Časopis pro moderní filologii 2003 (85) 2

časopis 2
pro
MODERNÍ
FILOLOGII
ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ
AKADEMIE VĚD ČR
2003
roč. 85
ISSN 0 8 6 2 -8 4 5 9
Č a s o p i s p r o m o d e r n í f i l o l o g i i 2/2003
Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR
118 51 Praha 1, Letenská 4. tel. 257 533 782
http://www.uje.cas.cz/casopisy/modfil.htm
Hlavní redaktorka Alena Šimečková
Zástupkyně hlavní redaktorky Lucie Hašová
Redakční kruh
Petr Čermák. Světla Čmejrková. Josef Hladký, Jan Holeš, Aleš
Klégr, Dagm ar Knittlová, Iva Nebeská. Jiří Nekvapil. Jaromír
Povejšil. Vladimír Uhlíř, Ludmila Uhlířová, Václav Vlasák
Výkonná redaktorka Lenka Pokorná
O BSAH
Jan Šabršula: Asymetrické fungování jazykového znaku II .........................
Josef Jodas: K hláskosloví německých lexikálních bohemismů (M ěstská
mluva v Olom ouci) ..................................................................................................
Jarom ír Kadlec, Jan Holeš: Jazykové zákony kanadské konfederace a jejich
uplatňování v praxi ..................................................................................................
65
72
79
Rozhledy
Zdeňka Stavinohová: O zesilovacích výrazech a konstrukcích ve francouzských literárních dílech ............................................................... ...........................
Denisa Gritzová: Jazyk a styl povídky „M ontauk“ Maxe Frische. Několik
poznám ek k p ře k la d u ..............................................................................................
93
97
Recenze
Šatava. L., Jazyk a identita etnických menšin (K. Č erná)..............................
Vlasák. V., Francouzsko-český, Česko-francouzský slovník - Francouzsko
-český ozvučený slovník (E. Gawliková-Trousilová) .....................................
Berkov, V. P. Současné germánské jazyky (J. P o v ejšil)................................
Setkání s češtinou (A. Šimečková) .....................................................................
104
107
108
109
Zprávy
Zasedání Ústavu pro německý jazyk v M annheimu (A. Syrovátková).........
Nové metody a formy publikace v lexikologii/lexikografii (A. Syrovátková)
i 12
116
Kronika
Pětaosmdesátiny prof. Jana Šabršuly (B. Zavadil) ............................................
Bibliografie prací profesora Jana Sabršuly za léta 2001-2002 (J. Holeš) ..
Jubileum Zdeňka M asaříka (J. Z em an ).................................................................
Životní jubileum české hispanistky (V. Vlasák) ................................................
119
124
126
127
ASYMETRICKÉ FUNGOVÁNÍ JAZYKOVÉHO ZNAKU II
Jan Šabršula (Ostrava)
Třídy uzavřené: ukázky prefixů IN - a RE1.
Prefixy in- ve francouzštině a jejich varianty
I.
IN- (z lat. in-) se svými variantami má význam „kontradiktorický“
I
a)
a )-l
IN- [in]
U adjektiv kvalifikačních nebo u substantiv vyjadřujících „kvalitu“.
Základ, fundující adjektivum, začíná na samohlásku: inactif „nečinný“, inactivité;
inhabile [inabil] „neobratný“, „nezpůsobilý“; inhum ain [iníims] „nelidský“.
a)-2
Pomocí in- se „odvozují“ nebo tvoří participia „minulá“ nebo i pří-
davná jména dějová od neexistujících sloves: inaccom pli [in] „nedokončený“, viz
a ccom plir (záporné sloveso neexistuje); inattendu „neočekávaný“ (attendre); inaccentué „nepřízvučný“ (accentuer); inachevé „nedokončený“ (achever).
Takto odvozená „participia“ mají funkci buď adjektivní, nebo si i uchovávají
pasivní funkci slovesnou, a to do té míry, že připouštějí dokonce i činitelské doplnění: Sa m ort survint presque inapergue de ses collěgues.
a)-3
Přídavná jména dějová na -b le : inévitable „nevyhnutelný“ (éviter),
innom brable „nesčetný“ (nom brer).
I
b)
IN [8]
b )-l
Po předponě následuje souhláska: inconstant „nestálý“ (constant „stálý“).
b)-2 In [ě] odvozuje participium přítomné nebo dějové adjektivum odvozené od participia: incessant.
b)-3 In [g] odvozuje negativní participium „minulé“ od kladného slovesa:
indéfini (définir).
- za takovým „participiem“ může být příslovečné určení, např.: Cet empire est
resté invaincu pendant des siecles - II est inconnu au batallion (connaítre).
- u takového „participia“ se uchovává někdy natolik slovesný charakter, že
může být doplněno doplněním činitelským: C ’est u n fa it m aintenant incontesté
m em e p a r 1’accusé (contester).
b)-4
Parasyntetické tvoření dějového adjektiva od slovesa kladného:
- k slovesům jako vérifier, calculer, máme invérifiable, incalculable.
Časopis pro m oderní filologii 85, 2003, č. 2
65
G. (1964, 19726): Die Macht des Wortes. VEB: Berlin.
L a f a y e , B. (19038): Dictionnaire des synonymes de la langue fran?aise. Pion: Paris.
L é g e r , J.( 1956): „A propos du préfix r e - “ . In: FM 24, č . 4 - Oct., s. 285-290.
L é g e r , J.( 1957): „A propos du préfix r e “. In: FM 25, č. 2 - Avril, s. 124-137.
M a h m o u d i a n , M. (1979): Presentation. In: Linguistique fonctionnelle. PUF: Paris, s. 1-21.
N y r o p , K. (19081, 1936): Grammaire historique de la langue fran9 aise. Vol. 3 - Formation
des mots. Gyldendal: Copenhague.
S a u s s u r e , F. de (1916): Cours de linguistique générale. Payot: Paris - Lausanne.
S a u s s u r e , F. de (1989): Kurs obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák, Odeon: Praha.
S k a l i C k a , V. (1946): Asymetrický dualismus jazykových jednotek. In: Nase řeč 19, č. 1,
s. 296-303.
S o l n c e v , V: M. (1971, 1981): Systém a struktura v jazyce. Odeon: Praha.
Š a b r š u l a , J. (1962): Nominálně verbální konstrukce a povaha děje ve francouzštině. UK:
Praha (Monographia II).
Š a b r š u l a , J. (1970): Réflexions sur le signe linguistique. Pluralisme axymétrique. In:
Actes du XIIe Congr. international de ling, et philologie romanes, vol. I, Bucure§ti: Ed.
de 1’Académie de la RSR, s. 575-581.
Š a b r š u l a , J. (1979): Lasymétrie du signe linguistique. In: AUC - Romanistica Prag. XII,
s. 81-102.
Š a b r š u l a , J. (1980): Les synergies du signe linguistique en face de la réalité. In: Philologica Pragensia A. 23, c. 3, s. 150-163.
Š a b r š u l a , J. (1980): Substitution, representation, diaphore. UK-AUC-Philologica: Praha,
Mon. LXXXI.
Š a b r š u l a , J. (1983): Základy francouzské lexikologie. UK-SPN: Praha/ZFL/.
Š a b r š u l a , J. (1986): Vědecká mluvnice francouzštiny. Academia: Praha.
T o b l e r , A. ( 1 9 0 5 ) : Vermischte Beiträge zur französischen Grammatik. Dritte Reihe: Aus
Anlass des französischen Wörterbuches. Unbeachtete Verwendung von avoir. Fr. překlad
in: Mélanges de grammaire fran?aise, Picard: Paris.
T r a b a n t , J. (1976): Elemente der Semiotik. Beck: München.
T r n k a , B. ( 1 9 3 1 ) : Bemerkungen zur Homonymie. In: TCLP 4 , s. 1 5 2 - 1 5 6 .
U l m a n n , S. (1952): Précis de sémantique fran?aise. Francké: Berne.
V a c h e k , J. (1960, 1964): Dictionaire de linguistique de l’Ecole de Prague. Spectrum éditeurs: Utrecht/Anvers.
K la u s ,
LE FONCTIONNEMENT AS YMÉTRIQUE DU SIGNE LINGUISTIQUE I-II
I.
Le „signifiant“ et son corrélat (signification, fait mental) ne se recouvrent pas entiěrement, leurs limites ne coincident pas dans tous les points: un méme signifiant peut avoir
plusieurs corrélats au niveau du contenu, un méme contenu peut s’exprimer par plusieurs
signifiants. Deux signes qui ont exactement le méme signifiant sont homomorphes (homo71
nymes): homophones ou homographes. Lambiguíté ďun homonyme ou ďun signe polysémique est levée par les relations linguistiques externes codées (combinabilitées codées)
et par les combinaisons réalisées dans le contexte, par sa distribution.
Classes closes: périphérie. Sont traités l’homomorphie et la polysémie des unités ä double face (verbales, nominales) qui peuvent étre grammaticalisées (verbes formématiques,
noms formématiques, cryptocatégories basées sur la distribution spécifique des paradigmes équiformes).
II.
Préfixes (in-, re-) et leurs variantes. En aucune fa9 on on ne peut attribuer ä -re- une
valeur aspectuelle.
K HLÁSKOSLOVÍ NĚMECKÝCH LEXIKÁLNÍCH BOHEMISMŮ
(M ÉSTSKÁ MLUVA V OLOMOUCI)
J o se f Jodas (O lom ouc)
Při sledování českých vlivů na němčinu je důležité sledovat nejen vlastní výskyt
slov přejatých z češtiny nebo jejím prostřednictvím, jejich územní rozsah, frekvenci i stylovou a významovou platnost, ale také způsob a míru zdomácnění těchto lexikálních prvků. Právě to bude cílem tohoto příspěvku, jím ž navážeme na náš
článek o lexikálních bohemismech v německé městské mluvě v Olomouci, nedávno zde otištěný (Jodas 2001). Tentokrát se zaměříme na hláskoslovnou stránku
vybraných olomouckých bohemismů; naším úkolem při tom bude stanovit, v čem
spočívá specifičnost nebo naopak typičnost příslušných forem.
Materiál, z něhož čerpáme, tvoří slovníkové soubory pořízené F. Grossem (G)
počátkem třicátých let a H. Vondrowským (V) z konce let devadesátých minulého století.1 Vyčlenit v něm můžeme čtyři skupiny jevů: hláskoslovné bohemismy
v užším slova smyslu, výpůjčky formálně neintegrované (nebo jen minimálně),
dublety k dosud zjištěným podobám přejatých slov, považovaným pro olom ouckou němčinu za příznačné, hláskoslovné varianty obsažené v samotném olomouckém korpusu.
1 Oba soubory zachycují lexikum olomoucké němčiny téhož období (30. let 20. století), avšak
v generačním rozrůznění krajního rozpětí (v polaritě nejstarší - nejmladší). V důsledku toho v nich
figurují prvky tradiční, popř. zastarávající a nové v odlišném rozložení. Stav starší odráží pochopitelně sbírka Grossova, některé lexikální jednotky v ní navíc sám autor označil jako archaické, už jen
řídce užívané.
72
Časopis pro m oderní filologii 85, 2003, č. 2
ZUR LAUTGESTALT DER DEUTSCHEN LEXIKALISCHEN BOHEMISMEN
(DIE STADTSPRACHE IN OLMÜTZ)
Ziel des Beitrages ist es, die Lautgestalt ausgewählter Lehnwörter im Olmützer Deutsch
der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts zu beschreiben und zu klassifizieren. Aufgrund der
Analyse der Wortsammlungen von F. Grosse und H. Vondrowsky wird nachgewiesen, dass
der Olmützer Korpus ein außerordentliches und für Forschungszwecke wertvolles Material ist, vor allem dadurch, dass es manche einzigartige oder nicht ganz gewöhnliche Wortgebilde mit tschechischen Elementen beinhaltet und insgesamt eine unerwartete, relativ
sehr intensive Anlehnung des Olmützer Deutsch an das Tschechische merken lässt. Die
unausgewogene Proportion zwischen den relevanten Belegen der beiden Sammlungen
zeigt, dass es angebracht wäre, nach einer zusammenfassenden Beschreibung dieses lexikalischen Materials auch seine innere Differenzierung anzugehen.
JAZYKOVÉ ZÁKONY KANADSKÉ KONFEDERACE A JEJICH
UPLATŇOVÁNÍ V PRAXI
Jarom ír Kadlec, Jan H oleš (O lomouc)
1. Úvod
Na rozdíl od České republiky, která má pouze jednu vládu, jeden dvoukomorový parlament a jednotnou legislativu na území celého státu, je Kanada konfederací tvořenou deseti provinciemi a třemi federálními teritorii. V Kanadě existuje
čtrnáct vlád, jedna vláda federální (centrální), deset vlád provinčních a tři vlády
teritoriální. Každý z těchto čtrnácti celků má také svůj parlament, systém institucí, zákonů a předpisů. Určité kompetence má výhradně federální vláda a samospráva (obrana, měna, zahraniční politika, vězeňství, letecká a lodní doprava,
pošty, Indiáni a jejich rezervace atd.), jiné jsou v pravomoci provinčních orgánů
(nerostné suroviny, majetkoprávní a pracovně právní vztahy, vzdělávání a zdravotnictví atd.), některé kompetence spadají pod federaci i provincie (kultura, zemědělství, justice). Jednou z oblastí spadajících současně pod federaci a provincie
(federální teritoria) je i jazyková legislativa a politika.
Z důvodu odlišných zájmů a priorit musí nevyhnutelně docházet - a dochází ke konfliktům mezi federálními a provinčními zákony. Přednost má většinou - ale
ne vždy - federální legislativa. K řadě problémů proto dochází i v oblasti jazykoČ asopis pro m oderní filologii 85, 2003, č. 2
79
LÉGISLATION LINGUISTIQUE DE LA CONFEDERATION CANADIENNE ET SON
APPLICATION DANS LA PRATIQUE
Contrairement ä la République tchěque, qui n’a qu’un seul gouvernement, le Canada
est constitué de 10 provinces et de 3 territoires fédéraux. Certaines compétences relěvent
exclusivement du gouvernement central, d’autres sont exclusives aux provinces, d’autres
sont partagées entre la confédération et les provinces. Comme la législation linguistique
et l’emploi des langues appartiennent ä la fois au gouvernement central et aux provinces,
les conflits sont trěs fréquents. La premiere partie de 1’article analyse les bases du bilinguisme canadien (Proclamation royale de 1763, Acte de Québec de 1774, Loi constitutionnelle de 1791, Loi d’Union de 1840, Loi constitutionnelle de 1867). La deuxiěme partie
de 1’article décrit les lois linguistiques de la Confédération canadienne adoptées depuis
les années soixante jusqu’ä aujourd’hui et leurs effets. On constate que la législation et la
politique linguistiques appliquées au Canada comportent des réussites et des échecs. Le
frangais est devenu la premiere langue seconde du Canada. On peut observer des progres importants dans le domaine du bilinguisme institutionnel. La position des francophones hors Québec s’est bien améliorée. Mais le bilinguisme n’est pas appliqué au niveau des provinces (sauf au Nouveau-Brunswick) et des communes. L’anglais reste la
langue de travail de la majoritě des fonctionnaires. Les francophones hors Québec sont
assimilés par les anglophones. Les majorités linguistiques (francophone au Québec et anglophone dans les autres provinces) ne se sont pas appropriées des principes de bilinguisme. A l’extérieur, le Canada est souvent pergu comme un pays unilingue anglophone.
92
ROZHLEDY
O ZESILOVACÍCH VÝRAZECH A KONSTRUKCÍCH VE
FRANCOUZSKÝCH LITERÁRNÍCH DÍLECH
Zdeňka Stavinohová (Brno)
Autoři francouzských syntaxí i gramatik věnují využívání zesilovacích výrazů a konstrukcí pozornost zpravidla jen okrajově. A Doppagne (1960) upozorňuje pouze na zesílení otázky konstrukcí est-ce que. M . Grevisse - A. Goosse (1986) se v obsáhlé gramatice
zmiňují o zesilovacích výrazech v kapitole o adverbiích. G. a R. Le Bidois (1971) upozorňují v 1. díle své syntaxe na zesilující tázací konstrukce v kapitole o adverbiích, vyjadřujících množství nebo intenzitu. Nejpodrobněji se těmito výrazy zabývá N. A. Šigarevskaja
(1977) ve svých dvou publikacích o francouzské syntaxi.
Sledovali jsme využívání zesilovacích výrazů v literárních dílech některých autorů
20. století. Setkávali jsme se s těmito výrazy především v dialozích nebo ve vnitřním dialogu, ať už to byly věty vypovídací, tázací, rozkazovací nebo přací. Při překládání literárních děl je obzvlášť důležité věnovat jim pozornost a najít pro ně vhodný ekvivalent.
1. Nejčastěji jsme se setkávali se zesilovacím adverbiem bien, ať už to bylo ve významu
kvantity nebo kvality. Např.:
- Comprenez-moi bien, dit-il, - je voudrais bien vous rendre service. Au. II. 93.
První užití bien je. zde ve významu kvality a druhé ve významu kvantity.
- Vous voyez que ce n ’est pas bien terrible, dit O ’Brien. Am. 78.
V tomto případě je užito bien ve významu kvantity.
- Vous m ’avez pourtant bien sifflé? - Oui, je vous ai sijflé.
- Quelle infraction ai-je commise? Au. II. 69.
V tomto případě bychom pro bien užili výrazu opravdu.
Obdobně je tomu i v dalším příkladu:
- C ’est bien moi que vous voulez voirl Po. 62.
Analogická je situace v dalším příkladu:
- Toutefois, puisque tu as 1’air ď y tenir, j ’irai avec toi, mais c ’est bien pour te faire
plaisir. Au. II. 36. I zde je užito bien ve významu opravdu.
Často se adverbium bien vyskytuje ve spojení se slovesy avoir a étre:
- T ’es pas bien, non! dit-il. Depuis le temps qu ’il est parti, ton pere, tu penses bien
qu 'il trainerait pas par ici. Po. 15.
Č asopis pro m oderní filologii 85, 2003, č. 2
93
PRAMENY
A rn
Au I
Au II
Au III
Ba
Be
Bo
Co
Po
V
Le salaire de la peur. Paris.
A u d o u a r d , Y. ( 1 9 8 7 ) : Les Contes de ma Provence. Paris. I.
A u d o u a r d , Y. ( 1 9 8 7 ) : Les Contes de ma Provence. Paris. II.
A u d o u a r d , Y. ( 1 9 8 8 ) : Les cigales d ’avant la nuit. Paris.
B a z i n , H. ( 1 9 7 0 ) : Les bienheureux de la désolation. Paris.
B e c k e t t , S . ( 1 9 5 2 ) : En attendant Godot. Paris.
B o s c o , H. ( 1 9 8 8 ) : L ’äne Culotte. Paris.
C o s m o s , J. ( 1 9 8 7 ) : La dictée. Paris.
P o n s , M. ( 1 9 8 5 ) : Douce-aměre. P a r i s .
V i n c e n o t , H. ( 1 9 7 8 ) : La billebaude. P a r i s .
A r n a u d , G . (1 9 5 0 ):
A PROPOS DES EXPRESSIONS DE RENFORCEMENT DANS LES OEUVRES
LITTÉRAIRES FRAN£AISES
Quand on examine en détail les oeuvres littéraires frangaises, on trouve l’emploi fréquent
des expressions de renforcement. Nous l’avons examiné dans les oeuvres des auteurs
contemporains.
Nous n’avons choisi que des expressions dont l’emploi nous paraissait le plus intéressant. II est évident que leur exploitation dépend du caractěre du dialogue ou du récit. Certains dictionnaires mentionnent aussi quelques unes de ces expressions. II y a aussi des
cas oü l’emploi des ces expressions est en rapport avec certains verbes. Pour trouver les
équivalents tchěques pour ces expressions, il faut tenir compte du contexte. Une bonne
compréhension de ces expressions est pour la traduction du texte indispensable si nous ne
voulons pas affaiblir l’effet de leur expressivité.
JAZYK A STYL POVÍDKY „ M O N TAU K “ MAXE FRISCHE
NĚKOLIK POZNÁMEK K ČESKÉMU PŘEKLADU
D enisa G ritzová (Brno)
Povídka „Montauk“ (1975) zaujímá v literárním díle Maxe Frische významné místo,
přestože u čtenářů a literární kritiky již nedosáhla takového ohlasu jako jeho nejznámější
romány a divadelní hry publikované v letech 1954-1964. Přestože byla Frischova literární
díla většinou záhy po svém vydání přeložena do mnoha světových jazyků a také do češtiČasopis pro m oderní filologii 85, 2003, č. 2
97
ny, jsou v odborné literatuře (často se však jedná pouze o doslovy k jednotlivým vydáním
Frischových děl) hodnocena spíše z hlediska literárněvědného, zatímco jejich jazykové
a stylistické ztvárnění zůstává na okraji zájmu. S tím souvisí také absence hodnocení překladů Frischových děl do češtiny, neboť kritika překladu provedení analýzy jazyka a stylu
díla originálního předpokládá.
Povídku „Monta.uk“ můžeme obecně charakterizovat jako text narativní patřící do komunikační oblasti umělecké literatury. Dílo je sice označeno podtitulem povídka, stojí však na
hranici více literárních žánrů, povídky, deníku a umělecky ztvárněné autobiografie. Z kompozičního hlediska je povídka ,Montauk“ poměrně složitá. Do základní dějové linie, kterou
tvoří líčení setkání třiašedesátiletého spisovatele Maxe a jeho americké přítelkyně Lynn,
kteří tráví společné chvíle na nej severnějším výběžku Long Islandu, v indiánském jazyce
nazývaném také Montauk, jsou začleněny Maxovy vzpomínky a asociace, které v něm pobyt v Americe a deníky, které během svého pobytu ve volném čase pročítá, vyvolávají. Relativně otevřená forma žánru povídky umožňuje autorovi použít ke zprostředkování vzpomínek různých uměleckých technik. Mezi nimi dominuje technika montáže, která je pro
Frischova díla typická (Hage 1983, s. 121). V textu se proto vyskytují také faktografické
údaje, poznámky z Frischových deníků, metajazykové odkazy a narážky na jeho jiná literární díla („Stiller“, „Homo Faber“ či „Mé jméno budiž Gantenbein“), která jsou do textu
zařazena většinou formou citátů, až po autentické dokumenty, jako je např. rozpis výdajů
Frischovy rodiny v roce 1943. Vedle těchto fragmentárních záznamů text povídky obsahuje také obsáhlé esejistické, popisné a vyprávěcí pasáže, které v textu tvoří v podstatě samostatné uzavřené celky navzájem propojené ústředním příběhem. Snaha vypravěče o zachycení reality, o co nejpřesnější formulaci myšlenek a objektivitu sdělení, přičemž se
však zároveň místy projevuje subjektivní postoj vypravěče k vyprávěnému a prožitému,
se odráží v jazykovém ztvárnění povídky.
Na lexikální rovině je pro výběr lexikálních prostředků typická snaha o úspornost
a přesnost výraziva. Projevuje se zejména ve výběru lexikálních prostředků z oblasti spisovného jazyka. Věcnost a objektivita sdělení však zůstává v normě uměleckého textu.
Většina lexémů je slohově neutrální, najdeme však také lexémy se slohovým zabarvením
hovorovým nebo expresivním. Snaha o výstižnost a úspornost vyjádření se projevuje také
ve výběru frazeologismů, cizích slov a odborných termínů. Použité frazeologismy čerpá
autor zejména z hovorového jazyka. Jejich stylistické zabarvení je většinou neutrální nebo
hovorové, výjimečně archaické nebo pejorativní. Obrazné frazeologismy se vyskytují ojediněle. Řídké užívání frazeologismů ovlivňuje různorodost a pestrost jazykového vyjadřování, na druhé straně z tohoto stylistického postupu vznikají nové stylistické kvality. Pokud zkoumáme z tohoto hlediska více Frischových literárních prozaických děl, zjistíme,
že relativně řídké užívání frazeologismů, snad pouze s výjimkou románu „Stiller“ (1954),
je pro jeho individuální autorský styl typické.
Zřejmě nej nápadnějším rysem povídky „Montauk“ jsou cizí slova a cizojazyčné dialogy. Užívání cizích jazykových kódů v pásmu postav i vypravěče se u Frische stává rysem,
98
Celkově však můžeme text českého překladu hodnotit jako velmi zdařilý, zejména proto, že autor překladu dobře vystihl podstatné stylistické rysy originálu a dokázal je vhodným způsobem transponovat do českého textu a v případě potřeby najít také optimální
tvůrčí překladatelské řešení. Především díky tomu neztratila povídka „Montauk“ ani v českém překladu nic ze své přitažlivosti a originality, přestože čeští čtenáři museli na její vydání čekat více než 25 let.
LITERATURA
M. (1976): Montauk. Gesammelte Werke in zeitlicher Folge. Band VI (1968-1975),
Frankfurt am Main.
H a g e , V. (1983): Max Frisch. Reinbek bei Hamburg, s. 21.
K u f n e r o v á , Z., P o v e j š i l , J., S t r a k o v á , V. (1994): O záludnostech interference. In: Překládání a čeština, Praha, s. 48.
M a c u r o v á , A. (1988): K různým verbálním kódům slovesného uměleckého textu, k jejich
využití a funkcím. In: SaS, 49, s. 31-37.
N e k u l a , M. (2000): Doslov k Montauk, Praha, s. 154.
S t a u f f a c h e r , W. (1981): Die strukturale Funktion fremdsprachiger Elemente in Max
Frischs Montauk. In: Etudes de lettres, s. 39-48.
F ris c h ,
SPRACHE UND STIL DER ERZÄHLUNG „MONTAUK“ VON MAX FRISCH:
EINIGE BEMERKUNGEN ZUR TSCHECHISCHEN ÜBERSETZUNG
Die Erzählung „Montauk“ (1975) steht an der Grenze zwischen einigen literarischen
Genres. Die Bemühung des Autors, die Wirklichkeit aufzufassen und das Erzählte in künstlerischer Form dem Leser möglichst genau mitzuteilen, spiegelt sich in der sprachlichen
Form der Erzählung wider. Stilistisch aktiv ist geringer Gebrauch von Phraseologismen,
bildhaften Ausdrücken und stilistischen Figuren, der durch die Einfachheit, Linearität und
Schmucklosigkeit des sprachlichen Ausdrucks auf morphologischer Ebene unterstützt
wird. Im Kontrast zum Gebrauch der Alltagssprache erscheinen Fremdwörter, fremdsprachige Einschübe und Dialoge. Das wohl markanteste stilistische Merkmal des Textes besteht im Wechsel der Sprachcodes. Im syntaktischen Bereich sind die Aussagesätze durch
Verbellipse, Einschub, Ellipse und Nachtrag geprägt. Mit der Satzkürze und der einfachen (asyndetischen) Reihung der Satzglieder und Sätze ruft der Autor den Eindruck der
Gesprochenheit hervor.
Der Autor der tschechischen Übersetzung (2000) hat die Merkmale des Originaltextes
gut erfasst. Sehr gelungen sind die Übersetzung der Phraseologismen, der isolierten lexikalischen Einheiten fremder Herkunft sowie die Übersetzung von Dialogen und Elementen, die die Äußerung im konversationellen Kontext verankern.
103