Italská renesanční architektura

Italská renesanční architektura
Renesance jako styl vznikla ve Florencii kolem roku 1420. Šlo o výraz nových vztahů občanů vůči
vyvíjející se florentské republice (obracení se k antickému Římu jako ke vzoru prakticky všeho).
Renesance vznikla na základě společenské zakázky inspirovaná literárním humanismem jako
kolektivní výtvor několika významných umělců, konkrétně architekta a sochaře Filippa
Brunelleschiho, sochaře Donatella, malíře Masaccia a sochaře a architekta Lorenza Ghibertiho. Tito
umělci, alespoň zpočátku, spolupracovali a během několika let vytvořili zcela nový výtvarný styl.
Jako inspirující zdroje sloužily místní antikizující projevy starší architektury, tedy gotické stavby
Arnolfa di Cambio, zejména florentský kostel Santa Croce a Sant Miniato al Monte, stavby tzv.
florentské protorenesance.
Filippo Brunelleschi
Otcem italské renesanční architektury byl Filippo Brunelleschi. Přišel s tzv. konstruovanou
perspektivou založenou na racionálních metodě úběžníků, která byla historickou novinkou. Slavná je
zejména perspektivní konstrukce florentského baptisteria. Perspektiva dokázala přesně zobrazit
dosud neexistující prostory.
Renesanční umělci se vydávali na časté studijní pobyty především do Říma.
Stará sakristie při kostele S. Lorenzo ve Florencii – 1418 projekt, stavba 1421-28 – první
Brunelleschiho stavba, jednoduchý kupolí zaklenutý kubický prostor, stěny vyzdobeny antikizujícícm
architektonickým dekorem – pilastry, architrávy. Kupole na trojúhelníkovtých pandantivech je
vizuálně velmi bohatá, je jakoby složená z žeber nesoucích valené klenbičky (tzv. vějířovitá kupole),
jde tedy ještě o gotický princip kupole, kupole pozdějších staveb byly budovány klenuté po vzoru
Pantheonu. Lucerna sakristie je půdorysně velmi malá a připomíná tak gotické fiály. Umělci v této
době již spolupracovali, vnitřní výzdoba je proto od Donatella.
Kupole florentského dómu Santa Maria del Fiore – prví návrh představil Brunelleschi 1417 a zvítězil
s ním v soutěži 1418, kupoli nakonec realizoval spolu s Ghibertim 1420-28. Při stavbě bylo nutno
vymyslet spoustu nových řešení, jako třeba zavěšené lešení. Dvouplášťová kupole v principu také
není ještě zcela renesanční, hlavní nosnou konstrukci tvoří rohová žebra, nosná žebra jsou ukryta
také v dutině. Jde o tzv. melounovou klenbu, průřez kupole totiž není koule, ale parabolická křivka.
Ačkoli je kupole z hlediska konstrukce gotická, z urbanistického pohledu je už renesanční, neboť tvoří
velkou dominantu celého města. Lucernu kaple tvoří samostatná antikizující centrální stavba.
Budování stavby předcházela tvorba modelu, který je dnes uložen v Museo dell’Opera del duomo.
Kostel S. Lorenzo ve Florencii – bazilika, pojatá v duchu rané renesance, arkády nesou korintské
sloupy, mezi hlavicemi a oblouky arkád je ještě jakési kraťoučké kladí, ukázka, že v té době si
Brunelleschi ještě zcela nevěděl rady s antickým tvaroslovím. Interiér je dvojbarevný, tvoří jej
kombinace našedlého vápence a bílého štuku. Průčelí kostela zůstalo nedodělané, jen v podobě
slepé stěny.
Nalezinec Ospedale degli Innocenti – pro renesanci klíčové dlouhá arkádová lodžie jak na průčelí, tak
kolem vnitřních nádvoří. Tento motiv se stal poznávacím znamením italské renesance, byly stavěny
jako součást zahrad i náměstí. Sloupy v arkádě se propisují na zadní zeď v podobě pilastrů. Na
plochách mezi oblouky jsou kruhové medailony s vlysy z barvené hlíny. Fasáda ještě není členěná
římsami.
Kaple Pazzi při kostele S. Croce – 1429 – kaple již má vyřešené průčelí, přenáší se do něj rytmus
vnitřního modulového systému, který vychází ze vzdálenosti mezi pilastry vnitřních obvodových zdí.
Na průčelí jsou po stranách dva úseky rovného kladí a uprostřed jeden oblouk arkády. Nad kladími je
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
fasáda vyřešena panelováním v podobě čtverce čtyř kazet mezi pilastry. Vše je zakončeno lodžií a
převislou šikmou střechou. Interiér má charakter podobný Staré sakristii, objevuje se zde ale
prostorová expanze do šířky. Zaklnut je vějířovitou kupolí obklopenou krátkými úseky valené klenby
s kazetováním po stranách. Stejně je zaklenuto i průčelí. Brunelleschi tedy napodoboval antické
motivy, ještě ale nepřejal antické systémy.
Kostel S. Spirito ve Florencii – Trojlodní kostel s výrazným transeptem a krátkým presbytářem,
průběžné boční lodě jsou zaklenuty a spojeny tak s kaplemi, které tvoří antikizující niky rámované
korintskými pilastry. Stěny jsou tak pojaty jako hmota, ne jen jako plocha, což je cesta
k monumentálním stavbám klasické renesance.
Lucerna kupole florentského dómu – vrcholná práce, centrální stavba plná antikizujících prvků.
Presbytář kostela S. Maria degli Angeli (Rotonda degli Angeli) – prostor zpracován v podobě
expanze centrály do okolních kaplí, navozuje se tak dojem organičnosti, během stavby Brunelleschi
zemřel.
Shrnutí – Vlivy antické architektury se v díle Brunelleschiho projevily pojímáním architektury jako
hmoty, ne jako dekorativního prostoru.
Leone Battista Alberti
Školen jako humanista, měl hluboké teoretické zázemí, díky čemuž napsal mnohé traktáty – o
architektuře, sochařství, malířství. Na dvoře vévody Frederica de Montefeltro přesně matematicky
formuloval konstruovanou perspektivu. Díky vyhoštění svého otce procestoval celou Itálii. V počátku
své tvorby se těžko prosazoval, protože ve Florencii nebyli měšťané zvyklí na jeho přímé používání
antického tvarosloví.
Jednoduché a nerenesanční byly dosud i paláce:
• Pallazo Medici – Richardi od roku 1444 – jednoduchá fasáda obložená rustikou, jediné členění
tvoří římsa mezi patry.
• Palazzo Pitti – střední část započata anonymním architektem 1458.
Alberti začal fasády detailně členit po vzoru fasády římského Colossea, okna se stávají arkádou
s vlastními pilíři, mezi nimi jsou pilastry (přízemí je kvůli bezpečnosti bez arkád, jen s malými okny, je
členěno pilíři nesoucími klasické kladí, které všude nahradilo dosud jednoduché římsy). Je
praktikována gradace hmoty, především v posloupnosti sloupů – dole toskánské, pak korintské, nad
nimi iónské - Palazzo Rucellai ve Florencii, 1446-51
Přestavba gotického kostela S. Fransesco v Rimini na Tempio Malatestiano – první renesanční
průčelí, využil zde motiv triumfálního oblouku - tři pole oddělená iónskými sloupy, mezi nimi jsou
velké slepé oblouky, střední je ale hluboký a ukrývá menší vstup. V hlubokých arkádových nikách na
bocích měly být sarkofágy rodiny Malatestů.
Průčelí gotického kostela S. Maria Novella ve Florencii – dokončené antikizující průčelí, 1456-70,
opět motiv triumfálního oblouku, v přízemí už byly dříve vybudovány výklenky, ty Alberti dovršil
plochými arkádami, nad tím je kladí nesoucí ještě jedno jako nástavec triumfálního oblouku. Nad ním
je průčelí inspirované florentskou protorenesancí, odraz bazilikálního převýšení je vyřešen jako
zmenšenina antického chrámku obohaceného o okulus – kulaté okno do hlavní lodi. Prostory po
stranách štítu jsou vyplněny zakřivenými trojúhelníky vyplněnými volutami.
Od roku 1460 pracoval Alberti pro vévodu Federica Gonzagu v Mantově, vytvořil zde i nové
prostorové typy – kostel S. Sebastiano v Mantově – centrální kostel s půdorysem řeckého kříže,
hlavní prostor je zaklenutý křížovou klenbou a expanduje do postraních výklenků s valenými
klenbami. Průčelí vycházelo přímo z antického chrámu, klasické sloupové průčelí zde bylo vyvedeno
v podobě pilastrů. Kladí bylo uprostřed rozděleno vloženou archivoltou; takovéto rozbití antických
motivů se později stalo cestou k baroku.
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
Kostel S. Andrea v Mantově – 1470, jednolodí s postranními kaplemi, motivy přímo odpozorované
z antiky, především triumfální oblouk – hlavní loď je zaklenuta valenou klenbou s kazetováním, stejné
jsou i klenby nad většími bočními kaplemi (menší jsou v dutnách pilířů). Prostor je velmi tmavý, světlo
dopadá jen malými bazilikálními okny a okulem v kupoli. Průčelí je tvořenou snahou o kombinaci
antického chrámu a triumfálního oblouku, který je tak vložen do rastru sloupů. Do takovéto
monumentáln strukturu ale nebylo možné začlenit okna, jedno proto bylo vybudováno v podivném
vikíři nad a ze průčelím.
Shrnutí - Alberti vytvořil nový typ volutového nástavce průčelí, použil antické motivy na ztvárnění
fasád. Vytvořil i nové prostorové typy – centrální prostor a jednolodí obklopený bočními kaplemi.
Severní Itálie
Na severu Itálie se renesance vyvíjela kontinuálně, přímočařeji zde navázala na gotiku.
Scuola di San Marco v Benátkách – architekt Pietro Lombardo (spodní etáž) a později Modo
Codussi (dokončení) – dekorativní benátská gotika obohacená o členění pilastry a architrávy, panely
spodní etáže díky perspektivě iluzivně navozují zdání hlubokého prostoru, vrcholem stavby je
obloučková atika.
Kostel S. Maria Formosa v Benátkách – obloučkové motivy se objevují jak v podobě slepých arkád ve
druhé etáži, tak v podobě velkého obloukového štítu.
Kostel San Zaccaria v Benátkách – průčelí vytvořil Modo Colussi, konec 15. stol., ztvárněno
s obloučkovými motivy jak v arkádách, tak na atice a nástavcích.
Benátské paláce z období rané renesance
Protože jsou benátky založené na roštu na pilířích, paláce musejí být odlehčené a vyztužené skříňové
konstrukce.
Palazzo Vendramin – Callegri, M. Codusi a Lombardové, 1500 – 09 – soustava okny a stěnami
vyplněných arkád.
Palazzo Contarini del Bovolo, Giovani Condi, 1497 – 99 – průčelí tvoří jen arkádové lodžie, na jedno
straně přecházejí ve spirálové schodiště.
Miláno
V Miláně, kde vládl rod Sforzů, pracovali i florenťané, kteří sem přinesli renesanci. Museli se ale
přizpůsobit místním tradicím. Filarete pro Sforzy navrhl ideální město na hvězdicovitém půdoryse
(Sforzinda), ze kterého ale bylo vytvořeno jen cetrum – hrad Sforzů a špitál.
Ospedale Maggiore v Miláně, Filarete a Michelozzo – dlouhá stavba s arkádami vyplněnými okny,
barevné stěny.
Castello Sforzesco v Miláně, první návrh Filarete, kol. 1450, v rozích jsou mohutné kruhové bašty pro
dělostřelectvo. Hrad je podobný moskevskému Kremlu, který také stavěli Italové. Pevnostní věže jsou
tvořeny na principu vršení zmenšujících se hranolů.
Capella Portiari při kostele San Eustorgio v Miláně, Michelozzo Michelozzi 1462 – 68, jedna z mnoha
variant na téma Staré sakristie při San Lorenzo, také vějířovitá kupole a spol. Vnější proporce
vycházejí ze severské gotiky, rohové lucerny mají vůči zbytku stejné proporce jako gotické fiály, vnější
plocha tamburu je rozbita piastry do menších polí.
Certosa di Pavia (kartuziánský klášter), průčelí navrhl Giovanni Antonio Amadeo, nejkrásnější příklad
severoitalské renesanční dekorativnosti – pilastry, arkády v růnzých podobách a velikostech, veškeré
plochy jsou pokryty drobných kamenným dekorem a různobarevným obložením.
Capella Colleoni při dómu v Bergamu, od 1470, Giovani Antonio Amadeo, příklad severoitalské
transformace prostorového motivu Staré sakristie s ryze dekorativně pojatou fasádou.
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
Nároží arkád
Důležitým architektonický úkolem rané renesance bylo řešení arkádového nádvoří (to bylo stavěno
na každém zámku, kterým se zde říkalo villa), zejména pak jeho nároží.
Palazzo Venezia v Římě – L. B. Alberti, 1467-71 – pilířová forma, nároží je tvořeno spojením dvou vůči
sobě pootočených rozpůlených pilířů.
Palazzo Ducale v Urbinu – L. Laurana, 1456-79 – městečko s koncentrovanou renesanční
architekturou má zámek s dosud funkční horkovzdušné vytápění, zdejší nároží arkády je řešeno
dvěma proti sobě postavenými pilíři, vznikají podivné hmotové tvary bez vazby na antickétvarosloví.
Palazzo della Cancelleria v Římě – 1486-96, kanceláře papežské kurie, koutový pilíř vyřešen dvěma
vůči sobě postavenými pilíři – jednoduchý a plynulý tvar, nároží se ale vymyká členění arkád.
Brunelleschi vyřešil nároží tak, že tam namísto vymýšlení pilířů šoupnul sloupek stejný jako ve zbytku
arkád.
Piazza di Pio II., Pienza – Bernardo Rosellino, 1459 – první renesančně vyřešený urbanistický
prostor, střed města s dómem (motiv triumfálního oblouku přes dvě etáže, podoba s Albertiho
kostelem, Rosellino totiž pracoval jako Albertiho stavitel), arcibiskupským palácem a palazzem
Piccolomini. Paláce se sbíhají směrem od kostela, náměstí tak tvoří pravidelný zrcadlově souměrný
lichoběžník.
Donato Bramante
Zlomem v dějinách architektury směrem k vrcholné renesanci bylo dílo architekta Donata
Bramanteho (1444 – 1514, začal se stavbou kostela sv. Petra na Vatikánu), už v mládí se dostal na
urbinský dvůr a byl tak školen v duchu jakési geometrické kultury, která zde byla zhmotněna různými
typy perspektivních hříček a návrhy ideálních architektur – Studie ideálního města od Piera della
Francesco, Studiolo vévody F. da Montefeltro – hluboké skříně zakryté iluzivně intarzovanými panely,
knihy jsou zde zakryté iluzemi knih.
Donato Bramante uskutečnil studijní cestu po Itálii, během níž jej zaujalo zejména dílo
Brunelleschiho. Jako první samostatnou práci v Miláně vytvořil architektonickou kresbu – rytinu
Prevedari (byzantinizující chrám s kupolí a půdorysem řeckého kříže vepsaného do přesného čtverce,
postraní pole nesou úlohu skrytých opěr kupole; vytvořil i detaily – plastické a malované detaily) .
Určitou dobu pracoval jako organizátor dvorských oslav, což byly v té době náročné události
zahrnující ohňostroje, mechanické fontány apod.
Transept kostela S. Maria presso S. Satiro v Miláně – přístavba transeptu a presbytáře, presbytář je
u zdi transeptu, za oltářem je iluzivní štukatura navazujícícho prostoru. Vzorem byla Brunelleschiho
kaple Pazziů.
Presbytář kostela S. Maria delle Grazie, mauzoleum rodiny Sforza, 1492 – vliv Staré sakristie, ale
monumentální měřítko a boční přístavky – apsidové výklenky v příčném a obdélný presbytář
s apsidou v podélném směru. Celek vzbuzuje dojem expanze ven. Fasáda z exteriéru je v duchu
místního vkusu rozčleněna na menší plochy.
Na Bramanteho měl velký vliv Leonardo da Vinci, a to zejména svými architektonickými kresbami
centrálních staveb, jejichž principem bylo, že vnější podoba je výsledkem rozpínavosti vnitřního
prostoru.
Na jaře 1499 prchá Bramante z Milána po obležení vojsky francouzského krále Ludvíka XII do Říma,
kde se stává jeho protektorem kardinál Oliviero Carafa, okamžitě dostává zakázky.
Nádvoří kláštera při kostele S. Marie della Pace v Římě – nový systém renesanční architektury pod
vlivem antiky – pilířové arkády v přízemí umožnilo tvorbu přesného nároží, diagonální šířka průřezu
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
koutového pilíře je stejný jako u pilířů ostatních. Nad arkádou je vodorovně zakončená pilířová
arkáda. Vnější architektura je propojena s vnitřkem, což je nový systém renesanční architektury.
Centrální kostely
Dalším velkým úkolem renesančních architektů bylo řešení centrálního kostela:
Kostel S. Maria delle Carceri, Prato – G. Da Sangallo, 1485 – pravoúhlý řecký kříž
Kostel S. Maria delle Grazie, Calcinato – polygonální kupole na vysokém tamburu
Madonna di S. Biagio, Montepulciano – antikizující pravá kupole
Kostel S. Maria della Consolazione, Todi – Cola di Caprarola, 1508 – prostorová celistvost – řecký kříž
s rameny nahrazenými půlkruhovými nikami s conchami, nad vším architektizovaná pravá kupole,
v podstatě stejné uspořádání, jaké před 20 lety navrhoval Leonardo da Vinci.
Tempietto při kostele S. Pietro in Montorio – Bramante, jde o martyrion, stavbu nad místem
umučení světce, tady na místě ukřižování svatého Petra nad Vatikánem. Chrámek byl vytvořen na
celistvém systému dostřednosti, na stejném principu mělo výt organizováno také celé nádvoří
s plánovaným sloupořadím (nádvoří ovšem realizováno nebylo). Tempietto tak má vnější sloupy
arkády širší než pilastry na její vnitřní straně, arkádu tvoří toskánské sloupy nesoucí vodorovné kladí
nesoucí balustrádu, tambur kupole je členěn conchami a vodorovnými překlady zakončenými nikami,
z nichž jsou jen čtyři funkční (obsahují okno).
Papež Julius II. si roku 1053 vybral Bramanteho jako dvorního architekta. Jako první zakázku mu zadal
k vybudování tzv. Belveder, obdoby římského fóra, které mělo rozšířit papežský palác a rozšířit jej o
nádvoří. Prostor měl tři úrovně zadláždění, spodní (cordile belvedere) byla na úrovni paláce, horní
(cédille superiore) pak bylo zakončeno průčelní nikou v příčné budově (pod nikou je socha šišky jako
symbolu rodiny Julia II.); původně nezastřešená nika měla být centrem směřování všech linií a
pohledu příchozích. Na střední úrovni, tzv. teatronu, dnes stojí křídlo vatikánské knihovny (Domenico
Fontana, taky zastřešil niku) .
V roce 1505 se Bramante stal hlavním architektem kostela sv. Petra v Římě. Na podzim téhož roku
vzniká plán na nový kostel, tzv. pergamenový plán. Papež prohlašoval, že půjde jen o rekonstrukci
staré baziliky, chtěl ovšem něco jiného. 18. 4. 1506 byl položen základní kámen, mělo jít o centrální
prostor s velkou kupolí opírající se o menší kupole a půdorys řeckého kříže a dvěma pyramidálními
věžemi, což dokládají tehdy vyrobené Medaile Caradosso. Druhý projekt se lišil jen málo, přibyli
rohové přístavky, mělo jít tedy o byzantizující stavbu. Stavělo se z emplektonu, plánované bylo
obložení. Stavělo se po kouskách, nutný byl neustálý dohled hlavního architekta, plány tehdy ještě
nebyly kótované, jen měřítkové, kostel navíc rostl kolem zůstavší hlavní lodi dosavadní baziliky. Papež
neměl na stavbu peníze, spustil proto novou vlnu prodávání odpustků, proti tomu se vzedmul odpor
(Martin Luther) a vzniklo odštěpení protestantů od katolíků, načež se konal tridentský koncil a
katolická církev sama sebe reformovala a vytvořila tak podmínky pro vznik Baroka :-D
Kostel Santa maria del Popolo v Římě, křížení a presbytář – projekt mezi 1505-7,
dokončeno 1509, první užití tzv. bramantovského okna – propojení tří oken a
dvou polí arkády s rovným překladem pod jedním oboukem
Loreto, Santa Casa, podle legendy dům Panny Marie z Nazaretu, přenesený
sem údajně anděly, kteří přistále na pozemku paní Laurety. Bramante vytvořilmramorový plᚍ Svaté
chýše pod inspirací antických sarkofágů. Většinu sochařské výzdoby vytvořil Andrea Sansovino, hlavní
architekt v Loretu od roku 1513.
Loreto, poutní kostel podobný dómu Santa Maria del Fiore ve Florencii, florenťané tento kostel také
stavěli (bratři da Maiano). Pod kupolí stojí Svatá chýše,.
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz
Casa di Rafaelo – 1512, Bramanteho dvoupatrový palác (pilířová arkáda s rustikou v přízemí určeném
pro krámy, nad tím reprezentativní patro s toskánskými sloupy nesoucími dórské kladí, ve stěně mezi
sloupy úzká okna s balustrádou napodobující balkony), pro Rafaela. Palác byl vzorem pro mnoho
dalších staveb i když dnes už nestojí.
Po smrti Bramanteho 1514 byl Raffaelo Sanzio hlavním architektem kostela sv. Petra a jako první
navrhnul vytvoření trojlodní baziliky. Raffaelo ale také brzy zemřel a myšlenka ještě nedošla
uplatnění.
Palazzo Pandolfini ve Florencii – 1515 – na stěně vynechány antikizující motivy, ponechána jen
rustika, šambrány a slepé balkonky.
Pallazo Vidoni – Caffarelli v Římě – oba paláce napodobují Bramantem postavený palác, portály jsou
zdůrazněny vějířovitou rustikou,
Pohrobní kaple rodiny Chigi při kostele S. Maria del Popolo, do 1516 – půdorysně čtvercová kaple
pandantivem převedená do kopule na tamburu, bohatá výzdoba.
San Eligio degli Orefici v Římě, 1515 – centrální ksotelík podobný kapli Chigi – čtverec, pandantivy,
kopule na tamburu, bramantovská okna.
Villa Madama v Římě – 1517, dokončena jen polovina plánovaně symetrické stavby. Poprvé se
projevuje tzv. manýrismus, jakési slepé pokračování renesance, kdy je úmyslně narušována
tektonika – zde: stěny jsou pojaty jen dekorativně a jako nehmotné, na nich sedí série hmotných
kupolí s bohatou, tmavě polychromovanou štukaturou, prostor tak budí dojem přetížení.
Rafael se inspiroval pozůstatky Nerova paláce (Dům Aurea), vedl vykopávky a snažil se zachránit co
nejvíc antických památek tím, že je zakázal rozebírat.
V Rafaelově tvorbě se objevují řešení, které mají charakter již manýristický. Kromě toho pokračoval
v tvorbě svého předchůdce Bramanta.
CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz