37 / 2008

Transkript

37 / 2008
weles
37
literární revue
Ambrož­-Homér­•­Castelfranco­•­Čermáček­•­Fišmeister­
Grigorjev­•­Holman­•­Hrbáč­•­Kratiknot­•­Lotocki­•­Myška­
Ohnisko­•­Pilgrová­•­Reiner­•­Řezníček­•­Slanina­•­Šrámek
weles
obsah
V
e Welesu, který jste právě otevřeli, jsme pro vás připravili
malou exkurzi současným, ale i nepříliš historicky
vzdáleným literárním Brnem. Skutečnost, že redakce sídlí v Brně,
asi naznačuje, jak rádi jsme se tohoto tématu zhostili a jak důležité
pro nás je ukázat Brno tak, aby pro vás bylo stejně zajímavé jako
pro nás. Ne snad z nějakého plochého patriotismu, což je slovo,
při jehož vyslovení bych se s dovolením lehce otřepal, ale spíše
z důvěrné znalosti prostředí a z jakési, alespoň v mém případě,
iracionální lásky k tomuto městu, které namísto krásy pobralo
spíše notnou dávku provinčnosti a roztomilé zabedněnosti.
Platí­‑li slova Miroslava Holmana „Doma jsi tam / kde – byť i zle
je – / na návrat myslíš odcházeje“, je právě Brno mým domovem
a místem, kam se budu vždy rád vracet –; co na tom, že nebudu
vědět proč. O tom, že tajemná přitažlivost brněnského genia loci
sahá i za hranice městských periferií, svědčí i fakt, že brněnský
almanach Po městě, jež je mi souzeno, který jsme vydali v roce
2007, byl během půl roku rozebrán. Cesty, jakými se jednotliví
autoři vyrovnávají se skutečností, že právě Brno je tím městem,
které je jim souzeno, vedou sídlištěm, podzemím i půdami,
napříč lidskými osudy, různým členěním čtrnácti veršů, některé
končí až v Japonsku, ale na počátku je vždy plesnivějící hlava
květáku kutálející se kolem Parnasu na Zelném rynku. Teď už
letem brněnským světem – Tomáš Lotocki, Miroslav Holman,
Vladimír Šrámek, Petr Čermáček, Leoš Bacon Slanina, Milan
Ohnisko, Pavel Řezníček, Martin Reiner a konečně Petr Hrbáč, se
kterým vedl rozhovor Robert Fajkus a jemuž je věnováno Pásmo
v tomto čísle Welesu, každý z nich přináší kousek mozaiky, která
vám umožní nahlédnout do jedné z mnoha tváří literárního Brna.
Vizuální představu o životě „brněnské bohémy“ šedesátých let
získáte z unikátních, dosud nepublikovaných dokumentárních
fotografií Miroslava Myšky.
Po jedné z mnoha cest se vydal také básník Pavel
Ambrož – Homér a nelze než sdílet jeho touhu: „U cesty bodláčí /
roste a kvete. / Snad někam dokráčím, / zkurvenej světe.“
Za celou redakci vám přeji příjemný čtenářský zážitek.
Ondřej Slabý
poezie
Skořápky českých slov
Již nikdy – prozatím
Holky by vás pustily, ale ještě nejsou uvnitř
Obě spí, hudba tep
Tanec loutek
V té pasáži je docela chladno
Azurové inferno
Mým profesorem okru byl vejcožrout
Rozvody
…
…
…
…
…
…
…
…
…
4
12
22
28
34
44
50
60
66
Z rukopisného románu Hotel Merkur
Surrealismus (Ukázka z románu o Ivanu Blatném)
…
…
72
80
Hodili mě do vody a řekli: Plav
…
92
Petr Hrbáč
Moře hvězd opařilo okenní sklo
Rozhovor Roberta Fajkuse s Petrem Hrbáčem
…
…
98
108
Petr Hrbáč
Nikkó a mizející džizóové
…
116
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
…
126
Brněnská bohéma
…
156
Zahlédnout po cestě…
…
168
Básníci jsou dohazovači snů
Rybí slovo
…
…
170
174
Několik drobáků rosy
…
182
Od vody ke kameni
…
186
…
190
Tomáš Lotocki
Miroslav Holman
Vladimír Šrámek
Petr Čermáček
Pavel Ambrož­‑Homér
Leoš Bacon Slanina
Milan Ohnisko
Miroslav Fišmeister
Hana Zemčíková
próza
Pavel Řezníček
Martin Reiner
welesův debut
Marie Štefanová
pásmo
krajinomalby
studie
Vilém Kratiknot
fotografie
Miroslav Myška
welesův výtvarník
Jana Pilgrová
překladatelská huť
Paul Castelfranco
Dmitrij Grigorjev
šramoty
Vladimír Šrámek
telegrafické recenze
Petr Čermáček
recenze
Kopáč – Čerepková; Suk – Giovanniová; Čermáček – Pandora;
Tomášek – Daněk; Harák – Valina, Velichová
Tomáš Lotocki
narozen 1977 v Brně. Básník, publicista, redaktor časopisu Český rybář a zaměstnanec
Moravského rybářského svazu. Poezii publikuje příležitostně časopisecky. V roce 2002 mu vyšla
básnická prvotina Chuť vína (MSD, s. r. o.), v roce 2004 spolu s Ivanem Petlanem k vydání
uspořádal antologii Co si myslí andělíček – dítě v české poezii (Větrné mlýny–LFŠ
v Uherském Hradišti).
Skořápky českých slov
ZTRACENÁ CHUŤ VÍNA
POETISMUS
Opravdu nevím jak se píše poezie
ale pokud kdy skládám verše
pak většinou po ránu
Napsat si báseň jenom tak
Rým A B A B ve dvou slokách
Slepice je moc milý pták
Na zlaté slunce něžně kvoká
Někdy se probudím ve čtyři hodiny
s lehkou kocovinou
poezi
Tomáš Lotocki
V Petrkově pan Reynek přikládá do kamen
a vaří petržel a celer do polévky
Na poli hoří rudý mák
Nezval se vyvaluje v trávě
Teige pozvedl přísný zrak
A hledí na mě vyčítavě
Po patře převaluji kořenitou chuť včerejšího tramínu
jako chlév obrostlý kopřivami
ČTYŘVERŠÍ PRO J. S.
Kukačka kuká: Chci vidět vnuka
a vrací se do cizích hnízd
však ve smrti i andělé – a sami
obracejí zvadlý rodný list
4
5
poezi
Tomáš Lotocki
Tomáš Lotocki
Skořápky českých slov
Skořápky českých slov
ČTYŘVERŠÍ PRO J. H.
KŘÍDLA
Ta propast ticha mezi námi
a stavíme jen lávku slov
jak Robinsoni pod palmami
již hádají se o ostrov
Sojku vyplašíš jen tichem
Kukačku písní Osiřelo dítě
Ostříže děsí šedý zákal
staleté vody která pohltí tě
PŘI ČETBĚ V. H.
Básník jenž slove Albín Kos
bojí se křídel jimiž Ikaros
v nezkrotném vichru povýšeně bije
Rozdával smrti různá jména
„Bezedný vrchol Evin v ráji…“
Hřbitovním vápnem vypálena
ta jména – Alka… Gordana…
– zamykají či odmykají
roztřesenýma rukama?
Básník se děsí vlastní poezie
Však náhle – když je všechno v loji
a život starý slepý lhář
který se odpovědí bojí
utíká zpod těžknoucích víček –
slyšíš: neťuká popelář
Zpívá sýkorka uhelníček
6
7
poezi
Tomáš Lotocki
Tomáš Lotocki
Skořápky českých slov
Skořápky českých slov
PŘI ČETBĚ F. H.
NÁDRAŽNÍ VESTIBUL
Skořápky českých slov
Ďábelské barvy kraslic
Vyhaslý plankton hvězd
A co víc?
Žebrali – těla nedotknutá
páchnoucí však už od kostí
Básníkův vzdor –
ta voda rozlévaná
z jezera metafor
A co víc?
Ta hudba vyskřípaná
z rezivých pantů ráje
falešnou strunu ladící
A co víc?
Řekla: Láska je vždycky krutá
když čas ji kostmi pohostí
a každá báseň – odsunutá
až na dno slok – do městské stoky –
umí se z našich dlaní číst…
A já se zachvěl jako list
a jako král – ten jednooký
Úsměv ženy která nemocná je
Ty žilky dechu v tobě se větvící
8
9
poezi
Tomáš Lotocki
Tomáš Lotocki
Skořápky českých slov
PO ŠEDESÁTI LETECH
(Dokument BBC)
Skořápky českých slov
UMĚLECKÁ DUŠE
Je dvorek – kolem plůtek z kostí
a koho ten dvorek asi hostí?
„Byla to tenkrát taková chudoba ducha
že i slzy byly jenom na příděl
a s lístky se ještě kšeftovalo“
říká ten který přežil Osvětim
A ten který zpíval Škoda lásky
a tancoval na večírcích Schutzstaffelu
mu k tomu melodicky přizvukuje
Básníka jemuž nejsi roven!
A díru plnou lidských hoven!
ŘÍJEN
Je osud něco víc než pozdní sběr?
Tříděný odpad od včerejška k dnešku?
A chudokrevné víno vykrvácí
z aorty právě narozených ježků
10
11
poezi
Miroslav Holman
čerstvý sedmdesátník (nar. 1938 v Chodské Lhotě), básník a glosátor své cesty životem. V roce
1996 vydal v nakladatelství Vetus Via první sbírku veršů Kolem osy, v roce 2003 pokračoval
sbírkou Krokem. Výběr veršů je sestaven z chystané sbírky Glosy veršem (Kroužení), která
v tomto roce vyjde v edici Srdeční výdej.
Miroslav Holman
Již nikdy – prozatím
NEDĚLNÍ
VE ZNAMENÍ STŘELCE
Do chrámu vstupuji po částech
Z chrámu vycházím celý
Eh ještě na schodech se trhá steh
a už se dělím
na pondělí
Kdys kluk jak luk
Pak muž jak kuš
Kuš!
Dnes už jen tětiva co k šípům nelne
Do hnízda andělů míří
mé modlitby střelné
///
Co dělá z muže básníka?
Ta žena v něm
Ta žena němá
za kterou zpívá naříká
a říká i co nemá
NEPOUTNÍK
Jeruzalém
ve mně (v malém)
Šolom Salam
Pokoj kojí nepokoji
Z Athén jsem zmaten
vadí mi tu
mýtné z mýtů
A co Řím?
Nehořím Zahořím
Častěji zbožně dřímu
Ticho mne probouzí
když zvonů čas je
na let směrem k Římu
12
13
Miroslav Holman
Již nikdy – prozatím
Již nikdy – prozatím
TEN VEČER SRPNOVÝ
U SVRATKY V JUNDROVĚ
Na míse nebeské
beránek zkrvavělý
Stíny už hladověly
Z olší sněží
Voda stěží vleče řeku
Za přehradou do pokleku klesla
Modlí či nemodlí se vesla
sepjatá na dně lodi?
Je neděle
a zbožným být se hodí
POZDRAV Z JESENÍKŮ
OPATSTVÍ BENEDIKTINŮ (V QUEBEKU)
Potok má zprávy od pramene
Lopuchy lačně naslouchají
Vrby jsou drby unavené
Kdo tady s čertem oral
že zahrady tak úhledné
a v chrámu bratří chorál
rok po roce den ode dne?
Západu hostina
obětí začíná
poezi
Miroslav Holman
Jsem jako doma v tomto kraji
Ora et labora
v tom tkví ten rušný klid
Pod patronací shora
je možno být i mít
Jsi tady se mnou Prokope
Sázava Rajhrad Moje řeč
Tu zdejší neznám Nekřópe
A tak mi prosím neuteč!
14
15
poezi
Miroslav Holman
Miroslav Holman
Již nikdy – prozatím
Již nikdy – prozatím
DOMOV
DĚTI
Doma jsi tam
kde – byť i zle je –
na návrat myslíš odcházeje
Co je to za rámus?!
Te Deum laudamus
Te Deum laudamus
///
///
Když slzo oko moje opouštíš
jsi živa dosud
nebo mrtva již?
Ve sluji platónské vesluji se stíny
Či křídla to? Čí ta křídla?
Nevzletný vyvržen jsem z hostiny
k večeři která v troubě stydla
///
///
Ach jak si přeji být dokonalý
jako lež
kterou neodhalí
ti jež miluješ
To krásným zdá se tvému hmatu:
hlazení dlouhé dotyk v chvatu
pevného těla srsti jemné
co drceno se nerozemne
co slepou dlaní vnímáš
a hluchotou co v ní máš
To krásným zdá se ve tvém hmatu
Zasněný drhnu pemzou patu
16
17
poezi
Miroslav Holman
Miroslav Holman
Již nikdy – prozatím
Již nikdy – prozatím
///
ZE ŠUMAVY
Paběrkář havran na zahradě
Zob sem zob tam
poskakuje mladě
Sem tam i já do zobáku dám si
než přijde čas táhnout
On za Kavkaz
já kamsi
Ne každý pramen se řekou stane
Potůčky v lese rozhádané:
Ty ne Ty ne To já!
Ó ne Ó nein Ó ja!
Čí že níže sláva?
A kdo neslaví?
Šumař na mol dává
si hlt z Vltavy
ÚSTÍ NAD LABEM
VE STAŇKOVĚ
V sylabách libých si Labe libuje
ač střeženo je skřetem Střekova
a městu nad ním k písni stačí mluva znaková
V té řece jsem se kdysi koupal
Nasáklý zůstal navždycky
Slabostí z Labe pro slabiky
rád kolabuji básnicky
18
Za humny šourám se jak žentour kdysi
Příhody prázdnin jsou tam vdupané
Některou probudím jiná spí si
a dobře tak že nevstane
Šourám se za humny
a jsem tak rozumný
jako tenkrát prababička Markýta
když si mne pletla s Jeníkem
co byl u dragounů
v Klatovech
19
Již nikdy – prozatím
///
Ze starých míst je vlaku hvizd
nic pohlednic a půl dne mluvy v nářečí
Co stálo kde tam nestojí
co klečelo už neklečí
Nezbyla vůně po hnoji
a ani pachy člověčí
poezi
Miroslav Holman
Daleko do minula Blizoučko do budoucna
pro slova zjihlá vroucná
nevidím novou stezku
Na stará místa návraty
jsou synonyma stesku
JÁ SE TAM NEVRÁTÍM
Rodný můj kraji Šumavo západní
jak v jinotaji jsme si záhadní
Loučím se s Loučimí
kde jsem byl pokřtěný
Loučím se Nezní mi
pozdravu ozvěny
Já se tam nevrátím
Již nikdy
prozatím
20
21
čerstvý padesátník (narozen 1958 v Plzni), básník, editor básnické řady Srdeční výdej a autor
minipovídek publikovaných v pravidelné rubrice Šramoty ve Welesu. V roce 2008 vydal svou
sedmou básnickou sbírku Řeč chce syna (Weles).
Vladimír Šrámek
Holky by vás pustily,
ale ještě nejsou uvnitř
ZIMNÍ
MILOVÁNÍ
zimo něhou jsi?
nebo jen pěnou co pod vousy
si pěním
transplantace
krev do krve
mléko do mléka
blízko mi buď! blíž!
poezi
Vladimír Šrámek
nic není jak má být
holobyt těla duše holobyt
a mráz řezat bude do krvava
nepomůže Zdrávas ani Otčenáš
přijmeš mě?
jak člověk člověka?
nebo mne – odhojíš?
jen čekat. čekat až
převrátí se kalendář
22
23
Vladimír Šrámek
Holky by vás pustily, ale ještě nejsou uvnitř
Holky by vás pustily, ale ještě nejsou uvnitř
MRZNE
SÁZAVA
mrzne. peklo nevydrží ve sklepě a
nacpe se do přízemí
prsty ťuká do zábradlí
a poslouchá: kam vede?
slunce – sázené v pánvi
jen Pán ví
kdo prokop strop…
svatá voda prší do útrob
vyběhne k nám do podkroví kde
ve voliéře po zemi chodí dva ptáci
sedne si do křesla a řekne:
budu se s vámi na hvězdy dívat celou zimu
a z misek chlemtají – kočky
ty jediné svaté mezi námi
Z JIHU NA VÝCHOD
poezi
Vladimír Šrámek
ne. netřeba se lásce klanět
vše též o odvaze
zatím – anděl káně shlíží jak
had rozkoše se plazí ku Praze
z jihu jedu
všude kolem hlína
popelavá voda volavek
vítr se tře
o tornáda věží Temelína
na východ jedu
najít lék
na naše rozepře
na tvé: „ty mě ne, já tě mám ráda“
24
25
Holky by vás pustily, ale ještě nejsou uvnitř
KOLOTOČ
holky by vás pustily
ale ještě nejsou uvnitř
poezi
Vladimír Šrámek
chvíli ještě potrvá
než si přijdou pro bolest
než kolotoč roztočí a špitnou:
chceš se svézt?
26
27
Petr Čermáček
narozen 1972 v Chocni, v současnosti žije v Brně. Knižně vydal básnické sbírky Drkotání větví
(Host, 1998), V průsečíku ryb (Host, 2002), Mezi rezedami (Sursum, 2005), Rozhovory
běloby (Host, 2006) a Linea nigra (Protis, 2008) – za básně v ní obsažené byl nominován
na Drážďanskou cenu lyriky 2008. Od roku 2005 je členem redakce revue Weles. Básně jsou
z rukopisného oddílu Vrstevnice.
Obě spí, hudba tep
///
///
línání světla
opakuje se to
jako bramborová tiskátka
na dceřině tričku
rozpomínám se
na to nedovřené ticho
sklený vlys, pajasan
vytlačený palcem
na pojistce kamen
pár soustředných vteřin:
nezhasínej, setrvávej
obě spí
hudba tep
///
pak strohý hliněný nález
tvých boků a ramen
(halštat, možná trochu dříve)
při sestupu k podloží snů
prostupují
vrstvy tužeb, dojmů, stínů
///
Anna vykřikne
hledá tvé ruce
dlouho ležíte vedle sebe
jak ryba od hlavy
těžkne Korint okna
kadmium, šarlat
rozedřené pemzou sojek
poezi
Petr Čermáček
ještě z hlubokého spánku vzlyká
která z vrstev
odemyká, smýká?
zčernalý pahýl větve
míchá krví – hádáš se s jabloní
žebráš o určení
28
29
Petr Čermáček
Obě spí, hudba tep
30
poezi
Petr Čermáček
Obě spí, hudba tep
///
NOVÝ ROK
štěkot déšť
stojí u rtů
střídavé obdélníky oken
se v rytmu pletacích jehlic
vyplňují světlem
měl bych si zapisovat
všechny ty popelky řeči:
sýkorce, krtečnice, radostny
papírový šlem ohňostroje
dosud nesmeten, nepřekryt tichem
to dětské lomcování
soukolím, koukolem
bezvětřím počátku
ve kterém stromy prochází skrze kuchyň
jako bychom tu nebyli
tak zřetelně přítomni
31
poezi
Petr Čermáček
Petr Čermáček
Obě spí, hudba tep
Obě spí, hudba tep
///
///
nedotčený sníh
pusto, jen vzdálené hrubé zvuky
prostupné řeči
jistoty, ozvy
na mělčině stolu
náhodně vyplavený příběh:
ruce a krumpáč z výkopu
– křivky volavky
jak tne hladinu japonského dřevorytu
///
Simonu J. Ortizovi
barvy, tvary, vůně, chuti
kotví, odkazují, opakují
– zřetelně uložené horizonty
v jílových minerálech paměti
nemohu pít obyčejnou vodu
za války
jsme sehnali slanečky
v noci jsem měla hroznou žízeň
dychtivě pila z kohoutku na chodbě
ta chuť a bolest břicha
zůstaly navždy spolu
jak jména měsíců
zapsaná před lety:
řepkový květen (1998)
bezdýmý listopad (2000)
psí březen (1998)
říjen prstochlad (1995)
myší září (1998)
leden hlad (1996)
32
33
poezi
Pavel Ambrož – Homér
narozen v roce 1964 v Brně, žije tamtéž. Frontman a textař undergroundových skupin Lambertův
psychometr a Idiot Crusoe. Autor mnoha samizdatových a rukopisných sbírek, v roce 2003 mu
v nakladatelství Dauphin vyšel výbor z básnické tvorby pod názvem Cypřiše /moruše/. Svými
verši je zastoupen mj. v antologii jihomoravské poezie osmdesátých let Uprostřed průmyslové
noci (Větrné mlýny, 1996). Pravidelně publikuje v půlročníku DNO. Bližší informace jsou
dostupné na www.sopel.freemusic.cz / poesie / pavel_homer_ambroz.html.
Pavel Ambrož – Homér
Tanec loutek
MAŘENA
LYNČ
Na poli stojej strašáci,
maj mariánku hájit.
Děvečka má se nevrací,
budu ji muset najít.
Tak už mě vlekou k náměstí,
kvičím jak podsvinče.
Snad se mý lásce poštěstí
zúčastnit se lynče.
Mařeno, kde jsi, ty káčo?
Aspoň se, čůzo, pohni.
Nebo tě zase oskáčou
frajeři z Horní, Dolní.
I když tu máme právníky,
předhoděj mě davu.
A dav řve hlasem velikým –
– My chceme jeho hlavu!
Na poli stojej panáci
a travičku mou sžínaj.
Děvečka má se navrací,
Mařeno, bylas jiná.
Tak šup s tím lumpem k pranýři,
nevynikal v ničem.
Ten dav celou noc prohýřil.
První rána bičem…
Teď zkouřená jsi na mraky,
bosá po poli tančíš.
Vyser se na ty přízraky,
ustel si v mojim ranči.
Zpitý dav váže oprátku,
fakt tomu rozumí.
Mámy dočetly pohádku,
roubík vzdechy tlumí.
Na poli stojej fízláci,
před soud mě teď poženou.
Mařena voči vobrací,
měla bejt mojí ženou…
Teď procházíš se po rynku,
dámy venčí pinče.
Osud mi tě dal do vínku –
– bylas svědkem lynče.
14. 7. 08, restaurace
34
17. 7. 08, restaurace
35
poezi
Pavel Ambrož – Homér
Pavel Ambrož – Homér
Tanec loutek
Tanec loutek
MÁMA SMRT
KDYBY
Smrt drží se mě jako klíště
a já jsem její věrný syn.
Tak spolu jdem na popraviště,
tam bez řečí mě oběsí.
Kdybych byl nebyl,
bylo by mi lépe.
Takhle jsem debil,
proč mý srdce tepe?
Katu mě předá, je fakt zlatá,
když praví, prosím nemučit.
Kat stejně na pivečko chvátá,
koná, co dáma poručí.
Kdybych byl nebyl –
– proč tu straším vlastně?
Tupě se šklebím
a vypadám šťastně.
Poslední polibek a sčertem,
už třepou se mi nožičky.
Jen se tu lidi neposerte,
je to můj synek maličký.
Kdybych byl nebyl
či byl někdo jiný,
vzhlížel bych k nebi
a neměl svý splíny.
Nechci to představení kazit,
lejna však tečou po stehnech.
Na mámu vyplazuju jazyk,
sláva konečně měla pech.
Kdybych byl nebyl,
bylo by tu krásně.
Všichni maj chyby…
Někdo píše básně.
Smrt drží se mě jako klíště.
Měla mi vyndat z huby šém.
A teď mi laje, počkej příště,
já zatopím ti pod kotlem.
Kdybych byl nebyl,
bylo by mi lépe.
Nikdo mě nebil,
jen zubatá klepe.
18. 7. 08, restaurace
36
20. 7. 08, restaurace
37
poezi
Pavel Ambrož – Homér
Pavel Ambrož – Homér
Tanec loutek
Tanec loutek
TOTEM A TABU
TANEC LOUTEK
Asi mě nevzkřísí
mí milí rorýsi.
Brzy mi odletí,
škoda tý havěti.
Když tančí loutky
anebo cvičej,
vrbový proutky
mění se v biče.
Totemový zvíře,
je to až k nevíře.
Víra přec jedna jest,
když podstoupil jsi křest.
Principál cvičí
dřevěný herce.
Kolik jich zničí?
Hnusná komerce…
Tihleti křesťané
jsou spolek sehranej.
Nahoru se škrábu,
vždyť totem je tabu.
Když tančí loutky,
divadlo míjím.
Maj divný choutky.
Koho zabíjí?
Pan Freud si žil klidně
v poklidu svý Vídně.
Ach, starý Rakousko,
je mi nějak ouzko.
Zlo se tu páchá,
zbytečná mise.
Kašpárek, brácha,
dnes bude viset.
Kašlou na předpisy
mí milí rorýsi.
Nebojí se Švábů,
rorýs je před tabu.
Když tančí louky,
tak tvrdě makaj.
Hospodský floutky
práce neláká.
21. 7. 08, restaurace
38
39
poezi
Pavel Ambrož – Homér
Pavel Ambrož – Homér
Tanec loutek
Tanec loutek
Vyvalej soudky,
narazej pívo.
Dřevený loutky,
vdechnem vám život!
13. 8. 08, restaurace
Krev dětí stříká
na tvoje chrámy.
Lidi naříkaj
a my jsme sami.
Lásko krvavá,
mý básně pálí…
I to se stává,
bohyně Kálí.
BOHYNĚ KÁLÍ
Znějí ponuře
ty moje básně.
Básník však umřel
a pročpak vlastně
jsme se potkali
s bohyní Kálí?
Kámen rozdrtím,
ne srdce tvoje.
Bohyně smrti
a lásko moje.
Dřevěným kůlem
srdce prokláli.
Toť tvoje vůle,
bohyně Kálí?
40
Znějí ponuře
ty moje básně.
Básník však umřel
a pročpak vlastně?
Svět je tak malý
a já se potkal
s bohyní Kálí…
14. 08. 08, restaurace
41
poezi
Pavel Ambrož – Homér
Tanec loutek
BODLÁČÍ
U cesty bodláčí
a leccos ještě.
Nebe se zamračí,
pak přijdou deště.
U cesty bodláčí
bodá a píchá.
Pivko nám nestačí,
nacpem si břicha.
U cesty bodláčí
a kytky jiný.
Báby na pavlači
plivou zlý sliny.
U cesty bodláčí,
lidé jsou hrozní.
Děti tu skotačí,
brzy je zprzní.
U cesty bodláčí
roste a kvete.
Snad někam dokráčím,
zkurvenej světe.
17. 8. 08, restaurace
42
43
poezi
Leoš Bacon Slanina
narozen v roce 1946. Vzdělání základní plus setkání s velikány, jako byli Oldřich Mikulášek
a Jan Skácel; dále se cítí ovlivněn Ivanem Wernischem a kamarády z brněnské bohémy Arnoštem
Goldflamem, Zeno Kaprálem a dalšími. Navštěvuje večery poezie a pořádá večery poezie vlastní…
Knižně vydal sbírky Vnímání (Zvláštní vydání, 1994), Baconovo Brno (Větrné mlýny, 1997),
Syn žabího krále (Votobia, 2000), Tivoli (Ryšavý Šimon, 2001), Divoká kočka, divoká myš
(Petrov, 2005).
Leoš Bacon Slanina
V té pasáži je docela chladno
OTÁZKY
LEDNOVÝ MRÁZ
Jsou to jen otazníky
převozu k operaci
která se stala zbytečnou
vzhledem k připravované
demolici slov
Mráz za okny
kreslí své vyznání
ostrými hroty
popraskaných kolejnic
24. 1. 2006
Květen 2005
EXISTENCE
BEZ NÁZVU
Jsou to
jen záblesky okamžiku
výsledné rovnice experimentu
cesty údolím smrti
vteřina bytí
nepřiměřené existence
doteky směšných lásek
Kunderových lásek
Ostatně sešli jsme se
nejen kvůli té minutě ticha
ve světě bez zpovědi
v krajině predátorů
abychom ukončili jeden běh
lidské existence.
Červenec 2006
V té pasáži
je docela chladno
kovová schránka úmrtí
stav duše
rozháranost přirozené existence
17. 1. 2006
44
45
poezi
Leoš Bacon Slanina
Leoš Bacon Slanina
V té pasáži je docela chladno
V té pasáži je docela chladno
AKTA
ZBYTEČNOSTI
Proč do souznění
odkládáš soudní desky
akta spisů
zpovědi
boucháš tajná razítka
Je to
jen vánek
převracíš se bez něžností
Je to
jen dlouhá cesta
do bezvědomí
Cožpak zpovědnice
ta je tajná
osobní život soukromý
ale ta razítka
jsou jen nepříjemnou
skutečností
Ave Caesar
kostky byly vrženy
už se nevrátily
14. 1. 2006
3. 5. 2005
46
47
V té pasáži je docela chladno
PROSÍM
Co chceme v tomto čase
bláznivých panen
které pomalu ztrácí své panenství
už vědí k čemu je jejich život
v tomto současném světě
poezi
Leoš Bacon Slanina
Co… od krajiny
poseté plevelem
když sami marníme
své snažení
spějeme k svému
neodvratnému konci
který nic neřeší
Červen 2006
48
49
Milan Ohnisko
narodil se 16. července 1965 v Brně, žije tamtéž. Vydal básnické sbírky Obejmi démona!
(Petrov, Brno 2001), Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, Brno 2003),
Milancolia (Petrov, Brno 2005), Býkárna (spolu s Michalem Šandou a Ivanem Wernischem;
Druhé město, Brno 2006), Love! (Druhé město, Brno 2007). Otištěné básně pocházejí ze sbírky
Azurové inferno, která vyjde letos ve Větrných mlýnech.
Azurové inferno
MLADÁ FRONTA DNES
JAZYK TĚŽKÝ
Sobotní noviny:
Pod maskou maska
a pod ní sádra
čouhaj z ní dráty
jak barevný červi
chce to pevný nervi
Úplatná kopaná?
Život je rovnice, jež nemá řešení
Jaký byl Ježíšův soukromý život?
Podlehnuv tlaku nervózně píše
přes rameno čte mu smrt
v tunelu vidí ji zřetelně v okně
A Ježíš?
„Přítelkyni asi neměl,
mluvil plynně třemi řečmi,
a mnohé, co tehdy dělal,
byly vlastně happeningy.“
poezi
Milan Ohnisko
Úpadek uměn slovesných
odráží se v brýlích
pensionované učitelky
jazyka českého
na střední škole
„Pan Werich“ a „pan Horníček“
se obracejí v tobě
///
Nad kšeftem neon
OVOCE Z LENINA
50
51
poezi
Milan Ohnisko
Milan Ohnisko
Azurové inferno
Azurové inferno
ABY TVOJE ÚZKOST
KDO JE KDO
„Zbavuji se ornamentu
a směřuji k podstatě,“
řekl
„Aby tvoje úzkost
měla vůbec nějaký smysl“
(Ivo Vodseďálek)
Aby tvoje úzkost
měla vůbec nějaký smysl –
ale ona nemá!
Ó ty hňupe!
ušklíb jsem se
v duchu
Trpíš zbytečně!
Každé jelito
chechot od ucha k uchu
každý vůl a hovado
spokojeně poulí vyčuraná očka
a ty – trpíš zbytečně!
„Hňup jste vy, já toliko
zbavuji se ornamentu
a směřuji k podstatě,“
opáčil klidně
pomalu a tiše
A nahlas dodal:
I Kristus trpěl zbytečně…
„Platím!“
Abychom si rozuměli:
cokoli se děje
děje se zbytečně
A zaplatil
a šel
Je to zázrak:
zázrak zbytečnosti
Zkouší zbytečný Bůh
co ještě zbytečně unesu?
52
53
poezi
Milan Ohnisko
Milan Ohnisko
Azurové inferno
Azurové inferno
SEN
S CESTOVKOU V CHORVATSKU
Zdál se mi sen
že napůl člověk
jsem a napůl štír
S Holanem na pláži
s Camusem na dece
Nějaké poselství?
Nevím
A je mi to šumafuk
Cizinec Na sotnách
ničeho nevece
///
Mně stačí nápis na tvém tričku:
I AM LAZY TO BE CRAZY
Ať si kdo chce nosí pejzy
mně stačí básničky k táboráku
a občas zahrát ti na dudy
Mně stačí nechtít nic dokázat
kázat ni ukázat
Mně stačí
že mě pán bůh
z lisu stáčí
54
Nejdehonestovanější zaměstnání mého dětství
a rodičovská výhrůžka mimořádné účinnosti:
popelář
Být popelářem tak bylo v mých představách
něčím nevyslovitelně potupným
„Jestli se nebudeš učit, skončíš u popelářů!“
Skončil jsem u nevyžádaných rukopisů
Často mívám dojem že v tom není rozdíl
55
Milan Ohnisko
Azurové inferno
Azurové inferno
HINDUISMUS
PSYCHOANALÝZA
Nevím co se se mnou děje
Slavím svátky beznaděje
Prej se blbě dívám
proto chodím v divan
Nevím o co se tu mnou kráčí
Mám vydat se plout do Karáčí?
Za hlavou mi sedí
a nikdy nic nedí
Nevím nevím co mi je
Mám jet zemřít do Indie?
Říkám co mě napadá
neb mám blbá nálada
Prý na břehu Gangy
jsou pohřbívací gangy
Asociace:
Poleva na dortu:
Legrace
NEOMARXISMUS
MUDr. Říha říhá
sem tam zaržá jako kůň
v ordinaci má akvárium
Alkohol měl zásadní vliv
na polidštění opice
56
poezi
Milan Ohnisko
57
poezi
Milan Ohnisko
Milan Ohnisko
Azurové inferno
Azurové inferno
KOCOVINA
///
Mám hroznou kocovinu
a cítím v sobě vinu
Než každý má své Getsemany
a všichni býváváme sami
Vinu za své stvoření
Kdesi v hloubi
KOUT
V kořeni
Křesťané chtějí věčně žít
buddhisté vyvanout
PRO RADOST
Jaký as kde je pro mne kout?
Básnit si jen tak pro radost
(ne pro kritiky v revue Host)
žena růže píseň
kost
POCTA WILLIAMU BLAKEOVI
Pak se peklo s nebem slily v jedno
začalo azurové inferno
///
A taky mám vážné problémy s Vatikánem
Amen
58
59
Miroslav Fišmeister
narozen 1976 v Brně. Básník a amatérský přírodovědec. Po maturitě na gymnáziu nedokončil
studia filozofie, religionistiky a angličtiny na FF MU. Pracoval v různých dělnických profesích
(mj. v brněnském zoo); v současnosti je v invalidním důchodu. Publikoval básnické sbírky Ten
stolek je nízký! (Petrov, 2005), To okno je malé! (Carpe diem, 2006), Aspoň že postel je
pohodlná… (Carpe diem, 2007), Pískoviště (Pavel Mervart, Červený Kostelec 2007).
Mým profesorem okru
byl vejcožrout
60
poezi
Miroslav Fišmeister
///
///
Ó, kuje, kuje v noci, v noci,
která má oči svítivé,
kuje ve dne, ve dne,
který má zuby klektavé.
Kuje i v hodinu stěhovavou,
kdy kladivo mlhy rozráží trávu.
Popel bije do psích hlav.
První zatáčka doprava předvídala kachny
a linuly se z ní kadávry koček.
Druhá zatáčka doprava byla příliš
odlidštěně, převysoko uměle vroubená.
Třetí zatáčka doprava lákávala, teď děsí,
tolik mám v sobě uzlů.
První zatáčka doleva, kde jsem
poprvé viděl rušičku Hlasu Ameriky,
v autě vonícím houbami, jež se
jako jeho řidič navrátily do země;
mé slunce potahu sedadel,
můj Úrobore, jehož jsem čekal jinde!
Čtvrtá zatáčka doprava, dálnice,
již bych už nepoznal,
k balvanům, na nichž sedával kněz.
Topoly, topoly, i vy zůstaňte!
V Žabovřeskách, v parku z písmen,
hrají si klučička s holčíčkem,
házejí si zčernalým kasuářím vejcem,
dokud jim neuvízne v opuštěné pavučině.
Pasák hus před sebou
žene stohy sena;
murény vyplouvají z panenek tvých očí.
Jistou bezmoc mladých krotitelů vajec
nesvádějte na pavouky,
ale na mne –
bývali modří a žlutí,
než na ně
vítr falešných snů o tobě navál běl,
jež pod topoly opadala z mé masky veselí.
Jak podzim pole
rozrýváš mne pluhem sedlové střechy.
61
Miroslav Fišmeister
Mým profesorem okru byl vejcožrout
///
U propasti přiblížení dvou hadích hlav.
Jak jsem vždy toužil,
aby mým profesorem okru byl vejcožrout!
Bílý jíl
smíchaný s listy vrb –
kopí vražené do splavu.
Prsty u nohou
tříští kámen.
Ne, stromové provazy se nedotknou
mých jasně žlutých jizev:
důvod, proč se Sókratés
učil novou píseň,
když uvězněn čekal na smrt,
do mne zapadl
jako tmavé jeřabiny do sněhu.
Šikmo padá dřevěný sníh
na beowulfným sluncem zorané
pole nechladu­‑chladu,
šikmo padá mezi kameny déšť.
I dítě,
které ti do snů vpřádá řepné listy,
dostává podobu deště.
62
Mým profesorem okru byl vejcožrout
///
///
poezi
Miroslav Fišmeister
63
Mým profesorem okru byl vejcožrout
///
Pod těmito klepači na koberce
sedí netvor.
Na stavebním laně visí oběšené house.
Lano, jehož začátek
se zakusuje do jeho konce.
Už druhý klín oblačných harf,
který pozřela tato země.
64
poezi
Miroslav Fišmeister
65
poezi
Hana Zemčíková
narozena 1973 ve Velkém Meziříčí ve znamení Ryb. Od roku 1995 žije v Brně. Pracovala jako
vychovatelka v ústavu Kociánka-Chlostov, v antikvariátě Alfa, v knihkupectví U Měnínské brány
a v Modrém knihkupectví. Básně píše od osmi let. Poprvé je veřejně představila 28. 6. 2008 na
festivalu v Art Mlýně u Kyjova.
Hana Zemčíková
Rozvody
CO SCHÁZELO MADAME BOVARY
Vidí ji oknem odcházet a říká si:
Proč nezůstala vydělám dost
Obdivuji ten zvuk když klapnou dveře od auta
jak ve vteřině přilnou a utěsní – skoro zázrak
chtěl jsem dřív něco většího kdybychom měli dvě
ale ona si vybrala malého peugeota
říkáš
fajn
říkám
na kávu na chvíli na víno na chvíli
tak nevím
říkáš
jestli tě obtěžuju moc
nebo málo
říkám že je to dobrý
(a lidé říkají…)
KONVERZACE
D. + I.
jestli ti to nevadí
říkáš
nevadí
říkám
můžeme zajít ovšem
na kávu na víno na chvíli
v pondělí
říkáš
zavolám
říkám
proč se zase směješ
říkáš
nemůžu
říkám
tak v pátek
66
ještě pořád vtipkují
že na jho manželské
musejí být dva
někdy i tři…
ale jemu už zamrzá úsměv na natrženém rtu
a děti dál chodí do školy
jako by se nechumelilo
včera se na chodník před domem
zřítilo lešení chyba v konstrukci
oběti naštěstí žádné jen
poškozené kapoty…
67
poezi
Hana Zemčíková
Hana Zemčíková
Rozvody
Rozvody
T. + L.
PETR Š.
Libi pije už třetí den
Terezka únavou padá ze schodů
jejich dvoupatrového domku
…že na mě bude čekat řekla
když jsem ji naposledy viděl
potom už mi jen přišla sms
,chci se rozvést‘
u paty schodů číhá babička
větří že jí Terezka přece jen
spadne zpátky do náručí
a ona už se nebude cítit tolik sama
ve městě kam ji přesadil její muž
a potom umřel
z mužského pavilonu v Černovicích se vrátil
do prázdného bytu alespoň tak mi to vyprávěl
když jsme se letos na jaře sešli
v brněnské kavárně La Solitaire
JANA N.
PAN A PANÍ S.
68
maminka Petra S.
se po roce vrátila ke svému muži
když slíbil že přestane pít
Prostě si sbalila kufr Odešla
a po vleklém soudním jednání začala naplno žít
v novém vztahu s přítelkyní Annou
což zarazilo bývalého muže který jako obvykle
zuřivě hledal komu by rozbil hubu
pan S. obsáhle líčil jak velmi se musela jeho paní v Praze omezovat
a co on jí teď když se vrátila může všechno koupit
paní S. připadlo vhodné pomlčet a občas ze zvyku
projít staré skrýše
Jejich dvě děti však soud nakonec
svěřil do opatrování právě jemu
69
Rozvody
JIŘÍ S.
Jiří S. právě překročil čtyřicítku
má zajímavou práci četné přítelkyně
a ve zbývajícím čase
vede kursy komunikace
poezi
Hana Zemčíková
ženatý nebyl a není
tento rok poprvé odmítl
sestřino pozvání k vánočnímu stolu
když si uvědomil že pro její tři děti
začíná být trochu divným strýčkem
na kterého musejí být hodné
H.
na všechno sama?
v banálních starostech o domácnost
odezněl bývalý vztah rychle
otevřela se však propusť
k deset let staré chvíli
kdy zůstala sama hůř a víc
vedle maminčiny rakve
70
71
próz
Pavel Řezníček
narozen v roce 1942
v Blansku. Prozaik, básník,
překladatel a publicista. Do
roku 1989 byl na indexu
zakázaných knih, po roce 1989
vydal více než dvacet knih
poezie a prózy, například prózy
o brněnské bohémě Hvězdy
kvelbu (Host, 1992), Popel
žhne (Host, 1996) a Blázny
šatí stvol (Petrov, 1998),
básnické sbírky či výbory
Kráter Resnik a jiné básně
(Nezávislé tiskové středisko,
1990), Hrozba výtahu
(Petrov, 2001), Atentát ve
vaně (Votobia, 2001), Stroj na
peklo (Protis, 2007) atd.
72
Pavel Řezníček
Z rukopisného
románu
Hotel Merkur
„Ani srst to nemělo,“ bručel si František Pyt‑
lík, osmadvacetiletý nádeník z Polné. Nesl si
v ruksaku kůži Anežky Hrůzové, která byla
zcela bez chloupku. Na ledvinový pás to
zrovna nebylo. Přemýšlel, jak kůži využít, ale
nic ho nenapadalo. Vyšel už dávno z lesa Bře‑
zina a mířil k Polné.
R. 1928 vznesl neznámý anonym obvi‑
nění proti básníku Otokaru Březinovi, že se
podílel na polenské vraždě. Původně se, jak
známo, jmenoval Jebavý… Už to jméno ho
muselo excitovat k hanebnému činu v lese. Jebavý exaltován kompaňonstvím
s Hilsnerem, dal si jméno Březina, aby se mohl vzrušovat a opájet vzpomínkou
na ty spousty krve v mlází.
Slunce již téměř zapadlo. Kůže v ruksaku se házela. Sádlo oběti v ešusu
Františka Pytlíka, osmadvacetiletého zachovalého nádeníka z Polné, vydávala
táhlé, skučivé zvuky. Občas se z něj ozvala Malá noční hudba od Mozarta. Školák
Ludvík Jirka, který šel úvozem, se podivil. Bál se zeptat Pytlíka, proč se mu ozývá
z ešusu Mozart. Ale nic se nedělo, stejně ho čekal historický úkol: bude to on,
kdo najde Anežku Hrůzovou v mlází. Je pravda, že i Koubkův dědeček byl, či
bude v rojnici občanů pátrajících po Anežce, ale prvenství nálezu mu sebere
Ludvík Jirka.
Po cestě se mihl manekýn Helmut. Odskočil si z Přední Kopaniny také
pátrat. Zájemců o slávu z objevu bylo mnoho. Nebudeme je ani jmenovat, byl
jich pěkný kopec.
František Pytlík šel a šel. Stále ho rozčilovalo, že kůže oběti nemá srst. Pře‑
mýšlel o jiném využití, na ledvinový pás se kůže opravdu nehodila. „Avete una
sigaretta?“ zafuněl mu najednou kdosi do obličeje. František Pytlík se strašlivě
lekl. V první chvíli si myslel, že jsou to žandárové, kteří už šli po něm léta, ale
zatím ho ještě při ničem nedopadli. To by byl lov, kdyby mu v ruksaku našli kůži
Anežky Hrůzové! Ale nebyli to žandáři. Pytlík si hlasitě oddychl tak, že školák
Ludvík Jirka se ohlédl, a to už byl 450 metrů od Pytlíka!
„Ho il raffredore, ho influenza, mi fa male il braccio, il gomito, il ginocchio,
un dente, ho la pressione alta, mi sono rotto la gamba, prendo delle pillole!“
hučel neznámý ve tmě a škrábal se v zátylku. Pytlík, osmadvacetiletý zachovalý
nádeník z Polné, ho poznal. Byl to Francesco Pomodoro, známý ožrala
a baraba. Barabové byli italští dělníci, kteří stavěli u Polné železniční trať, a byla
jich spousta. Pomodora znal Pytlík z hospody, ale dodnes se jeho hatmatilce
nenaučil. Zíral na Frannceska s otevřenou hubou. Hlavu měl plnou kůže bez
73
Z rukopisného románu „Hotel Merkur“
srsti, ano, tu, co patřila Anežce Hrůzové, a vybavovat se se starým barabou se mu
zrovna nechtělo. A ke všemu ze sádla Anežky Hrůzové v ešusu se znovu ozvala
Mozartova Malá noční hudba. Francesco Pomodoro vyvalil oči a našpicoval uši.
To se mu ještě nepřihodilo, aby z ruksaku „il zaino“ zněla hudba. Francesco byl
pouhým barabou, hudbě nerozuměl, ale taková věc by udivila i Hotentota, kdyby
se najednou z ruksaku ozvaly velebné tóny hudby.
„Era noc lui quando una bella chiacchierata. Anzi mi hanno invitato ad
andare da loro, domani sera, a vedere le diapositive del viaggio. Vuoi venire
anchex tu?“ říkal Pomodoro. Tak vlastně vypověděl později před soudem „Era
noc lui… Byla s ním, když jsem ho potkal…“ …Nemohl vědět, že Anežka Hrůzová
v podobě sádla v ešusu a stažené kůže se nachází v „il zaino“ (ruksaku) Františka
Pytlíka, osmadvacetiletého zachovalého nádeníka z Polné. Bylo to nejasné
tušení, že si Pytlík nese v baťohu „die ewige weibliche“, to „věčně ženské“, jak nás
už upozorňuje Goethe, který měl podobně jako Opočenský pletky s holčičkami:
před Ulrikou von Lewetzow se ovšem neobnažoval a nemasturboval jako někdo…
No, udělal by to rád, ale podagra mu bránila, aby se ohnul… a vůbec konal svižné
pohyby.
František Pytlík třeštil oči na Franceska Pomodora a pořád mu nebylo jasné,
co ten starý barabala mele. Pak se mu rozsvítilo v kotrbě. „Sigaretta!“ udeřil se
dlaní do svého nízkého čela. Pochopil. Francesco Pomodoro chce cigaretu.
Sundal si baťoh, aby starce ukojil. Starci začaly téct sliny… Prostě kanil. Ale
sundávat si baťoh, ne, to neměl František Pytlík dělat. Nešťastnou náhodou se
rozvázaly tkaničky obrovského ruksaku – a Anežka Hrůzová vypadla ven. Když
ne celá Anežka Hrůzová, tak aspoň její obrys zachovalý v kůži. Neštěstí nechodí
po horách, ale po lidech. Vypadlo sádlo…! Sádlo Anežky Hrůzové vypadlo
z ešusu a opustilo ruksak Františka Pytlíka. Starý Francesco Pomodoro skočil po
obojím. Chtěl si do chřtánu nacpat jak kůži Anežky Hrůzové, tak i její sádlo.
Ale sádlo se nedalo. Začalo utíkat, jen co mu nohy stačily. Bylo to vůbec možné?
74
próz
Pavel Řezníček
Pavel Řezníček
Z rukopisného románu „Hotel Merkur“
Může sádlo utíkat? Má sádlo nohy? Má sádlo ruce? Má sádlo hlavu? Asi ne. Sádlo
zmizelo v mlází a nebylo. A ke všemu začala zdrhat kůže Anežky Hrůzové.
František Pytlík nevěděl, kam dříve skočit. Má se vrhnout za sádlem, nebo kůží?
Maso, nebo kosti? Košile bližší než kabát. Náměsíčný kabát Anežky Hrůzové,
který byl kdysi její kůží, se šklebil Františku Pytlíkovi ze hřbetu kolčavy, která
s ním prchala, jako kdyby šlo o život.
„Dělej něco, cornuto,“ zahulákal Francesco Pomodoro. Takovou ne­schop­
nost v životě neviděl. Sádlo fajnové holky, kůže fajnové holky… Všechno prchá
po horizontu, a mamlas Pytlík je nechá běžet. Nemohl se na to dívat a zvolal:
„Scusi, puo krmi a che ora parte il treno e da che binario?“ Mamlas Pytlík jen
otevřel hubu. Francesco Pomodoro zfialověl ve tváři a zařval: „TU SEI ZERO
ABSSOLUTO… ZERO ABSSOLUTO!!! Absolutní nula jsi!!!“ A Pytlík byl opravdu
absolutní nula, zero abssoluto, to věděl každý! Rozběhl se za utíkající kůží Anežky
Hrůzové i za utíkajícím sádlem nešťastné švadleny z Malé Věžnice. Chvíli vedlo
sádlo, chvíli vedla kůže, chvíli je předběhl Pytlík, zvaný zero absolutno, a zase za
chvíli Francesco Pomodoro, baraba. Běželi jako o závod, a on to závod byl! Pytlík
chtěl Pomodorovi dokázat, že není „absolutní nula“, jak mu baraba svou italskou
hatmatilkou přezdíval. Chtěl mu dokázat, že je „numero UNO abssoluto“.
Kůži se to začalo líbit. Začalo se to líbit sádlu. Do běhu se vmísil i ešus, který
se osamostatnil od tyranie sádla. Sádlo se cítilo také tak volné, když se zbavilo
tyranie ešusu. Jen kůže se neměla čeho zbavit. Před chvilkou se odpoutala od
trupu Anežky zavražděné v lese Březina a ještě si na novou situaci nezvykla. Kůže
vůbec nebyla svobodomyslná, byla značně konzervativní: staré, dědičné hodnoty
jí byly vším, a zatoužila tedy po trupu. Ale kde vzít trup, a nekrást…? Z mlází se
najednou vykradl básník Václav Jebavý, který si později jako připomínku svého
činu dá jméno BŘEZINA. Kůže zajásala: spatřila vzácný trup! Básník Václav
Jebavý byl vzdáleně podoben Anežce Hrůzové… Aspoň rozměry. Byl něčím
takovým jako krejčovská panna pro kůže. Ano, ta dřevěná manekýna, neživoucí
75
Z rukopisného románu „Hotel Merkur“
figurína, kterou tak miloval Giorgio di Chirico, na kterých švadleny či dámští
krejčí zkoušejí blůzy či živůtky dam!
Jebavý se chtěl dekovat do mlází, ale nic mu to nebylo platné. Kůže elastickým
skokem lasičky plavně přelétla pětimetrovou vzdálenost, která ji dělila od básníka
Václava Jebavého, a rychle se na něj navlékla jako rukavice na prst. Bylo štěstí,
že básník byl vyhublý jako lunt. Kůže bez sádla, které si to špacírovalo úplně
jiným směrem než kůže, by na tělnaté krejčovské panně asi visela, ale básník
Jebavý byl kost… a co… Ne, kost a kůže nebyl, byl prostě kost a mlíko a to se kůži
Anežky Hrůzové hodilo. Obemknula trup básníka jako had („Hadu se provaz
nenarodí!“ jak praví římský poeta Petronius) a byla za vodou. Bude to ještě
dlouho trvat, než se básník JEBAVÝ zbaví kůže Anežky Hrůzové, aby si mohl
říkat BŘEZINA! Ale teď začal prchat, jako by mu šlo o život (a ono mu o život
šlo) … Kůže si jen pomlaskávala a spokojeně vrněla. Místo kůží švadleninou
stala se kůží básníkovou. Básník Jebavý zmizel v zatáčce za lesem. Dlouho se
skrýval po křovinách i mlázích… A proto se jistou dobu říkalo v polenském kraji,
že Anežka Hrůzová byla viděna na nejnečekanějších místech. Všichni říkali,
že byla nápadně vychrtlá, ale to přičítali údajnému vypuštění krve košeráckým
nožem Hilsnerovým (ne Pytlíkovým?). Ale Pytlík byl absolutní nula, ten by
nedokázal košerácký nůž ani správně uchopit. Jistě Anežku nezavraždil, to byly
jen pomluvy zlých lidí, kteří nemají písně („Büse Leute haben keine Lieden“).
Synestetik a milovník kočičího masa by jistě nebyl schopen tak ohavného činu.
Člověk, který trpí chorobou nephritis chronica, nemůže být zlý. I já občas žeru
kočky a trpím chorobou nephritis chronica, ale ještě jsem nikoho nezabil. A to
jsem ke všemu anestetik jako Pytlík nebo RIMBAUD.
„Zero abssoluto“ alias Pytlík vyrazilo (vyrazil?) k mlází. Tu se z něj vynořil
alsaský básník Peter König a něco Pytlíkovi pošeptal. My můžeme prozradit, že
to bylo slovo „Madrid“. Protože „zero abssoluto“ byl anestetik, spatřil na okraji
lesa abecedu barevně. „A“ mělo tentokrát barvu svinibrodské zeleně, „B“ bylo
76
próz
Pavel Řezníček
Pavel Řezníček
Z rukopisného románu „Hotel Merkur“
karmínové, „C“ bylo úplně bílé, „D“ zase ultrafialové, „E“ neviditelné… Slovo
„Madrid“ působilo na absolutní nulu jako pták snášející vejce do krovu hořícího
divadla. Okamžitě vždy vybuchl jako ta vejce. Vše v okolí bylo zacákáno bílkem
jeho raplovství a žloutkem jeho řastafariánství. Jako má někdo z ostudy kabát,
měl Pytlík za svého vzteku trachom na dvě facky… A z kanibala pumlíč.
Zjevil se hrachor. „Zero abssoluto“ zvaný Pytlík zaútočil na hrachor, který
byl najednou Madrid, železnou tyčí, které se říká pajsr. Oháněl se na všechny
strany, bil kolem sebe jako divý, pěnil. Francesco Pomodoro mu vyrazil pajsr
z ruky… Byli na posvátném místě! Kdysi tu v hliništi našli mumii anděla. Ano, pod
vrstvou černorudé hlíny byla odkryta v předminulém století mumie, zabalená po
egyptském způsobu v jakýchsi vonných mastích a fáčích. Když ji vymotali z fáčů,
objevila se nebeská bytost nadpozemské krásy: dokonce měla i křídla. Dlouho
trvala sláva Bytosti. Předčila i glórii Zelenohorského rukopisu. Samozřejmě že se
objevilo křídlo hnusných Pomlouvačů, kteří založili i vlastní politickou stranu.
Bylo tu i křídlo zastánců Pravosti Mumie, kteří si taky založili vlastní partaj. Jaká
to byla rána pro stoupence Mumie, když vědci z Islandu a Fassino-Burka zjistili,
že anděl je – kráva, které z nepochopitelných důvodů vyrostla křídla. Pitva to
potvrdila, byla to skutečná křídla a kráva byla skutečná kráva. Jak se mumie dostala
do hliniště, se nepodařilo nikdy zjistit. Strana Pravosti Mumie se stáhla do ústraní
a připravovala pomstu. Strana Pomlouvačů triumfovala a pořádala nekonečné
rauty a bakchanálie. Vedla vášnivou kampaň, aby anděl – kráva byla odstraněna
z Mausolea, které ji vystavěla Strana Pravosti Mumie. Žádala, aby Mausoleum
bylo zbořeno. Ale kdo by boural Mausoleum, z jehož rampy se konaly přehlídky
granátníků, a když stálo tak těžké peníze! Místní Ötzi-Kráva měla prostě smůlu.
Nebo že by opravdu anděl? Kolik krav se vejde na špičku jehly? A co kůže jehly
a co jehla kůže?
„Zero abssoluto“ alias Pytlík nedbal varování Franceska Pomodora. Slovo
„Madrid“ mu přejelo po mozkových závitech jako Satanášova Lokomobila
77
Z rukopisného románu „Hotel Merkur“
a rozsekala mu pražce a glajzy na cimpr campr. Bil okolo jako Berserk omámený
otrušíkem. Šlehaly z něj plameny kartáčnického matadoriánství a buxus stříkal
plyn v podobě matróza ze žluči sumýše.
„Klekni,“ zvolal náhle Francesco Pomodoro. „Tuoi ginocchi, tuoi ginocchi,“
řval nepříčetně italský baraba. „Absolutní nula“ pohlédl na svá kolena. Že by
si zapomněl ve stáji knýšitce… tedy kolenní chrániče, které používal v dobách,
kdy provozoval felaci na místním lékárníkovi za úplatu? Kolena či koleno („il
ginocchio“) byla v pořádku. „Il padre, il padre!“ ječel baraba. „Il stupko, smekni,“
zařval italsko-česky baraba. „A klekni, eretino!“ dodal s pěnou u úst. „Kněz, je tu
kněz!“
A opravdu! Na pahorku rozepjal svá křídla KNĚZ MATEŘSKÝ (Elasmucha
grisea L.). Ano, Francesco Pomodoro byl členem tajné organizace barabů na
způsob „le carbonari“ (karbonářů), o kterých by nám mohl vyprávět Špilberk.
Organizace se jmenovala „ELASMUCHA“ a měla stovky členů většinou vlašského
původu. Elasmucha grisea L. patří do čeledi „knězovitých“ (Acanthosomidae).
Tento „KNĚZ MATEŘSKÝ“ je v našich zemích zastoupen necelou desítkou
druhů. Jeho imaga jsou dlouhá pouze 8 milimetrů a najdete je za babího léta na
břízách, olších a jehličnatých stromech. Samice se pečlivě starají o larvy. Na jaře
kladou 40 vajíček na listoví břízy. Z koruny stromů se začal pošklebovat Helmut
z přední kopaniny. Behémóthova Lokomobila mu také vydraxlovala mozkové
závity, které měl z drátěnky na nádobí. Václav Jebavý převlečený za Anežku
Hrůzovou zpozorněl, když přední kopanina blbne, stane se něco nekalého.
A taky že jo. Z čistého nebe se najednou snesla Cessna, vrhla se na Helmuta
a nasoukala ho do sebe. Bylo to jasné: Helmut má nádor. Letadlo ho svrhne do
žitného lánu napadeného nemocí obilí a Helmutův nádor nemoc sežere. Tak
se u nás léčí zrno a semeno. Lán pak sežere Helmuta… Ale komu na něm záleží.
Primátů máme dost.
„Il duce ha sempre ragione,“ povzdychl si Francesco Pomodoro, pokřižoval
78
próz
Pavel Řezníček
Pavel Řezníček
Z rukopisného románu „Hotel Merkur“
se a klesl na kolena. „KNĚZ MATEŘSKÝ“ („Elasmucha grisea L.) rozepjal křídla,
vzlétl, aby usedl na kůži Anežky Hrůzové. Otokar BŘEZINA, který se vydával za
Václava Jebavého, strnul v kůži hrůzou.
A co udělal Pytlík? Neudělal nic, protože Pytlík je absolutní nula… to ví
přece každý…
79
próz
tečně teplé ponožky, a on už chodívá do baru Boccaccio psát své surrealistické
texty.
Martin Reiner
narozen 1964 v Brně.
Básník, prozaik, nakladatel.
Vydal básnické sbírky Relata
refero (Homér, 1991),
Poslední rok (Petrov, 1995),
Decimy (Petrov, 1997),
Tání chůze (Petrov, 1998),
Staré a jiné časy (Host,
2002), Pohled z kavárny
v Bath (Větrné mlýny, 2007),
novelu Lázně (Petrov, 1998)
a soubor fejetonů Plachý
milionář přichází (Druhé
město, 2008). Byl zařazen do
několika antologií české poezie
a jeho básně byly publikovány
v angličtině, němčině,
francouzštině, polštině,
maďarštině a chorvatštině.
80
Martin Reiner
SURREALISMUS
Ivanův prospěch se rapidně zhoršuje, na
konci kvarty přichází jako blesk z čistého
nebe dvojka z chování. Ve škole často absen‑
tuje, a když už se dostaví, nebývá zcela bdě‑
lý. Učitelé se snaží pochopit těžkou situaci
sirotka, příbuzenstvo kuje plány, kterak ho‑
dit chlapci zpět na krk rodičovský postroj,
a v kalu těch všedních dní září (jako ty ohně
ze sléváren) surrealistické soboty… krásně
barevné pasáže do jiných dimenzí školákova
života.
Z tisíců výmluv a falešných zámi‑
nek, s nimiž prchá Ivan stále častěji z do‑
mova, by se dala postavit věž. Proboha!
Babička mu chystá chleba s pažitkovou
pomazánkou a kontroluje, jestli má dosta‑
Surrealismus malých Brňáků je čirou, okouzlující hrou dětí, kamarádů, kterým
sice občas za zády postává Vítězslav Nezval, ten surrealistický četník v komickém
zeleném baretu s vypůjčeným pendrekem Nadskutečna, ale copak to nebyl on
sám, kdo o své surrealistické misi v Paříži napsal:
„Tato kniha je především knihou přátelství!“
A tak mládenci vyrážejí každou sobotu vstříc dobrodružství ducha, za deště stuleni
v nevelkém pokojíčku, za slunce rázující ke starému hřbitovu, kde se už léta
nepohřbívá. Akátová ulice na takové výpravě samozřejmě voní Paříží. Hroby, které
se krčí podél křivolakých pěšinek, zarůstají bujným křovím, skrze něž se jen obtížně
dere denní světlo. Zrezavělé železné lucerny zaskřípou, kdykoli se do nich opře
vítr, a nad tím vším se nese nekonečný šepot dávných zemřelých, zmlkající pokaždé
na chvíli, když sem od nádražního viaduktu zalétne výstražné zvonění tramvaje.
Plechoví andílci, ti jsou samá díra a rez, a s nimi tu podřimují kamenní, ztvrdlí,
baculatí invalidé, kterým chybí tu paže, jindy noha, křídlo, některým rovnou hlava.
„Když jsme pak dva zmrzačené hlídače mrtvých, a k tomu nějaké andělské
střepy, vlekli s přítelem P. do jeho maličkého ateliéru, opakovali jsme si vážným
hlasem s Bretonem: literatura je jednou z nejsmutnějších cest, které vedou ke každému
cíli. A bylo nám přitom křehce a veselo,“ vzpomene si Blatný po létech, v šedých
a větrných dnech Protektorátu.
Surrealismus byl místem, kde se vše pohádkové, co tak fascinovalo malého
Ivana, potkalo s pojmem, za který už nebylo nutné se stydět. Kouzelníci, cirky,
dětské hry, snění; shrňte to všechno do slůvka fantazie – a už se kolíbáte v lodičce
literatury. Už jste ve světě dospělých.
81
SURREALISMUS
„Řekl jsem, že se vydám na cestu do světa,“ píše čtrnáctiletý Blatný, „neboť toto pochmurné
město mi pro nejbližší dobu nemůže nic darovat. Kdyby umřel někdo, koho bych miloval,
nosil bych v knoflíkové dírce umělou černou květinu. Mohl bych chodit ulicemi, které jsou
dosud průhledné, a byla by to smrt, jakou miluji. Představuji si bez hrůzy rakev, smuteční
hudbu, nehraje protivná dechová kapela s pláčem, který křiví ústa. V průvodu jede klavír
tažený nejkrásnějšími vraníky. Pro tento smutek bych nikam neodjížděl, byl bych šťasten, že
mohu dýchati vzduch poznamenaný krásnou smrtí, a říkal bych si, že mě zanechá navždy
melancholickým jako dnes. Lidé budou málokdy nešťastni, když porozumí kráse hřbitova,
na němž ztrácíme nejdražší ruce, budou milovati z kulis nejvíce lepenková zábradlí podivně
řezající obzor. Rakev se zavírá, házíme na hrob dvě karty: pikovou sedmičku a křížové eso…“
Skutečný umělec ale není ten, kdo surrealisticky píše; je to jedině ten, kdo dokáže
surrealisticky žít. Takový imperativ nesmí oslyšet žádný z mladých účastníků
sobotních seancí. A Ivan se tentokrát má čím chlubit:
„Když jsem přišel včera odpoledne domů, počal jsem z jakési nepochopitelné
příčiny tvrdit tetě, že jsem blázen. Myslil jsem, že tento můj podivný vtip bude
míti zrovna tak nepatrnou odezvu, jako všecky podobné výstřelky. Teta Běla
se však hned v prvém okamžiku, jak jsem pozoroval, lekla. Pak se pokoušela
o úsměv a prohodila cosi o malé duchaplnosti takových vtipů. Nepřestával jsem
jí tvrditi, že jsem blázen, řekl jsem jí, že vím vše, že přede mnou nemusí nic
zatajovat. Zase se pokoušela o smích. Šlo jí to špatně. Řekl jsem jí, aby se nesmála
ubohému bláznovi. ‚Je to, jako kdybyste se smála Patrikovi, že kulhá. Fuj!‘ pravil
jsem a odešel jsem; za dveřmi jsem řekl třikrát Paraguay. Byla to úžasná legrace,
ale to, co se stalo večer, zařinčelo. Chtěl jsem před spaním dopsat svoji kapitolu,
abych vám ji mohl dnes donést. Vtom jsem uslyšel ve vedlejším pokoji tlumený
rozhovor, z něhož jsem zachytil jen tetina slova: ‚Ví vše!‘. Když jsem se pak
prohraboval starými stužkami, fotografiemi z minulého století pocházejícími
od dědečků a babiček, vypadla na stůl miniaturní kostka. Padlo mi číslo čtyři.“
82
próz
Martin Reiner
Martin Reiner
SURREALISMUS
///
A ZASE JINÝ VLAK PŘIVÁŽÍ DO BRNA ANDRÉ BRETONA S PAULEM
ÉLUARDEM. PÍŠE SE ROK DEVATENÁCTISTÝ TŘICÁTÝ PÁTÝ, JE POČÁTEK
DUBNA.
Malá chvíle pro francouzské surrealisty, velký okamžik pro mládence z Plotní.
Nezval vede své francouzské hosty z nádraží, jen s malou přestávkou v hotelu
Grand, kde se ubytují, do brněnského centra, aby je zde upozornil na „nahodilé
setkání radnice, krokodila a kola“, a hned poté jim spěchá představit brněnskou
Gisèle Prassinos, patnáctiletou dceru surrealistického nakladatele Jíchy, Libušku,
kterou překřtil osobně na Katy King a promptně z ní učinil jednu ze zakládajících
členek Surrealistické skupiny.
Mnoho tehdy nechybělo a zásadním českým surrealistou by se byl stal i David
George, obrovský černoch dovezený z přístavní Marseille, který prodával po
většinu třicátých let v Lamplotově obchodě s kávou, čokoládou a cukrovinkami.
Bohužel se ukázalo, že Breton nesnáší větrové bonbóny…
Večer v Husově sboru:
„Toto jsou, Mistře, mladí místní surrealisté, les jeuneve surrealistes locaux,
velmi talentovaní mládenci…“
A mládenci už mají po ruce výtisky právě vydaných Spojitých nádob. Breton
ulpí pohledem na obálce, jejíž autorkou je malířka Toyen. Před několika dny
viděl tu drobnou, pevnou dívku s chlapeckou tváří a pánskými polobotkami
poprvé, ale přáteli zůstanou už nadosmrti…
„Stokrát jsem směl dovolit svým očím, aby se znovu a znovu vracely k horoucím
hvězdám Bretonových pohledů!“ volá Nezval dojatě o čtvrt roku později, vraceje
se z Paříže.
83
SURREALISMUS
Hned poté mu ve vlakovém kupé samovolně exploduje láhev šumivého vína.
Nezval chce ještě z okna vlaku pohlédnout do Bretonových očí po stoprvé,
ale místo toho musí kapesníčkem utírat sukni polité starší dámy. Mezi omluvami
se vrhá zpátky k oknu, zanechav dámu vlastnímu osudu – vlak na Gare de l’Est
se dal neúprosně do pohybu. Stejným, zalepeným kapesníkem mává a mává,
malý Benjamin Péret na nástupišti je menší a menší, až se stane nejmenším
surrealistickým básníkem na světě a Nezval vysíleně klesne na své místo. Dáma
kamsi odešla, za okny se míhají domy a uvnitř básníkovy rozpálené hlavy se
míhají dny, které jsou v tuto chvíli již nenávratně minulé.
Není nic smutnějšího než se loučit se smrtelnými lidmi, zvláště je­‑li člověk
sám předurčen smrti. Jaká nepatrná věc bude moci způsobit, že se již nikdy
nesetkáme. (Madame se vrací do kupé a častuje básníka sprškou vulgárních
francouzských slov.)
Na zlatých jehlách vodotrysku léta vznáší se balónek toho přeludného dne,
balónek, jenž mizí mezi prvními stromy při výjezdu z Paříže, balónek znovu
se náhle na okamžik objevující mezi jinými pestrými balónky dnů, které teď
v cirkusovém šapitó Nezvalovy hlavy víří v nepřehledném reji, básník usíná, ale
není to ještě plně sen, který jej znovu přivádí na Place du Panthéon a ke schodišti
hotelu des Grands Hommes, v jehož přízemí jsou ve výloze vystaveny rakve,
patřící ovšem jakési pohřební firmě.
„Tady o nás bude skvěle postaráno,“ poznamená kolega Štyrský a za čtrnáct
dní ho ve smrtelné křeči sklátí na hotelovém pokoji embolie.
Nyní však stojí teprve v předsíni svého pařížského dobrodružství a odpoledne, do
něhož nyní vyrážejí v plné sestavě, i s mlčenlivou Toyen, není ničemu vzdálenější
než myšlenkám smrti.
Právě začíná hodina aperitivů. Trojice sedí před tavernou Du Palais a po‑
zoruje chodce, automobily a autobusy, které mají nedaleko odtud svou stanici.
84
próz
Martin Reiner
Martin Reiner
SURREALISMUS
Když o chvíli později projíždí před jejich užaslými zraky nákladní vůz s velikým
nápisem BRETON na plachtě, začíná čas pařížských zázraků.
Spustí se liják, svatomichalská fontána po chvíli přetéká a příjemně se
ochladí.
Je načase vyrazit metrem směrem k Place Blanche, k místu, kde se surrealisté
denně scházejí. Tím místem je Café Cyrano.
Řízením osudu, jehož záměry jsou vždy zpočátku nezřetelné, sešli se toho
dne surrealisté v hojném počtu v Café Tabac, kousek od montparnasského
bulváru. Když později, již v dobré náladě, přechází početná skupinka do blízké
restaurace na večeři, zahlédne Toyen muže, který by jinak prošel bez povšimnutí:
„Kde je?“ zvolá André Breton. „Nikdy jsem ho neviděl!“
A pak prudce vyrazí:
„Jdu s vámi zúčtovat, pane!“ zvolá, zastaviv Erenburga uprostřed ulice.
„Kdo jste, pane?“ táže se Erenburg.
„Jsem André Breton.“
„Kdo jste?“
„Jsem André Breton, jeden ze surrealistů, kteří neradi pracují, avšak studují
pederastii a sny. Jeden z těch, pane, kterému záleží jen na tom, jak se zmocnit
dědictví nebo věna své ženy!“
Padne první facka.
„Jsem André Breton, pane, který se snaží upoutat pozornost obscénními
slovy a jehož literárním programem je objímat děvky!“
Druhá facka.
Ilja Erenburg, čerstvý dopisovatel sovětského deníku Izvěstija v Paříži, se
nebrání, pouze si zakrývá rukou obličej.
Benjamin Péret, proslulý celou řadou verbálních i fyzických výpadů, se leká,
že mu z Erenburga nic nezbude, a honem přikročí k vlastnímu vypořádání s tím
odporným pomlouvačem:
85
SURREALISMUS
„A já, pane, jsem Benjamin Péret, který razí jiný program: onanii (bum),
pederastii (plác), fetišismus (buch), a dokonce sodomii!“
„Není dobře, že jste to udělali,“ prohlásí lehce otřesený, hlavně však velice
zaskočený Erenburg, když surrealisté ukončí exekuci. Spěšně odchází s rukama
vraženýma hluboko do kapes pomačkaného saka.
Hlouček lidí, kteří přihlíželi té podívané, se nyní rozchází. Skupinka našich
přátel je rozjařena na nejvyšší míru.
„Tak je třeba zatočit s pomlouvačem,“ volá rozrušeně Nezval i Štyrský, když
se dozvědí, že Breton i Péret mezi políčky pouze citovali, co o nich Erenburg
před časem napsal.
Toyen se tiše usmívá.
///
VLAK SE BLÍŽÍ K HRANICÍM, VÍTĚZSLAV NEZVAL JE V KUPÉ SÁM.
V PONOŽKÁCH A S ROZEPNUTOU KOŠILÍ SI COSI RYCHLE ZAPISUJE
ZELENÝM INKOUSTEM NA KUS PAPÍRU.
Za malou chvíli bude zcela zpátky v realitě všedních dní. Od šokujícího
vítězství Henleinovy Sudetoněmecké strany ve volbách ještě neuplynuly ani dva
měsíce. Štyrský leží v pařížské nemocnici Cochin. Smyčka dějin se pomalu stahuje
okolo malé země uprostřed Evropy… a přesto, nebo právě proto se promění léto
toho roku v malý zázrak a stane se těmi nejkrásnějšími prázdninami, jaké kdy
Ivan Blatný prožil.
Finančně zcela vyčerpaný dlouhým pobytem v Paříži zůstane tentokrát Nezval
v Brně až do října. Dvakrát týdně drží přísnou jablečnou dietu. Není téměř dne,
aby nevyrazil alespoň na chvíli k řece. Hladina je líná, léto toho roku se zdá
být nekonečné. Zahrádky hospůdek v rozpáleném městě i na jeho větrnějších
periferiích jsou většinou prázdné; lepšící se hospodářské poměry jdou ruku
86
próz
Martin Reiner
Martin Reiner
SURREALISMUS
v ruce s obnovením životních návyků měšťanů, mezi něž patří letní rajzování po
beskydských či jesenických chatách, penzionech, levných hotýlcích; horka tráví
ve městě málokdo.
Ivan u Svratky sedává spíše na břehu a pozoruje Nezvala, který vodu miluje.
Stojí to za to. Ještě po létech si vzpomene, že Nezval v plavkách vypadal / jako malý
slon, a když si malý slon nasadí svou staromódní koupací čepici, musí se kralevic
smát. Bytostně neschopen zapřít svou niternou podstatu, vpadá Nezval do vody
jako dobyvatel, aby zde poté vydržel díky své tonáži levitovat dlouhé minuty na
hladině s rukama pohodlně složenýma na břiše. V zelených plavkách, samozřejmě.
Kdesi v dáli rachotí tramvaj, ale tady panuje klid, narušený v nejhorším
případě smíchem mladých dívek s dlouhými řasami, na nichž ulpívají opalizující
kapky vody.
Po koupeli následuje procházka idylickými zákoutími svrateckých břehů,
které ještě tenkrát nebyly posety oplocenými chatami. Brněnská periferie je
typicky venkovská a do ticha příjemně prokvétajícího zpěvem ptáků jen chvílemi
zdálky dolehne zvuk zvonů z malých zvoniček v Jundrově a Komíně. A jen
jako‑by z veliké dáli a jen místy se přimísí i dunivé mručení velkoměsta, které
přikrčeně číhá na druhé straně vinohradů a ovocných sadů.
V Pisárkách, kam se po levém břehu z místa, kde se Nezval s Blatným
koupávali nejraději, došlo za slabou půlhodinku, voní seno a jablka. Jen kousek
před místem, kde náhle zpoza rohu vyhlédnou první činžáky, je Kamenný mlýn,
trs předměstských domů, většinou malých hospůdek se zahrádkou, do níž se
vchází brankou přímo z ulice. Tady se přátelé často zastaví a společně usednou
k některému z malých stolků dřímajících přímo nad hladinou řeky.
„Ivánku,“ nakloní se Slávek celým trupem k chlapci a silně mu tiskne paži
v nadloktí jako vždy, když je něčím mocně dojat, „slyšíš tu nádhernou symfonii,
již může stvořit právě jen život při všech svých protikladech?!“
87
SURREALISMUS
„Ano.“
Nezval dojatě mlčí, Ivánek se nadechne, ale než složí souvětí, jež by se
důstojně obrátilo k patosu předchozí věty, zakloní se Slávek zpátky, celou váhou
svého mohutného těla se zapře do židličky a jakoby maličko rozhněvaně volá do
chladné tmy hospůdky někoho, kdo by je konečně obsloužil.
Vrchní s licousy Franze Josefa nevzrušeně přichází ve staré a zřejmě dlouho
neprané zástěře.
„Co si panstvo bude přát?“
„Slyšíte ty akordy, slyšíte, jak je vítr tiše klade vedle sebe?“ promluví
k hospodskému Nezval, s naléhavostí a mírnou výčitkou v hlase. „Zvonění
tramvají, tíkání rehka a trylky letícího brkoslava, tam odněkud harmonika… To je
ale horko, nemyslíte?“
Hospodský mlčí… Do toho, co si pán myslí, není mu nic.
„Přineste mi velké pivo a čtvrtinku červeného tady pro mladého básníka,“
ukazuje na Blatného.
Hospodský se nevzrušeně otočí a klidným krokem zajde do lokálu.
Nezval si setře kapesníčkem pot z čela, zhluboka se nadechne a s divadelní
grimasou si prsty promne levý prsní sval. Na chvíli se v tom gestu, s rukou na
srdci, zastaví, a pak náhle, jako když jehla gramofonu nečekaně dosedne na
povrch desky, nahlas spustí:
„Tož miláčku, vypravuj mně něco o tom vašem ateliéru, surrealistickém. Co
nového se tu událo, zatímco jsem byl pryč?“
Ivan si zapálí cigaretu a překotně začne líčit své dojmy z nového čísla
surrealistické revue Minotaure, kde všechny nejvíc zaujala Brassaïova zoomorfní
naklíčená brambora… Pak se ale přizná, že jemu osobně přijdou srozumitelnější
vaječné skořápky na houslích Fany Povolného…
„A jak často se vlastně scházíte?“ vpadne do Ivanova zadýchaného výkladu
robustně Nezval s pohledem uvízlým kdesi v koruně kaštanu a přihladí si na
88
próz
Martin Reiner
Martin Reiner
SURREALISMUS
břicho zelenou kravatu, která doteď ležela na stole jako vypuštěný had.
„Každou sobotu, skoro…“ stihne říct Ivánek, než hospodský rozrazí hlučně
bokem dveře s půllitrem napěněného piva a džbánkem rubínového vína.
Sotva postaví pití před oba hosty a má se k odchodu, spustí Nezval:
„Ó, zázračná hudbo dní! Surrealistické soboty jsou bílé jako posmrtná maska
kněze a já miluji bílé soboty, Ivánku, miluji ty balónky, které snadno rozpoznáš
od sobot šedivých, hnědých, pepitových, květovaných nebo pihovatých! Stejně
rozpoznáš sobotu zářijovou od soboty listopadové, která je jako hřbet silnice, po
níž se plouží kola s doutnající korbou, ó kdepak, sobota je pro mne algebraickým
číslem, za které je možné dosadit jakýkoliv počet…“
„Obávej se, Ivánku, dne, kdy tě již nevzruší vlak!“ ocituje náhle svého
zamilovaného Apollinaira.
„Crains qu’un jour un train ne t’émeuve plus!“
„Pásmo si musíš, Ivánku, přečíst, to je letiště, z něhož startuje Breton, Picabia
i Éluard; byl to ostatně právě Apollinaire, l’Enchanteur Pourrisant, kdo vymyslel už
za války název surrealismus…“
Nyní však Nezvala zaujmou dvě mladistvé, hezké dívky, které se baví
německy a nahlížejí přes plot do zahrádky. Spiklenecky zmáčkne ruku Ivánkovi
a se zalíbením se na ně dívá. Dívky se koketně usmívají, dokonce zamávají, ale
pak pokračují v cestě.
„Představ si, že v této chvíli jsem obklopen, a cítím to náhle všude,
atmosférou, jakou už jsem přesně zažil, když vypukla válka.“
Oba se napijí, Nezval má zvlhlé oči.
Ivánka Apollinairův vlak zaujal. Nejspíš je pro surrealismus zrozen, protože
vlak ho vzrušuje neustále. Na svých procházkách sám často míří k ovocnářským
zahradám a zelinářským skleníkům na jižní předměstí, kráčeje mělkým údolíčkem
řeky Svitavy, která se hned za městem vymkne regulaci a téměř každé jaro se tu
rozlije do širých luk, a podél trati, po které míří vlaky na Břeclav a k Vídni. Což
89
SURREALISMUS
může být něco nostalgičtějšího než pískající vlak vezoucí lidi do nedohledné
dálky vstříc jiným životům, což může být něco krásnějšího než vlající chvost
dýmu, který měří cestu k domovu a z něhož hřeben větru vyčesává smutné jiskry?
Po šesti deci vína vše kamsi uniká…
Ó, surrealismu dálko blízká, vlak jede po náspu a píská.
Z komína surrealismu se kouří, kvete nad ním černá růže, kterou vypěstoval
v Blatné zahradník Böhm. Dnes vykvetla přímo v Blatného srdci, černá růže
lásky k vraždám všeho druhu. Papírová růže, na kterou střílí o pouti z revolveru
Jacques Vaché. Na premiéře Prsů Tiresiových vstoupil s obnaženým revolverem
do hlediště a křičel, že bude střílet do obecenstva. Na všech jevištích světa
Breton jenom přisluhoval, a když byl menší než saranče, napsal, že nejprostším
surrealistickým činem je sestoupit do ulic s revolverem v ruce a nazdařbůh střílet,
pokud možno do davu. Ale nikdo se ani neotočil. Bůh dlouho nebyl, ale pak
se polepšil a připaloval nám alespoň cigarety. Z komínů nedalekých Urxových
sléváren přitom šlehaly plameny. Pohlaví hořelo jako jarní květina, která se
nechala vyvléct na scénu, kde škytala jako malé dítě a pak se k velikému rozrušení
přítomných počala svlékat, až do chvíle, kdy její počínání přerušila policie.
Benjamin Péret se na mostě otáčí za dvojicí kněží: „Volové,“ křičí na ně, „u mě
jste volové!“ Měkkost volských tlam drtí zelený salát plný krůpějí jako okvětí
zelené růže. Růže, kterou si Nezval vetknul do klopy. Byl zelený jako Vodník,
jako Rusálka. Surrealistický prapor vlaje, je na něm drak a želví hlava a Nezval se
učí plavat v toku francouzských slabik a hlásek. Ukazuje Bretonovi brněnského
draka, vtom se zasek – visí jak obrovská ryba na háčku. Ulovil ho Éluard na
svůj prut? A kde je Áda Hoffmeister, ten věrný pomocníček? Dámský orchestr
sedí u karet a květy padají mezi šachové figurky. Všichni se zalykají dojetím,
jen René Crevel křičí: „Hnus, všechno je to hnus!“ a nikdo ho neslyší. Dřevěný
panák obviněný ze zločinu ohrožení lidského ducha neodpovídá. Soudci mají
na hlavách šarlatové barety, svědek si krátí čas děláním blázna. Udělal si blázna
90
próz
Martin Reiner
Martin Reiner
SURREALISMUS
z malé kuličky, blázna, co se musel vejít do dlaně, abychom ho dokázali pochopit.
I pošťák Chéval měl malou milenku, milenku z čínského porculánu. Postavil jí
zámek nad řekou. Nahá sestupovala po břehu, nořila se do vln, v nichž se měsíc
rozpouštěl jako máslo. V jediné místnosti celého zázračného zámku, kde se
dalo bydlet, přebývalo kolečko a nářadí. Leo Aquilla vstoupil na římský trůn,
aby uvedl obraznost znovu do otroctví. Všichni věděli, že literatura je jednou
z nejsmutnějších cest, ale nikdo nenapsal tak dlouhou, pomalou větu, aby se po
ní dalo dojít alespoň do pekárny na rohu.
Kolchozníci mají kozí chlup, shrnutá košile ukazuje břichy, městem se hrne
krev s vůní levandulí, mladičký Ivan pořád hulí a plíce má slisované mezi dvěma
stránkami herbáře. Tatínkovy plíce v památníčku, maminčina játra…
///
O dva dny později je terasa prázdná. Z nedalekého atletického stadionu doléhá
ke krovům hospody křik vrhačů a běžců, vzduch je plný podvečerních vánků,
zvuků a jemně prskající elektřiny v korunách stromů…
Po chvíli se spustí déšť.
91
92
Marie Štefanová
Hodili mě do
vody a řekli: Plav
Dědoušek Noe seděl na zápraží své chajdy
a četl noviny.
„Koukej, mámo, co píšou v rubrice Rány
Boží. Nějací raubíři podpálili Sodomu. Aby
toho nebylo málo, přenesl se oheň ještě
na Gomoru. Za to by si někdo zasloužil
ukamenování nebo roztrhání lvem. To jsou
lidi dneska.“
„Kdybys, dědku, pořád nečetl jen ty
„Rány“. Jednou ti z toho změkne mozek.
A vůbec. Pojď mi pomoct oloupat brambory…
Dědku? Nemysli si, že ti zase skočím na
předstírání spánku!“
welesův debu
Marie Štefanová
se narodila v roce 1988
v Hradci Králové. V současnosti
studuje na Lesnické a dřevařské
fakultě Mendelovy zemědělské
a lesnické univerzity
v Brně, obor nábytkářství.
Dosavadní jedinou publikací
je esej v almanachu Evropská
unie očima studentů.
Je redaktorkou fakultního
studentského časopisu LEF.
Otištěná povídka je vítěznou
prózou 3. ročníku literární
soutěže studentů alma mater.
Chrrrr… pší. Chrrr chrocht pšíí…
„Dědku, co jsem ti říkala?“
„…“
„Když mně se tolik nechce.“
„Tak už ale nečti Rány.
„Nebudu. Tady je třeba hospodářství. Píšou, že dva kiláky za Sodomou
objevili nový solný sloup. Těžba chloridu sodného by měla začít zítra, ale nějaký
šílenec tu hroudu chrání vlastním tělem a říká jí „ženo“. Vypadá to, že tam budou
ještě nějaký soudní čachry. Blázen, říká, že je to jeho soukromý majetek, že Bohu
před oltářem slíbil, že se o něj bude starat až do smrti. No, řekni, Sáro, jak to
může být jeho sloup, když stojí na obecním pozemku.“
Za plotem se vynořila nablýskaná pleška.
„Dobré ranko, sousede. Už jste četl Blesk z čistého nebe?“
„Bulvár nečtu, je to škvár,“ pravil dědoušek.
„To vám to budu muset povědět vlastními slovy.“
„Ale jděte, chlape, dejte to sem, já si to přečtu. Kurnik, Sáro, Lot se zbláznil.
To je on – ten s tím solným sloupem. Prý k němu má silný citový vztah.“
Sára vychází ven a pucuje si špinavé ruce o zástěru. Ukáže tlustým prstem na
fotografii v časopise a praví: „No vidíš, je to on. To abych koupila hroznový víno
a pomeranče, jestli ho půjdeme do blázince navštívit.“
„Kup, Sáro, kup.“
Soused zmizel za plotem, ale Noe vyskočil, div že si ve volných sandálech
nevymkl kotník. Ohlédl se, jestli už je Sára pryč. Pak pološeptem křikl na souseda:
„Počkejte, sousede!“
Za plotem vykoukla zase ta naleštěná hlava.
„Jak jde Mary Loo, sousede?“ zašeptal Noe. „Chci se ještě zeptat, jestli nemáte
náhradní kormidlo. Mně to moje sezobla slepice.“
„Víte, sousede, já s tím sekám. Třesou se mi už ruce, nevidím na to – jestli
93
Hodili mě do vody a řekli: Plav
chcete, dám vám všechny součástky. Klidně vám dám i rozdělanou Mary Loo.
A vůbec. Vezměte si třeba všechny modely.“ Noe se rozzářil, až mu v očích
přeskočila jiskřička.
Za chvilku se Noe vrátil. Pod tunikou táhl tři krabice součástek na lepení
modelů lodí, čtyři hotové modely a v lahvi jeden rozdělaný s hrdým nápisem
Mary Loo na přídi. Po špičkách vešel do chajdy, ale za chvilku vyletěl, jako by jej
hnal sršáň. Ve skutečnosti to byla Sára. „Všechno ti to vyházím, dědku prašivá!
Ztrácíš tím jen čas, nepořádek to dělá a z hotových modelů ani nechceš utírat
prach. Všechno ti vyházím, slyšíš?!“ vyhodila za chudákem Noem a jeho vášní
krabici se součástkami.
Kde se vzal, tu se vzal – stál před Noem anděl. Křídla měl ulétaná, bílý háv
zašedlý od pozemské špíny a ztrhaným hlasem se optal: „Umíš lodě? Určitě ne,
viď. To jenom já mám vždycinko takovou smůlu, že nikdy nikde nikoho nenajdu.
Ale to už je můj osud. A šéf se zase bude zlobit.“ Usedl těžce vedle dědouška.
Otvíral a zavíral nešťastně křidélka, nastavoval je paprskům slunka. „Neumíš
lodě, viď.“ Začal popotahovat, až se úplně rozplakal. Opřel blonďatou hlavinku
dědouškovi o rameno a proslzel mu tuniku až na kůži. „Neumíš lodě, viď.“
Noe chvilku váhal, pohlédl andílkovi do prosících očiček a pak hrdě pravil:
„Umím. Umím lodě.“
Anděl zamrkal, utřel nos do rukávu a usmál se, až mu zrůžověla líčka, a odvětil:
„Žůžo, konečně můžu zvěstovat.“ Samou radostí dal Noemovi pusu.
„Slyš tedy.“ Spustil pracně nadřená slova: „Za rok a den stihne lidstvo potopa
veliká. Nebe se roztrhne, řeky se z břehů vylijí – souše nebude, neboť jeden
veliký oceán vše bude pokrývat. Celé to bude trvat rok a deset dní. Lidstvo nechť
zhyne, zlá povaha jeho. Šéfovi, heh, tedy… Bohu se neklaní, oběti nenosí a tys
jediný vyvolený, kdo má tu spoušť přežít. Postav proto loď – velikou – tři patra
ať má, spáry vysmolené a dehtem polité. Tři sta loket na délku, padesát do šíře
a třiceti lokty ať k nebi sahá. Dřevo vezmi cedrové, ať vodě odolává. Hleď, tu máš
94
welesův debu
Marie Štefanová
Marie Štefanová
Hodili mě do vody a řekli: Plav
plán, se všemi technickými podklady. Postav tu loď, shromáždi všechna zvířata
světa – jeden pár od každého. Potopu šťastně v lodi přečkáte se zásobami jídla,
které musíš vzíti s sebou. Čiň se, bohumilý člověče, času je málo. Nezapomeň
pak na své syny. Vezmi je i s rodinou – nechť tvůj rod zalidní pak celou zemi
pokolením spravedlivým. Měj se a za rok se zase ukážu.“
Anděl odletěl.
Noe seděl jako opařený. Pohlédl na plán stavby lodi, který držel ve své
pravici a řekl si:
„A sakra.“ Pak se pokusil vzpomenout si, jaká zná zvířata, a zařval: „Himlher‑
gotdonrvetrkruncajselement!!!“
Druhý den se dal do práce. Najal si dělníky a vydal se kácet cedrový prales.
Kácení probíhalo hladce až do chvíle, kdy se na mýtince srotil dav ekologických
aktivistů. Rozvinuli transparenty, připoutali se k velikánům a křičeli.
Noe se jim pokoušel domluvit, ale veškerá snaha byla marná. Potřel je tedy
medem a lákal na ně hmyz. Od každého druhu páreček. Jak rychle se krabičky od
sirek s bzučícím obsahem vršily, tak rychle aktivisté prchali.
Dědoušek Noe už nechodil do hospůdky. Chlapi se mu smáli. Lodi
přezdívali různě: Pojízdná zoo, Maxikrálíkárna, Zvířecí ponorka… Nakonec jí
začali říkat Antilopí ráj chvástavého amatéra – zkráceně ARCHA.
Rok se s rokem sešel a Noe pyšně okukoval svoji práci. Loď hučela nespočtem
zvířecích hlasů. Vše bylo v pořádku. Sára obvazovala poslednímu datlovi zobák
molitanovým chráničem zakončeným gumou, červotoči byli pečlivě uzavřeni
v ocelové schráně a ponořeni do umělého jezírka, aby snad neutekli…
Jediná věc Noeho trápila. A to synové. Nechtěli na loď vstoupit za žádnou
cenu.
Vtom se zjevil anděl. Koukl na loď, přepočítal zvířata, pak okem zavadil
o nabubřelý nápis Mary Loo, který svítil na přídi, pohlédl do chmurné tváře
Noemovi a hned věděl, co jej trápí. Chvíli šátral v bílém pláštíku a pak mu podal
95
Hodili mě do vody a řekli: Plav
lahvičku – bylo na ní napsáno ETHER.
Ráno – v předvečer potopy – zkontroloval dědoušek Noe spící syny a jejich
rodiny. Naposledy obešel loď, aby obhlédl těsnění. Najednou spatřil něco
strašlivého. Místo nádherného nápisu Mary Loo se na přídi skvěl oplzlý název
ARCHA.
Noe pohlédl na tmavnoucí nebe a řekl si: „Čert je vem, raubíře.“
96
welesův debu
Marie Štefanová
97
pásm
pásm
Foto archiv autora
Petr Hrbáč
cyklus poezie Studna potopeného srdce. Ve stejném nakladatelství pak následovala
v roce 1997 sbírka povídek Kalhotový pahýl, další sbírka poezie Podzemní hvězda
(1998), povídky cyklu Jeden den stárnutí (2000) a básně sbírky Špička (2002).
Autobiografický román Kosti, maso, tekutiny vyšel v roce 2005. Po zániku
nakladatelství Petrov vydal autor knížku poezie Čekali (Weles 2007), kde na
přiloženém CD představil veřejnosti i svou hudební tvorbu. Některé Hrbáčovy
texty byly přeloženy do francouzštiny, ruštiny, polštiny a srbochorvatštiny. Vyšly
například v antologiích Anthologie de la poésie tchèque contemporaine (Gallimard,
2002), Iz veka v vek (Pranat, Moskva 2005) či Baršunaste priče (Profil, Zagreb 2005).
Více než deset let Hrbáč příležitostně spolupracuje s brněnskou literární redakcí
Českého rozhlasu, je také členem užšího okruhu spolupracovníků literární revue
Weles. Asi šest let se věnuje soukromému studiu japonského jazyka u rodilého
mluvčího a na občasných přednáškách se snaží propagovat zejména novodobější
japonskou literaturu.
Moře hvězd opařilo
okenní sklo
Narodil se v roce 1958 v Brně, kde také promoval v oboru dětské lékařství
v roce 1983. Po několikaletém pobytu v Podkrkonoší, kde se začal
amatérsky, avšak trvale zabývat botanikou, se vrátil do rodného města
a zde dosud žije a pracuje. Zpočátku spolupracoval hlavně s literárním
obtýdeníkem Tvar, v edici Tvary také vydal v roce 1994 svou první
básnickou sbírku Via borealis. O dva roky později v nakladatelství Petrov
98
99
Petr Hrbáč
Moře hvězd opařilo okenní sklo
Moře hvězd opařilo okenní sklo
DĚČÍN – CESTOU NA PASTÝŘSKOU VYHLÍDKU
TAKAJAMA
Boule horka rozvrásněně mučí
trpělivou skálu,
železniční provazce
z řeky ukrádají
vektorovou sílu,
voda ale protahuje horninou.
(Na počest dřeviny zvané Hanazuó*)
Vracím se od podivného údolí,
které se rozštěkalo křovinatě
nad městem,
tam staré domy nejdřív pekly vánočku
a nové potom
televizně zrudly
ústřední zrakovou bulvu
celerově rozkrouhaného boha.
Na skále u zábradlí
jemná holka s psíkem
sní o Děčíně,
hraji na Čechy
jako na traverzové zvony,
vracím se však na Moravu,
v kupé devatenáctiletý Slovák,
v Praze si koupil
novou baskytaru,
povídáme si.
(Září 2008)
100
pásm
Petr Hrbáč
Nábřeží řeky Mijagawa
nasazuje na barvy
vodní poblouznění.
Dřevěný bůžek Daikokuten
svírá pytel s rýží,
z něhož snad na podzim
vystupují okrové dýmy.
Trhovci kdákavě vyzpěvují,
až to voní, až to voní,
nádherně ale kvete čínská zmarlika
v kosoboké zahrádce,
jako sen o zakletém dítěti.
Stříbrnými stříkanci podzemní potoky
prozvonily temné koryto
u klidné křižovatky
při Asaiči, kde
světelná tříšť u mechatého zdiva
oblažuje oči.
Volavko v půvabném řečišti,
chtěl bych zde po ránu v pondělí
navštívit drogerii!
Ale to už budu dávno pryč.
*Cercis chinensis
(Léto 2008)
101
pásm
Petr Hrbáč
Petr Hrbáč
Moře hvězd opařilo okenní sklo
Moře hvězd opařilo okenní sklo
NA PROSTRANSTVÍ PŘED OBCHODNÍM DOMEM
V TOKIU I V BRNĚ
NARA
Tolik dětí, tolik svatyní, tolik stínů,
které ošlehají plůtky u růžově opatřených džizóů
i zdi na chrámových tsunami!
Strejc pochrupuje v boudě
před nepřístupným dřevěným muzeem
Šosóin.
Nemohu čekat do listopadu, až se otevře
na jeden den.
Ale cítím se jako nebe.
Doma je všude stejné!
(2008 a 2009)
(査問他)
Pohupovat se.
Ó, mozková bublino,
jsi všude stejná,
když připravuješ chutný salát,
zachycuješ tváře
jako mračný maják,
veselým vyvřísknutím
naporcuješ slovo
samota.
(Mimochodem, všechny tři slabiky
japonština běžně používá.)
(28. 1. 2009)
102
103
Petr Hrbáč
Moře hvězd opařilo okenní sklo
Moře hvězd opařilo okenní sklo
MOŘE HVĚZD OPAŘILO OKENNÍ SKLO
VNITŘNOSTI JÍZDNÍHO ŘÁDU A LUNA – SPODNÍ VÝLETNÍK
Moře hvězd opařilo hrdelním výkřikem
okenní sklo,
to, které hledí na západ.
Lehneme si na slaměné vůně
na verandě
a nebudeme souložit,
jenom spát.
Chválím tě za to,
že ses neholil,
ale tobě to vadí.
Jako kdybych byl
z tvarohu.
Vzor deště převzat na chvíli na lokomotivu,
modrobílé chvění,
pozpátku utáhnout,
ale řevy ptačích písem se také barevně obrodily
a navíc byly tiché,
jako marmelády,
zvláště ta meruňková,
několik holubů skapalo
na shnilé chleby.
Tedy porucha, tma rychle
zasílala své břichaté, ale lehoučké děti,
trochu prskaly do stran,
jako černé papírnictví
hlaholivé žáby.
Vzor deště rozsypán po nástupištích,
hoch řekl: hůlka,
a myslel: do prasklého švu,
v hale cupitají, cupitají,
mrak nahlíží, celý tlustý,
a nádraží chvíli váže otrávenou pohádku
v podivném komplexu s pištivými sirníky,
nelze do ní vstoupit, ani uschlou nohou,
pak se vypařila, i když její jedové oči
ještě chvíli zvučně pomrkávaly
ze střech,
vzor deště se vsákl na charašó – palubu
s odlétajícími chcíplými krtky,
(4. 2. 2009)
104
pásm
Petr Hrbáč
105
pásm
Petr Hrbáč
Petr Hrbáč
Moře hvězd opařilo okenní sklo
Moře hvězd opařilo okenní sklo
nějaká ženská odpověděla:
„Pozítří se vracím.“
KUMAMOTO
(v parku Suizendžidžodžúen
水前寺成趣園)
Luna se přisála na spodek vagónu
jako rybí parazit
a studeně prostupovala
ohanbí neklidných cestujících.
Podzim se rychle zasklil
na obranu před potulnými
africkými vzpomínkami.
(22. 11. 2008)
Voda vytéká z bambusové trubky
do slunečního korýtka.
V rybníce se topí
nesmrtelný paprsek,
zalomený jako
tahy katakany.
Co asi kníže Hosokawa
zamýšlel
tou ozvěnou kroků
zaznělou od divadla Nó
v ústraní parku?
(Léto 2008)
106
107
pásm
jevů. I když jsem přečetl dost odborných článků vylučujících to či ono, přesto
ve mně zůstala určitá nezaslepená zadní či boční okna nedotčená racionálními
limity. Jinak ve stručnosti: ano, pro mne je dětství onen „ztracený ráj“, jehož
alespoň částečně ještě i dnes mohu dosáhnout, a nejen vzpomínáním.
Rozhovor Roberta Fajkuse s Petrem Hrbáčem
Svobodnost a zářivost dětského
vnímání je mi stále blízká
Ve tvých prózách a básních se objevují evokace dětského světa, jako by (ne)
zákonitosti dětského myšlení byly i principem tvé poetiky. Jaké bylo tvé dětství?
Co zbylo z toho dítěte v tobě?
K tomu jsem se již vyjadřoval v anketě Tvaru. Podruhé a líp to jistě nesvedu,
nicméně svobodnost a zářivost dětského vnímání je mi stále blízká, ačkoliv
někteří škarohlídi to rádi ve svých recenzích vnímají jako „používání nezvyklých
slov, které ještě nesvědčí o…“ (schopnosti hlubšího vhledu). Jistě je pro mne
typické i určité polidšťování neživých věcí nebo zvířat, či dokonce přírodních
108
Vím, že obdivuješ Vladimíra Holana; uhranul tě takto někdo i v próze?
V podstatě ne. Nejsem zase takový čtenář beletrie jako někteří mí kamarádi
a k četbě beletrie se vracím teprve v posledním roce po mnoha letech četby
v podstatě jen odborné literatury. Mimořádnou prózou pro mne ale jistě byl
román brazilského autora jménem João Guimarães Rosa, do češtiny před lety
přeložený jako Velká divočina. Podobně jako u Márqueze, který mi ale tak blízký
není, je ve zmíněné knize přítomna záviděníhodná vypravěčská potence, jako
by odrážející bublavou plodivost jihoamerické přírody, a současně to, čemu
se dříve říkalo „tragická velikost lidského osudu“. Přitom Márquezovy prózy
mi čímsi přijdou nezrušitelně temné, kdežto příběh Velká divočina – ačkoliv
končí nevyhnutelnou tragédií – je plný slunce. Jsou ovšem knihy, od kterých se
člověk neodtrhne, dokud je nedočte, na pár bych si vzpomněl, ale na rozdíl od
toho Brazilce ve mně po nich dlouhodoběji nic nezůstalo, jen pocit příjemně
stráveného času. To je přece jen málo.
Ale opakuji, jsem literárně vzdělaný jen průměrně či lehce nadprůměrně, a navíc,
v mém věku už si člověk vybírá. Takže jistě mnohé velmistry románu i povídky
už nestihnu potkat. Skvělý je třeba haličský Bruno Schulz, ale to jsou pro mne
spíš básně v próze nežli cokoliv jiného. Pozoruhodné pasáže lze najít i v textech
Václava Kahudy, mám­‑li se vrátit do Česka.
Kromě psaní i skládáš hudbu. Jak vidíš vztah mezi hudbou a psaným slovem?
Vím, že máš rád hudbu Bohuslava Martinů; kdo ze skladatelů tě ještě nadchl?
Dlouho mám rád také Beethovena, Dvořáka, Schuberta, Brucknera, Prokofjeva,
109
Zabýváš se botanikou, teď se snažíš studovat japonštinu. Čím tě tyto detailně
propracované systémy do svých sítí lákají?
Odpověď je už ve formulaci otázky. Rád se jako bezmocná moucha třesu v lepkavé
síti a čekám, až mě nějaký ten pavouk uštkne. Má někdy neukázněná psychika
nalezla v botanice a v jejím systému zklidnění, už jsem taky kdesi připomínal,
že většina rostlin je oboupohlavná, o jejich kráse nemluvě. A je třeba studovat
literaturu, to by literát měl mít jako jednu ze základních potřeb. U botanika
jde pak o nutnost. Vědecká literatura tohoto druhu navíc není tak zatížena
110
pásm
trochu později se přidal Mozart a zamiloval jsem si též českého skladatele tohoto
období Jana Křtitele Vaňhala, to je precizní, svrchovaná muzika. Obdivuhodné
jsou jistě některé věci Šostakovičovy, zvláště když se člověk dozvěděl, že psal
s oblibou rovnou celé rozsáhlé pasáže do orchestrální partitury u stolu a nikoliv
za klavírem, v poslední době mě zajímá Estonec Arvo Pärt, trochu znalí budou
v obraze i u německého Žido-Rusa Alfreda Schnittkeho, jak symfonika, tak
hlubinného skladatele hudby komorní… Myslím, že dobrých skladatelů je docela
dost, podobně jako literárních tvůrců. A to teď nemíním nijak ironicky. Ačkoliv
jde o jiný žánr, nemohu skrývat své nadšení z britské art­‑rockové skupiny Yes, tu
jsem miloval vždy, a myslím, že zaslouženě, udělali kus dobré práce, jejich hudba
je velice vzrušující a krásná a provází mě desítky let. Vztah mezi hudbou a psaným
slovem je příliš komplikovaná otázka, než abych na ni dokázal inteligentně
odpovědět. Mám rád i přístup některých jazzmanů, nejvíce asi Keitha Jarreta
a Johna Coltranea, výborní jsou v tomto směru i naši, Poláci, Rusové, napadá mě
Ital Claudio Fasoli, saxofonista, ten mě svého času dostal, jazz je ovšem nejvíce
hudba hráčova momentálního stavu, ne interpretace „sedimentovaných“ hodnot,
které slouží jako lapače a koncentrátory našich emocí. Prý takto improvizační
bývala kdysi veškerá hudba, čemuž je snadné uvěřit. Samozřejmě mám v oblibě
i ambient, vždyť ho skoro denně s gustem na svých syntezátorech vytvářím.
někdy odpuzujícími narcistními gesty, s jakými se setkáváme ve světě literatury
„umělecké“, i když lidé jsou ve všech oborech stejní, dokonce i mezi rostlinofily
lze potkat odporné, demagogické typy, jak jsem se nedávno přesvědčil.
Co se týče japonštiny, líbí se mi jednak čínské znaky, které hojně používá, ale
i zvukomalebnost tohoto jedinečného jazyka. Bohužel písemná podoba je za‑
trachtile obtížná. Co v jazycích nepoužívajících ideogramy nenalezneme, je ta
někdy enigmatická etymologie japonštiny viditelná přímo, a ne jen „zaslechnu‑
telná“. Řekl bych, že provozovat japonštinu i na těch nižších úrovních zname‑
ná větší psychický trénink a cvičení nežli psát si latinkou. A ono „psát si“ je tam
vždy i v duchu přítomno, neboť japonština má hodně homonym a jedině znaky
(a kontext) je správně definují významově. Bohužel je těch znaků moc a občas
se i Japonec musí podívat do slovníku, jakže se to vlastně píše nebo vyslovuje.
Možná je to nepraktické, ale mě luštění znaků baví.
Košatá obraznost tvého psaní byla někdy interpretována i jako jen chtěná,
schválná bizarnost… Je ti blízký surrealismus? Jak na tebe působí lakonická
poezie Japonska? A co japonská próza?
Chtěná, schválná bizarnost určitě nebyla nikdy mým cílem. Psal jsem, co jsem
cítil a jak jsem to cítil. Jsem asi příliš jiný než většina lidí, jsem možná úchylný,
prosím, to se už nezmění, od dětství jsem měl rád odlehlé kouty i nejprudší
slunce, obojí!… Ale vidíš, teď jsme se vlastně ještě jakoby vrátili k té otázce tři.
„Schválná bizarnost“ byla mnohdy také mou potřebou dostat do poezie více
hudby. Surrealismus ale cítím jako příliš slepou metodu ve stylu pokus – omyl.
Surrealisty jako osobnosti pak nezřídka jako naprosto odpuzující individua
s odpornými názory. Myslím, že haiku – z japonské poezie jsem jako čtenář
trochu poznal zatím jen tuto formu, je jich samozřejmě víc – mne ovlivnilo,
ačkoliv jsem se tomu zpočátku s jistým skepticismem, pramenícím z vědomí
kulturních vzdáleností, bránil. Stále raději mám Tanedu Santóku, jehož poezii
111
112
pásm
a život se snažím studovat podrobněji, ale velice se mi zamlouvaly třeba i věci
o generace staršího Josy Busona, který proslul také jako kaligraf. Chystám se též
více se seznámit s dílem Masaoky Šikiho, které u nás zatím nikdo nepřekládal.
Navštívil jsem v Macujamě jeho muzeum a už z toho nemůžu vycouvat, byl to
velice zajímavý člověk s osudem ještě tragičtějším, nežli byl osud níže zmíněného
Mijazawy Kendžiho. Haiku se mi dnes především jeví jako detoxikace od naší
otravy způsobené přemírou informací. Uvědomuje si to, a nejen pod vlivem
japonské střídmosti, začal jsem i já v posledních letech psát „skromnější“ verše,
i když ne zrovna haiku. To ale neznamená, že když budu mít chuť se vyřvat na
lesy, hory a doly rozsáhlejším textem, tak to neučiním.
A ještě k próze. Zatímco konjunkturální Murakami Haruki mi přijde přesně
jako ten případ napínavé knížky, kterou zhltnete, a výsledkem je pocit zarážející
studenosti a prázdnoty, starší autoři jako Tanizaki Džuničiró nebo Kita Morio
se nečtou tak rychle, ale něco po přečtení zůstává. Japonské prózy nejsem zatím
až na výjimky schopen číst v originále, ale i v českých překladech jsou myslím
znát jejich silné stránky. Třeba Kita ve svých Lidech z rodu Nire vytvořil japonskou
obdobu něčeho jako Sága rodu Forsythů či Posledního kabrioletu a jde o knihu
mimořádně ambicióní širokým záběrem do novodobé japonské historie. Tani­
zaki je naproti tomu velice vytříbený stylista, tak dobrý, že je to poznat i v češtině.
Přesně ten případ, kdy skoro nejde o to, o čem se píše, ale jak. Takový prozaik
je konec konců bližší básníkovi, pracuje s jazykem velmi sebekriticky. Vzmohl
jsem se už i na četbu jednodušších próz v originále a zde mne velice dojaly
povídky či bajky Mijazawy Kendžiho. Ten má dost dětské vidění světa, řekl bych,
ačkoliv jeho osud byl nezaslouženě krutý. Přitom šlo o neuvěřitelně originálního
autora. Všechno jsou to beletristé především první poloviny dvacátého století,
respektive u Kity jde o autora narozeného po první světové válce a logicky
publikujícího spíše těsně po té druhé. Jaká je situace nyní, sotva tuším, ale pan
Hirayama, ke kterému roky docházím soukromě na japonštinu, pravil, že lidi
v Japonsku dnes už nečtou ani komiksy… A to jde o člověka o generaci mladšího,
nežli jsem já. Takže ta lakoničnost, můžeme si s úšklebkem myslet, dostoupila
skutečného vrcholu. Mladí nečtou už nic.
Ovlivnilo nějak Japonsko tvůj pohled na podstatu světa? Jaký máš vztah ke
křesťanskému pojetí Boha?
Neovlivnilo. Zatím? Jen jsem je zaznamenal jako okouzlující zemi s podmanivou
přírodou. Přemýšlel jsem, nakolik ovlivnila myšlení Japonců, ale to už přede
mnou činili mnozí jiní.
Křesťanské pojetí Boha je opravdu specifická záležitost, dovolil bych si zde při‑
pomenout prozaika Ibuse Masudžiho, o němž napsal zajímavou knihu náš vyni‑
kající japanolog profesor Antonín Líman. Tenhle Ibuse, jinak autor v Japonsku
proslulý, totiž tvrdí, že všechna velká náboženství jsou mu protivná, ale co jej
oslovuje, to jsou svatyňky japonského venkova, úzce spjaté s přírodou, z níž jako
by vyrůstaly. Párkrát jsem to také v Japonsku takhle cítil. Ačkoliv zajisté nejsem
šintoista a další setkání s Japonskem mě snad na vlastní kůži ještě čekají.
Brázdíš dál české a moravské krajiny; botanizuješ?
Brázdím. Bez kontaktu s rostlinami a na to navazující botanickou literaturou být
nemohu, je to jeden z mála mých zlozvyků, které neškodí zdraví. Vzpomínám
si na fotku, kterou jsem udělal letos v únoru na okraji medláneckého lesíku
Pergl, který zajisté znáš. Dosud slabé, ale krásně zářivé únorové slunce barevně
prosvítilo jediný a v podstatě nepoškozený list plevelného ostružiníku (ze sekce
Corylifolii), který pozůstával na keři z loňského roku. Intenzivně jsem myslel na
to, jak za necelé tři měsíce vyrazím do Japonska. Představoval jsem si Asakusu,
Bránu hromu, tajemnou Takajamu, ostrov Šikoku, to vše, a mnohem víc jsem
potom měl možnost opravdu vidět a prožít, ale v té chvíli, zase jako tomu
malému dítěti, se mi zdálo skoro nesnesitelné čekat ještě na všechnu tu krásu
113
114
pásm
tolik týdnů! Doma jsem si pak na monitoru fotku prohlížel a značně mě uklidnila.
List tiše zářil, lhostejný ke strastem i slastem lidí, a přece i on byl součástí světa,
živý anebo alespoň zdobící keř dosud schopný nového olistění. Příští únor na ta
místa zase půjdu. Ovšem, opět, bez určité vybíravosti se to už neobejde. Jsem líný
cestovat na větší vzdálenosti, Japonsko je tedy o to větší výjimkou, takže nejdále
jsou to obvykle východní Čechy, Poorličí a část Posázaví, kam se v posledních
letech pouštím. Jinak jsem věrný Brněnsku, Tišnovsku a s jistými výhradami
i okolí Blanska. Když jsem se však letos na jaře vrátil z Japonska, bylo mi po něm
dlouho strašně smutno a Česko mi přišlo nezajímavé, všední… skutečně, reakce
jak u malého dítěte! Abych se z toho dostal, začal jsem psát podrobný, „zpětný“
cestovní deník týkající se těch míst v Japonsku, která jsme navštívili. Dosud ale
není hotov a mnohé pasáže nestojí za nic. Počítám, že příští rok to bude totéž,
o to horší, že tentokrát asi nebude z osobních a profesních důvodů moci letět
i dcera. Všude ji v Nipponu budu podvědomě hledat… Už se ale těším, až zase
pozdravím dvanáctimetrovou sochu Velkého buddhy v Kamakuře. Daibucu­
‑sama, ohisašiburi desu! (Pane Velký Buddho, dlouho jsme se neviděli…) Ale
sotva jsem to napsal, klepu se jako při absťáku, nebo aspoň jako ten ostružinový
lístek v teplém únorovém Perglu. Nikdy už asi nezapomenu na zvuk bronzového
zvonu z Takajamy, který jsem zaslechl osamocen v podvečer v lesoparku Širojama
nad Takajamou v prefektuře Gifu, tisíce kilometrů od domova. Ty pomalé,
důstojné zvuky prostě říkaly: Tak jsi tady. A já jsem beze slov odpovídal: Ano,
Japonsko, jsem tady a jsem ti za to hrozně vděčný. Samozřejmě, slovo „tady“
nemusíme brát striktně geograficky.
115
krajinomalb
krajinomalb
Petr Hrbáč
Nikkó a mizející džizóové
Nikkó (日光) se nachází v prefektuře Točigi (栃木県) na sever od Tokia.
Podobně jako staroslavná Takajama, ležící naopak poblíž velkoměsta
Nagoja, se může chlubit některými zvláštnostmi, ba prvenstvími.
Zmiňme jedno trochu nečekané. Takajama, Hamamacu a Nikkó jsou
rozlohou největší města Japonska. Je tomu tak proto, že administrativním
sloučením některých okolních sídel zmiňovaná města náramně nabyla
na „objemu“. (Podobný případ jako Město Vysoké Tatry). Zatímco ale
Takajama nevypadá zrovna jako městys, Nikkó spíše připomíná podhorské
lázně a jako každé správné lázně se vyznačuje určitou „roztahaností“. Oč
méně obyvatel má, o to je delší, tak trochu nebere konce. To ale nevadí,
protože nádherná horská řeka Daiyagawa (大谷川 – česky snad něco
jako Velkoúdolní řeka), příměstské lesoparky či botanická zahrada oku
a duchu nesporně lahodí. A hory prudce vystupující skoro kolem dokola
hned na hranicích města připomínají tak trochu přerostlou Malou Fatru.
Samotný název Nikkó je prý poněkud nejasný. Podle některých výkladů
znamená sluneční záři, ale pokud se do historie regionu začtete, nejste
116
Foto Petr Hrbáč
si vůbec jisti, že je to tak jednoduché. Dějiny města jsou úctyhodné. Mnoho
památek, svatyní a monumentů souvisí již s počátky buddhismu v Japonsku, ale
komplex chrámů, svatyní a mauzoleí zvaný Tóšoguu (東照宮) se týká minulosti
poměrně nedávné a je to právě tento monument, co přitahuje do Nikkó
nejvíce turistů z Japonska i ze zámoří. Britský spisovatel, scenárista a producent
James Clavel, se svého času proslavil románem a filmem Král krysa. V něm sice
Japonci, coby provozovatelé zajateckého tábora moc sympaticky nevystupují,
ale další Clavelovy prózy – rovněž zfilmované –, jako je Zajatec japonských
ostrovů či Šógun, prozrazují nemalé okouzlení japonskou kulturou, věc jistě
hodná respektu u člověka, který v mládí na vlastní kůži zažil brutalitu japonské
117
Nikkó a mizející džizóové
soldatesky. Šógunů bylo v historii Nipponu vícero, často šlo o rodinnou
záležitost, a poslední rodina, která vládla Japonsku po tři staletí, se jmenovala
(a stále jmenuje) Tokugawa. Clavel z ní sice ve svých dílech udělal Toranagu,
ale to je jedno. Nejslavnějším zůstal Ieasu Tokugawa (徳川家), Ieasu Zakladatel.
Když v bitvě u Sekigahary roku 1600 evropského letopočtu dosáhl rozhodujícího
vítězství, nebyl jistě žádným neviňátkem. Měl za sebou spojenectví s Odou
Nobunagou či Hidejošim Tojotomim, kteréžto ukrutné válečníky přežil, desítky
let trpělivě čekaje na svou příležitost. Jak známo, doporučil v zájmu vlastní kariéry
i sebevraždu (rituální seppuku) synovi a loajální potomek jej poslechl. Dodnes
se Ieasuovi doma říká „ojadži tanuki“ (親父狸), česky něco jako „prohnaný
starý jezevec“. Tanuki je sice přísně vzato psík mývalovitý, ale v Japonsku ho
každý zná a připisují se mu vlastnosti poněkud, ehm… svědčící o mimořádném
pragmatismu. Když Ieasu zemřel, byly jeho ostatky na rok uloženy v rodné
prefektuře Šizuoka na hoře Kuno, ale potom v souladu s šógunovou závětí
přeneseny právě do Nikkó. Údajně proto, aby posmrtně zbožněný vojevůdce
bránil pronikání nečistých sil ze severu do srdce Japonska. Ačkoliv si sám přál
spíše skromnou hrobku, jeho vnuk šógun Iemicu se postaral o to, aby Tóšoguu
svou okázalostí předčilo vše, co bylo dosud v Japonsku v tomto směru zřízeno.
Sám odpočívá nedaleko slavného děda. Areál těchto svatyní, chrámů a hrobek
je poměrně rozsáhlý a vyšperkovaný uměleckými rozličnostmi. Asi nejznámější
z „atrakcí“ jsou tři opičky (三猿, sanzaru), mající symbolisovat tři buddhistické
ctnosti vyjadřované větami „neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo“ (stručněji
pak jména opic Mizaru, Kikazaru, Iwazaru). Proto si jedna zakrývá oči, druhá
uši a třetí ústa. Trojice opiček je v podobě více či méně vkusných suvenýrů
nabízená po celém Japonsku, hlavně na Honšú, ale v případě Tóšoguu jde
o dřevořezby nesporné historické hodnoty. Financování takových staveb, jako
je Tóšoguu či sousední Taijúin, bylo ovšem nikoliv záležitostí šógunátu, nýbrž
knížecích donátorů. Šogunát se nestaral, jestli se tím finančně zruinují, jak se to
118
Petr Hrbáč
Nikkó a mizející džizóové
přihodilo několika daimjóům z Kjúšú, odkud je to do Nikkó přece jenom trochu
z ruky. Jeden z Ieasuových ctitelů a oddaných „sloužících“ kníže Macudaira dal
vysázet 1300 japonských cedrů (sugi 杉, Cryptomeria japonica), aby uctil památku
„pantáty tanukiho“. Procházíme­‑li se tedy areálem Tóšoguu, zvláště jeho
vstupními, dolními částmi, objímá nás stín těchto staletých stromových velikánů
a načervenalý svit borky dopadá do žlábků a járků vybudovaných pod přirozeně
Foto Petr Hrbáč
119
krajinomalb
Petr Hrbáč
Nikkó a mizející džizóové
vlhnoucími mechatými zídkami, hostícími četné půvabné rostliny, mezi nimiž
mě zaujal kopytník Asarum caulescens. Nejpodivnější setkání, které jsem učinil
v Tóšoguu, se událo hned první den. Do Nikkó jsme přijeli večer v dešti, ten se
proměnil brzy v lijavec a optimismus na místě zrovna nebyl. Ráno však zářilo
slunce, třpytivá řeka obklopená nádhernými bílomodrými fialkami druhu Viola
verecunda vypadala naprosto zázračně, jako kdyby se člověk pár kroků od hotýlku,
jemuž jsem přezdíval Želví rjókan, zrodil do nového světa a lepších časů. Zelenavé
hory divokých tvarů připomínající mraveniště čněly do mlh vzdalujících se do
minula anebo se rozpouštějících, neustále měnily barvu a zdálo se, že i polohu.
Brzy se naše výprava vydala kolem známého dřevěného Hadího mostu (šinkjó 神
橋, doslova „Svatý most“) do Tóšoguu a před jednou z bran mě zaujaly zvláštní
zvuky a výjev. Jakýsi chlap na skládací židličce pískal usilovně na píšťalku, a to
téměř bez ustání a na dosah sakrálních tokugawských prostorů. U nohou mu
seděla štíhlá černá kočka a tvářila se zcela vyrovnaně. Nebyla na vodítku, neměla
obojek, dobrovolně sdílela mužovu monotónní pískací produkci. Snad byla
hluchá nebo co. Pozoroval jsem je poněkud překvapeně. Jak to, že toho chlapa
odtud nikdo nevyhodí? Památka UNESCO, božský Ieasu tady střeží srdce
Japonska proti pronikání nečistých severních sil, a chlap píská a píská, jako kdyby
se zbláznil. Že na něho nespadne cedr, že jej policajti nevyvedou! „Sumimasen,
neko ga daisuki desuka?“ neudržel jsem se prostořece. „Promiňte, vy máte kočky ale
hodně rád…?“ „Tak jest.“ Odsekl bryskně a dodal ještě něco v prudké japonštině,
ze které jsem nerozuměl ani slovo. Mohlo to být zrovna tak vysvětlení jeho
podivné činnosti jako doporučení, abych si jako cizinec hleděl svého. Možná to
byl šaman, možná performer, každopádně blázen.
Brzy odpoledne jsem se tedy vydal k jezeru, slyšel jsem totiž, že se poblíž
Nikkó nějaké nachází. Po prostudování autobusových zastávek i turistického
průvodce jsem dospěl k názoru, že to nemůže být daleko, a nastoupil jsem. Řidič
pokývl na můj dotaz, zda jede k Čúzendži, ale až v autobusu mi začalo docházet,
120
Petr Hrbáč
Nikkó a mizející džizóové
že možná přijdu o víc jenů, než mi bude milé. Hromadný lístek se slevou totiž
zůstal u vedoucího našeho zájezdu. V Japonsku v autobuse neplatíte hned po
nástupu. Nejdříve si vyzvednete pořadové číslo a potom můžete na displeji nad
předním oknem vozidla sledovat, jak vám naskakuje jízdné podle četných pásem,
jimiž projíždíte. Názvy některých stanic se mi ovšem velice líbily. Třeba Umagaeši
(馬返し, doslova místo, kde se „vracejí vypůjčení“ koně, protože kvůli prudkému
stoupání již nemohou pokračovat). Serpentin kopírujících nezřízenost srázných
svahů je prý tolik jako slabik v kaně (hiragana a katakana), starší název takové
abecedy je iroha, a tak se onomu nadlidskému výzdvihu uprostřed hor říká
Irohazaka (いろは či 伊呂波, nenapadá mě lepší překlad nežli poněkud kostrbatě
znějící Abecedový kopec). Po jeho zdolání autobus naopak mírně sjede
k jezeru, které je typickým jezerem kráterovým, vzniklým propadnutím někdejší
rozměrné sopky. Jmenuje se 中禅寺 (jezero Čúzendži, tj. Čúzendžiko) a velice
mi připomínalo Štrbské pleso. Proč? Inu proto, že jsem mnoho horských jezer
v životě neviděl a už ani neuvidím, a tak se dopouštím i takového přehmatu,
že vedle sebe položím ledovcovou a vulkanickou „nádrž“. Čúzendži je ovšem
podstatně hlubší a větší nežli Štrbské pleso.
Nad ním se vcelku pozvolna ztrácí do oblak mohutný šedozelený kopec,
ve skutečnosti hora Nantaisan (男体山), počítaná mezi sto nejpopulárnějších
vrcholků Japonska, takzvaných hjakumézan (百名山). Dosahuje nadmořské výšky
2486 metrů a svou kuželovitou siluetou trochu připomíná neohrozitelného
lídra té stovky, božskou Fudžisan. Ta ovšem po většinu roku neztrácí sněhový
plášť nebo alespoň kapuci, zatímco Nantai v onom sedmnáctém květnu budila
dojem, že vegetace zasahuje až na samotný vrchol, zelenala se prostě celá.
Což mne při oné nadmořské výšce nemálo mátlo. Jak je to možné? říkal jsem
si. Že jsi tak vysoká. A přitom až po vrchol zarostlá. Neodpověděla, ale lákala.
(Ostatně, špatně jsem tehdy viděl, moje vlastní fotografie ukazují, že je na
vrcholku i na úbočí valně olysalá.) Její název je mi ale další záhadou. Doslova
121
krajinomalb
Petr Hrbáč
Nikkó a mizející džizóové
je to něco jako „Hora mužského těla“, ale kdysi se jí prý také říkalo Futarasan
(二荒山). Neměl jsem bohužel čas začít se sápat do jejího jižního úbočí,
spadajícího k jezeru, protože jsem chtěl ještě vidět „největší vodopád Japonska“.
Od typických lázeňských obchůdků a penzionů obsazujících okraj silnice u jezera
a nabízejících obvyklé omijage (suvenýry) to není k vodopádu daleko. Minete
přitom pěknou, asi vysazenou (?) populaci sakurasó (桜草, červeně kvetoucích
petrklíčů japonských Primula japonica) a pak už člověka tak málo zcestovalého,
jako jsem já zase začínají napadat tatranské asociace. Ano, Obrovský vodopád
(Malá studená dolina), řekl jsem si při prvním zběžném pohledu. No jo, jenže
nějak o hodně vyšší. A taky můstek, z něhož můžete pozorovat Kegon (no) taki
(華厳滝), odděluje od padajících vod rozsáhlejší propast. Líbí se mi znak pro
vodopád, neboť je dosti shodný se znakem pro draka (s jedním ze dvou běžněji
používaných, přesně řečeno), až na to, že má přičiněný i radikál vody. Je tedy
vodopád vlastně vodní drak. Kegon no taki opravdu draka připomíná, alespoň
toho asijského, protáhle štíhlého. Tu a tam se v minulosti sebevražedným skokem
do vodní strže rozloučili se životem někteří nešťastníci, jako například v květnu
1903 osmnáctiletý student Fudžimura Misao, který svůj čin předeslal textem na
rozloučenou, v němž uvádí jen velice obecné důvody. Asi jako správný Japonec
nechtěl nikoho příliš obtěžovat a zatahovat do svých soukromých záležitostí.
Jméno vodopádu je ovšem totožné s úsekem jisté buddhistické sútry a názvem
jedné ze starších japonských buddhistických škol, která je mj. spojována
s velkolepým chrámovým komplexem Tódaidži (東大寺), v Naře známým obří
sochou kosmického buddhy Vairóčany.
Kegon no taki padá 97 metrů a sám o sobě je jistě hezký, ale mnohem více si
jej člověk vychutná, vnímá­‑li jej ve spojení s celým okolím, tj. s jezerem, horou
Nantaisan a obří strží sousedící se stoupáním Irohazaka. Zatímco dole v Nikkó
vnímáte strmé kopce trochu připomínající mořské útesy, nahoře v Okunikkó
se vám naskytne pohled i na hory alpského typu s nezbytným sněhem a se září
122
Petr Hrbáč
Nikkó a mizející džizóové
matně kynoucí z obzoru. Je to docela nečekané a zdánlivě poněkud záhadné.
Druhý den jsme navštívili botanickou zahradu v Nikkó, ale cestou tam jsme
potkali řadu soch v okraji lesoparku protékaného balvanitou Daiyagawou. Tyto
sochy jsou všude v Japonsku běžné, mívají červenou čepičku a červený bryndáček
a často jsou vytvořeny ve skupinách po šesti. To kvůli šesti říším, od pekla přes
démony a zvířata až po svět lidí a nebesa. Jde o bódhisattvy, tedy „nižší“ buddhy,
kteří sice dosáhli osvícení, ale ze soucitu zůstávají na tomto světě, aby pomáhali.
A to zejména dětem a pocestným. V Japonsku se jim říká džizó (地蔵), nepříliš
hezky znějícím počešťujícím plurálem tedy džizóové. Člověk si na ně velice rychle
zvykne, většinou jsou ty sošky v dobrém stavu, ale na okraji Nikkó vypadaly
trochu jinak než obyčejně. Některým chyběla hlava, část trupu, z jiných zůstalo
jenom pár kamenů, ale čepička setrvala i v takovém případě na skalní hromádce…
Mluví se o takzvaných bakedžizó (化け地) či o „mizejících džizó“, ačkoliv znaky
spíše poukazují na „strašidelná / é džizó“. Přiznám se, že jsem neměl možnost
studovat etymologické a další souvislosti výskytu těchto soch v Nikkó, i když
by mne to docela lákalo. (Bakeru 化ける znamená změnit se k horšímu, odtud
kupříkladu „strašidlo“, bakemono 化け物). A sděluji také, že na mne velice
zapůsobily. Nejsem sice buddhista, ale vím, že smyslem buddhismu je vzdát se
všeho, vyvanout do nirvány, nebýt k ničemu poután, především ne k vlastním
chtíčům a snad i k potřebám. Jinak následuje onen neblahý karmický koloběh,
o němž většina z vás už asi slyšela. Vysvětluji si tedy přehlídku rozpadajících se
džizóů v Nikkó tak, že zde má jít o názorné předvedení postupného vyvanutí. Že
to připomíná kamenolom, je věc jiná…
S botanickou zahradou dnes obtěžovat nebudu, ale chtěl bych se ještě
zastavit u slavnosti konané v Tóšoguu. Japonci mají mnoho takzvaných SAI,
macuri (祭), neboli festivalů, nejznámější jsou asi ony kjótské, jako je Aoi macuri
či Gion macuri, často jde o názvy popisné a kromě nich existují i starší, někdy
„oficiální“ názvy takových slavností, odrážející jejich šintoistické kořeny. Májový
123
krajinomalb
Petr Hrbáč
Nikkó a mizející džizóové
svátek v Nikkó trvá dva dny, zahajují jej coby hosté nejčestnější samotní členové
rodu Tokugawa a pak propuká lukostřelecká soutěž komoňů čili jabusame (流鏑
馬). Následující den tohoto Togjosai se koná procesí samurajů, někdy opisované
jako Hjakumonozoroi sennin gjórecu (百者揃い千人行列), což znamená něco jako
„sta osob se shromáždilo, aby vytvořilo tisícihlavé procesí“ (ve skutečnosti prý
obnáší 1200 účastníků). Jakýsi předskokan nejprve vychvátá z prostor, kde se
účastníci průvodu šikují, a sám projde dlouhým špalírem nedočkavých diváků.
Potom se objeví stařešinové a za nimi posléze mládež, i půvabné, vyšňořené děti.
Všichni jsou oblečeni v dobových šatech, nechybí ani brnění (joroi 鎧), masky,
různé píky… sem tam i jezdec – lučištník na koni, ozdobený typickou historickou
pokrývkou hlavy kanmuri (冠), protaženou vzadu v jakousi tuhou mašli (kenei 巻
纓). Nejvíce se zapotí mladíci nesoucí asi tunu vážící pozlacené přenosné svatyně
zvané mikoši (神輿). K tomuto úkolu je většinou zapotřebí dvanácti lidí a při
květnové slavnosti v Nikkó jsou takto k vidění hned tři mikoši. Symbolickým
smyslem festivalu je připomenout výše zmíněné přenesení ostatků šóguna
Ieasua do Nikkó, takže náboženský, rituální ráz slavnosti hraje důležitou roli,
samotné obřady ale z pochopitelných důvodů nebývají zpřístupněny turistům.
Ti sledují jen jakousi pouť mezi příslušnými svatostánky. Pro člověka ze Západu
je myslím zajímavé sledovat, jak Japonci prožívají takový festival. Zatímco starci
kráčející v čele průvodu se tvářili přiměřeně ke svým šedinám, tedy důstojně
a nedotknutelně, a děti zase trochu urputně, protože se zřejmě obávaly, aby
něco nepokazily, adolescenti v brnění, které jsem si v duchu pro sebe nazval buši
no wakamono (samurajská mládež), se křenili o sto šest a jejich božské veselí se
přenášelo i na doprovázejícího „patrona“, o desítky let staršího. Trochu legračně
působily i „tenisky“ dětí. Přemýšlel jsem nad tím, proč nemají jako ostatní
procesníci tradiční slaměné sandály zóri (草履), a dospěl jsem k názoru, že asi
proto, aby se nenachladily.
124
Petr Hrbáč
Nikkó a mizející džizóové
Foto Petr Hrbáč
125
krajinomalb
Petr Hrbáč
narozen v Brně 2006 (nejspíš překlep, každopádně brněnský rodák a patriot), literární
vědec a badatel, přednostně se věnuje zejména sonetům a klasickým formám. Starší bratr
postdekadentního básníka Hynka Kratiknota. Pro své německy psané práce používá VK
transkripci křestního jména Wilhelm, bratři jsou ve skutečnosti jen dva.
studi
studi
Vilém Kratiknot
skrze sbírku Ivana Petlana a Ivo Lysoňka nesoucí název Smolinec. To, že kniha
prakticky neexistuje a autoři ji šíří jako za dávných časů toliko ústním podáním,
jakož i to, že sbírka i mnohé její jednotlivé básně mají kolektivního autora, nebe‑
reme zde jako experiment, ale jen pouhou kuriozitu. Podobně to, že všechny ná‑
zvy básní ve sbírce obsažených jsou jednoslovné a končící na -ec, pokládejme za
autorský rozmar, který má své jisté zdůvodnění, pro naše bádání však irelevantní.
I. GRADACE LIMITŮ
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu
a experiment v sonetu
(Listování v knize Smolinec a v básních, co se do ní nedostaly)
Tématem tohoto pojednání je propojení literárního experimentu s tak
klasickým a starým básnickým útvarem, jako je znělka. Dvě možná výcho‑
diska jsou zde sice rozlišena, jejich hranice však nejsou úplně ostré. Prv‑
ním naším tématem bude experimentování v rámci sonetu, druhým pak
pozice sonetu v kontextu experimentální poezie. Obojí budeme nazírat
126
Každá daná pravidla s sebou nesou výzvu nejen k jejich narušování, ale rovněž
k přehnanému dodržování, vždy je možné ukázat, že se lze nasoukat do ještě
těsnějšího kabátu. Motivem může být adolestcetní výsměch regulím, dokazování
(si) určité dovednosti, anebo poctivé hledání možností a hranic, řekněme
experiment. Sonety své tvůrce k dalšímu hraní si s formou přímo vybízejí.
1. Rýmová degrese
V klasické znělce, ještě než došlo k jejímu rozvolnění, byl počet rýmů více či méně
pevně stanoven. Dva na první dvě čtyřverší (ve struktuře ABBA ABBA), závěrečná
terceta byla pak rýmována na dva nebo tři rýmy, či ještě volněji, verš bez rýmu zde
nebyl nepřípustný. Pisatel sonetů postupně znuděný strnulou formou připadne
po čase na nápad úkol si ztížit a vystačit si s menším počtem rýmů, pro začátek
se třemi nebo dvěma, a tím přiblížit znělku jiným klasickým formám. Toto se
přihodilo i našim autorům, nudili se takto asi patnáctkrát. V ukázkách jsou dva
různé způsoby rýmování. Ztotožnění rýmů (A=B, C=D) a (A=D, B=C).
127
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
SEBRANEC
ČERVENEC
CVIČENEC
V kraji kde zdechl pes
strojili včera ples
Já přišel teprv dnes
v kalhotách bez kapes
Kometa s ocasem z měděných drátů
pomalu sune se ulicí
antická dóza s rusou kyticí
škrtnutá rtěnkou vzplanula a plá tu
Sudičky bludičky
zvedněte hlavičky
smrtelné vzpomínky upíjím z lahvičky
já dosud mladičký
Moc jsem si neodnes
Do klopy suchý vřes
letokruh na pařez
a žalu plný dřez
Ta feferonka prsklá do salátu
pochodeň v černé smolné suknici
vše nese uplé všechno škrtící
jen rezatost jen tu má rozevlátu
Vidím ji s kolíčky
věšela spodničky
s rozvlátým živůtkem jen na dva knoflíčky
vystouplá na špičky
Měli i spoustu jinejch dreků
Z šedého nebe starou deku
berlu co kulhá při útěku
Jako pan Brouček se svou sudlicí
anebo přímo Spejbl na špagátu
cítím jak osud zasek udici
Zíral jsem z lavičky
na hbité prstíčky
a viděl kontury zítřejší opičky:
Já odnesl jim přes paseku
jen čubí vytí a pár štěků
Psa pochoval jsem na česneku
Svůj zrak jsem přidal k zraků rojnici
své kroky zvyklý svěřovat jen blátu
teď jdu a skládám nářek za kšticí
Lásku té lasičky
nemohou přivábit jalové veršíčky
z básnické rozcvičky
Samozřejmě že od dvou rýmů je jenom krůček k jednorýmovému sonetu. Ani tato
výzva nezůstala oslyšena. Uniknout monotónnosti se autoři pokusili rytmickým
trikem po způsobu hudebních textů. Ani tak se však touto cestou nepodařilo
vyzískat víc než, koneckonců přiznanou, manýru.
128
studi
Vilém Kratiknot
2. Komplikace rýmového vzorce
Další možností je zvýšení složitosti rýmového vzorce zavedením vnitřních rýmů.
U Lysoňka s Petlanem nacházíme jednu tuto variaci. V duchu obkročnosti přibyl
vnitřní rým do veršů označovaných ve vzorci jako A. Schéma prvních dvou slok
následující znělky bychom mohli tedy zaznamenat jako:
129
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
a1 A2
B
B
a1 A2
a1 A2
B
B
a1 A2
BLÍŽENEC
Blíží se čas přejít na tykání
tykadla mám už vztyčena
Zaměním ta dvě zájmena
Jen poznat včas kdy přestane být paní
studi
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
3. Sylabická redukce
Není tajemstvím, že při zahájení práce na sbírce Smolinec Ivan Petlan a Ivo
Lysoněk virtuálně soupeřili s (tehdy) národním umělcem Jiřím Taufrem a jeho
sbírkou Znělec. I přes všechny výhrady k tvorbě i osobnosti protežovaného
literáta nemohli upřít Znělci mnohé klady. Nejvíce pak záviděli Taufrovi jeho
majstrštyk, a sice sonet napsaný ze čtrnácti slov.
Ve snaze předstihnout svého rivala rozhodli se složit sonet, který by sestával
toliko ze čtrnácti slabik. Úkol poněkud nesnadný, protože slabiky, mají-li
skutečně znít jako rýmy, musí být uzavřené a mnoho prostoru pro myšlenku
skutečně nezbývá. Kuriózní je, že touto restrikcí vzniká sonet (14), který je
podstatně kratší než klasické japonské haiku (5+7+5=17). Čtenáře Pandory č. 12
(2006) nepřekvapí, že první z ukázek pochází opět ze šachového prostředí.
Až budu zas svá slova cílit na ni
pozorný budu jako anténa
Já jména dívek mívám spletena
do copu vlas ten voní ženskou dlaní
Neztrácí však svůj plachý pohled laní
Nepobořeny jsou valy ochranné
lastura úst jak ústřici ji chrání
Dnes u vykání zřejmě zůstane
To došlo mi když na mé naléhání
(myslela vyklan) křikla: Balvane!
130
131
studi
Vilém Kratiknot
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
STŘELec
HEC
II. INTERAKCE SONETŮ
Strach
hrát
Dát
šach?
Rveš
Žen-Šen
Mneš
Pach
ztrát…
– Smrad!
Ach!
pleš
Zmdlen
Sen
chceš
Tož
jak
pak?
Ten
v nějž
zveš
Což
tak
prak?!
jen
lež
gejš
Jiné cesty k experimentům se otevírají díky možnosti vázat sonety na sebe, a to
zároveň po formální i obsahové stránce. Pomiňme nyní sonetové věnce, které
v době svého vzniku mohly být právem pokládány za bravurní experiment,
z pohledu dneška však již jde o záležitost klasickou.
Na existenci interakcí sonetových párů v tvorbě Petlana a Lysoňka bylo
upozorněno dříve. Tito autoři cíleně vytvářejí dvojice znělek propojených
podle pevných pravidel a předkládají je jako nový formální útvar. Vzhledem
k analogiím z živé přírody používají termínu siamské sonety. Tyto sbratřené
znělky mají stejnou „genetickou informaci“, tj. strukturu, rytmus, počet slabik
a zejména identické rýmy, a to včetně jejich rozložení. Zároveň spolu básně
souvisejí obsahově. Mohou fungovat odděleně, jejich vzájemná synergie ovšem
vytváří novou kvalitu. Na tělech obou textů může být patrné místo srůstu
(identická slovní spojení). Rýmy dostávají novou funkci. Krom jejich interní role
v původní básni slouží zároveň k semknutí obou paralelních textů. Nabízí se
analogie s vodíkovými můstky, jimiž se k sobě váží některé organické molekuly
(chemickým aspektům v experimentální poezii se budeme více věnovat
v závěrečné části tohoto textu).
Klasickým příkladem siamského sonetu je dvojice Pošetilec I a II, s jejichž
textem, rozborem a genezí se čtenářská obec měla možnost seznámit v revue
Pandora číslo 12 (květen 2006). Zde se tedy spokojíme s tímto odkazem a víc se
jim věnovat nebudeme. Zajímavější by mohl být darwinovský výlet za vznikem
těchto mutantů obecně. Víme totiž, kde hledat počátek. Podle svědectví
z blízkého okruhu kolem autorů se již v raném období jejich tvorby začaly
objevovat básně, které se vztahovaly ke stejné záležitosti a byly v jistém ohledu
zástupné. Ozřejmíme si to na příkladu dvou znělek, které podle literárních
teoretiků velmi pravděpodobně poeticky mapují stejnou událost.
132
133
studi
Vilém Kratiknot
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
JAPONEC II
UTAHANEC
Kde jsem včera složil kosti?
Paměť slepou bábu hraje
Kocovinu táhlou maje
jsem z těch kdo se dneska postí
Včera jsem byl na tahu
Je mi jak bych spolkl štíra
Lék na hlavu nezabírá –
je čas sáhnout pro dlahu
Prý to došlo do krajnosti
– jiný mrav má jiné kraje!
Cítil jsem jak prudce zraje
v mém žaludku pocit zlosti
Znečistil jsem podlahu
Přišlo to jak hukot výra
Kýbl chtěl jsem u portýra
či kdo to stál na prahu
Kýbl chtěl jsem u lokaje –
či kdo se dral do místnosti
Vzpomínka mi hlavou vlaje
Bylo to na smolný štaci
– s portýrem moc průtahů…
Žaludek co byl jak škvíra
jak se o mě prali hosti
Expert přes starožitnosti
získal šavli samuraje
náhle taje – to mi vrací…
…to mi vrací rozvahu:
Byla to ta správná míra!
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
Tak jako bývá běžně uváděn film o filmu, chtěli autoři dokumentovat vývoj
básně, zachytit tvůrčí nepokoj básníka i s jeho myšlenkami a pochybnostmi. Tím
vzniká sonet o (jiném) sonetu. První je reflexivním pohledem autora na tvorbu
samu o sobě, druhý se paralelně snaží o meta-reflexi, sleduje odněkud seshora
plození prvního. Sám vzniká zachycením zjitřených mezi-myšlenek jakožto
druhotný produkt s ambicí svébytnosti.
Je vidět, že i přes obsahovou spřízněnost je propojení básní chabé. Jediným
hmatatelným pojítkem je vlastně pouze onen v obou básních bolestně absentující
kýbl. Mezi básněmi funguje jako spin, resp. přelévající se elektronová díra. Po
stránce formální není totožný ani rytmus, ani rýmy (ba ani jejich rozložení či
počet). Z našeho pohledu tedy jen náznak.
Za historicky první skutečně siamské znělky bychom mohli označit až
následují dvojici básní.
134
135
studi
Vilém Kratiknot
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
SAMOSTŘELEC
TVOŘIVEC
Veršotep verbíř verbální
co sebe sám má za básníka
zajíkavě své rýmy hýká
jež skapou dřív než zkapalní
Veršovec verbíř verbální
co sebe sám má za básníka
u rozlitého ptá se mlíka
Kde vezmu verš co končí -lní?
Svůj chobot jak vůz fekální
cpe klidně všude – a je klika
že někdy aspoň gramatika
přibrzdí nápor frontální
Snad se Slovenkou ve splálni?!
Teď jsem se zaplet jak se říká
To škrtnu s gestem politika
(mí čtenáři jsou morální…)
s nímž na náš vkus své žblepty stříká
jak komik jenž hrá zahradníka
žel příběh smutně banální
Šlo by to možná v jedálni…
(vím o víc místech několika
kde potkat se je legální)
Hleďme kam proud slov
s ním dnes smýká:
On jak už víte tuze rád
si střílí z vás – do vlastních řad
Uff – támhle na mne
konec bliká!
Vyznávám s vámi věřte rád:
Už toho je tak akorát
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
Jedná se o pouhou epizodu v díle, básnický výstřelek, obě básně byly totiž svorně
ze základu sbírky Smolinec vyškrtnuty. Inu, do Pošetilců mají tyto verše ještě
daleko. Ovšem dokument mezi uměleckými filmy je taky jiná kategorie. Nicméně
technicky vzato vidíme zde již dva nefalšované třírýmové siamské sonety širšího
srůstu v místě hlavičky a drobněji (povšimněme si) taky u kotníčků.
Petlan s Lysoňkem posunuli následně hranici svého nápadu ještě dál. Možná
že teprve tady lze hovořit o experimentu. Jsou věci, které v přírodě naprosto
nepřicházejí v úvahu, v poezii je však možné zdá se všechno. Při listování sbírkou
Smolinec vychází najevo, že mohou existovat siamská dvojčata nevlastní. Doložme
opět ukázkou. Autoři si ke bratření vybrali jeden ze sonetů Vítězslava Nezvala.
Usoudili, že tento básník se ke svým znělkám choval natolik macešsky, že právě
jemu by mohlo kolegiální připáření asi tak nejmíň vadit.
Jedná se o pouhou epizodu v díle, básnický výstřelek, obě básně byly totiž svorně
ze základu sbírky Smolinec vyškrtnuty. Inu, do Pošetilců mají tyto verše ještě
daleko. Ovšem dokument mezi uměleckými filmy je taky jiná kategorie. Nicméně
technicky vzato vidíme zde již dva nefalšované třírýmové siamské sonety širšího
srůstu v místě hlavičky a drobněji (povšimněme si) taky u kotníčků.
136
137
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
Robert David (Vítězslav Nezval)
Ivan Petlan – Ivo Lysoněk
SONET ČTYŘICÁTÝ PÁTÝ
O PROCITNUTÍ VÁŠNĚ
VÁŠNIVEC?!
Ta jízda večerem, jenž dusně dozrává
jak zlaté obilí tvé rozhozené kštice,
mně připomněla dnes, má sladká kouzelnice,
vášnivou kapelu, jež smutně vyhrává.
Večer se rozplynul a noc je žehravá.
Ta rychle dohoří, jak dohořívá svíce.
Domy jsou zavřeny na zámky, na petlice,
nábřeží zčernala jak řeka Vltava.
Je blízko k půlnoci. Hle, bijí hodiny…
Kdybyste patřila k armádě spodiny,
jak rychle převrhl bych naznak vaši hlavu.
Tam někde v průčelí pootevřených vrat
přál bych si utišit náš obapolní hlad
za doprovodu krys a za hučení splavu.
138
studi
Vilém Kratiknot
Ta jízda večerem doleva doprava
– a hlavně kupředu! – kola až u krajnice
a vlasy nechat vlát… a noc jak padoucnice
jazzbandu v dancingu písnička jímavá
Večer se rozpíjí vzpomínka představa…
Zas noci ubývá jak z těla voskovice
Domy se uzamkly – jsou zády do ulice
I řeka ztrácí se černá a churavá
Bije zvon: …jedenáct… pak úder jediný…
Kdybyste takhle byl nádeník z dědiny
nebo ten přidrzlý krobián od přístavu
někdo z nějž nečiší odstup a grónský chlad
někdo kdo uměl by sukně mi rozcuchat…!
– Vy ani hubičku mi dát jste nebyl v stavu!!
139
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
III. UŽITÍ NETRADIČNÍCH PROSTŘEDKŮ A TVŮRČÍCH POSTUPŮ
ANEB SONETY V DOBĚ MODERNÍCH TECHNOLOGIÍ
1. Hypertext
Nestihli jsme si to možná ještě plně uvědomit. Nicméně po vynálezu písma
je pro básníky dalším epochálním mezníkem vznik hypertextu. Ano, blíží se
konec trápení žáčků. Blíží se doba, kdy už nebude na místě obligátní okřídlená
otázka: „Co tím chtěl básník říci?“ Blíží se čas, kdy zůstane jen nerudovské:
„Kam s tím?“ Básník je osvobozen a konečně může říci, co chtěl říci. A to naplno,
a aniž by tím (sic!) byla báseň dotčena. Řešení je prosté, a to i technologicky.
Namísto textu je čtenáři předložen hypertext. Na první pohled původní báseň,
složitá místa a tropy však budou provázány hyperlinky vedoucími na patřičná
vysvětlení. Je jen věcí sazeče či webového grafika, aby v hlavní stránce básně bylo
vše zaretušováno a odkazy nerušily. Kdo chce, klikne, kdo nechce, nechá se dál
trápit Holanem.
Petlan s Lysoňkem byli jakožto informatici u internetu poměrně brzy, a tak se
nelze divit, že se stali v nasazení této převratné technologie prvými průkopníky.
Po opuštění tzv. hintových bublin, které se ukázaly být slepou větví, přicházejí
s vícevrstvým sonetem. Je v něm řečeno víc, než je tradičními technikami běžné.
Už v prvním pokusu je řečeno dokonce víc, než papír snese. Jedná se vskutku
o sondu do mozkovny lyrického subjektu (postaru vypravěče). Tento sonet
přinášíme nyní v tradiční jednovrstevné podobě, jak je zvykem v časopisech a
knihách a papírových médiích. Dalo by se říci, že otiskujeme jeho svrchní slupku.
140
studi
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
ROZEBRANEC
Devátý den mám závratě
To už je týden a dva dny
co splín mě tiskne pořádný
v třinácté mojí komnatě
Já srdce měl jak ve vatě
když vycházel jsem z poradny
Proč nebylo mi nápadný
že všecko šlo jak po blátě?!
Mé pády a má sklouznutí…
a zlo co ze mě vyhřezlo
mé spády choutky nechuti…
Vše vyplulo jak ve rtuti
Já vyznal vše… já férový
JAK ŠTVE MĚ TEĎ ŽE SE TO VÍ…!!!
Bylo by samozřejmě možné otisknout tento sonet ve formě zdrojového HTML
textu, případně připojit výpis patřičného CSS souboru. Jistě by to dodalo básni
na experimentálním vzhledu. Možné by také bylo vystavit ji na internetu v plné
její funkčnosti. Pro takováto zveřejnění jsme se ovšem po dohodě s redakcí
nerozhodli. Těžko dnes říct, zda se jednalo o opomenutí, nebo autorský záměr,
ale odkazy se po kliknutí neotevírají v nových oknech, a tak hrozí nebezpečí,
že by se náš čtenář rozbrouzdal a do básně (a tudíž i do tohoto článku) se už
nevrátil. Nechceme nikoho podceňovat, ale jsou tam prolinkované takové věci,
že i já jsem měl s orientací a návratem potíže. A to už jsem viděl ledacos!
141
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
2. Synteticko-analytické postupy
S využitím moderních technologií a v souladu s moderními trendy (slovo
moderní v tomto případě nutně nemusí znamenat dobrý) je možné využít
k tvorbě synteticko-analytické postupy podporované počítačem. Jak říká Dr.
Ivo Lysoněk: „Pro analogii není třeba chodit daleko. Jak dnes vznikají například
dobré fotografie? Fotograf nelimitovaný drahým materiálem pořídí (nepěkný,
nicméně výstižný slangový výraz pro tento způsob fotografování zní napráská)
stovky záběrů. V následné analytické části procesu pak z tohoto kvanta vybírá
řádově desítky průměrných snímků. A stane se, že v řádu procent či jejich
zlomků z této kvantity vyvstane i pověstná hegelovská nová kvalita. I slepé kuře
najde zrnéčko. Je v zásadě jasné, že obecně uznávaným zákonům dialektiky
se nemůže ubránit ani poezie. Počítačem generované náhodné shluky znaků
zformátované do čtrnáctiřádkového vzorce sonetu musí dříve či později dát
vzniknout i vpravdě mistrovským dílům. Neúprosná kombinatorika však velmi
záhy zchladí nadšení z tohoto způsobu experimentování. Obligátní hledání
jehly v kupce sena totiž v tomto případě připomíná spíše hledání protonu
ve vesmíru. Anebo ještě lépe řečeno (abychom se přidrželi zmiňovaných
moderních technologií), nápadně to připomíná snahu o prolomení přístupu
k uživatelskému účtu zabezpečenému heslem o délce 256 znaků (což vcelku
odpovídá průměrnému počtu znaků v sonetu) tzv. metodou hrubé síly (brute force).
A k nástrojům lamačů kódů můžeme sáhnout i při snaze o optimalizaci této
metody generování sonetu. Velká část uživatelů používá totiž jako heslo běžné
slovo či větu. Takovéto heslo je pak snadněji odhalitelné metodou slovníkové
analýzy, která je časově mnohem méně náročná. Analogie je nasnadě. Básně
(sonety nevyjímaje) se zpravidla skládají právě z běžných slov (výjimkou jsou
experimenty, o kterých se hovoří na jiném místě tohoto pojednání – pozn. VK).
Jestliže je tedy možné odhalit heslo slovníkovou analýzou, pak potenciální sonet
142
studi
Vilém Kratiknot
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
lze vytvořit slovníkovou syntézou. Když pak jako vstupní materii použijeme
místo obyčejného slovníku hotové literární dílo (některý z literárních skvostů
prověřených léty), které přeformátujeme do podoby sbírky znělek, významně se
zvyšuje pravděpodobnost, že se z několika málo tisíc formálně dokonalých básní
vyloupne i skvost obohacující poezii po stránce obsahové. Jde již jen o dostatek
trpělivosti, abychom jej ve zmíněné kvantitě dokázali najít. Nutno říci, že těmto
snahám významně vychází vstříc současný přístup k poezii, který s veršem zachází
mnohem volněji a kdy za sonet je možné považovat i dílo, které by při posouzení
renesančním metrem nemělo šanci na úspěch. Vulgárně řečeno, mnozí dnešní
poetové se řídí zásadou má to čtrnáct řádků a nadpis, tedy je to sonet.“
Tolik doktor Lysoněk. O raných začátcích, prvních náhlých zkušenostech
s generováním, o střetu s technologiemi a konečně možná i o vlivu náhody na
vznik nových, progresivních metod svědčí následující báseň, psaná v dřevních
dobách, kdy počítače k lámání kódů teprve sbíraly sílu a internet se psal ještě
s velkým písmenem (zachován dobový pravopis).
143
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
SVÉHLAVEC
Počítač na mě dělá vrrr
A to jsme se už kámošili
Zneužil jaksi teď své síly
a nepustil mě na server
Do práce bývám vždycky hrr
Já nedbám potu za košilí
– to by vám všichni dosvědčili –
však dělat marně – no to prr!
studi
Vilém Kratiknot
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
Ivo Lysoněk ještě pokračuje:
„Objektivní zhodnocení metody selektivní syntézy poezie je teprve
před námi. Je to široké pole pro diplomové či doktorandské práce studentů
filozofických fakult. A dříve, než ji a priori odmítnete jako scestnou (viz sice úder­
né a vtipné, nicméně jinak zcela neadekvátní zvolání jednoho konzervativního
kolegy Takovéto generování poezii degeneruje!), zamyslete se nad tím, zda vaše
odmítnutí není jen maskování lenosti hledat.“
Abychom posoudili naznačené možnosti, podívejme se na příklad sonetu, který
naši novátoři z klasické literatury vydobyli. Název je prozatím pracovní a vyjadřuje
skutečnost, že se jedná o výsek z delšího textu. (Jiní teoretikové zastávají názor,
že toto pojmenování upomíná na díru vysekanou v loži. Nemyslím si to.)
Zrušil mi dopis pro pratetu
a krásné kaskádové styly
JPG­‑lásky z Internetu…
Však nářky co chci vzkázat světu
– to si mě s Windows udobřily –
přeformátoval do sonetu
144
145
studi
Vilém Kratiknot
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
VYSEKANEC
IV. SONET V EXPERIMENTÁLNÍ POEZII
…A také se tře pyj hmyzem,
jenž obdařen chloupky rodí se na stromech,
a pak se po deset nocí
mastí olejem,
Díla experimentální poezie se musí namnoze potýkat s problémem, který provází
moderní umění odjakživa a jeho jednotlivým odnožím je společný. Divák se ptá:
Ta šmouha v rámu je skutečně obraz? A instalace plechovky od coly je opravdu
výtvarným počinem? A prázdný rám? A tato hromada hnoje? Podobně se lze
tázat: Tento shluk znaků má co dělat s básní? Otázka zní, zda může autor toto
své tvrzení doložit jinak než svojí autoritou. Téma na knihy. A mnohé už byly
skutečně napsány.
Nebojme se žádat od tvůrců vysvětlení. Hlasité otázky typu „Proč si myslíte,
že vaše plátna jsou vlastně obrazy?“ promění v pamětihodnou událost kterouko‑
liv z nudných vernisáží. Když nevíme, ptejme se.
Ivan Petlan odpovídá: „Ano, experimentální poezie leží někde na hranici (či
až hraně) literatury, mnohdy až za ní, na území umění výtvarného, promlouvá
výtvarnými prvky a prostředky. Slova opouštějí sémantiku. Nebo někdy naopak –
do básní odněkud proniká nová syntax. Metody jsou různé. Patří sem kaligramy a
geometrické motivy. Cokoliv, co má schopnost patřičného estetického působení
nebo, v lepším případě, může nést myšlenku. Domnívám se, že se nám podařilo
přivést sonet až sem. Pokud mám tyto básně obhajovat, tak naše pozice je tato:
Dokážeme-li, že máme před sebou sonet, nacházíme se na území poezie.“
a opět se tře a opět se mastí,
než pomine svědivost,
a otvorem v lůžku učiněným
nechává se viset.
Tu chladivé balšámy
postupně tiší
způsobenou bolest.
A je to na celý život,
mezi světáky zváno
„hmyzí zduřelec“.
(Kámasútra)
1. Geometrické variace
Petlan jen dodává:
„A staří Indové, kteří nemohli mít ani potuchy o sonetu, se konečně dočkali.“
146
Myšlenku na sonet evokuje následující geometrický objekt. Mohlo by jít i o
návrh kachle. Pak by i ta byla podle autorů sbírky Smolinec instancí jejich básně.
147
studi
Vilém Kratiknot
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
ČTVEREC
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
2. Nová sémantika
Následující sonet vnikl použitím jiné abecedy, resp. přenesením kousku
matematického světa do literární oblasti. Algebraický prvek sloupcové matice
typu (1,4), jejímiž členy jsou čísla a analytické funkce, je interpretován jako báseň
na základě rýmových vazeb, které jsou vlastních poezii.
Podobnou variaci vidí autoři i v další konstrukci. Petlan vysvětluje: „V prvé řadě
se jedná opět o rovinný útvar, slepenec dvou čtyřúhelníků a dvou trojúhelníků.
Oko čtenáře však vnímá víc, průmět trojrozměrného tělesa do roviny. Vhodné
seřazení planárních objektů k sobě vytváří nový obsah. V našem případě výpověď
o tělese. Mimochodem o něčem, co se nachází o dimenzi výš. To je analogie
s řazením slov a větných celků ve světě verbální literatury. Toto je znělka
zachycená jako němé schéma. Pochází z jiného řádu. Ten je literatuře vzdálen,
má však nicméně schopnost reflektovat její vycizelované principy.“
SONET
MATEC
PŘELOŽENEC PRO NECHÁPAVCE
Parciální derivace
jedenáct ef ypsilon
mínus mí plus epsilon
podle x, to celé na cé
Mínus jedna dvanáctina
krát deset na mínus třetí
plus devátá odmocnina
ze sedmi dělená pěti
Kosinus x na devátou
plus alfa krát minus beta
odmocnina z mínus í
Čtyři x na mínus pátou
logaritmus ze dvou theta
To všechno na velké psí
148
149
studi
Vilém Kratiknot
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
3. Infiltrace symbolů do textu
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
ROZLADĚNEC
Makarónské verše (tedy verše užívající slov
Gé fis cééé é dé as
dvou i více jazyků v jednom textu) jsou v poezii
Jsem nějak nesvůj dnes
už dlouhou dobu známy, vznik se datuje
Gé cis bé gé dééé ges
někam do období výstavby Babylonské věže.
Mutuji měním hlas
O básnickém experimentu lze však mluvit ve
chvíli, kdy druhým jazykem není běžná lidská
Há dis há gé bis as
řeč, nýbrž verbální interpretace symbolů.
Bručím jak Rudolf Hess
Klasický a velmi vyvážený příklad nalezneme
É cé á bé fis des
opět ve sbírce Smolinec. Petlan s Lysoňkem si již
když ladí kontrabas
jako dítka v hodinách hudební výchovy povšimli
zarážející disharmonie písňových zápisů. Je to
Há bé cé cé é há bé cis
věc, se kterou se dodnes setkáváme prakticky
A melodie vrávorá
ve všech zpěvnících. Původně se domnívali,
Dé á gé gé á gé dé gis
že tato vada na kráse je snad důsledkem
toho, že melodii a text zpravidla skládají dvě
Ženu ji smyčcem do dvora
odlišné osoby, z nějakých důvodů neschopné
Á cé gé gé dis é dé fis
ujednotit se na výsledném celku, přehlasovat
než píseň na rtech okorá
se či polidsku se dohodnout. S překvapením
ovšem shledáváme, že nešvar přetrvává, i když
je autorem celé písně (neschizofrenní) jedinec.
Lysoněk a Petlan se smířili s tím, že i Renáta Ulmannová při zhudebňování jejich
sonetů přejímá zažitý úzus. Sami se ovšem rozhodli vydat jinou cestou. Povyjít
estétům v ústrety. Výsledkem je báseň Rozladěnec. Plný soulad textu, čtené
melodie, myšlenky a názvu.
Jsem ně––jak
ne–––––––––––––––svůj
Mu–––––––tu––––––––ji
Bručím
jak
když la–––––––dí
A
Že––nu ji
dnes
mě–––––––ním
hlas
Ru––––––––––––do––––––––lf
Hess
kon––––––––––––tra–––––––bas
me–––––lo––––––di–––––––––––––––e
smyč––––––––––––cem
vrá–––––vo––––rá
do dvo––––––––ra
než pí––––seň na rtech o––––ko––––––––rá!
150
151
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
V. ZA HRANICEMI VERBA
próz
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
Že se jedná skutečně o sonet, je patrné z jeho jiného zápisu:
Pravé experimentování ale nezačíná na pomezí literatury a výtvarného
umění, nýbrž na hranici literatury s exaktní vědou. Poloviční chemik Lysoněk
a alchymistický nadšenec Petlan při svých experimentech objevili chemickou
sloučeninu, která je znělkou. Text tohoto sonetu zní
2,4-cyklopentadien-1-karboxylová kyselina
a prozradil ji její vzorec:
(Pozn.: Pokud vyjdeme z jednoho z klasických rýmových vzorců sonetu, jednotlivé sloky zapíšeme
do řádků, provedeme substituci (A=H, B=C, C=O) a domyslíme si chemické vazby, dostáváme se
k uvedenému schématu.)
Odborný konzultant básníků docent Klán z Masarykovy univerzity se ke
sloučenině vyjádřil takto: „Objevený sonet je látka málo popsaná, chemicky
nestálá, tj. reaguje zejména na přítomnost jiných kyselin. Měla by to být látka
pevná s minimálním zápachem. pKa odhaduji na 5, tj. kyselost kyseliny octové.
Podle dostupných informací ji nelze zatím běžně koupit ani v knihkupec­
tvích, ani v drogeriích či prodejnách barev a laků. Existuje však několik způsobů
její přípravy. Například z cykopentadienu a oxidu uhličitého v bazickém
prostředí, anebo fotolýzou 2-nitrofenolátu.
Těm, kdo by se chtěli pustit do výroby, by mohl být k užitku třetí postup:
152
153
studi
Vilém Kratiknot
Vilém Kratiknot
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
Sonet v experimentu a experiment v sonetu
Fotolýzou (ozářením UV světlem) 2-chlorfenolátu nebo 2-iodofenolátu ve
vodě (díky přesmyku typu Wolfova): chlorfenolát odštěpuje chloridový anion,
dojde k vytvoření karbenu, pak vzniká keten, který dává s vodou fulvene-6,6-diol
a ten nakonec přejde na naši sonetovou kyselinu, jak je patrné z nákresu.
Literatura a zdroje
Ivan Petlan, Ivo Lysoněk – Smolinec (ineditně)
Jiří Taufer – Znělec (Československý spisovatel, 1961)
Sonet by mohl nečekaně mít i zcela neliterární, praktické využití. Derivát této
kyseliny se fotochemicky tvoří in situ z 2-diazonaftochinonu a usnadňuje
rozpouštění novolaku (fenol­‑formaldehydového polymeru), zatímco neozářená
hmota zůstává nerozpuštěná. Tokový proces se využívá v uplatnění tzv.
pozitivních fotorezistů (světlocitlivých vrstev na povrchu materiálů). Příkladem
by mohla být fotolitografie – světlem indukovaná změna vlastností materiálu
v daném místě – nebo pokrývání povrchu materiálu lakem pouze na specifických
místech.“
Podle básníků je 2,4-cyklopentadien-1-karboxylová kyselina jediná látka,
která je sonetem, toto tvrzení Doc. Klán nekomentoval, ale je to tak.
Pro představu ještě obrázek molekuly – distribuci elektronové hustoty:
154
Experimentální poezie (Odeon, Praha 1967)
Ephraim Kishon – Picassova sladká pomsta (Epocha, Praha 2003)
Kámasútra aneb Poučení o rozkoši (Státní zdravotnické nakladatelství v Praze, 1969)
Vítězslav Nezval – 100 sonetů Roberta Davida (Československý spisovatel v Praze, 1988)
Pandora 12, květen 2006
Internet
155
fotogaleri
Miroslav Myška
Narozen 3. 5. 1946 v Brně. Vyučil se ručním sazečem, absolvoval obor
fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně (1972). Člen
skupiny Max (1970 – 1974), Klubu brněnských fotografů Fomaton
(1972 – 1976), klubu Jeune Camera Internationale (Lucembursko
1970 – 1976), zakládající člen skupiny Setkání (1975), člen Asociace
fotografů ČR a Unie výtvarných umělců. Dříve byl zaměstnán jako
propagační fotograf v podniku Nábytek Brno, nyní je fotografem ve
svobodném povolání. V letech 1979 – 1989 vyučoval na Institutu výtvarné
fotografie SČF reportážní a dokumentární fotografii, od roku 1990
vyučuje na ITF FPF SU užitou fotografii a fotografii skla, podílí se na
výuce ateliérových cvičení a vede kurzy práce s velkoformátovými přístroji
a s elektronickými blesky. Je předsedou Nadace Viléma Reichmanna
a Cechu reklamních fotografů v Brně.
Ve volné tvorbě se zaměřuje především na dokumentární fotografii
(například cykly ze života v Liptovské Tepličce, Mongolsku, Řecku
nebo Gruzii, fotografie z českých vesnic v rumunském Banátu nebo
z romské pouti ve Francii), akty, portréty a detaily architektury, v užité
fotografii na reklamní snímky a fotografii architektury. Vytvořil i několik
fotografických výzdob interiérů (například Tělovýchovná jednota
Vysokohorské sporty Brno, 1974, nebo zasedací síň Okresního stavebního
podniku v Bruntále, 1987) a řadu kalendářů a katalogů. Je činný také jako
kurátor (sestavil například několik retrospektiv Viléma Reichmanna,
jehož pozůstalost spravuje, připravil výstavu a katalog K. O. Hrubého,
dramaturgicky připravuje program fotografických výstav v Galerii AB
antikvariátu v Brně) a publicista.
156
Brněnská bohéma a Franta Kocourek
157
Brněnská bohéma před Janáčkovým divadlem
158
Karel Fuksa
159
Arnošt Goldflam
160
Jiří Havlíček
161
Jan Novák v Zlatorohu
162
Pavel Řezníček ve Zlatorohu
163
Brněnská bohéma a Tribuna
164
Novák, Řezníček a Fuksa v Zlatorohu
165
Brněnská bohéma
1967 až 1970
Brněnská bohéma a Franta Kocourek
Při přátelském zápase mezi Brnem a švédským Malmö v roce 1967 vyplnilo vystou‑
pení Franty Kocourka přestávku; ta se výrazně protáhla, protože silákovi sekundo‑
vala Brněnská bohéma. Zleva: Jan Novák, Franta Kocourek, Leoš Slanina, Karel Fuk‑
sa, Pavel Řezníček, Jiří Havlíček, Osvald Vašíček.
Brněnská bohéma před Janáčkovým divadlem (1968)
Zleva nahoře: Osvald Vašíček, básník a demiurg Novák, grafik Aleš Navrátil, krásná
neznámá, malíř Arnošt Goldflam; sedící: básník Jugas, grafik Havlíček, malíř Stej‑
skal, grafik J. H. Kocman; před nimi: grafička Miladka Svozilová, básník Řezníček.
Profese jsou uvedeny z období 1967 až 1970.
Karel Fuksa – v té době student režie na FAMU (při studiích natočil film o Brněnské bo‑
hémě), dělal grafiku a maloval, fotografie je ze zimy 1969 na zahradě domu na Obil‑
ňáku, kde měl i ateliér. Dnes režisér a scenárista ČT Brno, dělá skleněné plastiky.
Arnošt Goldflam – fotografie z roku 1969, pořízená v ateliéru Arnošta Goldflama, tehdy
maloval, dělal objekty i grafiku.
Jiří Havlíček – 1969, maloval, kreslil a dělal grafiku (dnes učí výtvarnou výchovu na MU
v Brně).
Jan Novák v Zlatorohu – Mesiáš a demiurg Brněnské bohémy, zde v sobotním pořadu
Karla Fuksy, čte své verše v UB Zlatoroh, 1968 (klub v suterénu u Lužánek fungoval
v letech 1967 až 1969).
Pavel Řezníček ve Zlatorohu – v roce 1968 (ještě se svým originálním velkým nosem). Po
přednesu vlastních surreálných veršů byl vždy skvěle naladěn.
Brněnská bohéma a Tribuna – v roce 1969, po výročí okupace Československa, jsme se
sešli u Jana Nováka na Gottwaldově 90 (Cejl) a s hrůzou zjistili, že Mistr má doma
komunistický týdeník Tribuna.
Stojící zleva: Navrátil, Vašíček, Novák, Klouda, Závodská (Havlíčková); sedící: Sla‑
nina, Kocman, Řezníček, múza, Fuksa, Havlíček; ležící: Jugas, Stejskal, Goldflam,
Svozilová, Vacek.
Novák, Řezníček a Fuksa v Zlatorohu – při sobotním pořadu v UB Zlatoroh.
Franta Kocourek – při vystoupení, jak trhá ocelové lano, vzadu sekundanti Fuksa
a Goldflam, 1970.
Franta Kocourek
166
-mm-
167
Welesův výtvarmí
Jana Pilgrová
Narodila se 13. 2. 1982. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou ško‑
lu v Turnově, obor broušení a rytí drahých kamenů, pod vedením akade‑
mického malíře Václava Zajíce, a v roce 2006 dokončila Pedagogickou
fakultu Ostravské univerzity v Ostravě obor výtvarná výchova–německý
jazyk pro ZŠ (diplomová práce na Katedře výtvarné výchovy – ilustrace
k básním Tomáše Kláštěreckého – autorská kniha).
Žije a pracuje v Brně a ve vyšetřeném čase se věnuje volné tvorbě,
především malbě a grafice. Momentálně se zabývá technikami suchá jeh‑
la, dřevořez, mezzotinta, akvatinta, čárový lept.
Výtvarná tvorba Jany Pilgrové je dosud hledačská, nevyhraněná. Přesto lze najít
několik výrazných, vracejících se motivů či přístupů, kterým se autorka věnuje
umanutě a invenčně. V tomto čísle Welesu jsou více či méně zastoupeny. Prvním
takovým volným cyklem jsou strohé, kontrastní momentky z cest do práce.
Postavy zjednodušené na znaky v banálních situacích v hromadné dopravě.
Stejné křivky shrbených zad, stejný sed, rozdíly jen v křivkách nosů či v ženských
oblinách… Ale i portréty – maximálně zjednodušené, jakoby mírně rozpité…
Grafika aforismus, grafika glosa.
Dalším cyklem, o poznání introvertnějším, jsou záznamy stínů rostlin
i neznámých fragmentů – bílou linkou obtažené stíny na zrnité struktuře zdi
(kterou akvatinta evokuje v podstatě bezděky). Cyklus se zrcadlově psaným
jménem (jde přeci o odrazy) hrt ínlibO, tj. Obilní trh (pro ty, kteří od dětství
odvykli číst pozadu), je poetický, připomíná trochu asijské akvarely, trochu
dekory na látkách či keramice, trochu obrázky vznikající na fotocitlivé vrstvě
kamerou obscura… Obilní trhy jsou klasicky grafické, jemné, srozumitelné,
a přitom mají daleko k banalitě či k líbivosti.
Třetí cyklus snad ani cyklem není, postavičky-lampičky se zřejmě jen
umanutě vrací, znovu a znovu, povadle unaveně, v objetí, v obtočení, v zajetí…
A k tomu drobné pokusy, dětská ohlédnutí s přivřenýma očima popových
zpěvaček či s udiveným pohledem oslíka Ijáčka…
-pč-
Samostatná výstava: Dobrá čajovna v České Třebové (říjen až prosinec
2006)
168
169
BROKERS
DOHAZOVAČI
(Paul Castelfranco v překladech Marcela Rejmánka)
Poets are the brokers of dreams.
Without them no one would meet
a dream
Other than his own.
Básníci jsou dohazovači snů.
Bez nich by nikdo nepotkal jiný sen
než svůj vlastní.
Paul Castelfranco se narodil 16. října 1921 ve Florencii. Když mu bylo
osmnáct let, emigroval se svými rodiči z Musolliniho Itálie do USA,
kde studoval na Bakersfield Junior College a na Kalifornské univerzitě
v Berkeley. Později se stal profesorem botaniky na Kalifornské univerzitě
v Davisu (UCD).
V roce 2007 obdržel od The Rebeiz Foundation for Basic Research
„Lifetime Achievement Prize“ za své celoživotní dílo v oboru fotosyntézy.
Rostlinná fyziologie pro něho ale není zdaleka vším. Castelfranco
je člověk v pravém slova smyslu renesanční. Vedle svého výzkumu
a přednášek na Katedře botaniky založil v roce 1964 na UCD Katedru
náboženských studií, kde rovněž působil jako profesor až do svého
odchodu do penze v roce 1991.
Následující ukázky pocházejí ze tří sbírek vydaných nakladatelstvím
Rock Crystal v Davisu: Over the Earth Beneath the Sky (1986), A basket of
Straw (1988), Pebbles and Flints (1991). Nápis na svůj náhrobní kámen si
Castelfranco možná už vymyslel. Je v jeho krátké básni Epitaph: „And on
his grave some kindly person wrote: / never did he jump on a bandwagon… / He
preferred to walk“. Zatím ale, ve své požehnaném věku, chodí po Davisu,
má radost ze života a uvažuje o vydání další sbírky veršů.
(mr)
170
DOBRÝ ŽIVOT
THE GOOD LIFE
Household appliances
Ease burden of the daily life
And give us more time
To watch T. V.
Domácí spotřebiče
nám pomáhají snášet tíhu
každodenního života
a dávají nám více času
ke koukání na televizi.
CAPTAIN YAG’S FUR COAT
KABÁT KAPITÁNA YANGA
Captain Yang flying
Over the Himalayas
From Burma to Chungking.
He had a heavy coat
To protect him from freezing
Above the eternal snows
All lined with heavy fur
Of alpaca or yak
Hard, brownish­‑grey, and thick.
Kapitán Yang létal
přes Himaláje
z Barmy do Chungkingu.
Měl mohutný kabát,
který ho chránil od mrazu
nad věčnými sněhy,
podšitý hustou kožešinou
z alpaky nebo jaka,
těžký, hnědošedý a silný.
171
překladatelská hu
překladatelská hu
Básníci jsou dohazovači snů
Paul Castelfranco v překladech Marcela Rejmánka
Básníci jsou dohazovači snů
Básníci jsou dohazovači snů
In nineteen forty­‑nine
He retreated to Taiwan
And took along his coat
Which was all but forgotten
In that tropical island.
Roku devatenáct set čtyřicet devět
odešel do penze na Tchaj-wan
a vzal si s sebou svůj kabát,
který byl na tom tropickém ostrově
nadlouho zapomenut.
And his family grew.
When his daughter was ready
To come to America,
Mrs. Yang, with the help
Of a cheap, little seamstress,
Made over that fur coat
For Wen­‑jing to wear.
A jeho rodina se rozrůstala.
Když se jeho dcera chystala
odejít do Ameriky,
paní Yangová, s pomocí
nenáročné švadleny,
přešila ten kožich
pro Wen­‑jing, aby ho mohla nosit.
In Davis a fur coat
Is hardly the thing.
All you need is a jacket
To stop the North Wind.
But the weather was kind
And sent a few flurries
Of improbable snow.
V Davisu se kožich
těžko užije.
Všechno, co potřebuješ, je lehká bunda,
která zastaví severní vítr.
Ale počasí bylo vlídné
a seslalo několik závanů
nepravděpodobného sněhu.
On the steps at the entrance
Of Hutchinson Hall
The snow was descending
And circling your head.
You looked about smiling
Out of your furry hood,
Incredibly beautiful!
Na schodech před vchodem
do Hutchinson Hall
padal sníh
a kroužil okolo tvé hlavy.
Dívala ses kolem, usměvavá,
ve svém kožichu,
neuvěřitelně krásná!
172
I carry a snapshot
Of that instant with me
In my eyes and my heart.
Momentka toho okamžiku
je uchovávána
v mých očích, v mém srdci.
I inquired of your daughter
what happened
To her grandfather’s fur coat.
She ignored its existence:
Zeptal jsem se tvé dcery,
„If I know my own mother,
It is carefully stored
Under oodles of mothballs.“
„Jak znám moji mámu,
je pečlivě uschován
pod spoustou kuliček proti molům.“
And so,
In suburban Hawaii
Sits a trunk that contains
A moment of bliss
In the past of an aging professor.
A tak
v jednom předměstí na Hawaji
leží kufr, který obsahuje
moment blaženosti
v minulosti stárnoucího profesora.
co se stalo
s kožichem jejího dědečka.
Ale ta se k němu neznala:
173
překladatelská hu
Paul Castelfranco v překladech Marcela Rejmánka
Rybí slovo
(Přeložil Jakub Grombíř)
Dmitrij Grigorjev se narodil v roce
1960, studoval naChemické fakultě
Leningradské univerzity, poté vy‑
střídal řadu zaměstnání, byl napří‑
klad kotelníkem. Aktivně se zapojil
do leningradského samizdatu.
Na kontě má čtyři básnické sbír‑
ky a tři prozaické knihy (mj. Ohnivý
domovník [Ognjonnyj dvornik],
2005). Žije v Sankt­‑Petěrburgu.
Bližší údaje (včetně originálu zde
otištěné povídky) lze najít na na
www.vavilon.ru/texts/grigoriev0.
html. Česky jeho texty vyšly v Aluzi,
Psím víně a v Těžkoříct.
174
RYBÍ SLOVO
Это была не щучья погода: с утра – жарко, солн‑
це, а к середине дня – грозовые облака, пере‑
межающиеся с чистыми кусками неба. Щуки
на этом озере клевали, когда ровно, пасмурно,
мелкий моросящий дождь и ветер. Сейчас не
клевало ничего. Толик сидел „на веслах“, а Тём‑
ка, то есть Артемий, разматывал и сматывал
спиннинг. Они успели поймать одного щурен‑
ка – карандаш грамм на двести, старую леску с
грузилом, пару коряг, кучу травы, успели также
зацепить чужую сеть, из которой полчаса выпу‑
тывали блесну. Теперь они сняли блесну и лови‑
ли на воблер.
– Толик! Давай правее, мы на камни идем. Я не
хочу воблер терять. Знаешь, сколько он стоит?
– Воблер, – Толику явно нравилось это сло‑
во, – шмоблер.
– Правее, воблер!
– Сам ты воблер. Сейчас как воблерну веслом!
– Это я тебя отвоблерю по самый воблер!
– Во бля воблер… Посмотри!
Пока они огибали мыс, погода изменилась окон‑
чательно: тёмная ровная пелена, высвечиваемая
молниями, уже повисла над лесом, и окаймля‑
ющие её чёрные тучи успели закрыть полнеба.
– Точно дождевое, – сказал Толик. – Надо на бе‑
рег, под елки спрятаться.
Словно подтверждая его слова, сверкнула мол‑
ния.
Тёма начал считать.
– Раз, два, три…
На счете „три“ ударило, причём с такой силой,
что по озеру прошла волна и покачнулись дере‑
вья на берегу.
– Как думаешь, до дому успеем?
– Против течения вряд ли.
– Оно не сильное.
Počasí nebylo na štiky – od rána pražilo
slunce a v poledne se zatáhlo černými mra‑
ky, kterými jen sem tam prosvítalo modré
nebe. Štiky na tomto jezeře braly, když bylo
pořád pošmourno, mrholilo a foukal vítr.
Teď nebralo nic. Tolja seděl u vesel a Ťom‑
ka, tedy Artěmij, smotával a rozmotával
šňůry. Chytili asi dvacetidekovou čudlu,
zakudlaný starý vlasec se zátěží, pár pařezů,
chomáč trávy a cizí síť, ze které půl hodiny
vymotávali třpytku. Teď nechali třpytku
být a chytali na wobbler.
„Toljo! Zahni doprava, nebo najedeš na
kameny. Nechci přijít o wobbler. Víš, kolik
stojí?“
„Wobbler,“ Toljovi se to slovo vyloženě za‑
líbilo, „vole.“
„Doprava, ty wobblere!“
„Sám jsi wobbler. Sleduj, jak wobblernu
veslem!“
„Já ti dám takový wobbler, až se z toho
powobbleruješ!“
„Hobluj, wobblere… Podívej!“
Zatímco obeplouvali mys, počasí se defini‑
tivně změnilo: tmavá rovná stěna, prosvě‑
covaná blesky, už visela nad lesem a černá
mračna, která ji lemovala, stačila zakrýt po‑
lovinu nebe.
„Vypadá to na déšť,“ řekl Tolja. „Musíme na
břeh, schovat se pod smrčky.“
Jako by chtěl potvrdit jeho slova, sjel z nebe
blesk.
Ťoma začal počítat.
„Raz, dva, tři…“
Na „tři“ zarachotil hrom, tak silně, že po
jezeře přešla vlna a stromy na břehu se za‑
kymácely.
175
překladatelská hu
Dmitrij Grigorjev
РЫБЬЕ СЛОВО
176
„Jak myslíš, že se dostanem domů?“
„Proti větru těžko.“
„Není zas tak silný.“
Jezero bylo skutečně zvlněné jen slabě: je‑
nom podle trávy a zelených vlásků vodních
řas, které vlály proti loďce, se dalo určit, že
vůbec nějaký vítr existuje.
„Smotej šňůru, tady je jenom tráva. Pojďme
oba veslovat, ať to jde rychleji.“
Znova uhodilo.
A znova Ťoma počítal.
„Teď to vypadá na další. Možná nás to obe‑
jde. Slyšel jsem, že bouřka je nejhorší na
vodě.“
„No nevím. Blesk zničí jenom to, co trčí.
Když zvednu veslo a zakřičím jak čaroděj,“
Ťoma tlumeně zakřičel. „Vyzývám všechny
blesky!“
„Ticho! Zase hřmí.“
Další hromová rána.
„Zajeďme radši ke břehu, podívej, je tam
budka.“
Propluli úzkou mezerou v rákosí a přirazi‑
li ke břehu, Ťomka vyskočil, vytáhl loďku
z vody, a právě v té chvíli dopadly první
velké kapky. Chlapci hodili vesla a náčiní
na dno loďky a vydali se ke kůlničce, pobi‑
té dehtovým papírem. Aby se schovali pod
stříšku, přitiskli se ke stěně vedle dveří,
zavřených na zámek. Dešťová stěna jim na‑
před skryla protilehlý břeh, potom stromy
i samotnou loďku.
„Škoda, dovnitř se nedostanem.“
„Ale jo, podívej, zámek je urvaný.“
Ťomka zalomcoval zámkem, jako by se
chtěl přesvědčit, že protikus petlice je utr‑
žený a zámek společně s ním volně visí ve
dveřích, potom potáhl k sobě. Dveře se
hladce otevřely.
сков фанеры, и весь этот скелет защищает от
дождя местами уже прорвавшаяся рубероидная
кожа.
Справа от входа находилась печь, маленькая,
кирпичная, с чугунной покрытой копотью пли‑
той, на которой лежали какие-то консервные
банки, стаканы, несколько пустых полиэтиле‑
новых бутылок, рядом с печкой – заваленная
тряпками самодельная лежанка, а на противо‑
положной от двери стене – деревянная полка с
обертками от таблеток.
Толик закрыл дверь. И за ней, в углу, обнаружил
деревянные костыли.
– Смотри, Тёмка!
– Ого, целые… – Тёма взял один из костылей и
принялся рассматривать, – большие… Как на
них ходят?
Затем взял второй и попытался встать на них.
– Тём, ты их лучше не примеряй. Мне дед гово‑
рил, тот, кто примерит чужие всякие больнич‑
ные штуки, сам потом больным становится.
У, блин! – Тёма отбросил костыли, – они ещё и
грязные.
– Здесь вообще грязно. – Толик принялся раз‑
гребать палкой тряпки, набросанные на лежан‑
ку. – Бомж, наверно, какой-нибудь живет.
– Нет, не бомж, это – домик рыбака, видишь,
расписание на стене.
На стене мелом были написаны цифры, которые
вполне могли означать время отправления по‑
ездов.
– А ты думаешь, если бомж, ему расписание не
нужно?
– Нормальный рыбак не развел бы такую
грязь. – Тёма смахнул с печи банки.
– Может, здесь вообще чисто и аккуратно было,
пока не ворвался кто-нибудь типа тебя и не раз‑
рушил здесь всё.
– Ой!
Uvnitř bylo těsno, nepořádek, ale sucho.
Světlo pronikalo dveřmi a malým neza‑
skleným okýnkem, kterým byla vyvedena
rezavá roura od kamen. Zevnitř bylo vidět,
že stěny jsou stlučeny z různých desek,
starých palet, kusů překližky a celou kost‑
ru chrání před deštěm místy už roztrhaná
dehtová kůže.
Napravo od vchodu stála malá cihlová pec
s litinovou plotnou, pokrytou sazemi, na
které ležely jakési plechovky, sklenice, ně‑
kolik prázdných umělohmotných lahví.
Vedle pece bylo improvizované lůžko, za‑
valené hadry, a na zdi naproti dveří dřevě‑
ná polička s platíčky od tablet.
Tolja zavřel dveře. V rohu za nimi objevil
dřevěné berle.
„Podívej, Ťomko!“
„Hm, jsou celé…“ Ťoma vzal jednu berli
a začal si ji prohlížet, „velké, jak se na nich
chodí?“
Vzal druhou a snažil se na nich postavit.
„Ťome, radši to nech na pokoji. Děda mi
říkal, že kdo si vyzkouší cizí berly, bude je
potom sám potřebovat.“
„Fuj!“ Ťoma odhodil berle, „stejně jsou špi‑
navé.“
„Tady je všude špína.“ Tolja prohraboval
klackem hadry naházené na lůžko. „Nej‑
spíš tady přespává nějaký bezdomovec.“
„Bezdomovec ne, spíš to bude rybářský do‑
mek, podívej, na zdi má jízdní řád.“
Na stěně byla křídou napsána čísla, která
mohla znamenat odjezdy vlaků.
„A ty si myslíš, že bezdomovec nepotřebuje
vědět, kdy jede vlak?“
„Normální rybář by tu neměl takový bor‑
del.“ Ťoma shodil z pece plechovky.
„Možná to tu bylo vzorně uklizené, než
177
překladatelská hu
Течение действительно было слабым: только по
траве, зелёным подводным нитям-волосам, тя‑
нущимся навстречу лодке, можно было опреде‑
лить, что оно существует.
– Сматывай катушку, здесь трава одна. Давай
вместе погребем. Быстрее будет.
Очередная вспышка.
И снова Тёма считал.
– Теперь вроде дальше. Может, мимо проходит.
Я слышал, что гроза опаснее всего на воде.
– Ну да. Молния убивает только то, что торчит.
Вот я поставлю весло вверх и как волшебник
закричу, – Тёма завыл глухим голосом. – Я при‑
зываю все молнии!
– Тише ты! Во грохочет.
Раскат грома продолжил их разговор.
– Давай лучше к берегу, вон смотри, там хижи‑
на.
Они зашли в узкий камышовый проход и при‑
стали к берегу, Тёмка выскочил, подтащил
лодку, и в этот момент упали крупные первые
капли. Бросив снасти и весла на дно лодки,
мальчишки помчались к „хижине“ – сарайчику,
обтянутому рубероидом. Они встали под козы‑
рек, прислонившись к стене рядом с дверью, за‑
крытой на замок. Пелена дождя сначала скрыла
от них противоположный берег, затем деревья
и саму лодку.
– Жаль, внутрь не влезть.
– Не-а, смотри, замок-то сорван.
Тёмка потряс замок, словно желая убедиться,
что одна из петель сорвана и замок вместе с ней
свободно болтается на двери, затем потянул на
себя. Дверь легко открылась.
Внутри оказалось тесно, грязно, но сухо. Свет
попадал через дверь и маленькое окошко без
стекла, в которое выходила ржавая печная тру‑
ба. Изнутри было видно, что стены сколочены
из разномастных досок, старых поддонов, ку‑
Юлька сидела на камне, опустив ноги в
воду – небольшой полосатый окунь стоял на‑
против её правой ноги и завороженно смотрел
на большой палец.
– Мама, Тёма, идите сюда, – позвала она, – смо‑
трите, стоит и смотрит. А раньше щука была,
такая длинная, как карандаш.
Тёма поднялся.
– О, мой цветок, свет моих очей, украшение раз‑
ноцветного оазиса, именуемого лоскутным оде‑
ялом, собираешься ли ты оторваться от много‑
мудрого чтения и поспешить на призыв своего
прекрасного дитяти?
Ирина улыбнулась, не отрывая взгляда от кни‑
ги.
– Угу, дайте мне хоть страницу дочитать.
178
sem přišel nějaký týpek jako ty a všecko
rozházel.“
„Joj!“
„Co?“
„Nějak se tady v té chalupě necítím. Radši
pojďme pryč. Ještě řeknou, že jsme se sem
vloupali.“
„Ale co se bojíš! Kdyby něco, skoro ničeho
jsme se nedotkli. Prostě jsme se schovali
před deštěm. Navíc dveře jsou dávno roz‑
bité. To je poznat.“
„A když někdo naráz přijde?“
„Aha, máš bobky.“
„Ne, jenom se mi zdálo, že tam u těch
smrčků…“ Ťoma ukázal na nejbližší smrk,
jehož tmavá silueta se rýsovala za stěnou
deště, „kdosi je.“
„A co když bude takhle pršet ještě pár dní.“
„Ne, takový déšť netrvá dlouho. Tak pojď,
zatopíme v peci. Můžeme si upéct štiku,“
obrátil se znova k pícce. „Tady ten plech je
jak pánvička.“
„A kdo půjde pro štiku?“
„Joj!“
Světlý obdélník dveří zaclonila obrovská
lidská postava.
Julka seděla na kameni a nohy spustila do
vody – nevelký pruhovaný okoun stál na‑
proti její pravé noze a fascinovaně pozoro‑
val její palec.
„Mámo, Ťomo, pojďte sem,“ zavolala, „po‑
dívejte, stojí a dívá se. Předtím tam byla šti‑
ka, taková dlouhá a tenká jak tužka.“
Ťoma se zvedl.
„Ó, můj kvítečku, světlo mých očí, ozdobo
pestré oázy zvané kostkovaná deka, zdali‑
pak se chystáš odtrhnout od velemoudrého
čtení a přispěchat na výzvu svého překrás‑
Ему нравилась дачная жизнь, нравилась Ирина,
женщина, с которой он уже несколько месяцев
жил вместе, ему нравилось слово „мы“, нра‑
вилось, когда она называла его своим мужем.
Они были одногодками и закончили один и
тот же институт, но учились на разных факуль‑
тетах и по-настоящему познакомились лишь
здесь – она год назад приобрела участок, а он
приехал помогать родителям перестраивать ве‑
ранду. А этим летом он уже строил её, то есть
свой собственный дом.
Он направился к Юльке.
– Тише иди… – зашептала она, – вон, смотри.
– Да, стоит и смотрит.
– Знаешь… – Она пошевелила ногой, и окунь
быстро отпрыгнул в сторону, так, словно вода
была воздухом. – Рыбки разговаривали с моим
пальцем.
– И что они сказали?
– Щука приглашала его на обед, а окунь просто
хотел поиграть. Побегать наперегонки до камы‑
шей. Можно я твоей футболкой попробую по‑
ловить рыб?
– Можно, конечно. Тем более я её стирать хотел.
Она зашла по колено в озеро, расправила фут‑
болку и застыла над водой в позе богомола. За‑
тем с размаху опустила футболку в воду.
– Юля, вылезай из воды, простудишься! – Шум
оторвал Иру от книги. – Тёмка, вытащи её.
– Мама, вода тёплая, – возразила дочь.
– Вода тёплая, – сказал Тёма. – Юль, знаешь что?
Давай наберем в ладошки воды и докажем это
твоей маме, а то иначе она не поверит.
Он сложил ладони лодочкой, зачерпнул воду и
направился к Ирине.
– Тёма… Тёма, не надо… – заверещала она, – у
меня книжка!
– Аа! – закричала Юлька, – давай её польём!
– Ладно, не будем ей ничего доказывать, – Тёма
ného potomka?“
Irina se usmála, ale oči od knihy nezvedla.
„Ehm, nechte mě aspoň dočíst stranu.“
Líbil se mu život na chatě, líbila se mu Irina,
žena, se kterou žil už několik měsíců, líbilo
se mu slovo „my“, líbilo se mu, když ho na‑
zývala svým mužem. Byli stejně staří a cho‑
dili na stejnou školu, ale na různé fakulty,
takže se pořádně poznali až tady – ona si tu
loni koupila pozemek a on přijel pomoci
rodičům přestavět verandu. A toto léto už
stavěl její, to znamená svůj vlastní dům.
Přistoupil k Julce.
„Potichu,“ zašeptala, „podívej se sem.“
„Ano, stojí a dívá se.“
„Víš,“ šplouchla nohou a okoun rychle od‑
skočil stranou, jako by voda byla vzduch.
„Rybky si povídaly s mým palcem.“
„A co říkaly?“
„Štika ho zvala na oběd, ale okoun si chtěl
jenom hrát. Honit se v rákosí. Můžu si zku‑
sit nachytat ryby do tvého trička?“
„Jasně. Stejně jsem si ho chtěl vyprat.“
Zašla po kolena do jezera, rozprostřela
tričko a strnula v pozici, jako by se modlila.
Pak se rozmáchla a hodila tričko do vody.
„Julie, vylez z té vody, nachladíš se!“ Hluk
přinutil Irinu vzhlédnout od knihy. „Ťom‑
ko, vytáhni ji.“
„Mámo, voda je teplá,“ odporovala dcera.
„Je teplá,“ řekl Ťoma. „Julko, víš co? Nabe‑
rem vodu do dlaní a zanesem ji tvojí mámě,
jinak nám neuvěří.“
Udělal z dlaní misku, nabral vodu a vydal
se za Irinou.
„Ťomo… Ťomo, nemusíš,“ zaječela, „mám
knížku!“
„Á!“ zakřičela Julka, „pojďme, polijem ji!“
„Dobře, nebudem jí nic dokazovat,“ zasta‑
179
překladatelská hu
– Что?
– Мне не по себе в этом доме. Давай уйдём. Ещё
скажут, что мы дверь взломали.
– Да не бойся ты! Если что, мы же почти ничего
не трогали. Просто зашли дождь переждать. К
тому же дверь давно взломана. Это видно.
– А вдруг кто-нибудь придет?
– Ага, приссал.
– Нет, просто показалось, что там в ёл‑
ках… – Тёма указал на ближайшую ель, тём‑
ный силуэт которой угадывался за пеленой до‑
ждя, – кто-то есть.
– А представляешь такой дождь на несколько
дней.
– Нет, такой дождь долгим не бывает. Давай, что
ли, в печи огонь разведем. Можно щуку пожа‑
рить, – он снова повернулся к печке. – Смотри
этот лист как сковородка.
– А кто за щукой пойдёт?
– Ой!
В дверях, закрывая собой весь свет, появилась
массивная человеческая фигура.
180
vil Ťoma holčičku, „ryby se dají lovit ještě
jinak.“
„Jak?“
„Musíme vykopat v písku speciální nádrž
a tam je naženeme.“
„Jde se na to.“
Společně hrabali písek, pak spojili nádrž
kanálem se zbytkem jezera, ale jakýsi člo‑
věk na vodním skútru profičel tak blízko
břehu, že vzduté vlny rychle zničily celou
jejich práci.
„To je lump!“ rozhořčila se Julka.
„Nic netrvá věčně,“ prohlásil hlubokomysl‑
ně Ťomka. „Ber to jako tsunami.“
„Jako co?“
„Tsunami. Taková veliká vlna, která splách‑
ne do moře celá města.“
„Jé, podívej!“ Julka už zapomněla na past
a teď si prohlížela stopy v písku. „Sem se
voda nedostala. Takové divné stopy. Kula‑
té, jako od tyčky.“
„Ukaž, podívám se. No teda. To nejsou
stopy od tyčky,“ řekl Ťoma spiklenecky,
„to jsou stopy berlí. Žije tu jeden člověk…
no, ne tak docela člověk… Říkají mu vodní
stařec. Žije ve vodě a už si v ní tak zvykl, že
má místo nohou rybí ocas, takže se po souši
pohybuje jenom o berlích. A zjevuje se za
velkého lijáku. Takového, kdy tenká vrstva
vody pokryje celou zem a on se může do‑
klouzat do svojí tajné chatrče, kde má scho‑
vané berle. Potom na nich v noci při měsíci
obchází svoje pobřežní království. A když
se tak zamračí, že je ve dne tma jak v noci,
může se objevit i ve dne.“
„Nikdo takový není.“
„Ale je. Jednou, jako kluk, jsem s kamará‑
dem zašel do jeho chýše. A dokonce jsem si
náhodou zkusil jeho berle.“
– И что он тебе сделал?
– Ничего. Просто научил меня волшебному ры‑
бьему слову. Если низко-низко склониться над
водой и его прошептать, рыбы исполняют твоё
желание. – Тема улыбнулся.
– А моё?
– И твоё. Если ты встанешь рядом со мной вот
так в воду, возьмешь меня за руку и загадаешь.
Только это должно быть настоящее желание.
– Ну вот, встала. – Она протянула ему ладош‑
ку. – Давай, прошепчи своё слово…
– А ты загадала?
– Загадала, загадала.
Тёма склонился и, прикоснувшись губами к по‑
верхности воды, прошептал…
„A co ti udělal?“
„Nic. Jenom mě naučil kouzelné rybí slovo.
Jestli se skloníš nizoučko nad vodu a za‑
šeptáš ho, ryby splní tvoje přání.“ Ťoma se
usmál.
„A moje?“
„Taky tvoje. Jestli si stoupneš vedle mě do
vody, vezmeš mě za ruku a budeš si něco
přát. Jenom to musí být opravdové přání.“
„Tak už stojím.“ Natáhla k němu dlaň. „Za‑
šeptej ho svoje slovo.“
„Už sis přála?“
„Přála, přála.“
Ťoma se shýbl, přitiskl rty k hladině a za‑
šeptal…
181
překladatelská hu
остановил девочку, – рыбу и по-другому ловить
можно.
– Как?
– Надо вырыть в песке специальный загон и
туда загонять.
– Давай.
Они вместе рыли песок, затем соединяли загон
каналом с остальным озером, но какой-то чело‑
век на водяном мотоцикле пролетел так близко
от пляжа, что набежавшие волны быстро унич‑
тожили все их труды.
– Вот гад! – возмутилась Юлька.
– Ничто не вечно, – сказал Тёма глубокомыс‑
ленно, – воспринимай его как цунами.
– Как что?
– Цунами. Такая большая волна, которая смы‑
вает целые города.
– Ой, смотри! – Юлька уже оставила идею
загона и теперь разглядывала следы на пе‑
ске. – Сюда вода не добиралась. Какие странные
следы. Круглые, словно от палки.
– Ну-ка, посмотрим. Ого. Так это следы не пал‑
ки, – сказал Тёма заговорщицким голосом, – это
следы костылей. Здесь живет один человек… ну,
не совсем человек… Зовут его водяной дед. Он
живет в воде, и настолько привык к ней, что
вместо ног у него рыбий хвост, и по суше он пе‑
редвигается только на костылях. А появляется
он в сильный дождь. В такой, что вода покрыва‑
ет землю тонким слоем и он может доскользить
до своей тайной хижины, где хранит костыли.
Потом на этих костылях ночью при луне обхо‑
дит прибрежные владения. А если туча такая
низкая, что днём становится темно как ночью,
то он может и днём появиться.
– Такого не бывает.
– Бывает. Однажды, когда я был маленьким, мы
с другом зашли в его хижину. И я даже случайно
примерил его костыли.
Vladimír Šrámek
Několik drobáků rosy
Seděl na břehu potoka, který již ztratil svou
bystrost, líně se povaloval po lukách a jen
občas – jako by si chtěl připomenout svou
bujarou minulost – poposkočil po několi‑
ka vzdorujících kamenech. Na louce kolem
sebe měl popsanou haldu papírů, které
pomalu a opatrně rozstřihával na jednot‑
livá slova. Opatrně, bál se slova poškrá‑
bat, či jim dokonce způsobit hlubší rány,
o amputaci slabik nemluvě. Když skončil
tu náročnou, několikahodinovou operaci,
nastrkal slova do prázdného pytlíku od bu‑
chet, které koupil ráno v krámu ve vesnici,
a popošel k vodě. Namočil pytlík a ten se
při prvním rychlejším pohybu proti vodě
roztrhl. Slova se vysypala, pokryla hladinu
jak hejno vodoměrek a zakroužila v tůni
pod olší. Karel nasadil na nos levné brý‑
182
le s věčně zapatlanými skly. Nahlas začal
předčítat: „Katedrála, kolem, roh, vzplanu‑
la, dlouze, tabák…“ Zjevně uspokojen luskl
prsty, a od lesa přilétl poryv větru jak cviče‑
ný sokol. Krátce přejel svými prsty po vodní
valše. Vodní hádci se vzedmuli, chňapli po
slovech a celé to klubko zmizelo pod hla‑
dinou. Karel šel dál podél potoka a kontro‑
loval, zda nějaké slovo nevypluje zalknuté
o kus dál po proudu. Neviděl ale nic. Slova
se asi zuby nehty držela spletitých kořenů
olše, která jak plavčík pozorovala hladinu.
Nad potokem se začal břeh prudce naklá‑
nět a skály nestydatě ukázaly holá břicha.
Karel se zastavil a čekal. Věděl, že přijde.
A skutečně – slunce ukročilo na obloze
a škvírou mezi stromy se mu opřelo do
zad. Mezi skály vystoupil Karlův stín. Ne‑
šramot
souměrně vyšší než jeho tvůrce, ale: „Kdo
je vlastně tvůrce koho?“ pomyslel si Karel.
Uklonil se a Stín udělal totéž. Chvíli je oba
bavilo dvornosti opakovat, ale pak Karel
zamával a udělal pár kroků stranou, mimo
kužel světla. Přebrodil a začal šplhat do
protějšího svahu, který přeci jen nebyl tak
prudký. Vydrápal se na lesní cestu a oblou‑
kem se pustil zpět. Při cestě jak zlé svědo‑
mí stály zbytky zdi. Bývalá hájovna. Pytláci
tady kdysi pověsili hajného za nohy ze stro‑
mu tak, že mu hlava končila přímo v mrave‑
ništi. Zaživa! „Brrrr, strašná smrt,“ otřásl se
Karel a utrhl šťovík, který od té doby u vlh‑
ké zdi roste. Nechal si na jazyku rozpustit
jeho kyselou chuť. A v ruce rozdrtil mladou
kopřivu, až se mu dlaň podebrala. Díval se
přitom za zeď, zda se v bývalé místnosti
něco nepohne. Ne, žádný pohyb, ducha
hajného tímto rituálem nevyvolal, ty dvě
bolesti byly pořád nesouměřitelné.
Cesta byla široká tak akorát, aby mezi špič‑
kami smrků probleskovalo na zem slunce.
Až v zatáčce se stromy rozestoupily a toho
využilo ke slunění hned několik kamenů.
Karel se posadil a opřel se o vůdce smečky.
Ten právě poobědval horké slunce a přes
tenkou košili příjemně pálil do zad. „Vy‑
právěj,“ řekl Karel a Kámen začal vzpo‑
mínat na pocestné, kteří svou chůzí kdy
rozechvěli udusaný povrch cesty. „Je to
fakt rozdíl – nechat se rozcupitat střevíčky
nevěrných paniček, které honem honem
běží do prvního stínu, nebo se dát rozdu‑
pat holinami nadlesního… – ten panečku
ví, co je bolest!“ Karel se usmál a přitiskl se
přitom na kamennou kůži. A Kámen mu
z vděku za tu slast lupnul v zádech a zbavil
ho bolestí, které ho už týden trápily. Vše je
tak jednoduché – napadlo Karla a lehkým
krokem ušel dalších pár set metrů. Tam
uprostřed mýtiny jediný strom. Už si ne‑
trpělivě přerovnával kořeny. Ne, nebylo to
nad zemí vidět, ale Karel to poznal. Vytušil.
Scházeli se tu. Borovice. Větve rozmáchlé
kolem těla, jako by jehličí sypala malým
skrčkům, kteří se jí tulili k mohutné noze.
Karel prokličkoval mezi těmi caparty a ob‑
jal ji. A neznatelně se začali pohybovat do
rytmu. Borovice proteplila kůru náhlým
návalem mízy – a dost! Odtáhli se náhle od
sebe, jako by se zastyděli…
Seběhl ze stráně, přebrodil, boty nezul.
I boty chtějí pít. Čvachtavým krokem stou‑
pal směrem k místu, kde začínal sad. Pod
paži vzal starou, ohnutou břízu, která se tu
do kopce belhala, co pamatoval. „Pojďte,
pomohu vám,“ a Stařena nepatrně narov‑
nala zlomené tělo a nechala se vést. Nevěs‑
ta v uválených šatech – prohlížel si Karel
bílou róbu z minulého století. Obřadně se
však uklonil a nechal břízu odpočinout na
samém okraji sadu. U kamenné zdi. Jeho
Zdi. Pohladil její vrásky, staré snad jak žil‑
kování prvohorních kapradin, které rostly
ve vlhku opodál. Sehnul se a na hrb Zdi ze
183
184
kolem ohniště. Pak si do ní lehl, břichem
k zemi, a snažil se nasát její vůni. Napůl
omámen se převalil na záda a pozoroval,
jak velká černá velryba proplouvá oblo‑
hou. Nadýchla se tmy a vystříkla do výšky
mohutný gejzír hvězd. Karel pospojoval
body hvězd do obrazců. Jiných než včera
večer. Jiných, než bylo zvykem po celá tisí‑
ciletí. „Kobyla, Sen, Vodovod…“ Spokoje‑
ně potichu zhodnotil výsledek dnešní vý‑
uky nebeské deskriptivy. Pak se překulil na
bok a v uhlíkách jak ve vnitřnostech obět‑
ního zvířete se snažil přečíst osud příštího
dne… Spokojeně se usmál. Žhavé na žha‑
vém tam stálo, že mu Starý otec zase k ránu
pošle několik drobáků rosy, aby bylo za co
ve vesnici koupit rum a chléb.
šramot
sadu přihodil další závaží. A ona podklesla
v kolenou, ale pak zapřela nohy jak vzpě‑
rač, zadržela dech a… udržela nový kámen
nad hlavou.
Už jen pár kroků, a stál u chalupy. Stmíva‑
lo se. Pod kolnou nalámal několik klacků
a zapálil pod nimi v ohništi staré noviny.
Počkal, až chytnou plným plamenem, a až
poté se snažil znovu, po měsících, rozluš‑
tit jejich zprávy. Ale nevzpomenul si už na
nic, co titulní strana známého deníku ohla‑
šovala palcovými titulky. Noviny mu umí‑
raly před očima. Karel přidal několik polen
a oheň začal lačně polykat.
Karel se vrátil k chalupě a sáhl po kose,
která tu opřena o zeď odpočívala od minu‑
lého večera. Vzal ji za rámě, přidržel si ji
jak k tanci a několika obraty pokosil trávu
185
telegrafické recenz
Petr Čermáček
OD VODY KE KAMENI
Oproti prvotině Paměť
vody Ladislav Puršl (nar.
1976) ve sbírce Mločí
mapa (Host, Brno 2008,
náklad neuveden, cena
115 Kč) své obrazy zna‑
telně zpřesnil a znalé‑
havěl. Ostré, překvapivé vidění, které
je zároveň tlumené – z přemíry světla
se tmí a kontury staly se nejistými…
Kontrasty mezi dnem a nocí či světlem
a stínem se v Puršlových básních něko‑
likrát opakují: „Slunce stojí, / pak se vrací,
láme se v půli. // Zapadá půl na východ.
Půl / stojí a nezapadá…“ Nejistý stav na
rozhraní – ještě jsme úplně neusnuli,
ale již také nejsme bdělí… Reálný svět
a sen se mísí. Přesně takové jsou mno‑
hé básně sbírky. Výtvarný doprovod
tvoří strohé, syrové kresby Aléna Diviše
a je to doprovod zcela adekvátní. Pur‑
šlovy básně jsou totiž velmi výtvarné,
krajina, detaily, světlo, vše je kresebně
cizelované – svým napětím mezi rych‑
lým načrtnutím a lpěním na detailu či
postupným upřesňováním obrazu dal‑
šími čarami‑slovy. A stejně jako Divišo‑
vy kresby působí Puršlovy básně často
jako bolestný sen, v kterém se skrývají
neznámí běsi… Pokud bychom se po‑
koušeli hledat další souzvuky, kromě
Demla, kterého může Puršl připomí‑
nat především v osobnějších textech,
186
jako jeden z prvních by vytanul na mysli
Bohuslav Reynek. A to rozhodně nejen
proto, že je v jedné básni zmiňována
jeho grafika. Motivy, místním ukotve‑
ním, ale také rytmikou je Reynek zce‑
la přirozeně evokován. „Jób z Petrkova
přežehnaný vlaštovkami“ zcela přirozeně
pobývá v Puršlově světě, ve světě, kde
bolest i úžas mají pevné místo a často
jsou blízko, velmi blízko sebe.
Texty Dagmar Urbánkové (nar. 1972) v kníž‑
ce Ta hlava větru vypadá
jako pes (Host, Brno
2008, náklad neuve‑
den, cena 149 Kč) jsou
půvabně nezařaditelné.
Svět snu a dětské fantazie (podoben
světu Alenky v říši za zrcadlem či Ada‑
movu světu za roztrženou nohavicí
z autorčiny knihy Adam a koleno), hravé
portréty, postřehy a glosy, odposlech‑
nuté rozhovory z vlaku a nejen z něj.
Na první pohled možná trochu nesou‑
rodé seskupení, při druhém a dalších
pohledech však nikoliv, všechny texty
cosi příjemně spojuje. Osobitá výtvarná
vizuálnost? Hravý nadhled v kombinaci
s neskrývanou, ale ani nijak akcentova‑
nou senzitivitou? Snad. Každopádně
je to knížka ­osvobozujícím způsobem
uvolněná, svobodná. Jednou přesná
vtipná miniatura: „Také že my v ČR máme
malinké lidi, / malinkou paní, / která nedosáhne v čekárně z lavičky na zem / a vedle sebe má
pytel s okurkami.“ Podruhé snivý záblesk:
„JEN TAK / – že se potkávají ve stínech. / Proto
nemohou mít těla. // Obzor je nižší, / už posekali řepku. // Mléčná kočka v poli všechno zhojí.“ Obtížně se tahle knížka popisuje, o to
lehčeji se však čte a o to důrazněji si říká
o opakované čtení.
Být tak poučený poezií, jako
je Petr Mikeš (nar. 1948),
a přesto umět být prostý
a přímočarý a nebát se toho,
to je opravdu obdivuhodné.
Útlá knížka Starý dům – haiku a jiné básně
(Periplum, družstvo nakladatelů, Olo‑
mouc 2008, náklad a cena neuvedeny) je po
všech stránkách čistá – svou jednoduchou,
výstižnou grafickou úpravou, průběžným
římským číslováním básní i jejich vnitřní
náplní. Výstižnou charakteristiku knížky
nabízí Mikeš sám titulní básní: „Těmito verši / si pomník / nevystavím. / Jen starý dům /
vzývám a stavím.“ Starý dům je zkrátka sbírka
sevřených, citlivých miniatur – vyznání mi‑
lované ženě, hodolanskému domu a jeho
okolí, haiku – vzkazy milovanému autorovi
(Ezra Pound), přátelům, britským a ame‑
rickým básníkům, které autor překládal…
Básně psané jako haiku zní zcela přirozeně,
přitom jsou to haiku tematicky i formálně
(většinou sedmnáctislabičné, v dělení 5 / 7 /
5 slabik), a toho v češtině dosáhnout není
rozhodně jednoduché. Obejdou se bez ja‑
kéhokoliv „východního oparu“, tj. odkazů,
duchovních evokací či rovnou nápodob
(jak lze u mnohých evropských autorů hai‑
ku pozorovat), mají precizní rytmus a rým,
jsou inspirovaná i inspirativní: „Jen kousky
sbírám / neznámé řeči a slov. / Kov, okov a kov.“
Část básní je doprovázena anglickými ver‑
zemi Matthewa Sweeneyho a jsou to verze
velmi invenční, tj. nejsou jen ozdobou či
přívažkem, ale skutečným obohacením,
dialogem s autorem sbírky. Mikeš: „Ostravské nory / jak Mariánské hory, / jak zbytky
Tory.“ Sweaney: „Your Ostrava nights: / like
Marian mountain heights, / like Hanukkah lights.“
Že by bylo rozhodně škoda,
kdybychom si básně Emila Boka (nar. 1925, zemř.
2007) nemohli číst, mne
přesvědčily už dvě sbírky,
které se mi v minulých le‑
tech dostaly do rukou –
Prérie a Jedy blaženosti. Po všech stránkách
zdařilý výbor Milování na deštném polštáři
(Zahrada, Tá­bor 2008, náklad a cena ne‑
uvedeny) mne v tom utvrzuje. Bokova
imaginace, spřízně­ná s imaginaci nezva‑
lovskou, je bohatá i vzácně melancholicky
ztišená a zejména v posledních sedmi le‑
tech tvorby jsou básně, z ní vzniklé oprav‑
du brilantní: „Jako bych tu už kdysi byl: / zimou vybělené křoví / a mezi starými domy / spí
na otomanech milenky / zcela nahé, / obtočené
jen stříbrnou / přízí.“ Fascinujícím způso‑
bem prolínající světy fantazie, vzpomínek
a reálné skutečnosti se potkávají na minia‑
turních půdorysech přesvědčivě, působivě,
v básních je ironie i tklivost, jsou nápadité
(a to i tam, kde jsou vystavěny z básnic‑
kých spojení, která sama o sobě by mohla
být dnes již považována za omšelou bás‑
187
telegrafické recenze
nickou veteš) a jazykově vytříbené. Řada
obrazů je natolik jiskřivá, že by obstála
i sama o sobě, tak jako se přesně vybrouše‑
né kameny obejdou bez šperku: „A potom
se město ve tmě obrací / vzhůru břichem / jak
hejna světélkujících ryb / v protější nemocnici.“
Přes dobově podmíněnou rozdílnost básní
z jednotlivých období tvorby (nejstarší bá‑
seň v knize je z roku 1941, nejmladší z roku
2007) působí výbor velmi soudržně, což
je jednak zásluhou kvality Bokových básní
a jeho tvůrčí konciznosti, jednak zásluhou
editora Radima Kopáče (který navíc výbor
doplnil precizním, faktograficky bohatým
a přitom velmi živým doslovem). Textová
kvalita knihy je navíc umocněna grafickou
úpravou, skvostný obal s využitím Bokovy
kleeovsky jednoduché kresby je podpořen
invenční čistou typografií Lucie Mrázové.
Je zkrátka opravdu potěšením v téhle knize
listovat a lze si jen přát, abychom se v po‑
dobné kvalitě dočkali i vydání dalších textů
z básníkovy pozůstalosti.
Sbírka Mojmíra Vrby (nar.
1962) Zatloukat hřebíky do
vody (edice Stůl, Psí víno,
Praha 2008, náklad neu‑
veden, samostatně nepro‑
dejná příloha) má možná
trochu smůlu, že se ocit‑
la v hromádce s předchozími tituly. Ve
srovnání s jejich nadprůměrností je její
průměrnost zvláště patrná. Filozofující
postřehy zní sice nečekaně, ale také jaksi
samoúčelně, chladně či vyprázdněně („zatloukáš hřebíky do vody / tak snadno / se ohýbají“). V lyričtějších básních se zase obje‑
vují poetické triviality typu: „…a nad nimi /
188
­ ocenky co s večerem / tak sladce voní / semínka
n
jak zrnka pepře / sladký čas / opadávající do
hlíny.“ Relativně časté aforistické ladění je
spíše křečovité či předvídatelné než jiskřivě
vtipné. Básně, které znějí či mají znít „re‑
belsky“, pak často působí příliš plánovitě či
tezovitě („každý večer / si omývám tvář / a pohlaví / stále ještě / věřím na lásku“). Jen občas
je v nich přesvědčivá sarkastická hořkost,
tak jako v básni Osobnostní pozitivní kurz:
„už nebudete / neurotiky / kuřáky / alkoholiky
/outsidery // jaké je to / štěstí / vyhladí / celou
mou rodinu.“ Bohužel, takhle to „sedne“ jen
občas, jinak jako by stále něco přebývalo či
chybělo.
bylo, spíše je snivcem, kterému je jedno, jak
si s tím čtenář poradí, zda bude podezírat
těsná sousedství velkých slov a symbolů za
neúnosná („ROH zvuků sytosti. / Pavučina.
Brána samoty. / Štěkot psů. Věčnosti / sežrané
čelistmi dobroty. // Hlasy chodící stájemi / ráje.
Srdce unášeného / jiskrou. Temnými hrázemi. / Slast. Nebe neklidného.“). Tato kniha se
dá snad okouzleně poslouchat, stěží však
­sdílet.
Odvalit Kámen mlýna (Host,
Brno 2008, náklad neuve‑
den, cena 120 Kč) Stanislava Denka (nar. 1962) je
svízelný úkol. Ostře sekané
verše z krátkých vět dobře
zní, zvučná i skřípivá slo‑
va v nečekaných sousedstvích sama o sobě
navozují atmosféru – mírně tajemnou,
rustikální, náměsíčně snivou, s očekáva‑
nými vertikálami a tajemnými zjeveními.
Jenže proniknout hlouběji je často přinej‑
menším nesnadné, navrstvení obrazů se
místy může jevit nahodilé nebo odvíjející
se jen od zvuku slov, nikoliv již od jejich
obsahů… Možná je to dáno jen osobitou
autorovou imaginací (podpořenou archai‑
zujícím lexikem), to připouštím, výsledek
je však stejný – básně se často ocitají na hra‑
nici srozumitelnosti či za ní a podezření
z prázdnoty se tak při čtení sbírky čtenáři
chtě nechtě neodbytně vrací… Přitom ne‑
myslím, že by tomu tak u Denka skutečně
189
recenz
recenze
ČEREPKOVÉ
ZAKLÍNÁNÍ
PROTI
OBROVSKÉ TMĚ
Vladimíra
Čerepková:
Zimní derviš
TORST
Praha 2008
Zimní derviš je třetí kniha česko­
‑francouzské básnířky Vladimíry Če‑
repkové (narozené 4. února 1946 v Pra‑
ze). Debutovala rok po svém odchodu
do exilu sbírkou Ryba k rybě mluví (Čes‑
koslovenský spisovatel, 1969), před
osmi lety publikovala v pražském Tor‑
stu konvolut Básně, snášející dohro‑
mady texty od počátku 60. do konce
90. let – a na samém sklonku loňské‑
ho roku vydala jmenovanou novinku,
čítající ne víc než padesát čísel z let
2004 – 2007. Čili jde o ukázku z nejak‑
tuálnější tvorby.
Navzdory skromnému rozsahu je to
soubor přesvědčivý; málem se chce
rou­havě říct, že by k přehlédnutí au­
torčina básnického světa stačilo i mé‑
ně – vždyť v bezejmenném textu o de‑
seti verších, který knížku uzavírá,
máme Čerepkové aktuální poetiku ja‑
ko na dlani: „V kapradí / pichlavá křídla / vznosné bodliny / dutý čas / a zhasla
sova / slovo sen / lesem jdu / svou ozvěnu si
volám / probouzím prázdnotu / prohýřím
pohyb“
Citovanou báseň zřejmě zrodilo vol‑
né asociování, spontánně řetězená
190
slova‑obrazy, a to jak na základě sym‑
bolicky významové, tak rytmicko–
zvukové příbuznosti; přičemž autor‑
čino lexikum je jedněmi i druhými
potencialitami přímo nabité. Silně tu
vnímáme romantický kořen: zejmé‑
na v projekci básnířčiny afektivity na
„plátno“ přírody; ale též v osamělosti,
nedialogičnosti její chůze lesem, který
přirozeně koresponduje jak s lůnem
přírody, tak s fantazijní, iracionální
složkou této poezie. V druhém plá‑
nu zde ovšem čteme překonávání
onoho romantického základu (resp.
základu beatnického, vezmeme­‑li
v potaz dobově aktuální romantic‑
kou odnož), a to směrem k souzvuku
s metafyzickými zenovými říkadly či
hádankami, které mají funkci jakési
poslední záchranné sítě. Poslední ve
smyslu tvarové redukce na minimum
veršových tahů i obsahové koketerie
se znicotněním – svým i vesmírným;
s absurdním vzýváním vlastní ozvěny,
probuzené prázdnoty, prohýřených
pohybů.
Ve svém čtyřicet let starém debutu Če‑
repková zužitkovala ohlasy americké
beatnické poezie plus domácí blueso‑
vé inspirace, aby jimi podepřela bezú‑
těšnou zprávu o vlastním dětství a do‑
spívání (nepoznala otce, vyrůstala po
dětských domovech, později byla hos‑
pitalizována v psychiatrické léčebně).
Svůj imaginativní potenciál, rozhodně
mocnější než u generačních kolegů
Václava Hraběte a Inky Machulkové,
plně uplatnila zejména v textech ze 70.
let. Svazek Básně je z první půle pře‑
devším knihou exilového neklidu, vějířem
expresivních gest, rázných slovních vírů,
strhávajících do svého jícnu jednu životní
kótu za druhou: domovinu, přátele, lásku,
životní smysl. Hluboko za půlí se kniha
láme v nový rytmus: apokalyptická bouře
doznívá v dotycích nových břehů; fantazij‑
ní vichřice utichla, veršový příboj zeslábl
na minimum. A mezi stromy se vyloupla
mlčenlivá silueta „zimního derviše“.
Novinka Vladimíry Čerepkové je svému
titulu nablízku: autorčina senzibilita zů‑
stává (pod)zimně chladná a její texty mají
nejblíž k zaříkáváním. Jimi napříč se přelé‑
vají klíčové motivy čerpané z přírody, jež je
nejčastěji nahlédnuta prizmatem denního
i nočního snění; potkáváme tu zmíněný
les, ovšem také vítr, hvězdy nebo déšť, v je‑
hož kapkách se zřetelně odráží osamělost
básnického subjektu. A je to osamělost abs‑
trahující, jen zřídkakdy zatížená konkréty
situačních prožitků. Výsledné magické
formule se pak dotknou tu poetiky Wer‑
nischovy (zejména jeho „zenových“ mini‑
atur, metafyzických a lehce groteskních
zároveň; viz báseň Připojíš k větvičce kosti),
tu dikce pozdního Ivana M. Jirouse (když
Čerepkové textem výjimečně prosvitne mi‑
lostnost, nostalgické ohlédnutí za kýmsi
druhým; báseň Černý salamandr). Ovšem
nejzřetelnějším příbuzným Zimního derviše
je poezie chebské Viktorie Rybákové: obě
básnířky, byť od sebe vzdáleny o generaci,
jsou ve svých málomluvných textech silně
podmanivé. S podobnou vervou se zaklí‑
nají v sítě přirozeně mélických obrazů:
„hvězdným zpěvem slavíka“ – proti „obrovské
tmě“.
Radim Kopáč
SRDCE PŘESTÁVÁ
NA OKAMŽIK
TLOUCT
Nikki Giovanniová:
Houpání na duze
PERIPLUM,
Olomouc 2008
„Ve skutečnosti to není špatná země… nejspíš…
ta nejlepší možná naděje… pro lidské bytosti“,
napsala v básni Moje Amerika „kněžna
černé poezie“ Nikki Giovanniová. Rodač‑
ka (1943) z Knoxvillu ve státě Tennesee,
je v básnickém díle i v občanském životě
programově „černou ženou“, enfant terri‑
ble, perlou v dlouhém náhrdelníku černoš‑
ských tuláků pod americkými hvězdami,
jakými jsou básníci Richard Wright, Alice
Wolkerová nebo patrně nejznámější čer‑
nošská celebrita americké ženské literatury
Toni Morrisonová.
Jaká byla Amerika v očích dívky, která do
básnického proudu vstoupila razantně, re‑
belsky a bezhlavě už v průběhu šedesátých
let minulého století?
Americká poezie neztratila ze zřetele své
otcovské inspirátory: Allana Edgara Poea,
který však byl víc evropským duchem, de‑
kadentním blížencem Baudelairovým,
a velkého rapsóda Walta Whitmana, pan‑
teistu a vesmírného symbolistu. K těmto
směrodatným oporám je dlužno připočíst
ještě další výrazné vlivy: dílo Langstona
Hughese, k němuž se hlásí většina americ‑
kých tradicionalistů včetně naší autorky,
a působivost či ozvěnu přirozeného lyri‑
smu a postromantického vanutí, jež chtě‑
lo přesáhnout industriální a technickou
191
recenze
civilizaci strojů a mechanismů návratem
k panenské přírodě a k lesním šerům, jak
je ve svých filozoficko­‑básnických spisech
uměli vyvolat Thoreau a Emmerson a jak je
později téměř myticky i elegicky zobrazo‑
val Robinson Jeffers.
Nad těmito řečišti se tetelí hudba čer‑
nošských blues a madrigalů, spirituálů
a protestsongů, táhlých saxofonových
sól, nesoucích se nad městskými čtvrtěmi
prosáklými splínem a revoltou, jako byly
newyorský Haarlem či „francouzská čtvrť“
v New Orleans, pokládaná za kolébku
amerického jazzu. Jazzové echo se však
rozprostírá i nad odlehlými kouty Severní
Ameriky či nad příhraničním prostorem
s Mexikem, který se v jedné fázi tvorby sta‑
ne i epicentrem básní Nikki Giovanniové.
Ta ovšem za své autentické předchůdce či
společníky pokládá hlavně hvězdy nadchá‑
zející popové éry Billie Holidayovou nebo
Arethu Franklinovou.
Rosa, jak někdy své verše Giovanniová po‑
depisovala, se vždy vehementně hlásila
k Americe jako k prostoru neomezených
možností, kde je v rámci životního poci‑
tu opojnosti, satori, možné překlenout
i dramaticky tragické okamžiky existen‑
ce. Pokud její čtenář odhlédne od tako‑
vých konotací a ponoří se do zpěněného
proudu její obraznosti a senzitivnosti, pak
možná v jejích básních o „černých“ pře‑
hlédne úzkost překrývanou ironií a skoro
dětským nasazením či oddáním se osudu,
jenž je jako v každém životě jednou vese‑
lý, jindy smutný. Rimbaudovská polarita
živelného optimismu, který člověku nabízí
mimo jiné i zdařilá báseň, a skepse, jež na‑
opak často brání v psaní veršů pokračovat,
192
je také dominantním dualismem Nikki
Giovanniové.
V černošském, skoro divošském kotli, kon‑
trastujícím s chladným, vykalkulovaným
a nábožensky motivovaným životem bílých
spoluobčanů, vůči kterým autorka nikdy
neutrousí zlé slovo, se odehrávají rovněž
její poněkud zběsilé mikropříběhy. „Loni
v létě jsem byla ptákem / tahala slámu z polí /
škubala bavlnu ze starých křesel / dělala si tiché
hnízdo // Koupala se v kašnách / byla neklidná /
když se blížily kočky / Milese a Tranea a Billie
Holidayovou / nasávala jako potravu,“ vyzná
se v básni Prostě jazz, sugerující představu
životního štěstí, volnosti černého ptáčete
neohlížejícího se na konvence. V takových
básních se autorka objevuje jako bytost
s hlavou plnou revolučních vizí: „Mívala
jsem bojovné / sny o převzetí moci / v Americe abych těm bílým / ukázala jak se to / dělá.“
Avšak i takový básnický rebelant se pojed‑
nou stáhne do sebe jako psisko, jemuž ublí‑
žili a které si po nocích líže rány. „Můžu
být / sama se sebou / bylo mi / smutno samotné /
teď je mi smutno / s tebou / něco není v pořádku /
všude / kam se hnu / bzučí mouchy.“
Druhou polohou lyriky Nikki Giovanni‑
ové, tou méně výbušnou a zářící jako pro‑
vzdušněný plamen, je pozice nostalgická
a deziluzivní, i když i tehdy prostoupená
naivností a čistotou nebo syndromem fatál‑
ních milostných vztahů a nevraživostí, mezi
kterými pluje ostrov samoty. Pro „milovaného“, který „zmizel jako šek z minulého týdne“
a „jako ta léta mezi / dvacátým pátým a třicátým
rokem“, je básnířka připravena zřeknout se
prchavých rozkoší a dojmů z literárního,
revolučního a vlastně i jakéhokoliv spole‑
čenského života a odejít tam, kde se nachází
milovaný člověk, v jehož blízkosti, jak Nik‑
ki jednoznačně a zpříma tvrdí, „slyším jak mé
srdce přestává tlouct / jen na okamžik.“
Blues, jazzová ozvěna, těkání po konti‑
nentu poezie, který jako by neměl hranic,
je náhle střídáno pohledem do metafyzic‑
ké propasti lásky, při kterém člověk bývá
mnohdy sám. A právě v těchto verších Ni‑
kki Giovanniová přesahuje polodivoký re‑
volucionářský sen a ihned se ocitne v blíz‑
kosti veršů J. Ashberyho, G. Kinnella nebo
své předchůdkyně v samotě Emily Dickin‑
sonové, kterou pravděpodobně nečetla,
ale jež nám ztělesňuje kvintesenci čistého
ženského lyrismu, nepotřísněného eman‑
cipačními nebo politizujícími akcenty.
Český výbor z poezie Nikki Giovanniové
ve zdařilém překladu Jitky Herynkové nese
výmluvný titul Houpání na duze. První slovo
jako by naznačovalo básnířčinu nestálost
a dynamiku, ale také spočinutí v kolébavém
mírném pohybu, který poskytuje jistotu do
chvíle, než člověk zjistí, že jeho houpačka
visí na barevném oblouku tonoucím v nebi.
Jan Suk
VŠEDNOST
kulturně­‑literární
revue PANDORA
16–17 / prosinec
Občanské sdružení
Nad Labem,
Ústí nad Labem 2008
Všední věci a každodenní život se stávají
zřejmě jedním z oblíbených témat pro lite‑
rární revue, po Welesu 26 se mu věnuje i na
konci roku vyšlé dvojčíslo Pandory. Pando‑
ra má přes 240 stran, rozepisovat se o kaž‑
dém textu či autorovi by bylo únavné pro
čtenáře i pro mne, v následujícím textu je
tedy komentován pouze výběr příspěvků…
Co se redakci rozhodně podařilo, je na‑
lákat čtenáře velkými jmény – Václav Ha‑
vel, Jan Zábrana, Mariusz Szczygieł (před
dvěma roky mu vyšla značně reflektovaná
a oceňovaná kniha Gottland). Zatímco roz‑
hovor s Václavem Havlem nepřináší nic no‑
vého ani výrazně osobitého, texty dalších
dvou jmenovaných jsou bezesporu vrcho‑
lem revue. Dosud nepublikovaná povídka
Jana Zábrany, pojmenovaná editory (podle
mne trochu zavádějícím způsobem) Princ
karneval, je brilantní, plastičnost, se kterou
Zábrana dokáže vykreslit právě všední udá‑
losti a věci, je mimořádná… Když vezmeme
v úvahu, že jde zřejmě o text, ke kterému
se autor později už nevracel (soudě podle
neopravených překlepů), jde kromě jiného
o další potvrzení zřejmého faktu – Zábra‑
na měl mimořádný talent od pána boha.
Text Mariusze Szczygieła o ženě, která si
sedmapadesát let zaznamenávala do sešitů
(celkem jich nalezli přes sedm set) všední
události svého života, je zajímavý nejen
tím, o čem vypráví, ale také tím, s jakou
lehkostí a řemeslnou zručností je sepsán.
Nepřímo, ale o to naléhavěji vede čtenáře
k podnětným otázkám. Lze objektivizovat
svůj život? Lze se o sobě dozvědět něco
z výčtu aktivit, věcí, lidí? Nebo ne? Proč si
Janina Turková tak dlouho a s tak pečlivou
nezaujatostí zaznamenávala snídaně, obě‑
dy, večeře, nalezené předměty, potkané
lidi, přečtené knihy, ohlášené i neohlášené
návštěvy…? Szczygieł neodpovídá, jen srov‑
nává, naznačuje…
193
recenze
Ve srovnání s oběma zmíněnými texty je
překvapivé, že se poměrně velká část blo‑
ku Beletrie věnuje jen jakémusi školnímu
opakování látky k danému tématu. Bloky
básní Petra Halmaye, Petra Hrušky, Petra
Krále a próza Jaroslava Kovandy (celkem 28
stran) jsou totiž vybrány z vydaných knih.
Přitom autoři, kteří jsou ve stejném bloku
zastoupeni texty dosud nepublikovanými,
se těmto opakovaným autorů vyrovnají
nebo se jim alespoň blíží. Zejména básně
Ireny Šťastné (Václavíkové) patří k básnic‑
kým vrcholům čísla – obrazivé, jazykově
pestré básně se k všednosti vztahují poně‑
kud jinak, než tomu je u většiny dalších
zastoupených autorů, s gestem, které je
osobité, srozumitelné, a přitom efektní
(„Po dětech / prosychaná. / Žena vyloupaná. /
Bezvlasá nevědomá. / O kmen zády ke vsi / sedí.
A kruhovousý / muž. Pálivý / na jiném místě. /
Sleduje zemi. / V hlavě své dávno / rozvedené
manželství. / Ještě se bylo o co hádat / na koho
řvát v kňouravé noci. / Dvě kuny slepeného rozvedeného života. / Dvě kuny života. Sedí stojí
nevidí.“) Kromě Šťastné stojí za zmínku
rozhodně také Vít Janota, zastoupený osmi
staršími, leč dosud nepublikovanými bás‑
němi. Kromě toho, že jeho texty k tématu
opravdu nezpochybnitelně patří, zajímavě
načrtávají autorský vývoj od začátku deva‑
desátých let do doby, kdy Janotovi začaly
vycházet básnické sbírky. Zařazeny ve stej‑
ném čísle jako Princ karneval mi chtě ne­
chtě připomínají (tedy alespoň dvě z nich)
Zábranovy básně, a to formou i obsahem
(spřízněnost cílená, či spřízněnost natu‑
relem?): „…Kdo ví kdy v Praze naposled ležel
sníh / Snad podle starých fotek… Úsměvy! …řekni sýr! / Kde jsou tvá přání? Vyrostla jsi z nich /
194
jak z dětských etud pro klavír // Na konci ulice
už začínají pole / v brázdách tmavé body schoulených ptačích těl / pilovat prstoklady Žiju teď
v jednom kole! / Jen dětský zmatek jak sifón
vyšuměl“
Z výtvarné části Pandory mne nejvíce
oslovují grafické záznamy Jany Měřičky.
Způsob, jakým estetizuje všední realitu, je
originální. Překrývající se vektorové kres‑
by s technicistní přesností zachycující ob‑
rysy lidí (v tramvaji, v rajské zahradě, na
kata­strálním úřadu), výsledný dojem má
přitom do realismu více než daleko, řada
grafik na první pohled připomíná spíše sý‑
korovskou abstrakci. Ve srovnání s tím fo‑
tografie Richarda Čermáka, portrétujícího
zahrádkáře v kolonii Pučálka, nepřináší nic
podnětného obsahově ani formálně.
Na bělostnou (zbytek revue je na nebě‑
leném papíře) výtvarnou pasáž navazuje
v bloku Teorie zajímavý (leč na můj vkus
snad až příliš intelektuálně vykonstruova‑
ný) text Martina Koláře o tvorbě Běly Ko‑
lářové. Další teoretický text, studie Martina
Čecha o náhodě jako fenoménu přiroze‑
ného světa, má pro změnu snad až příliš
volnou vazbu k tématu čísla, jakkoliv je for‑
mulačně vybroušen (míru originality názo‑
rů nejsem bez filozofického vzdělání jaksi
s to posoudit): „Zdá se, že tento věčný dialog
mezi náhodou a pravděpodobností je současně
dialogem mezi imanencí a transcedencí, dialogem mezi různě ztvárněnou představou celku
a světem, jak je prožíván v rámci psychologického
prostoru…“ Další z textů teoretického bloku
mne bavil a pobavil, a to i svým zařazením
právě v tomto bloku. Martin Zubík totiž na
jedné straně zdařile objektivně‑subjektiv‑
ně popisuje zabíjačku, na straně druhé se
s křečovitostí (předstíranou?) i nadhledem
snaží tvářit vědecky a psát to, co inzeruje
podtitulem, tj. „etnografickou terénní studii“.
Rozpor ironizujícího nadhledu a objekti‑
vizačních formulací je vtipný už od první
věty: „Předkládaný text se zabývá likvidací
zpravidla čtvernohého domestikovaného savce
v intencích tradičního vesnického folklóru: vesnickou zabíjačkou.“
Celkově tohle číslo Pandory působí velmi
přesvědčivě a i přes výše uvedené výtky vy‑
rovnaně. I proto si nemohu odpustit ještě
závěrečnou glosu – za zcela postrádatel‑
nou považuji anketu Literátovy všední dny.
Ptát se básníků na civilní život sice asi není
špatný nápad, odpovědi však přinesly po‑
skrovnu zajímavého a výsledný dojem je
tak značně vatovitý…
Petr Čermáček
RÁJ, TEN SI
TVOŘÍME ZDE NA
SVĚTĚ
Miroslav Daněk:
Vždyť vzpomínky jsou
cesty života…
Občanské sdružení Drnka,
Drnovice 2008
„Věř, že humor je dobrý lék, / k tomu chleba a uzený špek. / Pak budeš mít život zlatý, / jen nepij
ty destiláty!!!“ Nemylme se, vytrvalí cimrma‑
novští badatelé pod nánosy malby opravdu
neodhalili další z proslulých Mis­trových
epigramů, zdobících na sklonku předmi‑
nulého století stěny liptákovského hostin‑
ce. Tímto čtyřverším ozdobil v polovině
80. let lidový veršotepec, drnovický rodák,
bývalý brusič, lesník a dělník Miroslav Da‑
něk (1929 – 2007) jeden z dopisů určených
svým přátelům. Něco společného oba feno‑
mény přesto mají: v obou případech tvůrce
glosuje ty okamžiky života, jimiž se vysoká
poezie obvykle nezabývá, důsledně dbá na
pravidelnost rýmu (podle zažité a naivní
představy hlavního, nebo dokonce jediného
znaku odlišujícího vázanou řeč od prózy)
a konečně – bez soustředěného úsilí cimr‑
manologů či daňkologů (tedy Pavla Klvače
a Radka Mikulky) by básníkova slova sotva
přežila kouzlo okamžiku a překročila místo
svého zrození a určení.
Tak se Daňkova tvorba může jevit přespol‑
nímu čtenáři. Úvodní Klvačův text nám ale
Miroslava Daňka představuje z perspektivy
tak říkajíc sousedské. Líčí nám tohoto po‑
zoruhodného drnovického obyvatele jako
člověka drobné postavy s rádiovkou, moš‑
nou přes rameno a rýčkem místo poutnické
hole – básník byl mj. amatérským archeo‑
logem –, pravidelně vyrážejícího do okolní
přírody: „Jeho domovem byla krajina – pole,
louky a především les. Každé setkání s ním bylo
skutečným zážitkem a ovšem, neobešlo se bez neotřelých veršů. Často v nich žertoval: ‚Po polách
a po lese / divá zvěř mé kosti roznese‘, ‚Máš­‑li
zdraví chatrné, / natrhé si máty peprné!‘ “ Již
druhá kniha Daňkových veršů (náklad prv‑
ní, nazvané Jak se na to dívám očima, 2001,
byl rozebrán) svědčí nejen o síle Daňkovy
osobnosti, o tom, že svou stopu nemusí na
světě zanechat jen lidé slavní, kteří svým
významem překročili hranice své obce, ale
i ti, bez nichž si ji ani po jejich odchodu
nedovedeme dost dobře představit. Pečli‑
vé, doslova s láskou připravené vydání dru‑
hé sbírky (v počtu 1000 kusů!), provázené
195
recenze
ilustracemi Věry Foltýnové, ladícími s bás‑
níkovou poetikou, nás zpravuje také o stále
existujícím, nepochybně intenzivně budo‑
vaném pocitu přináležitosti Drnovických
ke kraji, který bývá v úředních dokumen‑
tech označován jako místo jejich bydliště,
zatímco pro ně samé je domovem. Seznam
podporovatelů publikace – příjmení rodin
doplněná u drnovických popisnými čís‑
ly – připomíná sympatický zvyk praktiko‑
vaný již u obrozeneckých almanachů. Co
všechno by si zasloužilo obrodit dnes?
Bezmála čtyři desítky textů, z nichž nejstar‑
ší vznikly v roce 1956 a nemladší dva roky
před básníkovou smrtí, rozdělili editoři do
pěti oddílů. Většina představuje osobitou
obecní kroniku. Básník nás s pýchou patri‑
ota provede obcí, její historií i moderními
proměnami, seznámí nás s jejími obyvate‑
li, někdy pozoruhodně samorostlými (b.
O Vlastičkovi – „…SNB ho hledá v lese, to je
po něm shonu! / Vlastiček si vede život podobný Robinzonu. / Aby neměl dlouhou chvíli, a on
má chytrou palici, / tak si postavil krystalovou
stanici. // Pro její provoz netřeba baterie ani
článku, / hraje si celý den, i když se v houští
ukládá k spánku. / Marto, Marto, nemáš vůbec
ponětí, / že žije moderní Robinzon Vlastik ve 20.
století…“; datováno 1. 8. 1956), zvláště čte‑
náři z větších měst si patrně zazávidí při lí‑
čení maškarního bálu, pálení čarodějnic či
tradičního štědrovečerního osvobozování
kaprů, podkladem pro studii života na mo‑
ravském venkově se jednou nepochybně
stanou zveršované itineráře poznávacích
zájezdů, báseň oslavující dokončený pečo‑
vatelský dům nebo záznamy akcí motivova‑
ných péčí o krajinu. Intimnější perspektivu
sbírky představuje několik rýmovaných
196
dopisů a přání. Z šestice epigramů jsme si
vypůjčili slova tvořící název recenze i úvod‑
ní čtyřverší. Z doušky připojené k některým
textům vyjdeme i v jejím závěru: „Autorem
těchto zpráv / byl Daněk Miroslav. / – Zdá se
pošetilé / psát o jeho díle?“
Martin Tomášek
PRÓZA A POEZIE Z PLZNĚ
Miroslav Valina:
Kalendář plzeňský 2009
Pro libris, Plzeň 2008
Irena Velichová:
Dopisy k němu
Pro libris, Plzeň 2008
Pokud bych měl jmeno‑
vat město, které téměř
beze zbytku splňuje kri‑
téria regionálního kul‑
turního centra, určitě bych pro jiná (Brno,
Olomouc, Ostrava) nesměl zapomenout
na Plzeň: s překvapivě rozsáhlou činnos‑
tí ediční, mapující stejně široké zázemí
autorské, s literárním životem počínajícím
se péčí o tvůrce ještě nezavedené (Ason­
‑klub) a končícím u aktivit místní pobočky
Obce spisovatelů či u časopisu zaměřené‑
ho na krajové aktivity (přičemž PLŽ v jeho
jméně neznačí pomalý pohyb, ale Plzeňský
Literární Život). Dodejme, že by to jistě
nebylo možné bez znalého a chápajícího
publika na jedné straně, bez technického a fi-
nančního zázemí (vytvářeného nejrůznějšími
institucemi) na druhé straně: kéž přízeň
sponzorů zůstává trvalá!
Mohl bych koneckonců praviti také
nad dvěma právě recenzovanými tituly
dvou tvůrců svoji literární dráhu zatím
­začínajících, přece však už známých i za
hranicemi regionu.
Kalendář plzeňský 2009 (neb v západočes‑
ké metropoli vládne tradice, že takovýto
počin má býti kratochvilným čtením tr‑
valých kvalit) Miroslava Valiny se k Plzni,
pravda, víže ponejvíce místem svého vy‑
dání (kteréžto, doufám, neznačí vymezení
okruhu čtenářů). Ostatně nedodržuje ani
ono kalendářové schéma, v němž se každý
z textů má vztahovat k předem dané roč‑
ní době, býti jaksi slovním doprovodem
jednotlivých měsíců. Autor knižního de‑
butu dosáhl již předešle jisté proslulosti
především v obci trempířů (pro něž od r.
1971 existuje z tohoto prostředí vycházejí‑
cí a na tento látkový zdroj zaměřená sou‑
těž Trapsavec), o níž pisatel předmluvy
Petr Náhlík praví: „Mají vlastní kulturu, ať
již hudební či literární. Možná leckdo zná nějakého trampského písničkáře, ale jen málokdo
zná trampského spisovatele“, aby nám vzápětí
osvěžil paměť jmény Eduard (Géza) Včelič‑
ka, Josef Peterka (Bob Hurikán), Bohuslav
(Irčan) Čepelák, Jiří (Wabi) Ryvola nebo
Jan (Akéla) Drnek. Z vlastního diáře by‑
chom tento soubor mohli doplniti třebas
o J. J. Paulíka či v trampském prostředí ob‑
líbenou dvojici V. Rada – J. Žák, z mladších
třebas o Zdeňka Šmída. Sudetské prostředí
s Valinou sdílel v Libouchci žijící Jaroslav
Velínský (Kapitán Kid); pravím – sudetské –, neboť odsud se tramp­‑vozíčkář Vali‑
na do Plzně poměrně nedávno odstěhoval,
neboť v tomto úkrají se odehrává fabule
jeho črt.
Črt proto, neb postavy nemají u něj dosti
zázemí a prostoru k rozvinutí, k osvědčení
charakterových vlastností. Vše podstatné
bývá sdělováno skrze děj – a především skr‑
ze řeč, výpověď jedné z postav.
Výpověď tu více, tu méně uvěřitelnou: jak
se od poměrně realistického zpodobení
osobního dobrodružství (Cesta ke spá‑
se duše) odklání k trampskému folklóru
a trampské latině. V níž se – osobitým hu‑
morem (prací se slovní komikou) i vazbou
k folklóru vůbec (pověstem, pohádkám)
či vztahy intertextovými – blíží nedostiž‑
ným zatím opusům výše jmenovaných
pánů Rady a Žáka: takže se u Valiny se‑
tkáme například s rafinovaným vodníkem
(který „Čuměl při tom jako pedofil u mateřský
školky.“) nebo s prohnanými skřítky, zmoc‑
ňujícími se podlou lstí potravy a alkoholu
nebohých pocestných („Tohle zkoušejí na
všechny vandráky, co tudy jdou prvně “).
I když mne vskutku pobavila výčitka – smě‑
řující z úst jedné z ekologizujících, keltské
kořeny (a koření) hledajících trampek k té
druhé – zakončená výhružkou „Čarodějnice. Já jí přimíchám do jídla maso“, přesto jsem
si vposledku uvědomil, že soustředění na
zajímavý detail, vtipnou a vtipně pointova‑
nou promluvu nakonec ubírá na síle celku.
Aby toto kratochvilné čtení zavážilo více,
bylo by zapotřebí míti vždy na zřeteli prá‑
vě toto: co ještě slouží jemu, co už jenom
sobě. Nicméně doufám, že Valinovo dílko
nezapadne (jenom mezi trampy).
S Irenou Velichovou jsem se potkával
co porotce celé řady literárních soutěží,
197
recenze
v nichž si ostřila pero a tříbila styl tak, že se
mi nad jejím čerstvě vydaným opusem Dopisy k němu chce hovořiti o miniaturách;
nad nimiž se autor doslovu (jinak spiritus
agens plzeňského literárního dění) Vla‑
dimír Novotný táže: „jak pojmenovat to, co
bývá skoro nepojmenovatelné, jak básnickou řečí
uchopit to, co se jeví být málem neuchopitelné,
jak (ale i proč vlastně?) se takto posedle pídit
po tajinách a tajemstvích, které bublají v řečišti
slov a významů?“ Novotný si je u Velichové
dobře „vědom trsovitostí básnického tvaru. Ale
také eliptičností výrazu…“
Za onou elipsou se skrývá ztajená příběho‑
vost: jako bychom před očima měli výseky
z děje, který se odehrál. A jde o to: rekon‑
struovat nejen děj sám, leč také jeho smysl.
Přičemž Velichová bývá nejpřesvědčivější
tam, kde děje velnuly do prostředí, v němž
se odehrávají: „Stárnu ve všech / zákoutích /
úpěnlivého prostoru.“ Jest tedy prostředí čas‑
to nadáno úzkostí až existenciální silněji
možná ve druhém z oddílů, jenž (s jemný‑
mi názvuky surreálnými) přibírá na obraz‑
nosti, již se ono dění podsouvá samotným
věcem a ze svědků příběhů se stávají jejich
aktéři, ne­‑li příběhy samy: „Cigareta umírá
jedna od druhé.“ Vlastnosti se substantivizu‑
jí, ano personifikují: „Ticho usíná břichem /
nahoru.“
Pro Velichovou není nicméně typickou
vlastností rozbujelá obraznost či vypjatá
expresivita, k úhelným kamenům stavby
jejích básní patří spíše jakési ztišení, zklid‑
nění: aby v reflexi – nikoliv snad filozofické
(byť se autorka neštítí ani intelektuálního
rozměru svého spisování), leč spíše oné
vyběravě si vybavující to, co je pokládáno
za výmluvné – byly shledány zisky a ztráty:
198
„Popel popelu / prach prachu / a zbytek sobě.“
Problém nastává tehdy (například v b. Nad
mým hrobem), spoléhá­‑li se naše básnířka
na výmluvný detail až příliš, než aby ještě
usilovala o jeho hlubší propojení s celkem:
polykání ořechů, rozškrábané hrdlo i du‑
bová prkna jsou příliš, volně spjaty s hro‑
bem inzerovaným v názvu, takže se báseň
vposledku rozlepuje do ornamentů, které
už nemají co nésti.
Bude vskutku zapotřebí pro příště hle‑
dat zřetelnější spojení mezi detaily, které
se bez něj proměňují v lákavě sice znějící,
avšak nakonec přece jen emblémy; což zna‑
mená nutnost tázati se, proč se následující
děj („si pod sukní pravou rukou / pře(d)stavuje
prkenné / pohyby jalového masa / bosá“) ode‑
hrává zrovinka „uprostřed oceánu kuchyně“
aneb: Kde spočívá srázný břeh? Kde slaná
mořská voda? V čem nebezpečí stejně tra‑
gického jako slastného utonutí? – snad zde
ono dění bylo redukováno až příliš. Nestalo
se však proto ještě nesrozumitelným. Kdy‑
by mu ale bylo dovoleno více nuancí, více
by také sdělovalo.
Abych však jenom nekritizoval. Musím říci,
že velice oceňuji autorčino úsilí o přesné
pojmenování („společná ohrada je směrem
dovnitř / pojmenovaná slovem úl / slovem domov“), jež naši básnířku nutí nepodleh‑
nouti ani náznaku idyly – zdánlivě pevné
je ihned podrobeno lučbě: „Ráno ve slamníku / obtisk // Jakýkoliv.“
Tam však, kde se informace jen vrství na
sebe, aniž dále posouvají či nově nasvicují
význam (Staré baletky), povážlivě mizí zá‑
konnost v segmentaci textu do ­veršů.
Zaujat posledním z oddílů, v němž do‑
chází k působivému prolnutí sakrálního
s profánním (posvátné jako by klesalo
pod tíží šedivých panelů všedního živo‑
ta), takže Dopisy k němu mohou nakonec
značit – k Bohu, k bohu i k muži (příteli,
naslouchajícímu, ale možná jenom mlčí‑
címu), tedy koneckonců třebas i oponen‑
tovi, protivníkovi…?, zvedám nakonec pa‑
lec vzhůru. Jejímu tvrzení: „Jsem to, co jsem
vyslovila“ sice plzeňské básnířce, textařce
a divadelnici beze zbytku nevěřím, nicmé‑
ně mu – pro jeho zarputilé úsilí – (realizo‑
vanému) rád naslouchám.
Ivo Harák
199
UVNITŘ REVOLVERU
beletrie
rozhovory
literární kritika
recenze
literární historie
literární publicistika
polemiky
CÉLINE V ČECHÁCH
– překlady, ohlasy, korespondence
Norman Podhoretz – ESEJ
MALBY – Igor Korpaczewski
Londýn 2007 – FOTOGRAFIE
50 LET OD BRUSELU – Novák/Lukeš
Petr Císařovský – SOCHY A OBJEKTY
DOKUMENTARISTÉ – Kristina Vlachová
NOVÉ PÍSMO GALLUS
Kateřina Štenclová – ATELIÉRY 2008
COULEUR – Placák, Filla, Havel,
Vejdělek, Martínek, Herder, Schilling,
Paňuškin a další...
K dostání v knihkupectvích, se slevou v redakci RR či poštou: 148 Kč zašlete složenkou do Revolver Revue,
Jindřišská 5, Praha 1, 110 00, nebo na č. ú. 171178049/0300. Ve „zprávě pro příjemce“ uveďte „RR 70“.
Více na www.revolverrevue.cz, 222 245 801, [email protected]
někdo má tvar
a někdo nemá.
jak jste na tom vy?
V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích,
letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu.
Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně.
Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399
e-mail: [email protected]
Cena pro předplatitele 22,– Kč
www.itvar.cz
201
KNIŽNÍ DISTRIBUCE
Petr Michálek
Distribuce knih těchto nakladatelství:
-------------------------------------------------Atlantis, Druhé město, Elg, Galén, Host, Labyrint, Meander, Periplum, Petrov, Torst,
Triáda, Vakát, Weles.
°:
Distribuce časopisu
---------------------------Flash Art, Host, Sešit pro umění, teorii a jiné zóny, Weles
Zásilkový prodej
----------------------
Kontakt:
Petr Michálek
Komenského 45
680 01 Boskovice
tel.: 776 312 832
[email protected]
Výběr z knižní nabídky
vydavatelství Weles
Vladimír Šrámek
ŘEČ CHCE SYNA
Milan Šedivý
VÝBĚH SLOV
ISBN 978-80-904160-1-7
Ilustrace František Hubatka
Formát 21 × 12,5 cm, 76 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2008
Cena 99 Kč
ISBN 978-80-904160-3-7
Ilustrace Miroslav Huptych
Formát 21 × 12,5 cm, 86 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2008
Cena 99 Kč
ŘEČ // když už musí rodit muž – pak / ústy / mezi bolestnými stahy rtů / z dělohy srdce – hlavička řeči /
zajíká se / jak vše co ke kráse se vzpíná // řeč chce syna
„…zdali je Šedivý ryzí lyrik a lyrik rudimentární k tomu, či není, anebo zda dosáhl nejvýsostnějších setkání s poezií ve větší estetické intenzitě v textech, které jako by tu vypovídaly možná z nejhlubšího nitra
každodennosti. A dále: není-li Šedivý naopak současným epikem zakukleným všemi možnými mimikry
epické poezie novodobé, anebo není-li to příslovečný generační outsider, který zakrátko (možná nikoliv,
proč ale ne) přehluší a převýší všechny hlučící generační insidery.“
Z doslovu Vladimíra Novotného
Ondřej Hanus
STÍNOHRAD
Vít Slíva
KOLOBĚŽKA
ISBN 978-80-904160-2-7
Ilustrace Pavel Piekar
Formát 21 × 12,5 cm, 90 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2008
Cena 99 Kč
ISBN 978-80-904160-0-0
Ilustrace Miloslav Sonny Halas
Grafická úprava Veronika Klímová
Vydáno 2008
Cena 99 Kč
Knižní prvotina jednadvacetiletého autora, provázená apokalyptickými linoryty Pavla Piekara. „Jako by se
hruď mladého muže znenadání otevřela a všechna ukrytá energie najednou, jako sopečná láva, vytryskla
ven,“ píše Piekar o Hanusovi v závěrečné poznámce-doslovu.
Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo
Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem:
WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]
patron čísl
A. Ječný
Skleněná louka
Báje starých časů
tak mdle krásných
pro zítřky pozítřků.
A já kráčím zasypanou stepí
zasněženou pláň v sobě mám
z bíla paprsku noci.
Potkávám tebe a nevím
jak kde ses jmenovala.
Kolik mil zpěvu bylo
vyslyšeno do dálek
neúprosných.
Klekám do prachu z žití
hladím tu vrstvu pro zítřek
upínaje se k dneškům všech
pro růst kopretin.
Ze skleněné louky.
Není modlitby
každá hvězda má svou poezii
svého světla a
já přivírám sebe
z té krásy dopadající do mých
hodin.
Sedím v trávě snů z dnů
dávno prošlých pro dny
nadešlé.
Čí ruce tak jemné
mně stírají prach z dnešků
aby bylo lépe.
Není jména pro ty ruce
bez těla svíce uhasíná a
já nevím co dál rozžehnout.
Jen svíce hvězd neuhasíná
ve věži všech nadějí.
„Skleněná louka“
je název rekonstruovaného pavlačového domu na Kounicově 23 v Brně, kde mj. občanské
sdružení Skleněná louka organizuje koncerty, autorská čtení, besedy a nejrůznější kulturní
akce (především ve sklepní vinárně nebo v podkrovní Místogalerii); v objektu je rovněž
literární čajovna, jazyková škola, pak několik kanceláří a specializovaných obchůdků. Název
„Skleněná louka“ je vzat z názvu básnické sbírky jistého Antonína Konečného (v Řezníčkových
Hvězdách kvelbu vystupuje jako „Kohn‑Ječný“), což byla před lety známá brněnská postava –
„básník a zloděj aut“; v jednom z několika výkonů trestu, které si vysloužil tou
druhou činností, napsal uvedenou sbírku básní. Poté se – již na svobodě – záměrně otrávil
výfukovými plyny.
J. E. Frič
w e l e s 37
Vydává Weles, o. s.
Šéfredaktor: Ondřej Slabý
Redakce: Petr Čermáček, Norbert Holub
Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Petr Hrbáč, Martina Jahodová,
Radim Kopáč, Josef Straka, Vladimír Šrámek
Jazyková spolupráce: Vít Slíva
Grafická úprava: Leoš Knotek
Sazba: Miroslav Švejda
Výtvarný doprovod: Jana Pilgrová
Fotografická příloha: Miroslav Myška
Tisk: Arch Brno
Vychází s laskavou podporou
Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna
Adresa redakce:
Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky
e-mail: [email protected]
internet: www.welesrevue.cz
Registrace MK ČR E17348
ISSN 1214-2948

Podobné dokumenty

Homonyma - Akademie Světlá nad Sázavou

Homonyma - Akademie Světlá nad Sázavou Metodický pokyn: Nejprve je třeba žákům vysvětlit pojem „homonymum“. Poté na některých příkladech ukázat, proč může být nedorozumění mezi Čechem a Rusem. Dále následuje krátký slovníček, který se b...

Více

14-2 (formát PDF) - Českomoravský svaz chovatelů poštovních holubů

14-2 (formát PDF) - Českomoravský svaz chovatelů poštovních holubů kokain se všemi negativními důsledky. Holubářský sport byl zase jednou postaven mezinárodně do špatného světla. Poškození jednoho nádherného sportu prostřednictvím senzačních zpráv „jak z divokého ...

Více

22. číslo Psyché Reportu

22. číslo Psyché Reportu schopní využít sílu náhodného okamžiku přesně tak, jak to klienta může co nejlépe podpořit a dát mu šanci pocítit jeho (její) vlastní potenciál. PH Chci se s vámi podělit o zážitek, který se v naší...

Více

Фразы: Путешествия | Проживание (Русский

Фразы: Путешествия | Проживание (Русский (Ne mogli by Vy mne prinesti yeshche odno/odnu odeyalo/podushku/polotentse

Více

Český svaz ochránců přírody

Český svaz ochránců přírody a Dolní Zámecká“ a 2 tůní. Zde dojde k celkové změně biotopů (v případě ramene Blanice a vodní nádrže „Horní Zámecká“ se jedná spíše o obnovu historického stavu). Zásah nebude mít negativní vliv na...

Více