stáhnout - Slovanský výbor ČR

Vlastenecké fórum odmítá ‰tvanici na prezidenta
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)
MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR
Dnes v ãísle
JE·Tù K SETKÁNÍ V SOFII
Další informace k jednání slovanských
výborů
(s. 2)
EMIGRANT BENE· DOSTAL
OD STALINA 10 000 DOLARÒ
Tři směry politiky druhého českého
prezidenta podle prof. Rybase
(s. 3)
PUTIN: USTUPOVÁNÍ
SKONâILO
Co vzkázal ruský prezident Západu (s. 4)
NEJSTAR·Í VùZE≈ NATO
KONEâNù NA SVOBODù
Vojislav Šešelj po 11 letech bouřlivě
uvítán doma
(s. 5)
âESKÉ STOLETÍ:
PRAVDA, NEBO FIKCE?
(s. 6)
STALINGRAD ZLÁMAL
HITLEROVI VAZ
Ještě jednou o bitvě na Volze
(s. 7)
ZÁZRAK Z BUCHENWALDU
Příběh českého hrdiny
(s. 8)
Poprvé
Zpûvník rusk˘ch písní
Zpěvník ruských písní či po rusku
Pěsennik – zřejmě prvé české dílo tohoto
žánru u nás – pokřtily 3. prosince Ruské
středisko vědy a kultury, Česko-ruská společnost a Česká asociace rusistů. Dílko, jehož autory jsou Klaudie Eibenová a Jiří
Klapka, představila řadu zpěváků z řad
Čechů i Rusů a také folklorní soubor Všekozáckého svazu českých zemí a Slovenska známého jako Kozáci Vltavy vedení
Viktorem Byčkem. Zpěvník byl vydán
k 150. výročí narození slavného sběratele
národních a lidových písní slovanských
národů národního umělce Ludvíka Kuby.
Do 18. roãníku
Tímto číslem vstoupila Slovanská vzájemnost do svého osmnáctého ročníku.
Připomeňme: první číslo vyšlo v „dílně“
našeho zakladatele prof. B. Chvály, první
šéfredaktorkou byla Nataša Weberová,
členka dnešní redakční rady SV.
(SV)
ČÍSLO 183, LEDEN 2015
CENA 10 Kč
KalinÛv zázrak za ostnat˘mi dráty
I když jde o zažloutlý historický snímek,
jemuž bude letos už sedmdesát, patří pro
svou výjimečnost na první stránku našeho
časopisu. Nám neznámý americký vojenský
fotograf jej pořídil v dubnu 1945 v Buchenwaldu. Je na něm v doprovodu amerických
vojáků ona tisícovka chlapců z Čech, Moravy a Slezska, které jako by zázrakem zachránil v posledních týdnech druhé světové
války český antifašista Antonín Kalina
z Třebíče. Toho Miloš Zeman vyznamenal
28. října 2014 (žel, in memoriam) medailí
Za zásluhy I. stupně.
Podrobnosti Kalinova mimořádného příběhu popsal v Magazínu Práva 22. listopadu 2014 český historik Miroslav Šiška (viz
s. 8 – Zachránil tisíc židovských dětí aneb
Kalinův zázrak za ostnatými dráty).
Host z Petrohradu
nav‰tívil SV
Na zasedání redakční rady 2. prosince
navštívil Slovanskou vzájemnost významný
host z Petrohradu prof. Vladimir Jaseněv,
člen redakční rady kulturně osvětového a literárně uměleckého časopisu Rodnaja Ladoga, populárního ruského „tlustého“ žurnálu
(jedno číslo má přes tři sta stránek). Hosta
doprovázel pražský zpravodaj Jiří Opršal.
Inventura prof. Rajka Doleãka
V den 17. listopadu se
konal v Praze opravdový
svátek českých přátel srbského lidu: prof. Dr. Rajko
Doleček ten den představil
– za přítomnosti exprezidenta Václava Klause –
svou novou knihu, kterou
nazval Inventura v 89 letech – ve stínu Balkánu.
Autor – pravoslavný věřící levicový intelektuál, jak sám sebe uvádí – věhlasný lékař
bojující proti spáleninám i otylosti, umí velmi
čtivou češtinou poutavě vyprávět nejen o své
profesi, ale i o osudech obou svých vlastí,
o Srbsku a Česku. Jako student osobně zažil
masové hnutí srbského lidu jít ve dnech Mnichova na pomoc bratrskému Československu, napadne-li jej německý fašismus.
Na počátku druhé světové války je svědkem surového bombardování Bělehradu a jeho osvobození vítá už jako devatenáctiletý
pomocník jednoho z velitelů Rudé armády
a později i jako spolupracovník organizace
UNRRA pro Jugoslávii. Syn českého odbor-
ROČNÍK XVIII
níka a srbské matky pak prožije dlouhá léta
v Praze, o níž umí také podat nejrozmanitější lidské svědectví. Když letectvo NATO pod
velením amerických generálů zákeřně bombarduje „zbytkovou“ Jugoslávii, zachraňuje
čest české veřejnosti, neboť ji jako jeden
z mála příslušníků české inteligence mobilizuje, aby i tento zločin, zločin havlovského
„humanitárního bombardování“, odsoudila.
Pro českou historiografii je svědectví
„českého Srba“ zajímavé i tím, že do našeho
povědomí vrací i vzpomínku na téměř zapomenutého srbského generála Dragoljuba Mihailoviče (1893-1946), který zahájil protifašistický odboj na Balkáně ještě o něco dříve,
než tak učinil legendární Tito, žel, po válce
byl jím nespravedlivě popraven. I tato kapitola evropského hnutí odporu – stejně jako
málo známá hořká fakta o válečných osudech srbského lidu – patří k unikátnosti Dolečkovy knihy. K této unikátnosti patří i jeho
svědectví z návštěvy Ratka Mladiče a dalších srbských vězňů ve věznici NATO v Haagu.
Na křtu knihy pozdravili slavného českého vědce i Jan Keller, europoslanec, a Jaroslav Foldyna, poslanec českého parlamentu
a „přítel Srbů na Kosovu“ a filmový dokumentarista Václav Dvořák. Poblahopřála mu
i Slovanská vzájemnost, které řekl: „Musíme
bojovat, jinak ti hajz*ové převládnou!“
Knihu vydalo nakladatelství Dědictví národů, 746 01 Opava, Mírová 20.
ZDENĚK HOŘENÍ
Fotografie z dubna 1945, kterou si Antonín Kalina
uchovával do smrti. V ãele chlapcÛ z bloku 66
opou‰tí hlavní bránou b˘val˘ koncentraãní tábor
Buchenwald...
Ostudné zneuÏití 17. listopadu
Prohlá‰ení zástupcÛ vlasteneck˘ch sdruÏení pfiijatém 3. prosince
Demokratické spolky a organizace
sdružené ve Vlasteneckém fóru důrazně
odmítají hrubé napadání hlavy státu
prezidenta České republiky Miloše Zemana, k němuž bylo zneužito výročí 17.
listopadu, jehož původ je v roce 1941,
kdy byl v Londýně vyhlášen Mezinárodní den studentstva na paměť uzavření
českých vysokých škol německými na-
cistickými okupanty dne 17. listopadu
1939.
Záminkou napadání českého prezidenta
byly údajně jeho výroky, kterými přeložil
méně známá anglická slova v názvu skupiny ruských zpěvaček pro ty, kteří je neznají, včetně toho, co občas zpívají s pornografickým podtextem v ruských pravoslavných chrámech. A dále, jím pouze citované,
Pfied 70 lety
Rudá armáda vytahuje
Spojence z bryndy
Jak Stalin slíbil Churchillovi, Rudá armáda zahájila svou závěrečnou
(berlínskou) operaci opravdu s předstihem – 12. ledna 1945, aby vytáhla
„z bryndy“ spojenecká vojska, která
poslední Hitlerova ofenziva na západě zahnala do sněhu a lesů Arden.
Na východní frontě už bylo osvobozeno několik velkých měst – Kyjev,
Kišiněv, Minsk, Bukurešť, Sofia
a Bělehrad, co nevidět čeká osvobození těžce poničená Varšava.
Z balkánského směru mířila Rudá armáda na Budapešť a Vídeň, ale hlavní boje začaly v novém roce 1945 v šířce
500 km v prostoru Visly a Odry. Několika frontům, jak se v Rudé armádě říkalo
velkým armádním uskupením, velel od li-
stopadu, poprvé v této fázi Velké vlastenecké války, osobně sám Stalin. Jeho zástupce maršál Žukov převzal od 17. listopadu velení 1. běloruského frontu, jehož
úkolem bude (spolu s Koněvem, velitelem 1. ukrajinského frontu) dobývat za
pár měsíců Berlín.
Boje druhé světové války zuřily i na
Dálném východě, kde americká armáda
a po jejím boku i anglická vojska, osvobozovala jeden tichomořský ostrov za
druhým, Japonci dostávali na frak i v Číně, kterou okupovali ještě v předvečer
válečných událostí na evropském bojišti.
No a „Velká trojka“ už připravovala
jaltskou konferenci (na Krymu), na níž
počátkem února zpečetí osudy Hitlerovy
říše.
(zh)
Ukrajina: oficiální heroizace neofa‰ismu
Z rezoluce V. sjezdu Slovanského v˘boru Ukrajiny ● Lavrinûnko opût pfiedsedou SVU
KYJEV (SV) – V. sjezd Slovanského
výboru Ukrajiny (SVU), který se konal 15.
listopadu, zdůraznil, že politický převrat
na Ukrajině financovaly Spojené státy
americké a Evropská unie a vměšují se do
jejích vnitřních věcí i nadále.
V rezoluci, kterou přijal sjezd, se mj.
praví: Naše země a její občané se stali
v minulých letech obětí ekonomické krize,
v níž se nacházela už vláda prezidenta Viktora Juščenka, který svou politikou vyvolal
rozkol ve společnosti, napomohl obrození
banderovštiny, začal válku s historickou
minulostí a dal popud k bourání památníků
sovětského období. V zemi došlo k oficiální heroizaci kolaborantů, která, žel, pokračovala i poté, kdy se do čela státní moci
dostal prezident Viktor Janukovyč.
Za toto období se třikrát obměnilo složení ukrajinského parlamentu a čtyřikrát
se změnila hlava státu, ale situace lidu se
nezlepšila, jen se zhoršila. Jestliže dříve
pouze místní mocipáni potichu rozkrádali
půdu a významné hmotné statky, které patřily obecnému dobru, tak nyní dochází
k jeho rozkrádání na vyšší úrovni státu.
Na Ukrajině se za minulá léta neustále
zhoršoval parlamentarismus, omezovaly
se demokratické svobody a práva občanů,
neexistuje dávno slibovaná reálná oblastní
samospráva, nepřestává narůstat korupce,
pohrdá se ústavou a roste právní nihilismus. Kromě toho při zjevném vměšování
ministerstva zahraničí USA a vysokých
úředníků Evropské unie byl proveden
ozbrojený převrat. Oficiálně byl vyhlášen
kurz na likvidaci všeho, co je spojeno se
sovětským obdobím, především symboly
a památníky.
(Dokončení na s. 4)
vulgární výroky jiného politika. V průběhu
demonstrace na Albertově byli nevybíravým způsobem napadeni i oficiální státní
hosté, kteří se zúčastnili vzpomínkového
shromáždění, prezidenti Maďarska, Polska,
Slovenska a prezident Spolkové republiky
Německo, na něž dav rovněž házel předměty. Tato bezprecedentní událost vážně poškodila jméno našeho státu v Evropě a ve
světě a je hanba, že této provokaci nebylo
účastníky vzpomínkového shromáždění zabráněno. Žádáme, aby státní orgány vyšetřily, proč nebylo této události zabráněno,
kdo stál v pozadí těch osob, které plánovanou a řádně svolanou manifestaci narušovaly takovýmto nevybíravým způsobem.
Žádáme rovněž, aby hlava našeho státu
byla lépe chráněna před napadáním ve sdělovacích prostředcích, zejména veřejnoprávních, které jsou povinny zveřejňovat
objektivní informace a přispívat tak k respektu demokraticky zvolených politiků,
a tím demokracie jako takové a nepodílet
se na vyvolávání nedemokratických emocí.
Vlastenecké fórum odsuzuje organizátory takovýchto provokací, které přisuzují
českým státním představitelům pouze roli
přikyvujícího nesvéprávného subjektu,
který nemá právo vyslovit vlastní názor,
odlišný od názoru nadiktovaného.
Prohlášení podepsala více než desítka
sdružení, mj. Svaz bojovníků za svobodu
v čele s jeho předsedou Jaroslavem Vodičkou, a také Slovanský výbor ČR v čele
s Janem Minářem. Tentýž den se k Vlasteneckému fóru připojil na své výroční schůzi Spolek českých novinářů v čele s Pavlem Novákem.
Pavel Novák
pfiedsedou Spolku
ãesk˘ch novináfiÛ
Pavel Novák, který už delší čas šéfuje
redakční radou SV, se 3. prosince stal
předsedou Spolku českých novinářů, čímž
vystřídal v této funkci Karla Mevalda,
dlouholetého českého fotografa. Náš kolega, který v novinářské branži působí desítky let, byl zvolen jednomyslně. Srdečně
mu k této funkci blahopřejeme!
Redakční rada SV
2
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
183/2015
U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA
Nepfiátelé chtûjí zniãit slovansk˘ svût jeho rukama
V Sofii proběhla, vloni v říjnu, při příležitosti 115. výročí založení Bulharského
slovanského sdružení, konference na téma
Slovanský svět v 21. století. Hlavní referát
přednesl předseda Slovanského výboru
Ukrajiny Nikolaj Fjodorovič Lavriněnko,
který je rovněž i předsedou Mezinárodní
slovanské rady (MSR).
Mirko Svoboda, 1. místopředseda Slovanského výboru ČR, vzpomněl svůj pobyt
v Bulharsku před mnoha roky, kdy tady pracoval jako brigádník na stavbě přehrady. Za
redakční kolektiv listu Slovanská vzájemnost
předal účastníkům konference pozdrav a sdělil, že český Slovanský výbor znepokojuje
dění na Ukrajině a odštěpenci od slovanské
vzájemnosti, kteří se objevili nejen v České
republice.
„My se distancujeme od činnosti těchto
odtrženců, nesloužící ku prospěchu slovanské věci,“ řekl Svoboda. Zdůraznil, že SV
ČR vystupuje proti agresivní politice USA,
hrozící celosvětovým konfliktem, i proti záměrům paktu NATO a Evropské unie, jež
slovanskému světu nejsou přátelsky nakloněny.
Předseda MSR N. Lavriněnko v hlavním
projevu řekl, že probíhá zakamuflovaná válka proti východním Slovanům, v níž je stěžejní úder veden proti Rusům a celkově i proti Ruské federaci. Tato válka nezačala dnes
ani včera, ale mnohem dříve. Přibližně před
patnácti roky. Tehdy byla vypuštěna zkušební koule nepřátelství proti Bělorusku se záměrem zbavit je skutečné nezávislosti. Za
dobu, kdy republiku vede prezident Alexan-
dr Grigorjevič Lukašenko, dosáhlo Bělorusko vysokého hospodářského růstu srovnatelného s Evropou a blýsklo se i na světovém trhu výrobky vysoké kvality. A sebevědomé
Spojené státy americké se ve stejné době,
a čelní politici dalších západních zemí, se jej
pojednou začali obávat. Avšak destabilizovat
Bělorusko se jestřábům Západu nepodařilo!
Nepomohly tomu ani úplatky opozičníkům,
ani ekonomické sankce, ani zákaz výjezdu
běloruským politikům a státním činitelům do
západních zemí. Republika nepřerušila svůj
vývoj a lid Běloruska i pro příští dny věří
svému prezidentovi, zdůraznil Lavriněnko.
Hodnotíme-li mezinárodní situaci, pokračoval předseda MSR, nemůžeme zapomenout dosud nepotrestané zločiny za barbarské
bombardování Jugoslávie a její následné roz-
Vzpomínka na âestmíra Císafie
âlovûk a politik
Takto pojmenoval své paměti. V roce
1968 jsme rozdávali jeho fotografie a volali: Císař na Hrad!. Uplynula léta a tehdy
jsem potkal člověka Císaře. Padli jsme si
do oka. Byl to stále se udržující Sokol při
síle, denně obešel a recenzoval několik výstav. Říkal jsem mu Létající Čestmír. Ale
PRÁVO a další redakce o kvalitní recenze nestálo.
Jeho pečlivost jsem poznal ve chvíli, kdy
navrhl, že zahájí mou výstavu. Sám bych nepožádal. Předem prohlédl vybrané obrazy
a při vernisáži jsem zjistil, že mi vidí až do
ledví. Naše přátelství bylo neokázalé. Až
teprve kamarád vyslovil památnou větu:
„Přijdeš-li někam s Císařem, přišel jsi
s c í s a ř e m. Často jsme si u Císařů povídali, paní Jiřinka byla pečlivou hostitelkou.
Čestmír spolupracoval s někdejším Výborem národní kultury (VNK), psal pro naši Lípu, besedoval. Stal se čestným členem. Při
rozhovorech pro časopis mě ohromila jeho
fenomenální paměť, utříděnost, východiska.
Však také Zdeňku Mlynářovi vyčítal, že jeho
kniha Mráz přichází z Kremlu je plná chyb.
Autor se hájil tím, že už si na mnohé nepamatoval.
Pak přišlo další těžké období – zemřela
mu manželka, jeho velká opora, když byl
diskriminován. Když se blížily Čestmírovy
devadesátiny, hledali jsme spolupořadatele.
Zájemců o výsluní bylo dost, ale pomocníků
málo. Díky Společnosti Ludvíka Svobody,
která se ujala organizace, členové VNK
a přátelé zajistili občerstvení. Lidé nezapomněli. Když byl později hospitalizován na
stomatologické klinice, kde jsem ho navštěvoval, zaznělo: „Měli jsme ho rádi tenkrát,
máme ho rádi i dnes.“ Ačkoliv dost trpěl, měl
v nočním stolku až pedantský pořádek –
včetně „komínku“. I doma – léky, oblečení
i rukopisy samizdatů, které jsem měl předat,
jsem ihned našel.
Císař – politik. Antonín Novotný ho odstavil. A. Dubček ho získal jako tajemníka
ÚV KSČ pro ideologii. V tragických srpnových dnech 1968 byl Císař zatčen, ale díky
přátelům odvezen z Bartolomějské a ukrýván. Tuto kapitolu mi na pohřbu Císaře odkryl JUDr. Průša. Za nového vedení byl Císař odsouván z politického života, sledován
a hledal si práci. Angažoval se v Obrodě a po
listopadu 1989 mládež opět volala: Císař na
Hrad. Ale na ten už se třásl Václav Havel.
V seriálu České století si snad historik, ale
především účelový fabulátor Pavel Kosatík
na tuto skutečnost nevzpomněl? Císař byl
uklizen a „odškodněn“ coby diplomat
v štrasburském Evropském parlamentu. Bylo nás jen pár, kteří jsme znali druhou stránku této mise: Shánět další a další státní vyznamenání a čestné doktoráty pro Václava
Havla. To Čestmír jako čestný člověk rezolutně odmítal, a proto byl záhy z popudu
ODA „stažen“. Císař měl veliký sen – očekával, že Havel, modla disentu, sjednotí zemi
jako doma španělský král Carlos. Přál si sjednotit levici proti polistopadovému marasmu
a vylhaným vizím. Snažil jsem se zprostředkovávat. Nebyl zájem. O to větší zájem měli
zahraniční historici o paměti posledního velkého aktéra Pražského jara. Vzorně naslouchala i mládež při besedách.
Bohatý i strastiplný život ukončila smrt
24. března 2013. Druhého ledna by se Čestmír Císař dožil 95 let. Čekal jsem na oficiální nekrolog. Císařovu památku aspoň zčásti
dehonestoval četkař tím, že bez ověření mu
jako někdejšímu ideologickému tajemníkovi
v Plzni přišil represe proti stávkujícím škodovákům (měnová reforma). Na to byl příliš
malý pán – byla to nečekaná sprcha pro nejvyšší místa. Byl to opravdu jen spěch nebo
úkol? Tuto nehoráznost otisklo kromě jiných
i Právo. Na ČT 24 to radostně pitvala D. Drtinová a sdělila národu, že po r. 1989 nebyl
o Císaře zájem. Zájem byl a je o jeho bohatou publikační činnost.
Byla to jediná Slovanská vzájemnost, která otiskla mou obranu člověka, přítele a politika. A děkuji osudu, že nás svedl dohromady.
PAVEL NOVÁK
bití. A rovněž tak agrese proti Iráku a dalším
východním zemím. USA a jejich sateliti, země paktu NATO, se nemohou uspokojovat
jen pro ně malichernými válečnickými cvičeními proti suverénním státům. Mají za lubem
mnohem více: osmělují se k novému Drang
nach Osten! K pochodu na Východ s cílem
nastolení nového světového řádu.
„My jsme předvídali tento nástup temných
reakčních sil uprostřed 90. let minulého století, kdy se také jako sebeobranná reflexe rodilo naše hnutí za slovanskou jednotu,“ zdůraznil Lavriněnko. „V našich zemích se tvořily národní slovanské výbory přátelství s cílem v první řadě spojovat lidi, opravdové
vlastence, proti hrozícímu nebezpečí, které
představuje postup Severoatlantické aliance
směrem na východ a export demokracie po
americku.“
Lavriněnko připomněl, že MSR, každá
slovanská organizace ve svých prohlášeních
a provoláních k vládám a prezidentům států
zdůrazňovaly nezbytnost projevů solidarity
a rozvoje mírových iniciativ a burcovaly
k nepodlehnutí americké militaristické politice. „My se snažili obracet pozornost lidí na
nebezpečí záludnosti ze strany USA a NATO
a pokládat naléhavé a znepokojující otázky:
Jugoslávii bombardovali. Kdo bude na řadě
další? Bombardují Irák. Koho začnou bombardovat po něm? Také jsme trpěli za Libyjskou džamahíriji, za osud Sýrie. Nyní na mapě nastavili osud Ukrajiny a Ruska,“ řekl
Lavriněnko.
Sergěj Ivanovič Kosťjan, předseda Slovanského výboru Běloruska (SVB), odsoudil
mezinárodní protislovanské síly, rozrývající
slovanské společenství pod falešným praporem upevnění společných evropských hodnot. Vzpomněl slova prezidenta Lukašenka,
že tyto nepřátelské síly chtějí nás všechny
zničit našima vlastníma rukama. Podle Kosťjana „viní ruský národ, přejí si zahubit hlavní
kořen slovanského světa. Bijí ruský národ jak
zvenčí, tak i prostřednictvím agentů zevnitř.
Ale Rusko odolá! A my k tomu budeme Rusku pomáhat! Musíme objasňovat mládeži, že
Rusko chrání celý slovanský svět jako matka. Že Rusko a jeho velký národ zachránilo
od zotročení a zničení slovanské národy –
Bulhary, Černohorce, Čechy, Slováky, Srby...
Zásluhou komunistického Ruska a jeho vůdců byla založena velká - rozlohou i obyvatelstvem – Ukrajina. Nyní z ní nepřátelé vypleňují vlastenectví, lásku k národu, státu a historii, ke společným a krásným slovanským
hodnotám.“
JAN JELÍNEK
Poslanci se mohou
od Jana ·vermy uãit
Národní hrdina Jan Šverma, bývalý
šéfredaktor Rudého práva, jako jediný
poslanec předválečného čs. parlamentu
padl v boji proti fašismu. Zemřel na svazích hory Chabenec v Nízkých Tatrách na
i KV KSČM Praha a Klub zastupitelů v Zastupitelstvu hl. m. Prahy.
Předseda poslaneckého klubu Pavel Kováčik u sochy národního hrdiny řekl, že
Šverma byl především velký člověk, který
Sto let Husovy knihovny v Polné
POLNÁ – Malebné město Polná na Jihlavsku, právem nazývané srdcem Vysočiny, které svou přítomností v letech
1840-1842 posvětila geniem loci i velká
česká spisovatelka Božena Němcová,
má zvěčněno na svém náhrobku na polenském hřbitově.
Při této příležitosti v tomto hezkém stánku čtenářů, dychtících po poznání, proběhl
za účasti jeho věrných přátel křest exkluziv-
Do publikace „100 let Husovy knihovny v Polné“ se dûtem podpisují její spoluautofii
Jan Prchal a Milu‰e Vítková-Skoãdopolová
Foto – Autor
slavnostně vzpomnělo loni 22. listopadu
100. založení Husovy knihovny (1. listopadu 1914). U kolébky jejího zrodu na
Sezimově náměstí v domě číslo 9 stál
zdejší rodák a velký vlastenec Gustav Vítek. Je to zřejmě i jediná knihovna v České republice, nesoucí jméno našeho církevního reformátora mistra Jana Husa.
Dům městu věnovala v roce 1903 žena se
zlatým srdcem – Marie Stuartová – jak
První stránku rubriky U nás doma rediguje Zdeněk Hoření, druhou Jan Jelínek.
ní publikace s titulem 100 let Husovy knihovny v Polné. Jejími autory jsou místní
historik, badatel, fotograf a spisovatel Jan
Prchal s kolektivem spolupracovníků Jiřím Blažkem, Alenou Bradáčovou, Marií
Dočekalovou, Miluší Vítkovou-Skočdopolovou (vnučkou zakladatele knihovny G.
Vítka) a Danielou Topičovou. Starosta Polné Jindřich Skočdopole při křtu řekl, že
kniha o nákladu tisíc výtisků bude v následujícím období připomínat dalším pokolením bohatou a zdařilou historii Husovy knihovny, která je pro polenské patrioty rodinným stříbrem, jež je třeba si chránit ve měs-
tě, vyznačujícím se obrovským fluidem.
Starosta přitom zdůraznil, že péče lidí o knihovnu není motivována penězi, ale citovým
vztahem, přecházejícím z generace na generaci, z rodiny na rodinu.
Jan Prchal poté ocenil nejen místní a regionální důležitost Husovy knihovny, ale
především její celostátní význam. Neboť její zakladatel G. Vítek v roce 1930 jako první uskutečnil v rámci celé Československé
republiky revoluční experiment, že dovolil
čtenářům přístup přímo ke knihám, uloženým v regálech! Do té doby všechny knihovny knížky půjčovaly formou kartotékových lístků a pro čtenáře byl přístup k nim
nemožný. Vítek si také dopisoval s řadou
zkušených knihovníků z Prahy, Brna, Ostravy, Náchoda, Tábora. Všichni ho odrazovali, že prý nový styl půjčování je nepraktický
a při takové formě výpůjček se budou knihy
zcizovat. Vítek se ale nedal odradit, pověděl
s hrdostí v hlase o svém krajanovi J. Prchal.
A tento způsob zapůjčování knih zavedl natrvalo. Během roku se počet čtenářů v polenské Husově knihovně zdvojnásobil! Vítek o úspěchu napsal článek do časopisu
Český knihovník. A do Polné najednou začali přijíždět z celé ČSR. A učili se a čerpali u nás zkušenosti, jak se mají knížky moderně půjčovat, zdůraznil J. Prchal.
V přízemí Husovy knihovny se také nachází loutkové divadlo, založené na jaře
1926. U jeho založení rovněž byl principál
G. Vítek. Jak nám pověděla D. Topičová, plnilo ušlechtilé poslání: rozdávalo dětem radost, smích, zábavu i poučení a z jeho výnosu se kupovaly knihy pro dětské oddělení
Husovy knihovny. Uvedlo se prvním představením pohádky pro děti Kašpárek dvorním lékařem. Loni na Mikuláše sehrálo divadlo pohádku Honza doktorem v pekle pro
kluky a děvčata z Asociace postižených dětí
ve Žďáru nad Sázavou.
JAN JELÍNEK
První místopfiedseda ÚV âSBS Emil Kulfánek pfii projevu u ·vermovy sochy. Vlevo poslanci Pavel Kováãik a Marta Semelová na Ol‰anech
Foto – Autor
strastiplném pochodu partyzánů 10. listopadu 1944. Švermovu památku při příležitosti 70. výročí jeho statečné smrti uctili
občané, loni 10. listopadu, na hřbitově
v Mnichově Hradišti, kde je pochován.
U Švermovy hrobky promluvili poslanec
KSČM Stanislav Grospič a velvyslanec
Slovenské republiky v ČR Peter Weiss.
Grospič v projevu řekl, že v dějinách Čechů
a Slováků jsou osobnosti, jejichž odkaz přesahuje svým významem období jejich života. Jsou to osobnosti, jejichž odkaz neustále
oslovuje, protože je svým obsahem vysoce
aktuální a zaměřuje se na současnost. Připomněl též možnost Švermova odchodu z povstaleckého území a jeho odmítavou odpověď, že by se za to musel stydět. Vzpomínkový akt v Mnichově Hradišti uspořádali
zdejší komunisté a OV KSČM v Mladé Boleslavi, za podpory Středočeského KV
KSČM. Byli na něm přítomni i Švermova
vnučka Bedřiška Kopoldová, za Slovanský výbor ČR jeho předseda Jan Minář
a místopředseda Zdeněk Hoření a poslanec
Jan Klán.
Památce Jana Švermy se týž den poklonili s kyticemi občané na Čestném pohřebišti Olšanských hřbitovů v Praze. Pietní
akt uspořádaly Poslanecký klub KSČM
a Český svaz bojovníků za svobodu
(ČSBS), za účasti představitelů Slovanského výboru ČR, Společnosti Julia Fučíka
v ČR, Spolku českých novinářů, místopředsedy ÚV KSČM Petra Šimůnka, poslankyně Marty Semelové, zastupující tady
navzdory osobním problémům a rizikům
dával do popředí práci pro lidi. Přitom vyslovil naději, že i když nyní doba nepřeje
psaní o žurnalistickém mistrovství Jana
Švermy, tak navzdory tomu opět přijde čas,
kdy se studenti na vysokých školách novinářského směru budou učit o Švermovi jako
o novináři. Kováčik připomněl interpelace
poslance Švermy v prvorepublikovém parlamentu a zdůraznil, že poslanci a poslankyně nynějšího Parlamentu ČR se bez rozdílu politických stran mohou od Švermy
učit v přesnosti, zřejmosti a zřetelnosti vyjadřování, v postihování hlavního článku
problému a tlaku na jeho řešení. Kováčik
též navýsost aktuálně připomněl, že boj proti fašismu neskončil a poukázal na jeho vzedmutí na Ukrajině a v řadě jiných zemí, kde
se derou k moci politici s hnědým programem.
U Švermova pomníku promluvil 1. místopředseda ÚV ČSBS Emil Kulfánek:
„Vím že se najdou tací, kteří ČSBS budou
pranýřovat za to, že se setkání zúčastnil.
Rád bych jim připomněl, že ČSBS je nestranickým spolkem, nesvázaným s žádnou
politickou stranou. Odbojáři a jejich potomci včetně sympatizantů se nedělí na ty zprava či zleva, na věřící nebo ateisty, pro ně
a pro nás všechny v ČSBS je důležitý postoj, zachování odkazu druhého, ale i prvního odboje, pravdivé interpretace naší mnohdy pohnuté minulosti. Odmítáme proto jakékoliv politické hašteření.“
JAN JELÍNEK
183/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
3
SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS
■ Ruska sa netreba báť zní titulek člán-
Bene‰: Evropa, Rusko, Stalin
Tfii smûry politiky ãeského prezidenta podle ruského historika prof. S. J. Rybase: Díky Bene‰ovi se zaãala vytváfiet
Velká trojka, fiíká autor
Koncem loÀského roku vy‰el
v Praze Ïivotopis A. A. Gromyka,
v nûmÏ je obsaÏena závûreãná
kapitola na téma Tfii smûry
politiky prezidenta Bene‰e:
Evropa, Rusko, Stalin (autor rusk˘
historik prof. S. J. Rybas, pfieklad
Milo‰ Hodaã).
V této kapitole, z níž budeme citovat, je
hlavní pozornost věnována Benešovi a Stalinovi. Beneše sledoval Kreml, jak ruský
historik naznačuje, už ve chvíli versailleské
konference, jíž byl účastníkem a v jejímž
rámci, jak Rybas konstatuje, vznikla Československá republika „vlastně díky jemu“.
Beneš byl na Francii silně orientován, nezapomínal však ani na Rusko a jeho význam
pro nezávislost jeho vlasti. Československo
bylo v tomto směru tehdy výjimkou Starého světa.
Lze říci, že Beneš byl příliš lidský pro
kruté dvacáté století. Domníval se, že do
politiky Československa se dá zahrnout to
nejlepší ze západní i socialistické společnosti – jak demokracie a svoboda osobnosti, tak i sociální ochrana obyvatel, plánovitost ekonomiky a kolektivismus.
Sblížil je Mnichov
Byla to mnichovská krize, která sblížila
Beneše jak s Ruskem, tak se Stalinem, který mu tehdy přes Gottwalda vzkázal, že Sovětský svaz je připraven poskytnout Československu i vojenskou pomoc, ale za
podmínek, že se Československo bude
aktivně bránit a že o pomoc požádá.
Například 28. září 1938 Vorošilov, tehdejší sovětský lidový komisař obrany, prohlásil, že SSSR je připraven 30. září vyslat
na pomoc Československu 246 bombardérů
a 302 stíhačů. Na ohrožené Praze byla však
tehdy spáchána mnohostranná zrada. Dopustily se jí především Francie a Anglie
a spolu s nimi i Polsko a Maďarsko, které
předaly 22. září 1938 – ještě před Mnichovem – ultimátum požadující od Československa předání některých území. K zradě se
připojilo i Rumunsko, které podobně jako
Polsko odmítalo jakýkoliv průchod Rudé
armády přes jejich území.
Ale sovětský spojenec nenechal Beneše
ve štychu ani ve chvíli jeho nucené emigrace: dva sovětští zpravodajci mu předali dokonce finanční dar sovětské vlády na jeho
životní potřeby (10 000 dolarů).
Po 15. březnu 1939 si cestu do SSSR našel Ludvík Svoboda, který s šikem svých
vojáků dostal v SSSR bezpečný azyl. Svobodovi vojáci byli internováni, nikdo
z nich, jak uvádí Rybas, však nebyl vystaven žádným represím. K Benešovým lidem
se na Stalinův příkaz chovali sovětští hostitelé se zvláštní pozorností a taktem,
zdůrazňuje Rybas. A SSSR začal poté, po
zahájení sovětsko-německé války, poskytovat této skupině vojáků vše nezbytné
i k utvoření čs. zahraniční jednotky v SSSR.
Díky Benešovi vznikala
„Velká trojka“
Umanskij, tehdejší představitel SSSR
v USA, navázal na příkaz z Moskvy úzké
osobní kontakty s prezidentem Benešem,
když na počátku emigrace na krátký čas začal působit i v USA. Rybas dále píše:
Beneš pak působil jako zprostředkovatel
mezi Rooseveltem a sovětským vedením.
Informoval o intenzivním německém nátlaku, aby Poláci na svém území netrpěli československé formace a vydali jim nejznámější české vojáky.
Během setkání s dalším sovětským diplomatem Majským posuzoval Beneš plány
na možnou účast Československa při vzniku východní a západní fronty proti Německu v případě očekávané války. „Prakticky
bylo pro Beneše vybudováno nikoliv přímé, ale velmi důležité spojení s americkými a anglickými vládními kruhy. Jinými slovy, díky Benešovi se začala vytvářet
Velká trojka, která nakonec Německo
porazila.“
V létě 1940 (to Anglie již byla ve válce
s Německem!) vytvořil Beneš v Londýně
exilovou vládu a dosáhl prohlášení Británie
a USA, že mnichovská smlouva je neplatná
od samého počátku, že Československo de
iure nepřestalo existovat a od 15. března
1939 je ve válečném stavu s Německem
a plnoprávným členem antihitlerovské
koalice. V létě 1941 se Beneš dohodl se Sovětským svazem na zastoupení na úrovni
velvyslanců a v SSSR se, jak známo, začala formovat československá brigáda (později sbor) Ludvíka Svobody.
Existuje ustálený názor, že po Mnichovu
Češi výrazný odpor Němcům nekladli. Ve
skutečnosti proti Němcům bojovali. Po
okupaci země v březnu 1939 mnozí vojáci
emigrovali – mimo jiné Ludvík Svoboda do
polského Krakova a plukovník Karel Klapálek na Střední východ. Oba vytvořili československé vojenské jednotky a podporovali Beneše jako prezidenta. Klapálek velel
Východnímu sboru 11 v oblasti Tobruku,
kde bojoval proti armádě německého generála E. Rommela.
Za 26 měsíců vyřadili
Čechoslováci 24 000 hitlerovců
Po delší anabázi se českoslovenští vojáci
s leteckým výcvikem dostali do Anglie, kde
se velmi úspěšně zapojili do bitvy o Anglii
i následných operací. Významných úspěchů
dosahovala čs. zpravodajská služba, jejíž
úsilí bylo korunováno zorganizováním úspěšného atentátu na R. Heydricha. Ten byl
pro Hitlera jedním z nepostradatelných –
bezchybně realizoval stranickou čistku v roce 1934 (likvidaci tzv. Röhmova puče), která Hitlera zbavila vnitrostranické opozice;
zajistil a zfalšoval dokumenty naznačující
vojenské spiknutí v SSSR vedoucí v Rudé
armádě k velké čistce; připravoval provokační záminky k zahájení války s Polskem
i SSSR; v lednu 1942 zorganizoval poradu
o konečném řešení židovské otázky. Jeho
činnost v Čechách Hitler vysoce hodnotil,
neboť se mu podařilo krutě potlačit mnohé
projevy odporu a „stabilizovat“ protektorát.
Atentát jej zastihl těsně před odjezdem do
Francie, kde měl učinit totéž. Celý svět byl
dojat osudem Lidic...
Beneš byl vrchním velitelem i na Východě. Tato skupina se postupně rozrůstala, do
bojů se na naléhání Ludvíka Svobody zapojila v roce 1943 a v boji u Sokolova založila moderní tradici československé armády.
Velitel roty poručík Otakar Jaroš, který
v bojích padl, se stal za války prvním hrdinou Sovětského svazu z řad cizinců.
Ztráty sboru v letech 1943-1944 byly
značné. Činily 4011 padlých, nezvěstných
a těch, kteří zemřeli na následky zranění,
a 14 202 raněných. Zajaté československé
vojáky německá vojska mučila a popravovala. Například po bitvě u Sokolova pět zajatých raněných příslušníků československého
praporu pověsili nahé za nohy v mrazu,
když jim předtím uřezali uši, nosy a jazyk.
Po obsazení Charkova našli Němci v jedné
z nemocnic těžce raněné příslušníky československého praporu a ubili je přímo na nemocničních lůžkách. V bojích na Slovensku
měly kruté popravy masový charakter.
Českoslovenští vojáci totiž s ohledem na
Mnichov neměli nikdy právo na statut válečných zajatců a německá justice je soudila jako nepřátele říše. Jejich osudy se
v mnohém podobaly osudům legionářů
z první světové války. Ti byli při zajetí rovněž popravováni Rakušany jako zrádci.
I oni se bili o ideu samostatného Československa, v době kdy vůbec nebylo jasné, že
Československo někdy vznikne. Československá vojska zničila za 26 měsíců bojů
24 000 hitlerovců.
Svědectví de Gaulla
Koncem roku 1943 přiletěl Beneš do
Moskvy. Při jednání se Stalinem o poválečném státním zřízení byl přijat model „lidové demokracie“ s tržní ekonomikou, sociální ochranou pracujících a politickou pluralitou veřejného života při účasti komunistů
ve vládě, Obnovená republika měla zachovat ve vnějších vztazích „princip stejné
vzdálenosti“ od Západu i SSSR. Beneš dohodl se Stalinem odsun německého a maďarského obyvatelstva, politiku vůči Ma-
ďarsku a Německu, ekonomickou a vojenskou spolupráci po válce a pomoc v závěrečné etapě války, vztah vůči Polsku a „celkovou politickou linii“ vůči Spojencům.
Kromě toho Beneš jako první z lídrů malých zemí přes výhrady Londýna podepsal
spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem.
Vzájemné vztahy mezi Benešem a Stalinem byly určeny mnoha faktory, ale ten
hlavní uvedl sám prezident v rozhovoru
s představitelem Svobodné Francie generálem de Gaullem 2. ledna 1944 po návratu
z moskevských jednání přes Alžír do Londýna. V de Gaullových vzpomínkách je to
zachyceno takto:
„Beneš mne informoval o svých jednáních v Moskvě. Vykreslil Stalina jako člověka zdrženlivého v projevu,. ale tvrdého
v záměrech, který má na každý evropský
problém svůj vlastní názor, sice neveřejný,
ale zcela konkrétní. Potom mi Beneš objasnil svou politiku. Podívejte se na mapu, řekl. Rusové se blíží ke Karpatům. Ale na Západě stále ještě spojenecká vojska nejsou
připravena k invazi ve Francii. To znamená,
že právě Rudá armáda bude ten, kdo osvobodí mou zemi od Němců. K tomu, abych
mohl zformovat naši legislativu, musím dosáhnout dohodu se Stalinem. Pak přešel
k celkové situaci v zemi a začal mne pře-
parlament, ve kterém většinu získali komunisté. 7. června 1948 podal Beneš demisi
a odešel fakticky neporažený, protože
text nové Ústavy nepodepsal. Zemřel po
druhém záchvatu mrtvice v Sezimově Ústí
3. září 1948.
V devadesátých letech minulého století
se ČSSR rozpadla na Česko a Slovensko, to
byl však nekrvavý proces. Díky Benešově
politice nevznikla Sudetoněmecko-česká
republika a Maďarsko-slovenská republika,
k čemuž by s vysokou pravděpodobností
došlo, kdyby se prezident Beneš zachoval
jinak.
Při vstupu České republiky do Evropské
unie propukla v Německu, Rakousku i Česku polemika o odpovědnosti české politické elity za vysídlení německého obyvatelstva, o vrácení majetku a dokonce o návratu občanských a politických práv sudetským Němcům. Beneš byl pojednou označován za hlavního viníka „nedemokratických, silových rozhodnutí“. To, že Stalin
jako první ze světových vůdců té doby
Beneše podpořil, všemu dodávalo pikantní nádech.
Mimochodem, téměř všichni významní
čeští politici Benešovy dekrety podpořili
a parlament prohlásil, že „právní a majetkové vztahy, vyplývající z příslušných
Churchill se v roce 1941 vyjádfiil, Ïe Bene‰ je nejvût‰í evropsk˘
politik a diplomat, kter˘ lépe neÏ jiní bojuje s Hitlerem
svědčovat, že už nejednou prohlásil, že se
Československo může znovu zrodit jen cestou spojenectví s Moskvou. Jezdil prstem
po mapě a říkal: ‚Toto jsou Sudety, které
musíme Němcům odebrat. Zde je Těšín, na
který se třesou Poláci. Tady je Slovensko,
o kterém Maďaři sní, že si je opět zaberou
pro sebe – tam Monsignore Tiso už vytvořil svou separátní vládu. Ale již zítra bude
Východní Německo, Polsko a Maďarsko
v rukou sovětského Ruska. Jak vidíte, spojenectví s Rusy je pro nás nevyhnutelné.‘
Pokusil jsem se připomenout mu možnost obrátit se na Západ, ale Beneš byl velmi skeptický. ‚Roosevelt,‘ prohlásil, ,se
chce domluvit se Stalinem a po vítězství
stáhnout svá vojska co nejrychleji domů.
Churchilla zajímáme velmi málo. Podle jeho názoru je obrannou linií Anglie Rýn
a Alpy. Jakmile toho dosáhne, už ho nic
vzrušovat nebude, kromě Středozemního
moře. Ohledně nás je připraven zastávat
Rooseveltovo stanovisko, pokud za to získá
nějakou výhodu na Východě. Pokud je mi
známo, v Teheránu nepadlo o Československu ani slovo.‘“
Jinými slovy, Beneš fakticky neměl žádnou jinou volbu: spojenectví s Moskvou
chránilo zemi před reálným nebezpečím.
Když dokazoval de Gaullovi správnost svého rozhodnutí, zdůrazňoval, „že nezávislost
a celistvost Československa jsou plně garantovány.
Beneš nadále vítězem
16. května 1945 se po více jak pětileté
nepřítomnosti Beneš a jeho vláda vrátili do
Prahy osvobozené Rudou armádou. Ve všeobecných volbách v květnu 1946 získali
komunisté 38 % hlasů. 16. června zvolilo
Ústavodárné národní shromáždění Beneše
znovu prezidentem a komunistu A. Zápotockého předsedou parlamentu. 3. července
1946 se předsedou vlády složené z několika stran stal komunista Klement Gottwald.
Během dvou let došlo k závažným mezinárodním změnám. Německo („potenciální
zloduch“, za kterého ho považoval Roosevelt) se nestalo neutrální, jak si přála Moskva. Roosevelt již opustil tento svět, a proto se Československo společně s druhými
zeměmi „lidové demokracie“ fakticky stalo
předmostím Sovětského svazu proti západní Evropě.
V polovině února 1948 vystoupili komunističtí lídři v čele s Gottwaldem s požadavkem na utvoření nové vlády. 25. února
1948 Beneš prohlásil, že bude postupovat
tak, aby zabránil krveprolití.
9. května 1948 přijal parlament novou
Ústavu a ve volbách 30. května byl zvolen
Neu‰lo nám
právních aktů a zákonů, jsou platné, nezpochybnitelné a nezměnitelné“.
Tehdejší český prezident V. Havel považoval za povinnost zastat se Beneše jako
skutečného demokrata a tragické osobnosti
„kapitulující před zlem“, neboť „postupně
pragmaticky na základě vlastního přesvědčení dospěl k názoru, že pevný mír si žádá
vysídlení Němců“.
Po Gorbačovově chybě eliminující výsledky jaltské konference bez potřebných
proruských kompenzací se obnovil i tlak na
zrušení Benešových dekretů. Česká strana
je označila za „vyhaslé“, to však představitelům sudetských Němců zřejmě nestačí.
Kardinální otázkou sporu jsou zřejmě
majetkové kompenzace, ovšem bez souvislosti s válečnými reparacemi Československu jako jedinému státu Německem neodškodněnému. Mohlo by to vyvrcholit i zpochybněním Postupimských dohod. Není bez zajímavosti, že prezidentský
kandidát Schwarzenberg se v roce 2013 vyjádřil, že za tyto kroky by nyní Beneš „stanul před tribunálem v Haagu“. Tím se
ovšem český ministr zahraničí zařadil k vydavatelům knihy z roku 1943 „Zločinec
Beneš“ (autor A. Bouchal), snižující Benešův význam pro stát i poválečnou Evropu.
Benešovi se dostalo ocenění již na samém počátku velkého válečného dramatu,
kdy jeho výsledek ještě nikdo nemohl předvídat. Tehdy se při setkání s důstojníky
a vojáky 1. československé smíšené brigády v roce 1941 v Anglii britský premiér
Churchill údajně vyjádřil, že „Beneš je největší evropský politik a diplomat, který
lépe než jiní bojuje s Hitlerem“. A skutečně, nikdo z evropských politiků v roce
1941 tak nekompromisně jako Beneš proti
Hitlerovi před útokem Německa na SSSR
nevystupoval.
Dnes se na to zapomíná a racionální
a konstruktivní spolupráce s členy Velké
trojky (a se Stalinem!) je považována za
politický nezdar. Autor se domnívá, že
i tam, kde čas není pánem, Beneš pokračuje ve svém dialogu se Stalinem v přítomnosti dalších velikých politiků a nepřestává
dokazovat, že sociálně demokratické ideje
a stát vstřícný k člověku je to nejlépe vhodné pro člověka žijícího v té těžké době.
Autor potřebuje za nutné zdůraznit, že
společně s řadou vedoucích představitelů
vítězných velmocí a vynikajících politiků
dvacátého století je Edvard Beneš, zrazený
v roce 1938, i přes prohru v roce 1948, nadále vítězem.
Prof. S. J. RYBAS
(redakčně kráceno)
ku šéfredaktora Róberta Matejoviče slovenského časopisu Dimenzie, který uveřejnil
už v září zmíněný měsíčník. Autor konstatuje mj. „Ruska se není třeba bát, naopak
Rusko potřebujeme lépe poznat a porozumět mu. Rusko nebuduje žádné základny na
cizím území ani nepovažuje Evropskou unii
za hrozbu pro Rusko. Za hrozbu považuje
militantní kruhy v NATO a v USA, které
nás chtějí například přesvědčit o tom, že
Rusko přes Ukrajinu zaútočí na Polsko,
anebo na pobaltské státy. Je to holý nesmysl, ale velmi dobrý mediální program proti
Rusům.“ Jak autor dále v pozoruhodném
článku uvádí, „Rusko ukázalo jiný směr
a ukazuje, že se může žít, přemýšlet a jednat jinak, než to ‚předepisují‘ anglosaská
dogmata a modely demokracie, globalizace
nebo unifikace kontrolovaných národů. Nová Euroasijská hospodářská unie, v které
Rusko hraje první housle, je též toho důkazem. Nepotřebuje komisi komisařů ani
30 000 úředníků. Dalším příkladem je i nový rusko-čínský strategický pakt, který se
pokoušejí rozbít Američané.“ V nevelkém,
ale myšlenkově bohatém článku autor rovněž soudí, že „politické elity Evropské unie
nejsou populární, protože neříkají pravdu.
Různé agentury je učí jak pravdu neříkat
anebo zamlčet. A lidé to vycítí. Možná
i proto se neorganizují žádné evropské průzkumy veřejného mínění o popularitě a důvěryhodnosti evropských lídrů, komisařů
Evropské komise nebo evropských institucí. Přinesly by asi katastrofální výsledky
a ostudu...“
■ O Slezanech v Polsku byly uvedeny
zajímavé informace v přednášce, kterou
připravil Grzegorz Wieczorek z Dolní Lužice pro Slezský den v Praze, který se konal
v listopadu 2014. Polský Hlavní statistický
úřad v souladu s evropskými normami
umožnil teprve v roce 2011 plně se přihlásit
k národnostnímu cítění. Byla dána možnost
do sčítacích archů zapsat tu národnost, kterou lidé nahlásili osobám provádějícím sčítání. Kromě toho bylo při sčítání v roce
2011 možné uvést dvě národnosti: hlavní
a další, o což usilovali zástupci etnických
a národnostních menšin. Proto také lidé,
kteří se cítí Poláky a zároveň Slezany, měli
možnost dát zapsat také slezskou národnost
(při předchozím sčítání se museli rozhodnout: buď pro jedno, nebo druhé). Slezskou
národnost uvedlo 847 000 osob. Zajímavý
je i údaj o užívání slezštiny v rodině – to
uvedlo 529 000 osob.
■ Kdy přijde vystřízlivění? Tak se lze
tázat v úvahách o účinnosti sankcí přijímaných proti Rusku, ale ve skutečnosti podvazujících vzájemně výhodné vztahy. Věnuje
tomu pozornost i v ruštině u nás vycházející list „Děngi – News“, který nedávno uvedl zajímavý údaj z oblasti cestovního ruchu.
Snížil se totiž o 40 procent počet ruských
turistů do evropských zemí. To je ovšem
pouze jeden z negativních ukazatelů, který
se dotkne i našich hotelových kapacit. Stěží
se lze domnívat, že se situace vyřeší zvýšením počtu turistů k nám z jiných zemí – např. Japonců a Číňanů.
■ Dnešní slovanská Lužice se potýká
s řadou tíživých problémů. Oblast je postižena velkou mírou nezaměstnanosti, což
vyvolává stěhování zejména mladých lidí
za prací do jiných spolkových zemí. Jak se
dovídáme z informačního letáku Společnosti přátel Lužice, tato migrace má značný
vliv na zhoršování jazykové situace zejména v okrajových oblastech. Silný asimilační
tlak představuje i celkové společenské prostředí, upřednostňující němčinu. Zákonná
ochrana menšin je sice zajištěna na papíře,
ve skutečnosti často není dodržována. Obdobně se projevuje negativní demografický
vývoj, jenž spolu s oficiální školskou politikou působí na omezování menšinového
školství a uzavírání některých lužickosrbských škol. Již dlouho také do života Lužice zasahuje rozsáhlá povrchová těžba hnědého uhlí a nucené přestěhování obyvatel
řady vsí je dalším z činitelů posilujících asimilaci (nemluvě o ničení krajiny a ekologických problémech).
-da.
Stránku připravil a redigoval
Mirko Svoboda. Stránka je věnována
problematice západních slovanských
národů.
4
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Jednou vûtou
■ V rámci Byznysového fóra v Astaně
podepsali zástupci českých firem se svými
kazašskými protějšky jedenáct dohod v hodnotě zhruba 450 milionů amerických dolarů
v oblasti dodávek technologií a technologických celků, zemědělství, důlních zařízení, ale
i dodávek zbraní a dalších komodit.
■ Srbsko nebude zavádět sankce proti Rusku, oznámil srbský premiér Alexandr
Vučič jako odpověď Evropské unii, která si
jako podmínku vstupu klade připojení
k protiruským opatřením.
■ Václav Klaus převzal v Moskvě cenu Jegora Gajdara za „mimořádný přínos
k rozvoji humanitárních vztahů s Ruskem“
a prohlásil, že do Moskvy přijel vyjádřit
svůj nesouhlas s masivní dezintepretací
událostí na Ukrajině.
■ Ruská finanční skupina Renova
zaměstnávající 134 tisíc lidí s ročním obratem skupiny přes 15 miliard dolarů (330
miliard korun) koupila českou společnost
Safina – největšího zpracovatele drahokamů ve střední Evropě, která měla zastoupení prakticky ve všech evropských zemích,
v USA i Číně.
■ USA, Kanada a Ukrajina byly jedinými zeměmi, které na zasedání Valného
shromáždění OSN hlasovaly proti ruskému
návrhu rezoluce, která odsuzuje heroizaci
nacismu, jehož schválení bylo načasováno
na nadcházející 70. výročí vítězství v druhé
světové válce.
■ Evropská unie odmítá se zdůvodněním nové tvrdší politiky ve vztahu ke všem
zemím, které se ucházejí o vstup do EU, provést konferenci dárců a investorů o Ukrajině,
která měla proběhnout v Kyjevě na konci
ledna, dokud ukrajinská strana nevypracuje
detailní schéma ekonomických reforem.
■ Mladé ruské maminky do 23 let,
mající jedno a více dětí, ruské občanství,
všeobecné středoškolské, ale ne vysokoškolské vzdělání, se podle výnosu ministerstva vzdělání a vědy mohou vzdělávat v doškolovacích institutech a ještě k tomu dostávat stipendium.
S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S
Putin: Ustupování skonãilo
Prezident Putin přednesl 24. října významný projev na Valdajském fóru v Soči. Je považován za navázání na předchozí nejvýznamnější zahraničněpolitickou
výzvu zemím Západu, kterou přednesl
10. února 2007 na mnichovské konferenci o bezpečnostní politice.
Tam pevně vyjádřil nespokojenost Ruska
se vznikajícími pravidly hry bez pozitivního
programu. V Soči přešel Putin od výrazu
„nepochopení“ takto vzniklé situace ke
konstatování nemožnosti nadále zachovat
nynější konfiguraci sil ve světě, kdy pravidla hry si podle svého přání může kdykoliv
změnit pouze jeden světový hráč a všichni
by to měli samo sebou pochopit.
Navzdory všem ruským snahám o vytvoření vzájemně výhodné a rovnocenné spolupráce se Západem v posledních dvaceti
letech upřednostnily USA a další západní
země řídit se v mezinárodní politice výhradně právem silnějšího. Byly zničeny
a ponořeny do chaosu ekonomiky bývalé
Jugoslávie, Egypta, Libye, Iráku a Sýrie. „I
dnes se výrazně zvýšila pravděpodobnost
celé řady ostrých konfliktů, ne-li s přímou,
pak s nepřímou účastí velkých mocností...
Ukrajina je jedním z příkladů, které mají
dopad na celosvětovou rovnováhu sil.
A myslím, že zdaleka není poslední,“
upřímně konstatoval prezident Ruska.
Proto v Soči udělal tlustou čáru za obdobím „studené války“, která ze strany Západu pokračovala i po rozpadu RVHP a SSSR,
a zformuloval ruský požadavek Západu:
buď se domlouváme na nových pravidlech hry, nebo je bude Rusko určovat
samostatně bez ohledu na západní partnery, především na USA.
Již samotné téma Valdajského klubu v letošním roce: „Světový řád: nová pravidla
nebo hra bez pravidel“ předurčovalo hlavní
směr diskusí a příspěvků.
Že bez jasných pravidel nebude možné
čelit dalším mezinárodním krizím a konfliktům, nepochybuje ani rektor prestižního
Moskevského institutu mezinárodních vztahů (MGIMO) a člen Ruské akademie věd
Anatolij Torkunov. Je přesvědčen, že přes
všechny výtky týkající se fungování OSN či
evropské integrace, náhradu za tyto 70 let
staré vynálezy jsme zatím nenašli. A smutně konstatuje, že úsilí o vytvoření multilaterálních institucí během posledních dvaceti
(Dokončení ze s. 1)
Vandalismus se šíří po celé Ukrajině se
souhlasem ústavních činitelů.
Došlo k podstatným změnám v politické
struktuře společnosti, destruktivní, protikomunistické a protidemokratické síly získaly
většinu v parlamentě, v důsledku předčasných voleb, kterých se z různých důvodů nemohlo zúčastnit kolem poloviny obyvatelstva. Jak prezidentské, tak parlamentní volby
se poprvé konaly v přítomnosti ozbrojenců
a v zemi byla prolita krev spoluobčanů, hynuli lidé. Nová vláda, jak se dá předpokládat,
se stane loutkovou a bude se řídit podle amerických rad, zatáhne Ukrajinu do NATO
i tím, že zbaví zemi neblokového statutu.
Existují pokusy uzákonit neofašistické formace a nacistickou ideologii, aby tak byla
definitivně demoralizována celá společnost.
Není pochyb, že dojde ke snížení životní
úrovně a že i nadále budou šířeny rusofobní
nálady, bude ponižován ruský jazyk a chřad-
hodnotě 260 milionů eur při úrokové sazbě
1,375 % a termínu splatnosti 4. října 2024
s příslibem další tranše asi 250 milionů eur
v únoru 2015 s ohledem na reálné splnění
Ukrajinou programu spolupráce s MMF
a řady dodatečných závazků.
■ Čínské společnosti jsou ochotny fi-
■ Rusko a Ukrajina se podle ukrajinského Energoatomu dohodly o prodloužení
smlouvy, podle které se dodává ruské jaderné palivo do ukrajinských jaderných elektráren nadále v letech 2015-2016.
■ Do přístavu Klajpeda dorazil plovoucí terminál, který umožní Litvě, Lotyšsku a Estonsku získávat z alternativních
zdrojů zkapalněný zemní plyn – loď dlouhou 294 metrů pronajala Litvě na deset let
norská společnost Höegh LNG.
■ V Moskvě bylo otevřeno největší
umělé kluziště na světě o ledové ploše
20510 m2 , které má několik zón: dětskou,
hokejovou, pro extrémní a komfortní bruslení, pojme současně 4,5 tisíce osob a podle předběžného odhadu ho letos navštíví 1,5
milionu lidí.
■ Největší stupeň nepřízně k Rusku
(podle počtu negativních publikací k celkovému počtu neutrálně laděných materiálů)
byl v říjnu v médiích USA (40 %), německá média zaujala druhé místo (méně než 30
%) a za nimi se umístila média v České republice a v Polsku (přibližně 15 %).
■ Ztráty, které Rusku působí západní
sankce, odpovídají zhruba 40 miliardám
dolarů (téměř 900 miliard Kč) ročně, sdělil
ruský ministr financí A. Siluanov a ruské
ztráty způsobené poklesem cen ropy by
mohly činit 90 až 100 miliard dolarů ročně.
Tuto stránku věnovanou informacím
ze života východoslovanských zemí
řídí a rediguje Karel Dostál.
let si zaslouží kritický pohled: „Neformální
klub vůdčích sil současného světa nemůže
stát za mnoho, pokud jsou z něj vylučováni
jednotliví členové jenom proto, že zastávají
jiný pohled na mezinárodní problémy než
jejich kolegové.“
Z množství komentářů u nás vybíráme
názory Petra Robejška, českého politologa, žijícího v Německu. Dle něho Putin realisticky popisuje klíčové pojmy a procesy
mezinárodní politiky; role národního státu,
kterou západní vlády pomíjejí, nebo ji nechápou, stejně jako důležitost rovnováhy na
mezinárodní scéně a terorismus. Domnívá
se, že se více bojí americko-čínské bipolarity, a proto vyžaduje cosi jako multipolaritu,
samozřejmě s významnou rolí Ruska.
A oproti většině svých konformních kolegů
jasně říká, že jak z ruského hlediska, tak
i z objektivnějšího hlediska nezávislého pozorovatele je oprávněné to, že Rusko odmítá nechat si od Západu vnucovat kritéria správné politiky a ekonomiky. Oprávněně mimo jiné i proto, že jak vidíme v posledních dvou dekádách, tak západní politická kritéria neprodukují právě nejlepší výsledky.
KAREL DOSTÁL
Ukrajina: oficiální heroizace neofa‰ismu
■ Ukrajina dostala od Evropské
unie druhou a třetí tranši úvěru v celkové
nancovat různé ruské projekty za podmínky
účasti na jejich řízení a zápočtů v jüanech,
čímž se podle V. Putina „vyhneme diktátu
trhu, který nominuje všechny zbožní toky
v dolarech, rozšíříme možnost uplatnění národních měn a stabilizuje to finanční stav
společnosti“.
183/2015
Ukrajinsk˘ parlament – rvaãka jako tradice
nout ukrajinská kultura, protože se bude orientovat na západní vzory a standardy.
Rezoluce současně pozitivně hodnotí
uspořádání v roce 2010 všeslovanského sjezdu.
Naštěstí existují na Ukrajině lidé se zdravým rozumem, kteří jsou schopní k vzájemnému porozumění a k úsilí o obrození míru
a pořádku v naší zemi.
Předsedou SVU byl znovu zvolen Nikolaj Lavriněnko.
Ve své zprávě sjezdu Lavriněnko mj. řekl,
že ve světě se nyní vede zakamuflovaná válka proti východním Slovanům, zejména proti Ruské federaci. Za hlavní nositele neofašismu na Ukrajině označil strany Svoboda
a Pravý sektor. K vměšování USA do vnitřních věcí země dodal, že USA do těchto záměrů vložily pět miliard dolarů. Např. k úsilí amerického viceprezidenta Bidena v zemi poznamenal, že jeho syn řídí na Ukrajině dozorčí radu firmy, která se v Donbasu zabývá dobýváním břidličného plynu.
K bojům na východní Ukrajině řekl Lavriněnko, že „to není naše válka“. Je to bratrovražedná válka, v které Slované ubíjejí jeden
druhého v zájmu USA a domácích i zahraničních oligarchů. My, dodal předseda SVU,
vystupujeme za ukončení této války.
Vyzval členské řady své organizace, aby
uspořádaly co nejdůstojnější oslavy 70. výročí Dne vítězství.
70 let MGIMO - elity mezi univerzitami
Státní institut mezinárodních vztahů
v Moskvě (MGIMO) je diplomatická škola Ministerstva zahraničních věcí Ruska, založená roku 1944. Má pověst elitního ústavu, kde se vyučuje 53 jazyků. V současnosti
jsou součástí univerzity tři instituty, osm fakult a mj. tři programy Master of Business
Administration, postgraduálního studia. Je
tu možnost získat paralelní diplom na pařížské Science Po nebo Univerzitě v Ženevě.
Celkový počet studentů se pohybuje okolo
pěti tisíc. (Informuje nejrozšířenější internetová encyklopedie Wikkipedia.)
My jsme přinesli obsáhlou informaci o této ruské vysoce prestižní vysoké škole před
dvěma lety v únorovém čísle (162) našeho
měsíčníku. U příležitosti kulatého výročí
nám zaslal své vzpomínky a sdělení o jeho
oslavě v Moskvě jeden ze dvaceti českých
účastníků JUDr. Jiří Opršal:
„V roce 1951 přijeli do MGIMO první
studenti z lidově demokratických zemí
a z Číny, i já jsem byl mezi nimi. Učili jsme
se ve skromných a stísněných podmínkách
v historické budově, které se říkalo „starý
dům u řeky Moskvy“..Nám v něm bylo
dobře, tím spíše, že stačilo přejít Krymský
most do Parku kultury Maxima Gorkého.,
kde se v polovině padesátých let minulého
století otevřela česká hospoda. Tam jsme
chodili po vyučování s ruskými studenty
ochutnávat české špekáčky s plzeňským pivem. ¨
Dnes univerzita MGIMO sídlí v prostorném komplexu na prospektu Vernadského,
opodál za impozantní budovou Moskevské
univerzity. Ve MGIMO se dnes učí přes 7000
studentů, z toho přes 1000 ze zahraničí.
První den shromáždění, který probíhal jako II. celosvětové fórum, vystoupili kromě
ministra Lavrova a rektora Torkunova ještě
exprezident Kypru Christofios, ministr zahraničí Arménie a předsedkyně asociace
MGIMO z Ázerbájdžánu, která přednesla
poselství prezidenta Alieva, rovněž absolventa MGIMO.
Odpoledne probíhaly diskuse v četných
pracovních skupinách, kde se hovořilo především o ukrajinské krizi. Co se týče Krymu, účastníci se shodli v tom, že je dobré, že
se vrátil do ruského lůna, kam historicky
i bezpečnostně patří. Jinak by hrozilo nebezpečí, že se přemění na americkou a natovskou základnu, což by destabilizovalo situaci v celé oblasti Černého moře a Východu
Evropy.
K situaci na Ukrajině účastníci zdůrazňovali, aby byly respektovány potřeby a zájmy
obyvatel všech částí této země. Především
pak byla zdůrazňována nutnost zabránit šíření vlivu neofašistických a krajně nacionalistických sil.
Naléhavou prioritou je zabránit tomu, aby
i nadále byla prolévána slovanská krev.
Duch přátelství a spolupráce slovanských národů a zemí zazněl velmi silně.
Druhý den, 14. 10., vyvrcholily oslavy
shromážděním téměř 5000 absolventů a pozvaných hostí ve Velkém Kremelském paláci. Všechny nás překvapil svou přítomností
a pozdravným projevem prezident Vladimir
Putin. Ocenil univerzitu MGIMO především
za výchovu k vlastenectví a k umění komunikace se zahraničím, k umění vyjednávat
kompromisy a nalézat východiska ze složitých situací. Jeho projev byl přijat bouřlivým potleskem a s vděčností za přátelská
slova porozumění a za výzvy ke spolupráci.
Každopádně oslavy 70. výročí univerzity
MGIMO byly pro nás velkým zážitkem
a zůstanou dlouho v našich vzpomínkách“.
Pověst elitní školy pro vyvolené si někdejší „rudý Harvard“ udržuje i po sedmdesáti letech. Absolventi dnes působí nejen
v diplomacii, ale i byznysu a politice.
Z mnoha lze uvést končícího eurokomisaře
Š. Füleho, miliardáře M. Dospivu, slovenské
ministry zahraničí E. Kukana, J. Kubiše
a M. Lajčáka či generální ředitelku
UNESCO Bulharku I. Bokovovou. Čeští absolventi se scházejí vždy v prosinci na ruském velvyslanectví, kde je vítá jejich kolega
velvyslanec S. B. Kiseljov.
Češi jsou moskevské škole věrní. Loni tu
studovalo čtrnáct studentů, z nichž pět dostalo stipendium od ruské vlády.
Neu‰lo nám
■ Zákon omezující v ruských médiích zahraniční majetkovou účast vstoupí
v platnost 1. ledna 2016. Zahraničním investorům je poskytnuta roční lhůta, aby velikost svých podílů upravili podle nových
předpisů. Dotkne se řady médií, jako jsou
Vědomosti, The Moscow Times, ruská verze časopisu Forbes nebo rozhlasová stanice
Echo Moskvy. Majitelé televizní zpravodajské stanice CNN se proto rozhodli, že ruský
trh k 31. 12. 2014 opouští. Z informací
agentur obeznámených s obchodními výsledky CNN však vyplývá, že důvodem
jsou hlavně neuspokojivá komerční hlediska. CNN v Rusku působila od roku 1980
a do povědomí veřejnosti se zapsala zejména přímým přenosem ostřelování Bílého
domu vládními vojsky.
■ Otázky zvláštního partnerství mezi
Ukrajinou a NATO byly cílem jednání delegace NATO se zástupci Rady národní bezpečnosti Ukrajiny, Ministerstvo obrany
Ukrajiny a Generálního štábu Ozbrojených
sil Ukrajiny v Kyjevě. Dle informace uvedené na stránkách ministerstva obrany, šlo
„o podporu vojensko-politického dialogu
na nejvyšší úrovni, projednávání jednotlivých otázek v obranné a vojenské sféře,
a také o demonstraci podpory Ukrajiny ze
strany Severoatlantické aliance“.
■ Na setkání vůdců zemí BRICS, které se konalo v rámci summitu G20 v australském Brisbane, vedoucí představitelé
těchto zemí konstatovali, že podle výsledků
setkání ani šest let po začátku světové finanční krize nebylo dosaženo stabilní
a dlouhodobé obnovy. Dále vyzvali G20,
aby naplánovala projednávání reforem
MMF, pokud Spojené státy do konce letošního roku definitivně neratifikují dohodu
z roku 2010. Zdůraznili, že příliš velké
zpoždění s ratifikací je v rozporu se společnými závazky vůdců zemí G20, které byly
přijaty v roce 2009.
■ Lety ruského strategického letectva v blízkosti hranic NATO, jako reakce
na aktivity Spojených států a jejich spojenců na ruských hranicích způsobily silné reakce. Nemizí z titulků stránek západních
novin. Jsou prý nebezpečné, protože ruští
piloti nekomunikují s civilními dispečery.
Ruská reakce na aktivizaci amerických sil
v blízkosti hranic Ruska je samozřejmě zcela adekvátní a žádné mimořádné události
týkající se civilního letectví spojené se sovětským nebo ruským strategickým letectvem se nikdy nestaly, i když v sovětských
dobách intenzita letů byla mnohem vyšší.
■ Diplomat války po válce je titul knihy podrobného životopisu sovětského ministra zahraničí A. A. Gromyka, jehož český překlad představil jeho autor Svjatoslav
Rybas a překladatel díla Miloš Hodač
v Ruském středisku vědy a kultury
(RSVK). Na prezentaci v přeplněném Křišťálovém sále se zúčastnilo více než 100 lidí.
Mezi nimi zástupci veřejných organizací
a podniků.
■ Folkový soubor Buranovské babičky a francouzská zpěvačka Mireille
Mathieu hodlají spolu vystoupit na zahájení
Roku Udmurtska v Moskvě. V říjnu představil ruský soubor Buranovské babičky
v Rakousku svůj hit z Eurovize „Party for
Everybody“. Letošní Rok Udmurtska je věnován 175. výročí narození Petra Iljiče Čajkovského a 95. výročí udmurtské státnosti.
■ Francouzské konzorcium završilo
stavbu nové bezpečnostní klenby nad jadernou elektrárnou Černobyl. Kryt tvoří dvě
108 metrů vysoké klenby. Sarkofág bude
„nasazen“ na starý. A práce by měly být
završeny v listopadu 2017. Stavba nového
sarkofágu nad čtvrtým blokem černobylské
jaderné elektrárny je financována 43 zeměmi, které včetně České republiky poskytly
celkem 768 milionů dolarů.
■ Globální oteplení poskytuje Rusku
celou řadu výhod: „Zintenzivnění a rozšíření plaveb lodí, zkracuje se topná sezona,
značně se rozšíří potenciál osevních ploch,
rozšiřuje se i zóna na příjemné bydlení.“
Mezi hrozby patří více požárů v lesích i rašeliništích a změny, které ovlivní způsob života tradičních obyvatel severu. Větší a rozšiřující se sucha se projeví hlavně u sousedů Ruska, kteří prý začnou mít problémy
s vodou, jídlem i prací. Může tak vzniknout
kategorie „ekologických uprchlíků“. Oznámil to hlavní ruský hydrometeorolog Alexandr Frolov, který upřesnil, že pokud se
planeta zahřeje za deset let o 0,17 stupně,
tak Rusko o celých 0,43 stupně Celsia
183/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
5
S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S
■ Putin se nenechal zaskoãit
Vojislav ·e‰elj opût doma v Srbsku
Po 11 letech bez soudu bylo NATO donuceno ho propustit na svobodu ● Boufilivé uvítání mezi krajany
Doma v Srbsku
Když jste mne nechtěli, znovu um. V minulosti proklamované uklidnění sko jako celek a rozdmýchávat jeho vnitřní
vztahů mezi Chorvatskem a Srbskem není problémy.
Přesvědčen o své nevině a v dobré víře
se dobrovolně nevrátím
ve spravedlivý proces, se vydal Šešelj dobrovolně do Haagu a předstoupil před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (Srbsko). Od té doby uplynulo již jedenáct let, kriminál ICTY mu podlomil
zdraví, ale nezlomil ducha bojovníka. Roky vazby nestačily Haagu ani ke vznesení
obžaloby, a tak ze zřejmého zoufalství byl
Vojislav Šešelj na protest, jak s ním tribunál v Haagu zacházel a zachází, prohlásil,
že znovu se do spárů ICTY dobrovolně nevrátí. Pokud se vrátí, tedy jen na základě vypsaného a realizovaného zatykače. Sám Šešelj nemůže ani ze Srbska vycestovat, vlastní pouze jugoslávský pas, v současnosti již
neplatný.
zřejmě ani zdaleka blízké pravdě. Srbsko se
stává trnem v oku zejména všem těm, kteří
mu zazlívají jeho samostatnou zahraniční
politiku vůči Rusku. A to napříč celoevropským spektrem. Nasvědčuje tomu i hysterie
hýbající parlamentem EU k rezoluci proti
propuštění Vojislava Šešelje. Pokud si povšimneme růžků z pytle trčících, obchází
EU strach z jeho osoby, snaha poškodit Srb-
Ona „prapodivná“ rezoluce nemá ale
podporu všech v Evropském parlamentu
a je zřejmé, že je jí přikládán větší význam,
než ve skutečnosti má. Jiného názoru jsou
pak zástupci Chorvatska nebo Slovinska
a někteří naši protislovanští výtečníci.
Vzhledem k tomu, že příspěvek vychází
až v lednu, pokud bude možno, vrátíme se
ještě k tomuto problému.
(sh)
Cesta za pravdou
Na konci července 2014 oznámila
Zvláštní vyšetřovací komise (SITF) výsledky zkoumání ve věci obvinění z odporných
zločinů, do kterých byla zapletena Kosovská osvobozenecká armáda (UCK). Pokud
by se SITF uráčila potvrdit všechny zločiny,
které byly spáchány těmito oblíbenci impéria, byla by ona zpráva vskutku průkopnická. Nicméně letmý pohled na zjištění komise naznačuje, že toto vyšetřování nemá nic
společného s hledáním pravdy, ale je pouze
dalším pokusem o smývání viny.
Ospravedlnit Martyho
Vojislav ·e‰elj po návratu do Srbska
Vojislav Šešelj bez vlastní žádosti propuštěn do vlasti. Propuštěn bez vlastní žádosti,
za podmínek, s kterými nikdy nesouhlasil
z důvodů, které jsou známy pouze a pouze
jen haagskému tribunálu. Údajně měl být
„verdikt“ vyhlášen již loni, ale ICTY se vše
hatilo pod rukama. Z procesu byl vyloučen
dánský soudce, který naznačil, že některé
osvobozující verdikty v procesech s aktéry
balkánských konfliktů mohly být přijaty
pod politickým tlakem. Tím byla otevřeně
zpochybněna důvěryhodnost tribunálu a jeho politický charakter. Korunu bezmoci
těchto tzv. zastánců práva nasadil sám Šešelj, když vznesl vůči ICTY žádost o odškodnění za „nepodložené uvěznění“
a „mimořádné fyzické a duševní utrpení“,
jemuž byl v tomto kriminálu vystaven.
V Srbsku byl po svém návratu bouřlivě
přivítán svými příznivci, ale přijetí vládní
garnitury je více než chladné. Hlavní srbští politici jsou toho názoru, že návrat Šešelje do vlasti nemůže destabilizovat zemi ani narušit její politiku. Podle informací bělehradských novin „Blitz“ je ale
připraven po svém návratu věnovat
všechny síly na „pomstu“ a nebude dodržovat žádné jemu vnucované podmínky či
jiné záruky, zejména záruky současné
vlády Srbska.
Parta poslanců
ke všemu ochotných
Jak jsme se již mnohokrát přesvědčili,
Balkán i po mnoha letech totálního zašlapání Srbska, není stále ještě vychladlé teritori-
Ameriãanom prekaÏala silná
Juhoslávia
Vojislav Šešelj sa vrátil domov. Stalo
sa to potom, ako 6. novembra Medzinárodný tribunál pre bývalú Juhosláviu
v Haagu dospel k rozhodnutiu podmienečne oslobodiť lídra Srbskej radikálnej
strany z humanitárnych dôvodov v súvislosti so zhošením jeho zdravia. S pánom Šešeljom sa poznám viac ako 20 rokov. Veľakrát sme sa rozprávali o tých
najdôležitejších balkánských problémoch. Nikdy neodmietol stretnutie a interview. Naše posledné stretnutie sa konalo vo februári 2003 – tesne pred jeho
dobrovoľným vzdaním sa tribunálu
v Haagu. Vtedy som priletel do Belehradu z dôvodu prípravy série reportáží
o bombardovaní Juhoslávie. Vždy ma
udivovala otvorenosť a informovanosť
Vojislava Šešelja. Dnes, 11 rokov po našom poslednom stretnutí v Belehrade,
Šešeljove slová stále znejú dosť aktuálne.
Srbsko bolo „kosťou v hrdle“
pre USA a Európsku úniu
Všetky bývalé socialistické krajiny a štáty Varšavskej zmluvy po rozpade Sovietskeho zväzu sa okamžite vrhli hľadať nových patrónov za oceánom. Pentagon rýchlo využil „vhodný moment“. Vo Východnej
Európe v období „studenej vojny“ bola vytvorená jedna z najlepších vojenských infrastruktur. Dosť výhodný biznis.
Je jasné, že geografická poloha Európy je
mimoriadne dôležitá pre podporu pôsobenia USA v Afrike, na Blízkom Východe
a v Centrálnej Ázii. V tom aj spočíva hlavná príčina snahy Američanov upevniť sa
v Európe raz a navždy. Iba Juhoslávia nechcela zrádzať svojich verných priateľov
v Rusku. Na príklade Srbska sa USA rozhodli ukázať ostatným krajinám, kto je
v skutočnosti „pán“ na starom kontinente.
Tak sa aj stalo.
NATO začalo likvidovať
Juhosláviu, aby zlomili Srbov
Juhoslávia dávno nevyhovovala ani
USA, ani EÚ, ani NATO. Už na začiatku
90-tých rokov CIA a Pentagon zorganizovali niekoľko vojen na Balkáne – v Chorvátsku, potom v Bosne a Hercegovine. Bill
Clinton uskutočnil hlavnú myšlienku generála Eisenhowera, ktorý hneď po roku 1945
sníval dostať pod svoju kontrolu Juhosláviu.
Maršal Tito netancoval ako pískal Washington. Vytvoril mocmú Juhosláviu. Hnutie nepripojenia. Ale po Titovej smrti sa do Juhoslávie pustili. Slobodan Miloševič sa raz odmietol podrobiť Clintonovi a za to bol tvrdo
potrestaný. Okamžite preňho zorganizovali
„kosovský problém“, našli Ibrahima Rugova a Hašima Tačiho, ktorí na celý svet kričali o „zločinoch Srbov. Vtedajším generálnym tajomníkom NATO bol Javier Solana.
Bol to zlý diplomat a v Belehrade sme pochopili, že natovská armáda je pripravená
zlikvidovať Juhosláviu. Tak sa to aj stalo.
Vše to začalo na počátku roku 2008,
když Carla del Ponteová – do té doby hlavní žalobkyně loutkového soudu impéria
v Haagu (ICTY) - vyšla z „chráněného
území“ a vynesla na světlo obvinění, že během a po skončení kosovské války v roce
1999 UCK zavraždila některé ze stovek
unesených Srbů a odebrala jim orgány pro
ilegální transplantace. Del Ponteová, dříve
miláček médií, byla rychle umlčena a poslána do vyhnanství, ale ještě předtím stačila přesvědčit svého krajana ze Švýcarska
senátora Dicka Martyho, aby se na tuto záležitost podíval. Po téměř dvou letech vyšetřování zveřejnil Dick Marty v prosinci
2010 svou zprávu, která podepřela tvrzení
del Ponteové, nicméně upozorňovala, že
důkazní materiály byly zničeny a svědci byli zastrašováni či dokonce zabiti.
Byrokracie a propagandistická mašinerie
zacházely s Martym tak jako předtím s del
Ponteovou, odmítly tato obvinění jako srbskou propagandu(!) nebo požadovaly důkazy – ačkoli nikdy předtím žádné nepotřebovaly, když obviňovaly Srby z ukrutností či
dokonce z genocidy. Ale Marty se odmítl
vzdát. A tehdy vstoupil do hry SITF.
Poskvrněno od počátku
SITF pod vedením vyšetřovatele C. Williamsona, amerického(!) žalobce, který dříve
pracoval pro ICTY a který byl spoluautorem
obžaloby proti jugoslávskému prezidentovi
Slobodanu Miloševičovi. Williamson si dal
záležet, aby při oznámení výsledků vyšetřování SITF dal najevo, že je na straně UCK.
Mělo by být jasné, že naše vyšetřování a veškerá obvinění, která z něj plynou, jsou zaměřena proti kriminální činnosti jednotlivců
z různých skupin a nikoli proti UCK.
Organizovaní zlotřilí jednotlivci
Poněvadž NATO a EU pevně stály za
UCK a jejich „kosovským“ státem, o výsledku tohoto vyšetřování nebylo nikdy pochyb. Williamsonův tým našel důkazy
o zločinech proti Nealbáncům a Albáncům,
kteří se odmítli podřídit nadvládě UCK, ale
nic co by umožňovalo jejich adekvátní stíhání. Přestože tyto zločiny byly prováděny
systematicky a organizovaně, SITF svaluje
vinu na jednotlivce uvnitř UCK.
Cokoli jiného by zpochybňovalo legitimitu UCK jako bojovníků za svobodu a vrhalo špatné světlo na ty, kteří je podporovali.
A co bude dál?
NATO spolu s EU a jejich „přikřičovači“
potichu zhasnou a odkráčejí za jinými neméně významnými pseudopravdami, kterých se v jejich politice jen hemží. A těch,
kteří jim s otevřenými ústy a pochvalným
hýkáním naslouchají, je žel, stále dost
a dost.
(podle internetu – sh)
Srdcem stále mlad˘
Ve věku devadesáti dvou let (narozen
1922) zvolen nejstarším členem Evropského parlamentu. Ze všech kandidátů dostal
ve své zemi největší počet platných hlasů
(více jak sto tisíc). Na kandidátku se dostal
na poslední chvíli. V Bruselu chce pracovat
pouze rok, pak plánuje odstoupit a vrátit se
domů. Po návratu chce zopakovat úspěch
své strany v domácích parlamentních volbách.
Sedmdesát let je členem jedné strany. Byl
aktivním bojovníkem proti nacistické okupaci, bojoval v občanské válce i proti vojenské diktatuře. V současné době pak ak-
vnikl do athénské Akropole. Podařilo se jim
nepozorovaně strhnout nacistickou vlajku
a zmizet dřív, než si toho povšimla stráž.
Tento čin se stal symbolickou hodnotou,
symbolem naděje pro všechen okupovaný
svět.
Ano, touto osobností je komunista a nesmiřitelný bojovník za svůj národ a práva
pracujících Řek Manolis Glezos. Jeho politické přesvědčení procházelo pochopitelným vývojem s jednou konstantou, a tím
bylo a stále je pojetí Řecka jako sjednoceného národa. Další jeho konstantou je pak
Majú politickú perspektívu
rusko-americké vzťahy?
Vo Washingtone už na konci 90-tých rokov pochopili, že Rusko nebude večne
„stať na kolenách“, že sa začne „zotavovať“. Vždy sme verili v intelektuálny a vojenský potenciál našich ruských bratov.
Máme spoločnú pravoslávnu vieru, spoločnú históriu a spomienky na spoločné víťazstvo nad hlavným morom 20. storočia – fašizmom. Vedeli sme, že nie sú ďaleko tie
časy, kedy sa Rusko znovu stane silnou
a vplyvnou krajinou, ktorej sa vždy báli
v Bielom dome. Ale hlavné je to, že keď
Američania dostali pod svoju kontrolu Srbsko, chápali sme, že pôjdu ďalej, budú robiť
„revolúcie“ v Moldavsku, na Ukrajine. To
sa dnes aj deje.
KONSTANTIN KAPALIN
(redakčně kráceno)
Neu‰lo nám
Informace o rozšíření plynovodu Modrý
proud, který vede do Turecka a přes něj povede k hranicím Řecka, doprovázelo oznámení o tom, že Rusko považuje výstavbu
Jižního proudu za uzavřenou. Zdá se tedy,
že Modrý proud je chápán jako možná alternativa k Jižnímu proudu. Prezident Putin
a po něm také šéf Gazpromu Alexej Miller
oznámili, že i přes investice skoro pět miliard dolarů, které Gazprom už do projektu
vložil, bude projekt zastaven.
Podle Putina Evropané včetně zainteresovaného Bulharska nemají o projekt zájem
a Rusko z toho vyvodí důsledky.
■ Srbsko do EU, dar nebo
obûÈ
Chorvatko bude dělat drahoty, naznačil
chorvatský ministr spravedlnosti Orsat Miljenič. „Duch války v bývalé Jugoslávii se
vrací!“ V rozhovoru pro státní rozhlas naznačil, že jeho země by mohla ztěžovat cestu Srbska do EU.
„Srbsko se musí držet určitých kritérií,
která platila i pro nás. Podle něj potrestání
osob odpovědných za válečné zločiny, musí jíž až na nejvyšší úroveň. Koho má konkrétně na mysli, neupřesnil.
„Srbsku musí být jasné, že je to čeká,“ jako by nebylo již dost všech protisrbských
kritérií.
■ Já nic, já muzikant
Generální prokurátor Polska oznámil, že
se Polsko hodlá odvolat proti rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva. Ten už
v červenci konstatoval, že země na svém
území hostila tajné vězení CIA. Podle obhájců lidských práv se tímto krokem vláda
snaží oddálit okamžik, kdy bude nucena
přiznat své zapojení do sítě „černých míst“
(tajných mučících věznic) CIA.
■ Elán úmûrn˘ závislosti
Bulharsko zavrhlo nadšení z podílu na
stavbě Jižního proudu, od nějž pochopitelně
očekávalo významný přínos pro ekonomiku
a ústy ministerského předsedy zastavilo tuto stavbu. EU jde evidentně o politiku a ne
o ekonomický rozmach slabých. A co k této věci Rusko, které stavbu již zainvestovalo? Vše napovídá cesta prezidenta Putina do
Turecka na sklonku roku, která jasně upřednostnila tzv. Modrý proud. Plyn dojde do cíle i bez účasti a podílu Bulharska, které zradilo již dojednané v patologické závislosti
na EU podle hesla „vše a všichni proti Putinovi a Rusku“.
■ Nov˘ kosovsk˘ pfiedseda
vlády
Předsedou kosovské vlády bude šéf doposud opoziční strany Demokratický svaz
Kosova (LDK) Isa Mustafa. Dosavadní premiér Hashim Thaci, lídr Demokratické strany Kosova (PDK), bude podle prosincové
koaliční dohody místopředsedou vlády
a ministrem zahraničí.
■ Ke kauze údajné korupce
Česká zástupkyně v EULEX Novotná
v podezřele stručném vyjádření pro Lidovky.cz vše popřela. K tomu přidalo naše ministerstvo spravedlnosti impotentní prohlášení, že „je s prací našich expertů v Kosovu
spokojeno“. Protože se tedy EULEX sám
očividně k ničemu nemá, trochu se rozhoupali alespoň v Bruselu. Místopředsedkyně
Evropského parlamentu Ulrike Lunaceková
prohlásila, že kauza „vrhá temný stín“ na
reputaci mise EU v Kosovu. Dále podle ní
vše musí být vyšetřeno nezávislým orgánem
a musí být zveřejněny důvody propuštění
žalobkyně Marie Bamiehové, která na korupci a bránění ve vyšetřování upozornila.
■ A co dálniãní poplatky
Manolis Glezos
tivně bojuje proti finančnímu kolapsu své
země. Byl nesčetněkrát uvězněn, dvakrát
odsouzen k trestu smrti. Ve vězení strávil na
šestnáct let svého života. Policie v něm vidí
buřiče, i v takto pokročilém věku proti němu neváhala použít slzný plyn a tvrdě zakročit.
Dřív než poodkryjeme jméno tohoto člověka, si připomeňme jeho čin, kterým vešel
do podvědomí celého světa. V květnu 1941
spolu se svým přítelem Lakisem Fantasem
víra v absolutní demokracii, v právo lidu
vládnout si sám sobě, bez cizího kapitálu.
Na otázku, co mu dává sílu do života
a pro celé roky boje, odpovídá:
„Měl jsem 118 přátel, které jsem již ztratil. Byli popraveni v občanské válce. Spolu
s nimi jsme před každou bitvou říkali, čeho
chceme dosáhnout, mluvili o svých snech.
Chtěli jsme, aby ti, co přežijí, dovedli některé z těchto snů do konce. Já jsem je přežil všechny, a to zavazuje!“
(sh)
V letech 2000 a 2009 Chorvaté investovali na 5,8 miliardy eur do stavby dálnic
v délce 1017 kilometrů. Chtěli tak především povzbudit cestovní ruch, který se na
tvorbě HDP země podílí až z pětiny. Na
stavbu dálnic si Chorvaté museli půjčit.
V následujících letech však na zemi silně
dopadla ekonomická krize. Nyní se schyluje
k závěrečnému boji o dálnice. Milanovičova
vláda hledá zájemce, kteří by si za miliardy
eur dálniční síť na desítky let pronajali. To
vše za protestu odborů a občanských iniciativ petici „Nedáme naše dálnice“. Budoucnost dálniční sítě bude řešit referendum.
Tuto stránku věnovanou zemím jižních
Slovanů řídí a rediguje Stanislav Hrzina.
6
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Neu‰lo nám
■ Veãerníãek
Výtvarník Radek Pilař spolu s režisérem V. Bedřichem uvedli na začátku
r. 1965 na obrazovky ČsT Večerníčka –
kluka v papírové čepici a také známou
znělku, která vítá mladé diváky.
■ Obdivovan˘ básník
„Lásky si važte už teď v mládí/ a s léty
dvakrát vroucněji...“ I vy jste milovali
verše Stěpana Ščipačova (7. 1. 1899-3. 1.
1980).
■ âeské ·v˘carsko
Začátkem ledna 2000 zahájil svou činnost Národní park České Švýcarsko, hojně navštěvovaný našimi i zahraničními turisty.
■ Zemfiel tak mlad˘
Vynikající český krajinář Adolf Kosárek (6. 1. 1830-30. 10. 1859) se záhy odklonil od tehdejší malby a věnoval se realistickým krajinám, kde mu byla inspirací
Vysočina.
■ Jubilující umûlci
Redakce Slovanské vzájemnosti blahopřeje lednovým jubilantům.
Pavel Smetáček (4. 1. 1940), klarinetista a skladatel, publicista
Anna K. (Lucianna Krecarová) (4. 1.
1965), zpěvačka
David Eben (6. 1. 1965), muzikolog,
sbormistr a klarinetista
Karel Nosek (19. 1. 1935), operní dirigent
Jana Brejchová (20. 1. 1940), filmová
herečka, zasl. umělkyně (1979)
Jiří Lábus (26. 1. 1950) český komik,
herec, dabér
■ V˘znamn˘ dramaturg
Divadelní hry Ladislava Stroupežnického se s úspěchem hrají dodnes:
Naši furianti, Zvíkovský rarášek, Pani
mincmistrová. V té posledně jmenované
ve filmu exceloval Zdeněk Štěpánek.
■ Církevní v˘roãí
Církev československá byla založena
8. ledna 1920. Dnes nese název Církev
československá husitská.
■ Malífi i sochafi
Malíř, sochař a ilustrátor Jan Bauch,
významná postava českého moderního
umění, odešel z Akademie pro neshody
s Maxem Švabinským a vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu. Žil v letech
16. 11. 1898-9. 1. 1995).
■ Legendární babiãka
Nezapomenutelná Terezie Brzková
(11. 10. 1875-19. 11. 1966) ztvárnila jednu ze svých excelentních rolí ve stejnojmenném filmu podle románu B. Němcové.
K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A
Nad seriály âeské televize
âeské století: Pravda, nebo fikce?
Česká televize čas od času přichází za
peníze daňových poplatníků a nucených
koncesionářů s různými seriály. Bohužel,
scenáristé a režiséři se výhradně rekrutují
z pravicového spektra a mají zřejmě
v podmínkách hledat na minulé době jen
to špatné. Nebo je to iniciativa? Spoléhají
na vymírání pamětníků, občas glorifikují
c. k. mocnářství i první republiku. Mladé
generaci jsou všemi prostředky vsugerovávány deformované pohledy. Pak ovšem
z toho plynou i odsudky vlastní rodiny
pod heslem: „Vy jste to všechno zavinili.“
Mnohé scénáře i debaty nepamětníků
jsou často stupidní. Proto jim nevěřím, že
se opravdu zabývají historií v momentě,
když si události příslušně upravují a čiší
z nich poplatnost dnešku.
V médiích je scenárista Pavel Kosatík
prezentován jako historik. Jenže pak by
musel na základě faktů posuzovat jevy
v tehdejší realitě a ne vypichovat jen to, co
se momentálně hodí. Nechci obhajovat dění v padesátých letech. Ale zredukovat toto období na seriálový díl Českého století
pojmenovaný Vraždění soudruha je trochu
málo. Hlavně, že je Gottwald prezentován
jako sprosťák, opilec, cynik – prostě zrůda.
Ostatní čelní funkcionáři jsou obdobní
a pro snazší pochopení dnešní generace si
už tenkrát říkají „vole“. Pro postavu Gottwalda byl vybrán J. Vyorálek a navigován,
aby předvedl otřesnou kreaturu. Když byl
za tento výkon pozván do dalšího seriálu
ČT První republika, měl roli tak zažitou,
že ji zopakoval i jako jeden z bratrů Valentových. Když se objevil na obrazovce,
V lednu t. r. uplyne osmdesát pět let od
smrti slavné české pěvkyně Emy Destinnové-Kittlové, která ve své době patřila
k nejvýznamnějším osobnostem operního
světa. Její cesta ke slávě však nebyla jednoduchá. Přestože byla na uměleckou dráhu všestranně připravena, odmítl ji tehdejší šéf Národního divadla Šubert angažovat. Lépe se jí nedařilo ani v Drážďanech.
Teprve na třetí pokus se jí podařilo vystoupit v Krollově opeře v Berlíně v roli
Santuzzy (19. 7. 1898). Její umění poznává nejdříve Německo, postupně pak
i ostatní země Evropy.
První nabídka přichází z anglické Covent Garden opery. Druhého května 1904
zde vystupuje v roli Donny Anny a o několik dní později jako Nedda v Leoncavallových Komediantech. spolu s Enricem
Carusem, který se stal jejím dlouholetým
hereckým partnerem.
Její pěvecké a herecké umění nezůstává
utajeno ani v Americe. V Metropolitní
opeře zahajovala operní sezonu 16. 11.
1908 Verdiho Aidou a zpívala zde nepřetr-
Malíř Jožo Uprka se věnoval velkým
plátnům s folklorní tematikou. Narodil se
25. 10. 1861, zemřel 12. 1. 1940. Právě
u něho pookřál A. Rodin při své návštěvě
u nás.
Josef Kemr (20. 6. 1922-15. 1. 1995)
byl dlouholetým členem ND a skvělým
filmovým hercem. V závěru života si přál,
aby si ND zachovalo svou prestiž.
■ Pokraãovatel Vrchlického
Lyrik, navazující veršem na Vrchlického poezii Jaroslav Kvapil (25. 9. 186810. 1. 1950) byl přísným režisérem ND
a jeho dramaturgem. Působil i jako novinář, mj. redigoval Zlatou Prahu. Jeho
manželkou byla slavná herečka Hana
Kvapilová (Princezna Pampeliška). Kvapil také překládal.
Tuto stránku připravil a redigoval
Pavel Novák
bylo od počátku jasné, že je to lump
a možná i vrah. A byl. Pan Kosatík byl také odměněn. Stal se hvězdou MF Dnes
a teď i členem její redakční rady. A režisér
Robert Sedláček? Navlékl novou mikinu
a šel si 28. října 2014 na Hrad pro medaili.
K proklamované demokracii patří také
možná oponentura. Ta v ČT je asi pojmem neznámým. Za trapnou považuji besedu moderátora, režiséra a dvou přizvaných pochlebníků. Syn jednoho z nich prý
po zhlédnutí již citovaného dílu pochopil,
kdo byl Gottwald. Inu, „nepochválili nás,
pochválíme se sami“. V další sérii jsme viděli protagonisty budoucího 17. listopadu.
Teprve po 25 letech vycházejí najevo některé nové skutečnosti, proto si netroufám
vsadit na historickou poctivost P. Kosatíka. Historii si však upravil v momentě,
kdy „zapomněl“, že Čestmír Císař byl prezidentským kandidátem proti V. Havlovi
a vůbec nešlo o ministerské křeslo.
Prostému lidu Československa byl Západem V. Havel s jeho kamarády servírován jako čestný a bezúhonný člověk, pracující pro svobodu a blaho národa. Snad
i věřil vizím, které tak nadšeně proklamoval. Seriálovému Havlovi přátelé vyčítají,
že jde jen za svou kariérou, uzavřel komplot s Čalfou. Za rádce a ministry si vybral
experty na všechno, a tak došlo k rozkradení kdysi znárodněného majetku, enormnímu státnímu dluhu, zabavení majetku
KSČ, SSM, ROH a jeho rozkradení. Likvidována byla základní sociální práva
(práce, bydlení, sociální jistoty...).
Pokud se poslední díly seriálu přibližují autentičnosti, jen někteří chartisté čestně
bojovali za svobodu a demokracii, ti ostatní „viděli jen svůj osobní prospěch, kariéru“. Staly se naše země experimentálním
studiem diletantů nevidících do budoucnosti?
Se zájmem jsem kdysi četl Havlovy
Dopisy Olze. Teď jeho přátelé píší, že „byla spíše jeho matkou“, ale sexuální apetit
uplatňoval jinde. Čemu mám tedy věřit?
Seriálu České století chyběl ještě jeden
díl „Kam jsme došli?“ V něm poctivě ukázat odpovědnost jednotlivých aktérů za
dnešní stav. Za každou chybou stojí její
autor. Např. stále politický lidovecký matador a velký kritik minulosti Petr Pithart.
Jako mluvčí OF a pozdější předseda vlády
nechal spolu s ostatními volnou ruku ambicióznímu V. Klausovi a V. Mečiarovi
k rozbití Československa – bez mandátu
občanů. Zatímco Slováci zrušili podvod
na lidech – kuponovou privatizaci – její
otcové Klaus, Ježek a další ji za pomoci
šejdíře Viktora Koženého aj. dovedli až
k hořkému konci. Ruka trhu omezila vymahatelnost práva a šedá ekonomika dostala zelenou. Z historie nelze vyzobávat
to, co se právě hodí.
Až se po čase (jak dlouhém?) skutečný
a nezaujatý historik podívá zpět, napíše,
jak se díky Velkému bratrovi a jeho kamarádům podařilo otočit kolo dějin zpět
k drsnému a nelítostnému kapitalismu.
Nebude to hezké čtení – vraždy, drogy
(daň z demokracie – J. Ruml), nenažrané
banky, sebevraždy, žebráci a bezdomovci,
bezútěšnost těch, kteří musí žít z milosti
státu (mladé rodiny, důchodci, jimž Klaus
sebral peníze a zařadil do rozpočtu), nezaměstnanost a pravicové okrádací „balíčky“, atd.
Nejžádanější polistopadovou sortou byli manipulátoři. Kdopak to dával v seriálu
„hlavu na špalek“, že do pěti let přijde
„zázrak“ – po privatizaci? Správně to říká
PhDr. Zdeněk Mahler: „Peníze jsou, ale ve
špatných kapsách.“
PAVEL NOVÁK
Svûtovû uznávan˘ Karel âapek
Jen málokterý autor se za svého života
dočká světové proslulosti. Karlu Čapkovi se to povedlo. Byl navržen i na Nobelovu cenu za literaturu. Narodil se v hornickém městečku Malé Svatoňovice 9. ledna
hrozili zkázou civilizace a kultury. Ze
svých četných cest vydal několik knih.
V Čapkově vile se scházeli tzv. pátečníci a do této společnosti chodil i prezident
T. G. Masaryk. Ve vile, která zůstala piet-
1890. Po vysokoškolském studiu se stal
novinářem a psal především do Literárních novin. Několik děl napsal se svým
bratrem Josefem, pokrokovým malířem
a autorem několika knih. Ten pro svůj antifašistický postoj byl za protektorátu vězněn v koncentračním táboře, kde koncem
války zemřel.
Karla od podobného osudu vysvobodila
smrt 25. prosince 1938. Ještě předtím musel snášet útoky od české fašizující společnosti a její krajní pravice. Zvláště v posledních dílech se Čapek nesmlouvavě postavil proti nacismu i těm, kdo v Evropě
ně zachována, je ve 2, patře prezidentovo
křeslo a jiné památky. Při těchto schůzkách se podávala specialita – čaj se slivovicí. První patro je věnováno Čapkově
manželce, slavné herečce ND Olze Scheinpflugové.
Do společnosti pátečníků chodil také
spisovatel Karel Poláček (22. 3. 1892,
umučený v Osvětimi 21. 10. 1944 – nebo
21. 1. 1945). Byl redaktorem Lidových
novin a kritikem lidské malosti. Z jeho děl
připomínáme Muže v ofsajdu, Bylo nás
pět, Dům na předměstí.
(pn)
BoÏská Ema Destinnová
■ Malífi folkloru
■ Vynikající Josef Kemr
183/2015
žitě až do r. 1916. V roce 1910 zde vytvořila roli Minnie v Pucciniho opeře Děvče
ze zlatého západu, kterou skladatel pro
Destinnovou napsal. Na scéně Metropolitní opery odehrála 240 představení a vrátila se tam ještě v letech 1919-1921.
Počátkem dvacátého století se jí konečně podařilo vystoupit v ND v Praze.
V r. 1903 vystoupila spolu s O. Mařákem
v Prodané nevěstě jako Mařenka a 8. srpna 1909 zpívala Mařenku v 500 představeních. V dalších letech už zpívala Toscu,
Šárku, Smetanovu Miladu a Libuši
a v další sezoně Aidu, Santuzzu, Neddu
a další. V roce 1913, když přijela do Prahy, zpívala pouze v operách českých,
hlavně Miladu a Libuši a její proroctví,
v němž vyjadřuje nadějí, „že její drahý
český národ neskoná a všechny hrůzy pekla překoná“. Byla však obviněna z jakési
špionážní aféry a dožívala pod dohledem
ve Stráži n./Nežárkou.
V roce 1917 pokračuje dále v divadelních představeních, ale více se věnuje
koncertní činnosti. Na koncertech zpívá
nejčastěji árie z českých oper. Tyto koncerty končívaly většinou Libušiným proroctvím a Škroupovou písní Kde domov
můj, která podněcovala diváky ke společnému zpěvu.
Ema Destinnová se dala plně do služeb
českého národa a v době války podporovala svým uměním jeho morálku. 28. ledna 1930 umírá. Její hvězda zhasla, život se
uzavřel, zůstaly vzpomínky na krásnou
ženu, významnou umělkyni a vlastenku.
JAROSLAVA KOMOŇOVÁ
Smetanovsk˘ pûvec Beno Blachut
(14. 6. 1913-10. 1. 1985)
V době, kdy Beno Blachut, od jehož
smrti uplyne 10. 1. třicet let, slavil první
pěvecké a herecké úspěchy v Opeře
v Olomouci, zuřila ještě druhá světová
válka. Netrvalo dlouho a Blachut byl pozván do Národního divadla v Praze, kde
zpíval roli Jeníka v Prodané nevěstě spolu s Eduardem Hakenem, který zpíval
Kecala. Následovala ještě další pohostinská vystoupení na této scéně a Blachut se
stává od 1. srpna 1941 stálým členem
ND.
Jeho nástupem se Národní divadlo obohatilo o pěvce nevšedních kvalit, jenž
svým výborně ovládaným hlasem odevzdává každou roli na vysoké úrovni.
To hlavní však na něho teprve čekalo.
Na 18. září 1945 ohlašuje ND slavnostní
představení Smetanova Dalibora a hlavní
roli svěřilo právě Blachutovi. Miladu zpívala Marie Podvalová.
Beno Blachut, jak naši čtenáři vědí, věnoval většinu svých schopností Národnímu divadlu. Za svůj život nastudoval více
než 60 operních rolí českého a světového
repertoáru. Nevyhýbal se ani koncertní
činnosti, spolupracoval s vydavatelstvím
Supraphon, Čs. rozhlasem a dalšími. Úspěšně reprezentoval Československo a naši hudbu na zahraničních scénách. V roce
1963 mu byl propůjčen titul národní umělec.
JAROSLAVA KOMOŇOVÁ
Zemfiel za na‰i svobodu
1. ledna 2015 uplynulo sedmdesát let od
smrti hudebního skladatele a vojáka Čs.
armádního sboru v SSSR Víta Nejedlého.
Ač studoval nejdříve na Karlově univerzitě matematiku a fyziku, přesto u něho
zvítězil zájem o profesi otce Zdeňka Nejedlého a Vít začal studovat hudební vědy
a ve 24 letech získal doktorát. Od svých
šestnácti let se pokoušel komponovat, pomáhal amatérským souborům v dělnických spolcích, komponoval pochody, písně a scénickou hudbu. Řídil též amatérské
soubory. V roce 1936 se stal korepetitorem a dirigentem Opery v Olomouci, kde
spolupracoval s režisérem Oldřichem Stiborem.
V červnu 1939 přešel ilegálně hranice
a zapojil se do protihitlerovského boje.
V květnu r. 1943 odešel k tvořící se čs. vojenské jednotce. Podle vzoru sovětských
armádních souborů založil čs. vojenský
soubor. Zemřel oslaben útrapami zimního
tažení na Dukle 1. ledna 1945 na týfus.
Dílo, jež nám Vít Nejedlý zanechal, je
rozsáhlé, když uvážíme, v jak krátkém čase vzniklo. Pro jeho dílo je charakteristic-
ká angažovanost a jasná idea – např. II.
symfonie Bídy a smrti je věnována památce padlých nezaměstnaných v Duchcově
v r. 1931, III. symfonie nazvaná Španělská
je věnována obráncům demokracie – vytvořena v r. 1938. K tomuto okruhu děl
patří také sbor na text Majakovského 150
milionů a další.
Také Nejedlého opera nemohla být dílem neangažovaným. Byla mu blízká historie stávek a bojové vystoupení zbídačelých tkalců v Krkonoších ve čtyřicátých
letech minulého století. Pro svůj záměr našel účinné drama, zpracované německým
dramatikem G. Hauptmannem pod názvem Tkalci.
Nejedlému se však operu nepodařilo
dokončit, neboť práci na ní přerušila válka.
Jeho dílo dokončil po válce Jan Hanuš.
Premiéru měli Tkalci po čtvrt století od
svého vzniku v Divadle J. K. Tyla v Plzni
(1960) a v ND v Praze (1962). Tkalci jsou
bezesporu největším dílem Víta Nejedlého
a lze předpokládat, že se k němu budou
i v budoucnosti česká divadla vracet.
JAROSLAVA KOMOŇOVÁ
183/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
7
H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E
Na Volze zhasly sny o tisícileté fií‰i
Caricyn – Stalingrad – Volgograd.
Tři jména téhož města postupně vznikajícího od konce šestnáctého století
na jihovýchodní hranici ruského státu při soutoku řeky Caricy a Volhy.
Kolem vybudované pevnosti vzniklo
město, které však brzy ztratilo svůj
obranný význam a stalo se pouze
újezdním městem.
V životě mladé sovětské republiky sehrálo svou důležitou roli dvakrát.
V r. 1918 se tudy valili nepřátelé, zanechávající rozvrat a chaos. Některé závody nepracovaly, nebylo palivo. „Bílí“ se
rozhodli zdejší obyvatelstvo vyhladovět, zmocnit se proplouvajících nákladních člunů a vlaků s potravinami z Povolží a severního Kavkazu zásobujících
centrální průmyslové oblasti.
Od července 1918 do února 1919 se
bělogvardějcům nepodařilo město dobýt.
V r. 1925 se přejmenovalo na Stalingrad, který se v třicátých letech stal významným průmyslovým městem (první
traktorový závod, mohutná tepelná elektrárna, loděnice). Nové město se rozložilo v délce padesáti kilometrů podél
Volhy.
Velká vlastenecká válka
Hitlerovská vojska věrolomně překročila státní hranice Sovětského svazu
22. června 1941, aby bleskovou válkou
uskutečnila plán Barbarossa. Do země
se valilo 190 divizí (5,5 mil. vojáků), 4
tisíce tanků, 5 tisíc letadel.
Hitlera nejvíce svými názvy popuzovala dvě města – Leningrad a Stalingrad. To první mělo být vyhladověno,
druhé srovnáno se zemí. Třetí bylo na
řadě hlavní město Moskva. V průběhu
bojů se Hitler chystal na triumfální oslavy pokořených symbolů. V letech 194243 se fašistické armády probíjely ke
Kavkazu a jeho ropným bohatstvím.
Měly se také probojovat k Volze a obsadit Stalingrad.
Tím, že anglo-američtí spojenci
neotevřeli slíbenou druhou frontu v Evropě v roce 1942, měli fašisté možnost
přemístit ze západu množství vojska na
východ a soustředit zde šestimilionovou
armádu.
Proti Stalingradu fašisté v červenci
1942 vrhli 13 divizí (270 tis. mužů), 3
tisíce děl a minometů, 500 tanků a 1200
letadel. Tato přesila narazila na odhodlané obránce a za velkých ztrát prolomila obranu Rudé armády. Stalingrad se
připravoval k obraně. Po krutých náletech město hořelo: obytné čtvrti, školy,
nemocnice, průmyslové závody. Přesto
traktorový závod vyráběl a opravoval
tanky, děla apod.
Boje o každý dům
V polovině září 1942 nepřítel pronikl
k Volze a do centra města. Začaly pouliční boje. Stateční obránci bojovali
o každý dům, patro či sklep – trosky objektů se příště ocitly v rukách těch druhých, příště naopak. Koncem září tu bylo nasazeno 80 fašistických divizí. Na
město byl svržen jeden milion bomb,
desetitisíce tun dělostřeleckých granátů
a min, bylo zabito 40 tisíc lidí.
Hitler očekával snadnou kořist
a snadné vítězství. Sám se pasoval na
velitele operace, ale dopouštěl se mnoha
strategických chyb.
Jedním z významných jeho protivníků se na straně Rudé armády stal velitel
62. armády, tvrdý, ctižádostivý, odvážný a strategicky nadaný gen. Vasilij Čujkov. Byla zavedena tvrdá disciplína.
V hořícím městě nebylo místa pro poraženectví a dezerci.
Hitler stále víc naléhal na gen. Fridricha Pauluse, aby už konečně dobyl Stalingrad. Zdejší operace totiž vázala zbytečně několik divizí.
Paulus vedl jeden útok za druhým.
Jenže postup se někde měřil na metry.
Marně přesvědčoval vůdce, aby mu nechal volnou ruku k ústupu. Ten nedovolil odejít z „kotle“ a Paulus se bál neuposlechnout.
Zatím se geniálním stratégům – gen.
Žukovovi, zástupci vrchního velitele,
a náčelníku generálního štábu Vasiljevskému podařilo vymyslet nadějný
plán, kterým přesvědčili Stalina. Asi
150 km od Stalingradu se začaly formovat čerstvé posily. Stalingrad dále
plnil úlohu unavujících výpadů a bojů,
ústupů a ofenziv a udržoval tak Němce
ve víře, že konečně splní vůdcův rozkaz.
V nejpřísnějším utajení se sovětská
vojska připravovala na ofenzivu, která
započala 23. listopadu. Měla za cíl sevřít Paulusovu 6. armádu v „kotli“. Pátý
den po útoku se podařilo kleště sevřít.
Německé letní uniformy v mrazech
a hlad také vykonaly své. Goering sliboval vůdci letecký most pro zásobování,
ale byl nereálný.
V prosinci selhal pokus maršála Mansteina prorazit obklíčení. Nabízenou kapitulaci Němci odmítli. Rozhodný útok
na torzo 6. armády začal 22. ledna a 31.
ledna čerstvě jmenovaný polní maršál
Když vybojovali mír
Dvě stě dní a nocí v neuvěřitelně
strašném napětí trvala stalingradská bitva. Je málo míst, která svým významem
upoutávala pozornost světa. Toto vítězství bylo přiřčeno J. V. Stalinovi a prezidium Nejvyššího sovětu ho jmenovalo
maršálem. Svou gloriolu velkého vojevůdce a státníka uplatnil v r. 1943 na teheránské konferenci.
Nejlep‰í brit‰tí kováfii vykovali meã darovan˘
Stalingradu s nápisem ObãanÛm Stalingradu, pevn˘m
jako ocel
von Paulus kapituloval. Podle Hitlerových úvah měl Paulus padnout s ostatními vojáky.
Poslední stalingradské boje skončily
2. února 1943. Rudá armáda utrpěla
1,1 milionu ztrát na lidech, z nichž půl
milionu padlo.
Zpráva o stalingradské porážce fašistických hord letěla do světa. Vyvolala
obdiv a uznání nesmírné statečnosti sovětských vojáků a civilistů a povzbudila
odpor proti bestialitě fašistů.
Zatímco svět se radoval, vyhlásil Hitler třídenní smutek. Nejenže nepokořil
Stalingrad, ale právě tady skončil jeho
sen o tisícileté říši, o dalším vyvražďování Židů, Slovanů a dalších etnik. Následoval postupný úprk uchvatitelů, tam
odkud přišli. Jako další pro ně krutá lekce pokračovala v největší tankové bitvě
u Kurska.
Ztráty hitlerovců byly také obrovské. Zabito a raněno 1,5 mil. vojáků
a důstojníků, 91 tisíc se vzdalo do zajetí. Zničeno 5 tisíc letadel, 3500 tanků,
12 tisíc děl.
Nejlepší britští kováři vykovali
a darovali městu – hrdinovi meč s nápisem: „Občanům Stalingradu, pevným
jako ocel.“
Po bojích v r. 1943 zbyl prach a trosky zničených objektů. Průmyslové
podniky a městské hospodářství byly
do základu zničeny. Než zbavit město
min, obnovit infrastrukturu by bylo
lepší postavit nové město jinde. Záhy
ale celá země přispívala na obnovu.
Z výšin Mamajovy mohyly, kde se nejurputněji bojovalo, shlíží dominanta
komplexu – 102 m vysoká socha Matky vlasti.
PAVEL NOVÁK
Jak jsem proÏila druhou svûtovou válku
Mûli jsme „prÛsvitné“ obliãeje
O druhé světové válce bylo napsáno
mnoho pamětí, natočeny filmové dokumenty. Přicházím se svou hrstkou
postřehů, jak jsme prožili válku. Má
cesta životem se ubírala za dějinných
mezníků, z nichž se o některých zmíním Pocházím z pražské Libně, v níž
byly továrny a libeňský přistav a která se vyznačuje některými zajímavými dějinnými momenty, ať již to, že
Libeňský zámek byl ošetřovnou raněných vojáků z bitvy u Hradce Králové (1866) a nebo že za druhé světové
ukrývali v bytě nedaleko Palmovky
odbojáři atentátníky po atentátu na
Heydricha, za což byli s celými rodinami popraveni a že představitele Rudé armády jsme po ukončení války
přivítali na veřejném shromáždění na
libeňském náměstí před kinem Svět.
Narodila jsem se v roce, kdy Československá republika slavila desáté výročí vzniku a narozené děti dostaly na památku spořitelní knížku s vkladem deseti korun československých, na což jsem
byla hrdá. Když zemřel prezident Masaryk, naše rodina a já jsme se vypravili na
Hrad poklonit se u jeho rakve. Dodnes
mám v paměti na jeho počest Seifertovo
„To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě!“
Zažila jsem první a druhou mobilizaci a považuji za obdivuhodné, že v naší
ulici se zapojil malíř Cyril Chramosta,
svolával k účasti sousedy, neboť převážně neměli doma rádio. Měl tmavé vlnité
vlasy, vyšší postavu, tehdy třicetiletý.
Na svém rodinném domku namaloval
v nadživotní velikosti dvě postavy - muže a ženy – v slovanském oblečení, které lidé přicházeli obdivovat. To už jsme
bydleli na Střížkově, kam jsme se přestěhovali a krátce před sokolským sletem mi zemřela maminka.
X. všesokolský slet na Strahově byl
velkolepý, cvičila jsem jako žákyně a na
sletu se přísahala věrnost republice
a měli jsme kontakty s bratrskými Sokoly ze slovanských zemí, kteří se zúčastnili. Hitlerovo vyhrožování naší zemi se
ozývalo z rádia, které jsem slýchala u tety v Libni. Mnichovskou potupu a ztrátu našeho pohraničního území jsme se
dozvěděli ve škole a o odchodu prezi-
denta Beneše. Do Prahy se z pohraničí
stěhovaly rodiny vyháněné Němci, mezi
nimi byla i rodina mého budoucího
manžela, která žila v Podmoklech.
A pak přišla ta strašná chvíle, kdy
jsme byli okupováni 15. března 1939
německou armádou. V té době jsem přebývala u tety v Libni na Palmovce. Vyběhla jsem z domu, bylo pošmourno,
a na Poděbradské jsem spatřila kolonu
vojenských vozidel, jezdce na motorkách s přívěsem, která se nepřetržitě valila od Vysočan do Karlína a dál. Ulice
byly jako vymetené, chodníky bez lidí.
Odpoledne jsem se vypravila do školy
Na Korábě, kde jsme mívali cvičení Sokola. Cestou jsem viděla v cukrárně německé vojáky, kteří u stolků pojídali
dorty. Jaké bylo moje překvapení, když
jsem zastihla školu plnou německých
vojáků, kteří se tam ubytovali. A překvapení nebylo konce při návratu domů,
jelikož mezi lidmi propukla panika, že
Němci nás připraví o jídlo, a moje starší
sestra byla vyděšená z toho, že si máme
udělat zásoby a neměla na nákup peníze.
Němci nás skutečně o potraviny připravili, zásoby odváželi do Německa a my
jsme dostali potravinové lístky, které nestačily, a tak jsme celou dobu války hladověli. Někteří lidé se vypravovali na
venkov a měnili věci za jídlo, ale my
jsme neměli nic, jenom knihy. A tak
sestra za moje dětské knížky přivezla
skleničku sádla a nějaké potraviny.
Když zhlédnete starší české filmy natočené krátce po válce, na obličejích herců je patrné, že hladověli, mají „průsvitné“ obličeje. Tak jsme vypadali i my
ostatní. A teprve po válce jsme si mohli
zakoupit konzervy z UNRRY a přilepšit
si na jídle, ale potravinové lístky ještě
zůstaly v platnosti, protože Němci naši
zemi důkladně vydrancovali.
Za války se toho odehrálo mnoho:
pronásledování lidí, nálety, nahánění lidí na nucené práce. Ve škole Na Korábě
jsem chodila do měšťanské školy dívčí,
chlapci školu navštěvovali odděleně.
Stalo se jednou během vyučování, že se
přihlásila spolužačka, sedící přede
mnou. tmavovlasá, byla to dívka tiché
povahy, nám se nesvěřovala. Tiše sděli-
la něco našemu řídícímu učiteli a pak
odešla ze třídy a nikdy víc jsem ji nespatřila. Jak jsme se dozvěděly, byla jako Židovka povolána do sběrného tábora.
Místo českého dějepisu jsme měly německý a musely jsme se naučit nazpaměť životopis Hitlera německy. Jednoho
dne přijel autobus a všechny žačky jsme
prošly snímkováním, aby se zjistilo, jaké jsme rasy. Ministerstvo uspořádalo
Na příkopech výstavu Sovětský ráj, kterou jsme se školou povinně navštívily.
Výstava byla velmi ubohá, v čele trůnila jakási ponurá světnice s pecí a hliněnou podlahou. Ústředním motivem byl
plakát s vyobrazením Pražského hradu,
nad nímž visel pařát, z něhož kapala
krev a pod ním znělo: Zachvátí-li tě, zahyneš! Jenže jakýsi vtipálek tam připsal:
My tam nebydlíme.
Pro Němce jsme nebyli lidé, byli jsme
trpěni jenom proto, že naši lidé pro ně
jako otroci pracovali. Mí starší vrstevníci museli povinně robotovat v Německu
a nebo byli posláni na kopání zákopů.
Moje sestra, když se hlásila do zaměstnání, musela přinést rodokmen, jako potvrzení, že není Židovka.
Tak jsme žili za války. Pak přišly letecké poplachy a nálety. To, že se téměř
denně odehrávaly, znamenalo elektrárnou vypínání elektřiny; zpočátku nálety
byly v noci, takže celé večery jsme proseděli při petrolejce. Pak byly ve dne,
a to zaměstnanci továren přerušovali
práci a utíkali se ukrýt v polích, mezi nimi byli i mí kamarádi, od nich to vím.
Nálety provázely výbuchy granátů
z protiletadlových děl a padající střepiny, které ohrožovaly lidi, když se nestihli ukrýt.
Když přišel opravdový letecký nálet –
na Prahu byly dva v r. 1945 – já jsem
nejstrašnější zažila o Velikonocích –
podle internetu tehdy naše území přelétávalo 600 anglo-amerických bombardérů -, byly bombardovány závody
v Libni, Vysočanech, Letňanech, obytné
domy, na Střížkově byly bombou zasaženy domky, mezi nimi domek Cyrila
Chramosty, který sousedil blízko našeho. Dozvěděla jsem se, že malíř měl
v domě zničené obrazy na výstavu. Pak
koupil parcelu, požádal o povolení
a z rukou primátora Václava Vacka přijal stavební povolení č. 1. Stal se tak
v Praze po válce prvním stavebníkem.
Tu hrůzu bezmoci při bombardování
nelze popsat, po dlouhou dobu trvající
nepřetržité hučení, nervy drásající řev
leteckých motorů, výbuchy granátů,
bomb, tlaková vlna je provázející, řinčení skla, střepiny roztříštěného okenního
skla se vrývaly do všeho, odnesly to
i střechy. To se odehrálo v poledne, proto také bylo mnoho mrtvých a mezi nimi i mí známí. A když byly bombardovány Drážďany v únoru 1945, zpozorovali jsme, jak hořel obzor na severozápadě po několik dnů, tak strašlivý to byl
nálet.
Atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha v květnu 1942 mám
v dobré paměti. Seděla jsem ve školní
lavici Na Korábě, když jsem uslyšela
silnou ránu podobnou výbuchu, otřásla
se okenní skla. Škola se nachází v blízkosti místa události. Uslyšela jsem volání na ulici. Když jsem se vracela po vyučování domů, na ulici stály tramvaje,
přestaly jezdit, lidé postávali v hloučcích a tlumeně se mezi sebou bavili.
Když pak přišel domů tatínek, dozvěděla jsem se o atentátu, o zákazu vycházení večer a vyhlášení stanného práva.
Němci se začali mstít. V naší ulici na
Střížkově byl zatčen českobratrský farář
Pamětnický, s jehož rodinou jsem se
přátelila, který se už domů nikdy nevrátil. Začalo vyvěšování plakátů se jmény
zastřelených. Lidé si mezi sebou sdělovali o popravách v Kobylisích a zatýkání známých. Žili jsme v ovzduší strachu.
Pak přišel pád Stalingradu (1943).
A to Němci vyvěsili černé smuteční
prapory na úředních budovách. Hitlerjugend vyrukovala smutečním pochodem
v ulicích. V knihařství, kde jsem pracovala po ukončení školní docházky, se
objevil německý důstojník, který přinášel zvětšené portréty padlých Němců
s objednávkou pasparty. Můj šéf Stanislav Faktor byl bývalý čs. legionář, šedovlasý, střední postavy, k nám pracov-
níkům byl vlídný. Každý den při svačině studoval v novinách pohyb německosovětské fronty, takže jsem měla přehled, neboť hlasitě vyjmenovával města,
odkud Němce Rudá armáda vyhnala.
V novinách to nazývali, že německá armáda se stáhla do předem připravených
pozic – což znamenalo, že Němci dostávali na frak.
I v tom útlaku a zastrašování jsme tušili, že válka nebude trvat věčně a že
nám svítá. Němci se začali houfně stěhovat z Prahy. A tak počátkem května
skončila labutí píseň všem okupantům.
V sobotu 5. května 1945 dopoledne
jsem skončila práci a jela za sestrou do
centra Prahy. Na stanici tramvaje jsem
vyslechla, že se blíží armáda. Došla
jsem do ulice 28. října, kde byl velký
shluk lidí a vtom se otevřelo okno ve
druhém patře budovy na levé straně
a vyhrnula se československá vlajka jako jakási výzva. Později jsem se dozvěděla, že odtud Česká národní rada vyhlásila povstání. Telefonovala jsem sestře z telefonní budky, že se začíná něco
dít, a ta mi řekla, abych jela domů. Po
Václavském náměstí pochodoval německý oddíl směrem k muzeu. Sedla
jsem do tramvaje a cestou jsem pozorovala, jak na projíždějících tramvajích se
třepotají československé praporky. Přišla jsem domů a dozvěděla se o vypuknutí povstání. Z okolí bylo slyšet střelbu
a lidé se začali ukrývat.
Po celou dobu povstání bylo deštivé
počasí a chladno. A 9. května se stal zázrak, vysvitlo sluníčko, pod našimi okny to zachrastilo a já jsem spatřila, jak
přistál sovětský tank. Z otvoru vykoukla střapatá hlava vojáka, obhlídla okolí
a tank se dal znovu do pohybu a zmizel.
Nastal mír. Konečně. Byli jsme opojeni
svobodou. kterou jsme si vychutnávali.
Na libeňském náměstí jsme přivítali naše osvoboditele. Ať si v současné době
vykládá kdosi zmatené řeči, my víme,
že Prahu osvobodila Rudá armáda
a jsme jí za to vděčni. Pokrokoví lidé to
mají na paměti. Nezapomněli.
LIBUŠE KOUKALOVÁ, Praha
Stránku připravil Pavel Novák.
8
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
183/2015
L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A
Stalingrad byl m˘m domovem
Vzpomínky npor. v. v. Vladimíra Wintra
Narodil jsem se 27. 1. 1925 v Praze 10.
Táta František Winter pracoval jako soustružník kovů v ČKD – Lokomotivka Vysočany, maminka Eliška jako dělnice v Typografii u Kolendů na Praze 8. Žili jsme si velice dobře, dokud nepřišla třicátá léta a s nimi krize. Náš děda byl na penzi jako tramvaják, ale tátovi hrdost nedovolila ujídat rodině
chléb a nechat se živit důchodcem a rozhodl
se vycestovat s celou rodinou do světa za lepším živobytím.
Tak jsme nakonec táta, máma, já
a mladší bratr Mirek odjeli do země
Sovětů. Koncem třicátých let do
města Penzy, nedaleko Moskvy, kde
byl otec zaměstnán v Závodě na výrobu jízdních kol. V té době probíhala kolektivizace a v kolchozech byl
nedostatek traktorů. Táta dostal na výběr : Čeljabinsk nebo Stalingrad. Otec
vybral teplejší stepní oblast, už jsme měli
zkušenosti, že mrazy u Moskvy dosahovaly
až minus 45 stupňů C. Tak jsme se ocitli ve
městě na Volze – Stalingradu. Táta v Traktorovém závodě Felixe Dzeržinského a my
s bratrem ve Škole Maxima Gorkého. Otec
mě dal do školy o dva roky dříve v šesti letech, počítal s tím, že než se naučím rusky,
tak za rok propadnu a ono se to srovná.
V Rusku se v té době chodilo do školy od osmi let, takže já byl o dva roky mladší než celá třída. Učil jsem se výborně a byla to šťastná léta. V Domě pionýrů jsem od osmi let
prolezl všechny kroužky a naučil se modelařinu, dobře hrát šachy, malovat, fotografovat,
a tak různě. Maloval jsem na skle, textiliích
i plátně, a tak jsem mohl rodině finančně vypomáhat. A to bylo dobře, to šlo se mnou do
života.
S bratrem jsme prožívali opravdu šťastná
léta, většinu času jsme strávili na Volze.
Z vysokého břehu jsme pouštěli modely
letadel, naučili se dobře plavat, též jsme
zvládli zkoušky na lodivoda na jachtě, také
jsme rybařili až do pozdního večera, protože,
když se setmělo, tak v letním kině za Volhou
jsme sledovali filmy, někdy i trháky. V létě
jsme spávali v parku. Vlastnili jsme na říčce
Mečetce malý záhumenek, kde jsme si pěstovali vlastní zeleninu.
Ale ve škole byla děsná šikana. Byl jsem
nejmladší, dobře se učil, tak jsem měl za úkol
přijít do školy dřív s vypracovaným úkolem,
aby si to třída stihla opsat. Běda, když jsem
se opozdil, čekal mě potupný trest. Před holkama mi stáhli kalhoty a dostal jsem na zadek. Ale měl jsem kamaráda Stěpu Nosoče-
va, syna převozníka přes Volhu, který svými
vypracovanými bicepsy budil respekt a lehce
si s násilníky poradil. Za to jsem jeho tátovi
převozníkovi pomáhal při lovu sleďů, které
se pak nakládaly a já si vždy mohl domů donést pořádného slanečka. A do těchto nádherných dnů zasáhla válka...
Zajímal jsem se o hydrogeologii, s jedním
inženýrem z Leningradu, který byl u nás
ubytován, jsem vypomáhal při různých
zkouškách a pracích, co by vedly při stavbě
kanálu Volha-Don. Tomuto povolání jsem se
chtěl věnovat, byl bych inženýrem Vodních
staveb. Jenže přišel 22. červen 1941 a všechna moje přání přišla v niveč. Veškeré výzkumy byly pozastaveny a já šel pomoct na žně,
různé práce na Volze a kopání zákopů, zátarasů. 2. 12. 1941 jako zaučený soustružník
kovů jsem pracoval při výrobě tanků T-34,
Tátu nám odvedli a už jsme ho v životě neviděli. Byl popraven jako údajný zrádce, ale
zavinil si to sám. Později přišlo oznámení, že
byl rehabilitován. Maminka též pracovala
v traktorovém závodě. Byla to hrozná doba,
ale nejhorší následky války odnášely děti. Vidím například mého mladšího bratra Mirka,
jeho univerzita skončila sedmou třídou a co
se nadřel. Vždyť chlapi byli odváděni na
frontu a veškeré práce se přenášely na starce,
ženy a děti. Jak se přibližovala fronta, bylo
čím dál tím hůř. Nebylo kouska žvance, cukr,
nebyla ani zelenina, a to vše se podepsalo na
těch nedospělých.
My s mámou jsme pracovali ve dvanáctihodinových šichtách, někdy i osmnáctihodinových a bratr bez dozoru makal v rybářském družstvu. Byl to hlavně on, kdo nás zásoboval rybami, jinak bychom asi pravděpodobně chcípli hlady. Lidé na Volze a s nimi
i bratr, byli vystaveni velkému nebezpečí při
Na Vlachovce se sejdeme jiÏ podvacáté
SV ČR, LKŽ a KČP pořádají XX. slovanský vlastenecký bál na Vlachovce dne
7. února 2015 od 18.00 do 22.00 hod.
Těšíme se na Vás, Na Vlachovce, ul. Zenklova 217, Praha 8. Jako vždy: vstupné lidové (80 Kč), veselá hudba, vystoupení folklorního souboru, bohatá tombola. Noclehy
lze zajistit. Bližší informace budou otištěny v Haló novinách a v únorové Slovanské vzájemnosti.
Srdečně zve jménem pořadatelů Eva Holečková
Zánik je‰tû nehrozí
Fejeton
V poslední době pěstuji také cykloturistiku. Na kole projíždím okolo svého nynějšího stanoviště – a žasnu. V místech, kde za
mého mládí sedláci pěstovali pšenici, žito,
ječmen, oves anebo brambory, řepu nebo
kukuřici, jsou dnes rozlehlé pastviny. Inu,
potraviny můžeme dovážet a sami pást ovce. A to jsou ze sedláků „farmáři“!
Když ale přemýšlím o této zvrhlosti, přichází mi na mysl, co jsem nedávno četl
v anglických dějinách: „Skotská šlechtična
vévodkyně Southerlandová se roku 1814
rozhodla provést očistu svých statků a obrátit své rodové pozemky v pastviny pro ovce.
V letech 1814-1820 bylo přibližně 3000 rodin systematicky vyhnáno a vystěhováno.
Všechny jejich osady byly pobořeny a vypáleny a všechna jejich pole byla proměněna
v louky pro ovce. Roku 1821 už bylo 15 000
Skotů nahrazeno 131 000 ovcemi. Tak došlo
k zániku jednoho skotského klanu.
Při projížďce některými našimi vesničkami ani za bílého dne nevidím živáčka. Mám
dojem, že jsou to mrtvé vsi a hned si připomenu, že například v Itálii existují dokonce
celá mrtvá města. Většina z nich byla
opuštěna ve středověku. Nejčastější příčinou byla malárie. Jedinými obyvateli Ninfy
jsou dnes už jen užovky, velké zelené ještěrky a tisíce motýlů.
Malárie nebyla jedinou příčinou, proč
některá místa zanikla. Někdy to bylo zemětřesení, anebo nebezpečné eroze a sesuvy půdy. Utěšuji se tím, že přece něco takového našim zdánlivě mrtvým vesničkám nehrozí. O jejich vnitřním životě svědčí většinou nové červené střechy a pečlivě obdělávané zahrady. Že si na návsi nehrají děti
a babičky neposedávají na lavičkách, neznamená, že by tu nebyly. Ve volném čase
jsou patrně u počítačů, u internetu nebo
u televize. Ostatně, bát se zániku našich vesnic není třeba, neboť i známý německý historik – filozof Oswald Spengler ve své knize
Zánik Západu došel k závěru, že jedna kultura je vystřídána druhou a zaniká teprve
v časovém měřítku několika tisíciletí.
MIROSLAV KUBÍN
Chlum u Třeboně
Stránku Listárna řídí a rediguje Nataša Weberová.
německých náletech. A to nejen ze strany
Němců. Naše protiletecká obrana byla vedena tak, že veškeré střepiny padaly na Volhu.
Když byl vyhlášen poplach, rybáři se neměli
kde schovat, jak se krýt. Řešili to tak, že těžké bárky tahali na břeh, obrátili je vzhůru
dnem a schovali se pod ně. Při návštěvě bratra jsem si všímal, jak byly poseté střepinami.
My jsme hlídkovali na střechách. Před
válkou jsme tam měli holuby, chovali králíky, štěbetali nám tam vrabčáci. A teď
dennodenně nad námi řádily štuky,
bombardovaly nás již od 23 hodin až
do rána.
Místo chleba – fronta, místo
cukru marmeláda, k tomu margarin
a to nepravidelně. Co se všechno ta
naše máma musela naučit, abychom
to veškeré strádání mohli přežít. To,
na co se naši rodiče během deseti let
nadřeli, přišlo vniveč.
Nakonec jsme byli v září evakuováni mezi prvními s 30 kg, co se vešlo do pytle a s tátovým kufrem jsme se plavili přes Volhu
a ještě 150 km za Stalingradem jsme u Vladimírovky zažili bombardování.
Čekal nás Kazachstán a mne potom cesta
frontového šoféra s Ludvíkem Svobodou
z Buzuluku do Prahy. Ale to už je další kapitola, o té příště
VLADIMÍR WINTR
Blahopfiejeme!!
● Libuše Panáková ve Valašském Meziříčí oslaví 1. ledna 72. narozeniny.
● Rovněž tak 2. ledna ve Valašském Meziříčí bude slavit 71. narozeniny Libuše
Pospíšilová.
● Antonín Rychlík ve Znojmě oslaví
74. narozeniny 5. ledna.
● Hana Kolářová z Jirkova bude slavit
5. ledna 72. narozeniny.
● Redaktor Slovanské vzájemnosti a člen
Celostátní rady SV ČR Stanislav Hrzina oslaví 8. ledna 73. narozeniny.
● Marta Bílková z Příbrami bude slavit
80. narozeniny 9. ledna.
● V Plzni oslaví Dagmar Tyrychtrová
12. ledna 77. narozeniny.
● Vojtěch Filip, předseda KSČM, bude
slavit 60. narozeniny 13. ledna.
● 76. narozeniny oslaví 13. ledna Václav
Krejcar ve Dvoře Králové n/Labem.
● Dr. Lubojacká v Liberci se dožívá
15. ledna 81 roků.
● Člen redakční rady Slovanské vzájemnosti a předsednictva SV ČR Čeněk
Kadlec z Prahy, bude slavit dne
18. ledna 83. narozeniny.
● Ve Valašském Meziříčí oslaví 74. narozeniny Eva Coganová dne 20. ledna.
● Aktivista a člen předsednictva SV ČR
z Loun Václav Sedláček oslaví 79. narozeniny 21. ledna.
● Ivan Schächter z Prahy, člen Celostáítní rady SV ČR, bude slavit 26. ledna
74. narozeniny.
● Jiří Stano, člen redakční rady Slovanské vzájemnosti, oslaví 89. narozeniny
29. ledna.
● V Plzni bude slavit členka Celostátní
rady SV ČR 28. ledna 70. narozeniny
Olga Novotná.
● Hana Prošková z Jirkova se dožívá
85 let dne 30. ledna.
● První místopředseda SV ČR a člen redakční rady Slovanské vzájemnosti
Mirko Svoboda z Prahy oslaví 89. narozeniny dne 30. ledna.
Všem jmenovaným i nejmenovaným
oslavencům redakce blahopřeje!
Gratulace
diamantov˘m
Manželé Eva a Jaroslav Eimovi, naši
dlouhodobí čtenáři, oslavili 12. prosince
v Praze diamantovou svatbu – k blahopřání se připojuje i redakční rada SV.
NበÏalov
Dne 27. 11. 2014 zemřel JUDr. Karel
Souček, předseda odbočky SV ČR v Krupce.
Rodině i přátelům vyjadřuje redakce
upřímnou soustrast.
Jen se perte
Jsem Slovan – to zní hrdě. Jsme hrdí
na to, že jsme Slované, Ale co s těmi bratrovražednými válkami? Ono se to dobře říká – podporujme slovanskou vzájemnost. Kde jsou však skutky?
Stále si s námi někdo hraje. Háček je asi
v tom, že vždy po nějakém úspěchu zaspíme. Dokážou nějaká slovanská studia, jak
z toho ven? Nebo se pořád bádá a bádá
a skutek utek. Někdy stačí maličkost a je
z toho velký konflikt, přesně jak se zmínil
pan Miloš Malec ve svém příspěvku do
Slovanské vzájemnosti.
Ukrajinský konflikt třeba zasahuje do
naší republiky tam, kde bychom ho vůbec
nečekali. Vypadá to sice jako banalita, ale
kdo ví? Při cestě do Chorvatska jsme se od
našich řidičů dověděli zajímavou věc.
Chorvati nepouštějí ukrajinské občany do
své země a Slovinci ani Ukrajince, ani ruské občany. Protože je ve světě známo, že tito občané jsou v ČR jako doma, nerozpa-
ANKETA
Vážení přátele, v listopadovém čísle
na s. 8 jsme otiskli ANKETU, v níž jsme
se obrátili na Vás, své čtenáře, aby přispěli svými náměty k zlepšení obsahu
svého listu. Položili jsme jednoduché tři
otázky. Těšíme se na Vaše odpovědi,
doufáme, že do nového roku 2015 vykročíte se spoustou nápadů.
red.
kují se Slovinci na hranicích nechat vystoupit celý autobus s českými turisty, prohledat
ho, zkontrolovat všem pasy, jestli náhodou
nepašují nějakého Ukrajince nebo Rusa.
Potíže mají i Srbové.
Náš autobus nechali projet, ale ten před
námi jen tak lehce ne. Zdá se vám to jako
maličkost?
Já si při té příležitosti vzpomněla na jednu
událost z r. 1998. Připravoval se Všeslovanský sjezd a já byla prof. Chválou pověřena
roznést pozvánky na různá velvyslanectví
atp. Mimo jiné i na velvyslanectví Slovinska. Bylo to domluveno, avšak představitelka tohoto státu paní Smiljana Kněž (to jméno nikdy nezapomenu) mě odmítla přijmout.
Překvapilo mě to, nedala jsem se však odbýt.
nakonec mě sekretářka přece jenom pustila
na chodbu a byla ochotna jí pozvánku předat. Vzápětí však vyšla, držíc štítivě pozvánku dvěma prsty, že tohle paní Smiljana Kněž
číst nebude, ať jí to pošleme v angličtině. Podotýkám, že pozvánka byla napsána v jejím
rodném jazyce a rodným písmem – azbukou. Jejímu přání jsme vyhověli.
Takže jsem se té situaci na slovinské hranici moc nedivila. V obou případech to byla
ubohost. Po všech těchto zkušenostech si
myslím, že přece jenom svítá nějaká naděje,
při rozhovorech a setkáních s normálními
lidmi, jak Ukrajinci, Rusy, Srby, Chorvaty
i Slovinci zajásáte – Hurá slovanská řeč ještě
přece jenom žije!
NATAŠA WEBEROVÁ
KalinÛv zázrak za ostnat˘mi dráty
(Dokončení ze s. 1)
Kdysi Antonína Kalinu v Praze navštívily Američanky Gay Blocková a Malka
Ruckerová, které chystaly knihu Rescuers
(Zachránci) a jednu kapitolu chtěly věnovat
právě Antonínu Kalinovi. V USA publikace vyšla v roce 1992.
„Tisíckrát jsem v Buchenwaldu riskoval
život,“ řekl Američankám. „Nejenom pro
děti, ale i pro mnohé dospělé vězně, kterým
bylo třeba pomoci.“ Američanky ke Kalinovi přivedl jeho kamarád MUDr. Jindřich
Flusser, který za války jako vězeň také prošel několika koncentračními tábory a v Buchenwaldu se podílel na Kalinově záchranné akci. Americkým reportérkám řekl: „Co
se týče Antonína Kaliny, je to opravdový
hrdina, kterého jsem se kdy dotkl.“
Antonín Kalina, mlãenliv˘ hrdina, kter˘
koncem války zachránil pfied popravou na
tisíc mal˘ch ãesk˘ch klukÛ
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 183/2015, cena 10 Kč.
Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc.
Vydavatel: Slovanský výbor ČR.
Řídí redakční rada: Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek,
Julie Masopustová, Pavel Novák, Miloš Prošek, Jiří Stano, Mirko Svoboda,
Jana Vacková, Nataša Weberová.
Distribuci vede Alexandr Pospíšil.
Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1,
III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261,
internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Pavel Rejf).
Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její
stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 15. 12. 2014.
Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.