Prchavý okamžik štěstí Josef Berka Roztáhl již oschlá a vybarvená

Prchavý okamžik štěstí
Josef Berka
Roztáhl již oschlá a vybarvená křídla a opustil střechu věžáku.Nejdříve klesal dolů, až
dostal strach, že snad ani létat neumí. Zem se blížila obrovskou rychlostí.Zavřel oči.Čekal
tvrdý náraz, ale nepřišel. Bál se otevřít oči. Pod víčka mu proniklo světlo. Ohromeně
vydechl, vznášel se nad věžákem.Jeho bělostná křídla klouzala vzduchem a nebyla mu
ani trochu zima. Cítil se báječně. Přál si letět ještě výš a ještě výš jako bájný Ikaros. A
nemusel mít strach z toho, že mu slunce křídla poničí, alespoň doufal, že ne. Pro jistotu
trošku slétl.
Shlížel na krajinu, s úsměvem sledoval dětské radovánky na lukách, pasoucí se srny,
číhající lišku a nic netušícího zajíce.Viděl zcela jasně, jak se mu chvějí slechy. Tuší
blízkost smrti. I letec zahlédl stín. Liška vyrazila a vrhla se na nebohého zajíce.Jeho
očka úlekem zeskelnatěla. Nestačil ani vyskočit, liška zabořila bělostné zuby do jeho srsti.
Až nahoru slyšel křupnutí drcených kůstek.V mžiku bylo po všem.V trávě zbyla jen krůpěj
čerstvé krve.Ten incident nevyrušil ani srny pasoucí se opodál.
Raději poodletěl o kus dál. Světlo obklopovalo jeho hlavu a teplo se rozlévalo
celým tělem. Vznášel se nad paloukem. Křídla se třepetala a jemný prášek sem tam
otřesený z jejich okraje se lesknul v paprscích a padal hluboko mezi stébla šťavnaté zelené
trávy. Do oček jej udeřila krásná květina vlnící se v čerstvém větříku. Pocítil trochu
hlad, třepotal směrem k lahodnému moku servírovanému v nádherném kalichu. Květ se
téměř nezachvěl. Když nořil sosáček do zlatavé tekutiny, cítil jak se mu v útrobách
usazuje pocit z nádherného dne. Několika drobnými doušky se zasytil a chystal se
odletět. Jak se tak zvedal, mihl se nad ním temný a hrozivý stín.Padla tma a on s ní. Ne není
padlý anděl...
"Podívej, zašlápl's motýla."
"To je toho."