Distribuční materiál - Asociace českých filmových klubů

Komentáře

Transkript

Distribuční materiál - Asociace českých filmových klubů
v kinech od 25. února 2016
www.projekt100.cz
Technické údaje
Originální
Otto e mezzo
ocenění
2 x Oscar, Grand Prix
newyorských filmových
Scénář
Federico Fellini
Federico Fellini,
Monopol
Od 25. 2. 2016
Ennio Flaiano,
Do 31. 8. 2016
Brunello Rondi
Hrají
Italsky
Titulky
České
Objednat
David Huspenina
do kina
[email protected]
Doporučená
Od 12 let
+420 774 537 982
Materiály
www.acfk.capsa.cz
přístupnost
Gianni Di Venanzo
Žánr
Drama
ke stažení
( jméno a heslo: guest)
Typy kopií
DCP, Blu-ray
Webové
www.projekt100.cz
odkazy
www.acfk.cz
Marcello Mastroianni,
Claudia Cardinale,
Anouk Aimée,
Jazyk
kritiků
Tullio Pinelli,
Kamera
1 : 1,85
na MFF v Moskvě, Cena
název
Režie
Formát
Sandra Milo,
Země a rok
Rossella Falk,
Annibale Ninchi,
Stopáž
Vladimir Sokoloff
Itálie, Francie 1963
138 minut
Krátká synopse
Nejosobnější zpověď slavného
Federica Felliniho, film o natáčení
filmů a Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film.
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o filmových tvůrcích a báli jste
se na to byť jen pomyslet. Film, kterému sám až do posledku
režisér říkal La bella confusione, tedy Krásný zmatek. Film,
o kterém se velmi často hovoří jako o díle, ve kterém vyvrcholil
poválečný překotný vývoj filmové řeči. Film o režisérovi, který
natočil 8 a půl filmu a s tím dalším nemůže hnout, stejně jako
se svým životem, který se mu prostě nezdá sladký. To všechno
je Osm a půl. Natočit film o tom, jak příšerné a zábavné zároveň je ztratit svůj film v sobě samém, když ztratíte sebe sama,
a získat za něj Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, to
je cirkusový kousek hodný snad jen Federica Felliniho.
Synopse
Načrtnout jednoduše děj jednoho z vrcholných filmů Federica
Ostrým střihem se ocitáme zpět v realitě, tedy v jakýchsi lázních,
Felliniho Osm a půl, to je jako pokusit se probourat zdi labyrin-
v nichž se slavný filmový režisér Guido Anselmo má léčit, ale ve
tu. Protože tento film je vlastně velmi složitě napsaným prů-
skutečnosti je stále konfrontován se skutečností a zmatkem
vodcem po labyrintu duše i života slavného režiséra, který se
svého života, v němž se mu zcela ztratil jeho připravovaný film.
ocitl v tvůrčí krizi.
Ten po něm ale doslova požadují všudypřítomní členové filmového štábu, kteří jako by ho pronásledovali na každém kroku.
Snímek bez jakékoliv signalizace otevírá impozantní, klaustrofobická snová sekvence odkazující ve filmovém kontextu k vr-
Guido ale netrpí jen tvůrčí krizí, ale i hlubokou krizí vnitřní,
cholným Buňuelovým surrealistickým filmům, speciálně k An-
jeho vztahy k ženám jsou stejně prázdné a triviální, jako jeho
daluskému psovi. Obraz člověka uvíznuvšího v dopravní zácpě,
milenka Carla, která ho přijede do lázní navštívit, postupně
který je pod neustálým, tupým drobnohledem má navíc tíhu
se objevuje i Luisa, Guidova na jednu stranu zatrpklá a rezig-
kafkovských deníkových zápisů snů či jeho krátkých povídek.
novaná a přece milující žena. A cestu ven z věčného kolobě-
Hrdinovi, který se dusí cigaretovým kouřem, se nakonec podaří
hu bezútěšných intelektuálních rozepří o tom, co má a nemá
z té hrůzy odletět k nebesům, aby jej z nich ale nakonec několika
přinášet umění, případně ze zdvořilostních debat u večeře na-
trhnutími provazu stáhl pohůnek filmového producenta, a on se
konec neznamená ani tajemné zaklínadlo, které je kouzelným
tak volným pádem řítí směrem do moře, či spíše ven ze sna, do
klíčem ke světu Guidova dětství. Utíkat do minulosti můžeme
reálného světa, ke kterému je až příliš připoután.
donekonečna, ale to neřeší naši budoucnost…
Vše jakoby směřuje k tomu, aby se v těchto stylizovaných příbězích obyčejného šílenství Guido nadobro ztratil, veřejně
přiznal, že jediné, co mu z jeho filmové vize zbylo, je obří odpalovací rampa kosmické lodi, kterou za velké peníze mezitím
postavil producent, a zcela rezignoval. Ale nebyl by to Fellini,
aby z pekelné revue po zákrutách vlastní mysli nenašel cestu
ven: „Jeden kritik mě obvinil, že jsem neukončil film tím, že se
Guido zřekne tvorby filmu. Jaký by to ale mělo význam? Mne
může zajímat líčení chaosu jen tehdy, jestliže z něho vidím východisko: jinak bych si připadal, že končím nečestně.“
Snad žádný film nedokázal tak sugestivně skloubit zdánlivě neslučitelné způsoby jak vyprávět příběh. Na jedné straně je Osm
a půl stejně břitkou a realistickou sociální kritikou jako veleúspěšný Sladký život, vedle toho jde o patřičně sebeironickou
procházku psychikou umělce, který se nedokáže vyrovnat sám
se sebou. Groteskní stylizované večírky a nekonečné, prázdné
dialogy se snoubí se surreálnými snovými sekvencemi, aby vyústily v poněkud trpké, byť nadějeplné cirkusové finále. Jestliže nám Francois Truffaut ve své Americké noci neopakovatelně přiblížil, jaké to je natočit velkou iluzi jménem hraný film,
Fellini nám ve svém Osm a půl stejně silně předvedl, jaké to je
film vymyslet a vystavět a neztratit uprostřed tohoto snového
světa sebe sama.
O filmu
Fellini na podobný námět dle svých vlastních slov pomyslel už
ografický film. Jeho úsilí bylo mnohem univerzálnější, a to
v padesátých letech, někdy po dokončení Cabiriiných nocí, ale
i přesto, že předobrazem celého snímku byl pravděpodob-
zamýšlený film pronikající do běžných lidských starostí právní-
ně reálný tvůrčí blok, kterým si Fellini prošel bezprostředně
ka nakonec odložil k ledu: „Nenašel jsem téma ani postavy: chtěl
před samotným natáčením – a to vytvořit film o člověku. Ten
jsem nejprve vytvořit postavu advokáta, avšak o advokátech,
ve své subjektivitě (často demonstrované i záběry kamery
abych řekl pravdu, toho moc nevím a zvlášť pochyby o tom, kdo
z úhlu pohledu hlavního hrdiny) a lyrizovanosti připomíná
bude hlavním představitelem, zůstaly až do konce. Ve skutečnos-
spíše báseň, rozhodně ale nejde jen o Krásný zmatek, tedy
ti jsem si myslel, že přesný dokument nebude k ničemu, protože
chaos, jak naznačoval původní titul snímku. Ve skutečnosti
jsem vlastně chtěl vytvořit příběh člověka, ať je jeho povolání ja-
jde o film s kompozicí tak rafinovanou a přitom souladnou,
kékoliv, chtěl jsem vytvořit příběh duševní krize. Tedy věc krajně
jako jsou jednotlivá prolnutí snových sekvencí či motivů s re-
objektivní. A právě pro tento požadavek objektivity – aby se to
alitou. A krásný zmatek, to je „jen“ lidský život, který se tak
nezdálo paradoxní – jsem se rozhodl překonat jakýkoliv stud,
komplexně snaží zachytit.
pohrdání, a udělat to tak, jak se mi už odedávna zdálo ideální:
mluvit o filmovém režisérovi, kterým bych dokonce mohl být já
Pokud tedy scénář skutečně vznikal na koleně v průběhu
sám. Na chvíli se mě zmocnily pochyby, citové komplexy, strach,
natáčení, jak praví některé zažité mýty, a dialogy dopisovali
abych někoho nezranil: Když jsem se však rozhodl, zdálo se mi
tvůrci v době, kdy se točily postsynchrony, musel mít Felli-
všechno mnohem jasnější a jednodušší.“
ni v době natáčení postprodukce skutečně již tvůrčí krizi za
sebou. Sám hovořil o práci na příbězích pro své filmy takto:
Fellini v mnoha rozhovorech odmítl, že by mělo jít o autobi-
„Scénáře píši vždycky s Pinellim a Flaianem, pokud je vůbec
píši. Pinelli a Flaiano jsou povahově velmi rozlišní, ale v pod-
Tullio Pinelli a Ennio Flaiano spolu napsali pro Felliniho de-
statě se dokonale doplňují. Pinelli je dramatik, snad nejzásad-
set filmů, naposledy se sešli nad filmem Giullieta a duchové
nější, nejpodnětnější ze všech současných italských dramati-
v roce 1965. Zatímco Flaiano předčasně zemřel roku 1972 na
ků. Flaiano je velmi citlivý spisovatel, velmi jemný humorista,
infarkt, Pinelli se dožil sta let a ke spolupráci s Fellinim se vrá-
vášnivý kronikář italského života. Když dostanu nápad, jak by
til v závěrečné etapě režisérovy tvorby. Je mimo jiné spoluau-
mohl vypadat můj další film, tak jim o tom vyprávím. Povídá-
torem scénáře k filmu Ginger a Fred. Členem scénáristického
me si a námět se rozvíjí. Nikdy nic nevymezujeme, je to taková
týmu byl i Brunello Rondi, který spolupracoval už i na přípra-
práce nanečisto. Nemohl bych pracovat podle propracované-
vě Sladkého života.
ho scénáře. Potřebuji scénář s velmi pružnými okraji, nemám
na mysli přímo improvizaci, ale musím mít volnost, když chci
Zmíněných barev se filmu Osm a půl dostalo i přes realiza-
některou postavu nebo situaci dále rozvádět. Až při natáčení
ci na černobílý materiál, a to díky kameramanu Giannimu Di
dostane můj příběh své bohatství a barvy.“
Venanzovi. Ten se proslavil spíše spoluprací na filmech Mi-
chelangela Antonioniho (Noc, Zatmění) či Francesca Rosiho
hříčce. Okamžitě se také vyrojily spekulace o tom, čím se při
(Salvatore Giuliano). Fellini si ho přímo vyžádal a natočili spo-
natáčení filmu nechal Fellini bezpochyby ovlivnit a na kom
lečně ještě film Giullieta a duchové. Venanzo pak bohužel záhy
je tvar jeho filmu nepochybně závislý, jako by se ve svém pří-
zemřel na následky hepatitidy jater v nedožitých 46 letech.
běhu takovýmto intelektuálním tlachům přímo nevysmíval.
Jedni viděli v jeho příběhu variantu Joyceova Odyssea, jiní se
Hudební složku filmu měl tradičně na starosti Nino Rota, kte-
pokoušeli Felliniho usvědčit z narativní závislosti na Resnai-
rý ale v hudební dramaturgii snímku použil nejen vlastní scé-
sově Loni v Marienbadu.
nickou hudbu především v podobě cirkusových pochodů, ale
tentokrát i hudbu klasickou. Příkladem je třeba kontrapunk-
Fellini na to reagoval po svém: „Působí mi rozpaky, když mu-
tivní užití Wagnerovy Jízdy valkýr v jedné z úvodních sekven-
sím na obranu všude mluvit o své nevědomosti. Na druhé stra-
cí, kdy Guido vstane z postele a kouká se na sebe znechuceně
ně v konkrétních případech, když mi někdo cituje nebo při-
do zrcadla, aby se vzápětí jal defilovat po kruhové a tedy ne-
pomíná dílo, v němž je možno vidět analogii, co mám dělat?
konečné lázeňské kolonádě.
Když se konverzace prohloubí, okamžitě si všimnou, že jsem
ona díla neviděl nebo nečetl. Kromě toho, jestliže se citát uvá-
Připočteme-li hvězdné herecké obsazení, v němž Marcella
dí proto, že kritik nebo informátor chce říci, že hodně četl, je
Mastroianniho v roli Guida doplnily Anouk Aimée jako po-
to skutečnost, která se mi zdá sympatická a dojemná. Když
smutnělá manželka Luisa, Sandra Milo jako Guidova vdaná
se však cituje s úmyslem snížit film a když se chce potvrdit, že
milenka Carla a Claudia Cardinale jako Guidova múza či věč-
bez těchto vlivů bych byl udělal jinou věc, potom musím říci,
ná, protože neskutečná láska, budil film velké očekávání již
že jsem neviděl a nečetl, a současně když se přiznávám, cítím
před svou premiérou, která se odehrála 14. 2. 1963. A následo-
výčitky. Abych pomohl historikům, mohu říci, že jsem neviděl
valo bouřlivé nadšení zachycené v podobě velkého množství
Marienbad a nečetl Joyce, a hned za to prosím o prominutí.“
kritických ohlasů v soudobém tisku a nebralo konce po celý
rok 1963. Film byl uveden mimo soutěž na festivalu v Cannes,
kde sklidil vášnivý aplaus, posléze obdržel Velkou cenu na
MFF v Moskvě, a to i přesto, že sovětští oficiální kritici z filmu nebyli dvakrát nadšeni a hovořili o něm jako o formalistní
Federico Fellini
20. 1. 1920 – 31. 10. 1993
„Dělat film je pro mne víc než pouhá profesionální skutečnost.
filmů v televizi RAI, a Marii Maddalenu. Již od útlého dětství
Je to způsob, jak sám sebe realizuji, jak dávám smysl vlastní
rád kreslil, četl komiksy a hrál loutkové divadlo, v šesti letech
existenci. Proto když se mne zeptáte, který ze svých filmů mám
pak objevil svět cirkusu a filmu. A do fikčních světů si také
nejraději, nevím, co odpovědět. Nechci ani mluvit o tom, co ve
zvykl pravidelně utíkat, jakkoliv jen v duchu. Pomáhalo mu
filmu vyjadřuji, chci mluvit o životních údobích, která jsem při
to snášet bezduchý dril, kterého se mu dostávalo v církevní
práci prožil…“
škole ve Faru v severní Itálii, ve které několik let studoval a byl
internován (nakonec se z ní pokusil utéct i ve skutečnosti, jak
Federico Fellini se narodil v přímořském městě Rimini v pro-
jinak než s cirkusem, který školu navštívil, ale bezúspěšně).
vincii Emilia–Romagna 20. 1. 1920 v rodině obchodního zá-
Později se vrátil do Rimini, kde odmaturoval. V záři roku 1939
stupce obchodujícího se šampaňským. Měl dva mladší souro-
se objevil v Římě, kde se na přání otce zapsal ke studiu práv,
zence, bratra Riccarda, který byl režisérem dokumentárních
školu ale nenavštěvoval. Pracoval v rádiu, živil se jako karika-
turista a psal skeče a gagy a tak se také dostal k filmu.
dvacet let, při vědomí nedostižnosti takového cíle a nemožnosti
být úplným. Jeho snahou není rekonstrukce, znovuvytvoření
Klíčové pro něj bylo setkání s Robertem Rossellinim, se kte-
právě prožívané přítomnosti v její hmatatelné, viditelné a ma-
rým spolupracoval na scénáři k filmu Řím, otevřené město
teriálně pravdivé podobě; k filmu přichází po vlastní cestě
a především u filmu Paisá, kde působil i jako asistent režie.
– totiž cestě básníka. Podstatu Felliniho tvorby vidím ve vytvo-
V roce 1950 spolurežíroval spolu s Albertem Lattuadou film
ření individuálního, hluboce subjektivizovaného, nezávislého
Světla varieté. Svou samostatnou kariéru započal roku 1952
prostoru, kdy jedině sám tvůrce je povolán určit jeho podobu.
snímkem Bílý šejk a uzavřel roku 1990 Hlasem luny. Celkem se
Nicméně paradox básnické tvorby způsobuje, že čím subjektiv-
jako režisér podepsal pod dvaceti celovečerními filmy, z nichž
něji je vytvářen obraz světa, tím hlouběji se umělec zmocňuje
čtyři obdržely Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film
reality v jejím objektivním určení. Felliniho tvorba je demokra-
(Silnice, Cabiriiny noci, Osm a půl a Amarcord). Je také drži-
tická. Svět jeho filmů není nikterak rafinovaný, je dostupný
telem Oscara za celoživotní dílo, stihl si jej ještě osobně pře-
širokému okruhu vnímatelů. V jeho filmech dochází k propojení
vzít v dubnu roku 1993. Krátce poté byl zasažen atakou těžké
rozporného, názorného, citlivého obrazu světa prostého člově-
mozkové mrtvice a upadl do komatu. 31. 10. 1993 pak v Římě
ka s poeticky vytříbeným, složitým prožíváním reality. Právě
zemřel. Byl padesát let ženatý s herečkou Giullietou Masinou,
to činí Felliniho unikátním, jedinečným a neopakovatelným
jež byla hlavní hvězdou řady jeho filmů. Giullieta zemřela na
mezi jinými režiséry, které znám. Je nezaměnitelný…“
rakovinu pět měsíců po Federicově smrti.
Pravděpodobně nejvýmluvnější charakteristiky Felliniho poetiky se dopustil sovětský režisér Andrej Arsenjevič Tarkovskij: „Vzpomeneme-li si postupně na všechny Felliniho filmy,
vmyslíme-li se do nich, pak pochopíme, že Fellini je opravdovým umělcem a především: básníkem. Vytváří svůj osobitý
poetický svět, aby jeho prostřednictvím vyjádřil svůj vztah
k vnější realitě. Jeho úsilí v tomto směru nezná mezí, ať už budeme mluvit o filmech z poslední doby nebo o filmech starých
Režijní filmografie
1950 Světla varieté
1962 Boccaccio ´70
1976 Casanova
(Luci del varietà)
(Boccaccio 70)
(Il Casanova di Federico Fellini)
1952 Bílý šejk
1963 Osm a půl
1978 Zkouška orchestru
(Otto e mezzo),
Giulietta a duchové
(Giulietta degli spiriti)
(Lo Sceicco bianco)
1953 Darmošlapové
(I Vitellioni),
Láska ve městě
1968 Podivuhodné příběhy
(L´Amore in cittá)
1980 Město žen
(Tre passi nel delirio)
(Prova d‘orchestra)
(La Cittá delle donne)
1983 A loď pluje
(E la nave va)
1954 Silnice
1969 Satyricon
(Fellini - Satyricon),
1986 Ginger a Fred
Klauni
(I Clowns)
(La Strada)
1955 Podvodník
(Il Bidone)
1987 Interview
1972 Řím
1957 Cabiriiny noci
(La Dolce vita)
(Intervista)
1990 Hlas luny
1973 Amarcord
(Roma)
(Le Notti di Cabiria)
1960 Sladký život
(Ginger e Fred)
(Amarcord)
(La Voce della luna)
Projekt1OO pořádá
Asociace českých
filmových klubů
Velké filmy
na velkém
plátně.
Více informací zde:
www.projekt100.cz
www.acfk.cz