0 ÚVOD

Komentáře

Transkript

0 ÚVOD
0 ÚVOD
Dnes se všichni připravujeme
na život v e-světe: rohlíky a mléko už nebudeme
kupovat v samoobsluze na rohu, ale v e-obchodě za e-peníze, děti budou ze školy nosit
poznámky v e-žákovské knížce, podepisovat do ní se budeme e-podpisem, vládnout nám bude
e-government, který si zvolíme v e-volbách a který s námi bude komunikovat jenom formou
e-komunikace. No a nakonec, když už budeme mít po krk e-reality v e-mediích, sáhneme po
e-knize. Jde o noční moru, nebo o světla budoucnosti? To zřejmě závisí od toho, jak se
chopíme příležitosti, kterou nabízejí nové informačně-komunikační technologie. A ty nemají
v ponuce nic víc a nic míň jako otevřen elektronický informační prostor. Jeho součástí je
i informační průmysl opírající se o e-komunikaci. Pod e-komunikací budeme rozumět
komunikaci s pomocí prostředků IKT mezi lidmi, člověkem a strojem, anebo mezi stroji
navzájem a to jako v reálním světe, tak i ve světe virtuální reality. V reálním světe žijí lidé a ti
většinou mají rádi iluze. Ještě před dvaceti léty bol hlavním dodavatelem iluzí film. Dnes
nám iluze, jak jinak, za peníze dodává tzv. průmysl zábavy, který je součástí informačního
průmyslu. Co všechno ještě zahrneme pod pojem „informační průmysl“ zřejmě závisí od
toho, jak definujeme pojem informace. O informaci se dneska mluví v souvislostí s přírodou,
člověkem i strojem. Z pohledu člověka,
v tom nejširším ponímaní, pod tímto pojmem
chápeme cokoliv, co působí na lidské smysly (Mc Luhan). Při takovémto ponímaní by jsme
ovšem do informačního průmyslu měli zařadit nejen průmysl zábavy (počítačové hry, kasina,
diskotéky, zábavné parky, ...), kulinářství, ale i „průmysl“ poskytující sexuální služby ba
dokonce i mučení. Ve skutečnosti se informační průmysl spokojuje s působením jenom na
dva klíčové lidské smysly: zrak a sluch. A samozřejmě také na veškerou manipulaci s údaji,
ať již jde o jejich sběr, přenos, zpracování či uschovávaní.
Informační průmysl svojí existencí přispívá také ke změnám v struktuře i charakteru
společnosti, zejména k nástupu tzv. informační společnosti. Z dlouhodobého hlediska zřejmě
přinese také paradigmatickou změnu kultury a civilizace, kde
bočným efektem bude
relativizace času a prostoru.
Informační průmysl
Náplň pojmu „Informační průmysl“ (po anglicky Information industry/industries) se,
podobně jako tomu je u většiny pojmů z oblasti informačně-komunikačních technologií
(IKT), s časem mění. Původně se pod informačním průmyslem chápal jen průmysl, zabývající
se zpracováním dát pomocí počítačů, automatizací kancelářských prací a dálkovým přenosem
dat. Dnes „informační průmysl“ pokrývá mnohem více odvětví, které se zabývají zejména:
1. tvorbou informačních obsahů a jejich záznamem na nosiče v textové, zvukové,
obrazové anebo multimediální formě,
2. online/offline přenosem informací pomocí drátových/bezdrátových
pozemských/satelitních přenosů, resp. fyzických nosičů informací (CD,DVD, USB
klíč,...),
3. šířením informací prostřednictvím tradičných a nových médií,
4. zpracováním informací pomocí aplikačního softvéru, včetně kopírování, tisku
a konverze nosičů (např. změna textu na řeč), tvorby
informačních/expertních/znalostních systémů,
5. výrobou hardvéru pro tvorbu, přenos, šíření a zpracování informací,
6. výzkumem a vývojem v oblasti tzv. vysokých technologií (high-tech technologies),
7. prodejem informací ve formě produktů/služeb,
8. využitím informací jako polotovarů při tvorbě jiných produktů/služeb (např.
konsultační služby, bankovnictví, pojišťovny, průzkum trhu atd.)
V užším
slova smyslu však i dnes pod pojmem „informační průmysl“ chápeme
především tvorbu, přenos, šíření a prodej informačních obsahů. V tomto kontexte se budeme
informačním průmyslem zabývat i my.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v rámci informačního průmyslu se vykonává celý rad
různorodých činností. Jinými slovy, z úhlu pohledu struktury můžeme informační průmysl
popsat následujícími principielními rolemi:
- tvůrci informačních obsahů,
- poskytovatelé informačně-komunikační infrastruktury,
- poskytovatelé IK služeb.
Mezi tvůrce informačních obsahů patří zejména: autory autorských děl, redakce novin,
rozhlasové a TV studia, tvorce databází, tvorce softvéru, reklamní studia, tvorce www
stránek/sídel, atd.
Hlavními
poskytovateli
IK
infrastruktury
jsou
především:
fixních/mobilních/satelitních telekomunikačních sítí a dodavatelé hardvéru/softvéru.
operátoři
Poskytovatele IK služeb representují poskytovatelé připojení k internetu (po anglicky
ISP – Internet service provider), provozovatelé portálů, elektronických obchodů, webových
služeb, a pod.
Surovinou, se kterou pracuje informační průmysl, je informace. Zdrojem informace
můžou být:
1. údaje, např. o teplotě/tlaku v jistém zařízení,
2. text, např. kniha,
3. nepohyblivý obraz (malba, graf, fotografie),
4. zvuk (telefonní hovor, rozhlasová relace, hudba),
5. audiovizuální dílo (film, TV relace)
6. multimediální dílo (prezentace obsahující text, zvuk a/anebo pohyblivý obraz,
počítačová hra)
Na tyto informační zdroje jsou pak navázané jednotlivé odvětví informačního
průmyslu:
1. údaje: průmyslová automatizace, výpočtová technika
2. text: typografie, vydavatelství (knih, novin, časopisů)
3. nepohyblivý obraz: fotografování, kopírování,
4. zvuk: telekomunikace, nahrávání audio záznamů (hudby/slova),
5. audiovizuální dílo: filmové studia. TV studia,
6. multimediální díla: reklama, webové služby, průmysl zábavy, spotřební elektronika
Charakteristickými znaky dnešního informačního průmyslu jsou:
A. Rychlý růst ponuky a poptávky po informačních produktech/službách. To má
za následek prakticky nepřeberné množství služeb, ponoukaných přes různé
komunikační platformy.
B. Zkracování životního cyklu informačních produktů/služeb, projevující se na
jedné straně jejich rychlou akceptaci použivateli (například zatím co posílání
faxových správ se masově rozšířilo v průběhu cca deseti roků, posílání SMS
správ se masově „chytlo“ prakticky ihned po zavedení služby).
C. Vysoká a stále rostoucí efektivita projevující se vytvářením nadnárodních,
často až globálních korporací a neustálou změnou počtu a charakteru
soutěžitelů na trhu. Díky tomu můžeme říci, že klíčovými slovy, ukazujícími
další vývoj v oblasti informačního průmyslu jsou slova konvergence,
konsolidace, globalizácia a aliancie.
Předpovědět budoucnost informačního průmyslu je ve všeobecné rovině relativně
jednoduché – všechno bude digitální a všude se budou používat prakticky stejné, rozuměj
digitální, technologie. Důsledky tohoto vývoje jsou také relativně jednoducho předvídatelné –
uvnitř informačního průmyslu bude dále probíhat konsolidace, tj. vytváření menšího počtu
větších podniků u kterých úzká specializace ustoupí širšímu záběru. Pravděpodobný výsledek
tohoto pohybu je znázorněn na obr. 0.1.
INFORMAČNÍ PRŮMYSL
Informační obsahy
Informačně-komunikační (multimediální)
služby
Informačně-komunikační infrastruktura
(informační dálnice)
Obr.0.1: Budoucí struktura informačního průmyslu
Klíčovou úlohu v informačním průmysle bude zřejmě sehrávat tvorba informačních
obsahů – v anglosaské literatuře se často setkáváme s tvrzením, že „Content is the king“, tj.
(informační) obsah je králem. V porovnaní s poskytováním infrastruktury, anebo výrobou IK
zařízení tvorba informačních obsahů poskytuje omnoho více prostoru pro kreativitu. Jednou
z nejcharakterističtějších a zároveň nejzajímavějších vlastností digitálního obsahu je, že ho
možno v průběhu okamihu udělat dostupným z celého světa jednoducho tým, že ho vystavíme
na webe. Proto další důležitou činností bude tvorba toho, co dnes rozhoduje o prodejnosti
většiny tovarů: hezký obal. Mluvit o balení digitální informace se může zdát, vzhledem na
její nehmotnou povahu, na první pohled nepochopitelným. Když si ale uvědomíme, kolik
informací dnes každou sekundu vzniká, pak nám bude jasnější, že i v případe informačních
obsahů bude platit, že obal prodává.
Oblasti, kde se budou používat informační obsahy je také lehké identifikovat na
základe anticipování současných trendů:
-
zábava,
-
e-vzdělávání,
-
telemedicína,
-
e-obchod,
-
e-vláda,
-
e-umění (e-knihy, počítačové umění,)
-
e-media
-
e-banking
-
e-…
Klíčové slova, determinující vývoj v oblasti informačního průmyslu jsou: konvergence,
konsolidace, globalizace, aliance.
Společným jmenovatelem pro všechny výše vyjmenované oblasti využívání
informačních obsahů je e-komunikace.
Informace
Podle toho,z jakého úhlu pohledu se na pojem informace díváme dostaneme jeho
různé definice:
1. "všeobecný" pohled , zaměřen na praktický život
o
synonymum k starším pojmům označujícím novou skutečnost, jako např.
správa, oznam, novina
o
žurnalistický útvar, vytvořen s respektováním formálních pravidel, kterých
smyslem je objektivní a věcné podávání faktů
o
to, co chce zdroj informace odevzdat svému okolí
2. filozofický pohled, zaměřen na zkoumání podstaty pojmu
o
vlastnost hmoty být uspořádanou a uspořádávat (tj. jedna z forem existence
hmoty (ZEMAN)). informace reprezentuje míru uspořádanosti systému, t.j. je
protipólem k pojmu entropie
o
Člověkem vnímatelný obsah poznaného anebo představitelného obrazu
skutečnosti,
o
o
Význam, který člověk přiřaďuje podnětům, zaregistrovaným jeho smysly
Objektivní obsah komunikace mezi vzájemně souvisejícími hmotnými
objekty, který způsobí změnu stavu přijímajícího objektu/objektů
(BRILLOUIN)
3. technologický (telekomunikační) pohled, zaměřen na přenos informace
o
o
obsah, přenášen elektrickým/optickým signálem mezi vysílačem a přijímačem
Každý znakový projev, který má smysl pro komunikátora i příjemce
(LAMSER)
4. kybernetický pohled
o
Název pro to, co si vyměňujeme s vnějším světem, v procesech přizpůsobování
se mu a působení naň. (WIENER)
o
To, co se používá na ovládaní a řízení systému s cílem zachovat jeho
kvalitativní parametry a zdokonalovat ho.
o
o
Číselná veličina, hodnota které je úměrná velikosti zmenšení entropie systému
dvojkový logaritmus převrácené hodnoty pravděpodobnosti výskytu jevu
5. vědecký pohled
- jde o prvotní pojem, který slouží k definování jiných pojmů. Skutečnost, že
jde o informaci poznáme podle toho, že se dovíme něco nové, tj. že se ve všeobecnosti
dojde k přechodu ze stavu „nevím“ do stavu „vím“.
6. pohled přes optiku informačního průmyslu
všechno to, co si lidé vyměňují v průběhu interpersonální komunikace (soukromé i
pracovní), všechno to, co je šířeno masovými medii, všechno to, co je dostupné a šířeno
novým mediem (internetem) a všechno to, co nabízí tzv. průmysl zábavy.
7. jak pojem informace vidí knihovnicko-informační veda
Nejpodrobnější definici nalezneme v „České terminologické databáze KIV“ dostupné
TADY 11 :
„V nejobecnějším slova smyslu se informací chápe údaj o reálném prostředí, o jeho
stavu a procesech v něm probíhajících. Informace snižuje nebo odstraňuje neurčitost
systému (např. příjemce informace); množství informace je dáno rozdílem mezi stavem
neurčitosti systému (entropie), kterou měl systém před přijetím informace a stavem
neurčitosti, která se přijetím informace odstranila. V tomto smyslu může být informace
považována jak za vlastnost organizované hmoty vyjadřující její hloubkovou strukturu
(varietu), tak za produkt poznání fixovaný ve znakové podobě v informačních nosičích.
V informační vědě a knihovnictví se informací rozumí především sdělení,
komunikovatelný poznatek, který má význam pro příjemce nebo údaj usnadňující volbu
mezi alternativními rozhodovacími možnostmi. Významné pro informační vědu je také
pojetí informace jako psychofyziologického jevu a procesu, tedy jako součásti lidského
vědomí. V exaktní vědě se např. za informaci považuje sdělení, které vyhovuje přísným
kriteriím logiky či příslušné vědy. V ekonomické vědě se informací rozumí sdělení,
jehož výsledkem může být zisk nebo užitek. V oblasti výpočetní techniky se za
informaci považuje kvantitativní vyjádření obsahu zprávy. Za jednotku informace se ve
výpočetní technice považuje rozhodnutí mezi dvěma alternativami (0, 1) a vyjadřuje se
jednotkou nazvanou bit. „
Základné aktivity, vykonávané v souvislostí s informací jsou:
-
sběr,
-
tvorba informačního obsahu, (např. autorského díla, databáze, počítačového
programu),
-
záznam (nahrávka zvuku, obrazu, zápis textu, zhotovení fotografie, skenování
dokumentu a pod.),
-
zpracování (DTP, zvětšení/zmenšení/mixování/komprese/střih/spájení, efekty,
animace),
-
přenos (online/offline),
-
prezentace (např. zobrazení, tisk, přehrávání zvukového záznamu, přehraní
audiovizuálního/multimediálního díla),
-
archivace (dlouhodobá/krátkodobá),
Tato definice byla do české terminologické databazy převzeta z publikace Katuščák, D. a kol.: Informačná
výchova: terminologický a výkladový slovník, 1998, ISBN 80-08-02818-1
1
Komunikace
Slovo komunikace pochází z latinského slova „communicatio“ „Communicatio“
obsahuje dva původní kořeny: „cum“ a „union“:
-
„cum“ znamená „s“, resp. „spolu s“
-
„union“ znamená „spojit“, „sjednotit“
Smyslem komunikace je tudíž spájení (sjednocovaní se) spolu s ... To měl na mysli i
K. Shannon, když definoval komunikaci jako „přenos a příjem informací“ .
Zpomezi množství dalších definic pojmu „komunikace“ jedna z nejvšeobecnějších je
tato:
„Komunikace je sdílení jisté zkušenosti“.
Tuto definici můžeme aplikovat nejen na komunikaci mezi lidmi, ale také mezi zvířaty
anebo dokonce rostlinami. Dneska ovšem kromě lidí, živočichů a rostlin komunikují i stroje a
procesy. Všeobecná definice pojmu komunikace, která tuto skutečnost bere do úvahy pak
zní:
Komunikací v širším slova smyslu rozumíme interakci mezi dvěma anebo vícerými
objekty, jejíž j cílem je odevzdání, resp. získání určité správy.
V této definici jsou důležité tři skutečnosti:
1. jde o činnost, sledující určitý cíl,
2. komunikuje se prostřednictvím výměny správ, přičemž správa může nabývat různou
formu,
3. proces komunikace má interaktivní charakter.
Proces komunikace je ovlivňován množstvím různých faktorů, takže můžeme říci, že
se komunikace odehrává v multidimensionálním prostoru – obr. 1.
technologie
techniky
místo
čas
nástroje
účastníci
…
Obr. 1: Multidimenzionální prostor komunikace
Podle počtu komunikujících na každé straně rozlišujeme komunikaci typu:
1:1 - jeden původce a jeden adresát,
1: n - jeden původce a n adresátů, kde n je velké číslo, přičemž adresáti mohou být
předem známí (vybrány původcem), nebo se adresáty stávají spontánně (viď masová
komunikace).
n: m .- konference (tj. víc původců i adresátů, přičemž si mohou zaměňovat role).
Komunikace mezi lidmi je považována za úspěšnou jenom tehdy, když všichni zúčastnění pochopí
komunikovanou informaci (téměř) stejným způsobem. Komunikace, do které je zapojen stroj nebo
proces je úspěšná již tehdy, když proběhne bezchybný přenos správ. Komunikace
může selhat
principielně z následovních důvodů:
1. Objektivní důvody (platí pro člověka a zčásti i pro stroj), jako např.: používání neznámých
slov (symbolů), kulturní rozdíly, osobnostní rozdíly, různost jazyků, rušení,
2. Subjektivní
důvody (platí pro lidi) např.: konzervativizmus, předsudky, podezřívavost,
neupřímnost, netaktnost, agresivnost, atd.,
3. technologické/technické důvody: technologické poruchy, provozní poruchy, technická
nekompatibilita apod.
Shrnutí
Zatím co v minulosti dominovala komunikace člověk – člověk, dnes čím dál tím víc roste podíl
komunikace člověk – stroj, resp. stroj – stroj, anebo dokonce člověk proces. Tím se mění i charakter
komunikace – zatím co v minulosti převládala výměna (osobních a obchodních) informací,
dnes převládá získávání informací z různých informačních databází, transakce a přenosy dat
mezi počítači. V důsledku toho se mění i parametry komunikace:
-
zkracuje se doba trvání,
-
roste frekvence,
-
roste podíl tzv. asynchronní komunikace.
Elektronická komunikace
Definice:
Specifický způsob komunikace mezi lidi, stroji a procesy anebo jejich variací
uskutečňován prostřednictvím výměny datových správ s využitím elektronických prostředků.
Přitom do kategorie elektronických prostředků spadají i prostředky optické a magnetické.
Vysvětlení:
Specifický proto, že si vyžaduje jisté zručnosti a klade na komunikaci jistá omezení
Spojení „datová zpráva“ zdůrazňuje skutečnost, že se komunikuje pomocí nového
typu zpráv, vytvářeného, přenášeného, zpracovávaného, uschovávaného, zpřístupňovaného a
prezentovaného páve pomocí elektronických prostředků. Např. v zákonu o elektronickém
podpisu je datová zpráv a definována jako „elektronická data, která lze přenášet prostředky
pro elektronickou komunikaci a uchovávat na záznamových médiích, používaných při
zpracování a přenosu dat elektronickou formou“ (§ 2 zákona č. 222/2000 Sb. O elektronickém
podpisu)
Poznámky k definici
1. akt komunikace bývá zpravidla spojován s člověkem a společností. Akt elektronické
komunikace je spojován nejen s lidmi, ale i se stroji (především počítači) a procesy,
probíhajících v těchto strojích.
2. při elektronické komunikaci jsou informace obsaženy v datových zprávách, které jsou
vhodné pro manipulaci elektronickými prostředky (manipulací rozumíme vytváření,
přenos, zpracování, úschovu, zpřístupnění a prezentaci informace.
3. vzhledem na stav technologií se manipulace s datovou zprávou může odehrávat nejen
prostřednictvím elektrických prostředků, ale také s využitím prostředků optických,
magnetických anebo jim obdobných prostředků (např. fotoelektrických).
4. elektronická komunikace může probíhat v čase synchronním i asynchronním
způsobem (adresát komunikace nemusí být procesu komunikace účasten v rovnaném
čase jako iniciátor komunikace).
5. elektronické prostředky mohou s datovou zprávou manipulovat jako s celkem, nebo
s její částmi.
6. použití termínu „datová zpráva“ navádí k představě, že jde o zprávu v digitální formě.
Na druhou stranu běžně užívaný termín „elektronické média“ v sobě zahrnuje média,
šířící informace digitální i analogové (přechod na digitální vysílání rozhlasu a televize
je v ČR i okolních zemích situován za rok 2010). Z toho můžeme vyvodit, že termín
„elektronická komunikace“ možno použít i na označení elektronické komunikace
v nedigitální (tzv. analogové) formě. .
7. tradičně se termínem „komunikace“ rozumí proces sdělování a výměny informací
mezi lidmi. Dnes se nim označuje i výměna informací mezi stroji, resp. Procesy,
anebo výměna zpráv mezi lidmi a stroji, resp. procesy. Navíc, dnes IKT umožňují
kromě sdělování a výměny realizovat i jiné typy manipulace s informací, především
její zpřístupnění na internetu. Zpřístupnění informace na síti můžeme chápat jako
jistou formu asynchronní komunikace, kde iniciátor komunikace odevzdá zprávu síti
a blíže neurčený adresát si ji může vyzvednout kdykoliv po dobu její existence na síti.
8. anglický ekvivalent termínu „elektronická komunikace“ je „electronic
communication“.
Shrnutí
Elektronickou komunikací rozumíme proces sdělování a výměny informací s pomocí
specifických prostředků jež pracují nejen na elektronickém principu, ale také na principu
optickém, magnetickém nebo principu těmto principům podobném nebo z nich odvozeném.
Elektronická komunikace eliminuje prostor (vzdálenost) a dovoluje „posouvat“
čas, tj. vytváří iluzi přímé komunikace a umožňuje ji realizovat asynchronním způsobem.
Cenou za to je (z pohledu člověka) ztráta bezprostředního kontaktu s partnerem, potřeba
ovládat/přizpůsobovat se IKT,
přidání nové položky do seznamu příčin selhání
komunikace.
Související literatura
United Nations Convention on the Use of Electronic Communications in International
Contracts
,[citováno
2.
10.
2009],
dostupný
z:
http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N05/488/80/PDF/N0548880.pdf?OpenElement
Zákon
o elektronickém
podpisu,
,[citováno
http://web.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/2000/sb068-00.pdf
2.
10.
2009],
dostupný
z:
„e-komunikace“
Formální ponímání pojmu: e-komunikace jde o zkrácenou podobu pojmu
„elektronická komunikace“.
Novodobý výklad pojmu: jde o moderní formy komunikace využívající IKT sítě, např. email.
V plné míře se tu uplatňuje ponímání komunikace jako výměny datových zpráv. Výraz „ekomunikace“ se používá například v souvislosti s e-obchodováním, kde značnou část
komunikace tvoří výměna datových zpráv mezi tzv. softvérovými agenty (speciální programy,
zabezpečující vyhledání/ponuku zboží a jeho koupi/prodej). Dále se tohoto pojmu užívá
zejména na označení komunikace v souvislosti s egovernmentem a epodpisem, tj. v oblasti
komunikace strojů, resp. člověka se strojem.
„elektronické komunikace“
Z jazykového hlediska je spojení „elektronické komunikace“ chápáno jako množné
číslo od „elektronická komunikace“. Odborné ponímání se ovšem značně liší od jazykového
hlediska. Pojem „elektronické komunikace“ je terminus technicus, užíván namísto dřívějšího
pojmu „telekomunikace“ (viď např. zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích,
který nahradil dřívější zákon o telekomunikacích). Označuje komunikační systémy a zařízení,
které jsou potřebné pro přenos elektrických signálů po metalickém vedení, optickém vláknu,
mikrovlnném spoji, satelitním spoji, rádiovým vysíláním, nebo jiným technologicky
příbuzným způsobem. Důvodem pro zavedení termínu „elektronické komunikace“ je
probíhající konvergence technologií v sektorech telekomunikací, medií, zábavy a zpracování
dat. Její výsledkem je sjednocení postupů při přenosu zpráv od zdroje informací k přijímateli.
Do české odborné terminologie se výraz „elektronické komunikace“ dostal pravděpodobně
v procesu harmonizace legislativy ČR s právem EU jako mechanický překlad anglického
termínu „electronic commuinations. Nicméně dnes je již tento termín běžně užíván jako
souhrnné označení technologií a zařízení tvořících infrastrukturu IKT sítí – objevuje se nejen
v názvu rovnocenného zákona, ale i v dokumentech (zrušeného) Ministerstva informatiky ČR.
Související literatura
Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích (již zrušen).
Směrnice č. 2002/21/EC Evropského parlamentu a Rady o společném regulačním
rámci pro sítě a služby elektronických komunikací
Tušerová, L.: Elektronická komunikace versus elektronické komunikace, citováno
2.10.2009, dostupný z http://www.epravo.cz/top/clanky/elektronicka-komunikace-versuselektronicke-komunikace-39898.html
Webové definice základních pojmů z oblasti informačního průmyslu
průmysl
1. Lidé anebo společnosti angažující se v jistém typu komerčních aktivit. Synonymum
pro podnikání2. organizovaná činnost produkce tovarů a služeb za účelem prodeje.
(the people or companies engaged in a particular kind of commercial enterprise;
"each industry has its own trade publications" ; The organized action of making of goods
and services for sale; "American industry is making increased use of computers to
control production")
wordnet.princeton.edu/perl/webwn
informační průmysl
Informační průmysl (nebo informační průmysly) je volně definován termín pro
průmysly, které jsou tím či oním způsobem informačně intenzivními.
(Information industry or information industries is a loosely defined term for industries
that
are
information
intensive
in
one
way
or
the
other).
...
en.wikipedia.org/wiki/Information_industry
informační průmysl
1. organizace, které publikují informace prostřednictvím oline služeb anebo prostřednictvím off
line distribučních kanálů na disketách nebo CD/DVD. ( Organizations that publish information
via online services or through distribution by diskette or CD-ROM).
2. Všechny počítačové, komunikační a elektroniku produkující organizace včetně hardvéru,
softvéru a služeb. (All computer, communications and electronics-related organizations,
including hardware, software and services.)
http://encyclopedia2.thefreedictionary.com/information+industry
Gramotnost
Definice gramotnosti podle UNESCO (UNESCO.org):
gramotností rozumíme schopnost člověka identifikovat, porozumět, interpretovat, vytvořit,
komunikovat a počítačem zpracovávat (informaci) s využitím tlačených a psaných materiálů,
v různých kontextech.
Informační gramotnost
Informační gramotnost je schopnost rozpoznat, kdy člověk potřebuje informaci, umět ji najít,
vyhodnotit, použít a komunikovat etickým způsobem. (Information literacy is knowing when
and why you need information, where to find it, and how to evaluate, use and communicate it
in an ethical manner.)
http://www.cilip.org.uk/professionalguidance/informationliteracy/definition/
Analýza
problému/potřeby
Identifikace
a získaní
Vyhodnocení
výsledku/řešení
relevantních
informací
Hodnocení
informace
Použití
informace
Přiřazení
informace
smyslu
(pochopení
informace)
Reflexe
informace/upřesnění
Analýze obsahu pojmu „informační průmysl“
V této části se budeme hledat odpovědi na následující otázky:
-
Jaký byl důvod vzniku, historický vývoj a jaké jsou současné trendy v oblasti IP?
Kde jsou hranice, vymezující pojem IP?
Je vhodnější mluvit o informačním průmyslu anebo o průmyslu informací?
Trh informačního průmyslu
V trhové ekonomice jedním z rozhodujících kriterii, podle kterého se posuzuje
budoucnost konkrétního průmyslu je velikost trhu, ať již trhu existujícího anebo
potenciálního.
Jestli spočteme roční příjmy průmyslu, orientujícího se na nakládání
s informacemi (např. tvorbu, zpracování, distribuci, zpřístupnění atd. - pozor, ne na
manipulaci informací), jehož typickými odnožemi jsou vydavatelská činnost, provádění
výpočtů, telekomunikace, zpracování dat, zábava, spotřební elektronika a pod., pak
dospějeme k číslu řádově několik trilionů Euro. Toto číslo je velice těžké více upřesnit,
protože máme problém s ostrým vymezením hranic informačního průmyslu. Jinými slovy, je
zapotřebí nanovo definovat pojem „informační průmysl“, berouc ohled na vplyv IKT na toto
odvětví. Původně informační průmysl vytvářeli tři vzájemně nezávislé průmysly:
-
průmysl výpočetní techniky,
průmysl automatizace kancelářských prací,
telekomunikace.
Každý z nich měl vymezen vlastní „píseček“, vlastní technologie a vlastní organizaci
procesů. Díky konvergenci technologií se hranice mezi nimi postupně setřeli a dnes tvoří
prakticky jednolitý celek, využívající tytéž informačně-komunikační technologie a tím pádem
i velice podobné postupy. Když tedy hledáme novou definici pojmu „informační průmysl“,
musíme se na něj podívat z poněkud širšího úhlu pohledu. Jeden z možných pohledů, jenž se
uplatňuje dnes, je pohled přes matici, v níž řádky popisují co se děje s informací a sloupce zas
popisují formy, jež informace může nabýt - obr.1.
Zábava/počítačové
hry/animace/webcasting
Fotografie/počítačová
Telefon/rozhlas/telekomunikace/web
informací
Obr.1: maticová prezentace informačního průmyslu
grafika/umění
casting
ění
Přenos/di
stribuce
prezentac
e
archivace
Vydavatelská činnost
zpracování
zpřístupn
Způsob manipulace s
Dig.
Zpracování dat/výpočty/simulace
tvorba
ideo
braz
ext
vuk
ata
v
o
Z
t
informace
d
nosiče
Typ
0.1..1 Každá oblast, vymezena na obr. 1 (t.j. zpracování dat, vydavatelská
činnost, atd.) si vyžaduje své dodavatele hardvéru/softvéru,
dodavatele infrastruktury a služeb a konečně, dodavatele, resp.
tvůrce, informačních obsahů.
0.1..2 Až do konce 20. století se informační průmysl štěpil na několik více –
méně samostatných průmyslů, právě podle vertikální osy v obr. 1.
V důsledku toho se vytvářelo nad společnou základnou, kterou byla
informace, několik „komínů“, reprezentujících například novinový
průmysl, telekomunikace, rozhlasové vysílání a pod. Objektivně pro
to existovali dva důvody:
1. každý „komín“ si vyžadoval vlastní, specifickou technologii, která byla
schopna pracovat pouze s daným typem informace, tj. nebyla
aplikovatelná mimo svého „komínu“.
2. stát svými regulačními pravidly znemožňoval průmyslu z jednoho
„komínu“ vyvíjet aktivity v jiných „komínech“ (tj. na jiných segmentech
trhu) z důvodu boje proti tzv. vertikální integraci, která by mohla umožnit
malé skupině finančních magnátu převzít kontrolu nad tvorbou i distribucí
informací různými distribučními kanály.
0.1..3
0.1..4 Prvním
informačním
průmyslem
v dnešním
ponímání
slova
„průmysl“ byl knihtisk, jehož počátky sahají do 15. století, kdy
Guttenberg (v roce 1455) vynašel tiskací stroj. Prvním informačním
„byznysem“ se tak stal tisk náboženských knih, především bible. Až
o několik století později se k němu přidružil tisk novin, čímž se
původně jednolitý průmysl rozštěpil do dvou větví – vydávání novin
a vydávání knih. V obou větvích začali velice rychle pociťovat
nedostatek informačních obsahů, co vedlo ke vzniku nové profese –
profese autora:
autora beletrie, resp. autora – žurnalistu.
V návaznosti na hromadní produkci bylo také zapotřebí vytvořit
nové distribuční kanály, včetně míst prodeje. Tak přišla na svět
knihkupectví, do trafik se dostali noviny a v masovém měřítku se
začala aplikovat myšlenka vybírání předplatného. Můžeme se ptát,
proč právě trafiky – vždyť informace a tabákový kouř jsou (naštěstí)
od sebe hodně daleko. Odpověď je prostá: není důležitá podobnost
produktů ale fakt, že trafika byla „poutnickým místem“ kam lidi
pravidelně denně chodili pro svou dávku drogy. Tak proč je
nenavyknout i na novou drogu, zvanou informace? (mimochodem,
tutéž filozofii aplikují dnešní novodobá poutnická místa –
hypermakety). Konečně, aby to všechno fungovalo, musely být
vyráběny stroje. Stroje pro tisk, dopravu, ale také kasy do trafik.
0.1..5 Tímto detailním popisem vývoje jednoho segmentu informačního
průmyslu sledujeme jediný cíl – plasticky ilustrovat, jak se již od
počátku vykrystalizovali tři typy rolí pro hráče, hrající na písečku
souborně označovaném termínem informační průmysl. Jde o tyto tři
typy rolí:
1. role tvůrce informačních obsahů,
2. role poskytovatele služeb,
3. role poskytovatele infrastruktury.
0.1..6 Aby to všechno mělo praktický smysl, musí k nim přistoupit ještě
role čtvrtá:
4. role konzumenta, resp. koncového uživatele.
0.1..7 Tvůrce obsahů vytvoří produkt – informaci v té či oné podobě, ale
není schopen ji sám doručit koncovým použivatelům v pro ne
atraktivní formě. Kvalifikaci vhodně „zabalit“ informaci a nabídnout
ji použivatelům způsobem, na který již jsou zvyklý, anebo si na něj
rychle zvyknou, mají poskytovatelé služeb – ať jsou to již služby
přenosu informace, distribuce, zpřístupnění, atd. První dvě role by se
jen stěží dali efektivně zvládat bez technologické podpory. Dnes
v této souvislosti zpravidla mluvíme o infrastruktuře, tj. o spojení
hardvéru, softvéru a organizačních opatření které spolu vytvářejí
prostředí podporující činnosti tvůrců obsahů, poskytovatelů služeb,
ale také koncových uživatelů.
0.1..8 Započali jsme prvním typem informačního průmyslu a teď se pro
změnu přesuneme k nejnovějšímu typu, konkrétně průmyslu,
pracujícímu s obrazem (nepohyblivým i pohyblivým). Průzkumy
ukazují, že dnes nejfrekventovanější podobou informace je právě
obraz. Podle nás je tomu tak ze dvou důvodů:
1. nejpřirozenější lidskou vlastností je línost a její dvojče pohodlnost.
V důsledku toho lidé upřednostňují informace, jež jsou podávána v
„polopatistické“ formě. A právě takovou formou je obraz. Člověk se
jenom podívá a hněď je všechno jasné – nemusí v hlavě dekódovat
symboly, jak je tomu v případě písma, nemusí si ze sáhodlouhého
povídaní konstruovat výslední představu – to všechno už obraz v sobě má.
2. obraz je nejčastěji sepjat s tím, čemu dnes říkáme zábava – tj. s filmem,
videem, počítačovými hrami, komiksem a pod. Když člověk má možnost
volby mezi prací a zábavou, výsledek volby je předem jasný.
0.1..9 Obrazy je lidstvo posedlo již od pravěku. Důkazem jsou jeskynní
malby zvířat, pocházející z období dávno před n.l. Motiv proč to
dělali si můžeme jen domýšlet – mohlo to být umělecké nutkání,
nebo ty malby byly míněny jako karikatury, nebo to byl první pokus
o jídelní lístek, nebo, ... Důležité je, že touha zachytávat obraz
a fixovat jej na pevný podklad tak, aby byl dostupný i po čase lidstvo
neopustila. Její praktickou realizací našla ve fotografování. Fotografie
je svým způsobem zázrak – dokáže zastavit čas a fixovat v něm
existující realitu. Dnes ji vnímáme jako samozřejmost, ale faktem je,
že fotografie se zrodila relativně nedávno – oficiálně se za jejího otce
považuje pan Louis Jacques Mandé Daguerre který nejen že byl
bohatý na jména ale dokázal i, v roce 1839, svým aparátem zachytit
obraz na měděnou plotnu, pokrytou vrstvičkou stříbra.
To byl
pověstný základní kámen pro dnešní fotografický průmysl, jenž
zahrnuje nejen fotografii tradiční a digitální, ale také různé formy
kopírováni,
2D
a 3D
skenování,
počítačovou
tomografii,
magnetickou rezonanci a pod. Všechny tyto formy mají společnou
myšlenku - nejdřív zachytit obraz reality, pak jej uložit na záznamové
medium a zobrazit.
Nástup digitální fotografie však dal této
myšlence nejen nový rozměr ale taky ji obohatil o možnost
následního upravování záznamu reality. Ještě předtím jako nastoupila
digitalizace se obraz naučil pohybu. Byli to opět Francouzi, bratři
Lumierovy, kteří naučili nepohyblivé obrázky vytvářet iluzi pohybu
a dali tak vzniknout filmu.
Schválně jsme použili slůvko „iluzi“
protože film ve skutečnosti není nic jiného, než řada za sebou
promítaných, nepatrně se od svých sousedů lišících nepohyblivých
obrázků takou rychlostí, že je oko vnímá jako souvislý pohyb.
Prakticky je tu využita, tak jako v mnoha jiných případech v oblasti
informačního průmyslu, nedokonalost lidských smyslů. Pohyb do
slova a do písmene vdychl obrázkům život a tím změnil i způsob
jejich vnímání lidmi. Zatím co nepohyblivé obrázky si člověk
zpravidla prohlíží sám, nebo v malé skupince známých, na pohyblivé
obrázky se lidi chodili dívat masově do kin. Bylo to přirozené –
fotografie zachytává osoby a věci blízké a tím pádem je zajímavou
jen pro ně, film vypráví příběh cizích lidí, který dokáže zaujmout
prakticky všechny. Ne nadarmo se Hollywoodu říká „továrna na
iluze“. Nic na tom nezměnilo ani domácí video. Rozdíl mezi filmem
a videem je jenom v tom, že film se promítá v menším počtu kin
s větší kapacitou a video se promítá ve větším poštu domácností
s menší kapacitou.
Základní charakteristiky informačního průmyslu
1. síťový charakter odvětví
2. nehmotný produkt
3. konzumace produktu si vyžaduje použití informačně-komunikačních (IK) technologií
(koncové zařízení, IK systém, síť)
hodnotový řetězec informačního průmyslu tvoří následující funkční bloky:
Tvorb
a info obsahů
fixov
ání
obsahů
info
na
vysta
vení
info
obsahů
nosič
distri
buování info
obsahů
(online,
off
line)
Při tvorbě informačních obsahů je zdrojem přidané hodnoty vlastní produkt, tj.
autorské dílo (literární dílo, databáze, počítačový program, audio, audiovizuální dílo), resp.
jiné dílo intelektuálního vlastnictví (patent, know-how, průmyslový vzor, ochranní značka).
Jde tedy o výslovně tvůrčí činnost.
Fixování informačních obsahů na nosič je proces záznamu informačního obsahu na
disk, disketu, USB klíč, CD, DVD, magnetickou pásku nebo jiný typ fyzikálního nosiče, který
je schopen:
-
uchovat informační obsah po relativně dlouhou dobu,
umožnit opakované přehrávání obsahu,
případně umožnit smazání záznamu a jeho nahrazení novým záznamem.
Vystavěním informačního obsahu rozumíme zpravidla jeho umístnění na web, resp.
v některém typu počítačové sítě (např. LAN síť). Smyslem vystavění informačního obsahu je
jeho zpřístupnění veřejnosti anebo vybranému okruhu použivatelů.
Distribuce informačního obsahu z místa jeho uložení na místo použití je dalším
zdrojem přidané hodnoty. Může mít podobu
různých online služeb poskytovaných
prostřednictvím IK infrastruktury anebo to může být distribuce off line na různých typech
nosičů.
Informační střediska a databázová centra
Historie
V druhé polovině
20. století
došlo k prudkému nástupu počítačů do oblasti
zpracování informací. Paralelně s tím rostl objem dat přenesených na dálku prostřednictvím
telekomunikačních sítí, zejména sítí telefonních. Tím byly položeny základy pro
automatizované zpracování sekundárních informací. Začali vznikat elektronické databáze a
databázová centra. Jenom pro úplnost dodejme, že jejich papírovými předchůdci byli
referátové časopisy a různá kompendia.
Otevření internetu pro všeobecné využití ve druhé polovině 90. let pak se sebou
přineslo možnost online zpřístupnění primárních i sekundárních dokumentů.
Z hlediska organizace procesu zpřístupňování informací je třeba uvést, že ve 60tých
létech 20. století byla v Československu navržena a do používání uvedena jednotná soustava
vědecko – technických informací (VTI) a ústředí vědecko-technických informací (ÚVTEI).
Soustava byla plně financována ze státního rozpočtu. Soustava VTI se po roce 1989 rozpadla
a do prostoru její činnosti vstoupili komerční organizace.
Typy databází
Databáze jako sekundární informační zdroje členíme na:
•
•
Bibliografické,
Bibliografické s plnými texty – fulltextové ( ProQuest)
Faktografické
Podle typu dokumentů, které daná databáze obsahuje rozlišujeme databáze:
•
•
•
•
•
Univerzální, obsahující různé typy dokumentů,
Patenty
Normy,
Tzv. Šedá literatura,
Firemní,
Legislativní,
Referenční.
Databázová centra
Databázová centra dnes jsou provozována buď na komerční báze (většina), nebo
s podporou státu. Mezi komerční databáze patří:
– DIALOG
• více než 770 databází
– STN InternationalC:\Documents and Settings\predmet\prednasky\PCIpr.doc
• více než 200 vědecko-technických databází
– Questel-Orbit
• databáze patentové a ochranných známek
• vědecko-technické zdroje
• humanitní a sociální vědy
příkladem centra podporovaného státem je:
–
National Technical Information Service
Přístup do většiny databázových center je zpoplatněn.
Tradiční instituce
Úloha institucí se s časem mění. Posun v jejich poslání a postavení ve společnosti je
důsledkem společenských změn a stavu technologií, které jsou pro činnost tradičních institucí
relevantní.
Knihovny
- Vyhledávat, získávat a uchovávat specifické kulturní dědictví (knihy, písemné dokumenty),
- Umožňovat / podporovat rovný přístup k informacím / poznání
- Podporovat intelektuální rozvoj / vzdělávání
- Podporovat celoživotní vzdělávání populace
- Urychlit šíření informační gramotnosti v populaci
- Podporovat (intelektuální) rozvoj (místní) komunity
- Podporovat (společenský) rozvoj (místní) komunity
- Podporovat / provádět výzkum v dané oblasti
Muzea
- Vyhledávat, získávat a uchovávat specifické kulturní dědictví (unikátní historické předměty,
- Usnadnit vytváření a posilování (národní, kulturní, rovnosti) identity a pochopení
- Konfrontovat přítomnost s minulostí
- Konfrontovat představy (víru) s fakty
- Sloužit výzkumu
- Podporovat vzdělávání
- Podporovat zájmové skupiny a komunity
- Podporovat / provádět výzkum v dané oblasti
Archivy
- Ze zákona sloužit jako kulturní paměťová instituce (zákon o archivech)
- Vyhledávat, získávat a uchovávat specifické kulturní dědictví (dlouhodobě si zachovávající
hodnotu) pro společnost jako celek, vybrané organizace, výzkumné a pod.
- Zachovávat dokumenty vznikající ve státním, veřejném i soukromém sektoru a zpřístupnit je
veřejnosti v rámci definovaných pravidel
- Chránit vzácné dokumenty
- Podporovat / provádět výzkum v dané oblasti
Elektronická komunikace jako součást průmyslu informací
V této části budeme elektronickou komunikaci označovat zkratkou „e-komunikace“.
Pod pojmem „e-komunikace“ budeme rozumět komunikaci s pomocí prostředků IKT
mezi lidmi, člověkem a strojem, anebo stroji.
Důvodem, proč se uchylujeme k e-komunikaci je zpravidla snaha o zvýšení dosahu
komunikace a rozšíření možností komunikace.
Systém e-komunikace obsahuje následující funkční bloky:
-
koncové zařízení (telefon, PDA, notebook, mobil, PC, rádio, TV,)
přístupová síť
transportní síť
e-komunikace vnáší do procesu komunikace dva „cizorodé prvky“:
- technologický komunikační systém (např. telekomunikační systém)
- softwarové aplikace (např. email)
Při rozhodování o různých aspektech e-komunikace třeba brát do úvahy skutečnost, že tato je
jakoby umístněna v multidimenzionálním prostore, kterého nejdůležitějšími rozměry jsou:
makroekonomický vývoj, transparentnost legislativy, kupní síla obyvatelstva a ponuka na trhu
– viď. obr. 1.
makroekonomika
legislativa
kupní sila
stav trhu
technologie
Obr. 5.1.: Multidimenzionální prostor e-komunikace
Z pohledu logické architektury můžeme v systéme e-komunikace identifikovat
následující úrovně:
-
úroveň přenosu (analogová síť, ISDN, datové sítě, přepojování kanálů, paketů, QOS)
úroveň služeb (e-Mail, streaming, VoIP, POTS, WWW
úroveň obsahů (interní/externí databáze, monomediální/multimediální)
použivatelé systému e-komunikace mají naň následující požadavky:
-
možnost komunikovat kdykoliv,
možnost komunikovat odkudkoliv,
možnost komunikovat z čehokoliv.
Systém e-komunikace zůstává před použivatelem skrytý (není důvod na to, aby každý
musel vědět, jak tyto technologie fungují) a použivateli se jeví jen jako soubor služeb,
z kterých si může vybrat tu která nejlépe uspokojí jeho momentální komunikační potřebu.
Z marketingového hlediska se dnes při nabídce služeb využívají dva principielně odlišné
přístupy:
-
tzv. push přístup, kdy se použivateli „vnucují“ nové služby - např. 3G služby
tzv. pull přístup, kdy se služby formují podle požadavek použivatelů - např. e-mail
Přínosy služeb e-komunikace pro zákazníka
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
rychlé splnění potřeb (komunikace, získaní informace, zábava apod.)
pohotovost, tj. možnost využít služby kdykoliv,
spolehlivost
úplnost,
zvýšení efektivity (eliminace prostoru)
ochrana soukromí,
možnost personalizace služby
interaktivita (u vybraných služeb)
modularita (možnost vyskládat si službu podle potřeby z ponoukaných modulů)
Používáním služeb e-komunikace dnes možno nejen získat konkurenční výhodu před
ostatními soutěžiteli ale také dosáhnout zvýšení produktivity.
Členění služeb e-komunikace
Podle ITU-T jsou termínem služba označovány telekomunikační možnosti
(capabilities), které si zákazník kupuje, anebo pronajímá od poskytovatele služby.
Termínem aplikace podle ITU-T označujeme:
- slovo aplikace je použité jako generický termín na reprezentování souboru
vlastností, umožňujících spojení komunikace a zpracování dokumentů. Operace,
které možno vykonávat pomocí aplikace závisí od použitých pracovních metod
a od přidělených práv při zpracovaní dokumentu. Příklady takovýchto aplikací
jsou: otevřená výměna zpracovatelných dokumentů, práce na společném dokumente
a pod.
- soubor aktivit, vykonávaných za účelem reakce na potřeby zákazníků v dané situaci,
např. pro účely podnikání, vzdělávání, osobní komunikace anebo zábavy. Implikuje
automatické/částečně automatické použití hardwaru/softwaru a může být přístupna
lokálně anebo vzdáleným přístupem. V případě vzdáleného přístupu si vyžaduje
využití telekomunikačních služeb.
Tradiční členění
1. Základní služby poskytující přenos a zprostředkování základných typů informací, tj.
hlasu, textu, dat, nepohyblivých a pohyblivých obrazů.
2. Doplňkové služby doplňují základné služby v tom smyslu, že poskytují komfortnější
a uživatelsky příjemnější základní služby (např. zkrácená volba, odkazovač) .
3. Služby s přidanou hodnotou (VAS) ve všeobecnosti umožňují kromě přenosu
a zprostředkování informace i její zpracování.
4. Pokročilé (nadstavbové) služby představují novou třídu především multimediálních
služeb. Jde o kombinaci doplňkových a VAS služeb.
Členění podle ITU
Podle doporučení ITU–T I.210 telekomunikační sítě poskytují dvě kategorie služeb:
1. služby přenosu
2. telematické služby
Každá z těchto kategorií přitom pokrývá služby základní i doplňkové.
V návaznosti na výše uvedeno členění se v doporučení ITU-T číslo I. 211 uvádí
následující kategorie služeb:
Konverzační služby (Conversational services)
Vyhledávací služby (Retrieval services)
Služby na odevzdávaní správ (Messaging services)
Distributivní služby bez účasti uživatele na řízení (Distribution services without
user individual presentation control)
Distributivní služby s účastí uživatele na řízení (Distribution services with user
1.
2.
3.
4.
individual presentation control)
Členění podle typu informace
Jiným členěním služeb je členění podle typu nosiče informace:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
textové
data
audio
grafika
statické obrazy
pohyblivé obrazy
členění podle šířky frekvenčního pásma
I když i tradiční členění služeb e-komunikace stále platí, v současnosti se do popředí
dostávají nové úhly pohledu na ne a tím i jejich nové členění. Principielně se služby ekomunikace podle šířky frekvenčního pásma, které si vyžadují dělí na:
1. uzkopásmové služby, používajíce rychlosti do 2 Mbit/s
2. širokopásmové služby, využívajíce rychlosti nad 2 Mbit/s.
5. V ostatním čase se zavádí i třetí skupina, tzv. široko-širokopásmových služeb.
História e-komunikácie
Problematika e-komunikácie zahrňuje viacero oblastí, predovšetkým oblasť
telefónie, počítačov, prístupu k informačným databázam, elektroniky, atď.
Počiatky e-komunikácie siahajú až do obdobia objavenia princípu telegrafie v 19.
storočí. Míľnikmi na ceste od manuálneho telegrafu k dnešným telekomunikáciám je
predovšetkým objavenie telefónu (1876), elektrónky (1906), techniky vzorkovania
signálov a impulzovej kódovej modulácie (1938), objav tranzistora (1948), masové
využívanie telefónnej siete na účely diaľkového prenosu dát (60-te a 70-te roky) a nástup
Internetu (90-te roky) – obr. 1.11.
telefón
1876
elektró
nka
1906
PCM
1938
tranzist
or
diaľkov
1948
ý prenos dát
60-te
roky
Interne
t
90-te
?
roky
3.
tisícročie
Obr. 1.11.
V predchádzajúcich odstavcoch sme už naznačili, že e-komunikácia má bohatú
históriu. Prakticky už starovek poznal ohňové a dymové signály, prostredníctvom ktorých sa
správy prenášali na veľké vzdialenosti. Známy je tzv. fakľový ďalekopis, opísaný
helenistickým historikom Polybiom nasledovne: Písmená gréckej abecedy sa zoradili do
tabuľky, ktorá bola známa vysielacej i prijímacej strane – obr. 1.12.
   
    
    
    
   
Obr. 1.12.
Pri vysielaní príslušného písmena sa na vysielacej strane vždy ukázali dve skupiny
horiacich fakieľ. Počet fakieľ v prvej skupine určoval poradové číslo stĺpca, v ktorom sa dané
písmeno nachádza; počet fakieľ v druhej skupine určoval poradové číslo riadku. Tým bola
poloha písmena jednoznačne definovaná a prijímacia strana ľahko z tabuľky zistila, o aké
písmeno ide.
Stredovek bol v oblasti e-komunikácie
dobou temna, ktorá okrem zdokonalenia
mechanického prenosu správ a vysielania dymových signálov z hraníc, na ktorých svätá
inkvizícia pálila bosorky, nepriniesla žiadne prevratné objavy.
Novovek naopak, sa len tak hemží objavmi. Dnes už považujeme za samozrejmé, že
môžeme hovoriť s príbuzným, ktorý je momentálne na druhom konci sveta, že
prostredníctvom obrazového spravodajstva sme priamymi pozorovateľmi prírodných
katastrof, ukážok ľudského umu i ľudskej hlúposti. Podobne je pre nás samozrejmé, že
prostredníctvom vzdialeného prístupu do databáz máme prakticky okamžite k dispozícii
informácie, ktoré potrebujeme pri rozhodovaní, riadení ale i zábave.
História telekomunikácií
Prvé signály pre komunikáciu tvorili signály, ktoré využívali znamenia
pomocou ohňa – Gréci a Rimania
1650
Portugalskí moreplavci objavili, že domorodci v Afrike používajú pre
komunikáciu na diaľku bubny
1793
Bratia Chappe (Francúzsko) vybudovali medzi Parížom a Lilli (230 km)
telegrafnú stanicu pomocou semaforov; zaviedli tiež pojem „telegrafia
a telegram“.
1832
Samuel Morse vynašiel telegrafnú abecedu
1833
C.F. Gauss a W. Weber v Götingen skonštruovali prvý elektromagnetický
telegraf, schopný prevádzky (vzdialenosť viac než 1 km)
1837
W.Cooke a Ch. Wheatstone získali patent na telegraf, ktorý fungoval na
vzdialenosť 1,5 km.
1838
Bol vo Veľkej Británií vyrobený telegrafný kábel
1841
Ch. Wheatstone vynašiel tlačiareň a navrhol telegrafný systém s časovým
multiplexom
1844
Bola vybudovaný prvá telegrafný stanica medzi Washingtonom a Baltimore
a v r. 1845 S. Morse odvysielal prvú správu.
1847
Prvý telegraf na našom území, viedol z Viedne cez Brno do Prahy
1850-51
Prvé podmorské káble cez kanál La Manche
1858
12. augusta – prenos prvého telegramu medzi Európou (V. Británia)
a Amerikou (USA)
1860
Nemecký učiteľ J.P.Reis skonštruoval prvý elektrický telefón
1865
17. 5. bola v Paríži založená Medzinárodná telegrafná únia, predchodkyňa
Medzinárodnej telekomunikačnej únie, jednej z najstarších medzinárodných
organizácií z tých, ktoré patria do OSN
1866
Bol položený nový kábel medzi Európou a Amerikou
1870
J. Maxwell formuluje svoju teóriu šírenia elektromagnetických vĺn
1874
Francúz E. Baudot navrhuje rýchlotelegraf
1876
14. 2. A. G. Bell a v ten istý deň aj E.Gray podávajú patent na objavenie
telefónu. Patent bol priznaný 7. 3. 1876 G. Bellovi
1878
28.1. bola v New Heaven (USA) sprevádzkovaná prvá miestna telefónna
ústredňa (pre 20 účastníkov)
1882
11. 8. bola v dome „U Richtrú“ sprevádzkovaná prvá telefónna ústredňa
v Prahe
1884
W. Siemens objavil koaxiálny kábel
1887
O. Heaviside (V. Británia) objavil, že je možné zvýšením indukčnosti vedenia
prenášať signály bez skreslenia
1888
H. R. Hertz demonštruje existenciu elektromagnetického vlnenia
1889
Začala medzinárodná telefónna prevádzka medzi Prahou a Viedňou
1892
A. Strowger inštaluje telefónnu ústredňu s krokovými voličmi v La Porte
(USA)
1895
7. 7. A. S. Popov predvádza prvý príjmač elektromagnetických vĺn
1896
G. Marconi prihlásil v Londýne patent na bezdrôtový telegraf
1899
A. S. Popov prihlásil patent na rádioprijímač.
Prvé káble boli položené v Prahe
Srbský vynálezca M. Pupin navrhuje vkladanie indukčnosti do vedenia, aby sa
znížil útlm a útlmové skreslenie
1903
Prvá svetová rádiotelegrafná konferencia v Berlíne
1904
Angličan J. A. Fleming objavil elektrónku
1906
Lee de Forest objavil triódu
1908
Američan G. O. Squier a Nemec E. Rubner objavili a spustili prenosy
telefónnych hovorov moduláciou nosného kmitočtu
1914
Hustota telefónov na 100 obyvateľov USA 9,7; Kanada 6,5; Veľká Británia
1,7 a Nemecko 1,6
1915
J. N. Reynolds (USA) vynašiel krížový spínač, ktorý však bol uplatnený až v r.
1923
1918
Prvé analógové prenosové systémy boli uvedené do prevádzky medzi
Baltimore a Pittsburgom (USA)
1923
Čs. vysielač v Kbelích začína pravidelné vysielanie na vlne 1150 m
1927
Bell Telephone Laboratories uskutočňujú prvé skúšky prenosu televízie
1929
BBC organizuje televízne prenosy
1931
Prvé rádioreléové prenosy vo V. Británií. V r. 1934 uvedenie trasy (Lympne –
Saint Inglevert) do prevádzky
Začiatok prevádzky rozhlasového vysielača Liblice (120 kW)
1932
Manfred von Ardens skonštruoval televízor s vákuovou obrazovkou
1934
H. S. Black (USA) objavil princíp spätnej väzby a aplikoval ho na telefónne
zosilňovače.
Armstrong (USA) vykonal skúšky s vysielaním a kmitočtovou moduláciou
1936
V. Británia – prvý radar a tiež skúšky prenosu farebnej televízie
Televízne prenosy z olympiády v Berlíne cez koaxiálny kábel do
Lipska
1937
1942
A. H. Reeves (V. Británia) – objavenie PCM modulácie
Na pennsylvánskej univerzite (USA) začal prevádzku prvý elektronický
počítač ENIAC
1945
Spisovateľ
A. C. Clark uverejnil články navrhujúce využitie umelých
telekomunikačných družíc pre prenos informácií
1946
10. 5. bol založený n.p. TESLA
H. W. Bode (BTL) vytvoril teoretický základ pre výpočet a konštrukciu
korektorov, zosilňovačov a obvodov
1952
1947
Medzinárodná telekomunikačná únia sa stáva zložkou OSN
1948
Objavenie tranzistora – Bardeen, Schockley, Brattain z BTL (USA)
1950
Vydaný čs. zákon o telekomunikáciách
Prvá čs. automatická ústredňa systému P 51 je uvedená do prevádzky
v Jindřišské ulici v Prahe
1953
Začatie pokusného vysielania čs. televízie
Začalo vysielanie farebnej televízie v systéme NTSC (USA)
Dokončenie telefonizácie obcí v Československu
1956
Začatie prevádzky transatlantického podmorského (koaxiálneho) káblu TAT 1
(36 kanálov)
1957
ZSSR vypúšťajú prvé umelé družice zem Sputnik 1, 2
1958
J. S. Kilby z Texas Instruments realizuje prvé integrované obvody – začiatok
mikroelektroniky
1961
S. Morris z BTL (USA) začína prevádzku prvej elektronickej ústredne pre 500
účastníkov
1962
Telekomunikačná družica Telstar 1
1963
Prvá tlačidlová číselnica (Stuttgart)
W. Bruch v NSR predvádza systém farebnej televízie PAL
Do prevádzky je uvedená medzinárodná koaxiálna magistrála Moskva – Kijev
1964
– Lvov – Krakov – Katovice – Ostrava – Brno – Praha – Drážďany – Berlín
Založenie medzinárodnej organizácie Intelsat
Vydanie čs. Zákona o telekomunikáciách (doteraz platný)
1965
Early Bird – prvá geostacionárna družica (prenos 240 telefónnych kanálov a 1
televízneho kanálu)
Automatická medzimestská prevádzka v relaci Praha – Brno
1966
Vypustenie telekomunikačnej družice Molnija 1
D. Davies (V. Británia) – objav princípu komutácie paketov
G. Hockharm a Ch. Kao (V. Británia) navrhli využitie sklenených
vlákien pre prenos svetla.
V Janove nad Nisou je do prevádzky uvedená prvá čs. telefónna ústredňa
1967
s krížovými voličmi (typu PK 21)
1968
Do prevádzky je uvedený čs. PCM systém KNK 24 (Smíchov –
Radotín)
Výstavba dátovej siete s prepojovaním paketov ARPA (USA)
1970
Začatie pravidelného vysielania 2. televízneho programu v ČSFR
Cornig Glass (USA) vyrobil sklenné vlákno s útlmom pod 20 dB –
začiatok rozvoja optických spojov pre telekomunikácie
1971
M. E. Hoff (USA) skonštruoval prvý mikroprocesor pre firmu Intel
Založenie medzinárodnej sústavy kozmických spojov Intersputnik
1972
Fedin (V. Británia) vynašiel princíp teletextovej služby
1973
9. 5. začalo v ČSFR farebné vysielanie (na 2. programe)
1974
Vo V. Británií overovaná služba view-data (videotex)
Do prevádzky uvedená čs. pozemská stanica družicových spojov v Sedlci
1976
ZSSR zriaďuje telekomunikačnú družicovú sieť Moskva s geostacionárnimi
družicami horizont
Výstavba prvých experimentálnych optických káblov v USA a vo Francúzsku
1979
Verejná služba interaktívneho videotexu (Prestel) je uvedená do prevádzky –
Veľká Británia
Do prevádzky je uvedený komplex zariadení v uzlovom telefónom
obvode Vlašim (digitálny elektronický systém E 10)
JVS a Matsushita začínajú výrobu videomagnetofónov systém VHS
1980
Začala prevádzka Ústrednej telekomunikačnej budovy v Prahe a novej
medzinárodnej a medzimestskej ústredne (systém AKE 13)
Prvé podmorské káble s optickými vláknami
1981
V Japonsku - prezentácia televízie s vysokou rozlišovacou schopnosťou
HDTV (1125 riadkov)
1983
Rozvoj verejných rádiotelefónnych (bunkových) sietí Radiocom 2000 (USA)
Spustenie prevádzky širokopásmových sietí s optickými káblami Bigfon
(NSR)
1984
CCITT vydáva doporučenie pre rozvoj digitálnych sietí s integráciou služieb
(ISDN)
Do prevádzky je uvedený prvý optický kábel v Prahe
1985
Položený prvý optický podmorský káble V. Británia – Belgicko
1987
Vypustenie družice pre priame šírenie televíznych a rozhlasových programov
v pásme
12
GHz
TV-SAT
(NSR),
(Škandinávia) a UNISAR (V. Británia)
TDF-1
(Francúzsko),
TELE-X
3. informačně-komunikační sítě
Náš život si již málem nevíme představit bez možnosti sdílet informace kdykoliv
s kýmkoliv ať již i je kdekoliv. . Umožňují nám to rozličné typy informačně-komunikačních
sítí jež jsou schopny přenášet informace v nejrůznějším tvaru (například řeč, data, text,
obraz).
Dnes pracuje na světe obrovské množstvo informačně-komunikačních sítí. Největší
je ještě stále celosvětová telefonní síť, která má více než 800 milionů uživatelů, takže je
bezkonkurenčně největším systémem, jaký kdy člověk vytvořil. I tak ale ještě stále dvě
třetiny lidí, kteří dneska chodí po světe v živote netelefonovalo.
Aby jsme se věděli lépe orientovat v problematice informačně-komunikačních sítí a
mohli je kategorizovat, případně porovnávat, zavedeme si dělení sítí podle následujících
hledisek:
1. Podle rozlohy sítě rozlišujeme:
-
globální sítě, pokrývající celý kontinent, resp. planetu,
-
rozlehlé (národní) sítě, pokrývající území jednoho státu,
-
metropolitní sítě určené pro jedno město,
-
lokální sítě pokrývající území jednej lokality a
2. Podle typu poskytované služby poznáme dva typy sítí:
- specializované (například telefonní, datová), které jsou budovány tak, aby
poskytovali optimální podmínky pro poskytování jednoho typu služby,
- univerzální, které si kladou za cíl vytvořit podmínky pro poskytování libovolných
služeb. Příkladem je digitální síť integrovaných služeb (po anglicky Integrated Services
Digital Network - ISDN.
3. Podle topologie dělíme sítě na sítě typu:
- hvězda - obr. 3.1.a,
- kruh, resp. smyčka - obr.3.1b
- strom - obr. 3.1c,
- sběrnice - obr.3.1d,
- společný kanál - obr. 3.1.e,
- mřížová (polygonální) - obr. 3.1f.
obr.3.1.a
obr.3.1b
obr.3.1.d
obr.3.1c
obr.3.1.e
obr.3.1f
Obr. 3.1: Používané topologie informačně-komunikačních sítí
3.1 Charakteristiky informačně-komunikačních sítí
Při hodnocení kvality sítě jsou z hlediska uživatele důležité především následující
parametry:
-
pohotovost sítě,
- spolehlivost sítě,
- bezpečnost přenosu informací v síti,
- cena.
Pojem pohotovost sítě zahrnuje v sobě další dva pojmy:
- propustnost a
- zpoždění doručení zprávy.
Propustností sítě rozumíme jej schopnost úspěšně přenést jistý objem informací (dát)
za jednotku času.Jinými slovy jde o schopnost sítě uspokojit naše požadavky ihned, jak je
uplatníme. Zpoždění doručení zprávy zas vyjadřuje schopnost sítě pronést zprávu na jej
druhý konec do jisté doby.
Spolehlivost sítě je schopnost doručit správu adresátu i při stěžených podmínkách,
například když část sítě pro poruchu nepracuje.
Bezpečnost přenosu je charakteristika, která odráží schopnost sítě doručit správu
adresátu bez chyb. Z tohoto pohledu je objektivním kritériem bezpečnosti přenosu chybovost
přenosu. Pojem bezpečnost přenosu se však užívá ještě i v jiném smyslu a sice na vyjádření
míry ochrany přenášené informace před zásahem nepovolané osoby.
3.2 řízení komunikace v informačně-komunikačních sítích
Úlohou informačně-komunikačních sítí je "eliminovat" geografickou vzdálenost
uživatelských systémů k ní připojených a vytvořit tak také podmínky, aby výměna informací
mezi nimi se jevila stejně, jako kdyby se tyto systémy nacházeli na jednom místě a byli
vzájemně přímo propojeny. Při počítačových komunikacích probíhá výměna informací mezi
uživatelskými systémy ve většině případů bez účasti člověka, musí komunikaci zabezpečovat
soubor předem dohodnutých řídicích povelů – komunikační protokol. Aby jsme lépe
pochopili o co při řízení komunikace v libovolné síti jde, podíváme se na všeobecný model
řízení - obr.3.2.
Řídící
člen
informace
řídící
o stave objektu
povely
vnější
řízený
vplyvy
objekt
vnější
vplyvy
Obr. 3.2: Model řízení komunikace v IK síti
Řízení komunikace v IK síti můžeme zabezpečit prostřednictvím vhodného souboru
komunikačních protokolů:
KP = (protokolové slova, formáty, gramatika)
3.3
Architektury informačně-komunikačních sítí
Většina informačně-komunikačních sítí je kvůli snížení složitosti návrhu a řízení
provozu organizovaná, fyzikálně i logicky, jako řad nad sebou ležících úrovní (vrstev). Pod
fyzikálním uspořádáním rozumíme skutečné, navenek viditelné uspořádání sítě. Například v
klasických telefonních sítích bylo používáno dělení na místní, uzlovou, tranzitní a
mezinárodní úroveň . Dnes to je úroveň přístupové sítě, tranzitní sítě a mezinárodní sítě. Toto
členění nazýváme
fyzickou architekturou sítě.
Okrem fyzického uspořádání sítě můžeme ještě mluvit i o jej logickém uspořádání.
Logickým uspořádáním rozumíme vnitřní organizaci procesu řízení komunikace, kde v
jednotlivých úrovních vykonávají kvalitativně rozdílné činnosti, například vysílání a příjem
bitů, kontrola správnosti přenosu a oprava chyb, výběr volné cesty přes síť, atd. Při tomto
pohledu na síť mluvíme o
logické architektuře sítě.
Všeobecný model logické architektury je na obr. 3.3.
uživat
uživat
el
el
A
B
n-tá
n-tá
úroveň
úroveň
3.
3.
úroveň
2.
úroveň
úroveň
2.
1.
úroveň
úroveň
1.
úroveň
fyzické prenosové médium
Obr. 3.3: model logické architektury
Logická síťová architektura popisuje přenos informací způsobem "pošli druhé straně"
a "vezmi z druhé strany" bez toho, aby jsme museli řešit naraz celý komplex otázek
souvisejících s přenosem . Vytvořením logické síťové architektury totiž rozdělíme problém
přenosu informací v síti na řad jednodušších, vzájemně nezávislých úloh. Mezinárodní
standardizační organizace (ISO) doporučuje při tvorbě architektury respektovat tyto principy:
- Síťová úroveň má byť vytvořena všade tam, kde se vyžadují různé stupně
abstrakce řešení problému.
- Každá úroveň musí vykonávat přesně definovatelné funkce.
- Funkce každé úrovně musí byť zvolená tak, aby respektovala mezinárodní dohovory.
- Hranice úrovní mají byť zvolené tak, aby se minimalizovalo množstvo mezi
nimi přenášených řídících informací.
- Počet úrovní má byť dostatečně veliký na to, aby bylo možno rozlišit funkce,
které nemohou být spojeny a dostatečně malý na to, aby architektura zůstala přehledná.
Podle výše uvedených principů byl mezinárodní standardizační organizací ISO
vytvořen referenční model síťové architektury pro výměnu informací mezi otevřenými
systémy. Jeho podstata je uvedena na obr. 3.4.
uživatel A
aplika
uživatel B
ční
z
aplika
protokol
práva
ční
prezen
z
prezen
tační
práva
tační
relační
relační
re
lace
transp
ortní
ok
ortní
síťov
síťov
á
linko
ká
rá
linko
dato
fyzic
p
aket
á
vá
bl
transp
bi
fyzic
vá
síť
mec
vá
ká
t
Obr.3.4: Referenční model síťové architektury
Tento model je označován zkratkou OSI (Open Systems Interconnection) model. .
Telefonní sítě
Fixní telefonní sítě dělíme na:
- veřejné telefonní sítě,
- privátní telefonní sítě,
Veřejná telefonní síť pokrývá obvykle území státu.Každý účastník, připojen k fixní
telefonní síti musí byť jednoznačně identifikovatelný. Identifikaci účastníků, resp. přesněji
identifikaci
jejich
telefonních přístrojů zabezpečujeme v telefonní síti přidělováním
účastnických čísel. Služba fixního telefonu je celosvětovou v tom smyslu, že musí umožňovat
spojení libovolných dvou účastníků z uvedeného počtu bez ohledu na jejich geografickou
polohu. Tuto podmínku prakticky nelze splnit centrálním přidělováním čísel účastníkům.
Jednak by musel existovat „světový“ úřad na přidělování účastnických čísel a kromě toho
takhle vygenerované čísla by byli příliš dlouhé. Proto se v praxi postupuje tak, že každé
účastnické číslo má dvě části. Prvá část jednoznačně identifikuje účastníka v rámci jeho
místního telefonního obvodu. Toto číslo je potom publikováno v telefonním seznamu. Druhá
část čísla je tvořená postupně číslem obvodu, tranzitu a státu do kterého patří. Tato část čísla
je v telefonním seznamu uváděna jako směrovací čísla. Tyto jsou samozřejmě vždy stejné pro
skupiny účastníků ze stejného obvodu, tranzitu resp. státu.
Číslovací plán
je důležitým nástrojem řízení v telefonní síti. Umožňuje nejen
rozlišovat účastníky, ale i rozličné služby, které má účastník k dispozici (např. informace,
policie, rychlá pomoc,...) Pro tyto služby jsou vyhrazeny krátké a lehce zapamatovatelné čísla.
Další důležitou skutečností je, že telefonní čísla možno seskupovat do kategorií,
přičemž pro každou kategorii možno použít jiný tarif. To umožňuje jednoduchým způsobem
zpoplatňovat tzv. služby s přidanou hodnotou, kde je poplatek za jejich používání vyšší jako
obyčejný poplatek za telefonní hovor.
3.6 Počítačové sítě
Na to, aby jsme mohli mluvit o počítačové síti nestačí jen jednoducho propojit určitý
počet počítačů přenosovými médii. Pojem počítačová síť v sobě skrývá mnohem víc,
především však možnost vzájemného sdílení kapacit jednotlivých počítačů. Počítačová síť tak
představuje celek, který má mnohem větší kapacity, jako je prostý součet kapacit jeho
jednotlivých prvků. Všeobecně vytvoření počítačové sítě přináší především tyto výhody:
1. zpřístupňuje programy, data a jiné zdroje sítě každému použivatelovi, bez
ohledu na jeho polohu.
2. Vytváří vysoko spolehlivý systém, ve kterém výpadek jednoho počítače neohrozí
chod celé sítě.
3. Přibližuje počítače k zdrojům dat a tak snižuje nároky na přenosové
prostředky.
Počítačové sítě tak umožňují použivatelům řešit úlohy, náročné na čas i kapacitu
pamětí, vytvářet informační systémy různého typu, rezervační systémy, atd.
Dnes se za nejznámějšího představitele počítačové sítě všeobecně považuje internet. V
skutečnosti je internet již něco víc - je to konglomerát velikého počtu vzájemně propojených
sítí při dodržení určitých základných pravidel komunikace.
Nejen v internetu, ale prakticky ve všech počítačových sítích se komunikace odehrává
mezi tzv. entitami, nacházejícími se ve dvou, resp. vícerých systémech. Termínem entita
označujeme jakýkoliv objekt, schopný vysílat anebo přijímat informace. Entitou je například
aplikační program, systém řízení databáze, prostředky elektronické pošty, program na přenos
souborů, terminál a podobně.
Na druhé straně systémem v tomto kontextu rozumíme fyzicky rozlišitelný objekt,
který v sebe zahrnuje jednu anebo několik entit. Příklady systémů jsou počítače, snímače
různých fyzikálních veličin, terminály.
Ne omylem jsme terminál uvedli jako příklad systému i entity. V některých případech
je totiž možné ztotožnit systém s entitou. Komunikace mezi dvěma entitami je řízena
protokolem.
Počítačová síť je dnes schopná poskytovat dva odlišné druhy služeb přenosu:
1. Služby orientované na spojení
(po anglicky connection oriented services), při kterých se mezi zdrojem informace a
jej příjemcem nejdříve vytvoří spojení a až potom se po něm přenášejí informace.
2. Doručovatelské služby
(po anglicky connectionless services) při kterých se nevyžaduje předchozí vytvoření
spojení mezi odesílatelem a adresátem. Příkladem takovéto služby je elektronická pošta.
V minulosti v informačně-komunikačních sítích převládali služby, orientované na
spojení, dnes hrají prím doručovatelské služby. Při službách, orientovaných na spojení třeba
vytvořit mechanizmus řízení spojení, který zabezpečí:
- vytvoření spojení,
- přenos informace,
- zrušení spojení.
Pří doručovatelských službách odpadá nutnost vytváření spojení a jeho následné
rušení.
V případe, že daná entita může komunikovat s více jako jednou entitou (například v
sítích se společným kanálem), třeba, aby existovala možnost jednoznačně identifikovat
každou entitu. Pro tento účel se v počítačových sítích používá přidělování jmen, adres
a cest jednotlivým entitám. Jméno specifikuje samotní entitu, adresa určuje její polohu a
cesta určuje, jako, resp. kudy se k ní přistupuje.
Lokální počítačové sítě
Privátní síť je obvykle daleko menší i co do počtu použivatelů, i co do velikosti.
Místo uzlů a propojovacích vedení se v privátních sítích využívá princip tzv. společného
kanálu, ke kterému jsou připojený všichni použivatelé - obr. 3.7.
spoločný přenosový kanál
P
P
P
Obr.3.7: Síť se společným kanálem
Typickým příkladem privátní sítě jsou lokální počítačovéh sítě (po anglicky LAN Local Area Network).
Kromě společného kanálu se v těchto sítích používají i další uspořádání, zejména kruh
a sběrnice.
3.7 Principy propojování v sítích
Propojovací uzly v informačně-komunikačních sítích mají za úkol zabezpečit, aby se
informace od použivatelů dostali na místo svého určení. Propojovací uzel může pracovat
jedním z následovních způsobů:
- s propojováním kanálů,
- s propojováním zpráv,
- s propojováním paketů.
3.7.1 Princip propojování kanálů
Princip propojování kanálů je znám z klasické telefonní sítě. Mezi použivateli, kteří
chtějí komunikovat se vytvoří na celou dobu spojení fyzický spoj, po kterém se můžou
přenášet jenom zprávy od použivatelů, pro kterých byl vytvořen.
3.7.2 Princip propojování zpráv
Přincíp propojování správ bol znám již v 19. století, kdy se využíval při telegrafních
přenosech. Jednotlivé propojovací uzly sítě jsou mezi sebou propojeny rychlými pevnými
spoji, po kterých se přenáší zprávy mezi různými účastníky. Každá zpráva začíná adresou,
která určuje, komu je určená. V současnosti se prakticky nepoužívá.
3.7.3
Princip propojování paketů
Dnes v IK sítích mezi sebou komunikují stroje, takže je možné informaci rozdělit na
bloky konstantní délky , tzv. pakety. Paketem nazýváme soustavu prvků, která se zpracovává
pro účely směrování v síti jako celek. Každý paket je v propojovacích uzlech přijat,
zaznamenán do paměti a opět vyslán do požadovaného směru.
Propojování paketů se vyznačuje následovními vlastnostmi:
1. Mezi komunikujícími účastníky není vytvořen fyzický kanál, který by byl vyhrazen
jenom jim.
2. Přenosová kapacita, která je přidělena dvojici účastníků, závisí od velikosti
momentálního zatažení sítě.
Porovnání vlastností výše uvedených troch způsobů propojování je uvedené na obr.
3.11.
Obr. 3.11: Porovnání metod propojování
Vidíme, že nejlépe z pohledu zpoždění doručení informace vychází propojování
paketů.
3.8 Rozhraní v IK sítích
Pojem rozhraní je v IK sítích používán ve dvou různých kontextech:
- jako dělící čára mezi dvěma kvalitativně různými procesy, které prebíhají ve dvou
sousedních vrstvách referenčního modelu OSI - obr. 3.12a .
- jako dělící čára mezi fyzickými zařízeními - obr. 3.12b
V prvním případe jde o rozhraní, přes které komunikují logické objekty,
V druhém případe jde o rozhraní, přes které komunikují zařízení.
Obr. 3.12a: Rozhraní jako dělící čára mezi sousedními úrovněmi OSI
Obr. 3.12b: Rozhraní jako dělící čára mezi zařízeními
Význam rozhraní spočívá v tom, že představuje standardizované ukončení určitého
logického, anebo fyzického objektu. To pak umožňuje , aby se navzájem různé objekty mezi
sebou domluvili, i když je jejich vnitřní struktura úplně odlišná. Jinými slovy, základní
myšlenkou, která je za zavedením standardizovaných rozhraní je poznání, že na to, aby si
určitý objekt rozuměl se svým okolím postačí definovat společný soubor příkazů a pravidel
jejich používání. Samozřejmě pro rozličné prostředí je nutno definovat rozličné rozhraní.
Digitalizace
Možných výkladů pojmu „digitalizace“ je vícero. Digitalizaci můžeme chápat jako
proces vytváření digitálního obrazu, jako transformaci analogové veličina na veličinu
digitální, jako změnu způsobu fungování společnosti, jako řízený proces zpřístupňování
kulturního dědictví apod. Digitalizaci můžeme zkoumat z pohledu teoretických principů,
technologického postupu, organizace procesu, finančních nákladů atd.
Principiálně existují dva typy digitálních děl:
a. digitální díla, které již vznikly v digitální podobě
Příklady takových děl:
- Literární dílo, vytvořené pomocí textového editoru,
- E-kniha,
- Digitální audio dílo (např. hudební nahrávka),
- Digitální audiovizuální dílo (např. videozáznam na DVD),
- Multimediální dílo (např. prezentace obsahující text, grafy, animace, zvuky a pohyblivé
obrazy),
- Počítačové umění (díla vytvořená s využitím speciálních grafických programů),
- Počítočový program,
- Atd..
b. digitální díla, vzniklé digitalizací původních děl, zachycených na nedigitálních médiu
Příklady takových děl:
- Oskenované literární dílo, původně zaznamenány na papírovém nosiči (a eventuálně
převedeny do ASCII znaků pomocí programu na rozpoznávání písmen),
- Digitální fotografie malby,
- Trojrozměrný sken trojrozměrného díla (např. busty, sochy, stavby),
- Digitální přepis analogové audio nahrávky (např. záznam na magnetofonové pásce nebo
gramofonové desce),
- Digitální přepis audiovizuálního díla (např. filmu zaznamenaného na celuloidové nosiči,
nebo videa zaznamenaného na magnetofonovou pásu),
- Digitalizovaná fotografie, původně zachycena na fotografickém papíře,
- Atd..
Definice pojmu „digitalizace“
Když pátráme po definici pojmu „digitalizace“ zjistíme, že možných výkladů je
vícero. Pro ilustraci tohoto tvrzení si uvedeme klíčové definice z anglických on-line slovníků
a definice z českých odborních textů a oficiálních dokumentů:
•
•
•
•
•
Digitization - The process of creating a digital image; the process of creating a digital
image and then presenting it on a computer, local area network or the Internet.
Digitization - The process of translating data into digital form (binary coded files for
use in computers).Scanning images, sampling sound, converting text on paper into text
in computer files, all are examples of digitization.
Digitization or computerization, refers to the shift to a society where computers are
ubiquitous; to carry out, control, or conduct by means of a computer.
(zdroj: http://www.thefreedictionary.com/digitisation)
Digitalizace je konverze obsahu dokumentů v tradiční podobě (tedy na analogovém
médiu)do digitální podoby. Informace může být ve formě textové, obrazové, zvukové,
audiovizuální popřípadě ve všech jejich kombinacích.
Digitalizace je převod vybraných měřitelných fyzikálních veličin digitalizovaného
objektu do numerických hodnot, jejich kódování a uložení za účelem pozdějšího
vygenerování jiných fyzikálních veličin s cílem umožnit pozdějšímu uživateli
fyziologické vjemy nahrazující přímé vnímaní original.
(zdroj: Psohlavec, Stanislav. Digitalizace – co tím myslíte?. Ikaros [online]. 1999, roč. 3, č. 11. [cit. 2009-10-
27]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/450>. ISSN 1212-5075.)
Můžeme tedy říci, že digitalizace je:
- Fenomén, formující podobu současné společnosti,
- Aktivita na záchranu kulturního dědictví,
- Proces transformace způsobu vysílání masmedií,
- Technologický proces vytváření digitální kopie k analogovému originálu,
1.1 Digitalizace jako fenomén formující podobu společnosti
Jedním z klíčových fenoménů formujících charakter společnosti v novověku je stav
technologií. Objev parního stroje dal nejen vzniknout továrnám, ale taky způsobil
migraci obyvatelstva z venkova do měst a následně také změnu charakteru společnosti.
Parním strojem dneška jsou informačně-komunikační technologie.
1.1.1 Digitální pracoviště
Bez ohledu na typ pracoviště, kde člověk pracuje, je obklopen digitálními technologiemi:
V bance, pojišťovně, na letišti, nádraží, atd. se využívají počítače, digitální přenosy dat,
digitální informační systémy, různé automaty apod. Práce z domu přechází ze stránek
časopisů do reality a dnes již značné procento zaměstnanců zapíná svůj počítač ne ve
firmě, resp. Instituci, ale ve své domácí pracovně.
Dnešní doba si kromě individualit vyžaduje i týmovou práci. IKT vytvořili podhoubí pro
tzv. kolabolativní formy práce, kde víc pracovníků sdílí společný digitální pracovní
prostor, včetně digitálních knihoven, blogů, wiki a digitální komunikace.
1.1.2 Digitální domácnost
Evropská unie ve svých dokumentech rámcujících principy fungování tzv. informační,
resp. znalostní společnosti připisuje klíčovou roli připojení domácností k internetu. To
má umožnit nejen přístup k různým typům (digitálních) informací, ale také digitalizaci
procesů státní správy, samosprávy, zdravotnictví, policie, atd. Cílem je zlepšení
informovanosti obyvatelstva, odstranění duplicitních aktivit, zvýšení efektivnosti a
transparentnosti fungování orgánů a institucí.
Digitalizace v domácnosti však jde dále. Obydlí nám střeží digitální kamery, napojené
na digitální poplachový systém, pohodu v domácnosti zabezpečuje digitální řízení
systému vytápění, o zábavu se postará digitální domácí kino. To vše je stále jenom
povrch ledovce. Do větší hloubky dávají nahlédnout Japonci, kteří zavádějí do
domácnosti tzv. „pet roboty“, které dokáží číst děcku pohádky, dávkovat a podávat léky
nemocné pani domácnosti, servírovat nápoje při domácí párty apod.
1.1.3 Digitální vzdělávání
Heslo „e-learning“ je již dlouho a dostatečně známo. Často se ale interpretuje příliš
úzce, jenom jako inovace forem vzdělávání. Ve skutečnosti digitální vzdělávání v sobě
ukrývá potenciál revoluce. Revoluce v tvorbě a dostupnosti vzdělávacích materiálů,
revoluce v jejich komunikaci, revoluce ve vztahu učitel – student apod.
1.1.4 Digitální svět
Matkou globalizace je digitalizace všech oblastí lidské činnosti a jejím otcem internet.
Podle Mc Luhana se svět, díky „elektrickým mediím“ stal jednou globální vesnicí, kde
všichni vědí všechno o všem, co se ve světe stane.
1.2 Digitalizace jako aktivita na záchranu kulturního dědictví
1.2.1 Digitalizace kulturního dědictví
Digitalizací kulturního dědictví rozumíme proces vytváření digitálních reprezentací původně
nedigitálních děl, resp. předmětů kulturního, intelektuálního a vědeckého dědictví. Tento
proces zahrnuje následující aspekty:
a. technologický aspekt, zaměřený na výběr a provoz digitalizačních zařízení,
b. organizační aspekt, zaměřený na řízení procesu digitalizace (řízení kompetencí, lidských
zdrojů, financí, řízení přístupu k dílům, řízení dlouhodobého uchovávání děl)
c. právní aspekt, zaměřený na řešení otázky autorského práva, nákupu a prodeje licencí k
autorským dílům,
d. společenský aspekt, zaměřený na prezentaci kulturního dědictví v zahraničí, pěstování
kulturních hodnot, podporu vzdělávání a pod.
e. politický aspekt, zaměřený na podporu a zachování národní identity.
Při realizaci projektu digitalizace třeba počítat se čtyřmi typy činností:
- Restaurování originálů děl - hlavně u starších dokumentů je třeba počítat s tím, že před jejich
digitalizací bude třeba jejich zrestaurovat tak, aby se manipulací (např. obracením stran v
knize) nezničili,
- Vlastní digitalizace - vytvoření digitální repliky díla ve zvoleném formátu a se zvolenou
rozlišovací schopností,
- Tvorba metadat a katalogizace - aby nevzniklo smetisko digitálních děl třeba ke každému
přiřadit standardní metadata,
- Technologická podpora.
Jednou z nejdůležitějších otázek, které je třeba před zahájením vlastní digitalizace
zodpovědět, je "Co a v jakém pořadí digitalizovat?" Při hledání odpovědi na tuto otázku je
třeba vzít v úvahu:
- Společenskou hodnotu daného díla / předmětu,
- Společenský přínos zavedení digitální reprezentace daného předmětu,
- Dostupnost originálu,
- Možnost vypořádání autorských práv,
- Technologickou náročnost procesu digitalizace a kvalitu výsledků,
- Časovou trvanlivost originálu.
Více informací o procesu výběru objektů digitalizace je uvedených např.. na:
Selection Criteria for Digital Imaging Projects
Guidelines for Selection
Selection for Digitizing: A Decision-Making Matrix
Assessment Criteria for Digitization
University of California Selection Criteria for Digitization
http://www.clir.org/pubs/reports/hazen/pub74.html
1.2.2 Kategorie děl, které přicházejí v úvahu pro digitalizaci
- Literární díla,
- Dramatické díla (záznamy),
- Hudební díla (záznamy),
- Obrazy, malby, grafika a pod.,
- Audiovizuální díla (video, TV, film),
- Zvukové záznamy,
- Architektonická díla,
- Předměty kulturního dědictví přicházející v úvahu pro nepřímou digitalizaci (např. přes.
digitální fotografie, animace), kde originály zpravidla nemají charakter autorského díla:
- Architektonické památky,
- Patenty, vynálezy,
- Intelektuální dědictví (lidová kultura, věda, lidová tvořivost)
Část těchto předmětů, které nemají povahu autorského díla bude pro digitalizaci dostupná
pouze přes fotografie, zpěvníky, video záznamy a pod., Které již mohou být chráněny
autorským právem. Rozhodujícím kritériem zde je, zda jde o tvůrčí zpracování myšlenky,
nebo jen o dokumentování. Např. fotografie, která je reprodukcí obrazu slunečnic malíře Van
Gogha není autorským dílem, koláž fotografie stejného obrazu a fotografie jiného předmětu
už je autorským dílem, protože má v sobě tvůrčí prvek.
Při úvahách o budoucnosti knihoven se digitalizace často uvádí jako jeden
z argumentů pro zánik tradičních knihoven. Když vezmeme do úvahy primární roli knihoven,
tj. zajistit přístup k informacím pro širokou veřejnost, pak můžeme konstatovat, že
digitalizace působí spíše ve směru podpory existence knihoven: zlepšuje dostupnost
informací a rozšiřuje jejich ponuku. Proto namísto vytváření katastrofických scénářů je na
místě spíše diskuse o transformaci podoby tradičních knihoven. Zatím se, povedla zachování
tradiční podoby tzv. „kamenných“ knihoven, rýsují dvě nové podoby:
1. Digitální knihovny,
2. Hybridní knihovny.
1.3
Digitální knihovna
Digitální knihovnou (někdy též označovanou termínem „virtuální knihovna“ anebo
„elektronická knihovna“
se dnes ve všeobecnosti rozumí kombinace specifického typu
informační
informačního
služby
a
zdroje,
který
je
dostupný
prostřednictvím
telekomunikačních sítí. Fyzické zapůjčování dokumentů je nahrazeno dálkovým přístupem
k nim.
Zatím neexistuje jediná, komplexní definice pojmu „digitální knihovna“. Parciální
definice vždy zdůrazňují jistý úhel pohledu – například přes optiku IKT, informační vědy,
anebo řízení:
IKT pohled:
(digitální knihovna je) Spravovaná sbírka informací spolu s odpovídajícími službami,
přičemž informace jsou uloženy v digitální podobě a jsou dostupné prostřednictvím sítě. (1)
Informační věda:
(digitální knihovna je) Integrovaný systém zahrnující soubor elektronických
informačních zdrojů a služeb umožňující získávání, zpracovávání, vyhledávání a využívání
informací
v
tomto
systému
uložených.
Digitální
knihovny
jsou
zpřístupňovány
prostřednictvím počítačových sítí. Účelem budování digitální knihovny je poskytnout
uživatelům možnost jednotného přístupu k digitálním anebo digitalizovaným dokumentům,
případně i k sekundárním informacím o tištěných primárních zdrojích, uložených ve fondu
knihovny. (2)
Řízení:
Organizace, které poskytují zdroje (včetně specializovaného personálu) umožňující
provádět výběr, strukturování a zpřístupnění sbírek digitálních prací, tyto práce dále
distribuovat, udržovat jejich integritu a dlouhodobě uchovávat – a to vše s ohledem na snadné
a ekonomické využití určitou komunitou nebo množinou komunit uživatelů.(3)
(1) ARMS, W. Y. Digital Libraries. Cambridge : MIT Press, 2000. ISBN 0-262-01880-8.
(2) KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online].
[cit. 2009-10-20]. Praha: Národní knihovna České republiky, 2003. Dostupné z URL:
<http://sigma.nkp.cz/cze/ktd>
(3) Digital Library Federation: A working definition of digital library [online], 1998, [cit.
2009-10-20].. Dostupné z URL: < http://www.diglib.org/about/dldefinition.htm >.
Digitální knihovna se od tradičné knihovny liší následovnými atributy:
-
-
Vzdálený přístup k digitálním dokumentům přes IKT sítě,
Dokumenty v digitální formě,
Možnost strojového zpracování (metadat i dokumentů)
Atomizace dokumentu až na úroveň elementárního digitálního objektu,
Možnost síťového propojení informačních zdrojů,
Charakter dokumentů – kromě tradičních dokumentů může digitální knihovna nabízet
i hry, dokumenty komerční (podnikové) sféry, www stránky, dokumenty síťových
sociálních skupin, audio/video/multimediální dokumenty, atd,
Možnost interaktivního přístupu.
Dále, v digitálních knihovnách vystupují do popředí požadavky na:
-
Stálost dokumentů: digitální dokument může být na jedné straně prakticky nepřetržitě
modifikován a na druhé straně kdykoliv vymazán.
Původ dokumentu: je důležité zajistit autenticitu a důvěryhodnost dokumentu,
Identifikace dokumentu: jeho lokalizace v prostoru digitálních dokumentů a zdrojů,
Kontext: s čím vším je dokument vázán a, eventuelně, jak byl vytvořen (např.
kompilací/indikací více dokumentu)
Ochranu autorských práv: tzv. Digitální řízení autorských práv.
1.3.1 Příklady netradičních digitálních knihoven
Internet Pubic Library [cit. 2009-10-20].. Dostupné z URL: < http://www.ipl.org/ >
the
argus
Clearinghouse
[cit.
2009-10-20]..
Dostupné
z
<http://www.virtualref.com/abs/181.htm >
Inomine , [cit. 2009-10-20].. Dostupné z URL: <http://inomine.deviantart.com/>
URL:
1.4
Hybridní knihovna
Jako napovídá její název, jde o kombinací tradiční a digitální knihovny. Její vznik byl
stimulován těmito faktory:
Změna paradigma přístupu k informačním zdrojům (od fyzické návštěvy
knihovny k virtuální návštěvě)
2. Změna formy dokumentů (od papírových na digitální)
3. Změna ve způsobu zpřístupnění informací (od lokálního k vzdálenému –
síťovému)
4. změna formy informací (od textové k vizuální/multimediální)
1.
Hybridní knihovna si klade za cíl optimálně využít přednosti klasické knihovny
(soukromí studovny, personální obsluha) a digitální knihovny (online přístup, širší sortiment
služeb, širší ponuka dokumentů) a zárod eliminovat jejich úzká místa (tradiční knihovny:
vysoké provozní náklady, potřeba fyzické návštěvy, digitální knihovny: neosobní přístup,
nedořešena autorská práva)
Příloha A: definice pojmu „digitální knihovna“
"The new digital libraries will have features not possible in traditional libraries,
thereby extending the concept of library far beyond physical boundaries. They will
provide innovative resources and services. One example is the ability to interact with
information: rather than presenting a reader with a table of numbers, digital libraries
allow users to choose from a variety of ways to view and work with the numbers,
including graphical representations that they can explore. With the extensive use of
hypertext links to interconnect information, digital libraries enable users to find related
digital materials on a particular topic."
(2001 PITAC Report, "Digital Libraries: Universal Access to Human Knowledge", p.
3)
2. "Digital libraries are organizations that provide the resources, including the
specialized staff, to select, structure, offer intellectual access to, interpret, distribute,
preserve the integrity of, and ensure the persistence over time of collections of digital
works so that they are readily and economically available for use a by a defined
community or set of communities."
(Digital Library Federation)
3. "Digital libraries are complex data/information/knowlege (hereafter information)
systems that help: satisfy the information needs of users (societies), provide
information services (scenarios), organize information in usable ways (structures),
1.
4.
5.
6.
7.
manage the location of information (spaces), and communicate information with users
and their agents (streams)."
(Edward A. Fox, July 1999, according to 5S Framework)
"Digital library work occurs in the context of a complex design space shaped by four
dimensions: community, technology, services and content"
(Gary Marchionini and Edward A. Fox, "Progress toward digital libraries:
augmentation through integration", pp. 219-225, guest editors' introduction to
"Progress Toward Digital Libraries", eds. Gary Marchionini and Edward A. Fox,
Special Issue, Information Processing & Management, 35(3), May 1999.)
"The field of digital libraries deals with augmenting human civilization through the
application of digital technology to the information problems addressed by institutions
such as libraries, archives, museums, schools, publishers and other information
agencies. Work on digital libraries focuses on integrating services and better serving
human needs, through holistic treatment irrespective of interface, location, time,
language and system. Although substantial collections may be created solely for the
use of individuals, we consider sharable resources one of the defining characteristics
of libraries. Libraries connect people and information; digital libraries amplify and
augment these connections."
(Gary Marchionini and Edward A. Fox, "Progress toward digital libraries:
augmentation through integration", Information Processing & Management,
35(3):219-225, May 1999.)
For a thoughtful discussion of definitions, approaches, and community perspectives on
"digital libraries" see "What are digital libraries? Competing visions" by Christine L.
Borgman, pp. 227-244, in "Progress Toward Digital Libraries", eds. Gary Marchionini
and Edward A. Fox, Special Issue, Information Processing & Management, 35(3),
May 1999.
"The Digital Library is:
o The collection of services
o And the collection of information objects
o That support users in dealing with information objects
o And the organization and presentation of those objects
o Available directly or indirectly
o Via electronic/digital means."
(The Scope of the Digital Library, Draft Prepared by Barry M. Leiner for the
DLib Working Group on Digital Library Metrics, 1998)
"Digital library is a concept that has different meanings in different communities. To
the engineering and computer science community, digital library is a metaphor for the
new kinds of distributed data base services that manage unstructured multimedia data.
To the political and business communities, the term represents a new marketplace for
the world's information resources and services. To futurist communities, digital
libraries represent the manifestation of Wells' World Brain. The perspective taken here
is rooted in an information science tradition."
(Research and Development in Digital Libraries by Gary Marchionini, 1998)
9. "an organized data base of digital information objects in varying formats maintained to
provide unmediated ease of access to a user community, with these further
characteristics:
- an overall access tool (e.g. a catalog) provides search and retrieval capability over
8.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
the entire data base;
- organized technical procedures exist through which the library management adds
objects to the data base and removes them according to a coherent and accessible
collections policy."
(Peter Graham, Rutgers University Libraries, 1997)
"Digital libraries are a set of electronic resources and associated technical capabilities
for creating, searching, and using information. In this sense they are an extension and
enhancement of information storage and retrieval systems that manipulate digital data
in any medium (text, images, sounds; static or dynamic images) and exist in
distributed networks. The content of digital libraries includes data, metadata that
describe various aspects of the data (e.g., representation, creator, owner, reproduction
rights), and metadata that consist of links or relationships to other data or metadata,
whether internal or external to the digital library.
(1996 UCLA-NSF Social Aspects of Digital Libraries Workshop)
Digital libraries are constructed -- collected and organized -- by a community of users,
and their functional capabilities support the information needs and uses of that
community. They are a component of communities in which individuals and groups
interact with each other, using data, information, and knowledge resources and
systems.In this sense they are an extension, enhancement, and integration of a variety
of information institutions as physical places where resources are selected, collected,
organized, preserved, and accessed in support of a user community. These information
institutions include, among others, libraries, museums, archives, and schools, but
digital libraries also extend and serve other community settings, including classrooms,
offices, laboratories, homes, and public spaces."
(1996 UCLA-NSF Social Aspects of Digital Libraries Workshop)
"Systems providing a community of users with coherent access to a large, organized
repository of information and knowledge."
(Clifford Lynch, 1995)
"systems providing a community of users with coherent access to a large, organized
repository of information and knowledge. This organization of information is
characterized by the absence of prior detailed knowledge of the uses of the
information. The ability of the user to access, reorganize, and utilize this repository is
enriched by the capabilities of digital technology"
(adapted from Interoperability, Scaling, and the Digital Libraries Research Agenda,
report of the 1995 IITA DL Workshop)
"A library that has been extended and enhanced by the application of digital
technology. Important aspects of the digital library that may be extended and enhanced
include :
- Collections of the library
- Organization and management of the collections
- Access of the library items and the processing
of the information contained in the items
- Communication of information about the items "
(Terry Smith, UCSB, 1995)
"The generic name for federated structures that provide humans both intellectual and
physical access to the huge and growing worldwide networks of information encoded
in multimedia digital formats."
(The University of Michigan Digital Library: This Is Not Your Father's Library, Bill
Birmingham, 1994)
"A digital library is a distributed technology environment which dramatically reduces
barriers to the creation, dissemination, manipulation, storage, integration, and reuse of
information by individuals and groups."
(Edward A. Fox, editor, Source Book on Digital Libraries, 1993, pg. 65)
17. "A digital library is a machine readable representation of materials which might be
found in a university library together with organizing information intended to help
users find specific information. A digital library service is an assemblage of digital
computing, storage, and communicate machinery together with the software needed to
reprise, emulate, and extend the services provided by conventional libraries based on
paper and other material means of collecting, storing, cataloging, finding, and
disseminating information."
(Edward A. Fox, editor, Source Book on Digital Libraries, 1993, pg. 65)
16.
Kontrolní otázky
1. Jako je definován pojem „digitální knihovna?
2. Jako je definován pojem „hybridní knihovna?
Náměty na zamyšlení
-
Jakou podobu bude mít knihovna budoucnosti?
Jaké jsou negativa digitální knihovny?
Co přinese digitalizační iniciativa firmy Google?
1.5 Teoretické základy převodu analogové veličiny na digitální
1.5.1 Definice
Spojitá veličina
Za spojitou veličinu považujeme veličinu, která může nabývat nekonečné množství
hodnot.
Diskrétní veličina
Za diskrétní veličinu považujeme veličinu, která může nabývat jen konečné množství
hodnot.
Kvantování
Kvantováním nazýváme proces diskretizace spojité veličiny.
Signál
Signálem (z latiny signalis = dávat znamení) nazýváme znamení, které má určitý
význam, vyjádřen nejčastěji elektrickou, optickou, akustickou nebo mechanickou formou.
1.5.2 Signály
Abychom informace mohli dostatečně zhodnotit, potřebujeme je mít k dispozici ve správném čase a na
správném místě. Řečeno jinými slovy, informace je třeba přenášet. V současnosti přenos informací
zprostředkovávají komunikační sítě, pro zpracování informací se v převážné míře využívají počítače.
Vzájemným propojením komunikačních sítí a prostředků výpočetní techniky vytvořil nový fenomén, který bude
významně ovlivňovat život lidské společnosti v příštím desetiletí. Jedním z důsledků tohoto propojení je
digitalizace manipulace s informacemi. Digitální zpracování a digitální přenos informací mají oproti
analogovému zpracování a přenosu celou řadu odlišností. Tyto odlišnosti vyplývají jednak z podstaty
analogových a digitálních nosičů informace (v současnosti jsou nositeli informace nejčastěji elektrické a optické
signály) a jednak ze změn charakteristik zdroje resp. příjemce informací. Tato kapitola je věnována popisu
signálů a jejich vlastností.
Signálem nazýváme fyzikální ztvárnění zprávy, nesoucí informaci.
Signál je určen svými parametry:
- Amplitudě,
- Frekvencí,
- Fází.
Vlastnosti signálů můžeme zkoumat buď v časové oblasti, nebo ve frekvenční oblasti.
Člověk i stroj zpracovávají signály ze svého okolí. Jde přitom buďto o signály spojité,
nazývané taky analogovými, jako jsou např. akustické vlny, vyvolané řečí, resp. Hrou na
hudební nástroj, anebo signály diskrétní, jako např. používání tří různých barev na semaforu.
Z hlediska teorie je spojitým signálem jenom
amplitudě (obr.3.1a).
signál, který je spojitý v čase i
Matematickým modelem analogového signálu v časové oblasti je matematická funkce
anebo mnohočlen, např. matematickým modelem nejjednoduššího analogového signálu, který
je nazývaný harmonickým signálem, je funkce
A.sin( t +fo),
kde A je amplituda, f frekvence, t čas a fo počáteční fáze signálu.
Diskrétní signál
Diskrétní signál může teoreticky být trojakého typu:
1. Spojitý v čase, diskrétní v amplitudě (obr.3.1b).
2. Diskrétní v čase, spojitý v amplitudě (obr.3.1c).
3. Diskrétní v čase i amplitudě (obr.3.1d).
Obr. 3.1a,b,c,d
Signál spojitý v čase a diskrétní v amplitudě je nejčastěji se vyskytujícím signálem v
diskrét-ních přenosových systémech.
Specifickým případem signálu spojitého v čase a skrytého v amplitudě je binární signál,
přenášený diskrétními systémy (obr.3.2). Naopak signál diskrétní v čase i v amplitudě je
používán v matematických modelech diskrétních systémů a při reprezentaci dějů,
probíhajících v číslicových počítačích. Proto tento typ signálu bývá označován jako "čistý"
digitální signál, nebo "skutečně" digitální signál. Na rozdíl od analogového signálu je tento
signál definován pouze v diskrétních časových okamžicích. Nemůžeme proto tvrdit, že mimo
nich má nulovou hodnotu.
Obr.3.2
Matematickým modelem digitálního signálu v časové oblasti je posloupnost čísel
..., x(t-2), x(t-1), x(t0), x(t1), x(t2), ...
1.5.3 Vzorkování signálů
Analogové a digitální signály tvoří dvě izolované, do sebe uzavřené třídy. Existuje
však téměř nesčetným počet příkladů, kdy analogový signál měníme na diskrétní, který
určitým způsobem zpracujeme a pak opět změníme na analogový. Z pohledu na analogový a
diskrétní signál je hned jasné, že pokud chceme zajistit možnost převodu A / D, D / A
nemůžeme při převodu analogového signálu na digitální postupovat podle libosti. Snadno by
se totiž mohlo stát, že vzdálenost sousedních prvků získaného digitálního signálu by byla
příliš velká na to, aby se z nich dala zpětně zrekonstruovat jeho původní analogová podoba
(obr. 3.3). Naopak, pokud by tato vzdálenost byla příliš malá, museli bychom zpracovávat
zbytečně velký počet hodnot digitálního signálu. Proces změny analogového signálu na
digitální
nazýváme
vzorkováním.
Model procesu vzorkování je znázorněn na obr.. 3.4. Analogový signál m (t) násobíme posloupností
jednotkových impulsů, takže výstupní signál má nulovou hodnotu ve všech
časových okamžicích, kromě těch, ve kterých se vyskytují jednotkové impulsy. V těchto
okamžicích se hodnota výstupního signálu rovná okamžité hodnotě vstupního signálu.
Obr.3.3
obr.3.4
Opět
bez
dokazování
si
povíme,
že
nutnou
podmínkou
pro
zajištění
rekonstuovatelnosti analogového signálu je, aby vzdálenost sousedních vzorek t v digitálním
signálu byla
1
t <=
---- ,
2Fm
kde Fm je nejvyšší frekvence, obsažena ve vzorkovaném analogovém signálu. Výše
uveden vztah je známy jako Shannon-Kotělnikovova teoréma. Je důležité si uvědomit, že
vzorkovací frekvence fV musí být minimálně dvojnásobná oproti frekvenci Fm. Vzorkovací
frekvence fV = 2Fm je v literatuře označována jako Nyguistova frekvence.
1.5.4 Skenování
Digitalizace knihovnických dokumentů se nejčastěji realizuje skenováním. Při
skenování dochází k transformaci analogové předlohy (tištěný text, obrázek)
do digitální podoby. Termín skenování byl do češtiny převzat z anglického slova scan
jehož původní význam je „pečlivě prohlížet“ (viď anglicko-český slovník).
Při skenování se na předlohu jakoby položil rastr, který vytvoří obraz v tvaru sítě tzv.
pixelů (z anglického „picture element“). Pixel je při skenování
nejmenší jednotkou, která
nese informaci o barvě. Kvalita nasnímaného
obrazu po skenování je determinována právě počtem pixelů v rastru.
Skenery se dělí podle různých hledisek (princip skenování, konstrukce skeneru,
kvalita, cena). Důležité je rozdělení na 2D a 3D skenery.
Základní parametry skenerů
1. Rozlišení
Parametr rozlišení určuje kvalitu
naskenovaného obrázku. Rozlišením rozumíme
číslo, udávající počet obrazových bodů na délkovou jednotku. Udává se v jednotkách dpi (
z anglického dots-per-inch, český překlad „bod na palec“). Dnes používané skenery běžně
pracují s rozlišením 600 dpi, jsou ale schopny dosáhnout rozlišení až do 9600 dpi.
V praxi se rozlišení volí jako kompromis mezi kvalitou výsledku, délkou doby
zpracování a velikostí výsledného souboru.
2 Barevná hloubka
Skenování může být nastaveno jako černobílé anebo barevné. Parametr barevná
hloubka určuje počet barev, které skener dokáže rozlišit – viď tabulka.
výstup
Počet bitů
Počet barev
černobílý
1
2 (černá/bílá)
Odstíny šedé
8
256
(odstínů
šedé)
Barevný, 8 bit
8
256
Barevný, 16 bit (high color)
16
65 536
Barevný, 24 bit (true color)
24
16 777 216
Barevný, 32 bit (true color)
32
4 294 967 296
Pozn.: počet barev se dá vypočítat podle vztahu p = 2n , kde n je počet bitů
Jak napovídají anglické označení „high color“ , „true color“ se zvyšováním počtu bitů
roste barevná věrnost skenerom vytvářené kopie. Na druhé straně se zvyšováním počtu bitů
roste jak doba zpracování tak i velikost výsledného souboru.
3 Výstupní formáty
Výsledek skenování možné uložit v některém z výstupních formátů. Formálně je
dělíme na: - grafické (přípona. BMP, TIFF, GIFF, JPG)
- textové (přípona TXT, RTF).
4 Komprese
Výsledkem skenování je digitální obrázek. Tomu odpovídá i velikost výsledného
digitálního souboru, která je zvláště při barevném skenování s velkou barevní hloubkou
značná. Komprese má za úkol zmenšit velikost tohoto souboru. Parametr komprese ukazuje
stupeň zmenšení. Existují dva typy
komprese: bezztrátová a ztrátová. Při bezztrátové
kompresi nedochází í ke ztrátě informací. Užívá se hlavně při formátech GIF a PNG. Při
ztrátové kompresi dochází k neobnovitelné ztrátě informací. Je ale výkonnější a rozsah
komprese si může uživatel volit. Užívá se najmě u formátů JPG a TIFF.
Stručná charakteristika formátů
.BMP – z anglického bit map tj. bitová mapa rozkládá obrázek na jednotlivé body a
do souboru ukládá informace o barvě každého bodu. Formát BMP neumožňuje udělat
kompresi. Výsledný soubor je proto hodně velký a roste s nastavěním vyšších rozlišení.
. TIFF - z anglického Tagged Interchange File Format. Využívá stějný princip jako
BMP, umožňuje ale realizovat ztrátovou kompresi, jejíž poměr je možno nastavit.
. GIF - z anglického Graphics Interchange Format, sice vytváří malé soubory (díky
uplatnění bezztrátové komprese), ale umožňuje rozlišit jenom 256 barev. Využívá se zejména
při tvorbě www stránek a animací.
. JPG (JPEG) - z anglického Joint Photographic (Expert) Group, je dnes zřejmě
nejrozšířenějším grafickým formátem. Umožňuje realizovat ztrátovou kompresi takže velikost
výsledného souboru je v porovnání s jinými formáty malá (a dá se regulovat nastavením
stupně komprese).
. TXT – je tradiční textový formát čitelný prakticky všemi textovými editory.
. RTF – z anglického Rich Text Format. Ukládá prostý text doplněn o jednoduché
formátování.
. PDF – z anglického Portable Document Format. Je určen pro grafiku i text. pdf
soubor se vytváří pomocí komerčního programu.
Kontrolní otázky
1. Který signál považujeme za analogový/digitální?
2. Jak se nazývá transformace analogového signálu na signál digitální?
3. Které jsou základní parametry skeneru?
Náměty na zamyšlení
1. Jakým způsobem možno vyhotovit digitální kopii velkých 3D objektů?
2. Může být ztrátová komprese na škodu kvalitě digitální kopii analogového originálu?
Doporučená literatura
PECINOVSKÝ, Josef. Skenery a skenování. 2. aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2003. 120
s.
Snadno a rychle. ISBN 80-247-0544-3.
Kolokvium knihovnicko-informacních pracovníku zemí V4+: Digitalizace - cesta k
ochrane a zprístupnení dokumentu = 2nd Colloquium of the V4+ Counries: Digitization - the
Path to protection and Access to Documentation: Brno, 6-8 July 2008: [sborník príspevků,
Moravská zemská knihovna, 2008. ISBN 978-80-7051-178-7
1.6 Europeana
Slovo „Europeana“ je akronym, který byl zvolen pro označení projektu vytvoření
digitální knihovny evropského kulturního dědictví. Často je ale prezentována jako něco víc
než knihovna – jako evropská digitální knihovna, muzeum a archiv v jednom. Koncepčně
umožňuje přístup k dokumentům uchovávaným ve sbírkách evropských muzeí, knihoven,
archivů a audiovizuálních sbírek zapojených do projektu.
Informační obsah je členěn na následovní kategorie:
- knihy, periodika
-
hudební nahrávky
- mluvené slovo
- výtvarná díla,
- audiovizuální díla,
- záznamy vydílání,
- mapy a kartografické díla
- jiné.
1.6.1 Cíle projektu
Projekt předpokládá, že v roce 2010 by Europeana měla mít více než šest milionů
položek, pocházejících z národních a univerzitních knihoven, fondů národních archivů zemí
EU, institucí uchovávajících audiovizuální materiály, hudebních archivů a dalších institucí.
Cílem projektu Europeana je on-line zpřístupnit evropské kulturní dědictví z různých období
a různých oblastí. Předchůdcem projektu Europeana byl projekt Evropské digitální knihovny
(European Digital Library) probíhající od roku 2007 a byl do jisté míry vyprovokován
projektem Kongresové knihovny v USA „American Memory Programme“ a projektem
masové digitalizace firmy Google.
1.6.2 Historie projektu
V roce 2005 přijala Evropská komise doporučení i2010: Digitální knihovny. V roce 2006
Evropská komise rozhodla o vytvoření skupiny národních expertů pro oblast digitálních
knihoven. V tom stém roce Evropská komise přijala Doporučení k digitalizaci a ochraně
digitálních zdrojů číslo IP/06/1124, konečně v roce 2007 byla myšlenka budování EDL
schválena v Evropském parlamentu.
V oblasti výzkumu Europeaně předcházeli projekty Michael, TEL-ME-MORE, DELOS a
další financované z fondů EU.
1.6.3 Strategie projektu
Europeana staví na rozdílné strategii jako firma Google, která odstartovala vlastní
masovou digitalizaci. Europeana naopak, staví na přístupu k již digitalizovaným
materiálům ve fondech evropských paměťových institucí. V první fáze projektu bylo
zapotřebí rychle Europeanu zviditelnit. Proto byl důraz položen na zpřístupnění volných děl,
u kterých nebylo zapotřebí řešit komplikované otázky autorských práv. ve své druhé fáze se
již zaměřuje na řešení otázek interoperabilita zdrojů, možnost sdílení digitálních obsah,
multijazyčnost, otázku metadat apod. Rotmální řízení projektu Europeana bylo svěřeno
Nadaci Evropské digitální knihovny (European Digital Library Foundation. Hostitelskou
institucí Europeany je Národní knihovna Nizozemska (Koninklijke Bibliotheek).
1.6.4 Vize pro rok 2011
Europeana v současnosti nabízí přístup k více než pěti milionům digitálních objektů a
spolupracuje s více neý 150 partnery z krajin EU. Po roce 2010 plánuje významně rozšířit
svůj záběr. Europeana má, popři zpřístupňování obsahů z jednotlivých členských zemí EU,
fungovat i jako evropský:
1.
2.
3.
4.
5.
agregátor dat,
distributor informačních obsahů,
katalyzátor nových technologií, nástrojů a postupů
inovátor disponující moderní infrastrukturou pro výzkum
propagátor/ facilitátor.
Kontrolní otázky
1. Jakým typem knihovny je Europeana?
2. odkud pocházejí sbírky, dostupné přes Europeanu?
3. kdo je provozovatelem Europeany?
Náměty na zamyšlení
1. Jak může Europeana přispět k uchování kulturní rozmanitosti EU?
2. O jaké typy sbírek by měla být Europeana doplněna?
Doplňkové informační zdroje
- Více informací o Europeaně najdete na adrese http://www.europeana.eu/.
- Evropská komise. Europe´s Information Society Thematic Portal [online]. Brussels :
European Comission [cit. 2009-02-18]. I2019: Digital Library Initiative. Dostupný z
WWW:
<http://ec.europa.eu/information_society/activities/digital_libraries/index_en.htm>.
- Europská unie. Evropská digitální knihovna „Europeana“ je nyní přístupná on-line
[online]. Brussels : European Comission [cit. 2009-02-18]. Europeana: press releases
Rapid. Dostupný z WWW:
<http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=IP/08/1747&format=HTML&a
ged=0&language=CS&guiLanguage=en>
- Europeana [online]. The Haague : National Library of the Netherlands, 2008 [cit. 200909-20]. Dostupný z WWW: <http://www.europeana.eu/portal/>.
8 Přenosové média
Při dálkovém přenosu dat přenášíme data od zdroje informace k příjemci přes některé z
následujících přenosových médií:
- Metalické vedení,
- Koaxiální kabel,
- Optické vlákno - vlnovod,
- Rádiový, resp. mikrovlnný spoj,
- Satelitní spoj.
Kvalitu přenosových médií posuzujeme především podle šířky přenosového pásma,
maximální rychlosti přenosu a odolnosti vůči rušivým vlivům. Šířkou pásma nazýváme
interval frekvencí, které daným přenosovým médiem dokážeme přenést. Čím větší jsou šířka
pásma, tím je větší kapacita přenosového média.
Pokud ideo vedení (Skrúcaný pár, koaxiální kabel, vlnovod) má kvalita vedení rozhodující
vliv na kvalitu přenosu, při rádiových a mikrovlnných spojích je velmi důležitá i kvalita
vysílacího zařízení, především antény.
8.1 Metalické vedení
Klasickým představitelem metalického vedení je nadzemní (vzdušné) telefonní vedení, které
však dnes již patří spíše mezi rarity. Mnohem větší význam dnes mají kabelové vedení,
jejichž základním prvkem je tzv.. Skrúcaný pár. Skrúcaný pár tvoří dva měděné vodiče, které
jsou skrúcané do jakési spirály s rovnoměrným stoupáním. Toto kroucení umožňuje
minimalizovat elektromagnetickou interferenci mezi páry, které se nacházejí blízko sebe, ve
stejném oznamovacího kabelu, kde může být až několik set kroucení párů. Navzdory
rostoucímu podílu jiných přenosových médií, zůstávají skrúcané páry stále daleko
nejpoužívanějším médiem především v místních sítích, kde slouží pro připojení uživatelů k
telekomunikační síti. Ve srovnání s jinými přenosovými médii má metalické vedení nejmenší
využitelnou šířku pásma. Stejně nejhorší je metalické vedení z hlediska odolnosti vůči šumu.
Např. vedení, které jde souběžně v blízkosti silnoproudých rozvodů je rušeno frekvencí 50
Hz. Dalšími zdroji rušení jsou Pulzní šumy, vnější elektromagnetická pole, vzájemné
ovlivňování signálů v sousedních párech - přeslech - a pod.
8.2 Podmínky nenarušeného přenosu
O nezkreslený přenos (řeči, dat, obrazu) hovoříme tehdy, pokud signál, který dostáváme na
výstupu přenosového kanálu je přesnou kopií vstupního signálu a odlišuje se od něj nanejvýš
velikostí amplitudy a konstantním zpožděním. Za nezkreslený signál tedy považujeme signál,
pro který platí:
y (t) = K. x (t - t0)
kde x (t) je signál na vstupu kanálu, y (z) je výstupní signál, to je opoždění výstupního signálu
vůči vstupnímu a K je činitel zesílení / zeslabení.
8.3 Koaxiální kabel
Koaxiální kabel byl vyvinut jako odezva na potřebu rozšířit šířku přenosového pásma a zvýšit
odolnost vedení vůči šumu. Na rozdíl od kroucení páru, který je vybaven dvěma stejnými
vodiči, má koaxiální kabel dva rozdílné vodiče. Vnitřní vodič je uložen v pevném dielektriku,
které je obaleno druhým řidičem obvykle ve formě síťky. Celý kabel je pak obalen izolační
vrstvou, která jej chrání před vnějšími vlivy.
koaxiální kabel byl jedním z nejčastěji používaných řidičů prakticky ve všech druzích
dálkových komunikací, především však při tvorbě:
- Dálkových telefonních a TV tras,
- Sítích kabelové televize,
- Lokálních počítačových sítích,
Užitečné přenosové pásmo koaxiálního kabelu je dostatečně široké na simultánní přenos více
než 10 000 telefonních hovorů nebo několika TV programů. Koaxiální kabel má mnohem
vyšší odolnost vůči všem druhům elektromagnetického rušení. Je to dáno tím, že se používá
jako nesymetrické vedení, přičemž vnější síťka je připojena na potenciál země a tvoří tak
efektivní stínění pro vnitřní vodič. Přestože v současnosti je nahrazování optickým vláknem,
zůstane koaxiální kabel ještě dlouho dominantním typem vedení v CATV.
8.4 Optické vlákno
Optické vlákno je tvořeno skleněným nebo plastovým vláknem o tloušťce 2 - 125
mikrometru, které má zvláštní vlastnosti. Nejlepší vlastnosti zatím vykazují ultračisté skelná
vlákna s příměsí křemíku. Bohužel, výroba takových vláken je drahá, a proto se v praxi často
dává přednost vícesložkovým, případně i plastovým vláknům, které jsou levnější a přitom
mají ještě vyhovující kvalitu. Optické vlákno má jádro, obal a plášť. Informace je optickým
vláknem přenášena modulovaným světelným paprskem. Pro praktické použití se optická
vlákna spojují do optických kabelů. .
Spojování optických vláken se provádí buď pomocí optických konektorů (rozebíratelný spoj)
nebo svařováním (nerozebíratelný spoj). Rozebíratelné spoje se používají obvykle při
připojování koncových bodů přenosové trazy na zařízení, nerozebiratelné spoje při spojování
kabelových úseků v přenosové trase.
8.5 Pozemské mikrovlnné spoje
Pozemské mikrovlnné spoje patří do skupiny bezdrátových spojů. Oproti klasickému
rozhlasovému a TV vysílání se liší tím, že vysílače i přijímače jsou opatřeny parabolickými
anténami, které slouží k vysílání, resp. příjem úzce směrovaného paprsku mikrovlnného. V
principu tedy jde o dvoubodové spoje. Informace od vysílače k přijímači se šíří
prostřednictvím mikrovlnných signálů. Podmínkou správné činnosti je přímá viditelnost obou
antén, které obvykle bývají umístěny na nejvyšších budovách, případně terénních
vyvýšeninách, nebo věžích, postavených speciálně pro tento účel. Výška, v níž je umístěna
anténa, má přímý dopad na dosah .. Pozemské mikrovlnné spoje se používají především v
dálkových telekomunikacích na překlenutí těžkých terénů. Zde nahrazují klasické nebo
koaxiální kabely a slouží pro přenos telefonních hovorů, rozhlasových a TV programů.
Jinou oblastí využití je spojení na krátké vzdálenosti v hustě zastavěných oblastech, kde jsou
již klasické telekomunikační kapacity vyčerpány a instalace (pokládka) nových kabelů
nepřichází v úvahu. Typickým příkladem takových oblastí jsou velkoměsta, kde rozkopanie
některé z hlavních dopravních tepen by vedlo ke kolapsu dopravy. Mikrovlnné spoje zde
umožňují vytvářet jakési privátní sítě, které slouží v rámci uzavřené skupiny uživatelů na
přenos všech typů informací (hlas, video, data, propojení LAN a pod).
Při pozemských mikrovlnných spojích je přenosovým prostředím vzduch. Vzduch podobně
jako kov při metalických vedeních není ideálním přenosovým prostředím a způsobuje tlumení
přenášeného signálu. Dalším faktorem, který ovlivňuje tlumení při mikrovlnném spoji je
počasí. Zvýšená vlhkost, případně déšť zvyšují tlumení. Vliv počasí na velikost tlumení je
výraznější při vyšších frekvencích nad 10 GHz.
8.6 Satelitní mikrovlnné spoje
Na rozdíl od pozemských mikrovlnných spojů, které pro přenos informace využívají kanál
vytvořený v zemské atmosféře, satelitní spoje pracují se satelity, umístěnými mimo
atmosféry.
Satelit pracuje principiálně jako propojovací uzel, který spojuje pozemské vysílače a
přijímače a vytváří tak dvoubodové spoje nebo spoj 1: n. Aby satelit mohl pracovat
nepřetržitě, musí být neustále "viditelný" z vysílače i přijímače. Toho lze dosáhnout jen tak,
že umístíme satelit v takové výšce nad Zemí, aby doba jeho oběhu kolem Země byla stejná
jako rychlost otáčení Země, Takovouto výškou je 35 784km. Satelit, který se nachází v této
výši, má stálou (stacionární) polohu vůči Zemi. Proto mluvíme o stacionárním satelitu.
Pozemský vysílač vysílá signál směrem k satelitu v určitém frekvenčním pásmu. Satelit signál
přijímá, zesílí nebo obnoví ho a vysílá v jiném kmitočtovém pásmu směrem k Zemi. Použití
různých frekvenčních pásem pro vysílání a příjem je nezbytné, aby nedošlo k intenferencii
obou signálů. Jiným zdrojem rušení by mohly být signály z jiného satelitu. Proto satelity
původně nesměli být k sobě blíže než 40 (měřeno ze Země). To znamenalo, že celkově bylo
možné mít pouze 90 geostacionárních družic. Pokrok v technologii výroby antén umožnil
zmenšit tento rozestup na 20.
Satelitní spoje mají zpravidla charakter distributivní vysílání. To znamená, že signál vysílán
satelitem je zachytitelných v oblasti příjmu kýmkoliv. Tato skutečnost vadí hlavně při přenosu
důvěrných informací, které pak musí být šifrované.
8.7 Rádiové spoje
Základní rozdíl mezi rádiovým vysíláním a mikrovlnným spojem je v tom, že rozhlasové
vysílání je všesměrové, zatímco mikrovlnný spoj je úzce směrový.
Gramotnost
Největší hnací silou lidského pokroku je línost. Člověk byl líný vláčet břemena v rukách a tak
vymyslel kolo a kolečko. Podobně lenosti vděčíme za vývoj písma: první typy písma, které
člověk vymyslel (např. klínové písmo) obsahovaly množství komplikovaných znaků, které se
stejně komplikovaným způsobem vyrývaly nejčastěji do hliněného podkladu. Líný člověk
proto objevil pergamen, papyrus a štětec, které spolu změnily otročinu psaní na umění
malovat obrázkové písmo. Počet písmen obrázkového písma se počítal (a počítá - viz Čína,
resp. Japonsko) na tisíce. Zapamatování jejich významu bylo pro člověka – lenocha příliš
mnoho a tak se písmo dále zjednodušovalo - přišla řecká abeceda a za ní latinka, v níž počet
písmen klesl doslova na několik málo desítek. Zde se na dlouhou dobu pokrok zastavil - byl
dosažen stav rovnováhy mezi leností a náročností vymýšlet jednodušší písmo. V poslední
době se však vývoj dal opět do pohybu, dokonce bychom mohli hovořit o revolučním skoku:
celou latinskou abecedu nahradily dvě číslice a jakoby toho nebylo dost, člověka nahradil v
procesu tvorby a prezentace písma počítač.
Definice gramotnosti podle UNESCO (UNESCO.org): gramotností rozumíme schopnost
člověka identifikovat, porozumět, interpretovat, vytvořit, komunikovat a počítačem
zpracovávat (informaci) s využitím tištěných a psaných materiálů, v různých kontextech.
Obecnou požadavkem na jakékoli médium, které má sloužit člověku je, aby bylo vnímatelné
lidskými smysly. Tento požadavek je tzv.. nutnou požadavkem, splnění níž vede k přijetí
média člověkem. Naopak, její nesplnění vede k neznalosti média - člověk není schopen
registrovat existenci takového média. Vnímatelnost média lidskými smysly není ale zároveň i
tzv.. dostačující podmínkou, tj. nezajistí automaticky to, abychom mohli hovořit o zvládnutí
média člověkem. To nastane až tehdy, když člověk porozumí zprávě, zprostředkované
médiem. V případě písemného média je nutná podmínka splněna - tištěný, resp. psaný text je
vnímatelný zrakem. Avšak ne každý, kdo vidí dokáže písemné médium akceptovat - na to je
nutná gramotnost.
Ačkoli člověk vynalezl písmo už dávno, pojem "gramotnost" začal být aktuální až po
vynalezení knihtisku. Je to pochopitelné, pokud si uvědomíme, že do té doby se potřeba umět
číst a psát týkala pouze velmi omezenému okruhu zasvěcenců (kněží, písaři, vědci). Masová
výroba knih přinesla potřebu gramotnosti mas. Jelikož tuto potřebu vyvolala tištěná kniha
(reprezentant písemného média), pod gramotností se od prvopočátku chápala a stále ještě
zúžené chápe jako schopnost číst tištěný / psaný text a schopnost psát. Skutečnost, že někdo
dokáže přečíst to,co je napsáno ještě automaticky neznamená, že pročtení i porozuměl.
Dokazují to i výsledky průzkumů na základních školách v EU, které ukázaly, že značná část
žáků neporozuměla smyslu toho, co přečetla (odkaz). Jinými slovy, povinná školní docházka
teoreticky odstranila negramotnost v tom nejužším slova smyslu, ale nedaří se nad schopností
mechanicky číst / psát vypěstovat i vyšší schopnost porozumět přečtenému. Tento stav má z
části na svědomí i to, že mládež v předškolním věku se stále častěji setkává s obrazovou
informací, která je do značné míry samovysvětlující a její porozumění je jednodušší, než
pochopení informace, vyjádřené písmem. Navíc, dnes už jen s tradiční gramotností člověk
nevystačí. Podle statistických zjištění dnes člověk stráví pouze 15% svého času komunikací
prostřednictvím čtení a psaní (zdroj: http://www.mediaawareness.ca/english/resources/educational/teaching_backgrounders/media_literacy/expandin
g_definition.cfm )
Tradiční gramotnost tedy představuje schopnost číst a psát. Dnes, kdy vedle knihách existuje
řada jiných informačních zdrojů, založených zpravidla na IKT, se pojem "gramotnost" často
používá i v přeneseném slova smyslu jako určitá (lidská) schopnost v určité oblasti. Například
v oblasti IKT se vyžaduje počítačová gramotnost, což je schopnost efektivně využívat IKT
pro práci s informacemi se zas vyžaduje informační gramotnost, porozumění masovým
médiím je podmíněno mediální gramotnost a pod. Logicky z toho vyplývá, že nové médium
bude vyžadovat zvládnutí gramotnosti nového média. Co všechno tato gramotnost zahrnuje?
Nutnou podmínkou v případě nového média je schopnost vnímat informační obsah,
zprostředkovaný tímto médiem (tj. zpravidla multimediální informaci). Postačující
podmínkou je zas schopnost porozumět informaci, obsažené v daném informačním obsahu
(včetně té informace, která je skrytá "mezi řádky", zda jak by bylo v tomto případě
příhodnějším říci, skrytá za rastrem monitoru).
Anglická verze wikipedie rozpoznává 21 typů gramotnosti. Mezi nimi jsou zejména:
• počítačová
• kulturní
• Informační
• Mediální
• Vizuální
3.1. Definice informační gramotnosti
Dnešní člověk je zavalen přívalem informací z nejrůznějších informačních zdrojů. Informace
se dají získat v knihovnách, novinách, časopisech, rádiu, TV, Internetu, od specializovaných
agentur a organizací, z vládních zdrojů atd.. Pouhé zlepšení přístupu k množství informací
však ještě automaticky nezaručí lepší informovanost jednotlivce, zda společnosti jako takové.
K tomu je třeba získat určité dovednosti, týkající se vyhledávání, získávání, třídění,
vyhodnocování a využita informací.
O informační gramotnosti se začalo mluvit ještě v éře před internetem, na přelomu 60. a 70.
let minulého století, tj. v době prudkého nárůstu dálkových přenosů informací a jejich
počítačového zpracování. Náplň pojmu "informační gramotnost" se od těch dob měnila,
především v závislosti na vývoji technologií, používaných při nakládání s informacemi. Podle
P. Zurkowského, prezidenta americké IIA (Information Industry Association) byla v
zmíněných 70-tých letech informační gramotnost reprezentována schopností jednotlivce
využívat při své činnosti informační zdroje a zvládnutím technik a nástrojů pro práci s
informacemi. Na konci 80. let se ve zprávě výboru pro informační gramotnost americké
asociace knihoven (ALA - American Library Association) uvádí, že informační gramotnost je
"schopnost efektivně vyhledávat a hodnotit informace, vztahující se na určitou potřebu".
(Angl, zdroj) Na první pohled kosmetická změna - vložení schopnosti informace i
vyhodnocovat - ve skutečnosti znamená významný posun směrem ke zvýšení důrazu na
porozumění informací a jejímu následnému využití.
Informační gramotnost je soubor schopností, umožňující jednotlivci rozpoznat, kdy jakou
informaci třeba, lokalizovat ji, vyhodnotit ji a efektivně použít (zdroj). Informačně gramotný
člověk dokáže:
• Určit typ potřebné informace,
• Určit rozsah nezbytné informace,
• Efektivním a účinným způsobem získat informaci,
• Kriticky zhodnotit získanou informaci a informační zdroj,
• Dělat syntézu informací z různých informačních zdrojů,
• zakomponovat získanou informaci do vlastní bázi znalostí,
• Použít efektivní informaci pro dosažení uvedeného cíle,
• Znát ekonomické, legislativní a sociální ohraničení týkající se použití informace
• Respektovat etické a legislativní normy nakládání s informacemi.
Jak vytvořit základní dovednosti, podporující gramotnost.
Analýza
problému/potreby
Identifikácia
a získanie
Vyhodnotenie
výsledku/riešenia
Použitie
informácie
relevantných
informácií
Hodnotenie
informácií
Priradenie zmyslu
informácii
(pochopenie
informácie)
Reflexia
informácie/upresnenie
3.2 Mediální gramotnost
Váha masových médií ve společnosti se s časem měnila a mění: příchod novin způsobil
revoluci v distribuci informací ve společnosti a básník by řekl, že noviny vyorali hlubokou
brázdu na panenském poli informování veřejnosti. Postupně si však společnost na toto
médium zvykla a jeho váha ve společnosti zákonitě klesla. Až příchod elektronických médií
(a především televize s jejím obrazovým zpravodajstvím) opět vrátil médiím moc a schopnost
manipulovat s veřejným míněním. (Mc Luhan - vnímání média). IKT umožňují nejen
prakticky okamžitě informovat o událostech, které se staly na různých místech světa, ale také
prezentovat "upravenou" realitu. Běžní členové společnosti si to neuvědomují a mají tendenci
"věřit vlastním očím", tj. tomu, co vidí na TV obrazovce. Mementem v tomto směru je
argument typu "musí to být pravda, protože to bylo v televizi". Mediální gramotnost by měla
napomáhat rovnováze.
Masmédia dostala do vínku úkol objektivně informovat masy o aktuálním dění ve
světe.
Ale brání jim v tom:
Strážce brány,
Čas
Prostor
Úhel pohledu
Osobnost / kvalifikace novináře
Absolutní objektivita, stejně jako absolutní pravda je jenom fikcí, když už ne kvůli jinému tak
kvůli neúplnosti lidského poznání - objektivita a pravdivost vždy měříme ve vztahu k
aktuálního stupni lidského poznání. Ku příkladu v době, kdy církev i věda unisono tvrdili, že
matička Země má tvar ploché desky, bylo tvrzený, že Země je ve skutečnosti kulatá
hodnoceno jako nepravdivé. Dnes naopak, je za nepravdivé považováno tvrzený o tom, že
Země je plochá.
Kromě neúplnosti informace je bariérou objektivity medií i vědomé zkreslování informací
novináře ve snaze udělat informaci více zajímavou, anebo ve snaze někomu se zalíbit. Ke
zkreslení může také dojít v důsledku podání neúplné / nevyvážené informace.
Postupným získáváním dalších informací by se teoreticky mělo zkreslení minimalizovat, ale
není tomu tak vždycky.
Závěr: mediální informace rozhodně nejsou vědeckou zprávou o průběhu a výsledcích
laboratorního pokusu. Jsou zatížení chybou měření (objektivita prvotních zdrojů - očitých
svědků, politiky,), chybou pozorovatelé (objektivita novináře, úhel pohledu), časovou chybou
(neověřená informace, neúplné první informace)
Proč tedy media akceptujeme jako zdroj informací? Protože působení medií má vícero
rozměrů:
- Vytváření vzory chování,
- Role pžedžvýkavače,
- Formování / deformovaná veřejné minka,
- Vytváření iluze
- Odvádění pozornosti,
- Zloděj času (sledování media znemožňuje vyhledávání jiných - alternativních - informačních
zdrojů).
Účinnost působení media roste se stupněm vizualizace informace. Je to svým způsobem
reminiscence na předmediální doby, kdy platilo "co vidím na vlastní oči, je pravda". Tehdy se
oči ovšem dívali na reálnou realitu. Specifikem medií je, že ponoukají realitu filtrovanou
mediálním filtrem (jeho parametry jsou čas, prostor, postoj), realitu narušování technologiemi
(střih, mix, detail, zpracování obrazu ,...), realitu virtuální, vytvoření "na objednávku". To vše
vytváří možnost oklamat (úmyslné / neúmyslné) oči masy.
Kdybychom jsme zkoumali působení medií z dlhouhodobého hlediska mohli by jsme se opřít
o postřeh Marshala Mc Luhana, podle kterého "medium zlepšuje jeden lidský smysl na úkor
jiných smyslů" (Luhan 2000). Toto své tvrzený opírat Luhan o fakt, že příchod nového,
písemního, media zvýraznil postavení oka na úkor ucha, jenž bylo dominantním v době
orálního media. Aplikované na dnešek, kdy televize bezesporu hraje roli dominantního media,
se stalo oko dominantním orgánu, prostřednictvím kterého člověk vstřebávat informace. Na
rozdíl od písemného media jde o medium audiovizuální které vsadí na obrazové informaci.
Obraz, na rozdíl od písma jenž realitu kóduje do abstraktních symbolů (písmen), podává
realitu přímo, "na podnosu" a nepředstavuje žádnou zátěž pro zpracovatelské centra v mozku.
To nepřímo napomáhá Přímočaré akceptování vizuální informace zprostředkovávané médií.
Mediálně gramotný člověk umí:
- Třídit a analyzovat informace
- Aplikovat kritické posuzování na všechny informace, které jsou mu dostupné (nabízeny,
nařizovány) bez ohledu na jejich formu (noviny, rádio, tv, video, film, billboardy, atd.).
- Uvědomovat si vliv peněz, vlastnictví, řebříčku hodnot, motivů, stavu poznání, stavu
technologií na informační obsah.
Mediální gramotnost zahrnuje zručnost v:
- Přístupu k informacím (výběru informačních zdrojů),
- Analýze informací,
- Hodnocení informací,
- Tvorba zpráv (předávání informace dalším členům společnosti / poskytování informací
médiím),
bez ohledu na formu, resp. platformu, přes kterou komunikace probíhá.
Před příchodem webu se pozornost při posuzování informační gramotnosti soustředila na
schopnost najít si a získat potřebné informace. Bylo to přirozené v éře, která byla
charakterizována nedostatkem informací. Web s sebou přinesl informační povodeň a tím i
jinou prioritu: schopnost efektivně pracovat s nadbytkem informací. Takovou schopnost má
člověku poskytnout informační gramotnost. Naproti tomu, mediální gramotnost se zaměřuje
na pěstování schopnosti analyzovat informace, zprostředkovány médii.
Kombinací informační a mediální gramotnosti pak vznikne informačně-mediální gramotnost,
která by měla člověku dát schopnost tvořit, vyhledávat, používat a sdělovat informace,
porozumět jim, hodnotit jejich a kriticky je analyzovat bez ohledu na jejich formu a zdroj.
Mediální gramotnost je nejčastěji definování jako schopnost jednotlivce vyhledávat
(získávat) mediální informace, analyzovat je, vyhodnotit důležitost sdělovaných obrazu,
zvuku a (písemních) zpráv se kterými je konfrontován a taky kompetentně komunikovat s
(především novými) médií. Mediální gramotnost se tudíž nevztahuje jenom na tzv.. tradiční
media (TV, rozhlas, tisk) ale také na nové medium, jehož páteř je tvořena internetem.
V širším kontextu je mediální gramotnost nutnou přerekvizitou nejen pro aktivní přístup
jednotlivce k svobodu projevu a právo na informace, ale takové k jeho ztotožnění se s
principy ochrany intelektuálních práv.
3.3 Vizuální gramotnost
Jak jsme již konstatovali v úvodu této kapitoly, současný trend v prezentování informací
směřuje k vizualizaci informací.
- Informace vytvořené ve vizuální formě,
- Informace dodatečně vizualizovány.
Dodatečná vizualizace informací usnadňuje jejich chápání - například vizualizace dat
umožňuje si udělat představu o trendu (roste, klesá, je konstantní) a velikosti změn (lineární /
nelineární nárůst / pokles, trvalý pohyb jedním směrem, resp. střídání fází růstu a poklesu,
atd.. ). Bez vizualizace bychom takovou informaci pracně "dolovalo" z dat.
Obecně se vizuální gramotnost zaměřuje jak na produkci tak i na "konzumaci" vizuálních děl.
Na straně tvorby (produkce) jde o to, aby vizuálně dílo co nejvíce splnilo účel, pro který bylo
vytvořeno. Účelem přitom může být, kromě estetického působení, přehlednost,
pochopitelnost, zvýraznění souvislostí, zvýraznění detailu, resp. naopak, zvýraznění průměru,
trendu a pod. Na straně uživatele se důraz klade na pěstování schopnosti vybrat si z obrázku
to podstatné a pochopit zprávu, kterou tvůrce do vizuální informace zakódoval. Přitom je
třeba zdůraznit, že interpretace vizuální informace nemusí být vždy jednoznačná - například
se dodnes vedou spory o tom, co vyjadřuje úsměv Mona Lízy. Vizuální gramotnost se proto
zaměřuje na pěstování schopnosti člověka interpretovat, komunikovat a rozpoznávat smysl
informací, prezentovaných ve formě obrazu. Vychází se přitom z předpokladu, že obraz lze
"číst" podobně jako text.
3.4 Trans-gramotnost
• Trans-gramotností (anglicky transliteracy) rozumíme schopnost číst, psát a reagovat bez
ohledu na typ komunikační platformy, nástrojů a média (od orálního, přes písmo až k novému
médiu). (Zdroj)
• Předpona "trans" může naznačovat jednak pohyb směrem do hloubky (tj. něco, co jde ještě
dále, než tradiční gramotnost), nebo pohyb směrem do šířky (tj. jakousi univerzální
gramotnost, zahrnujících v sobě všechny dnes známé typy gramotnosti). Z jiného úhlu
pohledu předpona "trans" může naznačovat jistý druh mapování jednoho souboru symbolů do
jiného souboru tak, že každému původnímu symbolu hledáme nejblíže symbol nový (např.
nejpodobnější zvuk, nejpodobnější znak (písmeno), a pod.). To, co se dnes vyžaduje, je
praktický pohyb ve všech třech zmíněných směrech - do hloubky, šířky i prostoru.
• Digitální gramotnost je schopnost porozumět a používat informace různých formátů z
různých zdrojů s využitím počítače (6. Gilster, 1997, p. 1)
• Mediální gramotnost je podle (Ofcom) schopnost přistupovat, porozumět a vytvářet
komunikace v různých kontextech: "media literacy", defined by Ofcom as "the ability to
access, understand and create communications in a variety of contexts" (Ofcom, 2003).
• Trans - gramotnost v sobě zahrnuje jak digitální gramotnost, tak i mediální gramotnosti.
Hypertext
Nové médium si vyžaduje i novou formu zpracování a prezentace informací. Takovou novou
formou je hypertext. Podle definice [Smith & Weiss, 1988] "hypertext je formou přístupu k
uspořádání informací, při níž jsou data uschovány v síti uzlů, vzájemně propojených linkami.
Uzly mohou obsahovat text, grafiku, audio, video, jakož i zdrojový kód nebo jiné formy dat ".
Grafická prezentace definice hypertextu je znázorněna na obr. 1.
hypertext
neli
defi
neárny text
nície,
u
zol
modely
mo
mo
dely
písania
li
nka
dely
Obr. 1 myslenia
slovo „text“ je v slově „hypertext“ obvykle chápán v širších souvislostech jako vyjádření
informace pomocí (jakýchkoliv‘ symbolů. Někdy se naopak, rozlišuje „pravý“ hypertext,
obsahující jenom klasickou textovou informaci a hypertext, obsahující multimediální
informaci, který se nazývá "hypermedia". Hypermedia nabízejí možnost vytvořit velké,
složité, vzájemně propojené informační celky s křížovými referencemi.
Z technického hlediska je hypertext databází, poskytující nové možnosti přístupu a správy dat.
Z hlediska teorie komunikace je hypertext druhem sémantické sítě, v níž se na informační
obsah aplikují určité formalizované postupy, usnadňující orientaci v něm. Je třeba zdůraznit,
že termín "text" ve slově "hypertext" v žádném případě neznamená pouze tradiční text, tj.
posloupnost písmen a číslic, ale používá se jako synonymum pro "nosič informace", kterým
může stejně dobře být text, grafika, audio, video, či data.
Stejně je užitečné připomenout si, že idea hypertextu není ničím novým. Již v r. 1945 Bush
[Bush, 1945] navrhl systém "Memex", umožňující archivaci informací tak, aby byly dostupné
rychle a flexibilně. Základní vlastností Memex byla právě možnost vytvoření vazeb mezi
jednotlivými položkami, tj. toho, co dnes nazýváme linkami v hypertextu. Vzhledem k
technologie, tehdy dostupné, navrhl realizovat Memex pomocí souboru mikrofilmů. K
praktické realizaci však nikdy nedošlo. Konečně, "hyper" v tomto případě interpretujeme jako
"rozšířený, obecný".
Hypertext chce být na jedné straně reflexí entropie, existující ve vesmíru, na druhé straně
reflexí způsobu lidského myšlení a vnímání světa. Je charakteristický tím, že autorovi i čtenáři
(uživatele nabízí stejné prostředí. Čtenář sice nemá právo modifikovat autorovo dílo, ale může
si k němu připojit vlastní poznámky, odkazy na podobná díla a co je nejdůležitější, může si
nadefinovat vlastní cestu dílem, tj. posloupnost jeho prohlížení.
2. Obecné zásady tvorby hypertextového dokumentu
V anglo-jazyčný literatuře je v této souvislosti používaný termín authoring, resp authoring
system, což se často (ne zcela přesně) doslovně překládá jako autorizace, resp. autorský
systém.
Akceptování zda nepřijetí hypertoxtového dokumentu čtenářům do značné míry závisí na
tom, nakolik si čtenář dokáže vyskládat z jednotlivých částí hypertextu ucelený smyslový
obraz. To zase do značné míry závisí na schopnosti autora vytvořit koherentní hypertext.
Přestože obecně jde o návrh hypertextového dokumentu, ve skutečnosti třeba vyřešit tři
okruhy problémů:
1. navrhnout správný obsah,
2. navrhnout správnou strukturu dokumentu,
3. navrhnout správnou prezentaci dokumentu.
Při návrhu obsahu potřebujeme, kromě výběru relevantního textu, udělat jeho rozdělení do
autonomních částí a určit vazby mezi nimi. Každá taková autonomní část formálně
představuje uzel, vazby zase linky. Uzel může být typu "atom" nebo "složený" uzel. Z
pohledu obsahu jsou linky trojí typu:
- Linky bez označení,
- Linky vyznačující sémantické vztahy jako např..: "Je probráno v ..."
- Linky na specifický obsah, jako např. "Grafická dokumentace je v ..."," je definováno v ... "
Z metodického hlediska je třeba nejprve rozhodnout o třídění obsahu do uzlů. Pak je třeba
určit linky, vyznačující sémantické vztahy. Třetím krokem je přehodnocení navrženého
členění a změna některých sémantických linek na linky specifické. Takto, postupnou iterací,
najdeme optimální ztvárnění obsahu a můžeme přejít na návrh dokumentu z hlediska jeho
organizace. Jak jsme si již vysvětlili, hypertext z pohledu struktury představuje síť uzlů a
linek, přes kterou je možné procházet několika způsoby. V tomto případě však máme na mysli
tzv.. strukturní uzly, které nemusí být totožné s obsahovými uzly, diskutovanými v
předchozím odstavci. Rozlišujeme dva typy strukturních uzlů:
- Uzly určující posloupnost přechodu přes síť, které čtenáři diktují, v jakém pořadí má
procházet přes uzly,
- Uzly bez specifikace pořadí, které ponechává na čtenáři výběr následujícího uzlu.
Výhody a nevýhody použití toho kterého typu uzlů netřeba sáhodlouze vysvětlovat - je to o
míře demokracie, resp. diktatury. Tak jako v životě i zde je extrém škodlivý - hypertext
obsahující pouze uzly bez specifikace pořadí je pro čtenáře "terra incognita" - má sice
absolutní volnost výběru, ale neví dost dobře, co všechno se nabízí, pokud si všechno
nevyzkouší. Naopak, síť pouze s uzly určujícími posloupnost nedává čtenáři možnost zvolit si
vlastní cestu dokumentům.
Při návrhu struktury hypertextu je proto třeba dodržet následující postup:
1. zvolit jeden uzel jako vstup do hypertextu
2. vytvořit cesty hypertextu, využívaje v rozumné míře větvení, podmíněné cesty a pod.
Obecný hierarchický model struktury hypertextu je na obr. xxx.
Poslední, ale vůbec ne zanedbatelnou částí tvorby hypertextu je návrh jeho prezentace, tj.
způsob zobrazování a navigace. Přitom lze aplikovat tři styly:
1. textový
2. grafický
3. kombinovaný (text + grafika)
Literatura
[Bush, 1945] Bush, Vennevar: assure may think, The Atlantic Monthly, July 1945
[Smith at al., 1987] Smith, JB, Weiss, SF, Ferguson, GJ,: A Hypertext Writing Environment
and its Cognitive Basis, Proc. Of Hypertext '87, ACM Press, 1987
[1] Nelson, TH: Literary Machines, The Distributors, South Bend, IN, 87.1 edition, 1987
[2] Conklin, J.: A Survey of hypertext, Technical Report, MCC, Austin, Texas, 1987.
SHRNUTÍ
Omezení tištěného textu
- Limitovaný objem
- Problematická inovace textu
- Vyhledávání informace jen na lexikální úrovni (obsah + index)
- Pevná struktura textu (nelze jej přeuspořádat - personalizovat)
- Málo křížových referencí
- Složitou práci s křížovými referencemi (třeba prohledat mnoho knih - pr. Zákony)
Výhody hypertextu
- Nemá omezení tištěného textu
- Umožňuje tvůrčí práci s dokumentem (ale autorský zákon!)
- Může využívat i externí zdroje
hyperdokument = uzly + obsahy + linky + uživatelé + vlastnosti + operace nad dokumentům.
Informační společnost (e-Česko 2006)
Rozvoj, rozšíření a způsob využití ICT se staly v uplynulých letech východiskem
systémových, procesních i strukturálních změn na všech úrovních řízení společnosti. Nové
technologie a sítě umožňují ve srovnání s minulostí kvalitativně i kvantitativně zcela odlišný
přístup k informačním zdrojům a k práci s nimi. Lidé získávají stále více dovedností
potřebných pro práci s novými technologiemi, přičemž pro stále větší množství oborů platí, že
nedostatek této kvalifikace je důvodem pro znevýhodnění, či dokonce vyloučení z trhu práce.
Zajištění příznivých podmínek pro efektivní tvorbu, správu a šíření informací má značný
rozvojový potenciál na úrovni malých a středních, ale i velkých podniků, státní správy i
samosprávy. Součástí těchto podmínek jsou i dostupné informační a transakční on-line služby
veřejného sektoru, které svým uživatelům přinášejí konkrétní měřitelné efekty. Informační
společnost mění způsob podnikání, přístup ke službám a zboží v tak velkém rozsahu, že se
někdy hovoří o tzv. nové ekonomice.
Nové technologie jsou příležitostí pro vytváření moderní a efektivní veřejné správy, která
nabízí nové nebo zlepšené služby, jež jsou výsledkem reformy dosud užívaných postupů.
Veřejná správa je rovněž významný účastník na trhu, který podporuje jak vývoj, tak poptávku
po produktech a službách v oblasti ICT. Služby veřejné správy musí být pro uživatele
jednoduché a musí být dostupné všem, tedy i handicapovaným či jinak znevýhodněným
skupinám obyvatel. Moderní veřejné služby musí vycházet z potřeb svých zákazníků, tj.
občanů a podnikatelů. Při využívání ICT musí být zamezeno zneužívání citlivých informací a
je třeba důsledně dbát na ochranu osobních údajů.
Pojem informační společnost je dnes aktuální jak na národní úrovni, tak i na úrovni
mezinárodní. V této souvislosti se užívá pojmu „globální informační společnost“, která se
vyznačuje následovními charakteristikami:

Prostorové hranice ztrácejí smysl – z hlediska přístupu k dané informaci již není
podstatné, kde se tato nalézá ve vztahu k zájemci o tuto informaci. Jinými slovy,
náklady na získání informace, uložené např. v USA jsou pro zájemce z Čech stejné,
jako kdyby se tato informace nacházela v ČR..

Časové pásma ztrácejí smysl – díky IKT většina subjektů je již schopna
komunikovat 24 hodin denně 7 dnů v týdnu.

mizí hranic sektorů ekonomiky:

zatím co v industriální společnosti existovali ostré hranice mezi jednotlivými
sektory, v informační společnosti dochází k vzájemnému prolínání Hranice
mezi sektory se stávají neostrými a sektory si začínají konkurovat na původně
„cizích“ trzích.
Koncepce členských zemí EU
„eEurope2005: Informační společnost pro všechny“
vypracována na počátku 3. tisíciletí obsahovala hlavní prioritní oblasti, jejichž naplnění bylo
stanoveno na rok 2006. byly to moderní on-line služby veřejné správy zahrnující oblasti egovernmentu, e-learningu a e-zdravotnictví, dynamické prostředí pro rozvoj elektronického
obchodu, široce dostupné vysokorychlostní připojení za konkurenceschopné ceny a bezpečná
komunikační infrastruktura.
Z této koncepce byly odvozeny i čtyři prioritní oblasti Státní informační a komunikační
politiky ČR:
1. Dostupné a bezpečné komunikační služby: zahrnuje problematiku regulace trhu
elektronických komunikací a posilování konkurence na trhu, včetně převzetí nového
evropského regulačního rámce elektronických komunikací, a dále dořešení zbývajících úkolů
z koncepce eEurope+ v oblasti dostupnosti základních (tzv. úzkopásmových) i
vysokorychlostních internetových služeb.
2. Informační vzdělanost: zahrnuje především problematiku „informatizace škol“ a
problematiku informační gramotnosti, e-learningu a řešení problému digital divide.
3. Moderní veřejné služby on-line: zahrnuje veřejné on-line služby, tedy především služby
e-governmentu, e-procurementu a e-zdravotnictví.
4. Dynamické prostředí pro elektronické podnikání: zahrnuje opatření státu zejména v
legislativní oblasti a odpovídá stejnojmenné prioritní oblasti eEurope 2005
K dosažení těchto cílů značnou mírou napomohl i informační průmysl.
Digitální řízení autorských práv (DRAP, anglicky DRM – digital rights
management)
Intelektuální vlastnictví
Intelektuální, resp. duševní vlastnictví (po anglicky intellectual property) je střešní
pojem, pokrývající
nehmotné vlastnictví, které vzniká tvořivým zpracováním
nápadu,
myšlenky anebo ideje.
Intelektuální vlastnictví je na mezinárodní úrovni definované organizací WIPO (World
Intellectual Property Organization) v článku 2 ods. VIII. Dohovoru taxativním výpočtem
možných typů takto:
literární, umělecké a vědecké díla,
výkony výkonných umělců, zvukové záznamy a rozhlasové a televizní vysílání,
vynálezy ze všech oblastí lidské činnosti,
vědecké objevy,
průmyslové vzory a modely,
továrenské, obchodné známky a známky služeb, jako i obchodní jména a obchodní
názvy,
g. ochrana proti nekalé soutěži
a.
b.
c.
d.
e.
f.
Základní složky systému DRAP (DRM)
1. adresářové služby podporující procesy autentifikace a autorizace,
2. prostředky na vyjádření práv
3. prostředky na ochranu práv
adresářové služby zahrnují:
-
Manažment identity použivatele, včetně formátu, struktury databáze údajů .
o použivateli, ochrany soukromí a ochrany osobných údajů .
Autentifikaci použivatele (ověření identity použivatele),
Autorizaci použivatele (řízení přístupových práv).
Model systému DRAP
-
Model DRAP systému zahrnuje technické, obchodné, společenské a legislativní
aspekty nakládání s autorskými právy.
Samotná architektura systému DRAP zahrnuje tri oblasti:
-
jazyk pro vyjádření autorských práv (Language for rights assertions – ODRL),
mechanizmy ochrany práv (Protection mechanisms – ODRP)
protokol pro obchodování s právy (Trading Protocol - ODRT) - obr.1.
DRAP – legislativní aspekty
DRAP – společenské aspekty
DRAP – technické spekty
DRAP Architektúra
O
DRL
O
DRT
O
DRP
obr.1
Funkcionální architektura systému DRAP
Funkcionální architektura vychází ze třech různých modulů:
-
-
-
Tvorba autorských díl a získávání autorských práv (Intellectual Property (IP) Asset
Creation and Capture),v sobě pokrývá: ověření práv (Rights Validation) generování
práv (Rights Creation) umožňuje novému obsahu přiradit autorské práva a spravování
práv (Rights Workflow)
Obchodování s autorskými právy (IP Asset Management) má dvě základné funkce:
uschovávaní obsahů a metadat (Repository functions) a řízení transakcí (Trading
functions) souvisících s udělováním licencí a platbami za ne.
Využívání díl, chráněných autorskými právy (IP Asset Usage). Jde o manažment
povolení a monitoring dodržování podmínek licence.
Schematické znázornění bloků funkcionální architektury je uvedeno na obr.2.
Vstup do systému
DRAP
Manažment
Reg
istrácia
duševného
nových díl
vlastníctva
Overo
Využíva
udelených práv
Manažment
Prira
ďovanie
vanie
práv
povolení
práv
Repozitár
Spravovani
Obchodova
nie s právami
e
práv
Metadáta
Obsah
Sledovan
Platb
využívania práv
y
Zmluvné
strany
licenc
ie
Práva
fulfil
ment
Díla
packa
ging
Obr. 2: Funkcionální architektura DRAP systému
Informační architektura
Informační architektura popisuje:
-
modelování prvků (použivatel, dílo a práva)
identifikaci a popis prvků
deklarování práv ( povolení, obmezení, povinnosti a jiné informace o použivateli
a díle (obsahu) ve vztahu k autorským právám.)
PRÁ
VA
vlas
Aplikac
tnictví
e na
POUŽÍV
ATEL
Tvorb
DÍLO
a,
využí
vání
Obr. 3: Informační architektura systému DRAP
Charakteristickou črtou digitálního obsahu je, že ho možno modifikovat. Táto
vlastnost potom implikuje potřebu modelování samotného informačního obsahu. Příkladem
takovéhoto modelu je model vypracovaný mezinárodní federací asociací knihoven
(International Federation of Library Associations – IFLA) [IFLA]. V tomto modelu se ve
vztahu k obsahu rozlišují čtyři různé úrovně
-
dílo (Work),
interpretace (Expression),
vydání/předvedení/stvárnění díla (Manifestation)
a položka (Item).
Základní podmínkou využitelnosti informační architektury je možnost identifikovat
a standardizovaným způsobem popsat všechny entity z pohledu autorských práv. Popis práv
musí obsahovat:
1. popis povolení, určujících, co může držitel povolení s obsahem legálně dělat,
2. obmezení, vztahujíce se na udělené povolení, např. povolený počet kopií, povolený
počet přístupů k obsahu, zákaz přenosu obsahu na jiný typ nosiče a pod.
3. povinnosti, vyplývajíce pro držitele povolení z nákupu licence – např. zaregistrovat se,
strpět určitý způsob kontroly dodržování licence a pod.
4. popis oprávnění jednotlivých držitelů práv.
poč
Čas
jiné
Geogr
et použití ový limit
afické limity
limity
obme
zení
přehráv
plati
pov
t
olení
Reg
Vytlačit
istrovat se
Rozmn
Strp
ět kontrolu
at
Držitel
Pov
innosti
é práv
jiné
ožovat Prezent
ovat veřejnosti
Vydat
vydávat
jiné
Obr. 4: Informační architektura z pohledu udělování práv
Přínosy zavedení systému DRAP
Zavedení systému DRAP umožní zpřístupnit díla, chráněna autorským zákonem,
v digitální formě on-line (internet) i off-line (CD nosiče).
Držitelé práv k autorským dílům samozřejmě doufají, že zavedením systému DRAP se
eliminuje většina „pirátských“ aktivit.
Vnímání služby/aplikace zákazníkem a její poskytovatelem
Je všeobecně známo, že čím více se poskytovateli služby/aplikace podaří uhodnout
„choutky zákazníka“ tím větší je šance na úspěch. Při tom samozřejmě nejde o hádání
v pravém slova smyslu ale o propracovanou proceduru výzkumu potřeb a požadavků
zákazníka. Problém je v tom, že mezi obrazem služby zákazníka a obrazem, který si o ni
vytvořil provozovatel existují rozdíly. Proč tomu tak je, vysvětluje následující obrázek:
ZÁKAZNÍK
komuniko
minulé
osobní
vané zkušenosti
potřeby
zkušenosti
jiných
očekávaná
služba
r
ozdíl 5
vnímaná
služba
r
ozdíl 4
provoz
služby
ce se zákazníkem
r
r
ozdíl 3
transformac
ozdíl 1
e
vnímání
specifikací
do
(par.)
služby
r
ozdíl 2
komunika
manažérovo
vnímání očekávání
zákazníka
PROVOZOVATEL
1. rozdíl:
mezi
tím,
co
očekává
zákazník
a představami
manažmentu
o očekáváních zákazníka.
2. rozdíl:
mezi představami manažmentu o tom, co je důležité (rozhodující) pro
službu a výslednou specifikaci služby (parametrů).
3. rozdíl:
mezi stanovenými parametry služby a tím, co se zákazníkovi skutečně
nabízí.
4. rozdíl:
mezi tím, jako je služba komunikovaná (prezentovaná) zákazníkovi
a tím, co je zákazníkovi skutečně doručováno.
5. rozdíl:
mezi tím, co zákazník očekával a tím, čeho se mu dostává.
Aby se tyto rozdíly minimalizovali, poskytovatelé služeb vytvářejí následující
formální strukturu:
zákazník
styk so
zákazníkom
technologie
tarifování
poprodejný
servis
zotrvání
zákazníka
při službě
V průměru si získání nového zákazníka (v oblasti IKT služeb) vyžaduje pětinásobně
více úsilí jako udržení existujícího. Je proto samozřejmé, že pozornost poskytovatelů IKT
služeb se soustřeďuje právě na udržení si zákazníků a to o to víc, čím bliž je bod saturace
trhu.
Zákazník ne je stejně citlivý na nevyhovující hodnotu jednotlivých parametrů. Jinými
slovy, zákazník má určitý rozsah tolerance pro každý parametr – obr.
očekáva
ná
minimál
ně
(požado
rozsah
vaná)
tolerance
hodnota
akcepto
vatelná
hodnota
hod
nota
par
ametru
Jedním z nejcitlivějších parametrů je doba, potřebná na odstranění poruchy, resp.
chyby v doručování služby. Vplyv způsobu odstraňování chyby na spokojenost zákazníka je
znázorněn na obr.
úrov
ěň
1
spo
kojenosti
1
00 %
akcept
2
ova-telná
záka
3
úrověň
zníka
odc
hod (stráta)
zákazníka
čas
vzniku
č
as
chy
by
1: náprava uskutečněna téměř okamžitě
2: náprava uskutečněná v rámci intervalu tolerance
3: náprava uskutečněná na konci intervalu tolerance.
Jestli k nápravě nedojde do konce intervalu tolerance, zákazník zpravidla odchází ke
konkurenci.
Prognózování poptávky po IK službách
Ve všeobecnosti je poptávka po IK službě funkcí zejména následujících parametrů:
poptávka = f(cena služby, příjem domácnosti, počet potenciálních klientů, cena náhradních
řešení a cena substitutů, užitečnost služby pro zákazníka, módnost, státní dotační politika,
...)
Podobný vztah možno napsat i pro ponuku IK služeb:
ponuka = f(výška potenciálních zisků ze služby, ceny konkurenčních služeb, stav technologií,
cena vstupů, dostupnost zdrojů, regulace trhu, ...)
Analýzou parametrů těchto funkcí můžeme získat globální představu o potenciále poptávky,
resp. velikosti ponuky na trhu pro určité skupiny služeb. Zatím co v předchozím období, kdy
jedinou službou byla tzv. hlasová služba, bylo prognózování redukované na prognózování
vývoje časového radu, prognózování mobilních služeb se stalo jednou
z nejkomplikovanějších úloh. Nejmarkantnějšími důkazy tohoto tvrzení jsou prognózy
rozvoje ISDN (nadhodnoceny), resp. GSM a v souvislosti s GSM hlavně služby SMS
(podhodnoceny o několik řádů).
Hlavními zdroji omylů přitom jsou:
-
zle odhadnutý užitek, který služba použivateli přinese,
-
zle odhadnutá latentní potřeba,
-
zle odhadnuté možnosti služby,
-
zle odhadnutý vývoj technologií a s tým souvisící vývoj nákladů a cen,
-
zle odhadnutý vplyv reklamy a změny životního stylu.
Největší problémy přitom jsou s tzv. měkkými faktory, jakými jsou například dlouhodobé
působení TV (televize je dnes vnímaná jako náhrada plnohodnotného života, zatím co telefon
bol vždy vnímán jen jako rozšíření možností člověka), propagace e-věku a s tím související
způsob trávení volného času a stav kultury (rozhodujícím se stává, co právě letí a ne to, co
potřebujeme), stav společnosti (způsob vytváření příjmů, stav rozvoje výrobních procesů
a zavádění nových technologií), vplyv globalizace, vplyv státu, morálka, aktuální řebříček
hodnot, atd.
Zlé odhady pro jednotlivé faktory se pak v konečném důsledku projevili v zlém odhadu
vývoje počtu použivatelů služby. Průnik nových IK služeb na trh možno ve všeobecnosti
charakterizovat tzv. Bassovou formulí :
(5.1)
V Bassové formule jsou použité tri parametre:

m = potenciál trhu, t.j. celkový počet potenciálních zákazníků nové služby;

p = koeficient, odrážející vnější vplyvy, tj. pravděpodobnost, že někdo, kdo ještě
nemá předplacenou tuto službu tak udělá pod vplyvem marketingové kampaně,
článků v novinách, popřípadě působením jiných vnějších faktorů;

q = koeficient, vyjadřující tzv. vnitřní vplyvy, tj. pravděpodobnost, že někdo, kdo
ještě nemá předplacenou tuto službu tak udělá pod vplyvem doporučení některého
z použivatelů služby.
Typická Bassova křivka pro p = 0,03 a q = 0.38 (co jsou typické průměrné hodnoty
koeficientů) je znázorněna na obr. 4.1:
počet použivatelů
inovace
čas od uvedení inovace na trh
Obr. 4.1: Typická Bassova křivka
Difuze IK služeb však má svoje specifika, například množství potenciálních zákazníků do
značné míry závisí od tzv. počítačové gramotnosti. V důsledku toho třeba použit
modifikovanou Bassovu formuli:
kde specifika IK služeb respektujeme zavedením faktoru 
Inovací rozumíme situačně nový vývoj a / nebo uvádění nových nástrojů a zařízení, pomocí
kterých lidé provádějí interakce s okolím.
Inovací může být výrobek nebo služba.
Podle ITU-T jsou termínem služba označovány telekomunikační možnosti (capabilities), které
si zákazník kupuje nebo pronajímá od poskytovatele služby. Služba je abstrakcí z úhlu
pohledu síťových prvků nebo z úhlu pohledu (telekomunikačních) zařízení. Tytéž služby
mohou být poskytovány různými síťovými prvky a naopak, různé služby mohou být
poskytovány stejnými síťovými prvky.
Definice aplikace podle ITU-T zní:
- Slovo aplikace je použité jako generický termín pro reprezentaci souboru vlastností,
umožňujících spojení komunikace a zpracování dokumentů. Operace, které lze provádět
pomocí aplikace závisí na použitých pracovních metod a od přidělených práv při zpracování
dokumentu. Příkladem takových aplikací jsou: otevřená výměna zpracovatelných dokumentů,
práce na společném dokumentu a pod.
- Soubor aktivit, prováděných za účelem reakce na potřeby zákazníků v dané situací, např. pro
účely podnikání, vzdělávání, osobní komunikace nebo zábavy. Vyplývá automatické /
částečně automatické použití hardwaru / softwaru a může být přístupná lokálně nebo
vzdáleným přístupem. V případě vzdáleného přístupu vyžaduje využívání telekomunikačních
služeb.
Při rozhodování o ekonomických aspektech e-komunikace je třeba zohlednit skutečnost, že
každá IK služba je jakoby umístěna v vícerozměrné prostoru, jehož nejdůležitějšími rozměry
jsou: makroekonomický vývoj, transparentnost legislativy, kupní síla obyvatelstva a nabídka
na trhu - viz. obr. 5.1.
makroekonomika
legislatíva
kúpna sila
stav trhu
technológie
Obr. 5.1.: Multidimenzionálny priestor IK služieb
Filozofie e-obchodu
E-obchod je typickým příkladem, jak nové technologie mění nejen zažité paradigmatu, ale v
dlouhodobém horizontu i charakter společnosti. Na druhé straně je třeba říci, že hlavně v
začátcích e-obchodu se mu přisuzovala vyšší váha, jakou ve skutečnosti ve společnosti hraje.
Jednalo se zejména o příliš optimistické předpovědi rozvoje e-obchodu, pokud jde o rychlost
migrace od klasického nakupování na nakupování v e-obchodě, počet kupujících i objem
prodeje. V souvislosti s tím spatřilo světlo světa i několik mýtů o e-obchodu, z nichž
nejznámějšími jsou:
• Bude se řídit zcela jinými ekonomickými pravidly jako tradiční obchod (tzv. nová
ekonomika)
• Vytvoří se ideální trh, kde kupující i výrobci budou mít úplné informace, což zamezuje
plýtvání (výrobě ležáků) a tím sníží ceny
• Většinou se bude nakupovat "po částech" tj. jen tolik, kolik právě potřebuji (vztahuje se
hlavně na kupování nehmotných zboží)
Reálný život tyto mýty rychle vyvrátil. Tvrdě na to doplatili internetové firmy, označované
jako dot-comy, z nichž velká většina zkrachovala právě kvůli nedodržování základního
ekonomického pravidla, podle kterého náklady nesmějí dlouhodobě překračovat příjmy. Tak
isto se nepotvrdila teze o vytvoření ideálního trhu. Technologie, využívané při provozu eobchodu sice umožňují oběma stranám (kupujícímu i prodávajícímu) získat více informací,
ale jejich vyhodnocování není zdaleka jednoduchým cvičením. Cena zboží se rapidně
nesnížila, ale zrychlily se operace, zautomatizoval se celý proces a zvýšila se možnost
porovnání. Dále, e-obchodování změnilo hodnotový řetězec z něhož vypadlo několik
mezičlánků a vytvořily se i nové modely podnikání. Vytvořila se výroba a prodej produktů,
šitých na míru v množstvích odpovídajících aktuálním potřebám. Zkvalitnila a zrychlilo se
obchodování s nehmotnými produkty (digitální hudba, video, texty, ...) a službami (rezervace
v hotelech, letadlech, vlacích, divadlech, e-banking, ...)
Navzdory prognózám o rychlém rozvoji e-obchodu v sektoru B2C největší obrat stále ještě
vykazuje sektor B2B.
Rychlejší pokrok e-obchodu brání celá řada bariér. Z nich nejzávažnější jsou:
- Nízký příjem domácnosti,
- Nízké vzdělání (bez střední školy a počítačové gramotnosti),
- Jazyková bariéra (většina obsahů je v angličtime),
- Nemožnost připojit se na internet (život v odlehlých oblastech - lazy),
- Vyšší věk az toho vyplývající odmítání novinek,
- Tělesné postižení.
Pokud se na e-obchod díváme jako na systém, můžeme jej rozdělit do tří funkčních bloků:
• informační báze (katalog produktů)
• vyhledávací systém
• elektronický platební systém
Elektronické obchodování však nepřineslo do obchodování jen elektronický "rozměr, ale
zasáhlo přímo do filozofie vztahů mezi výrobcem, prodejcem a zákazníkem. Zatímco v
"kamenném" světě platí posloupnost:
vyrobit produkt - vytvořit poptávku - prodat produkt,
v "elektronickém" světě se razí zásada
zmapovat poptávka - vytvořit produkt na míru - prodat produkt a obdrží platbu v okamžiku
objednávky
Jednou z ne zcela zodpovězeno otázek je otázka, jak určit hodnotu e-obchodu. Kritéria,
používané při validace klasického obchodu (tj. poloha, velikost prodejní / skladové plochy,
zásoby, známost jména, tradice, počet zákazníků a pod.) Se na e-obchod nedají aplikovat.
Proto prakticky od objevení se e-obchodů na webu se hledají nová kritéria pro určení jejich
hodnoty a úspěšnosti. Postupně byly zavedeny následující kritéria:
• počet návštěv www stránky e-obchodu:
• počet "kliků"
• objem prodeje
• příjmy
• počet zákazníků
• věrnost zákazníků
• ...
hodnota versus objem dat
Ne všechna data mají stejnou cenu. Obecně platí, že čím "surovejšie" jsou data, tj. čím jsou
blíže strojovým datům, tím menší hodnotu mají. Naopak, nejcennější jsou data o zákaznících
(věk, vzdělání, zájmy, co kupují a pod.), Protože podle nich lze "šít na míru" nabídku.
hod
nota
Dáta o
zákazníkoch
e-obchod dáta
Web dáta
Objem
dát
Objem dát
příklad: Protože proces e-obchodování je do značné míry automatizovaný, existuje o
jeho průběhu množství údajů, zaznamenaných v pamětech počítačů. Jde zejména o údaje o
návštěvnících stránky (jejich lokalizace), realizovaných nákupech (druh zboží, objem
nákupu), záznamy diskusních skupin, dotazy a připomínky od kupujících, atd.. Samy o sobě
tato data nemají velkou vypovídací hodnotu, ale pokud se podaří dát je do vzájemné
souvislosti, stanou se cenným zdrojem informací. Tomuto procesu se říká data mining.
Příkladem výstupů z takového dolování v datech je klasifikace zákazníků podle stanovených
kritérií, identifikace typického chování zákazníka v e-obchodě (nalezení vzorů) a pod.
Počítače, podílející se na procesech e-obchodování jsou schopné vzájemně od sebe získávat
strojově generované údaje, například IP adresu, časové údaje a URL data. Relativně bohatým
zdrojem informací jsou i "koláčky" - cookies.
• datum / čas http request
• IP adresa zákazníka
• URL
• požadavek (query string)
• http status
• agent zákazníka
• cookies ID
e-obchod: vznik, definice, základní pojmy
Lidské potřeby
Člověk přišel na svět díky tomu, že na rozdíl od ostatních tvorů nejen že pociťoval potřeby,
ale i nepřekonatelné nutkání tyto potřeby uspokojovat. Tak se stalo, že kvůli uspokojení
potřeb opustil bezpečí korun stromů, kde žil bezstarostným životem opice a vydal se na
strastiplnou a nikdy nekončící pouť za uspokojováním svých potřeb. Lidské potřeby jsou
různé a ne všechny jsou pro člověka stejně důležité. Žebříček lidských priorit z pohledu
uspokojování potřeb je znázorněn na obr. 1.1 (podrobněji viz Abraham Maslow: Toward a
Psychology of Being):
fyziologické
bezpečnosť
spoločnosť
uznanie okolia
sebarealizácia
Obr.1.1: řebříček lidských potřeb
Rozvoj lidstva tak má na svědomí triviální vazba, znázorněna na obr. 1.2.
Potřeba
uspokojení potřeby
Obr. 1.2
Na tomto obrázku je klíčovým faktorem oboustranná šipka, která naznačuje, že nová
potřeba nejen že vyvolá aktivity směrem k jejímu uspokojení ale i naopak, uspokojena
potřeba je zároveň automaticky zárodkem nové potřeby. Tím se vytváří nekonečný cyklus
vzniku a uspokojování potřeb.
Nejprve se člověk sám snažil uspokojit své potřeby - sám si sháněl něco na zub, sám si na
míru spichl oblek z kožešin, sám si nabrousit kamennou sekeru, sám zbil svou družku v
jeskyni, sám zplodil potomstvo, atd.. Rychle se však ukázalo, že na všechno nestačí například pokud celý den běhal za mamutem, večer v jeskyni už neměl chuť ani na bitvu, ani
na sex, což samozřejmě vyvolávalo nespokojenost jeho partnerky. Ta rozhodla, že to takto
dále nejde a nařídila dělbu práce - oráč bude orat, myslivec lovit, švec šít, horník fárat, básník
básnit, milovník milovat atd.. Tak přišla na svět výměna - stehno z divočáka za mísu čočky,
tchýni za pytel brambor (metrák za metrák) a pod. Později se proces výměny povýšil na
umění, dnes známé jako obchodování a na světě se objevil nový specialista jménem
obchodník (některé zdroje však tvrdí, že pojem obchodník je jen nové synonymum k mnohem
staršímu pojmu zloděj). Tak či onak, od vzniku obchodu si člověk své potřeby uspokojuje
nákupem výrobků nebo služeb. A opět zde přichází ke slovu dělba práce - produkt vyrobí
výrobce, distributor ho dopraví blíže ke spotřebiteli a obchodník mu ho prodá - obr. 1.3.
potreba
Vytvorenie produktu,
uspokujúceho potrebu
(výrobku, služba)
distribúcia
predaj
Uspokojenie potreby
Obr. 1.3
Kromě této přímé linie existuje ještě i vedlejší, pomocná linie, reprezentovaná
bankami, poradci, zprostředkovateli, atd.. jejímž smyslem je napomáhat realizaci procesů,
probíhajících po přímé linii.
Hodnotový řetězec
Na první pohled jednoduchý výraz "uspokojování potřeb" v obrázku 1.2 však ve skutečnosti
reprezentuje složitý posloupnost činností, uspořádaných do tzv.. hodnotového řetězce, v němž
každý článek přidává k již vytvořené hodnotě hodnotu novou - obr.
dodávateľ
Producent
(výrobca,
Ban
poskytovateľ služby)
ky
distribútor
Por
adcovia
predaj
Bro
keri
spotrebiteľ
Ser
vis
1.4.
obr. 1.4: hodnotový řetězec
Ve skutečnosti je situace ještě komplikovanější tím, že každý článek řetězce v něm
může hrát několik rolí - například výrobce může být v určitých případech i dodavatelem,
prodejcem, nebo spotřebitelům. Bez ohledu na roli, mezi každou dvojicí sousedních článků
řetězce probíhá obchodování, zahrnující zejména tyto procesy - obr. 1.5:
ponuka
výber
Objednáva
nie
Uzavretie
zmluvy
platba
Dodanie
tovaru
Popredajná
komunikácia
Článok n
Článok n+1
obr. 1.5
Podle toho, jakým způsobem (a s pomocí jakých technologií) se tyto procesy
realizují mluvíme o tradičním obchodování nebo o elektronickém obchodování.
E-obchod, e-obchodování, e-podnikání
Elektronický obchod, resp. zkráceně e-obchod, je často, zejména v médiích označován
za průkopnický vynález, který v krátké době od základu změní náš způsob života. Praxe
ukazuje, že, jak již x-krát předtím, lidstvo obecně nemá rádo revoluční změny. Pravdou
je, že elektronický ochod je na vzestupu, ten však zdaleka není tak rychlý, jak tvrdili
proroci.
Než začneme rozebírat jednotlivé aspekty elektronického obchodu, podívejme se na to,
co znamená pojem obchod:
Slovo obchod má několik významů. V svém základním významu označuje místnost, kde
lze nakupovat různé zboží. V přeneseném významu vyjadřuje součást podnikatelské
činnosti, případně vydařenou koupi, resp. úspěšný prodej něčeho. V ekonomické teorii
je obchod označován za nejrozvinutější formu věcí podle-peněžních vztahů, atd.. V
samotné definici pojmu obchod se blíže nespecifikuje prostředí, v němž probíhá výměna
produktů. A právě ono je dnes rozhodujícím kritériem umožňujícím rozlišit klasický
obchod od elektronického obchodu. Pokud je tímto prostředím vyhrazen fyzický prostor
(místnost, budova), kde musí zákazník, který chce nakupovat fyzicky přijít, hovoříme o
tradičním obchodě. (Dnes se často namísto pojmu "tradiční obchod" používá pojem
"kamenný obchod" čímž se chce nepřímo naznačit, že jde o cosi, co již patří do doby
kamenné.). Pokud proces výměny probíhá ve virtuálním prostoru (např. na www
stránce) hovoříme o e-obchodu. Mezistupněm mezi tradičním obchodem a e-obchodem
je zásilkový obchod, kde si zákazník vybírá z katalogu (tištěného tištěný na papíře či
zobrazovaného k obrazovce TV přijímače) a zboží je mu doručeno domů na dobírku.
Spojení e-obchod, resp. elektronický obchod se do češtiny dostalo mechanickým
překladem z angličtiny. V angličtině se v této souvislosti používají tři výrazy: online
shop, e-commerce a e-business. Zatímco pojem online shop označuje zpravidla
konkrétní www stránku, zabývající se prodejem zboží, druhý pojem v pořadí (ecommerce) označuje obchodování na internetu, poslední pojem (e-business) zahrnuje
nejširší spektrum aktivit, souvisejících s podnikáním, přičemž alespoň část těchto aktivit
probíhá ve virtuálním prostoru. V českých tištěných i elektronických médiích se téměř
výhradně používá jen pojem elektronický obchod, či e-obchod. Přitom i v ČR existují
pojmy obchodování, resp. podnikání, takže nic nebrání tomu, aby se mluvilo také o eobchodu a e-podnikání. Abychom se vyhnuli nejasnostem, budeme, vycházejíc z
významů slov obchodování a obchod, považovat pojem e-obchodování za širší pojem,
zahrnující v sobě kromě e-obchodu (tj. aktu koupě a prodeje) i další činnosti, jako
například vyhledávání zboží, sledování dodávky , sjednávání obchodu a pod. Pojem epodnikání budeme používat zas jako termín, zastřešující všechny aktivity, spojené s
podnikáním, využívajícím alespoň v některých fázích, internet. Přesnějši definice pojmů
e-podnikání, e-obchodování a e-obchod jsou uvedené zde:
Elektronické podnikání (e-podnikání, e-business) je podnikání, kde jsou procesy,
související s produkcí, stykem se zákazníkem, resp. dodavatelem, řízením atd..
realizované s využitím počítačových sítí.
Příklady procesů v e-podnikaní:
- Zakázky, objednávání, řízení zásob, platby, řízení dodavatelů, řízení výroby, podpora
rozhodování,
- Marketing, e-obchod, zpracování objednávek, platební systém, podpora zákazníka,
- Vnitropodnikový informační systém, informační služby zaměstnancům, rozvoj
lidských zdrojů.
E-podnikání se neobejde bez infrastruktury, potřebné pro podporu procesů epodnikání. Infrastrukturu e-podnikání tvoří zejména:
- Počítačový hardware,
- Telekomunikační sítě (pozemské, satelitní, ....),
- Systémový software,
- Aplikační software,
- Služby (design www stránek, web hosting, certifikace, e-platby, poradenství, ...)
E-obchodování (e-commerce) je libovolná transakce, jejíž součástí je přechod
vlastnických práv k výrobkům (produktům, službám), realizovaná s podporou
počítačových sítí.
Příklady transakcí při e-obchodu jsou:
- Koupě CD přes e-obchod,
- Nákup surovin (polotovarů) přes EDI, resp. přes aukci na webu,
- Rezervace letenky přes web,
- Koupě počítače přes internet s využitím volání na 800kové číslo (bezplatné volání),
- Vnitropodniková objednávka komponentů přes intranet,
- V širším slova smyslu i výběr peněz z bankomatu.
K přechodu vlastnických práv dochází po uzavření a splnění podmínek kupní smlouvy
mezi kupujícím a prodávajícím (i za nulovou cenu, jak tomu je například při volném
softwaru).
e-obchod je virtuální prostor, vytvořený za účelem prodeje produktů a služeb
prostřednictvím počítačových sítí, především internetu kde prodávající prostřednictvím
integrace různých typů e-komunikace, správy dat a služeb zabezpečení mohou rychle a
bezpečně prodávat výrobky a služby a přijímat platby a objednávky od zákazníků .
Obsah pojmů e-obchod, e-obchodování a e-podnikání se vyvíjel s časem. Pro ilustraci si
uveďme, jak chápou tyto pojmy významné celosvětové organizace, jako jsou světová
obchodní organizace (WTO - World Trade Organization), organizace pro ekonomickou
spolupráci (OECD) a ICT fora uspořádány podle doby vzniku od nejstarších po
nejnovější:
1. E-podnikání = proces výroby, reklamy, prodeje a distribuce produktů s využitím
telekomunikačních sítí. (Zdroj: WTO)
2. E-obchodování = obch. transakce, do níž se mohou podílet různé organizace i
jednotlivci, založená na zpracování a přenosu digitalizovaných dat včetně textu, zvuku a
vizuálních produktů a která se uskutečňuje jako přes otevřené sítě (např. Internet), tak i
přes uzavřené sítě (např. Minitel) , vybavené branami do otevřených sítí. (Zdroj:
OECD)
3. E-obchodování = vedení obchodních transakcí a obchodních činností pomocí
kombinací výměn strukturovaných elektronických zpráv (EDI), nestrukturovaných
zpráv (E-mail), binárních dat, sdílených dat, databází a přístupů k databázím a to vše v
rámci široké škály síťových technologií aplikovaných jako v soukromém tak i ve
veřejném sektoru. (Zdroj: ICT forum)
Dnes v literatuře i na webu lze nalézt desítky dalších definic e-obchod, e-obchodování a
e-podnikání. Některé z nich jsou uvedeny zde.
Namísto uvádění dalších pohledů na e-obchod, e-obchodování a e-podnikání si
vyjmenujeme jejich nejpřesvědčivější rysy:
- Využití webu, resp. obecně internetu na obchodní komunikaci a uzavírání obchodních
transakcí,
- Manipulace s digitálními daty,
- Elektronická forma platby.
Zatímco spojení "elektronický obchod" a elektronické obchodování původně označovali
pouze elektronický transfer dokumentů pomocí k tomu určených systémů (především
EDI), souvisejících s obchodními transakcemi, po tom, jak vznikl web, e-obchodování
začalo být v pravém slova smyslu elektronickým a pokrývá všechny jeho fáze.
Ekonomickým základem e-obchodu je největší vynález 20. století - samoobsluhy. Pro
někoho to může znít nadneseně, ale vynález samoobsluhy byl skutečně geniálním,
mnohem geniálnější (a mějme lidstvu užitečnějším) jako vynález atomové bomby.
Říkajíce řečí teorie hromadné obsluhy umožnil znásobit počet obslužných linek a tak
zrychlit obsluhu. Z pohledu zákazníka přinesl možnost blíže se seznámit se sortimentem
zboží a "sáhnout si na zboží" ještě před jeho koupí. Druhým - technologickým základním kamenem e-obchodování se stal internet - síť sítí - umožňující "domlouvat
se" počítačem na celém světě.
Předchůdcem dnešního elektronického obchodování byl projekt systému elektronické
výměny dat (Electronic Data Exchange) EDI, který byl experimentálně ověřován již v
šedesátých letech. EDI je uzavřený komunikační systém vyžadující, aby všechny firmy,
které jej využívají byly propojeny podle předem definovaných norem umožňujících
faktuře systému jedné firmy komunikovat s kanceláří objednacího systému druhé firmy.
K tomu musí vybudovat odpovídající fyzické připojení. Dnes jsou podnikové informační
systémy navrženy tak, aby respektovaly EDI a aby byly zároveň schopny pracovat s
XML. To umožňuje uživatelům EDI obchodovat i s firmami, které EDI
nepoužívajú.Približne stejně dlouho používají banky specializované sítě pro
elektronický transfer peněz (Electronic File Transfer) EFT.
E-obchod, z pohledu teorie, je systém, který neobsahuje jen procesy, přímo související s
nákupem a prodejem zboží a služeb, ale také podpůrné procesy, které podporují tvorbu
příjmu. Typickým příkladem takových procesů je tvorba poptávky pro dané zboží a
službu, resp. podpora prodeje a služby zákazníkům (viz. obrázek č.. 1), nebo ekomunikace mezi obchodními partnery.
P
Pokračovani
rístup
Hľadanie
e predaja
Dotazy
Prezeranie
Z
ákazníci
Online
Online
objednávky
inzercia
Štandardné
objednávky
Di
stribúcia
Online:
nehmotný tovar
Dodávka:
hmotný tovar
Elektronic
Prezeranie
ká
podpora
Obrázok č. 1: . Cyklus elektronického obchodu
zákazníka
V ideálním případě elektronický obchod zachovává výhody tradičního obchodu a
přidává mu flexibilitu, kterou poskytují elektronické sítě.
Elektronické podnikání zvyšuje efektivitu podnikání například i tím, že usnadňuje kooperaci
dodavatelů a odběratelů, ale i spolupráci různých oddělení firmy, které si mohou vyměňovat
informace o marketingové kampani, nových produktech a pod. Realizace procesů s využitím
elektronických sítí automaticky odstraní typické omezení kamenného obchodu související s
otevíracími hodinami. e-obchod může fungovat 24 hodin denně a 7 dní v týdnu; navíc,
objednávky na výrobky nebo služby mohou být přijímány odkudkoli.
Nástup Internetu a následně objev principu webu změnil nejen přístup podniků k
elektronického obchodu, ale, co je rozhodující, i přístup individuálních spotřebitelů k tomuto
jevu. S růstem počtu firem používajících Internet as růstem počtu koncových uživatelů se
rozšiřují možnosti využívání elektronického obchodu. Nárůst objemu elektronického obchodu
zas umožnil vznik obchodních společností, které podnikají pouze na Internetu. Druhá
polovina 90. let byla charakterizována boomem takzvaných "dot.com ů" ao e-obchodě se
mluvilo jako o průmyslu třetího tisíciletí.
Ve svých počátcích se e-obchod týkal pouze řízení nákupních a prodejních transakcí.
Následně se k tomu připojil transfer plateb přes počítačové sítě. Dnes se již rozvinul natolik,
že zahrnuje prodej a koupi nejen hmotných, ale i nehmotných komodit, jako jsou např.
digitální informace. Malé firmy zjišťují, že mohou realizovat své obchody on-line stejně jako
jejich větší konkurenti a tak snížit své náklady.
Hodnotový reťazec tradičného obchodu možno znázorniť nasledovne:
masová reklama
výrobca - distrib. - veľkoobchod - maloobch. - zákazník
spätná väzba od zákazníka
Naproti tomu hodnotový reťazec e-obchodu je, aspoň teoreticky, oveľa jednoduchší:
Výr
Zák
obca
azník
V skutočnosti je medzi výrobcom a zákazníkom ešte internet, resp. web, poskytujúci
tzv. sieťové služby – obr.2:
sieťové služby
výr
obca
zák
azník
Skutečnost, že všichni - výrobci i zákazníci - jsou "zesítěný", představuje hlavní
kouzlo elektronického obchodování: bez ohledu na skutečnou fyzikální vzdálenost je nyní
výrobce od spotřebitele vzdálený jen na jedno kliknutí myší.
Náklady na distribuci zboží v klasickém hodnotovém řetězci tvoří cca 50-80% koncové ceny.
Protože zisk se dělí podle obdobného klíče, peníze jdou hlavně do kapes obchodníků a
zprostředkovatelů a výrobcům zůstane jen malý zbytek. Odbourání rozhraních umožní
producentovi zabít dvě mouchy jednou ranou: ponechat si celý zisk, resp. jeho podstatnou část
pro sebe a zredukují obchodních marží distributorů vytvořit prostor ke snížení koncové ceny a
tím zvýšení vlastní konkurenceschopnosti. Na druhé straně je taková změna spojena i se
značnými komplikacemi: výrobce si musí vybudovat náhradu za klasické distribuční kanály a
ukončit vztahy s distributory, kteří do té doby zajišťovaly distribuci jeho zboží.
Trh e-obchodu
Elektronický obchod je v současnosti v centru pozornosti nejvýznamnějších regionálních a
světových organizací, jako např. Světové obchodní organizace (WTO), Konference OSN pro
obchod a rozvoj (UNCTAD), Evropské hospodářské komise OSN (EHK OSN), Organizace
pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Komise Evropské unie (EK) a Mezinárodní
telekomunikační unie (ITU).
V elektronickém obchodu působí tři typy aktérů:
- Vláda (government, G),
- Podniky / podnikatelé (business, B)
- Zákazníci / občané (consumers, C)
Bez ohledu na to, zda jde o klasické podnikání nebo e-podnikání, jedním z parametrů, který je
třeba při podnikatelském rozhodování zohlednit je velikost relevantního trhu. Jde o to, že pro
každý produkt nebo službu existuje vždy jiný, konečný počet potenciálních spotřebitelů. Aby
podnikatel začal uvažovat o výrobě určitého produktu, resp. poskytování určité služby, musí
pro něj existovat dostatečně velký trh. Z pohledu e-obchodu lze potenciální trh rozdělit na
následující segmenty:
- Segment podnik - podnik (B2B),
- Segmet podnik - koncový zákazník (B2C),
- Segment podnik - vláda (B2G),
- Segment vláda - občan / zákazník (G2C)
- Segment zákazník - zákazník (C2C).
Teoreticky největším segmentem je segment B2C, kde se předpokládá, že každý člověk je
potenciálním zákazníkům. To znamená, že velikost segmentu B2C by, opět teoreticky, měla
být rovná počtu lidí na Zemi. Ve skutečnosti tomu tak není hlavně kvůli tomu, že nutnou
podmínkou pro to, aby se člověk stal účastníkem e-trhu je, aby měl připojení, resp. alespoň
přístup na internet. Tím je většina obyvatelstva Země odříznuta od možnosti zkusit si něco
koupit přes e-obchod. Navíc i tam, kde je reálná možnost připojení se na internet je často
bariérou vstupu zákazníků na trh vysoká cena počítačů a poplatků za připojení.
Pokud bychom velikost segmentu trhu posuzovaly podle velikosti obratu, pak by jako největší
logicky vyšel segment B2B, přestože ani segment B2G není k zahození. V současnosti narůstá
i význam ďalšíieho segmentu vláda-občan/zákazník (government to consumer GC) zejména
kvůli klamání myšlenky elektronické vlády (e-government) as tím sävisiacim rozšiřováním
počtu placených a neplacených služeb občanovi ze strany státu.
Firmy obchodující na internetu v segmentu B2C lze rozdělit do následujících skupin:
- Známé firmy (velké nadnárodní společnosti), které znají skoro všichni, včetně děti, pro které
je jsou aktivity na internetu otázkou prestiže, ale nejsou pro ně rozhodujícími z hlediska
tvorby zisku,
- Firmy produkující špičkové výrobky (obvykle pouze jeden výrobek nebo skupinu výrobků)
a budující své jméno na tom, že to co dělají, dělají nejlépe včetně péče o zákazníky, jejíž
součástí je i e-obchod.
- Firmy, specializované na prodej úzkého specifického sortimentu, jako např.. knih, CD,
DVD, software a pod. Tyto firmy získávají prostředky právě jen z tohoto prodeje, takže je
pochopitelný zájem těchto firem prodat patřičné množství produktů. Z této kategorie firem je
největší počet těch, kterým se podařilo vydělat na tomto trhu a zbohatnout. To vytváří mezi
těmito firmami mimořádně silný konkurenční boj a tlak, který v dnešní době globální
společnosti, vede k integrování těchto firem a odkup menších.
- Firmy, nabízející širokou škálu zboží, které se snaží vytvořit alternativu ke "kamenným"
obchodním domem - virtuální obchodní domy, obvykle propojené na externí síť výrobců a
dodavatelů.
Hlavním zájmem firem z prvních dvou skupin není maximalizovat objem prodeje přes
internet - tyto firmy již mají vybudovanou rozsáhlou a kvalitní distribuční síť. Jejich eobchody jsou spíše splněním povinnosti sledovat vývojové trendy, a proto jsou jejich eobchody zaměřené spíše na technickou podporu svých výrobků a vytváření diskusních skupin,
kde se mohou zákazníci dozvědět o novinkách, vyměnit si zkušenosti a nechat si poradit.
Druhé dvě skupiny firem jsou v jiném postavení - jejich podnikání je založeno na
obchodování na internetu. Snaží se přilákat zákazníky novou přidanou hodnotou nakupováním v papučích.
Rozšiřování segmentu B2B má své logické opodstatnění: jeho členy jsou firmy, pro které
vzájemný obchod, úspora nákladů a další vyhody obchodování na internetu přinášejí přímý
zisk. Stejně využívání výpočetní techniky a informačních systémů je v tomto sektoru mnohem
více rozšířené než v domácnostech. Podobné tvrzení platí pro přístup k Internetu a jeho
dostupnost.
Oproti segmentu B2C můžeme v odvětví B2B jasněji identifikovat charakteristické typy
systémů e-obchodu:
- Systémy vytvořené na obchodování s určitým typům komodit, obvykle vázány na jednu
průmyslovou oblast, například na strojírenství, finančnictví, potravinářství a podobně,
- Systémy snažící se vytvořit standardizované obchodní rozhraní pro firmy, obchodující na
internetu, kde cílem je vytvořit elektronickou tržnici. Obchodování v e-tržnici je za poplatek
firmě, která ji provozuje.
- Systémy e-obchodu vytvořené obvykle jednou firmou, jejichž hlavním úkolem je zajistit
komerční komunikaci a vztahy s dodavateli a odběrateli této firmy.
Systémy patřící do první skupiny jsou zpravidla vytvářeny a provozovány konsorcii, sdružují
uživatele těchto systémů. Charakter systémů e-obchodu je přizpůsoben potřebám jednotlivých
odvětví a obchodním zvyklostem v daném odvětví. Následkem toho je většina těchto systémů
vzájemně nekompatibilní.
Systémy e-obchodu z druhé skupiny se snaží prosadit standardizované způsoby komunikace,
standardizované rozhraní a zavést normy pro obchodní transakce. Zde se angažují kromě
různých internetových fór hlavně softwaroví giganti, kteří mají dostatek zdrojů na realizaci
takových projektů a snaží se. vytvořit prostředí, kde by se mohly stát monopolním
dodavatelem.
Systémy e-obchodu z třetí skupiny jsou opět doménou velkých společností, pro které je
výhodné mít takový systém kvůli snížení vlastních nákladů. Jejich dodavatelé a odběratelé
musí své informační systémy přizpůsobit požadavkům koncernu, se kterým obchodují.
Ukazuje se, že ani segment trhu B2B nemá tak dynamiku rozvoje, jaká se původně očekávala.
Dalo by se říci, že brzdou je v tomto případě setrvačnost - ťaažké z večera na ráno změnit
zvyklosti a reorganizovat procesy podle nových požadavků.
Od systémů e-obchodu v segmentu B2C se nevyžaduje až takový stupeň vzájemné integrace
jako v segmentu B2B. E-obchod v tomto segmentu je určitě perspektivní - potenciálně může
oslovit obrovský počet potenciálních zákazníků, poskytuje možnost vynechat alespoň část
dodavatelského řetězce, umožňuje přímý kontakt se zákazníkem včetně zpětné vazby, atd.. Je
však stále otázkou, kdy tyto faktory převáží brzdami rozvoje e-obchodu, ke kterým patří:
- Nepřipravenost společnosti na revoluční změnu procesu obchodování,
- Vysoké vstupní náklady na straně kupujícího,
- Nezformované právní prostředí (autorská práva, obchodní známky, jména domén, soukromí,
clo, daně, regulace telekomunikačních sítí, ---)
- Drahý přístup účastníků trhu k internetu,
- Nevyřešena obchodní logistika (dodávky produktů).
To je jeden z důvodů, proč se e-obchod zatím více rozvíjí v odvětví podnik - podnik (70% 80% z celkového objemu). Ve sféře podnik - zákazník více než 50% zisku pochází z prodeje
softwaru, finančních služeb, turistika, her, Gambling a pod., Tj. z prodeje nehmotných
produktů.
Obchod
Jak ekonomická kategorie je pojem obchod definován takto: Obchod je výměna produktů
(statků, výrobků, zboží a služeb) formou koupě a prodeje.
E-obchod
1. společnost, obchodující na internetu
2. společný trh firem, obchodujících na internetu
3. uzavření obchodu prostreníctvom internetu
Zde
• Jde o obchodování prostřednictvím internentu, tj. založeno spíše na elektronických než na
papírových dokumentech. (Www.winters.co.uk / Factsheets / ecommerce.html)
• Způsob provádění transakcí a sdílení informací s jinými podnikatelskými subjekty,
zákazníky nebo vládními složkami s využitím počítaačových a telekomunikačních sítí včetně
internetu. (Www.ciltuk.org.uk / process / glossary.asp)
• Process provádění finančních obchodních transakcí prostřednictvím internetu.
www.nkemp.demon.co.uk / glossary.htm
• E-obchodování je provádění obchodní komunikace a obchodních transakcí přes počítačové
sítě a pomocí počítačů, připojených na web. V užším slova smyslu e-obchodování je nákup a
prodej zboží a služeb a transfer zdrojů prostřednictvím digitálních komunikací. Třeba také
říci, že e-obchod také zahrnuje mezipodnikové a vnitropodnikové funkci (jako např.. Prodej,
marketing, účetnictví, logistiku, výrobu a vyjednávání), umožňující obchod a využívají
elektronickou poštu, EDI, přenos souborů, digitální fax, videokonferenci, nebo interakci se
vzdáleným počítačem.
• E-obchodování také zahrnuje kupování a prodej přes web a internet, elektronický přenos
souborů, platební karty, digitální hotovost a jiné metody provádění obchodních transakcí přes
digitální sítě.
• E-obchodování je kupování a prodej produktů a služeb podnikatelskými subjekty a
zákazníky přes internet. Dělí se do tří kategorií: B2B (např. Cisco), B2C (např. Amazon),
C2C (eBay).
• E-obchod je způsob dělání obchodních transakcí v reálném čase přes telekomunikační sítě
přičemž zákazník a obchodník jsou na různých geograficky vzdálených místech. EDI, e-mail),
přístup k datům (např. sdílené databáze, builletin boards) a snímání dat (např. čtečky znaků).
• EDI, e-mail), přístup k datům (např. sdílené databáze, builletin boards) a snímání dat (např.
čtečky znaků).
• E-obchodování je širší koncept, který zahrnuje virtuální prohlížení zboží (browsing), výběr
zboží, které zákazník chce koupit a platební systémy. E-obchodování funguje na bona fide
základě bez předchozích úmluv mezi zákazníky a obchodníky. E-obchodování se realizuje
přes internet a využívá libovolnou kombinaci technologií podporujících výměnu dat (např.
EDI)

Podobné dokumenty

informační průmysl - Slezská univerzita v Opavě

informační průmysl - Slezská univerzita v Opavě tvorba informačního obsahu, (např. autorského díla, databáze, počítačového programu),

Více

999 - AkcniCeny.cz

999 - AkcniCeny.cz služeb 0% navýšení v termínu

Více

Data - Základní škola Kovářov

Data - Základní škola Kovářov Databázi chápeme jako úložiště dat, která jsou uložena a zpracovávána nezávisle na aplikačních programech. Databáze zapouzdřují jednak vlastní data, ale i vztahy mezi jednotlivými prvky a objekty v...

Více

PDF (PC, iPad) - E-knihy.knihovna.cz

PDF (PC, iPad) - E-knihy.knihovna.cz Úvod k modelu informační gramotnosti Model informační gramotnosti, který jsme koncipovali, vychází z několika základních kamenů, kterým bychom na tomto místě rádi věnovali širší pozornost. V pojetí...

Více

Dárky pod stromeček

Dárky pod stromeček ačátek 21. století je poznamenán nenadálým vzrůstem zájmu o hry, zejména o hry určené pro jednoduché herní konzole. Ty totiž konečně dosáhly takové výkonnosti, aby byly schopny zobrazovat na běžné ...

Více