidění. Snozzi
představil příběh o odmítnutí v soutěži
postavit školu ve špatně vybrané lokalitě, který vedl k jeho trvalému přemístění
sem a v následnou třicetiletou spolupráci
nad rozvojem města. Pro mnoho architektů v publiku muselo znít neuvěřitelně
Snozziho tvrzení: „S veřejností nekomunikuji, své projekty jí nevysvětluji a veřejných debat se neúčastním. To není moje
práce. Já jsem placený profesionál, který
zhmotňuje připravené zadání. Obhajoba smyslu projektu je na starostovi, to
je jeho práce. On je můj klient, já musím
svou práci obhájit před ním, nikoliv před
veřejností.“
Kengo Kuma (http://kkaa.co.jp)
Představil svůj „suši koncept“. Tedy stavbu z místních, čerstvých ingrediencí. Čím
menší je vzdálenost mezi realizací a dovezeným materiálem, tím může být výsledek kvalitnější. Jde tedy o jasnou návaznost na tradici, kdy ani jiné možnosti
než využívat lokální materiál a řemeslo
neexistovaly. Většina jeho staveb je realizována opakováním základní jednotky
(„koncept lego“), která je z tradičního
materiálu, ale nějakým způsobem inovována – viděli jsme tak vodní a vzdušnou
cihlu, létající střešní tašku, keramický
oblak, bambus spojený s betonem. Koncept takto inovované základní jednotky
vzniká vždy ve spolupráci se studenty,
s univerzitami.
Holandský teoretik Hans Ibelings přidal
několik dalších argumentů proti primitivnímu dělení na centrum a periferii, se
kterým je tak snadné a svůdné operovat. Malé univerzitní městečko Eichstätt,
v němž působil výborný architekt Karljosef Schattner, může být nahlíženo jako
třináctitisícová periferie, nebo jako centrum několikamilionové spádové oblasti. Rovněž důležitá je změna probíhající
v čase. Jakékoliv město se může stát centrem světového dění a o pár let později
může být to samé město periferií – bez
ohledu na jeho velikost. Svůj příspěvek
Ibelings zakončil slovy: „Snad i tato konference přispěla k tomu, že ono primitivní dělení na centrum a periferii můžeme
definitivně hodit za hlavu.“
Své projekty prezentovali také Indrek Peil
& Siiri Vallner (www.kavakava.ee), jejichž
univerzitní budova v Tartu představuje významný způsob reakce na složitý
kontext (více o projektu: http://www.
kavakava.ee/project/tartu-ulikooli-narva
-kolledz), Irakli Eristavi (www.zerozero.
sk), který se nejvíce věnoval své největší
realizaci, transformaci bývalých kasáren
v Košicích v rámci projektu Evropského
hlavního města kultury, nebo Antoni Domicz z Polska.
Britský teoretik Murray Fraser nás zase
všechny na chvíli přenesl do čtyřicetitisícového města Columbus v Indianě, jež
se díky průmyslníkovi Josephu Irwinu
Millerovi na čas stalo centrem architektonického světa, kde svoje budovy postavili např. otec a syn Saarinenovi, I. M. Pei,
Cesar Pelli, Peter Eisenman nebo Richard
Meier.
Nečekaným překvapením programu byl
ale Rolf Kuhn, který seznámil posluchače
s projektem rekultivace bývalých hnědouhelných dolů pod patronací IBA (International Bauasustelung). Jestli ve mně
něco vzbudilo touhu sednout do auta
a zajet se na výsledek okamžitě podívat,
bylo to právě tohle místo. Evidentně jsem
nebyl sám, jak dokládalo množství otázek, které na něj bylo následně směřováno. Více o celém projektu zde: http://
www.iba-see2010.de.
Antonín Novák (www.drnh.cz)
Trochu skepse do přehnaného optimismu na závěr vnesl brněnský architekt
Antonín Novák, vyučující na liberecké
Fakultě umění a architektury. Na pěti
svých projektech se pokusil přiblížit okolnosti, které buď znemožňují,
nebo velice komplikují řadu postupů, jež jsme v uplynulých dvou dnech
mohli obdivovat (např. nemožnost využití lokálních materiálů a řemeslníků
v kontextu platného zákona o zadávání veřejných zakázek či podmínky
využití evropských dotací).
Součástí konference bylo rovněž
představení dvou výstav o architektuře v Česku a na Slovensku, které
vznikly ve spolupráci trojice Dan Merta, Petr Volf a Henrieta Moravčíková.
Výstavy se po konferenci přemístily
do Prahy do Galerie Jaroslava Fragnera a galerie Slovenského institutu.
018
REFLEXE
2
Hans Ibelings:
Ex-centrické/
Excentrické
019
Asi není náhodou, že téma architektury
mimo kulturní centra se objevilo v Liberci, na jednom z míst, které by mohlo být
považováno za ex-centrické, navzdory
přítomnosti skupiny architektů mezinárodního věhlasu SIAL.
*1963
Původem nizozemský kritik a teoretik
architektury žijící v Montrealu. Od roku 2012
působí jako editor a vydavatel The Architecture
Observer. Mezi lety 2004 a 2012 byl editorem
časopisu A10 new European architecture
mezinárodního dosahu, který spoluzakládal
s grafikem Arjanem Grootem. Ibelings je
rovněž autorem několika publikací, např.
European Architecture Since 1890 (2011)
a Supermodernism: Architecture in the Age of
Globalization (1998/2003).
Svým způsobem je ironií, že otázka excentricity je diskutována v místě, které je
z jakéhokoli rozumného pohledu v rámci
Evropy velmi centrální. Avšak stejně jako
Liberec je v určité vzdálenosti od hlavního města země, dalo by se říci, že střední
Evropa, navzdory svému názvu, je stále
ve většině architektonických pojednání
přítomna pouze vzdáleně. Až dosud většina kritiků a historiků architektury (a nejen oni) zacházela s architekty a s architekturou střední Evropy jako s popelkou.
Přestože nevyvážený vývoj na Východě
a Západě zhoršila čtyři desetiletí studené války a její rozdělující železná opona,
protiklad mezi oběma polovinami Evropy
sahá až do osvícenství, kdy se mentální
mapa kontinentu začala naklánět. Předtím se kultivovaný Jih vyděloval proti
barbarskému Severu, ale s hospodářským, politickým a kulturním vzestupem
severozápadní části kontinentu se toto
rozdělení přesunulo. Západ převzal místo
Jihu, zatímco Východ zaujal, alespoň ze
západního pohledu, roli barbara.
Mou snahou jako zakládajícího redaktora
časopisu A10 new European architecture
(2004–2012) a autora publikace European Architecture since 1890 (2011) bylo
přesáhnout tuto opozici, která je stále
hluboce zakořeněna v západním evropském myšlení (kde i mnoho vzdělaných
lidí sotva rozlišuje mezi Slovinskem a Slovenskem nebo mezi Budapeští a Bukureští). Oba tyto podniky vyšly z mého
poněkud pozdního zaznamenání hluboké
proměny geopolitické krajiny Evropy
po roce 1989 a sjednocení evropského
prostoru, což zároveň vedlo k odlišnému
vymezení její architektonické kultury.
I přes přetrvávající předsudky o údajně barbarském charakteru Východu se
stále zvyšuje povědomí o tom, co se děje
v oblasti, kterou západní Evropané dosud
nazývají východní Evropou, a která sama
sebe stále více identifikuje jako střední,
což je zdravým příznakem emancipace.
Po dlouhou dobu byla blízkost kulturních
center, a především hlavních měst kultury, životně důležitá pro každého, kdo se
chtěl prosadit v kulturních oborech, nicméně vzhledem ke globalizaci a digitální
revoluci rozdíly mezi centrem a periferií
rychle mizí. Navíc ve vysoce urbanizované evropské krajině byl rozdíl mezi centrem a periferií vždy velmi relativní. Existuje mnoho malých i větších měst, která
jsou v přesném slova smyslu malými
obcemi – například Katovice, Eichstätt,
Bellinzona nebo Porto –, ale jsou integrována do mnohem větších městských oblastí, někdy i s milionem a více obyvateli.
V důsledku globalizace a vzestupu nových technologií má nebývale vysoký
podíl lidstva spojení se zbytkem světa.
Účinky globalizace jsou pociťovány stále
více zejména v globálních metropolích,
kde probíhá homogenizace přesahující všudypřítomné prosazování stejných
řetězců, značek a módních trendů a která
zahrnuje procesy gentrifikace, sanace
veřejných prostranství a ubytování stále
rostoucích toků turistů.
V tomto ohledu se dřívější nevýhoda ex-centricity nakonec může stát její výhodou, pokud tedy ex-centricita ještě vůbec
existuje. Aniž bych tvrdil, že ex-centrické
může fungovat jako místo odporu globálním silám, jak je chápe kritický regionalismus Kennetha Framptona, v dnešní
době je jistě hodnota v relativní izolaci
jakéhokoli místa, jež je vnímáno jako stojící mimo centrum. Izolace může architektuře nabídnout klid a ochranu, která
je užitečná pro testování nových nápadů,
odloučení může poskytnout prostor pro
experimenty, které mohou být uskutečněny bez rizika, že se o nich bude ihned
široce diskutovat a že budou medializovány jako poslední výstřelek. Symbol Liberce na vrcholu hory Ještěd je důkazem
výhod relativní izolace. Mistrovské dílo
Karla Hubáčka je velmi přesvědčivým
experimentem, který – přestože získal
mezinárodní ocenění – si nějakým způsobem zachovává pověst tajného tipu
zasvěcenců.
I přes mou touhu přivést údajnou periferii evropské architektury do centra pozornosti by mi bylo líto, pokud
by středoevropská krajina měla zcela
ztratit svůj charakter alespoň částečně neznámého území. V tomto ohledu
čelím neřešitelnému dilematu: zda
bych měl prozrazovat, kolik toho středoevropská architektura může nabídnout, nebo zda si to mám nechat pro
sebe – protože vím, že kouzlo
ex-centrického vlastně spočívá
ve skutečnosti, že zároveň zůstává
alespoň trochu excentrické.
020
REFLEXE
Jiří Klokočka:
Kvalita
architektury –
procedurální
jistota namísto
právní jistoty
3
021
Určitě jsem nebyl sám, na koho ohromným dojmem zapůsobil příspěvek, který
přednesl profesor Luigi Snozzi. A to nejen
díky dnes už ikonickému významu tohoto
architekta a jeho tvorby, kterou tak brilantním způsobem demonstroval na každém svém projektu. Mě jako urbanistu
zaujala hlavně důslednost, s jakou buduje
novou tvář obce Monte Carasso.
*1951
Architekt a urbanista, absolvent pražské
ČVUT a následně Akademie výtvarných
umění. Od roku 1980 žije a pracuje v Belgii,
mezi lety 1986 a 2011 pracoval jako hlavní
urbanista regionální rozvojové společnosti
Intercommunale Leiedal se sídlem ve městě
Kortrijk v západovlámské provincii. V roce 2003
byl pozván jako jeden ze skupiny odborníků
k vypracování programu pro magisterské
studium urbanismu na Vysoké škole pro vědu
a umění Sint-Lucas v Gentu (dnes je tato fakulta
architektury součástí Lovaňské univerzity),
kde od roku 2004 působí jako vedoucí katedry
urbanistického navrhování. Od roku 2012
rovněž vede ateliér urbanismu na Fakultě umění
a architektury na TU v Liberci.
Jeden z nejzajímavějších okamžiků byl
proto pro mě obrázek s jeho „sedmi zásadami pro dosažení kvalitní architektury“ a z nich asi bod týkající se posuzování projektů. Hovořil zde o tom, že každý
nový stavební projekt pro obec či město,
které mají ambici realizovat soudobou
a kvalitní atchitekturu, musí projít posuzovací procedurou. Tato procedura by
měla být důležitější než platné předpisy
pro dané území. Moje vlastní dlouholetá
urbanistická praxe v západovlámském
městě Kortrijk v Belgii slova Luigi Snozziho naprosto potvrzuje.
Tradičními historickými formami urbanizace a suburbanizace ve Flandrech jsou
pro bydlení rodinné domy, a to převážně
samostatně izolovaně stojící, tedy vilové čtvrti. Jako důsledek různých společenských faktorů vznikl v Belgii koncem devadesátých let tlak na realizaci
bytových typologií. Centra i v malých
obcích se začala rychle plnit bytovými
domy a nebylo prakticky možné, aby byly
tyto developerské iniciativy omezeny
na základě právních prostředků územního plánování (územních plánů) – všechna
tato centra leží totiž v zóně pro bydlení.
Kromě nových funkčních a prostorových
problémů, na které nebyla tato historická centra připravena, šlo ve velké většině
o velmi nekvalitní architekturu. Ve snaze o maximalizaci zisku se stavěly obří
budovy, a pokud jim bylo kladeno jakékoli prostorové omezení, byly vynalézány cesty, jak tato omezení obejít (například ještě několik podlaží bylo vtlačeno
do půdního prostoru nad římsou).
Přirozenou reakcí na tento vývoj, a to už
se vracím k přednášce Luigi Snozziho,
bylo hledání způsobů, jak kvalitu architektury těchto typologií zlepšit, jinými
slovy, jak nekvalitní architekturu eliminovat. Odpověď byla nalezena ve vzniku
takzvaných komisí pro kvalitu architektury. Tyto komise se staly poradními orgány
městských rad, ale jsou ze zásady apolitické! Jejich členy jsou vždy odborníci
na architekturu, předsedou bývá vlámský architekt, který si svou tvorbou již
vysloužil autoritu, případně místní architekt, urbanista, tajemník obce atd.
Všichni se ale musí prohlášením vzdát
realizačních zájmů v obci samotné. Je
samozřejmé, že se v těchto komisích živě
diskutuje, že ne všichni jsou stejného
názoru. Přesto je třeba, aby jednotliví
členové měli podobný postoj k moderní
architektonické tvorbě.
Nezbytným předpokladem musí samozřejmě být základní ambice politické
správy města/obce. Pokud totiž sama
městská rada nemá za cíl realizovat kvalitní architekturu, nemá taková komise
žádný smysl. Navíc se většinou nejedná
o posuzování každého domu, ale o projekty, které se buď nacházejí v „citlivých“
městských částech (např. v historických
centrech), nebo o projekty, jež svým měřítkem nebo významem spoluurčují celkový obraz města.
Dá se říci, že existence těchto komisí
v podstatě vytvořila klima, ve kterém každý potenciální investor dostává jistotu, že
bude touto schvalovací procedurou muset projít. To znamená, že základní právní
jistota (územní plán) je nahrazena jistotou procedurální. Následkem této skutečnosti je mimo jiné to, že jsou komisím
předkládány už i první koncepce a skicy
projektu a že se s investorem a jeho architektem řeší případné názorové rozdíly
včas. Proto ušetří svůj čas i investor, než
kdyby přišel žádat o stavební povolení
s už hotovým projektem.
Já sám jsem už celou řadu let členem takové komise v západovlámské obci Deerlijk. Za zhruba deset let její existence můžeme tvrdit, že jsme významným podílem
přispěli k nové tváři této obce. Jedním
z příkladů je i stavba nové radnice, která
byla dokončena v roce 2006.
Byl jsem tedy opravdu potěšen, že situace ve Švýcarsku je na tomto poli podobná. Krásným závěrem projevu Luigi
Snozziho byla i jeho odpověď na poslední
otázku z publika: „Co je potřeba k dosažení kvalitní architektury?“
L. S: „Trpělivost!“
022
REFLEXE
Petr Kratochvíl:
I mimo tradiční
centra mohou
vznikat silná
ohniska
architektury
4
*1950
Historik a teoretik architektury, vědecký
pracovník v Ústavu dějin umění AV ČR
a pedagog na Fakultě umění a architektury
TU v Liberci, kde vyučuje dějiny moderní
architektury. Absolvoval Filozofickou fakulty
Univerzity Karlovy v Praze. Pravidelně
publikuje v odborných architektonických
a uměleckohistorických časopisech. K jeho
posledním knihám patří Současná česká
architektura a její témata nebo Dějiny
zemí Koruny české – Architektura (editor
a spoluautor). Byl rovněž kurátorem několika
architektonických výstav v Galerii Jaroslava
Fragnera; je též činný jako překladatel knih
o architektuře. Byl členem Akademické rady AV
ČR (1993−2001), místopředsedou její Vědecké
rady (2001−2009) a v letech 1998−2004
členem Akreditační komise ČR.
023
V dnešním informačně, kulturně i ekonomicky propojeném světě se radikálně proměnil i vztah mezi místy, která
tradičně působila jako centra vyzařující
kulturní vzory, a periferií, kdysi odkázanou do pouze receptivní role. Pohyby
a vlivy již zdaleka nejsou jednosměrné,
kterékoliv místo se za určitých okolností
může stát ohniskem, v němž se protnou
zájmy investorů, moudrost lokálních úřadů a talent architektů, a umožní tak vznik
kvalitních a originálních architektonických děl. Ostatně i samotný fakt, že se
v Liberci – městě jistě nikoliv centrálního
významu z hlediska globálního – uskutečnila mezinárodní konference za účasti tolika skvělých zahraničních osobností, je
potvrzením této proměny dříve ostré polarity centra a periferie: Díky přítomnosti
architektů a teoretiků tak zvučných jmen,
jako jsou Luigi Snozzi, Kengo Kuma, Vasa
Perović, Hans Ibelings a další, se Liberec
alespoň po dobu konference stal centrem architektonického diskurzu v měřítku vskutku mezinárodním.
Jistá skepse, zda v dnešní době má ještě
smysl rozlišování mezi centrem a tím, co
je odlehlé a na periferii, ostatně zaznívala i v mnoha vystoupeních jednotlivých přednášejících. Přestože všichni
s ohledem na téma konference představovali své realizace v menších městech
a ve volné krajině, jen málokteří z architektů se ve své tvorbě omezují na nějaké
úzké lokální prostředí (jako například Ir
John O'Reilly, nebo poznaňský architekt
Antoni Domicz), nebo působí sice v různých, ale přesto vždy odlehlých lokalitách (jako kanadsko-norský architekt
Todd Saunders). Většina samozřejmě pracuje paralelně v mnoha různých místech
odlišných velikostních kategorií a geografických rolí. Přesto jsem měl pocit, že
předváděné projekty mimo velká centra
mají něco společného, co je odlišuje
od staveb ve velkoměstech. Přirozeně je
to často dáno již odlišností stavební úlohy a sociálního určení pro menší okruh
uživatelů (u veřejných budov), s čímž
souvisí zpravidla i komornější měřítko
a intimnější charakter architektury. Ale
na mnoha případech jsem také cítil, jak
právě u staveb v oněch nejodlehlejších
polohách hraje klíčovou roli při formování architektonického konceptu charakter konkrétního místa, onoho fyzického
„zde“, kde stavba stojí, a to v míře, která
u velkých měst bývá výrazněji překryta globálními vzory. Spíše než o projev
regionalismu (který předpokládá vztah
k nějaké širší oblasti a regionální stavební tradici) jde o nový lokalismus (termín
Franca Boeriho), v němž jsou do hry vtaženy velmi konkrétní a vždy specifické
rysy místní topografie, světelné atmosféry, výhledů apod. Citlivou reakci na tyto
danosti dokládaly – vedle již zmíněných
architektů – zejména představené projekty španělského ateliéru RCR.
Jednou z otázek, kterou jsme si během
celého projektu i při koncipování programu konference kladli, bylo zkoumání,
za jakých podmínek kvalitní architektura
mimo centra může vzniknout. Obecnou
odpověď ani tato konference zcela logicky nabídnout nemohla, neboť ona odlehlá
místa se vyznačují velkou rozmanitostí, odlišností situací, obzvláště pokud je
sledujeme a srovnáváme v měřítku mezinárodním. Vždy je to jedinečný příběh
šťastného setkání příznivých okolností,
který můžeme odhalit za vznikem nějaké
mimořádné architektury na malém městě
nebo ve volné krajině. A takové na konferenci ukázali její hosté: Murray Fraser
na historickém příkladu amerického města Columbus jako příběh plodného setkání architektů a iniciativního místního
velkopodnikatele a mecenáše architektury, Luigi Snozzi na vlastním příkladu
setkání architekta a místního starosty,
které vyústilo ve 30 let osvíceného řízení přestavby Monte Carrasa, nebo Rolf
Kuhn na příkladu proměny povrchovou
těžbou zdevastovaného území Lužicka
v rekreační krajinu jako setkání či průnik
cílevědomé státní podpory, tradice německých architektonických stavebních
výstav (IBA) a organizačních schopností
architektonicky citlivého manažera.
Konference podle mne nejen zmapovala
množství zajímavých realizací mimo centra od Ameriky na západě po Japonsko
na východě, ze zemí s tradičně vyspělou
architektonickou kulturou po země, jejichž dobrá architektura byla pro mnohé
překvapením (jako například v tvorbě
estonského ateliéru Kavakava). Byla i výzvou, že odlehlost a perifernost geografická nemusí být nikterak na zábranu
vysokým architektonickým ambicím a že
v dnešním světě je každé místo příležitostí. Jak jsou i v poměrech domácích
nebo v zemi našich slovenských sousedů
již tyto příležitosti využívány, přesvědčivě ukázaly teoretické příspěvky Petra
Volfa a Henriety Moravčíkové, ale i svou
vlastní tvorbou Zdeněk Fránek, Antonín
Novák a Irakli Eristavi.
024
REFLEXE
5
Peter Riepl:
Duch Liberce
*1952
Absolvoval univerzitu v Innsbrucku, od roku
1985 vede v Linci spolu s manželkou Gabriele
ateliér Riepl Riepl Architekten a od roku 2007
vídeňskou kancelář Riepl Kaufmann Bammer
Architektur. Jako hostující profesor přednášel
na univerzitách v Kasselu, Mnichově, Coburgu
a Darmstadtu. Patří mezi vlivné architekty
Horního Rakouska. Získal několik ocenění
za dřevostavby. Kromě realizací v Linci
(kulturní dům, Rakouská zaměstnanecká
komora, divadlo, plovárna atd.) je autorem či
spoluautorem např. Spolkového školního centra
v Křemži, Vyšší odborné školy v Eisenstadtu
nebo kostela sv. Františka ve Štýrsku.
025
„Architektura mimo centra“ je v Evropě důležitým tématem. Sotva kde jinde
na světě jsou městské krajiny tak všudypřítomné a ovládají každodenní život
velkého množství obyvatel. Ztělesňují
zvláštní ekologickou a kulturní hodnotu
a jsou zásadní pro identitu Evropy. Měli
bychom zabránit rozpadu těchto míst
a tomu, aby se z nich staly pouhé čekárny
na přesun do nějakého velkoměsta.
Konference v Liberci pojala toto mnohovrstevné téma chytře a pečlivě. Petr Kratochvíl a Hans Ibelings vysvětlili teoretické pozadí a nastínili možný vývoj.
Zdánlivě ne mnoho úsilí a věhlasu převládá v projektu „Architektura mimo
centra“, ale ve skutečnosti jsou to spíše
schopnosti jednotlivých architektů, jak
reagovat na konkrétní kontext a současné výzvy.
Jak se vypořádat s ekologickými požadavky si velice hravě a nápaditě ověřil
Kengo Kuma.
Mnoho dobře zvolených příkladů nejen
z Evropy ukazuje široké pole konkrétních příležitostí: Luigi Snozzi již mnoho
let produktivně využívá potenciál místa
v malé obci Monte Carasso/Tessin, aby
tak nabídl nový smysl místa jeho obyvatelům. Rolf Kuhn ukázal na příkladu
historie IBA v Německu, jak i rozsáhlá
zástavba je řiditelná pomocí strategie
a organizace a tím schopná vytvářet spolupráci pro celou oblast.
Zábavné a osvěžující byly příklady z bývalého východního bloku. Je zde nespočet důležitých znamení, která dokazují
novou činorodost. Nové ateliéry, jako například zerozero ze Slovenska nebo Siiri
Vallner a Indrek Peil z Estonska, podněcují vývoj ve svých zemích svou nestranností a zároveň blízkostí k umění.
Konference nás zavedla nejen na hranice
EU, ale až na samý okraj Evropy a severní
Ameriky. Byla to zábavná cesta plná překvapení a podnětů. John O´Reilly a Todd
Saunders jsou důkazem toho, že pomocí
rozumných návrhů je kvalitní život možný
i v extrémních oblastech.
Toto vše není jen důkazem současné vitality mnoha míst, ale zároveň to ukazuje,
že oblasti mimo centra mohou být úspěšnými laboratořemi budoucího vývoje. Poskytují prostor pro pokusy, který je téměř
nedostupný ve velkých městech. Zdeněk
Fránek pozoruhodně potvrzuje tuto tezi
svými netradičními příklady.
Dokonce i místo konání konference byl
záměr. Původní veřejný bazén byl příkladně zrenovován a upraven na výstavní a konferenční prostory. Výsledkem
je místo setkávání ve „středu Evropy“,
které působivě zprostředkovává historii
a nabízí stimulující zázemí pro diskuze
o naší budoucnosti.
Za vše můžeme gratulovat organizátorům a městu. Nejenže se konference velice zdařila, ale také rozšířila výrazný optimismus. Zbývá doufat, že tato událost
bude mít pokračování a stane se impulsem pro zachování „ducha Liberce“.
026
REFLEXE
6
Peter Szalay:
Chvála periferie
*1982
Historik umění a architektury. Absolvoval
katedru vědy o výtvarném umění na Filozofické
fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě,
v roce 2009 obhájil doktorát na Oddělení
architektury na Slovenské akademii věd,
kde dodnes působí jako vědecký pracovník.
Věnuje se výzkumu architektonické tvorby
meziválečného a poválečného modernismu
na Slovensku, především problematice
památkové ochrany a obnovy špičkových děl
z tohoto období, ale také současné architektuře
(Týždeň, A10 new European architecture). Je
členem mezinárodní organizace DOCOMOMO
(Documentation and Conservation of Buildings,
Sites and Neighbourhoods of the Modern
Movement).
V českom meste Liberec sa 14. až 15. marca konala konferencia s názvom Architektura mimo centra , ktorá hostila veľké
mená svetovej architektúry. Príležitosť
vidieť osobnosti ako Luigi Snozzi, Kengo Kuma, Tod Saunders, či Vasa Perović
v strednej Európe nieje taká častá, no
stretnúť ich v regionálnom meste akým je
Liberec je skutočne ojedinelá.
Technická univerzita v Liberci spolu s Galeriou Jaroslava Fragnera zorgaizovala
toto podujatie ako vyvrcholenie spoločného dvojročného výskumu s názvom
Ex-centrik. Projekt ktorého oficiálny
názov bol Budování partnerství a rozvoj
spolupráce v oblasti architektury mimo
tradiční centra, podporil mobilitu pedagógov, výskumníkov a študentov Libereckej univerzity a bol príležitosťou pre
všetkých zúčastnených bližšie spoznať
svojich „periférnych“ partnerov z celého sveta. Na cestách do Chile, Japonska,
Švajčiarska a ďalších krajín sa architekti
a študenti in-situ zoznámili s dielami a ich
tvorcami, ktoré dovtedy väčšina poznala
len cez médiá, z časopisov a na internetu.
027
Marcová konferencia sprostredkovala
širokej verejnosti aspoň časť „úlovku“
z ciest a výskumov účastníkov výskume.
Dvadsať pozvaných architektov a teoretikov z celého sveta rozčerilo svojimi
prednáškami architektonickú diskusiu
o regióne a centre v priestoroch bývalých kúpeľov, čerstvo prestavaných
na mestskú galériu. Myšlienky a diela
prezentované prednášajúcimi nastolili
viaceré otázky, no azda tá najpálčivejšia
a najopakovanejša bola otázka, či v súčasnosti ešte môžeme hovoriť o centre
a periférii ako takej. Či v období bleskového prenosu informácii a „skrátenia“
geografických vzdialeností, vôbec existuje periférna oblasť, a ak áno aké sú jej
charakteristiky či odlišnosti voči centru.
Touto otázkou začal aj architekt Vasa Perović z úspešného slovinského ateliéru
Bevk Perović, ktorý uviedol svoju prednášku dielom súčasného španielskeho
umelca, ktorý zbiera výstrižky fotografií
oblohy z španielskych novín a tieto archivuje podľa času a miesta. Obloha ktorá je
na každom výstrižku z diela tohto umelca
trochu iná je zároveň aj univerzálnym
pozadím a podmienkou platnou na celej zemeguli. Perović cez tento exkurz
do výtvarného umenia naznačil aj jeho
vnímanie pestrosti regionálnych podmienok a limitov ktoré sú všade trochu iné,
ale v zásade rovnaké. Diela, ktoré v prednáške prezentoval vystihujú pohľad jeho
ateliéru na tvorbu, ktorá reflektuje predovšetkým konkrétne podmienky lokality
v ktorej navrhujú než záujem o hľadanie
rozdielov stavania v centrálnych či okrajových oblastiach.
Podobne aj svetoznámi japonský architekt Kengo Kuma, ktorý bol azda najväčším lákadlom konferencie, vníma prostredie mimo centra ako priestor, ktorý
dáva architektovi možnosť pracovať z odlišnými podmienkami. Možnosť limitovanie skromnejšími pomermi je pre neho
inšpiráciou pre experimentovanie, objavovanie lokálnych špecifík materiálov
a remeselných tradícii a ich aplikovanie
v originálnych konceptoch, konštrukcii
či fasád. Skutočnou oslava romantického
úniku z mesta, však bola prednáška Toda
Saundersa. Američan, ktorý sa na výslnie
medzinárodnej scény dostal z nórskeho
Bergenu predstavil realizácii jeho ateliéru v odľahlých severských krajinách.
Jeho „trendy“ prednáška naznačila, že
návrat k lokálnym tradíciám a remeslu
nemusí byť motivovaný len hlbokým filozofickým a ekologickým zmýšľaním, ale
v mnohom je výsledkom súčasnej populárnosti či módnosti tohto fenoménu.
Chválu okrajových oblastí našej planéty však na konferencii symbolicky
najsugestívnejšie vyjadril ír John O Reilly a opäť v súvislosti s obrazom oblohy.
Na svojich mapách svetelného znečistenia Európy ilustroval luxus pohľadu
na hviezdnu oblohu, ktorý je dnes prístupný len tým, ktorých neoslepuje žiara
veľkomiest.
Kľud a autenticita regiónu však oveľa viac rezonovali v prednáškach hostí
z centra, hostí ktorý si zvolili pustovnícky
život po úspechoch v centre či pre ktorých je navrhovanie v periférii podobné ceste na víkendovú chatu do hôr. Tí
prednášajúci, ktorý sa však dennodenne
musia potýkať s pomalosťou a konzervatívnosťou okrajových zón sa k téme
stavali výrazne pragmatickejšie. V prednáškach Petra Kratochvíla, Henriety
Moravčíkovej, Irakliho Eristavio či Antoniho Domicza bolo cítiť aj kritiku pomalosti prostredia a spoločnosti zviazanej
s konvenciami, a predovšetkým hľadali
odpoveď na otázku čo podmieňuje vznik
dobrej architektúry mimo centra.
Ich otázky do istej meiry ilustrovali dve
výstavy prezentované v rámci podujatia. Výstavy Místa architektonického
vz(d)oru a Na okraji predstavili na vyše
100 archietktonických realizáciách súčasné kvalitné diela z periférie Čiech
a Slovenska. Na širokej palete projektov
od skromných intervencii v prírode až
po veľké stavebné komplexy sa ukázala
zložitosť a rôznorodosť tvorby architektúry mimo centra, ktorá je formovaná
širokou škálou podmienok. Ťažiskovou
podmienkou vzniku kvalitnej architektúry sa však ukázala byť predovšetkým úloha lokálneho investora. Potvrdzuje to aj
jeden z najcitovanejších príkladov dobrej
architektúry v prezentáciách domácich
prednášajúcich, mestečko Litomyšl.
V Litomyšli sa za posledných desať rokov
vďaka aktívnemu prispeniu vedenia mesta „urodilo“ množstvo dobrej – verejnej
architektúry. Lokálny politici iniciovali a pozývaním úspešných architektov
z českých centier vo svojej podstate formovali tak pozitívne hodnotený rozvoj
mesta. O podobnom príklade avšak zo
starších čias hovoril aj ďalší prednášajúci profesor Murray Fraser z Londýnskej
Bartlett School of Architecture. Mestečko Colombus v Indiane sa vďaka aktivite
Irwinga Millera majiteľa obrej priemyselnej spoločnosti, ktorá v meste sídli, stalo
výkladnou skriňou modernizmu. Diela
hviezd modernizmu ktoré po Millerových investíciách v meste ostali sú dnes
atrakciou, ktoré toto mestečko umiestnilo na mapu architektonického turizmu. Litomyšl zdá sa kráča v podobných
šľapajách.
Do histórie povojnovej architektúry
sa návštevníci konferencie dostali
ešte jednou prednáškou a to priamo prednáškou jedného z jej významných tvorcov Švajčiara Liugiho
Snozziho. Jeho prezentácia prestavby mestečka Monte Carasso bola
nesporne jednou z najzaujímavejších a najkomplexnejšie prezentovaných projektov v rámci konferencie. S humorom vo svojej prednáške
komentoval ako spolu so starostom,
autoritatívne rozhodovali o realizovaní vlastných projektov. Oproti predchádzajúcim príkladom osvietených
investorov Snozzi sám bol ten kto presvedčil lokálne autority pre prestavbu mesta vo vyššej architektonickej
kvalite, tým kto priniesol do periférie
žiaru z centra.
Chvála periférie, ktorá zaznela v mnohých príspevkov azda potvrdzuje význam takéhoto geografického či sociálneho rozlišovania, prezentovaná
rozmanitosť tvorivých aj teoretických
prístupov však naznačuje jej omnoho
nejasnejšie hranice. Nejednoznačnosť odpovedi na to kedy a kde sa
nachádzame v centre a kedy sme už
mimo neho je vo svoje podstate charakteristická pre dnešnú fluidnú dobu
a vedie k otázke či tento koncept ešte
niečo vypovedá o našej pozícii ako takej. Jedno je však jasné 14 a 15.marca
2014 bolo jedným z centier medzinárodného architektonického diskurzu
mesto Liberec.
028
REFLEXE
Filip Šenk:
Periferie
a centrum
informační
společnosti
7
029
Snahu určit vztah periferie a centra v architektuře lze v podmínkách současné informační společnosti oprávněně chápat
jako zastaralou, respektive pracující s dichotomií a asymetrií tohoto vztahu podmíněnou rychlostí přenosu dat. Vezmu-li
v potaz základní intuici založenou na historické zkušenosti, podle které je periferie místo opožděného přejímání a v lepším případě i rozvíjení myšlenek z centra
(např. šíření určitých architektonických
forem z Říma v 17. století do střední Evropy), pak je oprávněné odmítnutí tohoto
dualismu jako neadekvátního pro naši
informační dobu.
*1981
Vystudoval dějiny umění a filozofii
na Masarykově univerzitě v Brně a na Lancaster
University. Mezi lety 2009 a 2012 pracoval
jako překladatel, novinář a výtvarný kritik
v týdeníku The Prague Post. Od 2012 přispívá
jako výtvarný kritik do Lidových novin. Od roku
2011 přednáší na Filozofické fakultě Jihočeské
univerzity a spolupracuje s Harvard Summer
Program in Prague. Od roku 2013 přednáší
rovněž na Fakultě umění a architektury
Technické univerzity v Liberci.
Jaký může mít vztah periferie a centra
podobu, když díky současné rychlosti
šíření dat je možné dosáhnout na informace z opačné části světa během minut?
Existují vůbec centra a periferie? Díky, či
kvůli globalizačním nástrojům komunikace se stejná podoba architektury vyskytuje všude po světě bez rozdílu politické
či kulturní tradice.
Přece ale je výsledkem konference, že dichotomie centrum–periferie není nesmyslná, ale nabývá nových obsahů. Hans
Ibelings ve své přednášce hovořil o tom,
jak se postupem času rozdělení Evropy
na jižní (= kulturně vyspělou) a severní (= barbarskou) přetočilo o devadesát
stupňů. Centrem se postupem času stal
Západ a Východ se přeměnil, či částečně zůstal periferií. Kulturní a až osvětová
činnost Hanse Ibelingse a časopisu A10
se zakládala právě na tomto rozhraní.
Cílem bylo mapovat i periferní oblasti
a ukázat, že vlastně ani periferií nejsou,
že jde o stereotypní vnímání založené
na efektu „slavné se stává pozitivní odezvou a opakováním ještě slavnější“. Minimálně napadnout tento efekt se snaží
časopis A10 tím, že do okruhu „slavných“
zapojuje stavby současné architektury
z celé Evropy. Otázka je, zda lze zorné
pole rozšiřovat donekonečna, nebo zda
už třeba časopis A10 nedosáhl v tomto
směru k limitům toho, že pak se pohled
roztříští natolik, že nemůže pokrýt smysluplně to zásadní ve vymezeném území
(řeč je o Evropě).
Výsledkem tedy je, že neexistuje jedno
homogenní centrum, byť je vysoce spekulativní označit „západ Evropy“ jako
homogenní, ale celá Evropa je současně
jedním heterogenním centrem i periferií.
Vidíme to na příkladech architektů jako
Luigi Snozzi, který dlouhodobě pracuje
na jednom místě v Monte Carassu. Svou
trvalou a systematickou prací vytvořil
identitu konkrétního místa, z těkavé urbanistické zástavby předměstí Bellinzony vytvořil sídlo s jasně definovaným
centrem a jasně definovaným formálním
jazykem architektury vytvářejícím lokální
identitu (i když paradoxně skrze modernistické univerzalistické myšlení). Snozzi
není architektonický outsider, je to světoznámý architekt s realizacemi mimo
Monte Carasso i za hranicemi Švýcarska,
přesto jeho hlavní činnost lze popsat jako
zvýšení kvality architektury i urbanismu
sídla na periferii.
Dobrovolná snaha vázat se na konkrétní
místo mimo centra je spojená i s kanadsko-norským architektem Toddem Saundersem. Zatímco Snozzi buduje periferii
jako urbánní celek, v případě Todda Saunderse lze vztah k periferii vidět nejlépe
na solitérech v krajině. Ať se to týká zásahů v Norsku jako v případě vyhlídky nad
zálivem v Aurland, kde objednavatelem
byl stát zastoupený Ředitelstvím norských dálnic, či stavby na ostrově Fogo
v Kanadě. Saunders se nesnaží o lokální
specifičnost, jeho stavby jsou v ostrém
kontrastu s běžnou stavební produkcí.
Na ostrově Fogo realizoval Todd Saunders vedle hotelu několik drobnějších
ateliérů, které vystihují podstatu tohoto
přístupu. Stojí na skalnatém mořském
pobřeží, ale snaží se minimálně zatížit
místo samotné. Konkrétně to znamená,
že stavby stojí na pilonech, aby většina
plochy, kterou zabírají, zůstala nepoškozená. Zachování kvalit místa je podpořeno tím, že se architekt snaží vytvořit stavby zcela soběstačné, tedy bez nutnosti
napojování na inženýrské sítě. Tyto stavby nejsou centrem jak z hlediska geografického, tak ani z hlediska kulturního.
Ve vztahu centra a periferie nejsou
příkladem vlivu přicházejícího z centra, ani vlivem přicházejícího do centra. Jsou dokladem heterogenního
stavu architektury informační společnosti. Solitéry v krajině nelze popsat
jako centrum v geografickém ani
kulturním smyslu. Samotná skutečnost, že jim je věnována pozornost,
na tom nic nemění. Obeznámenost
s těmito stavbami je dokladem heterogenního stavu širokého zorného
pole architektury informačního světa.
Díky obeznámenosti s těmito stavbami si lze všímat geograficky nespojitých kulturních tendencí, které dávají
do souvislosti architekturu respektující a zachovávající kvality odlehlého
místa. Propojení periferních oblastí
může nastat v teoretické rovině, když
dojde na analýzu a komparace architektury Todda Saunderse a například
Ricka Joye.
Z uvedených poznámek k tématu
vztahu periferie a centra v současné
architektuře vyplývá, že pojmy lze
smysluplně používat, ale ne v tradičně pojímaném významu, kdy je vztah
definován asymetrickým šířením,
či snad přímo vyzařováním novinek
z centra kamsi na daleký okraj, kde
jsou přejímány a zpracovávány s časovou prodlevou. Centrum a periferie se liší hlavně koncentrací kvalitní
architektury. V rámci informační společnosti, jejíž fyzické zeměpisné hranice jsou neurčité (je to společnost
do značné míry virtuálně založená),
je centrum a periferie heterogenní
a paralelní.
030
REFLEXE
8
Petr Volf:
Lekce z osvícené
diktatury
*1965
Novinář věnující se architektuře a výtvarnému
umění. V letech 1995–2009 a 2012 publikoval
v časopisu Reflex, kde zavedl v roce 2002
pravidelné přílohy Jiné domy. V letech
2009–2011 působil v Hospodářských
novinách, kde představil 100 nových českých
staveb. V současné době úzce spolupracuje
s časopisem Architekt. Od roku 2005 je
členem Umělecké a vědecké rady Fakulty
umění a architektury Technické univerzity
v Liberci. Je autorem několika knih rozhovorů
s umělci, architekty a teoretiky. Byl kurátorem
výstav Současný český industriál a Místa
architektonického vz(d)oru v Galerii Jaroslava
Fragnera. Spoluorganizátor a autor konceptu
workshopů Letních škol architektury v rámci
projektu Ex-centric.
031
Luigi Snozzi se prochází po bývalých libereckých lázních, každou chvíli ho něco
zaujme a zastaví se. Je nepřehlédnutelný.
Vypadá jako bývalý voják, a to nejenom
kvůli čepici se štítkem, kterou ani na okamžik nesundá z hlavy, nebo bělostnému
kníru: působí tak svým vzpřímeným držením těla. Moc se neusmívá. V očích má
neustále přítomnu švýcarskou přísnost.
Zdá se, že pořád něco zkoumá, analyzuje.
Polévku jí s chutí. Se stejným elánem se
pouští do druhého chodu. Neztrácí čas
váháním. Když večer vstoupí do restaurace na Ještědu, obličej se mu rozzáří, jako
když dítěti ukážou vánoční stromeček.
Rázuje po ochozu vysílače; vypadá, jako
by tu už kdysi byl a nyní se teprve na svoji první návštěvu rozpomíná. Je sice už
tma, ale pořádný kus Čech má odtud jako
na dlani, protože z Ještědu je výhled jako
z letadla.
Nazítří je sobota. V bývalých lázních probíhá druhý den konference zabývající se
architekturou mimo centra. Luigi Snozzi
je na programu uveden jako první; v pátek zaznělo osm vystoupení, po něm se
očekává ještě dalších devět. Ale Snozzi
je zde jenom jeden, doyen, žijící legenda. Leckdo přijel do Liberce pouze kvůli
němu. Má mít přednášku o svém působení v obci Monte Carraso, které leží
nedaleko Bellinzony na jihovýchodě
švýcarského kantonu Ticino. Chtěl by ji
přednést v italštině, v Ticinu tak hovoří devadesát procent obyvatel, jenže se
z důvodu náhlé nevolnosti nedostaví
překladatel z italštiny. Pro dvaaosmdesátiletého architekta změna plánu nic
neznamená, bude přednášet německy.
Načež se dá do vysvětlování svých záměrů, s nimiž začal v Monte Carrasu už
na konci sedmdesátých let minulého století. Díky jeho dlouhodobé práci se stala
obec, která nedosahuje ani tří tisícovek
obyvatel, světoznámým pojmem. Místo,
kde se relativizuje vztah mezi periferií
a centrem, povinná zastávka při poznávání architektury.
Jak něco takového dokázal? Neústupností a jasnou vizí. Pořádnou mírou sebestřednosti hraničící až s diktátorstvím
(ostatně při své pražské přednášce ve Veletržním paláci v roce 2005 vyjádřil svoje
sympatie vůči jihoamerickým politickým
režimům). Od počátku věděl, že k tomu,
aby dosáhl oživení Monte Carrasa, bude
potřebovat pevný, až neochvějně silný
mandát. V opačném případě by si patrně
hledal jinou kratochvíli. Dostal jej díky
své přesvědčivé argumentaci. Vysvětlil starostovi, že místo tříčlenné komise,
která by schvalovala a předkládala projekty, bude stačit komise jednočlenná.
S Luigi Snozzim v čele, pochopitelně.
Výhoda byla nabíledni: je to v každém
ohledu ekonomičtější i efektivnější, šetří se totiž čas a peníze. V zemi, kde se
o všem rozhoduje v širokém plénu a referendum je stejně oblíbené jako přesné
hodiny, stanovil, že s občany žádné svoje
představy projednávat osobně nebude
– od toho je přece starosta, aby všechno obhájil. Luigi Snozzi jako architekt
bude jednat pouze s hlavou obce, protože
názory občanů ho nezajímají. Zdá se to
neuvěřitelné. Padá jeden velký mýtus.
Architekt si posouvá čepici kousek z čela
a přehlédne zaplněný sál, v němž se generace libereckých občanů učily plavat.
Jak jednoduché a logické. Všichni se
spiklenecky usmívají, rozumíme si. Některé věci lze dělat snadno, když se pro
ně najde vůle a odvaha: architekt Snozzi
našel pro své uplatnění ideální prostor
v Monte Carrasu.
Pozemky člení pomocí zídek. Právě ony
a nikoliv jednotlivé domy určují strukturu obce, architekt zídky miluje, chce jimi
podpořit pocit soukromí při nedostatku
větší parcely. Maximální výšku zástavby
stanovil na tři podlaží a v případě domů
s plochou střechou, které v obci neúprosně modernisticky navrhuje z pohledového betonu, na tři metry. Zrekonstruoval a dostavěl bývalý klášter, díky čemuž
Monte Carraso získalo nádhernou základní školu. Dalším zajímavým počinem je
rozšíření hřbitova a situování mateřské
školy do jeho sousedství, takže si děti
hrají vedle místa, kde jednou ulehnou
k věčnému odpočinku, což je na evropské poměry odvážný urbanisticko-filozofický koncept. Na hřbitově je spousta
volného místa.
V Luigi Snozzim se snoubí cosi neomaleného s neobyčejnou vlídností.
Je každým coulem své vždy vzpřímené postavy autentický – a stejné
jako on jsou také jeho domy: dívám se
na ně a vidím Snozziho, který přijede
do Liberce a pak v bývalých lázních
se zájmem poslouchá se sluchátky
na uších všechny přednášky, aby mu
něco neušlo. Snozzi umí naslouchat,
když chce, a jednat, považuje-li to
za správné. Jestli se nemýlím, dostalo
se mu největšího potlesku.
032
KAPITOLA
Přednášky
034
PŘEDNÁŠKY
Henrieta
Moravčíková:
Na okraji:
slovenské
architektonické
územie po roku
2000
1
*1963
Historička a teoretička architektury. Působí jako
vědecká pracovnice na Oddělení architektury
ÚSTARCH Slovenské akademie věd a jako
profesorka na Fakultě architektury STU
v Bratislavě. Věnuje se především výzkumu
architektury 20. století a současné tvorbě.
Je autorkou několika monografií o slovenské
architektuře a desítek textů uveřejněných
v odborných slovenských i zahraničních
periodikách a publikacích.
035
Čo možno na Slovensku považovať
za centrum a čo ním naopak nie je? Môžeme vôbec v súvislosti so Slovenskom,
ktoré historici umenia tradične považujú za perifériu, považovať nejaké miesto
za centrum? V univerzálnom zmysle určite nie. V kontexte Slovenskej republiky by takým centrom mohla byť Bratislava. Tá zaznamenala v 20. storočí nielen
veľkostný ale aj významový rast keď sa
z predmestia Viedne vyvinula na hlavné mesto Slovenska s vyše pol miliónom
obyvateľov. Bratislava je aj tým miestom
ktoré ako jediné, na rozdiel od ostatného územia republiky, vykazuje v ekonomických a spoločenských ukazovateľoch
hodnoty nad priemerom Európskej únie.
Práve Bratislava predstavuje aj tradičné
centrum slovenskej architektonickej scény. Vo svojom príspevku preto o Bratislave hovoriť nebudem.
Slovensko zažilo vo svojej krátkej histórii
len málo takých spoločensky a hospodársky úspešných období, akým bolo práve
uplynulé desaťročie. Túto skutočnosť
potvrdil aj vstup Slovenskej republiky
roku 2004 do Európskej únie, považovaný za najvýznamnejšiu udalosť v krajine
od nežnej revolúcie roku 1989. S týmito
okolnosťami nepriamo súvisel aj významný hospodársky rozvoj krajiny, ktorý
sa premietol aj do oblasti stavebníctva
a architektúry. Slovensko patrilo v prvom
desaťročí tohto storočia v rámci Európy
k štátom s najvyšším rastom stavebnej výroby. Väčšina investícií v oblasti
stavebníctva sa však realizovala práve
v hlavnom meste Bratislave.
V spomínanej dekáde pritom nerástla len
stavebná produkcia, rástlo aj množstvo
projektov, ktoré každoročne vypracúvali
tunajší architekti, rástol počet študentov
na školách architektúry, počet členov
Slovenskej komory architektov i počet
architektonických kancelárií, narástol
počet cien udeľovaných za architektúru aj počet architektonických publikácií.
Všetky tieto procesy vytvárali dohromady predstavu, že spolu s rastom produkcie a počtu jej exponentov rastie aj
kvalita architektonickej diskusie či realizovaných diel.
Nebolo to však celkom tak. Pri väčšine
stavieb išlo len o rýchle investovanie
s cieľom čo najrýchlejšieho zisku a nárast
množstva členov komory architektov
nemal takmer nijaký vplyv na úroveň diel
navrhovaných autorizovanými architektmi ani na postavenie tejto profesie
v spoločnosti. Sprievodným javom rastúcej stavebnej produkcie bola zároveň
menšia náročnosť spoločnosti vo vzťahu
k architektúre, ktorá sa prejavila napríklad minimálnym množstvom vypísaných
architektonických súťaží, a nevšímavosť k prostrediu, o ktorej zase najlepšie
svedčí množstvo zbúraných historických
budov či nelegálnych stavieb. Prvé
desaťročie 21. storočia tak predstavovalo v kontexte histórie slovenskej
architektúry síce pomerne úspešné obdobie, prejavilo sa však najmä
prostredníctvom špekulatívnych
súkromných investícií. Množstvo prostriedkov určených na verejné stavby
totiž od roku 1999 až do roku 2008
každoročne kleslo zhruba o 3 až 4
milióny eur. Po roku 2010 počas hospodárskej krízy bol tento prepad ešte
väčší a prakticky trvá až dodnes.
Paradoxne, práve v rokoch krízy však
začali na Slovensko prúdiť financie
štrukturálnych fondov Európskej únie
určené na rozvoj regiónov. Tie podstatným spôsobom ovplyvnili rast
stavebnej produkcie mimo hlavného
mesta a do určitej miery podmienili aj
vznik viacerých kvalitných architektonických diel v oblasti občianskych
budov. Spomeňme aspoň univerzitné
budovy v Nitre, Košiciach, Ružomberku či v Žiline.
Pretrvávajúci nedostatok verejných
investícií v oblasti architektúry najlepšie ilustruje situácia v štátom podporovanej sociálnej bytovej výstavbe,
ktorá vo väčšine európskych krajín
predstavuje významnú časť stavebnej produkcie a miesto overovania
nových architektonických koncepcií.
Na Slovensku sa tento druh výstavby
realizoval iba vo veľmi obmedzenom
rozsahu, bez architektonických súťaží a s výsledkom, ktorý dosahuje len
priemernú úroveň. Jedinou výnimkou
je projekt cenovo úsporného bývania CMYK v Prešove (Irakli Eristavi,
Martin Jančok, 2005). Pri prestavbe obytnej štruktúry z päťdesiatych
rokov 20. Storočia sa architektom
podarilo výnimočným spôsobom
nielen prispieť k problematike lacného bývania, ale aj načrtnúť možnosti
narábania so zastaranými obytnými
štruktúrami. Tento pozitívny príklad
do určitej miery nasledovali bytové
domy Agria v Nitre (2005) či nedávno
dokončená obnova panelového domu
v Rimavskej Sobote (2013). Všetky
spomenuté projekty však nakoniec
skončili mimo segment sociálneho
bývania v kategórii komerčnej bytovej výstavby.
S nízkym počtom verejných investícií súvisí aj ďalší nedostatok – absencia architektonických súťaží. Verejná
anonymná architektonická súťaž
ako štandardný prostriedok získavania odborných názorov na výstavbu
z verejných financií sa na Slovensku
ešte stále nestala súčasťou stavebnej praxe. Architektonické súťaže
pritom nie sú dôležité iba v súvislosti
so získaním kvalitného návrhu či so
spoločenským postavením architektúry. Tým, že sú zdrojom nových
036
PŘEDNÁŠKY
1
architektonických myšlienok a že sa
v rámci nich môžu uplatniť všetky generácie architektov, priamo ovplyvňujú aj
celkovú architektonickú situáciu v krajine. Slovenskej architektonickej scéne tak
chýba podstatná platforma, v rámci ktorej by sa mohla rozvinúť širšia architektonická diskusia, ktorá by následne ovplyvnila aj kvalitu realizovaných diel.
charakteristické geograficky vysunuté
ťažisko sa nepodarilo vyvážiť ani počas
uplynulých desiatich rokov. Žiadne z regionálnych centier nebolo schopné vytvoriť náprotivok vo vzťahu k hlavnému
mestu, a to nielen množstvom investícií,
ale ani iným ponímaním architektúry. Pomerne silnú pozíciu, podporenú viacerými kvalitnými dielami, si však v oblasti architektúry predsa vybudovali dve
krajské mestá – Košice a Nitra. V oboch
prípadoch pritom išlo o rozvíjanie potenciálu pochádzajúceho ešte z minulého
storočia a pravdepodobne aj o dôsledok
pôsobenia tamojších vysokých škôl vzdelávajúcich aj v oblasti architektúry. Práve
školy a celkové kultúrne prostredie týchto miest spolu s prítomnosťou výrazných
architektonických a umeleckých osobností dávajú Košiciam a Nitre dynamiku
a potenciál aj vo vzťahu k budúcnosti.
Košice sa dlhodobo profilujú nielen ako
geografický ale aj názorový náprotivok
k Bratislave a západnému Slovensku.
Tento trend sa prejavil už v tridsiatych
rokoch 20. storočia, keď košickí architekti vytvorili charakteristický regionálny
variant funkcionalizmu. V šesťdesiatych
rokoch minulého storočia to bolo zase
silné postavenie miestneho Stavoprojektu, kde pôsobili výrazné architektonické osobnosti z celého bývalého
Československa, ktoré podmienilo vznik
pozoruhodných architektonických a urbanistických diel v regióne. Neskôr v deväťdesiatych rokoch 20. storočia sa Košice stali hlavným centrom slovenských
prívržencov organickej architektúry maďarského architekta Imreho Makovcza.
Práve z toho trendu čerpal inšpiráciu pre
svoju organickú architektúru napríklad
Martin Drahovský, autor Múzea letectva
na košickom letisku (2006). Názory tejto skupiny sú však v kontexte aktuálnej
tvorby už len marginálne, na ich miesto
nastúpil personalizmus tematizovaný
najmä Jurajom Kobanom (Obytný dom,
2007 a Knižnica TUKE, 2010) . Ten ako
vedúca osobnosť Fakulty umení Technickej univerzity Košice založenej roku 1998,
ktorej súčasťou je aj architektonické
vzdelávanie, pomerne výrazne ovplyvnil
celú generáciu miestnych tvorcov. Významnou súčasťou jeho pôsobenia je aj
teoretická tvorba, kde svojsky reflektuje
aktuálnu medzinárodnú architektonickú
diskusiu. Ako ďalší výrazný činiteľ miestnej scény a určitý náprotivok vo vzťahu
k ateliéru Juraja Kobana sa už vyše desať
rokov profiluje architektonické štúdio
Atrium. Na rozdiel od Kobana sa ateliér
Atrium pod vedením Dušana Buráka zviditeľnil najmä prostredníctvom komornejších zadaní na území východného
Spomenuté skutočnosti potvrdzujú fakt,
že neexistuje priama úmera medzi množstvom stavebnej produkcie a architektúrou a že predpokladom vzniku zaujímavej
hodnotnej architektúry nie sú ani tak hospodárske ukazovatele, ale skôr celková
kultúrna klíma.
Slovenská architektonická scéna má svoje tradičné ťažisko v Bratislave. Pôsobí
tam najviac architektov, sídli najväčšia
vzdelávacia inštitúcia architektov, Fakulta architektúry STU, a svoje aktivity
tu rozvíja väčšina odborných či kultúrnych inštitúcií zameraných na architektúru. Bratislava bola v ostatnom období
aj ťažiskom stavebnej výroby. Po roku
2000 sa síce investičná výstavba rozšírila aj na ostatné územie krajiny, dve
tretiny zaujímavých architektonických
diel však stále vznikali v hlavnom meste,
resp. jeho bezprostrednom okolí. Toto
037
Slovenska. Najzaujímavejšie z nich možno považovať za špecificky zdržanlivý
variant postmoderného regionalisticko-organického ponímania architektúry
(Umelecká škola, Smižany, 2005; Vedecká knižnica, Košice, 2008). Prejavy košickej regionálnej scény vo všeobecnosti
charakterizuje formálna a tvarová uvoľnenosť a určitý sklon k naratívnosti či
scénickosti. Aj keď tieto prejavy nenazveme rovno hnutím, minimálne potvrdzujú
schopnosť miestnej scény autonómne
uvažovať o architektúre.
V ostatných rokoch však už takmer nemožno hovoriť len o košickej scéne. Jej
neoddeliteľnou súčasťou sa totiž čoraz
viac stáva len 36 km vzdialený Prešov.
Architektonické scény oboch týchto krajských miest sa dotýkali aj v minulosti,
dnes je však tento vzťah viac uvedomelý a možno ho charakterizovať skôr ako
programové sieťovanie. Práve v Prešove
sídli aj architektonický ateliér zerozero,
ktorý košicko-prešovskú scénu názorovo
podstatne ovplyvňuje a najviac zviditeľňuje aj v medzinárodnom kontexte.
Ich ostatné dielo, obnovu a prestavbu
historického areálu kasárni v Košiciach
(2009–2013), možno považovať za jeden
z najúspešnejších príspevkov k projektu
Košice – Európske hlavné mesto kultúry
2013. Aj keď špecificky lokálnu architektonicko-spoločenskú stratégiu asi lepšie
ilustruje projekt Spots, teda premena
bývalých výmenníkových staníc tepla
na ohniská kultúrneho a spoločenského
života v prostredí košických panelových
sídlisk. (Spots, 2013)
Ďalším zaujímavým objektom nášho
topografického skúmania slovenského
architektonického teritória je Nitra. Aj
tunajšia architektonická scéna sa začala
profilovať už v polovici minulého storočia, keď tu pôsobili viacerí vynikajúci architekti ako Michal M. Scheer, Ivan Matušík či Vladimír Dedeček. Práve posledný
z menovaných tu v šesťdesiatych rokoch
navrhol komplex budov Poľnohospodárskej univerzity, ktorá bola prelomovým
dielom v oblasti školských budov na Slovensku. Na jej vysokú úroveň sa aj dnes
usilujú nadviazať aj ďalšie univerzitné
pracoviská. Tento trend najlepšie dokumentujú budovy Pedagogickej fakulty
Univerzity Konštantína filozofa (Polyák,
Holejšovský, 2009). O širšom zázemí kultivovaných objednávateľov architektúry
a schopnosti architektov s nimi komunikovať však svedčia aj ďalšie projekty ako
je prestavba základnej školy (V. Šabík,
2012) ale aj rad obytných stavieb ako napríklad rodinný dom Otio (S. Nagy, 2012)
v malej dedine Dražovce pri Nitre.
Situácia v Nitre tak opäť potvrdzuje predpoklad, že nie len hospodársky rast, ale najmä kultúrna klíma je
rozhodujúca vo vzťahu k architektúre. Architektonické kancelárie, ktoré
dnes v meste pracujú síce nepredstavujú názorovo jednotný prúd, ale
koncentrovaným záujmom o lokálne
dianie a hľadaním odpovedí na otázky
výstavby v tomto meste prispievajú
k celkovej kultivácii miestnej architektonickej kultúry.
Relatívne ustálenú mapu slovenského architektonického územia v ostatných rokoch dokresľuje aj dianie
na pomedzí architektúry a aktivizmu.
Prvým výrazným prejavom architektonického aktivizmu na Slovensku
bola iniciatíva Mestské zásahy. Tento projekt koncipovali a v hlavnom
meste Slovenska v Bratislave roku
2008 odštartovali architekti Matúš
Vallo a Oliver Sadovský. Ich cieľom
bolo oživiť investovanie do verejného
priestoru prostredníctvom ponuky
bezplatných návrhov, ktoré prizvaní
architekti – dobrovoľníci vytvorili pre
rozličné lokality meste podľa vlastného výberu a uváženia. Architekti Vallo
a Sadovský vzápätí úspešne rozšírili
038
PŘEDNÁŠKY
1
039
túto iniciatívu do viacerých miest bývalého Československa. Pozoruhodné pritom
je, že aj vitalita tohto projektu v jednotlivých mestách potvrdzuje nami načrtnutú
mapu slovenskej architektonickej krajiny,
v ktorej sa ako regionálne ohniská profilujú Košice a Nitra. http://www.zasahy.
sk/inspiruj-sa
Aj ďalšia iniciatíva, ktorá by potenciálne mohla ovplyvniť slovenské architektonické teritórium súvisí s aktivizmom.
Situovaná je v Žiline, tradičnom centre
severozápadného Slovenska. Žilina má
tiež interesantný potenciál súvisiaci
s architektúrou 20. storočia, osobitne
s medzivojnovým obdobím, keď v tomto
meste tvorili viacerí poprední predstavitelia funkcionalizmu. Žilinská architektonická a umelecká scéna však bola vitálna
aj v šesťdesiatych a sedemdesiatych
rokoch. Práve v tomto meste fungovalo
azda najpozoruhodnejšie spojenie architektov a výtvarníkov na Slovensku – združenie VAL, ktoré sa preslávilo návrhmi
vizionárskej architektúry podobnými
dielam skupiny Archigram, Coop Himmelblau či Haus-Rucker-Co.
V roku 1998 založila v Žiline skupina
mladých nadšencov umelecké zoskupenie Truc sphérique. Cez organizáciu
rozličných podujatí sa v roku 2003 dopracovali k vlastnému prístrešku v podobe budovy Stanica Žilina – Záriečie, ktorá
je odvtedy najvýraznejším alternatívnym
kultúrnym ohniskom v meste. Toto združenie rozšírilo postupne svoju činnosť
z oblasti kultúrnych a spoločenských
podujatí aj do sféry architektúry. Roku
2009 obohatili priestory starej stanice
dostavbou priestoru pre súčasné divadlo
a tanec. Stavba z použitých debničiek
na nápoje vznikla pod miestnym viaduktom vďaka aktivite dobrovoľníkov a je
charakteristickým výsledkom občianskeho aktivizmu na poli architektúry.
Aktuálny projekt združenia je v zmysle
architektúry oveľa ambicióznejší. Obnova
a prestavba neologickej synagógy v Žiline, ktorú roku 1931 postavili podľa návrhu významného predstaviteľa nemeckej moderny Petra Behrensa, patrí dnes
k najambicióznejším projektom obnovy
moderného architektonického dedičstva
na Slovensku. Autorom návrhu prestavby
je architekt Martin Jančok, ktorý v rámci
združenia figuruje nielen ako architekt
ale aj ako iniciátor celého projektu.
Slovenskú architektonickú scénu na prelome storočí charakterizovala aj absencia výraznejších generačných či názorových zoskupení. Táto fragmentácia spolu
s nečitateľnosťou jednotlivých názorových pozícií bola na jednej strane dôsledkom absencie univerzálnej architektonickej paradigmy, ku ktorej by bolo možné
sa vymedziť, na druhej strane súčasne
ukazovala na slabú názorovú profiláciu jednotlivcov či tvorivých kolektívov
a na neschopnosť formulovať abstraktnejšie tvorivé programy. K určitej zmene
však prispela práve kríza. Tá prinútila
k spolupráci aspoň najmladšiu generáciu tvorcov, ktorú práve kvôli všeobecnej
pasivite ešte nedávno nazývali „predčasne zostarnutou“. Tí v snahe udržať
svoju profesionálnu existenciu zakladajú
dynamické združenia ako sú uniformarchitects, plural... , zapájajú sa aj do medzinárodných sietí akou je napríklad
Wonderland, ale najmä vyvíjajú a často
aj sami financujú vlastné architektonické iniciatívy, ktorých cieľom je ovplyvniť práve dianie na periférii. Spomeňme
aspoň projekt krajinného nomáda Unimo,
skupinu chatiek na vodnej nádrži Domaša
či sériu rekreačných objektov Slnečných
jazerách v Senci.
Napriek tomu, že sa vzťah centra a periférie v ostatnom čase zmenil najmä v dôsledku globalizácie, digitálnych sietí či
presunu úlohy centra, keď sa staré centrá
stávajú irelevantnými a objavujú sa nové
040
PŘEDNÁŠKY
centrá, pojem periférie stále možno považovať za relevantný a fungujúci. Väčšina tradičných periférií totiž naďalej ostáva perifériami, akurát sú perifériami vo
vzťahu k iným centrám. Ak sa napríklad
umelecká scéna Košíc až do roku 1918
odvolávala najmä na centrum v podobe
Budapešti, ktorú neskôr nahradila Praha, dnes vzory a impulzy nachádza najmä
vo vzdialených centrách západného sveta. Tradičná periféria v európskom kultúrnom priestore sa teda aktuálne pozerá
ďalej smerom na západ. Tomu súčasne
zodpovedá aj ambicióznejšie naladenie
miestnej kultúrnej diskusie, ktoré sme sa
snažili ilustrovať na príklade Košíc, Nitry
či Žiliny.
ďalším bonusom. Kvalitná architektúra
na periférii teda vzniká práve vďaka intenzívnej sieti angažovaných jednotlivcov. To oni generujú riešenia, často pre
úlohy, ktoré sami vyhľadali.
Príklady uvedených regionálnych ohnísk
súčasne ukazujú, že vznik kvalitnej architektúry mimo centra nie je priamo
podmienený financiami ani infraštruktúrou. Vznik kvalitnej architektúry na periférii súvisí pravdepodobne oveľa viac
so špecifickým fungovaním menších
spoločenstiev, v ktorých sa môžu dobre
uplatniť mimoriadni jedinci. Vedúce architektonické osobnosti a ich prítomnosť
v regióne tak možno považovať za základný predpoklad vzniku dobrej architektúry. Nejde totiž len o to naprojektovať
a postaviť izolované aj keď kvalitné dielo.
Dôležitejšie je vyvolať lokálnu diskusiu
a záujem o kvalitnú architektúru. To však
znamená byť v regióne, poznať investorov, úradníkov a vedieť sa s nimi patrične zosieťovať. Pozitívne vzory priťahujú
a úspešná osobnosť môže pritiahnuť ďalších, najmä mladých architektov. Podpora nezávislého kultúrne centra, resp.
architektonickej školy je v tomto procese
Vo vzťahu k architektúre na okraji či
mimo centra sa prirodzene ponúka téma
regionalizmu. Popredný slovenský architekt Pavol Paňák nedávno s určitým roztrpčením konštatoval, že regionalizmus
nie je v slovenskej architektúre témou.
A skutočne, v súčasnej slovenskej architektúre by sme márne hľadali architektonické prejavy určené spoločnou
materiálovou a remeselnou základňou či
dokonca príbuznou formou. Taká situácia
je dôsledkom historického vývoja, kedy
na Slovensku až do roku 1947 chýbala
škola architektúry, dôsledkom urýchlenej modernizácie spojenej s importom
architektonických koncepcií modernizmu bez ich kritickej transformácie ale aj
špecifickým rázom miestneho kultúrneho prostredia, ktoré sa stáročia formovalo ako málo stabilná križovatka vplyvov
a pôsobení. V tejto historickej perspektíve sa potom o to dôležitejšie javia práve
regióny, kde sa výrazným jednotlivcom
resp. zoskupeniam darí jedinečne tematizovať architektúru, pričom ide skôr o jej
inštrumentálnu resp. koncepčnú ako formálnu stránku.
1
041
042
PŘEDNÁŠKY
2
Murray Fraser:
Poučení z města
Columbus
v Indianě
Jak známo, vzali Robert Venturi a Denise
Scott Brown své studenty z Yale v roce
1968 na návštěvu Las Vegas v Nevadě
a postrčili tak toto malé a zpustlé město
hazardu do popředí architektonického
myšlení. Záměrem bylo doložit, že architektura funguje jako systém znaků, a tento argument využili k útoku na hegemonii
minimalistického a odtažitého modernismu poválečné Ameriky. Výsledkem je kniha Learning from Las Vegas (1972), která
měla položit základní kámen architektonickému postmodernismu.
*1958
Murray Fraser je profesor architektury
a globální kultury na Bartlett School
of Architecture v Londýně, kde působí
také jako proděkan pro výzkum. Věnuje
se designu, historii a teorii architektury,
urbanismu, postkolonialismu a kulturním
vědám. Jeho kniha Architecture and the
‘SpecialRelationship’ vyhrála v roce 2008
cenu udělovanou institutem RIBA President’s
Award for Outstanding University a ve stejný
rok také Bruno Zevi Prize od společnosti
International Committee of Architectural
Critics. Spolupracoval na internetové databázi
Archigram Archival Project. Je rovněž členem
rady pro výzkum a inovace v institutu RIBA.
Joseph Irwin Miller
043
Z dnešního pohledu by bývala vznikla
mnohem provokativnější studie, kdyby
své studenty vzali do Columbusu v Indianě, jiného malého města, v tomto případě ležícího na středozápadu, na samém okraji prérie. Columbus se také stal
sídlem Cummins Engine Company, která
byla ve své době lídrem ve výrobě dieselových motorů pro kamiony, traktory
a další těžká vozidla. Joseph Irwin Miller,
potomek společnosti Cummins, spojil
svou lásku k středozápadním sociálním
hodnotám s mezinárodní modernistickou
architekturou a vytvořil, podle obecného
názoru, čtvrté nejdůležitější centrum poválečné architektury v USA, které překonal jen New York, Chicago a Los Angeles.
Jedna z přezdívek tohoto města je „Athény prérie“, jiná „Mecca modernismu“;
doufejme, že obě jsou myšleny s nadsázkou, ačkoli v Americe si nikdy nemůžeme
být jistí.
Jak se Miller stal zastáncem současné
architektury, je fascinující příběh. Jasné
je to, že v krátké době od poloviny padesátých let vytvořením speciálního fondu
nazvaného Cummins Foundation, jenž
hradil všechny stavební výlohy výměnou
za to, že mohou sami vybrat architekta,
byla proměna města ohromující. Tím se
stal Columbus výkladní skříní předních
mladých amerických modernistů a později postmodernistů. Působivá soupiska
obsahuje jména jako Eero Saarinen, I. M.
Pei, Myron Goldsmith (SOM), Kevin Roche (Roche Dinkeloo), Cesar Pelli, Peter
Eisenman, Richard Meier a samozřejmě
Robert Venturi a Denise Scott Brown.
Smrtí Irwina Millera v roce 2004 skončil
náhle i příběh Columbusu. Hospodářská
recese měla na město také tvrdý dopad.
Nicméně zůstává paradigmatem konkrétní vize kulturního spojení, ve kterém,
abych parafrázoval Millera, má člověk
všechny výhody života na malém městě
ve spojení s nejmodernějšími a nejsofistikovanějšími hodnotami velkoměsta.
Tato konference, jež se zabývá prostorem pro architektonickou tvorbu v místech daleko od hlavních center kultury,
kombinuje prezentace praktikujících
architektů s těmi od historiků, teoretiků a kritiků. Moje přednáška spadá
do druhého tábora, a když jsem obdržel
pozvánku od Petra Kratochvíla, napadlo
mě, že nejlepší bude, když popíšu příběh
nejzásadnějšího pokusu o přetvoření malého „periferního“ města na nejmodernější místo architektury. Fakt, že
tento program trval jen několik desetiletí a už se v Columbusu znovu nezopakuje, potvrzuje, že naše pojetí „centra“
a „periferie“ je v zásadě dočasné, určené
časem, nikoliv místem. Athény, Alexandrie, Cáchy a mnoho dalších měst kdysi
určovalo architektonickou agendu, ale
nyní jsou z tvůrčího hlediska stagnujícími
oblastmi. Tato připomínka koresponduje
s dílem kulturní geografky Doreen Massey, která tvrdí, že všechna místa jsou
v zásadě nestabilní, hybridní a pomíjivá
a vždy v sobě kombinují globální a lokální
podmínky. Jako architekti jsme pouhými
svědky těchto změn v čase.
Columbus na začátku své pouti
Nejdříve mi dovolte, abych vám řekl něco
o Columbusu. Leží v severní části amerického středozápadu a dodnes zůstává malým městem s 44 tisíci obyvatel
(podle součtů z roku 2010). Bylo založeno
ve 20. letech 19. století a od roku 1844 je
dostupné po železnici. Později se stalo
průmyslovým městem, kdy třetina všech
zaměstnaných pracuje v továrnách. Cummins Engine Company je největším
místním zaměstnavatelem.
Toto malé město se začalo měnit od poloviny 50. let 20. století díky mecenášství
místního osvíceného patriarchy Josepha
Irwina Millera, ředitele Cummins Engine Company. Zavedl systém, který platil
všechny stavební náklady nové budovy,
pokud si klienti vybrali architekta z předem schváleného seznamu. Záměrem
bylo spojit výhody maloměstského života
se špičkovou architekturou a kulturním
bohatstvím, které jsou obvykle dostupné
jen větším, kosmopolitnějším městům.1
V Columbusu se záměrně stavělo tak, aby
lidové dřevěné domy v obytných čtvrtích
kontrastovaly s uzavřeným modernistickým centrem města, a dokonce i zde byly
ty nejkrásnější starší budovy rekonstruované a znovu použité, aby vytvářely
dojem vizuální kontinuity. Díky podpoře
Irwina Millera – Lorenza de Medici z Columbusu – bylo město poctěno stavbou
úchvatného kostela od Eliela Saarinena (1940–42), bankou pro motoristy
a kostelem od jeho syna Eero Saarinena
(1953–54,1962–64); poštou a centrálou
společnosti Cummins od Kevina Roche
(1970,1983); knihovnou od I. M. Peie
(1969); nákupním centrem z hnědého
zrcadlového skla od Cesara Pelli, jenž
tehdy pracoval pro Victor Gruen Associates (1973); průhledným úřadem / budovou pro noviny The Republic od Myrona
Goldsmithe ze SOM (1971); radnicí od Edwarda Bassetta ze SOM (1981); a navíc
spoustou dalších městských i obytných
budov navržených téměř každým mladým poválečným architektem z Ameriky,
který stál za pozornost.
Někteří kritici tvrdí, že se Columbus
stal „architektonickou zoo“, ale záměr Irwina Millera nebyl zdaleka tak
radikální, alespoň ne svou povahou.
Říkal, že jeho cílem nebylo změnit
město na vzorový příklad. Zkrátka
chtěl vytvořit architektonický standard, který dalece překonal očekávání toho, co se obvykle nacházelo
v provinčních amerických městech
s průměrným počtem obyvatel – čímž
vystavil své rodné město národnímu i mezinárodnímu odivu a zároveň
se pokusil uchovat hodnoty, které
tak miloval. „Místní mentalita možná měla své nedostatky, ale nabídla
malým americkým městům ukázkové
postavení, což je záslužné,“ jak vypozoroval jeden z architektů „britského
nového města“ Milton Keynes.2 Oddanost Irwina Millera kvalitní architektuře byla hluboko zakořeněná. Jeho
domy a budovy společnosti v Columbusu navrhli Saarinen a Roche a později také pověřil Roche Dinkeloo, aby
navrhli továrnu na součástky pro
Cummins Engine na okraji Darlingtonu v jihovýchodní Anglii; ta byla postavena v polovině 60. let 20. století
a stala se pokračováním myšlenky zasazení nejmodernější budovy do zcela obyčejného provinčního města.3
Co tedy motivovalo Josepha Irwina
Millera? Měl jsem to štěstí dělat s ním
rozhovor v roce 1997, kdy už mu bylo
88 let, pouhých 7 let před jeho smrtí. V první polovině 30. let studoval
na Yale a poté na Oxfordu. Jako zapřisáhlý anglofil a hluboce věřící člověk
se stal zakladatelem Národní rady
církví a zároveň úspěšným podnikatelem a jedním z vůdčích mecenášů architektury v celých Spojených
státech. Společensky a politicky byl
umírněným konzervativcem, avšak
kulturně byl mnohem ambicióznější.
Jeho jednoznačně nejoblíbenějším
architektem byl Eero Saarinen – byli
vrstevníky, kteří se potkali a stali se
blízkými přáteli na počátku 40. let,
poté co Miller sehrál důležitou roli
při výběru Eliela Saarinena, Eerova
otce, pro návrh prvního křesťanského kostela pro svou rodinnou kongregaci v Columbusu.4 Tato budova
byla po svém otevření na konci 30.
let místními považována za velice
moderní a kontroverzní, což ukazuje,
jak byla místní společnost kulturně
konzervativní – to se následně Miller
snažil změnit.
J. Irwin Miller byl inspirován Saarinenovou pracovní morálkou a vášní
pro architekturu, a tak ho požádal,
aby pro něj navrhl pár domů a také
několik budov pro Cumminsovy společnosti. Miller však snil o mecenášství v širším měřítku. Vymyslel pro
Columbus zcela originální program,
díky kterému od roku 1954 nadace
044
PŘEDNÁŠKY
2
řízená Millerem platila stavební výlohy
pro jakoukoli veřejnou budovu (školu,
požární stanici, poštu, nemocnici, radnici
atd.), pokud si klient vybral architekta
z předem připraveného seznamu. První
pokusnou budovou byla nová škola pro
školní radu v Columbusu podle návrhu
Harry Weese a vyšlo to skvěle. Nabídka
na zaplacení všech poplatků byla zamýšlena jako finanční návnada k nalákání klientů k tomu, aby si vybrali jen ty nejlepší
architekty. A pokud vím, to byla naprosto
originální myšlenka. Millerovým záměrem bylo zlepšit kvalitu architektury i urbanismu bez ohledu na styl a samolibou
okázalost, a proto tím, jak se zvyšovala popularita jeho plánu, trval na tom,
aby klienti volili různé architekty z jeho
seznamu.
život v nějakém velkém městě a užívat
jeho radovánek – ale místo toho zůstal
věrný malé, původně zemědělské obci,
kde vyrostl. Jak poznamenali místní, město se prakticky stalo jeho památníkem.
Než by odešel, raději přinesl architektonický vkus na hlavní třídu vlastního
města. Opravdu byl veden právě touhou
obohatit každodenní hodnoty Columbusu precizními modernistickými budovami (Pelliho Občanské nákupní centrum,
Rocheho Poštovní úřad nebo Městská
knihovna od I. M. Peie). Budova pro místní noviny The Republic podle ohromujícího návrhu Myrona Goldsmithese stala
předchůdcem prosklených fasád redakcí,
jež používali britští High-Tech architekti.
V metropolitních centrech jsou procesy obnovy a změny směru mnohem četnější, rozmanitější a dobře zakotvené,
a tak je větší pravděpodobnost adaptace
a regenerace.
„Dobře, ale předložím vám nový požadavek: pokud se chcete dostat do programu, potom my chceme, aby každá školní
budova byla postavena jiným architektem, bez ohledu na to, jestli se vám to líbí
nebo ne. Poněvadž se domníváme, že je
dobré pro stát, když si jeho nejlepší talenty konkurují a činí tak novými pojetími
školy. Chceme vidět různost pojetí toho,
jak má vypadat dobrá škola.“ 5
Modernismus v prérii
Celkem vložil J. Irwin Miller do programu
Cumminsovy nadace téměř 14 milionů
dolarů. Pokud si uvědomíme, že to je 10
procent dotací na stavební náklady, pak
je jasné, že to byla nabídka, kterou nemohla žádná veřejná instituce v Columbusu odmítnout. A také to znamenalo,
že Miller byl schopen přivést výkvět nadějných amerických architektů, od Eero
Saarinena přes Kevina Roche, Cesara
Pelliho, I. M. Peie, Roberta Venturiho až
po Richarda Meiera. Ti všichni jsou dnes
velkými jmény, ale Miller je záměrně vybral v době, kdy byli pouze nadějnými
a tedy relativně neznámými. Z toho důvodu nikdy schválně nezahrnul uznávané
architekty jako Franka Lloyda Wrighta,
Waltera Gropia nebo Miese van der Rohe.
Miller měl však i jiné důvody, nikdy si například nevybral Louise Kahna, protože
se domníval, že se s ním špatně vychází.
A pak tu byli další, kteří se nelíbili klientům: Philip Johnson byl sice v užším výběru na tři stavby v Columbusu, ale kvůli
svému přístupu neuspěl ani v jednom
případě.
Millerův program udělal z Columbusu vůbec nejpozoruhodnější výstavu modernistické architektury poloviny 20. století.
Nejzvláštnější na tom je, že tato sbírka
architektonických skvostů se nachází v obyčejném městě, které ještě stále
vyznává demokratické, prosté a křesťanské hodnoty malého amerického města,
přičemž velká část Millerových investic
šla i do renovace jeho historických částí.6
Miller byl milovník umění a multimilionář,
který se snadno mohl rozhodnout pro
J. Irwin Miller rozšířil svou profesionální
zálibu i na svou alma mater, univerzitu
Yale v New Haven v Connecticutu, kde
byl nápomocen při přístavbách od poloviny 50. let; mezi ty patří např. vlnitý hokejový stadion od Eero Saarinena (195659).7 Miller byl tedy bohatým a mocným
magnátem a v 60. letech byl dokonce
tipován na možného příštího prezidenta
Spojených států, avšak celým srdcem věřil ve výjimečnou architekturu. Budovy,
které sám objednal pro Cummins Engine
Company v Columbusu a později nechal
stavět po celých Spojených státech,
rovněž dokazují jeho oddanost nejlepší architektuře. Jeho vlastní architektonické hodnoty byly vědomě praktické
a racionální. Ze všeho nejvíce obdivoval
pragmatický a pružný přístup Saarinena
a Roche; jeho vlastními slovy to byli „řešitelé problémů“, kteří přímo reagovali
na potřeby klienta spíše než architekti,
kteří využívali své stavby k prosazení své
vlastní ješitnosti.
Závěr
Příběh města Columbus je fascinující, ale
ve skutečnosti to byl neúspěšný projekt,
který nám může říct mnoho o nejistotě
architektury mimo metropolitní centra.
Část problému spočívá v samolibém
amerikanismu programu. J. Irwin Miller
použil jen americké architekty, aby udržel
pocit středozápadní komunity, ale tito
talentovaní a nadějní architekti se nikdy
nestali její součástí. Někteří z architektů,
kteří nastartovali svou kariéru v Columbusu, se později odmítli vrátit, když jim
byla nabídnuta další práce; můžeme zde
tedy bezpochyby vidět i oportunistickou
a cynickou úroveň, což popírá Millerovy
záměry.
Hlavní problém byl v tom, že město se nedokázalo vypořádat s úpadkem – jak mi
řekl sám Miller:
„Jsme si neustále vědomi toho, že se nikdy nedokážeme úplně zbavit procesu
úpadku. Pokud dokážeme zlepšovat o trochu rychleji, než přichází úpadek, pak
je to skvělý úspěch! Ale úpadek probíhá
neustále.“ 8
Architektonická produkce daleko
od těchto hlavních center zní jako osvobozující a romantický pojem, ale otázkou
je jak se dá opravdu udržet? Millerův
model osvíceného mecenáše není rozhodně trvalý, a když postava Lorenza de
Medici zemře, není obvykle nikdo jiný,
kdo by pokračoval. Pohyblivé písky času
se nad námi samozřejmě zavřou kdekoliv,
ale rychleji tak činí v místech, která jsou
mimo hlavní populační centra, což znamená, že je pro ně těžší se obnovit. Pojem
centrum a periferie jsou tedy pohyblivé
a proměnlivé a posmívají se našemu úsilí
„má díla, Mocní, vizte a v prach hned!“
(překlad J. Vrchlický), napsal Coleridge
v básni Ozymandias. Čas je faktorem,
který musíme mít pořád na zřeteli.
Poznámky
1.
‘Collecting Landmarks/Columbus’, Architectural
Review, červenec 1967, s. 1–3; B. Korab, Columbus,
Indiana: an American Landmark, Columbus, Indiana:
Documan Press, 1989; A Look at Architecture:
Columbus, Indiana, Columbus, Indiana: Columbus
Area Chamber of Commerce/Visitors Center,
1974/1991; Rozhovor M. Frasera s J. Irwin Millerem,
Irwin Management Company Offices, 301
Washington Street, Columbus, Indiana, USA,
16. dubna 1997; Rozhovor M. Frasera s Kevinem
Roche, Roche Architects, Hampton, Connecticut,
18. dubna 1997; J. Merkel, Eero Saarinen, s. 151-161;
W. Miller, ‘Eero and Irwin: Praiseworthy competition
with one’s ancestors’, in E-L. Pelkonen & D. Albrecht
(eds.), Eero Saarinen: Shaping the Future, New
Haven, Ct / London: Yale University Press, 2006,
s. 66–67; The Master Architect Series: Cesar Pelli,
Selected and Current Work, Mulgrave, Victoria:
Images Publishing Group, 1993, s. 26–27.
2. D. Walker, The Architecture and Planning
of Milton Keynes, p. 108.
3. N. Taylor, ‘Made in Mid-Atlantic’, Architectural
Review, červenec 1967, s. 12-17; F. Dal Co, Kevin
Roche, s. 104-105; G. Darley, Factory, London:
Reaktion Books, 2003, s. 101: C. Wilkinson,
Supersheds: The architecture of long-span,
large-volume buildings (2nd Ed), Oxford: Butterworth
Architecture, 1991/96, s. 66–67.
4. Rozhovor M. Frasera s J. Irwin Millerem, Irwin
Management Company Offices, 301 Washington
Street, Columbus, Indiana, USA, 16. dubna 1997;
Rozhovor M. Frasera s Kevinem Roche, Roche
Architects, Hampton, Connecticut, 18. dubna 1997:
J. Merkel, Eero Saarinen, s. 151-161; W. Miller, ‘Eero
and Irwin: Praiseworthy competition with one’s
ancestors’, in E-L. Pelkonen & D. Albrecht (eds),
Eero Saarinen: Shaping the Future, s. 56–67.
5. Rozhovor M. Frasera s J. Irwinem Millerem.
6. Nejúplnější úvod do vývoje města je popsán
v B. Korab, Columbus, Indiana: an American
Landmark, Columbus, Indiana: Documan Press,
1989, a stručněji v Architectural Forum, prosinec
1965, speciální vydání o Columbusu – Viz též
‘Collecting Landmarks/Columbus’, Architectural
Review, červenec 1967, s. 1–3.
7. Rozhovor M. Frasera s J. Irwinem Millerem.
8. ibid.
045
046
PŘEDNÁŠKY
2
047
048
Architekti
KAPITOLA
050
ArchitektI
1
051
Carme Pigem
Barceló
*1962
Vystudovala architekturu na Vallés School of
Architecture, kde v letech 1992–1999 vedla
ateliéry. Od roku 1997 do 2003 vyučovala
na Barcelona School of Architecture.
Pedagogicky působila rovněž na ETH
v Curychu. Spolu s Ramónem Vilaltou
a Rafaelem Arandou vede kancelář RCR
Arquitectes, sídlící ve katalánském Olotu.
Mezi jejich tamější realizace patří rekreační
areál s lehkoatletickým stadionem či konverze
slévárny Espacio Barberí, v Barceloně
realizovali knihovnu a společenské centrum
Sant Antoni, v Gironě budovu právnické fakulty.
Jsou také autory vinařství Bell-Lloc a pavilonu
na jezeře v Llagosteře.
Vinařství v Bell-Lloc
Toto soukromé vinařství se nachází
na okraji údolí na pobřeží Costa Brava.
Některé budovy již v areálu stály, včetně
historické kaple Santa Maria de Bell-Lloc,
a projekt, který je částečně pohřben pod
vinici, se táhne podél silnice spojující obě
tyto stavby. Hlavním prvkem je rampa,
u níž jsou jednotlivé prostory uspořádány
v hřebenovité konfiguraci. Objekt je
koncipován jako ekologický sklep a jeho
design je založený na bioklimatických
principech a přirozeném větrání. Díky
ponoření více než metr pod zem je zajištěna
požadovaná teplota a vlhkost pro produkci
vína bez uchýlení se k mechanickým
zařízením. Základním materiálem, použitým
v celém objektu, jsou cortenové plechy
umístěné v pravidelných intervalech: malé
mezery mezi jednotlivými pláty odhalují
nosné zdi z přírodního kamene za nimi
a umožňují vstup světla a vzduchu. Střecha
z vlnitého cortenu a sekční variace vytváří
prostorovou sekvenci, která návštěvníky
obklopuje v osvěžujícím podzemním světě
vinařství.
052
ArchitektI
1
053
054
ArchitektI
2
055
Antoni Domicz
*1954
Polský architekt, od roku 1990 vede spolu
s manželkou Malgorzatou Pizio-Domicz
vlastní kancelář M. i A. Domicz – pracownia
architektury. V letech 2003–2004 byl
předsedou urbanistické a architektonické
rady města Opole, 2009–2011 vedl opolskou
pobočku Komory polských architektů.
Příležitostně přednáší a vede studentské
workshopy, spolupracuje s Technickou
univerzitou v Lublinu. Je autorem několika
významných realizací v Opoli, vzniklých
na základě vyhraných soutěží: kostel Proměnění
Páně, knihovna Diecézní charity, rozšíření
Slezského muzea nebo vzdělávací centrum
Artpunkt Art.
Kostel Proměnění Páně v Opoli
Knihovna a administrativní budova
Caritas
Knihovna a administrativní budova Caritas
v historickém centru Opole vyplňuje tři
pozemky a tvoří ji tři malé městské domy.
Prostřední z nich je prázdný a použité
sklo je připomínkou pozemku, který byl
většinu času nevyužit. Nová část komplexu
je pravidelně rozdělena horizontálními
liniemi, jež zdůrazňují konkrétní prvky
konstrukce – balustrády, kliky, vypínače,
parapety (1,1 m), výšku dveří a oken (2,2 m)
a výšku patra (3,3 m).
Práce na soutěžním příspěvku na konci
roku 1981 byla klíčovým okamžikem,
během kterého se zrodily všechny
hlavní konstrukční zásady, jimiž se
dosud řídíme. Namísto pestré podoby
módního postmoderního stylu, který
byl odpovědí na nízkou technologickou
úroveň polské architektury v 70. letech,
jsme navrhli komplex jednoduchých
bloků respektujících okolí. Navržený
kostel nedominuje svým měřítkem
nebo neobvyklými formami, zato vyniká
jednoduchostí impozantních poměrů
a stavebních materiálů.
056
ArchitektI
2
057
Artpunkt
Artpunkt je víceúčelový objekt věnovaný
umění. Každé podlaží má odlišnou funkci
a potřebuje jinou úroveň přirozeného světla.
Průčelí budovy chrání poloprůhledné
tenké polykarbonátové desky, připevněné
ke stěnám nepravidelně umístěnými
tyčemi z nerezavějící oceli. Ochranná
vrstva se mění od téměř průhledné až
po naprosto neprůhlednou a nabízí různé
pohledy. Budova věnovaná umění je stejně
proměnlivá jako umění samo.
058
ArchitektI
3
Irakli Eristavi
190 nájomných bytov
Prešov
2002
Revitalizácia obytného súboru z 50. rokov
*1969
Absolvoval Fakultu architektury STU
v Bratislavě. Po pobytu v Londýně, Berlíně
a Rotterdamu založil roku 2002 v Prešově
studio zerozero. Obytný komplex CMYK
v Prešově získal nezávislou Cenu ARCH
(2005), v roce 2008 ateliér realizoval instalaci
SIDEWAYS v česko-slovenském pavilonu
v rámci XI. bienále architektury v Benátkách.
V roce 2010 zvítězil v mezinárodní soutěži
EUROPAN 10 s projektem urbanistického
řešení maďarského města Ajka. Na základě
vyhrané soutěže realizoval projekt Kasárna
Kulturpark v Košicích, za nějž získal ocenění
Křišťálové křídlo 2013 za architekturu. Ateliér
vystavoval v ČR, Německu, Slovinsku, Rakousku
a Maďarsku.
Inštalácia SIDEWAYS
XI. Svetové Bienále architektúry
v Benátkach
2008
Na tému zadanú umeleckým riaditeľom
Bienále Aaronom Betskym Out there: architecture beyond the building sme reagovali
inštaláciou, ktorá sa díva na architektúru
z inej strany. Prieskum a na ňom založená
inštalácia mapuje diverzitu/similaritu životného štýlu a postoja ľudí žijúcich v mestách
a dedinách česko-slovenského priestoru,
sociálny, ekonomický a urbánny kontext
ich životov. Ich zvyky, obľúbené jedlo,
kulinárske recepty, spôsob akým nakladajú
s potravinami, systémovosť/nesystémovosť
ich konania boli prezentované prostredníctvom 15 objektov funkčných chladničiek
s rekonštrujúcim obsah reálnych chladničiek reálnych domácností. Návštevníci mali
možnosť sledovať i ochutnávať . Architektúra bola v prázdnom pavilóne reprezentovaná formou odkazov a referencii na dverách
chladničiek. Procesuálna (obsah chladničiek sa menil v čase), a interaktívna (možnosť konzumovať) inštalácia bola doplnená
a stovky magnetiek s textom referujúcim
jednotlivé informácie z prieskumu, ktoré si
návštevníci mali možnosť vziať. Takto naša
inštalácia expandovala do mnohých domácností po celom svete.
059
20. storočia. Rešpekovanie pôvodnej
urbanistickej štruktúry, jej citlivá
intenzifikácia boli základnými východiskami
návrhu revitalizácie. Premena 10 pôvodne
trojpodlažných prefabrikovaných domov so
šikmými strechami bola realizovaná formou
nadstavieb s výraznými konzolovitými
vyloženiami na západných fasádach. Změna
výrazu, modifikácia merítka a hybridizácia
pôvodných a nových objemov/štruktúr
zabezpečila celku opätovnú integráciu
do organizmu města. Blízkosť futbalového
štadióna jedného z najstarších futbalových
klubov bývalého Česko-Slovenska sa
odrazila vo výtvarnom prístupe k stvárneniu
fasád-tvárí tohoto obytného komplexu.
Charakteristický profil objektov a ich
západné fasády vytvárajú architektonický
znak, ktorý je možno vďaka topografie
terénu vnímať z diaľkových pohľadov
i samotného štadióna.
060
ArchitektI
3
061
Kulturpark
rekonštrukcia bývalých Kasárni
Košice
Rozsiahly areál pôvodných zásobovacích
kasární Rakúsko-uhorskej armády
z posledných dekád 19. storočia bol v rámci
projektu Euópskeho hlavného města kultúry
2013 revitalizovaný a premenený na nový
kultúrny a umelecký uzol mesta. Pôvodné
historické objekty pekárne, a skladov
boli premenené na multižánrové kultúrne
centrum, centrum vzdelávania a kreativity
a expozíciu Steelpark. Rekonštruované
objekty boli doplnené o sieť 8 nových
pavilónov, ktoré zabezpečujú expanziu
programov a aktivít z „kamenných budov“
Kulturparku. Revitalizovaný storočný
park bol doplnený o novu urbánnu plochu
„Fórum“, miesto stretnutí, interakcie
Kulturpaku a města, miesto pre široké
spektrum aktivít a podujatí. Analýza
historických objektov, ich striktná
geometria a modulácia, viedla k aplikovaniu
rastra 8 x 8 m, ktorý sme rozvinuli na celé
riešené územie. Raster determinuje
členenie plôch, lokalizáciu a rozmery
jednotlivých prvkov novej architektonickej
vrstvy. Pre účely verejného priestoru bol
viedenskou kanceláriou PPAG vyvinutý
unikátny systém mestského mobiliáru.
062
ArchitektI
4
Zdeněk Fránek
063
Vila na Kamenné
Brno
1998–2004
*1961
Architekt a pedagog, děkan Fakulty umění
a architektury na Technické univerzitě v Liberci.
Absolvoval Fakultu architektury VUT v Brně,
vlastní ateliér Zdeněk Fránek architect &
associates založil v roce 1989. Pedagogicky
působil na FA VUT v Brně, VŠB v Ostravě,
ARCHIP v Praze a FUA TU v Liberci. Vystavoval
v ČR, Číně, Belgii, Rakousku a Nizozemí. Mezi
jeho nejznámější realizace patří modlitebny
v Litomyšli a Černošicích, kostel v Lesné,
dostavba zámku ve Velkých Opatovicích nebo
galerie Czech China Contemporary v Pekingu.
Dům mi přinesl největší publicitu, nakonec
i v souvislosti se jmenováním mezi sto
nejlepších mladých ateliérů světa. Byl
vyvrcholením mé snahy o realizaci
obrácených kleneb.
Modlitebna Církve bratrské
Litomyšl
2008–2009
Tato stavba definovala můj vztah
k pohledovému betonu a ukázala mi,
jak ho neoddiskutovatelně používat
v našem prostoru.
064
ArchitektI
Galerie v Pekingu /
Czech China Center
Peking
2011–2013
Tato realizace mi otevřela další
příležitosti v Asii. Ověřil jsem si reakci
zahraničního publika na používání (jim)
známých a tradičních materiálů v nových
souvislostech.
4
065
066
ArchitektI
5
067
Rolf Kuhn
*1946
Věnuje se územnímu plánování, rozvoji měst
a urbánní sociologii. Působil jako asistent
a později jako profesor na berlínské Stavební
akademii NDR, rovněž přednášel na Fakultě
architektury a stavitelství ve Výmaru, vedl
Nadaci Bauhausu v Dessau. Jako ředitel
stál od roku 1998 u zrodu Internationale
Bauausstellung (IBA) Fürst-Pückler-Land,
projektu revitalizace původně důlní oblasti
v Lužici. Je také předsedou výukového centra
s knihovnou IBA Study Building Fürst-PücklerLand.
Plovoucí domy v Geierswalde
Splněný sen v lužické jezerní krajině:
bydlení na vodě. Plovoucí architektura
se stává novým charakteristickým rysem
regionu. Na severu vesnice Geierswalde
na vodě vyrostl živý přístav. Plovoucí
dům navrhla německá firma steeltec 37,
do roku 2014 přibyly další čtyři. Domy jsou
propojené s přístavem pro vodní sporty
a vodní turistiku.
Dominanta lužické jezerní oblasti
Zaplavení obrovských kráterů, které
zůstaly po těžbě hnědého uhlí, vedlo
ke vzniku největší evropské krajiny
s umělými jezery. Přesně ve středu tohoto
unikátního vodního světa se nachází
viditelná dominanta s pojivovými kanály
a plovoucí architekturou. Třicet metrů
vysoká rozhledna slouží zároveň jako
socha i symbol měnící se krajiny. Objekt
postavený z rezavě zbarvené oceli
připomíná těžební zařízení a průmyslovou
prehistorii jezerní krajiny a také inspiruje
odvážné, nápadité budoucí projekty.
068
Těžební most F60
Půlkilometrový těžební most F60
v Lichterfeldu poblíž Finsterwalde je
největším těžebním zařízením všech dob.
F60, mistrovské inženýrské dílo dlouhé
500 m a vážící 11000 tun, bylo na konci
90. let zachráněno před demolicí. Dnes je
tato „vodorovná Eiffelovka“ otevřena pro
pěší túry návštěvníků a také má velkolepou
světelnou a zvukovou instalaci: jedná se
o velice neobvyklou turistickou atrakci.
Kromě prohlídky na mostě s průvodcem
provozovatelé pořádají různé kulturní
akce. Dosud F60 navštívilo více než půl
milionu lidí.
ArchitektI
5
069
070
ArchitektI
6
Kengo Kuma
071
Muzeum dřevěného mostu Yusuhara
*1954
Vystudoval univerzitu v Tokiu a po stipendijním
studiu na kolumbijské univerzitě založil
v roce 1990 vlastní kancelář Kengo Kuma
& Associates. V roce 2009 byl jmenován
profesorem na fakultě architektury
na univerzitě v Tokiu. Jeho nejznámějšími
projekty jsou Water/Glass (AIA Benedictus
Award) a Stage in Forest, Toyoma Center for
Performance Arts (Architectural Institute of
Japan Annual Award). Mezi jeho současné
práce patří Kabukiza, Besancon Arts and
Culture Center a FRAC v Marseilles. Kuma je
autorem několika publikací, například Anti-Object, z nedávné doby Natural Architecture
a Small Architecture, jež získaly širokou
čtenářskou obec z celého světa.
Plánem bylo propojit dvě veřejné budovy,
které byly od sebe dlouho odděleny silnicí,
pomocí struktury ve tvaru mostu. Objekt
místní komunikaci technicky přemosťuje.
Funguje nejen jako průchod mezi oběma
budovami, ale slouží také pro ubytování
či semináře a je ideálním místem pro
pobytové umělecké programy. V projektu
jsme využili konstrukční systém tvořený
menšími částmi, s odkazem na nosníkovou
strukturu, jež je v tradiční japonské a čínské
architektuře často využívána. Jedná
se o skvělý příklad trvale udržitelného
designu, neboť konzolový nosník se dá
vytvořit i bez objemných materiálů.
072
ArchitektI
6
073
Výzkumné centrum
v Muzeu Prostho GC
Tato architektura má kořeny v systému
Cidori, staré japonské hračce. Cidori je
stavebnice z dřevěných tyček, jejichž
klouby mají jedinečný tvar, a stavebnice se
tak dá rozšiřovat jen nastavováním tyček,
bez hřebíků či kování. Tradice této hračky
byla předávána v Hida Takayama, malém
městečku v horách, kde stále pracuje
mnoho zručných řemeslníků. Prvkem Cidori
je dřevěná kostka o velikosti 12 mm, která
byla pro účely budovy upravena do
různých velikostí. Díly mají velikost
60 × 60 × 2000 mm nebo 60 × 60 × 4000 mm
a tvoří mřížku o velikosti 500 mm. Tato
krychlová mřížka se také stává šablonou pro
prostor muzea. Jun Sato, stavební inženýr
projektu, otestoval tlakem a ohybem sílu
tohoto systému a ověřil, že systém hračky
lze adaptovat i pro „velké“ budovy. Tato
architektura ukazuje, že kombinováním
malých jednotek mohou vznikat celé
vesmíry. Pracovali jsme na projektu
v naději, že éra strojově produkovaných
architektur skončí a lidské bytosti si budou
domy opět stavět samy.
Asakusa
Budova v rohu pozemku o velikosti pouhých
326 m2 naproti bráně Kaminari-mon
slouží jako turistické informační centrum,
konferenční místnost, víceúčelový
sál nebo výstavní prostory. Centrum
vertikálně rozšiřuje živou čtvrť Asakusa.
Vrší střechy, pod nimiž se odehrávají různé
aktivity, a vytváří tak „novou sekci“, jaká
dosud v konvenční vrstvené architektuře
neexistovala. Vybavení je uloženo
v diagonálně tvarovaných prostorách
vzniklých mezi střechou a podlahou, čímž
je zajištěn velký objem vzduchu i přes
průměrnou výšku velkých a středně velkých
budov. Kromě toho, že střechy rozdělují
konstrukci do osmi jednopatrových domů,
rovněž určují roli jednotlivých podlaží. První
a druhé patro má atrium a vnitřní schodiště,
vytváří sekvenci, ze které je možné pocítit
sklon dvou střech. V šestém patře, které
využívá šikmé střechy, tak mohla vzniknout
terasovitá podlaha, díky níž může celý
prostor fungovat jako divadlo. Protože je
střecha skloněna směrem k bráně Kaminarimon a výška od země se v jednotlivých
patrech liší, má každé patro k venkovnímu
prostředí jiný vztah a dává každému
prostoru jedinečný charakter.
074
ArchitektI
7
Antonín Novák
075
Bazén
Kraví hora, Brno
*1963
Vystudoval Fakultu architektury VUT Brno.
Pracoval v brněnské pobočce Obchodního
projektu a Stavoprogresu a ve vídeňské
kanceláři profesora Wilhelma Holzbauera.
Spolu s Petrem Valentou založil Atelier DRNH,
který získal za dobu své činnosti více než dvě
desítky cen, nominací a odměn v různých
architektonických soutěžích. V letech 2001–2008
působil jako externí pedagog na FA VUT Brno,
spolu s ateliérem Kuba–Pilař založil Cenu Johna
Hejduka pro nejlepší bakalářské práce studentů
na FA VUT Brno. Publikuje v odborném tisku,
internetovém portálu Archiweb a Art and
Antiques. Od roku 2010 je vedoucím Ateliéru
navrhování Novák–Balda na Fakultě umění
a architektury Technické univerzity v Liberci.
Poslední realizací Atelieru DRNH je
Zahradnictví v Kroměříži, soudobá
interpretace hospodářského dvora
v Podzámecké zahradě, jež je památkou
UNESCO; první realizací je Bazén
na Kraví hoře v Brně, rekonstrukce
a dostavba původního areálu ze 70. let.
Bazén v Litomyšli je pokusem o ikonu co
nejvíce ekologickou...
Zahradnictví
Kroměříž
076
ArchitektI
7
077
Bazén
Litomyšl
078
ArchitektI
8
079
John A. O'Reilly
*1960
Studoval architekturu na univerzitách
v Dublinu, ve Spojených státech ve Virginii
a v Tokiu. Spolupracoval deset let s Aratou
Isozakim v tokijské i newyorské pobočce
jeho ateliéru, podílel se například na Soho
Guggenheim v New Yorku nebo Brooklyn
Museum tamtéž. V roce 1996 se vrátil do Irska
a založil vlastní ateliér v Burrenu v hrabství
Clare na západním pobřeží země. Pedagogicky
působí na univerzitě v Limericku v Irsku a jako
hostující profesor také na Fakultě umění
a architektury v Liberci. Mezi jeho významné
realizace patří Limerick City Gallery, Burren
College of Art MFA Building nebo Ennistymon
Courthouse Gallery and Studios.
Coast Road House
V malé vesnici Ballyvaughan v hrabství
Clare, pár kroků od moře, stojí malý
nenápadný domek, který nijak nevybočuje
z tradiční architektury v této oblasti.
Malá zděná jednopodlažní budova ale
zakrývá novostavbu, jež svou šedomodrou
barvou splývá s povahou zdejšího počasí
a kamenitých kopců v okolí. Novostavba
překonává dva různé výškové rozdíly.
Odstínění od silnice a umístění domu
do zahrady vytváří poklidné prostředí
pro život. Objem stavby definuje velice
velkorysý vnitřní prostor, kde se střídají
velkoformátová okna s masivními
zdmi, do kterých je umístěna knihovna.
Obývací pokoj, kuchyně a jídelna tento
prostor funkčně naplňují a jsou dokonale
prosvětlené i za špatného počasí. Ložnice,
koupelna a vstup byly situovány do spodní
části domu, kterou propojují se starší částí
stavby, v níž jsou umístěny pokoje pro hosty.
080
ArchitektI
8
081
Limerick City Gallery of Art
U brány do městského parku se nachází
původní budova knihovny, která dnes, již
zrekonstruována, plní účel nové městské
galerie. Je to místo pro setkávání obyvatel
a pořádání nejrůznějších kulturních akcí
v hlavním městě provincie Munster,
v Limeriku. Původní stavba s velkorysými
prostory účelně přetvořenými pro
potřeby galerie jsou doplněny o několik
samostatných objektů, které sjednocují
celkový půdorys a opticky snižují celou
hmotu původní knihovny. Celek velice
příjemně komunikuje s okolím, a to nejen
s rušnou ulicí, ale i přilehlým parkem.
Podél jeho přístupové cesty jsou situovány
místnosti, určené hlavně pro veřejnost
a nabízející mnoho možností využití. Jedna
slouží jako dílna pro kurzy výtvarného
umění či pro potřeby dalšího výstavního
prostoru a druhá jako kavárna, která se
postupně stala nedílnou součástí života
místních obyvatel.
082
ArchitektI
9
Vasa J. Perović
083
Dům D
*1965
Po absolvování architektury v Bělehradu
pokračoval ve studiích na Berlageho institutu
v Nizozemí. V roce 1997 založil v Lublani
spolu s Matijou Bevkem ateliér Bevk Perović
arhitekti. Od roku 2009 se věnuje rovněž
pedagogické činnosti, působil jako hostující
profesor na univerzitách v Německu, Slovinsku
a Španělsku. Ateliér získal za své realizace
mezinárodní renomé (Mies van der Rohe
Award, Kunstpreis Berlin, Piranesi Award,
několikrát Plečnik Prize ad.), mezi nejznámější
stavby patří Fakulta matematiky a koleje
v Lublani, rodinné domy či sociální bydlení
v Mariboru. V posledních letech navrhuje často
pro zahraniční klienty. Svou tvorbu představil
na výstavách v německém Kunstverein
Bielefeld a v pražské Galerii Jaroslava Fragnera.
Dům D, který se nachází v prestižní čtvrti
v blízkosti městského centra Lublaně, je
příkladem programového vrstvení. Celý
je postaven z betonu litého na místě – to
umožnilo začlenit specifické strukturální
koncepty. Stěny domu byly obroušeny
pískem a ručně vyleštěny, což odkrylo
sedimentární charakter použitého
materiálu. Jako naruby obrácená rukavice,
vnitřek je zateplený a omítnutý bílou
barvou. Vnější vzhled domu je tajemný
a zcela odlišný od sousedních domů
– uzavřené krychlové formy viditelné
z ulice neodhalují nic z intimního světa
skrývajícího se uvnitř.
084
ArchitektI
9
085
Situla
Komplex Situla je nový rezidenční,
obchodní a kancelářský komplex
na ulici Vilharjeva. Jedná se o součást
a zároveň první realizaci přestavby oblasti
železničního nádraží Lublaně, která
představuje nejrozsáhlejší projekt městské
obnovy ve Slovinsku. Kombinuje různé
typologie bydlení a doplňují jej obchody
a kanceláře na nižších podlažích, pod
nimiž je pět dalších pater parkovišť. Projekt
je koncipovaný podle přísných limitů
územního plánu, předepisujícího přesný
obrys celého komplexu – dvoupatrový
veřejný „sokl“, osmipatrový plát s byty
a dvacetipatrový mrakodrap. Hnací silou
projektu je rozmanitost možností bydlení
od terasových domů a loftů na střeše
podstavce po standardní byty uvnitř soklu
a na nižších úrovních mrakodrapu, který
s rostoucí výškou nabízí prostornější byty
a mezonety. Vrcholem jsou dva střešní
apartmány na nejvyšším podlaží.
Poljane
Studentský bytový projekt Poljane se
nachází na okraji městského centra
Lublaně poblíž řeky a tvoří jej 56 bytových
jednotek pro studenty Lublaňské univerzity.
Projekt je navržen podle jednoduchého
organizačního modelu – veřejné programy
jsou soustředěny v přízemí na průhledné
vodorovné základně, zatímco ubytovací
jednotky studentů se „vznáší“ ve dvou
blocích nad nimi. Kuchyně/jídelny jsou
nejvíce využívané části bytů a jejich
velká okna připomínají oči dívající se
na ulici. Působí jako symbol domova
a kolemjdoucím obyvatelům města
umožňují zahlédnout domácí život uvnitř.
Přilehlé studentské ložnice jsou naopak
od ulice odstíněny skládacími, spletitě
děrovanými hliníkovými okenicemi, které
vytvářejí jakousi „oponu“ oddělující
soukromý život obyvatel od ruchu ulice.
086
ArchitektI
10
087
Todd Saunders
*1969
Původem kanadský architekt, který od roku
1998 žije a působí v norském Bergenu.
V devadesátých letech po studiu v Montrealu
absolvoval řadu stáží a nabíral zkušenosti
v mnoha zemích (Rakousko, Německo,
Nizozemí, Dánsko, Švédsko, Mongolsko, Čína,
Rusko, Norsko). Kromě vlastní tvorby působí
rovněž jako pedagog – přednášel na finské
Oulu School of Architecture, norské Bergen
Architecture School a od roku 2013 jako
hostující profesor na Cornell University v New
Yorku. Získal mnohá ocenění pro architekty
mladé a střední generace ve Skandinávii
i v celosvětovém měřítku, v roce 2006 byl
nominován na Mies van der Rohe Award.
Rozhledna v Aurlan
Rozhlednu v Aurland jsem navrhl
s Tommiem Wilhelmsenem. V roce 2002
jsme byli pozváni do soutěže, kterou jsme
vyhráli. Projekt je součástí programu
Národních turistických tras zadaný Norskou
správou veřejných cest. Více než tisíce slov
ostatně řeknou fotografie.
088
ArchitektI
10
089
Studio Squish na ostrově Fogo
Hotel pro nadaci Shorefast
Pětihvězdičkový malý hotel pro nadaci
Shorefast na ostrově Fogo se nachází
v kanadském státě Newfoundland.
Jako hlavní materiál jsem použil
dřevo a pojal hotel s 29 pokoji jako
prostředek ekonomického a kulturního
oživení, ale také jako nadčasovou
architekturu, která byla „vytvořena
pouze pro Fogo“. Hotel zahrnuje
restauraci vedenou jedním z nejlepších
kanadských šéfkuchařů, vestibul,
knihovnu, malé kino a nezávislou
uměleckou galerii v přízemí. Nad
úrovní terénu jsou čtyři patra pokojů
a na vrcholu budovy sauna a lázně.
Nadací Shorefast a Uměleckým
sdružením ostrova Fogo jsem byl
pověřen, abych navrhl na různých
místech ostrova Fogo sérii šesti
uměleckých ateliérů. Organizace
usiluje o zachování tradic ostrovanů
a o omlazení ostrova prostřednictvím
umění a kultury. Studio Squish
leží na okraji městečka Tilting
na východním konci ostrova Fogo.
090
ArchitektI
11
Luigi Snozzi
091
Monte Carasso
– místo, které získalo novou identitu
*1932
Jeden z nejvýznamnějších architektů
současnosti, absolvent ETH Curych. Rok
po dokončení školy si v roce 1958 založil
vlastní kancelář v Locarnu. V průběhu 60. let
spolupracoval s Liviem Vacchinim, v roce 1974
založil ateliér s Brunem Jennim. V roce 1988
založil studio v Lausanne, dnes sídlí v Locarnu.
Od roku 1973 se téměř nepřetržitě věnuje
pedagogické činnosti (ETH, Lausanne, Terst,
Alghero, Bukurešť, Sassari, Mnichov), přednášel
a vedl semináře v mnoha zemích Evropy
i Ameriky. Jeho tvorba byla nesčetněkrát
vystavována a publikována. Jeho nejznámějším
projektem je restrukturalizace Monte Carassa,
městečka v nejjižnějším švýcarském kantonu
Ticino, která začala v roce 1979.
Přednáška ve stručnosti přiblížila postupnou restrukturalizaci malé obce Monte
Carasso, která se nachází ve švýcarském
kantonu Ticino. Urbanistickou proměnu
obce jsme společně se starostou odstartovali již v roce 1979. Monte Carasso se pro
mne stalo privilegovaným místem, kde jsem
si mohl v praxi prověřit návrhy, k nimž jsem
na základě svého výzkumu dospěl a které
jsem vždy podkládal celou řadou projektů
realizovaných v městském, reálném měřítku. Ve svých návrzích jsem se snažil nově
definovat pojem centrum, resp. celkově
reagovat na současné chápání města.
Monte Carasso leží v širokém pásmu jižního alpského předhůří. Po dlouhá staletí se v této
oblasti, nabízející při osídlování jen nuzné
podmínky, rozvíjela zemědělská kultura, jež
představuje v evropském měřítku vzhledem
ke své diverzifikaci a komplexnosti kulturní
dědictví mimořádného významu. Toto rozsáhlé území nicméně podléhá aktuálnímu
trendu, kdy se vesnice stávají součástí měst
a jsou ohroženy velkými městskými centry
typu Milána. V důsledku toho se celé kulturní dědictví dostává do vážného ohrožení.
V praxi se ukazuje, že urbanisté se tomuto jevu
mohou bránit jen stěží. Vtip přitom spočívá
v tom, že je třeba akceptovat začleňování
vesnic do neustále se rozšiřujících měst
jako fakt.
Jednou z možností, jak se s tímto fenoménem
vyrovnat, je obohatit vhodným způsobem
významné stavební prvky daného místa
o nové hodnoty, a tak lokalitu zasadit do nového kontextu s městským charakterem.
Přitom je nutné hledat určitá pravidla, která
umožní v pravou chvíli adekvátním způsobem reagovat na lokální specifika, jež jsou
s to takovýto kontext skutečně formulovat.
092
ArchitektI
11
093
094
ArchitektI
12
095
Siiri Vallner
& Indrek Peil
SV *1972
IP *1973
Siiri Vallner a Indrek Peil jsou absolventy
architektury a urbanismu na Estonské
akademii umění, kde oba od roku 2010 působí
jako asistenti. Siiri pokračovala ve studiu
v Dánsku a Spojených státech, na alma mater
studovala obor konzervování a restaurování
architektonického dědictví. V roce 2009
získala Estonian Young Architect Award, je
spolueditorkou architektonického časopisu
Maja (est. dům). Indrek se věnuje publikování
odborných textů a instalacím. Společný
ateliér Kavakava založili v roce 2003, mají
za sebou řadu úspěšných realizací a ocenění,
mezi nedávnými např. za Narva College
(součást univerzity v Tartu). Dalšími důležitými
realizacemi jsou školka Lotte či zdravotnická
škola v Tartu nebo návštěvnické centrum
estonského Open Air muzea blízko Tallinnu.
Sportovní hala v centru města Pärnu
(Siiri Vallner, Katrin Koov, Kaire Nõmm)
Muzeum okupací
(Siiri Vallner, Indrek Peil)
Při navrhování Muzea okupací se architekti
záměrně vyhnuli použití masivních
symbolů. Křehká architektura je v ostrém
kontrastu s dosavadním způsobem
prezentace nedávné minulosti.
Nová sportovní hala má silný vizuální vztah
s přiléhající školní budovou z 19. století.
Pro zakřivenou zeď byly použity ručně
vyrobené červené cihly. Světlo proniká
dovnitř a ven přes 365 malých otvorů.
096
ArchitektI
12
097
Univerzita v Narva
(Siiri Vallner, Indrek Peil, Katrin Koov)
Nová univerzita vestavěná do zničené
oblasti starého města Narva je mementem
absence starého města i jeho následné
přestavby.
098
AKCE
KAPITOLA
100
AKCE
101
Konference
Carme Pigem Barceló
Hans Ibelings
Antoni Domicz
Kengo Kuma
102
AKCE
103
Konference
Murray Fraser
Adam Gebrian
Henrieta Moravčíková, John A. O'Reilly, Irakli Eristavi
Dan Merta
104
AKCE
105
Konference
Vasa J. Perović
Petr Kratochvíl, Luigi Snozzi
106
AKCE
107
Konference
Jiří Suchomel
Kengo Kuma, Jiří Suchomel, Zdeněk Fránek
Rolf Kuhn, Petr Janoš
Antonín Novák
108
AKCE
109
Konference
Hans Ibelings, Todd Saunders
Luigi Snozzi
110
Křest
AKCE
111
Ještěd
112
Výstavy
AKCE
INFO
POŘADATELÉ
ORGANIZAČNÍ TÝM
Sborník ze závěrečné konference
projektu Budování partnerství a rozvoj
spolupráce v oblasti architektury mimo
tradiční centra 14.-15. března 2014
v Liberci Fakulta umění a architektury
Technické univerzity v Liberci
Petr Kratochvíl
Dan Merta
Radek Suchánek
Jiří Suchomel
Jan Tandler
Dagmar Tomášová
Fakulta umění a architektury Technické
univerzity v Liberci byla založena v roce
1994. Přes své mládí je považována
za jednu z nejlepších architektonických
škol v České republice. Vyrostla na tradici avantgardy šedesátých let, kdy se
nedaleko Liberce realizovala skvělá
stavba televizního vysílače s hotelem
na vrcholu Ještěd. Dnes na fakultě studuje 200 studentů v oboru architektura
a urbanismus a 100 studentů v oborech
design prostředí a vizuální komunikace.
Fakulta nabízí čtyřleté bakalářské programy a dvouleté navazující magisterské programy.
Architectura
(Galerie Jaroslava Fragnera)
Galerie Jaroslava Fragnera v Praze
(GJF) již několik desetiletí slouží jako
jedna ze základních platforem prezentace architektury v ČR a etablovala
se jako důležitý subjekt architektonického života. Nyní je GJF jednou
z nejdůležitějších galerií u nás, věnuje
se zároveň současné architektuře
i české architektonické minulosti.
Další důležitou součástí činnosti GJF je
prezentace české a pražské architektury v zahraničí.
Pořadatelé / Organizers
Partneři / Partners
Architektura mimo centra
Sborník z konference
14.–15. března 2014
v Liberci Editor
Dan Merta
Klára Pučerová
Úvodní slovo
Dan Merta
Jiří Suchomel
Texty
Carme Pigem Barceló
Antoni Domicz
Irakli Eristavi
Zdeněk Fránek
Murray Fraser
Adam Gebrian
Hans Ibelings
Jiří Klokočka
Petr Kratochvíl
Rolf Kuhn
Kengo Kuma
Henrieta Moravčíková
Antonín Novák
John A. O'Reilly
Indrek Peil
Vasa J. Perović
Peter Riepl
Todd Saunders
Luigi Snozzi
Peter Szalay
Filip Šenk
Siiri Vallner
Petr Volf
Fotografie
archivy autorů
Roman Dobeš
Petr Jedinák
Petr Kratochvíl
Daici Ano
Kaido Haagen
Zdena Zedníčková
Jiří Žid
Andrea Pujmanová
Jan Lillebø
Mihail Novakov
Benjamin Pritzkuleit
The Courier
Grafický design Štěpán Malovec
Překlady Viktor Horák, Eva Šenková,
Anna Svobodová
Jazyková redakce Jana Palacká
Tisk Kavka Print
Vydala Architectura
& Galerie Jaroslava Fragnera, Praha 2014
ISBN: 978-80-905782-2-7
www.gjf.cz
www.ex-centric.eu
Tato publikace vznikla v rámci projektu
Budování partnerství a rozvoj spolupráce
v oblasti architektury mimo tradiční centra,
číslo CZ.1.07/2.4.00/31.0021.

Podobné dokumenty

Stáhnout - Architektura mimo centra

Stáhnout - Architektura mimo centra svojí architektonickou podstatou, ale také (a často hlavně) svými fyzickými a finančními rozměry. S nimi jsou spojena zpravidla jména velkých mezinárodních hvězd, hýčkaných mediálním světem. Tento ...

Více

zde - Industriální stopy

zde - Industriální stopy sloužila až do roku 1983, kdy byla přebudována na tržnici. Ta měla být původně zaměřena hlavně na velkoobchod, ale brzy si našla oblibu i u drobných nakupujících. Holešovická tržnice je od roku 199...

Více

Stáhnout - Ex-centric

Stáhnout  - Ex-centric také (a často hlavně) svými fyzickými a finančními rozměry. S nimi jsou spojena zpravidla jména velkých mezinárodních hvězd, hýčkaných mediálním světem. Tento zkreslený dojem pak snadno získávají i...

Více

Inteligentní dopravní systémy

Inteligentní dopravní systémy města Plzně je podpora hromadné přepravy. K tomuto cíli jsou vedeny veškeré naše kroky. Kvalita městské hromadné dopravy patří k nejlepším v celé České republice. Některé její parametry dokonce pat...

Více