Červen - Skaut.cz

OBSAH:
* Symbolické příběhy Zen-budhismu
* Karamboly na řece IV.- Fr. Stropek
* V myšlení, slovech…- Zd. Navrátil
* Malý průvodce náboženstvími III.
* Nové knížky br. Petra Hájka – Balúa
* Polemika: junáci a skauti…
* Příběh
____________________________________________________
Zen Buddhismus a jeho krátké příběhy
Čin je slyšet víc než slova
Hjakudžo měl tolik studentů, že musel
otevřít nový klášter.
Aby našel vhodnou osobu, kterou by
jmenoval mistrem, svolal mnichy a postavil
před ně džbán s vodou, řka:
„Aniž to pojmenujete džbánem s vodou,
řekněte mi, co to je.“
Nejvyšší mnich řekl:
„Nelze to nazvat kusem dřeva.“
V tom převrátil klášterní kuchař džbán
s vodou a odešel.
Kuchař se stal hlavou nového kláštera.
Ne-mysl, ne-myšlenka
Mnich se zeptal zenového mistra:
„Na co člověk myslí, když medituje?“
„Myslí na ne-myšlení“ odpověděl mistr.
„Jak myslí člověk na ne-myšlení?“
„Když nemyslí“ řekl mistr.
Umyj svou misku
Přišel mnich k Džošu a zeptal se:
„Jaký je význam zenu?“
Mistr odpověděl:
„Snědl jsi svou snídani?“
„Ano“, řekl mnich, „jedl jsem“.
„Potom umyj svou misku“ řekl Džošu.
V tom okamžiku byl mnich osvícen.
Uvnitř nebo vně mysli?
Hogen žil sám v malé svatyni na venkově.
Jednoho dne zaslechl, jak se čtyři cestující
mniši přou o to, co je objektivní a co
subjektivní.
Přidal se k nim a řekl:
„Máte velký kámen. Je podle vás uvnitř
nebo vně mysli?“
Jeden z mnichů odpověděl:
„Z buddhistického hlediska je všechno
zhmotnění mysli, proto bych řekl, že
kámen je uvnitř mé mysli.“
„Potom ti musí připadat tvá hlava velmi
těžká,“ poznamenal Hogen, „nosíš-li takový
kámen v mysli.“
Z jednání odboru duchovní výchovy v červnu 2013:
- poučení ze 4-kursu č. 2 roku 2013 na Severce
- zapojení členů ODV v letním období
- propagace Stezky písmáků před tábory
- aktualizace programu ODV na 2. pololetí
______________________________________________________________________________
KARAMBOLY NA ŘECE – 4.část
F. J. Stropek – Bobr
Uběhlo pár let od založení našeho vodáckého
oddílu. Dřevěné pramice, s nimiž jsme začínali
naši vodáckou dráhu, už ležely uloženy na
krákorcích za loděnicí. Podařilo se nám vybavit
oddíl sportovními kanoemi a veškerý výcvik už
jsme prováděli jen s nimi. Členové oddílu
předvedli, že jsou neobyčejně učenliví a
v kanoích se brzy cítili jako doma.
závod jsme si dali vyrobit dřevěnou skluzavku,
po níž se dalo dobře projet. Zato pod jezem se
řeka prudčeji vnořuje do kilometrového úseku
peřejí. V něm jsme připravili pro závodníky
slalomové branky, kde museli prokázat ovládání lodí. Nebylo tam však hluboko, proto
nebylo případné zvrhnutí nebezpečné. Za
peřejemi se Nežárka opět zklidňuje a pomalým
tempem míří k poslednímu jezu. S Povodím
jsme po delších dohadech získali povolení, aby
šlajsna zůstala po celou dobu závodu otevřena.
Nevznikala tak přívalová vlna a závodníci
proplouvali poměrně dobře, i když je pod jezem
vlny mohly zalít nebo převrhnout. Od jezu už
závodníci dopádlovali bystřeji tekoucí vodou
k soutoku Nežárky s Lužnicí, kde byl u naší
klubovny konec závodu.
První rok jsme závod uskutečnili jen v rámci
oddílu, ale pak se přihlásili k účasti vodácké
oddíly ze Soběslavi a dokonce z Tábora. Tím
získal závod na popularitě a jeho průběh
vždycky sledovalo plno diváků, protože přijeli
jako doprovod i rodiče závodících z těchto
měst. Po celé trase závodu jsme měli rozmístěny
dozorce, kteří dohlíželi na to, jak posádky
zdolávají jednotlivé úseky a zapisovali trestné
body. Byli však také připraveni pomoci
posádkám, když se dostaly do potíží. Závod se
jel na čas, ale posádkám se odečítaly trestné
body. Závod připadl vždy na některou sobotu
v červnu a všichni se na něj upřímně těšili.
Největší starost jsme však měli my vedoucí,
protože zajištění závodu, umístění slalomových
branek a další povinnosti nám vždycky zabraly
hodně času.
Posádky kanoí byly o značeny číslem a
vyplouvaly jednotlivě v krátkých časových
odstupech. Startéři každé posádce zapisovali do
karty čas odjezdu. Na start se řadilo zpravidla
pět až deset posádek z každého vodáckého
oddílu. Přihlášený oddíl si také musel dopravit
vlastní lodě a dát k dispozici několik dozorců na
Soutěživost je vlastní především mladým
lidem. Podporuje snahu o zlepšení výkonů,
proto jsme vymysleli oddílový závod „Přes tři
jezy.“ Trasa vytyčená na dolním toku Nežárky
měřila zhruba deset kilometrů. Začínala nad
jezem v osadě Hamr, pokračovala přes jez u
mlýna Krkavec a končila pod jezem ve Veselí
nad Lužnicí. Hamerský jez byl nesjízdný,
protože závod Povodí, který jej opravoval,
zrušil původní vorovou propust a pod korunu
jezu dal nahromadit balvany, aby prý jez nebyl
podemílán. Zde musely posádky z kanoí
vystoupit a lodě přenést. Čekalo je však prosmyknutí peřejemi pod jezem. Pak pokračovala
cesta klidnějším úsekem až k tzv. „Skalce“.
Tento krátký skalnatý úsek je zrádný, neboť
lodě se mohou snadno zaklínit mezi balvany a
je třeba si vybrat vhodné místo k proplutí. Dál
tvoří Nežárka mnoho meandrů a postupně
zklidňuje tok, protože se blíží k jezu krkaveckého mlýna. Ani zde není propust, ale pro
2
trať závodu. Povinné vybavení každého
závodníka představovalo plovací vestu a přilbu.
V cíli jsme zajišťovali malé občerstvení. Po
kontrole časů a odečtení trestných bodů
následoval nástup závodníků a vyhlášení
výsledků. Na vítěze čekaly diplomy i malé
dárky získané od různých sponzorů.
A jak se osvědčili závodníci? Každý oddíl
pochopitelně přihlásil do závodu zkušenější a
zdatnější závodníky, proto karambolů na trase
mnoho nebylo. Přenášení prvního jezu a
proplutí peřejemi pod ním zvládali závodníci
vcelku dobře. První potíže je čekaly na
„Skalce“, kde se občas nějaká loď převrhla.
Krkavecký jez s dřevěnou „šupnou“ byl bezpečný, zato peřejnatý úsek pod ním, navíc
doplněný řadou slalomových branek, dával
posádkám zabrat. Do závodu byly připuštěny
výhradně otevřené sportovní kanoe, proto tam
o nějaké vyklopení či zalití vodou, doteky
branek nebo jejich minutí nebyla nouze.
Nežárka však v úseku závodu není nikde příliš
hluboká, proto i karamboly na trase se daly
dobře přestát a závodníci se zase co nejrychleji
vydávali na další cestu. Jen dozorčí služba jim
připsala určitý počet trestných bodů, které za
jednotlivá pochybení byl před zahájením
závodu všem oznámen. Šlajsna na veselském
jezu je zrádná tím, že vlny pod ní loď snadno
zalijí a vysoký kohout ji může převrhnout,
pokud závodníci loď nenavedou ve správném
úhlu. Počet potopených lodí byl zde vždycky
větší, než kdekoli po trase.
Na závod se v oddíle vzpomínalo po celý rok.
Rozebíraly se jednotlivé úseky a jak je kdo ze
závodníků zvládl. Závod byl také dobrou
vodáckou školou, protože připravil posádky na
zvládnutí různých těžkosti, které je na řekách
mohly potkat.
Uvedl jsem, že závod začínal nad obcí Hamr.
K ní se vážou i zajímavé historické události,
proto není od věci se o nich zmínit.
Celá oblast patřila k valovskému panství a
kolem řeky Nežárky, která v těchto místech
tvořila mnoho ramen, vznikly různé ostrovy
obklopené močály. V husitských dobách se zde
usídlila sekta Adamitů. Žižka k jejich vyhlazení
vyslal vojenskou družinu vedenou zkušeným
hejtmanem. Adamity se jim sice podařilo
rozprášit, ale hejtman v bitvě zahynul.
Kovářský hamr na řece se připomíná již od
14. století, ale kamennou tvrz a statek zde dali
páni z Valu postavit až ve století patnáctém.
Kolem se pak usazovali osadníci a Albrecht
z Valu dal v 16. století na kopci postavit kostel
sv. Trojice. Lidé si také chodili nabírat vodu ke
studánce za vesnicí, kde vyvěrá pramen považovaný za zázračný. Kaplička, která byla
později nad ním postavena, je zasvěcena sv.
Antonínu Paduánskému. Valovské panství
mnohokrát měnilo majitele, ale zlomovým se
stal rok 1677, kdy poslední majitelka prodala
tvrz a dvůr v Hamru Václavu Markovi, svobodnému pánu de Gerard, nejvyššímu c.k.
vachmajstru.
Rod Gerardů byl znám svými ukrutnostmi i
vraždami. Jejich prapředek Baltazar zavraždil
r. 1584 Viléma Oranžského a král Filip pak
povýšil Gerardy do šlechtického stavu. Po
majiteli hamerské tvrze Václavu Markovi
převzal správu majetků jeho syn Leopold
Jakub. Ten se zapsal do dějin zdejšího kraje
krvavým písmem. Své poddané pronásledoval,
týral a poháněl k nelidským robotám. Se všemi
sousedy byl znesvářen, stále se soudil a vyvolával spory. Oženil se s mladičkou Marií
Terezií Čejkovou z Olbramovic, ale stále ji
týral a nakonec i s malou dcerkou vyhnal. Pak
k sobě nalákal mladou hostinskou ze sousední
hospody, ale v jedné opilecké hádce ji vyhodil
z okna v poschodí. Byla zle zraněna, ale přežila.
Před krutým pánem však ze strachu utekla a
pod ochranu ji vzala Gerardova manželka,
která se usadila v Soběslavi.
Mladý pán Gerard se obklopil skupinou
hrubých hajduků a společně s nimi tyranizoval
celé okolí. Kdokoli procházel kolem jeho
panství, byl surově zbit, zmrzačen nebo zabit.
3
Dvěma lidem dokonce těžce ublížil. Jednomu
usekl ruku a jinému ustřelil paži. Se svou
hordou se mnohokrát násilím vlámal do hospod
v blízkém Valu nebo ve Veselí. Tam všichni
řádili, rozbíjeli zařízení a surově napadali
přítomné hosty. Přestože se stížnosti na něj
množily, vždy se mu podařilo trestu vyhnout.
Jednou Gerard se svou partou povykoval ve
veselské hospodě a napadl zde přítomné hospodáře, kteří před ním prchali. Gerard je však
dohonil, posekal a jakéhosi Hazuku zabil. Tato
událost konečně přiměla krajský soud k tomu,
že nařídil Gerardovo zatčení. Ten však včas ze
své tvrze zmizel a skrýval se na různých mís-
tech. Teprve roku 1712 jej ozbrojenci dopadli a
uvěznili. Byl za své skutky odsouzen k trestu
smrti. Jeho manželka však nečekaně podala
k císaři prosbu o milost. Byla mu sice udělena,
ale až těsně před popravou, kdy císař rozhodl,
odsoudit ho k doživotnímu uvěznění. Posledních sedm let svého života pak tento zločinec
strávil v pověstné Daliborce.
Rozhodnete-li se někdy pro splutí Nežárky,
zastavte se v Hamru. Tvrz je dnes opuštěná a
uzavřená, zato kostel je vzorně restaurován a
také u kapličky s pramenem se můžete poklonit
památce sv. Antonína Paduánského.
/pokračování/
Zdeněk Navrátil:
V MYŠLENÍ, VE SLOVECH I SKUTCÍCH
Skauting jako inspirace i závazek
Závěrečná 5. část
Jednota myšlenek, slov i skutků
Úvahy předcházející kapitoly jsme otevřeli poukazem na jasné poselství desátého
bodu našeho zákona. Tak byl koncipován, tak byl po všechna desetiletí trvání
skautingu chápán a prožíván. Byl to základní zákon, který jasně formuloval, že
všechno naše konání, myšlení i slova jsou jedno – totiž skautský životní styl.
Jeho přijetí –
můžeme říci, že stejně tak i jeho osvojení –
znamená život
podle skautského zákona se všemi závazky z něho pramenícími, které předurčují
jak skautovu morálku, tak také jeho přístup ke všemu okolí. Nejde tedy o
uzavření se do sebe, do introvertní skořápky, ale především o náš aktivní vstup
do „vnější” společnosti, o spolupráci s ní a to včetně péče o věci veřejné.
Současnost ovšem přináší četné podněty, které se s takovým chápáním
životní náplně úplně nesrovnávají. Často slýcháme slova a nabádání k životním
postojům. Na pohled je to líbivé a stalo se to do jisté míry i naplní některých
skautských setkání a kurzů. Nicméně se domnívám, že skautský životní styl na
jedné straně a životní postoje na straně druhé nejsou jedno a totéž. Životní
styl zahrnuje všechno naše konání a bytí nejen ve vztahu k sobě, ale také
navenek. Naproti tomu ve slově „postoje” je patrná jistá pasivita, jak už
vyplývá ze samotného etymologického kořene tohoto výrazu. A skaut přece nemůže
zůstat pasivní k dění kolem něho, k potřebám ostatních, k povinnostem vůči
veřejnosti a k vlasti, ač také tento pojem je dnes obecně poněkud méně
srozumitelný. V tomto smyslu je právě diskutovaný desátý bod našeho zákona
velmi úzce spjat s bodem prvním. Oba jsou sobě velmi blízké a vzájemně se
doplňují. Ten prvý hned na počátku představuje základní
chápání skautova života, formuluje tak jeho vlastní poslání.
Poslední, desátý bod, připomíná, že veškerá skautská mravnost,
etika a spiritualita zasahuje celé naše bytí. Ač to nepostrádá
určité básnické vnímání, nejsou myšlenkové základy skautingu a
jejich poslání pouze jakousi „cestou životem, která se
vyznačuje předivem zprvu dětských, ale později i zralých
přátelských vztahů”, jak je před časem charakterizoval Václav
Břicháček ve své příručce vůdcům, kde ovšem o duchovních
záležitostech, nebo dokonce o Bohu není vůbec žádná zmínka.
4
Pohledem do pramenů se můžeme dovědět, že původní anglická verze prvého
bodu skautského zákona ve formulaci Baden-Powellově zněla „A Scout´s honour is
to be trusted” – „skautská čest je být důvěryhodný”. O tom, že čest je to
nejcennější, co máme, jsme zde už hovořili. Bylo by při tom velmi zavádějící se
domnívat, že snad zakladatel českého skautingu hned prvý bod Zákona zúžil nebo
dokonce ochudil. Není to zdaleka pravdou. Svojsíkovi nešlo jenom o pouhé
nevyslovení nepravdy, lži – řečeno slovy Desatera Božích přikázání „nepromluvit
křivého svědectví” –, ale o životní Pravdu a o život v ní, o opravdovost
každého skutku, konání, myšlení, slova, zcela v duchu posledního bodu Zákona,
který ponechal zcela beze změny, neboť na něm nic měnit ani nelze. Proto zde
uvádím jejich blízkou spojitost a souznění.
Ve svém „Vzkazu”, který vysílala veřejnoprávní televize, uvedl bratr Jiří
Stránský značně provokující myšlenku, že totiž „v okamžiku, kdy skauting si
,nešťastně´ zvolil jako první bod svého zákona, svého desatera, že skaut má
mluvit pravdu, tak si zadělal na problémy”. Vystihl tak naprosto přesně, že už
prvým bodem svého zákona se skauting dostává do střetu s veřejnou morálkou,
s obecně chápaným přístupem ke všemu dění a bytí. A také se současně ptá, zda
vůbec „společnost je schopná a ochotná přijímat pravdu”. Tu pravdu, kterou
přijal podle něho „skauting jako životní názor”. Není to ovšem problém jenom
současnosti, o tom, co je Pravdou, kde ji nalézt, to vše hledali lidé snad po
celou dobu od okamžiku, kdy se zrodila filosofie. Připomeňme zde otázku
Pilátovu, jak ji zaznamenal před téměř dvěma tisíciletími evangelista: „Co je
pravda?” Za touto pravdou kráčí skauti celého světa, tuto Pravdu hledají, tuto
nejvyšší Pravdu – ale také Lásku – si zvolil Junák do své slibové formule po
své poslední obnově. Tak se aspoň částečně přiblížil k původnímu záměru svého
zakladatele, který mu dal na samém počátku pevné duchovní zakotvení, které
viděl pro náš region v základech, které ho formovalo, totiž v křesťanství.
Národy, které byly konfrontovány s oběma totalitami minulého století,
byly jimi ovšem silně poznamenány. Jejich vztah k pravdě není zpravidla takový,
aby byl v souladu se skautským zákonem. To jsme si už ostatně v našich úvahách
několikrát připomínali. Naše minulost nás provází, ať se nám to líbí nebo
nelíbí. Připomínat, že nelhat může také znamenat mlčet, nelze-li povědět
pravdu, je ovšem snadné. Vrátíme se ještě ke zmíněnému Vzkazu, kde Jiří
Stránský vzpomíná hned v prvních větách, že od okamžiku, „kdy začali jít
bolševici naší rodině po krku, tak jsme museli pořád lhát a lhát, lhát a lhát”.
Nepochybně není jednoduché se s takovou situací vypořádat ve vlastním svědomí,
avšak odsuzovat takové jednání nemůže nikdo, kdo něco podobného sám neprožil.
Kdysi mi vyprávěl bratr Škaroupka-Šrám o zajímavém setkání s anglickými
skauty. Ti navštívili naši zemi krátce po druhé světové válce a naši
hostitelé se jim příkladně věnovali. Jednou shlédli také filmové představení, kde byl líčen případ odbojové skupiny, jejíž člen se dostal do
rukou gestapa. Ten při výslechu nejen vše zapíral, ale vědomě lhal, aby
svedl vyšetřovatele na falešnou stopu a své spolupracovníky zachránil,
což se mu patrně – už si na tento detail nevzpomínám přesně – podařilo.
Večer u ohníčku řešili, zda je možno v takovém závažném případě lhát. To
se označuje v křesťanské morálce jako „pia fraus” – lež v dobrém úmyslu,
„svatá lež”. Angličané to ovšem odsuzovali, protože pravda a čest,
uvedené hned na prvém místě Zákona, jsou jim svaté. Naši skauti oponovali
s tím, že oni přece nepoznali německé gestapo a že tedy postrádají
naštěstí jakoukoliv zkušenost v tomto ohledu. S velkými výhradami se tedy
shodli na tom, že ve zcela výjimečném případě, jako byl tento, to lze
snad připustit. Když odcházel anglický vůdce do svého stanu, ve vstupu
se ještě obrátil a pronesl směrem k našemu vůdci: „A přece neměl lhát!”
Takové stanovisko je jistě velmi zásadové a můžeme jen doufat, že by
býval měl dost sil se podle něho zachovat, kdyby byl před takovou volbu vyšším
5
řízením postaven. Četné zkušenosti ukazují, že se takoví silní jedinci
v minulosti našli nejen v našem národě. Jsme vděčni, že to není rozhodování,
které bychom snad museli řešit často. Ale také běžné všední starosti nás staví
před volbu, jak se zachovat, zda zvolíme nekompromisní a čestnou cestu morálky,
dobra, „poctivé hry”, nebo se vydáme po stezce pohodlnější, lukrativnější, a
nepochybně i snazší.
Věnovali jsme se podrobněji dvěma bodům zákona, které tak krásně a
promyšleně doslova nejen svou myšlenkou, ale i formou rámují celé desatero
Zákona. Vedou k opravdovosti, hlubokému zakotvení na straně dobra, ale současně
také ke kvalitě tohoto stavu v každém okamžiku, v každém ohledu, ty, kdo svým
duchem a celou osobností přijali skautství jako svůj životní program.
Ty ostatní jsou jistě neméně důležité a zavazující. Vycházejí ze
základních principů skautingu, z našeho vztahu ke všem duchovním hodnotám,
k Bohu, stejně jako ty, o nichž jsme zde již hovořili, ale také k vlasti (která
u B.-P. byla zastoupena osobou krále) – jak rozumíme druhému bodu zákona – a
stejně tak do vztahu k lidskému společenství. Přivádějí do něho skauta nejen
pasivně, ale jako aktivního činitele, který bude sám přispívat k jeho
pozitivnímu vývoji. Přemýšlivému čtenáři by se ovšem mohlo v tuto chvíli zdát,
že v Zákoně není zastoupen třetí mravní princip, totiž „práce na sobě samém”.
Odpověď na tuto výtku můžeme vidět nejen v samotné skutečnosti, že takto byly
tři pilíře skautské spirituality formulovány v mezinárodních skautských
ústavách až mnohem později, v roce 1977, ale především ve stanovisku samého
zakladatele, který jasně řekl, jakým skaut je, tedy právě v onom klíčovém
slůvku „je”. Jakoby nechával na každém z nás, na každém jednotlivci, jak tohoto
stavu vlastním úsilím dosáhne.
Skautský životní styl obsáhne celou bytost každého, kdo si ho zvolil jako
svůj životní program. Soustavné naplňování skautského zákona musí proniknout
veškerou naší myslí, všemi našimi projevy a konáním. Bude s námi všude, kde se
budeme pohybovat, v soukromí, v zaměstnání, ve skautském oddíle i na veřejnosti. Ne proto, abychom demonstrovali svoje skautství, ale především proto, že
všude – a jsem o tom hluboce přesvědčen –, ve všech společenstvích, jsou také
slušní lidé, kteří se někdy možná ostýchají dát tuto svou podstatu najevo a
stávají se „šedou zónou” ve falešné obavě, aby se nestali terčem posměchu. Tak
se můžeme stát příkladem nejen svou věrností mravním zásadám, ale také naší
nebojácností je zachovat za všech okolností.
Naše aktivita by měla směřovat především také mimo nás, vně našeho
vlastního ega. Tak, jak to přikazuje druhý mravní princip a stejně tak i čtvrtý
bod skautského zákona. Tento vztah se dotýká nejen osob našich bližních, ale
předpokládá také úctu k jejich práci, k tomu co vytvořili pro sebe a pro svoje
okolí, pro společnost, pro nás všechny. Ani to však není zcela samozřejmé
v této době, která zvrátila mnohé. Marně se ptám a stejně tak neúspěšně hledám
odpověď na otázku, kde se v lidech bere ta snad až chorobná touha ničit a mařit
práci jiných – vandalismus, sprejerství, agresivita vůči veřejné zeleni a přírodě vůbec… To vše jako projev pohrdání a povznesení nad vším a nad všemi. Může
to vůbec přinášet někomu uspokojení, o radosti z vykonaného nemluvě?
Naše služba jiným bude spočívat i v péči o věci veřejné, v naší přípravě
na ni, jak vyjadřuje třetí bod našeho současného slibu, ale také abychom byli –
jak to formuloval skautský slib ještě před dvaceti roky – „hotovi” k této
službě. Tím jsme proklamovali nejen svou připravenost, ale také svou plnou
ochotu k ní. Stejně jako svoje odhodlání k ochraně a záchraně všeho toho, co
přejaly a také vytvořily už před námi dřívější generace. Neboť tato planeta nám
nepatří, není tím, co pro nás zvelebovali a nám předali k plnému a bezohlednému
využívání a plenění naši předchůdci, jak ji vnímá současný sobecký ekonomickofinanční liberalismus. Antoine de Saint-Exupéry to vyjádřil kdysi zcela lapidárně: „Zemi nedědíme po předcích, ale vypůjčujeme si ji od svých dětí”.
6
Až budeme bilancovat
Putování skautskou stezkou se často přirovnává k výstupu na Horu
Poznání, o který se s nestejným úspěchem a rovněž s různými
poznatky pokusili oni tři indiánští chlapci. Dosáhnout vrcholu
není snadné, ale snad někteří z nás vystoupali alespoň tak vysoko,
aby shlédli, pochopili
a vnímali smysl a poslání skautingu ve
službě Bohu, jiným i sobě. Na sklonku života, v posledním poselství mladším
bratřím a sestrám připomíná Baden-Powell svoje hluboké přesvědčení, „že nás Bůh
postavil do tohoto světa, abychom byli šťastni a radovali se ze života”.
Tuto radost a štěstí vidí ve schopnosti a ochotě být užitečným a v přinášení štěstí jiným, ve vědomí nepromarněného času, v pocitu jistoty správně
zvolené životní cesty a ve snaze učinit svět lepším. V denních starostech může
být někdy takový velký úkol snad přehlédnut a také dočasnými obtížemi zastíněn.
Moudrý vůdce s tím počítá a neopomene se občas zastavit a ohlédnout, zvážit své
dosavadní snažení, aby mohl svou službu a konání včas korigovat. Je to důležité, užitečné a výsostně potřebné. Usilujme tedy o to, aby všechny naše
dílčí bilance vyznívaly vždycky pozitivně. Protože nikdy netušíme, kdy nás
nečekaný zvrat postaví před účtování konečné a také před soud. Také proto
s důvěrou, nadějí a odevzdaností voláme
„od nenadálé smrti vysvoboď nás, Pane!”
V Ivančicích na podzim L. P. 2012
______________________________________________________________________________
Tento přetisk uvádíme jako
přípravu na zprostředkování
studijních zdrojů k připravované
odborce „Hledač Pravdy“,
na které nyní Odbor duchovní
výchovy spolupracuje.
V dnešní době lze také využít
internetovou Wikipedii,
tj. na odkazech:
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0intoismus
a
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zen .
NÁBOŽENSTVÍ JAPONSKA
1. Historie
Počátky japonského původního náboženství Šintó (což znamená “cesta bohů“) se dají vystopovat
v klanovém zřízení japonské společnosti v dávné minulosti. Každý z klanů uctíval rodové ochranné
božstvo, kterým byli zřejmě jeho zbožštění předkové. Stařešina klanu tehdy byl autoritou jak
politickou, tak i náboženskou. Jeden z klanů se později stal základem rodu japonských císařů.
Nejstarší písemné zprávy o japonském původním náboženství Šintó jsou z osmého století našeho
letopočtu. Již v sedmém století začal ústřední úřad pro kami (japonský název pro ochranná božstva)
sestavovat soupis všech kami říše, aby jim mohla vláda stavět svatyně a vzdávat úctu. V desátém století
je vládou udržováno 3000 svatyní. V šestém století do Japonska přichází buddhismus (zejména
zenový), ve třináctém století konfuciánství a v šestnáctém století křesťanství. Šintó bylo schopno určité
asimilace těchto náboženství a tak vznikají různá duchovní hnuti v rámci Šintó jako výsledek snah o
syntézu s učením těchto náboženství či jako snahy o očištění Šintó od jejich vlivu. Po roce 1868 se čisté
Šintó stává státním náboženstvím a tento stav trvá až do roku 1945.
7
2. Co je hlavním zdrojem poznání Šintó?
Nejstaršími písemnými prameny týkajícími se Šintó jsou mytologické kroniky Kodžiki (Záznamy
starých události) a Nihongi (Kroniky Japonska), která byly sepsány v osmém století. Jinými prameny
našich znalostí náboženských představ starého Japonska jsou knihy Fudoki, Kogo-Sui, Sodžiroku a
Engi-Siki.
3. Jak chápou šintoisté Boha?
Japonské Šintó se od křesťanství či čínských náboženství
odlišuje tím, že je čistě polyteistickým náboženským
systémem. Na rozdíl od konfuciánství či taoismu není
transcendentní skutečnost v Šintó vyjádřena žádným
universálním principem všeho, jako je například Tao
v taoismu, ani ji nevyjadřuje osobní pojetí všemohoucího
Boha Stvořitele jako v křesťanství či židovství.
V Šintó má každá věc, přírodní sila nebo společenská
skupina své ochranné božstvo tzv. “kami“ */. Jeden
z japonských náboženských myslitelů osmnáctého století
šintoistická božstva definuje následovně: “Nejprve
všechna božstva nebe i země... Dále vznešení duchové
uctívaní ve svatyních... Všechno, ptáci, zvířata, stromy, rostliny, moře, hory, zkrátka vše, co je
neobvyklé,... i vše, co vzbuzuje hrůzu.“
Od dob sjednoceného japonského císařství ve čtvrtém století, má však největší význam císařovo kami,
bohyně Slunce Amaterasu Omikami.
4. Jak Šintó chápe člověka?
Šintó bylo velice ovlivněno třemi velkými náboženstvími (budhismem, konfuciánstvím a
křesťanstvím), která v průběhu staletí do Japonska pronikla. Podobně bylo ovlivněno i chápání
člověka. Nicméně v původním, starém Šintó má každá skupina lidí své ochranné božstvo. Lidé jsou
potomky kami a kami je chrání, střeží jejich blaho. Hlavním zákonem Šintó je mravní i tělesná čistota.
To proto, že kami mají hrůzu ze všeho, co je nečisté.
5. Jak je v Šintó chápán svět?
Ve starém šintó je vesmír chápán jako jednota nebe, země a podzemního světa mrtvých. Někdy je toto
členění pouze dvojí - země a Tokojo (“věčný svět“). Podle staré japonské mytologie svět vznikl
z počátečního chaosu. Lépe řečeno, z počátečního chaosu vyvstalo prvních pět božstev, avšak vznik
světa a lidstva je spojen teprve s příchodem božské dvojice lzanagi a lzanami. Od nich je odvozen i
původ mnoha kami. Dá se říci, že vztah šintoistů ke světu je určen vztahem, který mají k jednotlivým
kami. Život člověka by měl odrážet jednotu vesmíru, měl by být v harmonii jak s jeho kami, tak i
s přírodou, se zemí.
6. Co je pro šintoistický pohled zvlášť důležité?
a) Především vztah k jednotlivým kami, neboť ten určuje i vztah ke světu.
b) Úcta k přírodě.
c) Důraz na čistotu, a to jak mravní, tak i tělesnou, protože jen čistý člověk může předstoupit před
kami ve svatyni. *//
Marek Bárta
Literatura:
Mircea Elidae, Ioan P. Culianu: Slovník náboženství (Český spisovatel, Praha 1993)
Kniha o náboženstvích (Albatros 1993)
John Allan, John Butterworth, Myrtle Langleyová: Víiya vymání (Slovart 1993)
Kolektiv: Člověk a náboženství (Křesťanská akademie 1991)
8
Poznámky: */ Původně byla kami uctívána přímo v přírodě - uprostřed lesů, ve skalách, na břehu
moře i na polích. Nyní je v Japonsku přes 80 000 šintoistických svatyní, kde jsou kami uctívána.
*// Jinja shinto (šintó svatyně) – nejrozšířenější forma s nejdelší historií, do konce
2. světové války úzce spjato se State shinto (státní šintó, válečná „nacionalistická“ forma).
Jinja shinto se zaměřuje na stavění a obnovu svatyní, každá má svou vlastní historii a je zasvěcena
specifickým kami, obvykle jednomu až třem. Tradice jednotlivých území, kde jsou svatyně vystavěny,
jsou trochu odlišná. To je také jedním z důvodů, proč šintó nemá žádnou ústřední doktrínu ani svatý
spis pro žádnou formu tohoto vyznání.
Jinja Honcho (Asociace šintoistických svatyní) sdružuje na 80.000 svatyní po celém Japonsku (podle
statistik z roku 1976 patřilo pod Jinja Honcho 79.083 svatyní, ale pouze 18.235 kněží, z toho 11.054
mužů a 185 žen jako hlavních kněží).
Tři hlavní zásady Jinja shinto jsou:

Být vděčný kami a předkům za jejich požehnání a ochranu, svědomité a pečlivé provádění
rituálů (jejich základní forma je přesně stanovena), a upřímný přístup.

Pomáhat ostatním dobrými skutky bez touhy po osobním prospěchu či ohodnocení a zlepšovat
životní prostředí k ideálu, jak jej nám zanechali kami.

Spolupracovat s ostatními ve službě státu (dle vůle císaře) a modlit se za národ, aby všichni
mohli žít v míru a prosperovat (modlitba se v šintoismu stává důležitým pojmem až po přijetí
buddhismu a jejich propojení).
______________________________________________________________
ČLK CORDA u příležitosti svého 15. ročníku vydává v edici Corda nová upravená vydání knížek
Oheň a Od stromu mládí k dospělosti od skautského spisovatele a instruktora br. Petra Hájka – Balúa.
Od stromu mládí k dospělosti
Úvahy o skautském zákonu inspirované stromy. Deset příběhů – putování k urostlým stromům, které
nám představují jednotlivé body skautského zákona. Vhodné především jako krátké příběhy
k zamyšlení, zastavení se nebo představení zákonů skautům nováčkům či roverům před obnovením
slibu. Knížka vychází v praktickém kapesním vydání a má 48 stran.
Oheň
Čtvrté přepracované vydání oblíbené knihy Oheň zaznamenává
základní pravidla jak přistupovat k ohni. Zabývá se jednotlivými typy
ohňů a přináší náměty, jak se zhostit slavnostního zapálení, jaké
využívat formule u slibu, slavnostního ohně nebo ohně tří orlích per aj.
Br. Balú čerpá ze svých bohatých oddílových zkušeností, ale vrací se
i ke starým indiánům či Setonovi. Vychází v praktickém kapesním
vydání a má 56 stran.
Obě knížky zakoupíte za krásných 25 Kč na setkáních ČLK Corda
(www.corda.cz), při skautských seminářích nebo ve skautské prodejně
JUN. K zakoupení jsou i v e-shopu na www.junshop.cz.
Kdo chce „ochutnat“ podání br. Balú, nechť si otevře web: http://els.skauting.cz/baluovo-cteni-2011/ ,
najde tam např. tato slova:
…veliké téma čistoty. Má ještě opodstatnění něco si o něm říkat, když jsme prošli devíti stezkami a
nacházeli tu odpovědi na stále stejnou otázku: “Jaký mám být?” Domnívám se, že méně bude více, už
proto, že jde o závěr tematického celku. Vždyť v přírodě kolem nás je vše čisté, tak jako ona sama vyšla
čistá a v provázanosti přírodních zákonů dokonalá z ruky svého Tvůrce.Takovou harmonii nelze než
obdivovat, před takovým dílem nelze než žasnout. To ale není úkol na den, na dva, ani na dny táborového
spočinutí na tváři přírody. Ani rok na to nestačí ve svých proměnách. Těm šťastnějším mezi námi na to
postačí čas jejich života, snad pár nejšťastnějších to dokáže ještě dříve. To je průvodní znamení růstu,
růstu v dobrém. On je vlídným průvodcem na cestách k čistotě…
9
Polemika
Napřed si ocitujme znovu řádky br. Fr. Stropka – Bobra, který tento příspěvek dne 15. 4. 2013 poslal
e-mailem a vyzval redakci NDS, aby se i ona vyjádřila: „… přečetl jsem si nové číslo skautského
magazínu SKAUTSKÝ SVĚT a zaujalo mě několik témat, k nimž bych chtěl něco málo poznamenat.
V pravidelné rubrice Slovo starosty "Skauti už tu jsou, kdy přijdou junáci?" se objevilo zatím
neobvyklé téma - nový název naší organizace. V podstatě souhlasím s tím, jak píše, že lidé si pletou
pojmy JUNÁK a SKAUT. I v televizi nedávno hlasatelka uváděla že ... se zúčastnili junáci a skauti.
Dále starosta uvádí, že název naší organizace se mnohokrát měnil a současný Junák - svaz skautů a
skautek ČR je problematický nejen pro nejasnost směrem k veřejnosti, ale i proto, že nejsme
"svazem". Poslední valný sněm Junáka v Kolíně - jak uvádí starosta - uložil Ústředí hledat řešení
včetně možné změny názvu. Nový by měl být přesný, krátký a výstižný, srozumitelný veřejnosti.
Článek končí výzvou odpoutat se od citového vnímání této otázky a připravit se na hledání a přijetí
názvu nového. Co k tomu dodat? Víme, že zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík nechtěl přebírat
cizí vzory "i s chlupama", jak se říká, ale hledal vlastní českou cestu nejen v programu, ale i v názvu,
který však tehdy měl jiný zvuk. V současnosti je slovo JUNÁK poněkud archaické a vlastně se v praxi
téměř neužívá. Nadto je určen chlapcům - zdatným junákům, k dívkám se nehodí. Chtěli-li bychom ale
hledat nový název, pak z čeho vycházet? Skautská výchova je komplexní a zahrnuje spousty činností,
proto vybrat například podle polských HARCERŮ název Poutníci, nebo třeba Táborníci, Stopaři atd.
by bohužel bylo pojmenování jednostranné. To není jako HOKEJ, FOTBAL, TURISTÉ... Je však
vidět, že otázka změny názvu naší organizace je nastolena. Nebylo by však potřeba, aby se k ní
rozvinula široká polemika mezi členstvem tak, jak tomu bylo i při přípravě změn krojů? Nevím, jak
dalece jsou informována střediska a oddíly, ale v naší "Na dobré stopě" jsem se o tom zatím nic
nedočetl, jiné skautské časopisy nemám nyní k dispozici.“
Pokusme se nyní reagovat na to, zda je či není název JUNÁK archaický a zda existují anebo neexistují
samostatně „junáci“ a „skauti“, a to znovu i s pohledem do historie a na současnost u nás i v okolních
zemích.
Navazujeme na reakci uveřejněnou v NDS 218 z dubna 2013, a sice z pohledu, který jsme nadepsali:
Je slovo Junák archaické? Jsou junáci a skauti totéž anebo nikoliv?
Členové Junáka, myslím, by povětšinou odpověděli, že není archaické v tom smyslu, že by už pro
současnost neneslo žádný význam, i když se dnes už běžně nepoužívá jinde, než právě v českém
skautingu. Na odkazu http://krizovatka.skaut.cz/propagace/prace-s-medii/jak-na-to/junak-nebo-skaut/
píše naše Ústředí Junáka, že „…jsme přistoupili ke změně označení Junáka na veřejnost v propagační
oblasti. Tuto oblast graficky reprezentuje nové logo, které je užíváno s označením skaut */… Tyto
změny jsou promítnuty do druhé verze grafického manuálu Junáka, který byl distribuován na CD, na
všechna skautská střediska.“ Zdůvodnění spočívá v tom, že „… slovo skaut, které svým cizím původem
připomíná mezinárodní rozsah hnutí a které zní lidem povědomě a moderně, si vezmeme za svou
firemní značku. Naučíme lidi, že jsme skauti, skautujeme a děláme skauting. Budeme zvát děti do
skauta, organizovat charitativní akce pod hlavičkou skaut ...“
Jistě je pravda, že „junák“ a „skaut“ jsou názvy, které konkrétně v ČR oba znamenají skauting, ale
také, že oba mají svoji původní význam a v případě slova „skaut“ se jedná dokonce mimo skautské
hnutí o běžně používaný výraz, hlavně okolo sportu. Kromě toho existuje v naší vlasti vedle největšího
skautského svazu Junák ještě několik dalších menších skautských organizací. Odlišení skautů
organizovaných v Junáku vyjadřuje právě tento název – někdy tedy vlastně platí, že se např. při
charitativní akci, pořádané po celém území ČR, opravdu mohou angažovat jak junáci tak (další) skauti
a třeba i harceři – skauti a skautky polské národnosti, kteří jsou aktivní především na severní Moravě.
Poznámka: */ anebo také „skauting pro život“ jak je tomu na obrázku loga u nadpisu tohoto příspěvku.
Vladislav Jech – Kamzík
10
Mladý lékař a pacient v létech.
Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném
proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník,
k odstranění stehů z prstu.
Řekl, že spěchá, že má už na devět něco dalšího
domluveno. Viděl jsem, jak je nervózní a řekl jsem
mu, aby si sedl; věděl jsem, že se na něho sotva kdo
podívá dřív než za hodinu. Díval se však pořád na
hodinky, a já zrovna neměl pacienta, tak jsem se
rozhodl se na jeho ránu podívat.
Zjistil jsem, že je dobře zhojena, tak jsem si promluvil s jedním lékařem
a obstaral si vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány.
Zatím co jsem byl takto zaměstnán, zeptal jsem se jej, spěchá-li snad tolik
kvůli další návštěvě u jiného lékaře. Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít
do sanatoria, aby posnídal se svou ženou.
Tak jsem se zeptal na její zdraví. Řekl, že tam už nějakou dobu je a že má
Alzheimera. A jak jsme tak povídali, otázal jsem se, vyvedlo-li by ji
z rovnováhy, kdyby přišel trochu později. Opáčil, že jeho žena už dlouho neví,
kdo je a jeho že už pět let nepoznává.
To mne překvapilo a ptám se: „A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když
ona neví, kdo jste?” Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: „Ona mne nepozná,
ale já pořád vím, kdo ona je! ”
Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži
a pomyslel jsem si: Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít.
K zamyšlení: Opravdová láska není tělesná ani romantická. Skutečná láska spočívá v přijímání
všeho co je, bylo, bude a nebude. Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít to nejlepší ze všeho, oni si
udělají to nejlepší z toho, co mají. V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak
tančit v dešti. Všichni stárneme; už zítra může dojít na nás. Užívejme si nyní
života naplno.
Má totiž omezenou dobu platnosti.
Text po internetu zaslal
br. Eduard Marek - Hroznýš
(Poznámka: nadpis povídky
byl pozměněn redakcí NDS)
____________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů
* Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 85 výtisků *
* Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1,
vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail: [email protected] , tel.: 723 963 939) *
* Technické zázemí: Vladislav Jech (tel.: 737 537 534) a Adéla Čapková. *
* Předplatné pro rok 2013 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. *
* Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč *
* Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. *
* Bez jazykové korekce. *
11
12